cz

Malostranský hřbitov

20.10.2020

Malostranský hřbitov najdeme na pražském Smíchově, u hranice Košíř. Jako hřbitov pro Malou Stranu sloužil v letech 1787 - 1884, od zákazu pohřbívání uvnitř města Josefem II. do doby, kdy rozrůstající se zástavba dosáhla až do okolí hřbitova. Na hřbitově se nachází kostel Nejsvětější Trojice.

Tato empírová stavba s věží byla zbudována v letech 1831 - 1837 na místě starší barokní kaple. Výstavbu financovalo Malostranské bratrstvo lásky k bližnímu ze sbírek pořádaných při májových slavnostech. Významně přispěl také pasovský biskup Leopold Leonhard hrabě z Thunu-Hohenštejna (1748 v Děčíně - 1826 v Praze na Cibulce), jehož náhrobek je jednou z dominant hřbitova. Litinový náhrobek klečícího biskupa s rukama spojenýma v modlitbě, před kterým se nachází otevřená kniha, vytvořil Václav Prachner - později se stal inspirací pro Myslbekův náhrobek arcibiskupa Bedřicha Schwarzenbega v katedrále sv. Víta. K náhrobku se váže legenda zaznamenaná dcerou Jaroslava Vrchlického, Evou Vrchlickou, v baladě Hřbitov v Košířích. Pyšná hraběnka, která zpupně nahlédla do Thunovy knihy s hrůzou zjistila, že se za ni biskup modlí rekviem. A nedlouho poté skutečně zemřela ...

Neobyčejnou barevností vyniká obraz Poslední soud, který zdobí hlavní oltář (dílo Františka Horčičky z roku 1837). Na varhany, pocházející již z kaple, údajně hrál Wolfgang Amadeus Mozart.

Historie římskokatolického farního kostela Nejsvětější Trojice je spojena s historií hřbitova. Původně byl založený jako morový hřbitov při epidemii v roce 1680. Založil jej při morovém lazaretu ve dvorci Dolní Košíře malostranský Vlašský špitál, náležel k malostranskému kostelu sv. Václava zbořenému v 18. století. O založení se zasloužil např.  lékař a profesor Josef Bohumír Mikan. Nemocné tehdy ošetřovali pražští jezuité a nikdo z ošetřovatelů tuto epidemii nepřežil. Z doby založení hřbitova pocházela morová kaple sv. Rocha (1703), zbořená při druhém rozšíření Plzeňské třídy (dnes Plzeňské ulice) v roce 1951. 

Kostel s kaplí sv. Rocha
Kostel s kaplí sv. Rocha
Kaple sv. Rocha
Kaple sv. Rocha

V roce 1703 byl hřbitov také obehnán zdí. Hřbitov byl v 18. století používán i při dalších morových epidemiích (1713 - 1714 a 1771 - 1772). Za moru roku 1713 na něm byla zřízena hřbitovní kaple Nejsvětější Trojice, přestavěna byla v roce 1724 Kiliánem Dientzenhoferem na základě projektu Zemského stavebního ředitelství. Nový kostel byl vysvěcen 22. října 1837. Na postavení ale nebyl dostatek prostředků, kaple sv. Rocha se stavebně spojila s kostelem, čímž z ní vznikla sakristie, později spojovací krček prolomil průjezd. 

Na konci 18. století začal být hřbitov používán k běžnému pohřbívání obyvatel celého levého břehu Vltavy (Malé Strany, Hradčan a později i Smíchova). V roce 1855 utrpěl kostel i hřbitov při povodních, voda tu byla přes metr vysoko. 

O sedm let později byl hřbitov rozšířen. V roce 1921 byla posunuta a pak i zbořena severní zeď hřbitova. V roce 1953 byla stržena i kaple sv. Rocha s dalšími drobnými stavbami. Hroby ze severní části byly exhumovány. Např. náhrobek Karla Jaromíra Erbena (1811 v Miletíně - 1870), básníka, historika a archiváře, byl přemístěn na Olšany. Stejně tak byl přemístěn i hrob prvního zpěváka naší hymny Karla Strakatého (1804 v Blatné - 1968) a malíře Antonína Pucherny (1776, Lesko, Polsko - 1852), oba byli také přesunuti na Olšany. Přestěhován byl i náhrobek (nikoli ale ostatky) Františka Martina Pelcla (1734 - 1801), a to až do Rychnova nad Kněžnou, rodiště slavného historika a spisovatele.

Malostranský hřbitov údajně inspiroval Jana Nerudu při psaní sbírky Hřbitovní kvítí.

Autory zdejších náhrobků jsou např. Josef Max, jeho bratr Emanuel Max, Josef Malínský nebo dílna potomků Ignáce Platznera.

Pohřbena je zde řada pražských osobností 18. a zejména 19. století:

- Václav Bayer (1765 - 1837) - pražský měšťan, mecenáš pražské chudiny, dobrodinec novoměstského chudobince u sv. Bartoloměje. Byl to mistr knihvazač, zemřel ve svých 72 letech ve svém domě na Malé Straně. Jelikož neměl dědice, odkázal většinu majetku svému nevlastnímu bratrovi Františku Haasovi a učinil kromě toho několik odkazů ve prospěch dobročinných ústavů, mj. chudobinci u sv. Bartoloměje. Na zřízení svého náhrobku věnoval 400 zl. ve své závěti i na Terezii Pinklovou, pohřbenou vedle něj. V den jejího úmrtí měla být stejně jako v den úmrtí Václava Bayera slavena zádušní mše. Chudobinec u sv. Bartoloměje byl založen v roce 1808 s cílem zajistit péči pro zestárlé pražské měšťany na místě špitálu, založeného v roce 1505 novoměstskými měšťany, který byl za Josefa II. zrušen. Budova byla koncem 19. století upravena do nynější novorenesanční podoby a kostelík sv. Bartoloměje byl v roce 1884 zbořen. Špitál sv. Bartoloměje byl největším charitativním pražským ústavem, v roce 1883 k němu byl připojen také vyšehradsý chudobinec u sv. Vojtěcha ve Vratislavově ulici. Na jeho místě je dnes sídlo Ministerstva spravedlnosti ČR. "Pomník přátel pražské chudiny" vytvořil významný pražský sochař Ferdinand Pischelt, žák Václava Prachnera.

 a Theresie Pinklová (1773 - 1835) - majitelka statku, podporovatelka pražské chudiny

- Vincenc Bradáč (1814 - 1874) - hudební skladatel, kanovník

- Josef Brökl (1717 - 1804) - frontový dělostřelec, nápis: Hier ruhet die Wehe des in K.K. Destr. Kriegsdernsten ergrauten Soldaten Joseph Brökl Starb im 87. Jahre seines Alters den 23. Sepbr. 1804

- Anna Degenová (1848 - 1851) - asi nejnavštěvovanějším místem zdejšího hřbitova je nejmenší náhrobek - "svatá holčička" - ke kterému se dochovaly tyto pověsti. Podle jedné si hrála na okně s panenkou, která jí však upadla. Holčička po ní instinktivně vztáhla ruce, ale ztratila rovnováhu a vypadla z okna. Další pověst praví, že holčička viděla z okna tatínka vracejícího se z práce. Chtěla mu běžet naproti a vypadla přitom z okna. Podle další verze byla holčička dcerkou malíře Kristiána Rubena a zemřela v nejrannějším věku. 

Legendu vztahující se k dětskému náhrobku zpracoval František Kožík v knize "Svatá Holčička" vydané v roce 1943 v Nakladatelství Rudolfa Kmocha v Praze. Hrdinka příběhu Aninka Rubínová se narodial do rodiny nemajetného hudebníka žijícího v "příbytku za Oujezdskou branou". Její příchod na tento svět provázely zvláštní okolnosti, Bůh totiž omylem místo dušičky malého andílka vdechl do dětského tělíčka andělíčka strážníčka. Na nebi se ukázala veliká hvězda, u Rubínů v květináčích náhle rozkvetla všechna poupata, i staré suché větve na zahrádce se obalily květy, zněla hudba tisíce harf. Aninka byla již od malinka velice hodné dítě. Neplakala, s každým se ráda podělila o své hračky, neznala lež. Všichni tvorové ji měli rádi. Natáhla-li ruku, ze všech stran se slétali ptáčkové a zobali jí z dlaně. Holčička také uměla naslouchat řeči květin, věděla, která léčí jaký neduh. O její moudrosti se dozvěděli dokonce i profesoři botaniky z univerzity. Doslechl s o ní i hrabě z Malé Strany. Poprvé se setkali na Májové slavnosti na Malostranském hřbitově. Dobrosrdečnou Aninku si ihned zamiloval, chtěl jí dokonce i adoptovat. Holčička však nabídku odmítla, u rodičů je jí přece nejlépe!

Holčička také navštěvovala nemocné děti, aby je potěšila vyprávěním pohádek či jim jinak pomohla. "Když viděla, že má nemocné dítě hlad, nebo že trpí nedostatkem, ani chvíli nepřemýšlena, běžela k nejbližším dveřím a zatloukla na ně: jednou žádala mouku, jindy ovoce, potřetí prosila o teplejší houni nebo o peřinku pod hlavu". A lidé ani nevěděliproč, ale jejím prosbám vždy vyhověli. O pomoc se obrátila i na pana hraběte, který daroval vše, co holčička potřebovala, dokonce i léky. Za to, jak obětavě se starala o druhé si Aninka vysloužila přezdívku "svatá holčička". 

Jednoho dne děvčátko pozorovalo z okna bouřku. Náhle zavanul vítr a sfoukl Anince z ruky panenku, kterou chtěl darovat chudé kamarádce. Aninka se po ní z okna natáhla, aby se panenka nerozbila a vypadla z okna na ulici. Už jí ani nejlepší lékař nemohl pomoci. Děti však na holčičku nezapomněly. K náhrobku zakoupeného vnukem malostranského hraběte jí nosily hračku, nechávaly tam svaté obrázky nebo Aninku prosily o pomoc. 

Vypráví se, že Anička po smrti zachránila obyvatelky sirotčince pod Petřínem. Jedna z chovankyň v noci utekla na Malostranský hřbitov, aby poprosila svatou holčičku o uzdravení. Ostatní dívky a řádové sestry vychovatelky se ji vypravily hledat. V tu dobu do sirotčince uhodil blesk. Pokud by v té chvíli byly děti a jejich vychovatelky v budově, nepřežily by. 

Její náhrobek vytvořil v roce 1851 sochař Jan Max. Na vybledlém hrobě čteme Anna Degenová, dcera c.k. strážmistra a nádenice. Rodiče Aničky leží v hrobě jen o kousek dál. 


- Kryštof Dientzenhofer (1655 v St. Margarethen u Brannenburgu v  Bavorku - 1722) a Kilián Ignác Dientzenhofer (1689 v Praze - 1751) - barokní architekti, stavitelé, hroby ztraceny

- Jan Ladislav Dusík - klavírista a hudební skladatel

- Josefína Dušková (1754 v Praze - 1824) - sopranistkaa, majitelka Bertramky a František Xaver Dušek (1731 v Chotěborkách u Jaroměře - 1799) - klavírní a cembalový virtuos, hudební skladatel, Mozartovi hostitelé na Bertramce, náhrobek je symbolický, původní náhrobek se nedochoval

Pozn. Bertramka je bývalá hospodářská a viniční usedlost v klasicistním slohu z poloviny 18. století nacházející se na severním svahu Černého vrchu na pražském Smíchově. Dnes slouží částečně jako muzeum, s tematikou zdejšího pobytu Wolfganga Amadea Mozarta u manželů Duškových, s původní koncertní síní. Budova č.p. 169 se nachází v prodloužení Mozartovy ulice, číslem orientačním 2 je přiřazena k uličce U Mrázovky. Usedlost byla od roku 1964 zapsána v seznamu kulturních památek. 

Do 17. století byl svah osázen vinicemi, k nimž patřily dřevěné viniční domky. Roku 1699 skoupil a spojil vinice sládek Jan František Pimskorn, z lomové opuky postavil usedlost s obytným domkem, vinným lisem, stodolou a dal pozemek ohradit. V roce 1710 nemovitost prodal Janu Jiřímu Jelinkovi. Roku 1723 usedlost vlastnil Vojtěch Jiří Fillippi, od něhož ji roku 1743 v dražbě koupila Františka Bertramská ze Zornfelsu. Po ní a po jejím manželovi Františkovi z Bertramu dostala usedlost jméno. Později nechali usedlost upravit na letovisko po vzoru předměstských vil. Od roku 1764 se tu vystřídali další majitelé. V roce 1784 usedlost koupila operní pěvkyně Josefína Dušková se svým chotěm, skladatelem a hudebníkem Františkem Xaverem Duškem. V letech 1787 a 1791 je navštívil Wolfgang Amadeus Mozart. Mozart se nikdy ve svých dochovaných dopisech nezmínil o pobytu na Bertramce. O první návštěvě Prahy (v lednu a únoru 1787), Mozart pouze zaznamenal, že bydlel v paláci Johanna a Josepha Franze von Thun-Hohenstein na Malé Straně. Pro jeho další návštěvy (říjen až listopad 1787 a srpen až září 1791), je obtížné si představit, že by bylo praktické dlouhodobě pobývat na Bertramce, která byla až za městskými hradbami. Pravděpodobné jsou pouze příležitostné návštěvy Mozarta na Bertramce. Roku 1873 došlo k nestylové přestavbě budov a zboření lusthausu, který stával v zahradě.

V roce 1925 přešla Bertramka dědictvím do majetku Mezinárodní nadace Mozarteum od poslední majitelky M. Slizenské. O dva roky později byl založen spolek Mozartova obec, který v lednu 1929 objekt odkoupil. Po roce 1989 byla majitelem Bertramky městská část Praha 5, která objekt pronajímala společnosti Comenius, v jejímž čele stál právník Karel Muzikář starší. Mobiliář a exponáty s hudební tématikou byly zapůjčeny z Českého muzea hudby, Národní galerie a Uměleckoprůmyslového muzea. Mezi exponáty byla i lokna Mozartových vlasů. Objekt byl zpřístupněný a pořádaly se v něm nebo v zahradě koncerty a módní přehlídky. Dne 2. prosince 2009 převzal klíče od Bertramky spolek Mozartova obec, který se 18 let přel o vlastnictví. Ve vile byly instalovány výstavy "Mozartova Zahradnice a její osudy", "Johann Adolf Hasse - Leben und Wek", "Zrození Stavovského divadla" a "Bertramka - německý pohled (1942)". Vedle domu stojí přízemní část bývalého viničného lisu se silným zdivem. Místo něj je dnes zde Památník Wolfganga Amadea Mozarta a manželů Duškových se stálou expozicí. Původně užitková zahrada a vinohrad byly na konci 18. století nahrazeny parkovou úpravou. Bylo zde např. kaštanové stromořadí. To ovšem zmizelo při požáru v roce 1871 a po roce 1873, kdy došlo k velké přestavbě usedlosti. 

- Václav Julius Havel (1821 - 1884) - staroměstský mlynář a praděd Václava Havla (hrob ztracen). Měl osm sourozenců, které musel jako prvorozený syn pražského měšťana a mlynáře vyplatit, kvůli čemuž musel prodat mlýn (Havlové vlastnily mlýny na smíchovské straně Vltavy) s veškerými nemovitostmi - tím mlynářství v rodině Havlů skončilo. Aby se nějak uživil, byl pradědeček nucen vstoupit do služeb státní dráhy jako vážný na nádraží. To byla tehdy velmi progresivní profese. Bydlel na Malé Straně a zemřel na zápal ledvin. 

Jeho manželka byla z Plaňan a zemřela rovněž na zápal plic. Bylo to v roce 1883. Starý pan Havel o své babičce Terezii, rozené Broumové, slýchal, že byla výborná kuchařka a hospodyně. Brala na byt studenty, mezi nimi otce budoucího ministra v Benešových vládách Prokopa Drtiny (1900 - 1980), čímž započalo dlouhodobé přátelství mezi oběma rodinami - ještě stihl podepsat Václavovi Chartu 77. 

Václav Havel u hrobu svého pradědečka
Václav Havel u hrobu svého pradědečka

- Josef Vojtěch Hellich (1807 v Cholticích - 1880) - malíř

- Frantz A. L. Herget (1741 v Andělské Hoře - 1800) - profesor techniky, podnikatel v cihlářstí

- Josef Chvála (1826 - 1881) - projektant železničních nádraží (Praha - Dejvice, Karlovy Vary)

- František Jaroš (1823 - 1882) - mydlář, člen městské rady, majitel domu a Alžběta Jarošová (1822 - 1875) - choť mistra mydláře

- MUDr. Thadeus Klinger (1788 ve Žluticích - 1857) - ranhojič a lázeňský lékař v Mariánských Lázních, zúčastnil se napoleonských válek jako felčar a ranhojič, od roku 1821 působil v Mariánských Lázních jako první ranhojič a chirurg. K jeho pacientům patřil i Johann Wolfgang Goethe, zabýval se problematikou léčivých pramenů a jejich účinky na dnu a různá revmatická onemocnění. Později pracoval jako ústavní lékař v Zaopatřovacím ústavě při špitále sv. Alžběty na Strahově. Kromě toho byl členem Soukromé humanitátní společnosti pro záchranu zdánlivě mrtvých a osob, náhle se ocitnuvších v nebezpečí života. Pohřben byl společně s lékařskou rodinou Mertlick (Dr. Med. Vinzenz Mertlick je v roce 1805 uváděn mezi lékaři, kteří měli povoleno provádět očkování proti neštovicím).

- Ludvík Kohl - malíř

- Adolf Kosárek (1830 v Herálci - 1859) - malíř krajinář

- Josef rytíř Kress (1817 v Kozolupech - 1881) - železniční inženýr a ředitel Buštěhradské dráhy

- Jan Křtitel Kuchař - hudební skladatel

- Josef Lauterbach (1752 - 1814) - c.k. podplk., nápis: K. U K. Oberstleutnant, Garnisonsartilerie-District-Komandant in Böhmen und Ritter des Kreis Russische St. Stanislaus

- Josef Malínský - sochař a řezbář

- Antonín Mánes (1784 v Praze - 1843) - malíř, otec Josefa Mánesa, hrob ztracen

- Vincenc Morstadt (1802 v Kolíně - 1875) - malíř a vedutista Prahy, vrchní rada Zemského soudu

- Antonín (+1857) a Barbora (1795 - 1869) Nerudovi - rodiče Jana Nerudy, hrob ztracen

- František Serafin Odkolek (1817 v Roudnici n. Labem - 1876) - mlynář a pekař

- Václav Michal Pešina, rytíř z Čechorodu (1872 v Novém Hradci Králové - 1859) - spisovatel, kanovník a iniciátor dostavby katedrály sv. Víta

- Gustav Pfleger - Moravský (1833 v Karasíně v Bystřici nad Pernštejnem - 1875) - spisovatel

- Adolf Maria Pinkas (1800 v Praze - 1865) - politik, jedna z hlavních postav revoluce v roce 1848, otec malíře Soběslava Pinkase

- Ignác František Platzer (1717 v Plzni - 1787) - pozdně barokní sochař, hrob ztracen

- František Ringhoffer (1817 - 1873) - průmyslník, starosta Smíchova, politik, majitel vagonky a zakladatel velkopopovického pivovaru, uvádí se, že je tu pohřben, ale pohřbeni tu byly jeho děti, jejich ostatky pak byly později přeneseny do rodinné hrobky na Zaječí vrch nad Kamenicí

- Václav Jan Sommerschuh (1825 - 1892) - kamnář a výrobce keramiky

- Václav Steinitz (1761 - 1845) - provozovatel Malostranské kavárny a restaurace ve Stromovce (pozdější Šlechtovy)

- Leopold Thun-Hohenstein - biskup a poslední pasovský kníže, který přestavěl nedalekou usedlost Cibulku na empírový zámeček s parkem

- Emanuel, baron z Trautenbergu (1799 - 1878) - c.k. komoří a Helena z Trautenbergu, roz. Pachtová (1813 - 1877) - choť c.k. komořího

- Václav Jan Křtitel Tomášek (1774 ve Skutči - 1850) - hudební skladatel, jeho pomník nese velkou Davidovu lyru a do kamene vytesané jeho životní heslo: "Jen pravda je diadémem umění".

- Jan Nepomuk Vitásek - hudební skladatel, zakladatel pražské varhanické školy

- Josef Zobel (1746 v Gränu v Tyrolích - 1814) - stavitel

Některé osobnosti byly známé ve své době. Najdeme zde malý jehlanec s nápisem dr. Caspar Rojko - profesor dějepisu, spisovatel a člen kanonie premonstrátů. Vedle něho je pomník světícího biskupa Františka Viléma Tippmanna, hned vedle je pomník Marie komtesy Comorovské d'Orawa-Liptowa, pomník nechala zhotovit císařovna Marie Anna v r. 1852, vedle leží zpovědník císařovny Marie Anny Monsignore don Aloisio Bragato a dál je Tomáš Ulrich - pražský měšťan a mlynářský mistr s manželkou Annou, dále pomník P. Emanuela Alex. Vidimského, notáře, dále rodina Panzkých, dále dr. Karel Hornstein - řed. hvězdárny Klementina, Anny Zedlitzové - komorné císařovny Marie Anny.


Po uzavření hřbitova v roce 1884 jeho funkci převzal hřbitov na Malvazinkách

... tady je někde taťka ...
... tady je někde taťka ...

Patří mezi největší hřbitovy v Praze (7,58 ha). Založen byl v roce 1876 podle návrhu Antonína Viktora Barvitia v místech, kde se nacházely hospodářské usedlosti malostranského měšťana Tomáše Mavazyho. Dominantou je novorománský kostel sv. Filipa a Jakuba postavený v letech 1894 - 1896, který je dnes kulturní památkou.

Je zde pohřbeno též několik významných československých i českých osobností. Nachází se zde 8 420 hrobů, 680 urnových hrobů. Vedle toho je v areálu hřbitova 12 kaplanových hrobek. K rozptylu slouží 2 rozptylové loučky. 

Pohřben je zde např:

- prezident Antonín Novotný

- spisovatelé Jakub Arbes, Ondřej Sekora, Hermann Ungar, Jiří Karásek ze Lvovic

- filozofové Ladislav Klíma, Milan Machovec, Egon Bondy

- fotograf Oldřich Škácha

- divadelní režisér Petr Lébl

- herci Ferenc Futurista, Eman Fiala a Miloš Nedbal

- lékaři Jan Jánský, Karedl Chodounský

- fotbalista František Veselý

- kněz, první smíchovský arciděkan Jan Křtitel Pauly

- biskup Kajetán Matoušek

- evangelický teolog a historik Gustav Adolf Skalský

- hudebník ze skupiny The Plastic People of the Universe Milan Hlavsa

- herečky Milada Gamperová, Antonie Nedošinská

- hudební skladatel Karel Weis

- historik a vysokoškolský pedagog Josef Matoušek, historik, vysokoškolský pedagog a člen protinacistického odboje Vladimír Juřík

- malíř Vojtěch Kubašta

- sochař Čeněk Vosmík

- průkopník českého automobilismu Josef Walter, automobilový závodník František Kůrka

- historička umění Růžena Vacková

- atlet (110 m př.) a trenér Milan Tošnar

- vynálezce Ivan Puluj

- klavírista, hudební skladatel a pedagog Jindřich Kaan z Albestů

- zpěvák Karel Gott

Gottova vila
Gottova vila