"Zlatý" Nový Svět

13.07.2021

Nový Svět se nachází nachází na pražských Hradčanech na severozápad od Pražského hradu poblíž někdejších městských hradeb. Jedná se o malebné zákoutí s křivolakými uličkami a malými obytnými domečky, nacházející se stranou od hlavního turistického ruchu. Ulice jsou stále dlážděné kočičími hlavami. Původ vzniku této části Hradčan není přesně znám, jednalo se patrně o předhradí Pražského hradu, které vzniklo postupnými zasypáváním strže a údolí potoka Brusnice na horním konci Jeleního příkopu.

Nový Svět se při svém založení nalézal podél potoka Brusnice mimo území města Hradčany na staré cestě směrem ke Střešovicím. Založil ho v polovině 14. století nejvyšší pražský purkrabí Hynek Berka z Dubé jako hradčanské předměstí. V roce 1360 bylo na podkladě rozhodnutí císaře Karla IV. přičleněno k Hradčanům a chráněno tehdy vznikajícím městským opevněním.

Bydleli zde především ti, kteří sloužili na hradě, ale i výše postavení lidé, kteří chtěli být hradu co nejblíž. Nový Svět dvakrát vyhořel. Jednou v době husitských vlek v roce 1420 a po obnově v roce 1541 při velkém požáru, který postihl celou Malou stranu a Hradčany.

V 16. až 18. století se zástavba rozrostla až do Jeleního příkopu a po požáru se obnovené domky rozšířily i do jeho horní části. V 19. století byly zdejší domky obývány převážně chudinou a platilo to i pro období první republiky. V malých místnostech se tísnily celé početné rodiny a jejich život provázela nezaměstnanost a hlad. Kromě rodičů v posteli spávalo v hadrech na zemi třeba i osm až deset dětí mezi mračnem švábů. Stávalo se, že hned vedle nich vykukovaly zpod hubené přikrývky další dvoje páry nohou, tam spala nejstarší dcera se svým milým. Navíc tu často přespával i nocležník, aby si rodina aspoň trochu vylepšila svůj rozpočet. Protože v těsných světnicích nebylo k hnutí, přenášel se za hezkého počasí veškerý místní život do ulic a přilehlých dvorečků. mezi domky navíc visely šňůry zatížené prádlem, takže zdejší kolorit silně připomínal uličky neapolské. Toto místo bylo proto již tenkrát  často vyhledáváno filmaři a nejinak je tomu pro jeho malebnost i dnes. 

Pohled na Nový Svět a jeho okolí se za více než 100 let vůbec nezměnil. Snad jedině k lepšímu - zmizel totiž vysoký komín. Zřejmě se jednalo o malou továrničku, což si v těchto místech dnes už vůbec neumíme představit. V současné době je toto místo obydleno především umělci. 

Nový Svět je tvořen stejnojmennou uličkou, do které ústí Černínská ulice od zahrad Černínského paláce a křivolaká Kapucínská ulice podél Kapucínského kláštera. Nový Svět končí na rohu Kanovnické ulice. Tam stála brána, která jej oddělovala od zbytku Hradčan. Zbořena byla kolem roku 1890. 

Říká se, že Nový Svět je nejzlatější z celé Prahy, což je dáno tím, že jeho obyvatelé měli hluboko do kapsy a snažili se to vynahradit zlatými názvy svých domů. Skoro každý dům má ve svém jménu slovo zlatý. Nynější vlastníci domy opravili, ale názvy ponechali.

Výlet začneme na Loretánském náměstí, v raném středověku i v dalších obdobích se zde nalézalo pohřebiště, ve vrcholném středověku tržiště. Později zde bylo také poutní místo. Současná podoba tohoto náměstí vznikla teprve vybudováním Černínského paláce.

Na Loretánském náměstí stojí Pražská Loreta. Je to loretánská kaple, soubor barokních staveb. Hlavní reprezentativní fasáda do náměstí má věž se zvonohrou, za ní se nachází nádvoří lemované poutními ambity a kostelem Narození Páně, které obklopují ústřední loretánskou kapli Panny Marie. Areál je krytou chodbou spojen s klášterem kapucínů při kostele Panny Marie Andělské, který je správcem Lorety. 

Podle legendy je Svatá chýše domek, ve kterém žila Panna Marie v Nazaretu, který andělé při vpádu saracénů přenesli přes moře do jihoitalského Loreta. Z tohoto poutního místa se úcta šířila do celé Evropy a byly zakládány kopie či napodobeniny domku - kaple. Loretánská kaple na Hradčanech vznikla při klášteře kapucínů, kteří ji od počátku až dodnes spravují. Stavba kaple začala v roce 1626 a byla vysvěcena 25. března 1631. Výstavbu financovala hraběnka Benigna Kateřina z Lobkovic (1594 - 1653). Má být kopií kaple z italského Loreta, navržené italským architektem Giovanni Orsim, fasáda je vyzdobena sochami starozákonních proroků a výjevy z legendy o životě a domku Panny Marie Loretánské. Uvnitř je pravděpodobně vezděno několik trámů a cihel, které pocházejí přímo z italské Lorety. Kaple má na hlavním oltáři poutní sošku Loretánské černé madony, oltář zdobí stříbrné reliéfy. Stěny jsou po způsobu italské Lorety vyzdobeny fragmenty maleb.

Počátkem 18. století byla Svatá chýše obestavěna na půdorysu čtverce barokními ambity s obrazy svatých patronů či patronek proti nemocem a utrpení. Byly jimi sv. Markéta Antiochijská, sv. Otýlie, a další. S klekátky u jednotlivých zastavení, se středními a s čtyřmi rohovými kaplemi. Z nich nejproslulejší jsou kaple Extáze svatého Františka s obrazem od Petra Brandla, a jihozápadní kaple s barokní španělskou sochou ukřižované svaté Starosty. Této světici podle legendy narostl plnovous na protest proti připravovanému sňatku s pohanským králem. Barokní průčelí ambitu s věží a se vstupní balustrádou bylo vystavěno podle návrhů a pod dohledem architektů Kryštofa Dientzenhofera a Kiliána Ignáce Dientzenhofera. V travnaté části dvora jsou umístěny dvě kašny se sousošími Krista vítězného mezi apoštoly a Nanebevzetí Panny Marie. 

V prvním patře ambitu je od počátku 20. století vystavena část z cenné sbírky votivních a liturgických předmětů z doby pozdní gotiky, renesance, baroka a historismu. Po Svatovítském pokladu Metropolitní kapituly je druhou nejcennější chrámovou klenotnicí v České republice. Vystaveny jsou zejména barokní zlatnické památky, relikviáře, kalichy a monstrance, mj. proslulá zlatá monstrance Pražské slunce vytvořená podle návrhu architekta Jana Bernarda Fischera z Erlachu, dále Malá a Velká perlová monstrance či Korálová monstrance. Vystaveny jsou též korunky Loretánské madony a Ježíška, nejstarší miniaturní betlém či kněžská paramenta. Klenotnici doplňuje expozice z dějin řádu menších bratří - kapucínů.

Ve věži nad hlavním vstupem do lorety je umístěna největší historická chrámová zvonohra v Evropě. Sestrojil ji v roce 1694 hodinář Petr Neumann. Zvonohra se poprvé rozezněla na den svátku Panny Marie, 15. srpna 1695. Skládá se ze třiceti zvonů a zvonků ulitých v Amsterdamu umístěných do dvou pater pod cibulovitou báň hodinové věže. Hrajících zvonů je však jen 27. Tři nejmenší zvonky nejsou napojeny na klaviaturu ani pedálnici. Jsou jen na ozdobu, nemohou hrát. Na zvonohru prý kdysi hrával český písničkář a hudební skladatel Karel Hašler. Zvonohra je v současnosti řízena elektronicky. Vždy od 8 do 18 hodin v každou celou hodinu zahraje melodii mariánské písně Maria, Maria, nad slunce jasnější. Do května 2020 zde hrála přibližně sto let melodie Tisíckrát pozdravujem tebe. Před ní se melodie měnila častěji, jenže obsluha zapomněla, jak ji lze vyměnit.

O loretánské zvonohře se tradují některé historickými prameny neověřené staropražské pověsti či legendy, které zaznamenali Julius Košnář, Eduard Langer, Václav Cibula či Popelka Biliánová. 

  • Žena pražského pláteníka zemřela na mor. Když onemocněla i jeho dcera, prosil Pannu Marii, aby ji zachránila. Slíbil, že za to věnuje Loretě velký dar. Jeho dcera se uzdravila a vyprávěla otci, že se jí zdálo o andělech, nesoucích zvonky. Pláteník z vděčnosti pořídil loretánskou zvonohru.
  • Loretánská zvonohra zpočátku odzváněla jenom čas. Jedna chudá vdova měla 27 dětí, které jí umíraly na mor. Vždy, když některé z nich zemřelo, zazvonil jeden ze zvonků. Žalem nad všemi zemřelými dětmi nakonec zemřela i jejich matka a zvonohra jí zazvonila mariánskou píseň, kterou od té doby hraje dodnes. Pověst ve svých knihách o Praze zachytil i Jan Neruda. 

Cestou z Loretánského náměstí je po pravé straně nepřístupný areál Kláštera kapucínů. Založen byl již v roce 1600 generálem řádu Vavřincem z Brindisi, který byl později svatořečen. Kapucíni sem přišli na pozvání Rudolfa II. dokonce dříve než do Vídně, protože Praha byla v té době císařským sídelním městem. Klášterní konvent byl postupně vybudován v 17. století a v 1. pol. 18. století. Se sousední Pražskou Loretou, kterou zdejší kapucíni spravují, je propojen nadzemní spojovací chodbou. V roce 1757 jej poškodilo pruské dělostřelectvo při bombardování Prahy, což dokládají i zdejší dělové koule. 

Během 2. světové války za Protektorátu Čechy a Morava zde mělo SS zřízenu věznici. Krátce po válce se sem kapucínští mniši opět navrátili, ale počátkem 50. let byli násilně vystěhováni, poté zde sídlila československá kontrarozvědka. Od počátku 90. let 20. století klášter opět slouží svému původnímu účelu. 

Místní zajímavostí je dřevěný a slaměný betlém z roku 1780, reliéfní křížová cesta od Karla Stádníka či milostná socha Panny Marie. Panně Marii Hradčanské byla zasvěcena 13. kaple Svaté cesty z Prahy do Staré Boleslavi, která byla založena v letech 1674 - 1690.  

Po levé straně zeď ohraničuje nádhernou barokní zahradu Černínského paláce, která je veřejnosti přístupná. Černínský palác je velká palácová, původně raně barokní budova na Hradčanech na Loretánském náměstí naproti Loretě. Od roku 1934 slouží jako sídlo Ministerstva zahraničí ČR.

Palác nechal postavit rakouský diplomat hrabě Humprecht Jan Černín z Chudenic po roce 1664 (kam také později přesunul svou rodovou sbírku) - odtud pak jeho název. Jedná se o jednu z největších barokních budov v Praze vůbec. Stavba byla poničena během války o rakouské dědictví ve 40. letech 18. století, znovu pak v roce 1757, kdy jej poškodila pruská dělostřelba. Palác také díky tomu prošel řadou pozdně barokních přestaveb a dodatečných rekonstrukcí. Během 2. světové války jej přebudovali i nacisté.

Od roku 1777 palác již nesloužil svému původnímu určení (roku 1778 byla významná obrazárna rodu Černínů vydražena) a byl užíván k různým jiným účelům, mimo jiné jako lazaret s lékárnou, útulek pro chudé, nájemní dům, dílny, kasárna či výtvarná galerie.

V letech 1928 až 1934 byl částečně přestavěn pod vedením architekta Pavla Janáka. V letech 1933 až 1939 pak došlo k novodobému rozšíření paláce o tzv. Janákovu přístavbu, kde dodnes sídlí převážná většina administrativních útvarů Ministerstva zahraničních věcí ČR.

Palác sám má z hlediska novodobých českých dějin dosti pochmurnou historii, v období tzv. Protektorátu Čechy a Morava v letech 1939 až 1945 zde bylo umístěno sídlo úřadujícího Protektora pro Čechy a Moravu, dne 10. března 1948 zde za dodnes ne zcela jasných okolností zahynul někdejší ministr zahraničních věcí Československé republiky Jan Masaryk, který zde měl po mnoho let také svůj byt; byl ráno nalezen na nynějším Nádvoří Jana Masaryka.

Na počátku devadesátých let 20. století byla v Černínském paláci podepsána smlouva o rozpuštění Varšavské smlouvy.  

V krátké uličce Na Náspu, která vede na bývalé barokní hradby v Keplerově ulici, se nachází dům č.p. 2, kde bydlel Karel Kachyňa. Režisér filmů Král Šumavy, Lásky mezi kapkami deště, Sestřičky, Smrt Krásných srnců a mnohých dalších. Dům dosud obývá Kachyňova manželka Alena Mihulová, která říká, že v domě bývala márnice a snad i katovna. Jaká je skutečnost? Je doloženým faktem, že v pol. 16. století stál na tomto místě renesanční letohrádek, který v roce 1680 i se zahradou koupili kapucíni a přestavěli ho na barokní lazaret, v němž zřídili cely a kapli. Lazaret byl využíván jako karanténa pro mnichy především v době moru. Na žádost hradčanské městské obce byli kapucíni nuceni uvolnit jednu místnost v přízemí na umrlčí komoru, později k nim v patře přibyly dvě další. Tudíž márnice zde skutečně byla, avšak o obydlí kata se historické prameny nezmiňují. Dosud jsou na střeše patrné dva kříže. 

V zahradě lazaretu směrem do Černínské ulice postavili kapucíni po roce 1680 přízemní zahradní domek č.p. 3, který byl do dnešní klasicistní podoby upraven v letech 1815 - 1842.

V Černínské ulici v domku č.p. 5 s galerií a malým balkónkem, na kterém jsou sošky, bydlí filmař a výtvarník Jan Švankmajer se svou ženou Evou. Vytvořil např. amarouny v televizním seriálu Návštěvníci nebo Adély ve filmu Adéla ještě nevečeřela. Jan Švankmajer se tu v 70. letech scházel s Janem Třískou, jenž se později při své emigraci dostal do jiného "Nového Světa". Nejstarší částí domovního souboru je přízemní domek (neoznačený) s malými pitoreskními vikýřky. Původně barokní domek z roku 1683 byl přestavěn klasicistně v roce 1816 Ignácem Palliardim. 

Sousední přízemní domek č.p. 7 nese podle svého domovního znamení název U Zlatého bažanta. 

V protějším domě č.p. 6, původně patřícím k rozsáhlému souboru domů U Zlatého pluhu, žil a měl svůj první pražský ateliér malíř Jan Zrzavý. Jeho dalším majitelem byl režisér Ivo Novák, který se proslavil filmy Léto s kovbojem a Fešák Hubert. Dům se boční stěnou obrací do jakéhosi malého náměstíčka tvořeného rozšířenou Černínskou ulicí na křižovatce s uličkou Nový Svět. Při pohledu z náměstíčka vidíme na zdi několik dělových koulí - za sedmileté války v roce 1757 Prusové ostřelovali Prahu, na kterou vrhli celkem 60 000 dělových koulí, 22 000 granátů a 550 zápalných střel. Nicméně se nejedná o pravé dělové koule, ale o obrácené naběračky, jež tam umístili místní obyvatelé a které mají tuto historickou událost připomínat. 

Na malém náměstíčku pod hradbami, kde se ulice Černínská napojuje na ulici Nový Svět, stojí roubená chaloupka č.p. 10 se šindelovou střechou. Je to jediný zachovalý roubený dům v historickém centru Prahy. Její název U Raka pochází od množství raků, kteří žili v potoce Brusnice. V roce 1739 si v místech dnešní chaloupky koupil obecní pozemek řezník Antonín Simonis s úmyslem vystavět zde stáje pro jateční dobytek. Ve 2. pol. 18. století k němu další majitel stejného povolání Libický postavil druhý dům a stáje byly změněny na chudinské byty. 

S tímto domem je úzce spojeno jméno spisovatele Jakuba Arbese. V jednom z malinkatých bytů žila chudá švadlenka Josefína Rabochová a ta se celým svým srdcem zamilovala právě do Arbese. Ten si ale chtěl spíš jen užívat, o žádném vážném vztahu s dosti prostým děvčetem neuvažoval, na veřejnosti se s ní neukazoval a styděl se za ni. Situace se ale radikálně změnila, když milá Josefína otěhotněla. Jakub Arbes se v nové situaci zachoval jako chlap. Už týden po narození dcery Marie si vedl Josefínu k oltáři. Malá Marie sice krátce nato zemřela, ale brzy se Arbesovým narodily další děti a manželství bylo celkově velmi šťastné. Jakub Arbes si tento kout Nového Světa natolik zamiloval, že do domu U Raka umístil děj romaneta Zázračná Madona. Hrdinka romaneta se chce zalíbit svému manželovi, který si jí vůbec nevšímá a pro nějž je jediným ženským ideálem Madona od malíře Murilla. Žena proto začne v malých dávkách konzumovat otrušík a poté neuvěřitelně zkrásní, až dosáhne podoby Madony v obrazu. Teprve pak si jí manžel všimne, ale už je pozdě - nebohá žena umírá na otravu. 

Dům U Raka má vůbec zajímavou a ne vždy radostnou historii. V 50. letech 20. století si jej v dobré víře koupili dva nerozluční přátelé, spisovatelé Arnošt Lustig a Ota Pavel. Arnošt Lustig v roce 1968 zvolil emigraci. Ota Pavel trpěl hlubokou duševní poruchou a v roce 1973 zemřel na infarkt. Nová historie domu se začala psát v roce 1987, kdy ho koupil současný majitel - výtvarník a fotograf Alexandr Paul. Dům však byl v havarijním stavu, dřevěné konstrukce i šindelová střecha byly napadeny dřevokaznou houbou. Ve spolupráci s památkáři proto byla postavena replika původní roubenky. Dnes Rak nabízí romantické ubytování. Vynikající medailér André Vícha vytvořil tři drobné kamenné kašny. Jedna z nich je přímo na ulici před domkem a dvě další ve dvoře. Vše je doplněno mnoha zajímavostmi vyrobenými ze dřeva a kamene. 

V čele náměstíčka určitě zaujme minidomeček, který má jen jedno okno, ale žádné dveře, jen naznačený rám v omítce. Protože je označen číslem 6, vypadá to, že patří k většímu přilehlému domu v Černínské ulici, rovněž s číslem 6. Do domu se ale vchází ze sousedního domu č.p. 27 U Zlatého slunce. Máme tedy v Černínské ulici dva oddělené domy za sebou označené stejným číslem. Nový Svět je prostě zahalen množstvím záhad. A hned na protějším domě je zase číslo 6. Tenhle dům už však patří do uličky Nový Svět, jak nás může přesvědčit kromě nové uliční cedule i dochované staré německo-české značení z 18. století malované švabachem "Neuwelt-gasse - Na novém světě". Dům č.p. 27 byl domovem malíři a grafikovi Jiřímu Anderlemu, který se později přestěhoval na Hanspaulku, kde místnímu kostelu svatého Matěje věnoval své dva obrazy. Domek na Novém Světě však nezůstal opuštěný, Jiří Anderle ho přenechal svému příteli, rovněž grafikovi Vladimíru Suchánkovi, kterého tu můžeme často potkat, jak venčí svého psa. 

Název U Zlatého pluhu mají hned další dva sousedící domy č.p. 25 a 23. Původně jeden dům ve stylu jednoduchého baroka ze 60. let 17. století byl totiž v roce 1804 rozdělen na dva. V domě bydlel houslista Jan Ondříček, kterému se v tomto domě narodil syn František, budoucí slavný houslový virtuóz. Tuto událost připomíná i pamětní deska na domě.

Na protější severní straně je raně klasicistní dům U Zeleného kříže (výjimečně ne u zlatého), kde Ignác Palliardi vybudoval palírnu kořalky. Hned vedle nalezneme snad nejzajímavější dům na Novém Světě - č.p. 2 U Zlaté hvězdy. Své domovní znamení má znázorněno přímo na domě, což je v těchto končinách spíš výjimka. Původní dům na tomto místě byl pobořen v době okupace Prahy Francouzi v roce 1741. Na náklady hradčanské městské obce a s fortifikačním příspěvkem byl postaven znovu, a sice jako budova sloužící veřejným aktivitám. Jako nejpravděpodobnější se jeví domněnka, že zde bývala hájovna, protože Horní Jelení příkop byl v té době ještě opravdovou divočinou. Dokladem této hypotézy by mohl být hák na zavěšování zvěře ve vstupní místnosti dnešní kavárny. Klasicistní podoba domku se schody na malou pavláčku vznikla rovněž podle návrhu Ignáce Palliardiho. Jednopatrový přístavekz pravé strany (bez čísla) postavil fürstenberský guvernant Charles Thierry de Rembau. V domě míval svůj ateliér sochař Josef Nálepa, který se proslavil jedinou sochou Salvadora Dalího na světě a sochařskými portréty Tomáše Bati, Karla Gotta, Vlasty Buriana, Miroslava Horníčka a mnoha dalších. 

V přízemí Zlaté Hvězdy je malá kavárnička, z jejíhož francouzského okna je vidět do Horního Jeleního příkopu a na protékající potok Brusnice. 

Na jižní straně ulice je nenápadný dům č.p. 21 U Bílého lva s třemi tajemstvími. Prvním je ohradní zeď dvora s převislým břečťanem, která vlastně ani ohradní zdí není - je zdí barokního domu, jenž zde kdysi stával, takže jsou zde i zazděná okna. Druhé tajemství se skrývá za dveřmi, nad nimiž visí malinký velocipéd. Pokud se dveře náhodou otevřou, hned za nimi uvidíme stát ještě jeden stejný, jenže obrovský. Nachází se zde totiž ateliér Nový Svět, který provozuje člen Českého klubu velocipédistů Jaryn Hořava. Tento pán se nejen pravidelně účastní mistroství světa na velocipédech, ale vytvořil i všechna vozítka, v nichž se v televizním seriálu Šumná města vozil architekt David Vávra. Třetí tajemství se skrývá také uvnitř. Na dvorku je krásně vyřezávaná dřevěná pavláčka. Na rohu pod schodištěm je pak vchod do tajné chodby, která vede až do kapucínského kláštera. Tamním bratřím zřejmě sloužila pro případný únik při ohrožení kláštera. Na dvoře stojí i stará studna s krásnou kovovou mříží, v níž prý ještě donedávna bývala voda. Zmizela však v souvislosti s výstavbou tunelu Blanka. V ohradní zdi za studnou je prý zazděná mladičká jeptiška, která má svázané ruce a nohy a v ústech roubík, takže úpí jen velice slabě, a tím pádem ji můžeme zaslechnout jen o půlnoci, kdy je všude kolem úplné ticho. Majitelkou domu byla paní Mayerová (zemřela v 05/2021 ve věku 94 let). Kdysi bývala dívkou ze mlýna, která si vzala zámeckého pána, ale později přišli o všechno - jak o mlýn, tak i o zámek a tvrz k němu náležející. Zchudli a v roce 1960 koupili zchátralý dům U Bílého lva, který postupně opravili. 

Vedlejší dům č.p. 19 U Zlatého beránka (zvaný též U Šafránků či U Myslivečků) je jedním z mála s vyobrazeným domovním znamením. Kdysi na tomto místě stávala renesanční usedlost, ta však nepřežila třicetiletou válku. Poté se pozemek s ruinou dostal do rukou mistrům řeznickým - v roce 1672 tu řezník Václav Kohout postavil na rozvalinách v podstatě nový dům, ten potom v 1. pol. 18. století další řezník Václav Šafránek barokně přestavěl. Při pohledu na poměrně rozložitý dům je dobré si uvědomit, že dříve býval ještě mnohem větší. Zahrnoval v sobě totiž pod stejným názvem ještě da následující domy - dnešní dům U Zlatého čápa a U Zlatého keře. Ty se od dnešního Zlatého beránka odtrhly v roce 1730. Další majitelé se o dům příliš nestarali, a tak se nebohému Beránkovi v roce 1830 zřítil arkýř v prvním patře. Tudíž ho raději celý strhli, všechny další barokní výstupky a ozdůbky osekali a dům v uměřeném klasicistním slohu přestavěli. Malebný dům nalákal ve 2. pol. 20. století k bydlení dvě velmi svérázné osobnosti. V 60. letech zde nalevo od vchodu míval ateliér pozdější ředitel Národní galerie Milan Knížák, které tu navštívil bohémský americký beatnik, básník, král pražského majálesu 1965 Allen Ginsberg. V roce 1978 Knížáka vystřídal "nejslavnější pražský kýčař" všech dob, malíř Miloš Kurovský. Svérázný a upřímný malíř se nikterak netajil svými politickými názory. Minulý režim mu zakázal vystavovat na oficiálních výstavách. Kurovský si s tím však poradil po svém: v prvním patře U Zlatého beránka se ubytoval a celý přízemní prostor věnoval své umělecké tvorbě. V první místnosti vlevo od vchodových dveří měl ateliér, kde za oknem sedával u stolu a pracoval, v dalších dvou místnostech pak obrazy vystavoval, takže kolemjdoucí mohli skrz okna dobře vidět fantastické krajinky z jiných planet se zapadajícím sluncem a roztodivné příšery i éterické ženské postavy. Za teplých dnů si pak Miloš Kurovský rozkládal své náčiní venku a maloval přímo uprostřed uličky. A aby umělců v domě nebylo málo, tak napravo ode dveří měl svůj první ateliér na Novém Světě sochař Josef Nálepa, který se později přestěhoval naproti ke Zlaté hvězdě. Ten na domě zanechal spoustu zajímavých drobných detailů, jako domovní znamení, kliku na dveřích, domovní číslo a ozdobnou mříž za vchodovými dveřmi. 

Sousední dům č.p. 17 se původně nazýval U Bílého čápa. Čáp ovšem na Novém Světě záhy zezlátl a dnes se dům nazývá u Zlatého čápa. V tomto domě se za první republiky odehrál jeden skutečně hrůzostrašný příběh, jenž se stal námětem pro jeden z dílů televizního seriálu Hříšní lidé města pražského. V říjnu 1934 proudily tisícihlavé davy Pražanů na Nový Svět, aby se podívaly do oken přízemního bytu domu č.p. 17, kde bydlela rodina Vyleťálkova, která byla zapletena do strašlivého zločinu. jejich syn Jaroslav si vzal za ženu Marii a společně s ní se rozhodl zavraždit svého tchána, starého knihaře Tyla. Hrůzný čin uskutečnili ve svém bytě na Újezdě č.p. 408 naproti Tyršovu domu. Nejdříve Jaroslav udeřil tchána sekyrkou a takto připraveného jej předal své manželce. Ta svého otce poté uškrtila šňůrou na prádlo. Následně zjistili, že nemají tak veliký kufr, aby mohli mrtvolu nepozorovaně vynést z bytu. Zašili ji proto mezi dvě deky a Marie vyklidila výklenek za kamny. Mrtvolu poté umístili do výklenku, a když příliš zapáchala, Marie ji čas od času polévala lyzolem. V kamnech klidně topili, takže mrtvola byla brzy vysušená. Po půl roce se Jaroslav s Marií rozešel a vrátil se zpět ke své matce ke Zlatému čápovi. Marie dostala záhy poté z bytu výpověď. Jenže co s mrtvolou? Radila se se svou sousedkou. Obě pak naložily vyschlou mrtvolu do necek, zasypaly ji nehašeným vápnem a v noci ji pod příkrovem tmy dopravily na dvoukoláku přes most na Staré Město do sklepa v Provaznické ulici č.p. 13. Tam však byla objevena a Marie dostala za vraždu 25 let tuhého žaláře nepodmíněně, kdežto Jaroslav za ublížení na zdraví pouhého dva a půl roku. 

V domě č.p. 15 U Zlatého keře bydleli manželé Mahlerovi. On žid, ona křesťanka. V době okupace se od sebe nechtěli odloučit a raději zvolili společnou smrt otravou svítiplynem. 

V domě č.p. 13 U Zlatého stromu a ve vedlejším č.p. 11 bydlel režisér Jindřich Polák, tvůrce známého filmu Pan Tau. 

Dům č.p. 9 U svatého Michaela, který původně zahrnoval i oba předchozí domy, byl oddělen v roce 1805. Na začátku 20. století zde bydlel jistý pan Horák, který měřil dva metry osmdesát centimetrů. Ještě za svého života svou kostru prodal vědeckému ústavu a získaný obnos okamžitě propil. V úzkém domě spolu s ním bydlelo 17 lidí v pěti bytech. Naproti svatému Michaelu jsou vchody do Horního Jeleního příkopu, jeden vede na dětské hřiště za zdí a druhý na letní scénu Divadla Ungelt.

Svou velikostí se ostatním domům vymyká barokní vila č.p. 7 U Zlatého žaludu, stojící ve vidlici dvou konců Kapucínské uličky. Na základech staršího domu ji nechal v roce 1707 postavit proslulý architekt Jan Blažej Santini pro rodinu svého bratra, štukatéra Františka Santiniho. Vlastní stavbu provedl stavitel Tomáš Haffenecker. V domě bydlely ve 2. pol. 20. století dvě staré dámy, z nichž jedna vždy dělala týden milostpaní - chodila v pěkných šatech a pěkně se nesla - zatímco ta druhá dělala služku - vlekla sed až tři kroky za ní v roztrhaných hadrech a tahala tašky. Další týden si funkce prohodily. 

Dominantou celé uličky Nový Svět je dvoupatrový raně barokní dům U Zlatého hroznu č.p. 5 s nárožním arkýřem.  Žil zde klavírista a hudební skladatel Rudolf Friml. Do jeho sestry Zdeny se zamiloval, za ní sem docházel a později se s ní oženil Karel Hašler. Tento malý měšťanský palác byl postaven v roce 1694 hradčanským občanem Abrahamem Unkofferem na místě dřívější středověké zástavby, která utrpěla velké škody za třicetileté války, hlavně při švédském obležení Prahy. Unkoffer nechal stavbu vyzdobit freskami, malovanými stropy a benátskými zrcadly.

Dům č.p. 3 U Zlaté hrušky (nebo také U Abraháma) má bohatou historii, zasahuje až do středověku, ale jeho dnešní vzhled je barokní až secesní a pochází z 19. století. V té době už šlo ale o novobaroko, značně kreativní tvary spíše připomínají styl selského baroka, některé rostlinné motivy bychom mohli směle zařadit do secese. Nyní se zde nachází luxusní restaurace a naproti za zdí je její letní venkovní část. Při pohledu na ceny v jídelním lístku se dnes dá jen těžko uvěřit, že se na tomto místě na začátku 20. století nacházela špeluňka velmi pochybné pověsti zvaná Průšova putyka, jež byla spojena s nevěstincem - něco na způsob legendární Jedové chýše. 

Nejznámějším domem na Novém Světě je dům č.p. 1. U Zlatého noha. Kolem roku 1600, v době, kdy na pozvání císaře Rudolfa II. přijel do Prahy slavný dánský hvězdář Tycho de Brahe, tu totiž býval stejnojmenný hostinec, a věhlasný astronom, astrolog a alchymista v něm nějaký čas přebýval, než se přestěhoval do domu na Pohořelci, kde má v parčíku dnes sochu. 

Hvězdář to byl profesionální a velmi dobře popsal planetární systém, přičemž se dopustil jen takové té běžné chyby, že Země neobíhá kolem Slunce, ale naopak. Zajímavá pověst se také váže k jeho smrti. Prý mu praskl močový měchýř, protože si na hostině za přítomnosti císaře nedovolil odejít na toaletu. Druhá verze říká, že se tak zakoukal při pozorování zatmění Slunce, že skončil obdobně. To je však jen pověst - lékařsky je dokázáno, že něco takového prostě není možné. Podle historických pramenů  se rozestonal po hostině u Petra Voka z Rožmberka (o Rožmbercích více zde) následkem nezměrného popíjení. Když se vrátil domů, trpěl ukrutnými bolestmi, nemohl močit a zemřel po necelých dvou týdnech. Někteří vědci se domnívají, že následkem selhání ledvin. Tycho de Brahe byl pochován v Týnském chrámu. Při jeho exhumaci v roce 1901 se zjistilo, že jeho vousy a vlasy obsahují nadměrné množství rtuti, takže se vynořila hypotéza, že mohl být otráven, či že se otrávil sám při práci v alchymistických laboratořích, kde se v tehdejší době používalo velké množství rtuti. Tato teorie ovšem badatelům, zejména dánským, nedala pro příštích více než so let spát, a tak byla v roce 2010 na žádost Dánského království provedena další exhumace, kdy se ale zjistilo, že množství rtuti v jeho těle nepřesahovalo obvyklé hodnoty. 

Poblíž Nového Světa na křižovatce ulic Kanovnická a U Kasáren je kostel svatého Jana Nepomuckého, někdy zvaný též Vojenský kostel, barokní novostavba u kláštera voršilek od Kiliána Ignáce Dientzenhofera. 

Kolem roku 1700 přibyl na Hradčany řád voršilek, který si postavil vlastní klášter, tímto druhý v Praze. Sestra jedné z místních řeholnic Anny Johanky byla Terezie Veronika Krebsová, která později sehrála důležitou úlohu v průběhu kanonizace sv. Jana Nepomuckého. Při soudním řízení odpřisáhla, že se v klášteře roku 1701 po modlitbě ke sv. Janovi zázračně uzdravila. Byl to vůbec první ze čtyř zázraků, které měl sv. Jan vykonat. Bylo proto rozhodnuto o výstavbě nového kostela, který by nahradil stávající kapli sv. Anny a byl by zasvěcen právě sv. Janovi Nepomuckému. Stavba byla zahájena 20. října 1720, položením základního kamene. Zpočátku vedl stavbu pražský architekt Kryštof Dientzenhofer. Ten však roku 1722 zemřel a práci převzal jeho syn Kilián Ignác. Byla to první sakrální stavba tohoto architekta. Kostel byl dokončen v roce 1728, rok před kanonizací sv. Jana Nepomuckého. Slavnostní vysvěcení provedl pražský arcibiskup František Ferdinand z Kuenburgu až roku 1729.

Klášter voršilek se během své dlouhé historie neustále potýkal s finančními problémy. Dvakrát musely voršilky platit výpalné - nejprve Švédům a poté Prusům. V roce 1784 byl zchátralý klášter v rámci církevních reforem císaře Josefa II. zrušen a 34 sester voršilek se přestěhovalo do druhého kláštera voršilek na Nové Město. Do roku 1861 budova sloužila jako sklad soli, vnitřní vybavení bylo rozprodáno. Například vzácný Reinerův obraz z hlavního oltáře Apoteóza sv. Jana, na němž je světec znázorněn s Pannou Marií, Ježíškem a svatou Annou, oslavován světicemi Anežkou Římskou, Cecílií, Barborou, Agátou, Voršilou, Angelou Merisi a bl. Zdislavou z roku 1727 se dostal do Severočeského muzea v Liberci. 

Po roce 1861 se kostela ujali pražští evangelíci a sloužil jako vojenský pro posádku z kasáren na Pohořelci.

V roce 1902 byl chrám navrácen zpět katolické církvi, zdokumentován a adaptován. Bylo do něj instalováno historické vybavení z barokního kostela sv. Vojtěcha u Prašné brány, zbořeného kvůli výstavbě Obecního domu (více zde).  

Na rozhraní Hradčan a Střešovic v Patočkově ulici pod barokním opevněním na bastionech se nachází zrušený Vojenský hřbitov na Hradčanech

Vojenský dělostřelecký hřbitov byl založen roku 1786 pro posádku pražského dělostřeleckého pluku. Na hřbitově byli pohřbíváni i vojáci a rodinní příslušníci i jiných zbraní než dělostřelectva, najdeme zde vojáky zeměbrany, pěších pluků i příslušníky námořnictva. Matrika zemřelých byla pro hřbitov vedena od roku 1864. 

Po zrušení Malostranského hřbitova v Košířích (blíže zde) sloužil i pro civilní pohřby. Byli zde pohřbeni například podplukovník Miesitschek z Vyškova (1866) či Josef Jüttner (1775 - 1848), kartograf, generálmajor rakouské armády a tvůrce prvního plánu Prahy vytvořeného na geodetickém základu. Nejhonosnější náhrobek patří generál majorovi Wenzelu Schipkovi, rytíři z Blumenfeldu. Jeho erb byl vytesán obráceně, protože generál byl posledním svého rodu. Z roku 1813 z doby napoleonských válek se na hřbitově dochovalo jediné jméno - pruský poručík Ferdinand von Roeder, raněn v bitvě u Drážďan, zemřel v lazaretu v Praze 23. září 1813 a pochován na dělostřeleckém hřbitově (náhrobní deska byla převezena na nově zřízený pruský hřbitov ve Štěrboholech v roce 1905, tehdy byly ostatky všech pruských vojáků exhumovány a převáženy na dnes zaniklý štěrboholský hřbitov, po válce 1945 byl celý hřbitov zdemolován a památky zničeny).

Roku 1866 zde byl zřízen společný šachtový hrob několika pruských dělostřelců zemřelých dne 25. srpna 1866 na popáleniny při likvidaci munice v kasematech Strahova a dalších vojáků pruské armády zemřelých na nakažlivé choroby jako byl tyfus a cholera (v době pruské okupace Prahy během epidemie tzv. pruské cholery po prohrané bitvě u Hradce Králové). Tento hrob byl označen hvězdicovitým náhrobkem s křížem uprostřed. Původní pomník a pohřbená těla byly přeneseny taktéž do Štěrbohol roku 1905 a po válce 1945 byl pomník zničený. Roku 2016 byl pomník 28 pruských vojáků na hradčanském hřbitově obnoven. Na hřbitově se dochovalo několik náhrobních stél spolu s náhrobníky vsazenými do zdi opevnění. Některé náhrobky pocházely z kamenické dílny Josefa Emanuela Krondela a Roberta Platzera a Prachnera. Hřbitov hlídal oddíl dělostřeleckých fyzilírů. Na nároží Úvozu měli dělostřelci v letech 1800 - 1837 vlastní malý špitál zvaný Weyerhof, který byl poté přesunut do Martinického paláce v Loretánské ulici čp. 181/4 jako posádková nemocnice číslo II. Nejvíce se zde pohřbívalo za napoleonských válek a za války prusko-rakouské roku 1866.

Samotný hřbitov byl vojenskou správou zrušen 6. června 1898 a odkoupen pražskou obcí roku 1910. Následně byla provedena revize a provedena proměna do parkové úpravy. V roce 1911 zde bylo 99 kovových křížů, 85 dřevěných, 114 pomníků, 8 záklopných desek na hroby, 34 desek v hradbách, prostých hrobů bez označení cca 441. O hroby se starali pozůstalí i správa města. Za 1. světové války se zde již nepohřbívalo.