Žloukovice

Žloukovice jsou částí obce Nižbor. Jedná se o ves s nepravidelnou zástavbou. Zachováno je několik roubených lidových staveb (č.p. 3, 5, 16 a 17) a zvonička z 18. stol. Historické jádro vsi včetně Žloukovické hájovny a osady Červánek s tábořištěm Jitřenka leží na pravém břehu řeky Berounky, na levém břehu potom drtivě převažují rekreační objekty. 

Jméno vesnice je odvozeno od sousedního potoka jménem Žloukava, jehož celý tok se ovšem nachází v katastrálním území obce Račice. Někdy se také původ jména Žloukovice vysvětluje ze staročeského luk = ohýbat se.  Dříve se tak označovalo místo, kde se řeka ohýbá do oblouku, přičemž na vnitřní straně se nacházejí luka. První zmínka o Žloukovicích (Slukowicz) pochází z roku 1357, a to ze zakládací listiny karlštejnské kapituly. Ze Žloukovic tehdy kapitule plynuly platy ve výši 46 grošů a 2 denáry. Dne 13. října 1382 zastavil Václav IV. Žloukovice, Stradonice spolu s hradem Nižbor a manstvím Chdýčena (Zdejcina) Konrádovi z Blosína. Od té doby se staly Žloukovice trvalou součástí nižborského panství, až do konce vrchnostenské éry v roce 1848. Jako královské zboží patřily Křivoklátu. Dostaly se do rukou hrabat z Valdštejna a později knížatům z Fürstenbergu. 

Registra nižborského panství z roku 1538 prozrazují, že zde žilo deset osedlých, tedy rolníků s rodinami. V roce 1565 Žloukovice do gruntu vyhořely. Arcikníže Ferdinand Habsburský psal křivoklátskému hejtmanovi, aby přidělil každému po provazci lesa na znovupostavení chalup. Před Třicetiletou válkou zde žilo dvanáct osedlých, tedy zřejmě okolo padesáti lidí, ovšem devět rodin během válečných útrap přišlo o své chudé domovy - spálili je procházející vojáci. Berní rula zde zaznamenává pouze rolníka Jakuba Kubaštu, dva chalupníky, z toho jednoho uhlíře. 

Podle starého křivoklátského urbáře měli zdejší poddaní právo pást dobytek v královských lesích. Z té doby pocházejí pomístní jména "Průhon", "Na průhoně", což byla cesta mezi poli k hájovně, kudy se proháněl dobytek na pastvu a "Vyhnánov", což byl vedlejší les, kde se páslo. Žloukovičtí také pracovali v lese při sázení stromků. Z dříví, které si odnesli domů se musela po jeho spálení odvádět zvláštní naturální daň - popel, který se zpracovával v nedaleké knížecí flusárně na Karlově na draslo (flus), které se používalo k výrobě skla.

V polovině 18. století tu vrchnost evidovala pět poddaných, kteří konali potažní robotu, především pro huť, a čtyři chudší domkáře, kteří potah nevlastnili, a tudíž konali pěší robotu na polích či v lese. V průměru museli žloukovičtí poddaní odpracovat jeden až dva dny týdně na panském. Stabilní katastr z roku 1837 uvádí 296 obyvatel žijících ve 41 domech. Jen šest hospodářů se věnovalo výhradně obdělávání půdy, ostatní se živili většinou jako uhlíři a dřevorubci (drvoštěpové).

Toho roku zaznamenal nižborský rychtář František Jirava: "Ve Žloukovicích hořelo v roce 1837 na svatou Mathildi, to jest 14. března, 7 hodinách u večer, vihořela 4 lumera, o všecko přišli, nic nevynesli. N. 21 Franc Šretr, tam otat višel voheň, ti štiři lumera bili ve štvrt hodině ve vohni. N. 22 to jest Kouba, vihořel, N. 25 Jirava, švec, N. 31 Martin Šretr, o všecko přišli nic nevynesli. N. 20 chitla se stodola. Před něboskou pomocí  z druhé strany licki byla chráněna. Přijeli stříkačkama dvouma, z jáchymstálskou a nižbuckou. Ti bili prospěšni. Frant. Jirava, richt."

Velké pobouření ve Žloukovicích, jinak vcelku poklidné obci, způsobil krejčí Kulhánek, který v čísle 13 zabil (asi roku 1857) otce za to, že mu nechtěl dáti domek, když se po 12 letech vrátil z vojny. Po činu utíkal i se sekerou před rozlícenými občany k Vůstrovu, vylezl na jedli, kterou s ním podřízli. Podařilo se mu utéci na zamrzlou řeku, kde se s ním led prolomil. V poslední chvíli byl zachráněn, pak zatčen a více se nevrátil. Nový majitel domku jej z pověrčivosti raději nechal přečíslovat na číslo 12.  

Ze Žloukovic se také plavilo dřevo po řece do Prahy. Vory se sbíjely "U přívozu", "U Slupnice" a u Koubovy skály ("Na sbíhadlech"). Žilo zde asi 20 uhlířů, kteří pálili v lese dřevěné uhlí pro pece v Nové Huti (nyní Nižbor) a v Novém Jáchymově, jež byly zrušeny roku 1872. Tím také zaniklo uhlířství. Bývalí uhlíři pak našli práci v železárnách ve Staré Huti (dnešní Hýskov) nebo v Králově Dvoře, někteří se stěhovali na sever za prací v uhelných dolech. V témže roce 1872 postihla obec velká povodeň, která zde způsobila škody nejen na polích, přestože v Nižboru a jinde bourala stavení, ničila mosty. 

Stála tu již i dnešní zvonička. Původní historický barokní zvon z kapličky ve Žloukovicích je zasvěcen Panně Marii a sv. Václavu. Byl odlit v pražské zvonařské dílně zvonařem Františkem Antonínem Franckem v roce 1748.

Po zrušení hutě našlo mnoho zdejších lidí práci i na stavbě železnice Rakovník - Beroun (1876), která právě ve Žloukovicích přemosťuje řeku Berounku. Stavba železniční trati z Protivína až do Rakovníka započala roku 1874. Při stavbě se zabili 2 dělníci, když si u ohně rozpařovali zmrzlý dynamit ve Šňárovských skalách blíže Nižboru. U strážního domku proti vsi bylo vykopáno několik lidských koster asi z 10. století. První vlak projel po trati 30. dubna 1876. Přestože trať byla v provozu, ke zřízení železniční zastávky v obci došlo až v září roku 1921, po dlouhých 45 letech. Od té doby konečně nemuseli místní chodit pěšky na zastávku do Nižbora (5 km). 

V roce 1810 je ve Žloukovicích škola pokoutní, od roku 1863 škola malotřídní a obecní knihovna.

Dne 26. července 1914 přijel zvláštní posel do obce s vyhláškou všeobecné mobilizace. Na frontu musely narukovat téměř dvě desítky mužů. Pět z nich padlo přímo ve válce, dva zemřeli v Praze ve Vojenské nemocnici. Čtyři muži přeběhli na druhou stranu a vstoupili do československých legií v Rusku a Itálii. Všichni legionáři se vrátili domů. Na samém konci války se i ve Žloukovicích objevila tzv. španělská chřipka a zemřeli na ni čtyři lidé. 

Po vyhlášení Československé republiky byly i ve Žloukovicích vyvěšeny bíločervené prapory a 30. října byla konána mše v Nižboru jako poděkování za tuto událost. Večer 5. července 1919 žloukovičtí občané uctili památku Jana Husa při zapálené hranici nad kovárnou a dne 28. března 1920 bylo u školy a na Úvozech zasazeno po jedné lípě na památku našeho osvobození. 

Připomínkou dávné historie byl nález několika střípků hliněného nádobí polévaného a malbou zdobeného, 2 kusů želez a několika kostí asi 2 metry hluboko při stavbě domu č.p. 55. Dále pak roku 1923 při orání pole na "Kloučku" byly nalezeny střepy nádob, které byly nepolévané, dělané na hrnčířském kruhu, zdobené vlnovitou rýhou. Podobné byly objeveny také u školy u chalupy č.p. 16. 

Kolem 20. let 20. století, v období hospodářské krize, měla obec především dva úkoly. Roku 1929 byla provedena regulace obecního potoka protékající Úvozem. Druhou důležitou akcí byla stavba silnice, která měla spojit Žloukovice s Nižborem a ostatním světem. Stavba byla započata v roce 1933. Mnoha místním nezaměstnaným umožnila alespoň nějaký výdělek. Stavba byla velice finančně náročná, a proto ji spolufinancoval rakovnický okres. Peníze však nepřicházely podle potřeby a tak byla stavba několikrát přerušena a protáhla se až do roku 1935. Při odstřelu Čerchovské skály se 30. června 1934 zabil 34letý dělník Josef Jirava z Nižbora. Při započetí ranní směny šplhal nedostatečně zajištěn lanem a sklouzl z výše asi 15 metrů. Dokončení silnice byla důležitá také pro dopravu zemřelých, protože žloukovičtí občané museli po smrti vykonat ještě trnitou cestu přes vrchy a rokle na hřbitov. Prvním nebožtíkem po silnici vezeným byla paní Antonie Malá dne 8. února 1936. 

Po odeznění krize se hospodářská situace zlepšila natolik, že nezaměstnanost vymizela. V obci byly zřízeny dva nové obchody, postaven nový hostinec. Mnoho přespolních si postavilo vilky nebo alespoň chaty a počet domků místních vzrostl na počátku okupace k číslu 72. 

Ve Žloukovicích před válkou hrávali ochotníci každoročně od roku 1898 až třikrát ročně divadlo, pořádány byly 3 až 4 taneční zábavy za rok. Nejpamátnější slavností bylo svěcení školy a hasičský sjezd spolků křivoklátského okresu. Roku 1926 bylo zřízeno divadelní jeviště pro sál hostince "U Kosů". Na dlouhou dobu poslední divadelní představení se uskutečnilo 12. února 1939, a to veselohrou "Dědkové". 

Také do Žloukovic přicházeli uprchlíci z pohraničí, kteří byli ohrožováni Němci. Při mobilizaci v květnu 1938 byli povoláni tři vojíni v záloze do činné služby. Po třech týdnech se všichni vrátili domů. Za okupace, 19. března 1939, odevzdali místní občané všechny střelné zbraně na četnickou stanici do Nižboru. Dne 6. červena 1942 byl odvezen zvon z místní zvoničky, jehož mělo být použito k výrobě zbraní. Sedm žloukovických občanů postihlo totální nasazení v Říši. Před koncem války se ale všichni vrátili domů. Žloukovice byla jedna z mála obcí v republice, která okupaci a druhou světovou válku prožila bez větších pohrom a nikdo z jejích občanů nepřišel o život.    

Po 2. světové válce část obyvatel odešla osídlit pohraničí, obec zaznamenala značný úbytek obyvatel a tím také dětí. Proto musela být škola v roce 1949 zrušena. Od té doby docházejí žáci do školy v Nižboru.

V historii nešlo o nijak významnou obec, vždy patřila mezi menší obce. V její historii najdeme období, kdy měla i více než 300 obyvatel. 

Dnes je obec vyhledávaným rekreačním centrem, na jejím katastrálním území se nachází téměř 600 rekreačních objektů, tedy zdaleka nejvíce na celém Berounsku. I přestože jsou Žloukovice malou obcí, mají svůj Sbor dobrovolných hasičů, který vznikl zásluhou učitele Dominika Juppy v roce 1898. Pro zakoupenou čtyřkolovou stříkačku na koňský potah byla v roce 1908 u žloukovické hospody postavena první hasičská zbrojnice. Druhou a poslední fungující organizací v obci je Klub přátel Žloukovic. Dříve tu měl pobočku Červený kříž, SSM, Sokol a řada dalších organizací. Vzniklo tu mnoho táborů a tábořišť, neboť během první republiky se velmi rozmohl tramping a pro jehož vyznavače se okolí Žloukovic stalo doslova rájem.

Trasa vede ze Žloukovic po žluté turistické značce, kolem kapličky do kopce až k hájovně, odtud se dáme po červené a zpět do Žloukovic po červené turistické značce. Délka je necelé 4 km a doba něco málo přes 1 hodinu.

V roce 2020 zde byla vysvěcena lesní křížová cesta se 14 zastaveními. Podrobnější info zde.

Na druhé straně řeky se nachází přírodní rezervace Kabečnice. Ta byla vyhlášena roku 1984 a nachází se po levém břehu řeky Berounky. Důvodem ochrany jsou společenstva teplomilných skalnatých strání. Je součástí CHKO Křivoklátsko.

Jedná se o jižně a jihozápadně orientovaný levý svah údolí řeky Berounky. Je tvořena strmými svahy se skalními výchozy. Roste tam mj. ohrožená lilie zlatohlávek, vzácná bělozářka liliovitá a kavyl Ivanův, na horních okrajích cenný vstavač kukačka. V rezervaci žije mnoho druhů pavoukovců, z plazů užovka hladká či ještěrka zelená. Hnízdí zde krahujec obecný a výr velký. Přírodní rezervace není veřejnosti přístupná. 

V původních doubravách se v minulosti páslo a nadměrně těžilo, což vedlo k ničení podrostu a degradaci půdy. Na počátku 20. století byly obtížně zalesnitelné svahy osázeny nepůvodní borovicí černou.

Další trasa vede ze Žloukovic po žluté turistické značce, kolem kapličky do kopce, ale nad kopcem odbočíme doprava. U křížku a lípy se dáme opět doprava a zpět do Žloukovic mezi chatami. Délka je necelé 3,2 km a doba něco málo 1 hodina. 

Leden a únor 2021 (ledové kry na Berounce a na louce):

Leden 2024 (ledovka na cestách):

V nesmekách po ledovce do kopce ke "Kaštánku" a odtud hodně rozoranou lesní cestou od těžby dřeva zpět kolem chat nad tratí. Délka cca 4,2 km a doba 1 hod 15 min.

A ještě něco k historii zdejšího, pro mě navíc hodně blízkého a velmi oblíbeného, kraje:

Pravěk:

Křivoklátsko v nejstarších dobách lidské civilizace nemělo takové přírodní podmínky k osídlení jako třeba území Českého Krasu. Rozeklaný povrch chudé půdy a málo teplé podnebí nepřispívaly k zakládání větších chráněných útočišť člověku, aby tu mohl bezpečně žít a rozšiřovat svá sídla. Máme tu sice v kamenných nástrojích některé stopy po sídlištích z doby kamenné od Nového Domu, Krásné doliny, Velízu, Hředel, Broum i Dubjan a též z Lubné a Kluku, kde byla nalezena ohniště, pazourky a kosti severských zvířat jako doklad tábořišť a stanic lovců, avšak teprve, když se oteplilo a na místo sobů a losů nastoupila lesní a stepní zvěř, přišel člověk - pastevec. 

Ve střední době bronzové vznikla tu starší únětická a mohylová kultura i období kultury knovízské; tehdy se počínají objevovat první železné předměty jako srpy, udice či ruční mlýnky. Máme nálezy od Hýskova, Zdejciny, Zbečna, Počapel a také od Zdic k Velízu.

Asi kolem roku 500 př. n. l. Křivoklátsko výrazně poznamenalo keltské osídlení. U nás je jméno Keltů spojeno s rozvojem sídlišť městského typu (oppida), s vyvinutým obchodem i s výrobky pěkných vzorů. Mluvíme o kultuře laténské, jejíž vrcholná fáze je nazývána obdobím stradonickým. V té době - zhruba koncem 2. století př. n. l. a v prvních letech naší éry bylo vybudováno nedaleko Berouna opevněné sídlo s funkcemi výrobními, obchodními a správními. Stálo na vrchu Hradišti u Nižbora a bylo objeveno v roce 1877. Velký nález keltských mincí byl učiněn roku 1771 u Podmokel bronzovým kotlíkem se zlatými keltskými mincemi o hmotnosti cca 30 - 40 kg, nález však byl převážně zničen - přetaven v pražské mincovně na tereziánské a fürstenberské dukáty. Nálezy kromě Hradiště (dnešní Stradonice) a Podmokel jsou známy ještě také ze Zdejciny, Plešivce, Kublova a Broum. 

První staletí našeho letopočtu jsou charakterizována vystoupením vojenských družin germánů jako nového činitele, který zdolával vládu Keltů; patrně vyvrátili i hradiště Stradonice. V čele germánského kmene Markomanů býval jmenován Marobud a existují domněnky, že hradiště u Stradonic bylo jeho sídlem, zvaným proto Marobudum. Markomané však později mizí, nezanechavše valných stop. Čechy měly v té době již čilý obchodní styk s římskou říší, dokumentovaný některými nálezy - mincemi, amforami a číšemi.

Středověk:

Asi v 5. století n. l. nastává období stěhování národů, které je charakterizováno i výraznějším vystoupením Slovanů. Jeho dobu až do konce 12. století nazýváme slovanskou dobou hradištní. Nastávalo splývání obyvatelstva, jež dávalo kultuře vlastní ráz. Keramické nálezy a hroby byly nalezeny například na Velízu, u Broum a Hředel. Střední Čechy ovládal silný slovanský kmen Čechů, jenž výboji rozšiřoval své území na úkor sousedních kmenů, hlavně Zličanů, pak Lučanů a Pšovanů. Zprávy z 9. a 10. století mluví již o českých knížatech, která vládnou z pevných hradišť, a to v území na západ od Prahy. 

Křivoklátské lesy se staly zprvu knížecími a posléze i královskými lovišti. Střediskem bylo Zbečno, Hrádek, pak i Týřov a Nižbor. Krajem probíhaly důležité obchodní cesty, při nichž vznikaly trhové osady jako Brod-Beroun, Zdice a Žebrák, nicméně i lesy skrývaly četné stezky, jimiž putovaly zajatecké družiny, ať již Poláků po tzv. polské stezce od Prahy na západ, anebo poselstva na Královské stezce od Křivoklátu do Prahy či Zemské stezce přes Berounku, pod Branovem na Hřebečníky a pak do Chebu a do Norimberka. 

Svůj význam měla i tzv. hradská cesta, vedoucí z hradu Křivoklátu lesem na Týřov a Broumy, dolů k jihu na hrad Točník. Když byla zrušena funkce tetínského hradu jako správního střediska kraje, vstoupil ve 13. století na jeho místo správní hrad nad Mží - Nižbor (tehdy Mieseburg či Nižburg). Bylo to středisko soudní a správní pravomoci, sídlili zde tzv. popravci (po právu napravovali křivdu), a to až do doby, kdy bylo jejich sídlo přeneseno na hrad Žebrák a posléze na nově postavený Karlštejn. 

Z kraje pocházel jeden z prvních vůdců husitského hnutí, Mikuláš z Husi. Jeho rodná tvrz Pístné stála poblíž Hřebečníků. Tento vynikající stratég a válečník chtěl učinit ze Skryjí pevnost radikálních husitů na způsob Tábora. 

Jiný feudál, držící Křivoklát i Týřov, Aleš Holický ze Šternberka, koncem dubna 1425 přepadl s Hanušem z Kolovrat husitskou posádku na Nižboru, Nižbor dobyl a přivlastnil. Téhož roku se sbíralo v kraji velké husitské vojsko, překročilo řeku u Žloukovic, aby zaútočilo na hrady Žebrák a Točník. V těchže dobách byl bohužel zničen i benediktinský klášter na Velízu. Na křivoklátsku se roku 1431 formovalo i Prokopovo vojsko, aby odtud táhlo k vítězné bitvě u Domažlic. 

Novověk:

Po Bílé hoře docházelo k silnému rekatolizačnímu tlaku. Na některých místech (známý byl Kublov) se vesničané tajně scházeli a utvrzovali buď v bratrské nebo luteránské víře. Území, zvláště jeho severní část, trpělo četnými průtahy vojsk, ať již za Třicetileté války nebo v roce 1742, kdy tu táhly francouzské regimenty, v roce 1744 vojska pruského krále Fridricha II. a v Sedmileté válce 1757 opět Prusové. Ovšem i ohně a mor postihovaly obyvatelstvo. Morová černá smrt tu zhoubně řádila v letech 1568, 1680 a 1713. Zvláště těžce byly postiženy obce Branov, Roztoky, Nezabudice a Hředle. Přeložením rezidence do Vídně (po smrti Rudolfa II. Habsburského roku 1612 Pražský hrad přestal být hlavní a trvalou rezidencí panovníka a už se jí také nikdy nestal) pozbylo křivoklátsko svého staletého významu pro panovníky, pročež bylo císařem Leopoldem dáno v roce 1658 do zástavy Schwarzenbergům. Křivoklátské dominium měli do roku 1658 čeští panovníci, v letech 1658 - 1685 Schwarzenbergové, 1685 - 1733 Valdštejnové a v letech 1733 - 1918 Fürstenbergové.