Pražské Benátky a pražské ostrovy

Vodní tok Vltavy vedoucí mezi pražskými domy vytváří romantické městské prostředí podobné italským Benátkám a právě pro tento charakter se tomuto vltavskému kanálu nebo strouze jménem Čertovka říká i Pražské Benátky. 

Čertovka se nachází v Praze na Malé Straně a odděluje ostrov Kampa od zbytku Malé Strany. Napájena je několik set metrů dlouhou štolou, která přivádí vodu z horní části Smíchovského zdymadla nad mostem Legií. Čertovka po 740 metrech za Karlovým mostem opět vtéká do Vltavy. 

Byla upravena ve středověku malostranskými johanity pro regulaci průtoku vody pro mlýny, které se do současnosti dochovaly tři. Zachováno zůstalo i dřevěné kolo u Velkopřevorského mlýna a řada mostků přes Čertovku. V minulosti bývalo toto vltavské rameno nazýváno Strouha, někdy Strouha malá či Malostranská, podle majitelů okolních nemovitostí se nalézají v pramenech i názvy strouha Venclíkovská, Štěpánovská či Rožmberská (k roku 1585 dle majitele okolních pozemků Viléma z Rožmberka). Dnešní pojmenování Čertovka zřejmě pochází až z 19. století a je pravděpodobně odvozené od názvu domu "U sedmi čertů". Existuje ale i vysvětlení, že vznik jména souvisí s pověstí o ďábelské ženě, která bydlela v blízkosti Čertovky na Maltézském náměstí. Ovšem lze ho snad vztáhnout i k slovanskému kmeni čerčír, což znamená meze, hranice, pak by ovšem byl název ještě starší a souhlasil by s faktem, že rameno tvořilo hranici malostranskou a staroměstskou.

Původ názvu celého ostrova Kampa není příliš jasný, pochází buď ze slova campus, což znamená latinsky pole, planina, popřípadě od slova zákampí - stinné místo. Jiné zdroje ale uvádí, že vzniklo podle majitele jednoho z domů, Tychona Gansneba z Campu. Z pramenů je patrno, že ostrov Kampa se v druhé polovině 12. století stal majetkem maltézských rytířů. Byla tu řada zahrad, postupně se zde stavěly i zdejší mlýny. Podoba ostrova, jeho břehy i výška se postupně utvářely spolu usazováním naplavenin i navážek z Malé Strany a Hradčan. Náměstí na Kampě bývalo místem konání hrnčířských trhů, v parku upraveném do současné podoby v letech 1947 - 1948 se konají divadelní představení, umělecké akce a další kulturní podniky. Pražský ostrov Kampa si jako místo svého bydliště vybrali osobnosti jako výtvarník Jiří Trnka, hudební skladatel Bohuslav Martinů, jazykovědec a spisovatel Josef Dobrovský, básník Vladimír Holan, malíř a ilustrátor Adolf Kašpar či kunsthistorik Zdeněk Wirth nebo herec Jan Werich. 

Dům Jiřího Trnky
Dům Jiřího Trnky

Vlastní Pražské Benátky se nachází u nejsevernější části Čertovky mezi Karlovým mostem a ústím do Vltavy. Zadní trakty domů s průčelím do ulice U Lužického semináře připomínají svojí blízkostí k vodní hladině italské Benátky. Ve středověku tudy ještě před existencí mostu procházela cesta vedoucí od Karlova mostu ke staré osadě Rybáře. Čertovkou proti proudu, od jejího ústí do Vltavy, je vidět po pravé straně zadní část objektů Hergetovy cihelny č.p. 101/III, otevřené jejím majitelem Františkem Hergetem v roce 1781. Dále pak již následují dvorky domů č.p. 100/III, 99/III, 98/III a 97/III. Původní domy této části ulice U Lužického semináře vznikaly ve 2. pol. 16. století v místě bývalých zahrad. 

Následují zadní fasády domů č.p. 95/III přestavěhé v roce 1934, č.p. 94/III U Tří kaprů se zadní částí přestavěnou v roce 1946, č.p. 93/III U Brikců, jehož podoba zůstala dosud pozdně renesanční, vyšší a novější budova č.p. 91/III Červená bota, kde bývala mýtnice přestavěná na přelomu 70. a 80. let do klasicistně novorenesanční podoby, č.p. 89/III a dále č.p. 88/III U Felbrů, další dům je dům U Pláničků č.p. 87/III, č.p. 85/III U Svatošů, U hnědého koníčka či U Tichnovských. Tento dům přiléhá k mostku vedoucímu z Kampy na plácek před ústím ulice. 

Za ním pak jsou vidět domy č.p. 83/III, 82/III, 77/III zvaný Kotlárovský či U Modrého lva a doložený již v roce 1326, dnes barokně přestavěný a renesanční dům č.p. 76/III U Tří pštrosů. Svůj název získal podle obchodu s pštrosími péry, jehož majitel Jan Fux jej získal v roce 1597. Kolem roku 1714 tady otevřel první pražskou kavárnu Armén Deodatus Damajan.

Protějšímu břehu Čertovky na této straně dominují budovy náležející k objektu č.p. 515/III, tzv. Prachovně, který je prvně doložen těsně po polovině 16. století a jeho dnešní podoba je raně barokní ze 2. pol. 17. století upravená na počátku 60. let 18. století v klasicistním stylu. 

Hasič je člověk, který žije na světě dvakrát, pro sebe a pro druhé. A právě proto je život hasiče příkladem správného pochopení lidského života. Věnováno památce 343 hasičů a záchranářů newyorského hasičského sboru, kteří položili své životy 11. září 2001.

Čertovka byla nejpozději ve 2. pol. 12. století regulována jako náhon pro zdejší mlýny, do dnešní doby se zachovaly zřetelné pozůstatky tří z nich. Malostranské mlýny stojí na levém břehu Čertovky a jsou to:

- mlýn Huť (dnes č.p. 449, Všehrdova 14), původně asi raně barokní, naposledy (po požárech) přestavěn v 50. letech 20. století. Dřevěné mlýnské kolo pochází z větší části z roku 1995. 

- Zlomkovský mlýn, zvaný též Velký dům Wendlingerovský (dnes č.p. 469, Nosticova 4)

- Velkopřevorský mlýn, zvaný též Štěpánovský mlýn (dnes č.p. 489 a 608, Velkopřevorské náměstí 6 a 5a), vedle mostku směrem k Lennonově zdi, poslední zachovalý starý renesanční mlýn ze 16. století, s velkým dřevěným kolem. 

V blízkosti Čertovky jsou na Vltavě ještě bývalé Sovovy mlýny (dnešní Muzeum Kampa, č.p. 503 a 527 na Kampě). 

Na Čertovce a v jejím okolí se točila řada filmů, např. Chobotnice z II. patra, Amadeus, Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky, Policejní hodina či Mission Impossible. 


ostrov Kampa

Rozloha toho ostrova činí 5,2 ha. Nejstarší zmínka o ostrově Kampa je v zakládací listině kostela johanitů z roku 1169. Dnešní podobu ostrov získal úpravami terénu i koryta Čertovky. Severní část Kampy je zastavěná obytnými domy a vede přes ni Karlův most, jižní část ostrova má parkovou úpravu. Podle žebříčku cestovatelského portálu VirtualTourist je to "druhý nejhezčí městský ostrov světa".

Kampa dlouho neměla jméno nebo se nazývala jen "Ostrov". Pojmenování "Kampa" (Kampovskej ostrov) se objevuje až ve 2. po. 18. století. Původ tohoto názvu není doložený. K nejpravděpodobnějším teoriím patří odvození z latinského campus (pole), protože ostrov do 16. století zůstával kvůli povodním nezastavěn. Často je také uváděno pojmenování podle jednoho majitele pozemku, odvozeného od zjištění konzervátora Jana Heraina, že na ostrově měl v 17. století dům se známou zahradou (prvně se v ní prý v Praze pěstovaly tulipány a karafiáty) šlechtic Rudolf Tychon Gansneb Tegnagel z Campu, hejtman Pražského hradu a vnuk Tychona Braheno. K dalším, méně pravděpodobným teoriím, patří odvození od slovanského názvu přívozu kempa, polského kempa (údajně ostrov) nebo údaj osvíceneckého topografa Jaroslava Schallera, který název Kampovskej ostrov odvozoval ze staročeského zákámpí, ve smyslu záokapí, za okapem (vodním tokem).

Na počátku raně středověkého osídlení vypadal malostranský břeh zcela jinak než dnes. V jižní části jej utvářely sesuvy svahu Petřína a probíhal asi v oblasti Čertovky. V severní části se bahnité bývalé koryto řeky hluboce zařezávalo do prostoru Malé Strany až k dnešní Valdštejnské ulici. Také hladina řeky byla až do výstavby jezů ve 13. století asi o 3 metry nižší. Vzhledem k archeologicky zjištěnému významnému veřejnému prostranství v oblasti Mostecké ulice na východ od jádra osídlení okolo dnešního Malostranského náměstí a ve spojitosti s písemným zmínkami (v Kristiánově legendě a z roku 1188) se uvažovalo o existenci dřevěného mostu přes Vltavu probíhajícího přibližně v místě dnešního Karlova mostu, tedy i v severní části Kampy. 

Nejstarší písemné zmínky o ostrově pocházejí z roku 1169, kdy byl zmíněn v zakládací listině kostela Panny Marie pod řetězem postaveného v sousedství Kampy rytířským řádem johanitů (po přesídlení na ostrov Malta nazývaných maltézští rytíři). Kostel Panny Marie pod řetězem je torzem nedokončeného většího středověkého maltézského chrámu, započatého v románském slohu. Je vybudovaný v prostoru zamýšleného kněžiště chrámu. Společně se sousedními budovami malostranské maltézské komendy je chráněn jako kulturní památka. Najdeme jej v Lázeňské ulici na Praze 1.

Podle oficiálního webu Maltézského řádu zní plný původní název tohoto svatostánku Kostel Panny Marie pod řetězem konce mosta, tedy s archaickým přídomkem. Johanitská (maltézská) komenda (= označení pro středověké sídlo rytířského či křižovnického řádu, například templářů, johanitů, německých rytířů nebo křižovníků s červenou hvězdou) na Malé Straně byla založena mezi lety 1158 a 1169 králem Vladislavem I. a byla umístěna k patě tehdy postaveného Juditina mostu. Johanité do roku 1182 vybudovali románskou baziliku Panny Marie, trojlodní s příčnou lodí, v místech dnešního nádvoří. V pol. 13. století byla komenda obehnána hradbami s věžemi a ovládala jižní přístup k mostu, zatímco ze severní strany k němu přiléhal taktéž hradebně opevněný areál biskupského dvora. Postup přestavby velikostí nevyhovujícího chrámu v období gotiky nelze spolehlivě datovat. Zřejmě začala v 1. pol. 14. století, možná po získání prostředků odprodejem majetku získaného od zrušených templářů. Kněžiště muselo již stát v roce 1378, neboť bylo jedním z míst, kde bylo vystaveno tělo zemřelého Karla IV. Do husitských válek byly vybudovány věže a parléřovský portikus a započata stavba lodi a proto zbourána část románské baziliky. Roku 1420 byl kostel vypálen husity, znovu byl opravován po požáru v roce 1503.

Různé úpravy a opravy probíhaly od 2. pol. 16. století, před polovinou 17. století raně barokní obnovu zahájil Carlo Lurago. Vrcholně barokní úpravy převorství za účasti Thomase Haffeneckera a Bartolomea Scottiho se již kostela zásadně netýkaly, byl v té době pouze vyměněn hlavní oltář a pořízen nový, zasvěcený sv. Janu Nepomuckému. Po roce 1830 byla ještě doplněna novogotická vrchní část portiku - zábradlí s fiálami (= štíhlý čtyřboký jehlan posázený kraby a ukončený křížovou kytkou, umístěný zpravidla na vrcholech pilířů opěrného systému gotické katedrály) a cimbuří.

Přirozené náplavy a navážky, především po velkém požáru Malé Strany a Hradčan v roce 1541, ostrov postupně zvyšovaly. Na začátku 17. století byly zpevněny břehy. Na samotné Kampě vznikaly nejdříve zahrady, od 15. století se na ostrově začaly stavět mlýny a mlýnské zahrady (později nahrazovány zahradami šlechtickými). V roce 1844 byl ostrov zpřístupněn přímo z Karlova mostu novým schodištěm od Josefa Krannera. V době první republiky bylo uvažováno o vybudování pobřežní silniční komunikace přes Kampu, zastavění Kampy reprezentativními budovami dle návrhu Antonína Balšánka a později zřízení budovy Národní galerie dle návrhu Josefa Gočára. V úsilí za zachování původního charakteru ostrova se úspěšně angažoval Klub Za starou Prahu. Po II. světové válce byly zahrady propojeny a upraveny na veřejný park. Od 17. do 20. století na Kampě sídlili hrnčíři a pořádaly se zde známé hrnčířské trhy. V roce 1915 byla mlýnská strouha zvaná Čertovka kvůli výstavbě smíchovského zdymadla svedena na svém vtoku do Vltavy do potrubí. Od té doby je Kampa přístupná z pevniny po suché zemi, i bez mostu; tím pádem Kampa přestala být de facto ostrovem. 

V 17. století zde byla na smíchovské straně vybudována Michnovská zahrada, součást Paláce Michny z Vacínova na Újezdě. Při Čertovce na protějším břehu stojí mlýn Huť, původně asi raně barokní, naposledy (po požárech) přestavěn v 50. letech 20. století. Dřevěné mlýnské kolo pochází z větší části z roku 1995. Vedle mostku směrem k Lennonově zdi (na Velkopřevorském náměstí) je, také na malostranském břehu, Velkopřevorský mlýn, poslední zachovalý starý renesanční mlýn ze 16. století, s velkým dřevěným kolem. 

Lennonova zeď ohraničuje sídlo Maltézského řádu, která je na tomto místě od roku 1158. Od 60. let se na ní objevovaly vzkazy proti tehdejšímu režimu. Od roku 1980 k nim přibyly kresby tváře Johna Lennona, vnímaného jako symbol volnosti a svobody. V listopadu 2019, u příležitosti 30. výročí pádu komunistického režimu v Československu, byla Lennonova zeď prohlášena pamětním místem.

Přímo na Kampě, na vltavském břehu, se nacházejí Sovovy mlýny, nazývané podle Václava Sovy z Liboslavě, který zde mlýny v 15. století vlastnil. Sovovy mlýny jsou snad prý vůbec nejstarší budovou celého ostrova. Legenda také říká, že jméno pochází od starobylého dubu, v jehož korunách hnízdily sovy ještě v době, kdy Kampu pokrýval hustý les. Kolem Sovova mlýnu (od pol. 19. století nazývaného Odkolkovský) se nachází stejnojmenná zahrada, nazývaná podle pekařské rodiny Františka Odkolka, který budovu koupil, nechal novogoticky přestavět a vybavil ji moderním parním mlýnem. Budova v roce 1896 částečně vyhořela. Později zde byla i truhlárna. Po roce 1989 zůstal objekt opuštěný a v jeho chátrajících zdech často přespávali bezdomovci. Po rekonstrukci zde od roku 2001 sídlí Museum Kampa. 

Na Odkolkovskou zahradu navazuje Kaiserštejnská zahrada, dříve se táhnoucí kolem Kaiserštejnského, dnešního Lichtenštejnského paláce. Dodnes se tam nachází domek, který hrabě Nostic daroval národnímu buditeli Josefu Dobrovskému. Před ním se nachází Dobrovského pomník z roku 1902. Tento dům je nazýván Dobrovského nebo Werichova vila; bydlel v něm totiž od roku 1948 až do své smrti 31. října 1980 herec Jan Werich. Básník Vladimír Holan se do tohoto domu nastěhoval rovněž v roce 1948 a žil v něm do roku 1968. Předtím zde bydlel v letech 1929 - 1941 historik umění a přední osobnost československé památkové péče Zdeněk Wirth, který má na domě bystu.

Poblíž Sovova mlýna stojí menší dům, který původně patřil převozníkovi přes Vltavu; v současnosti hostí rybí restauraci. 

Renesanční dům U Zlatého lva si na náměstíčku Na Kampě postavil v roce 1604 lékárník Jan Jiří Drynk. Dnešní podobu získal objekt v roce 1732 díky přestavbě, kterou vedl Bartolomeo Scotti. Následovalo ještě několik úprav v období klasicismu. 

Za zmínku stojí i dům U Zlatých nůžek a jeho obyvatel, malíř a ilustrátor Adolf Kašpar. Bydlel zde v letech 1903 - 1934 v posledním patře s výhledem na Pražský hrad, který také ve svých ilustracích zobrazil. Nyní se v budově nachází hotel s restaurací, která nese stejný název jako samotný dům. Je to jeden z nejstarších domů na Kampě, postaven byl roku 1586. Z druhé strany je vidět na Vltavu a sochu Bruncvíka.

Z boku domu U Zlatých nůžek je dům U dvou válečků nebo-li U obrázku Panny Marie. V jeho štítu je umístěna jakási malá kaplička s balkónem a mariánským obrazem, po jehož stranách jsou zavěšeny válečky. Legenda praví, že onen obraz sem zanesla velká voda a budovu ochránil před úplnou zkázou. K obrazu se pak váže celá řada legend o zázračné moci, což je i důvod umístění dvou válečků po jeho stranách. V místní prádelně totiž sloužilo děvče jménem Lojzka, které si jednou z neopatrnosti nechalo ruce ve válcích mandlu. V poslední chvíli Lojzka vykřikla o pomoc k Panně Marii a válce se sami rozestoupily. Světský výklad legendy to vidí trochu veseleji: válečky jsou na těsto a posiloval s nimi místní pekařský učeň, aby okouzlil cudné děvče žijící v tomto domě. Zajímavé je také vyprávění starousedlíků, kteří pamatují počátky minulého století a "dvousměnný" provoz v domě č. 5 v Hroznové ulici. V malých bytech tam na střídačku přespávali dělníci a prostitutky. Děvčata spala přes den a v noci, kdy pracovala, byla lůžka volná pro dělníky. 

Za zmínku také stojí budova č.p. 500, tzv. Seyvalterova útulna slepých dívek. Dům, zbudovaný na přelomu 18. a 19. století na místě starého rybářského domku, příliš nezapadá do jinak architektonicky komplexního celku Kampy. V dobových pramenech však místní obyvatelé vzpomínají, jak slepé dívky v jeho zahradách vyšívaly a krásně zpívaly.

V zahradách můžeme vidět:

Pomník Josefa Dobrovského - bysta z roku 1891 od Tomáše Seidana na podstavci z roku 1902 od Václava Žďárského. Pomník sem, do sousedství někdejšího Dobrovského bydliště, byl přemístěn z Vrchlického sadů při úpravě parku po II. světové válce. 

Réva (Dívka s hrozny) - akt dívky z bílého mramoru na pískovcovém podstavci z r. 1960 od Karly Vobišové.

Sedící dívka - z roku 1965 od Jana Hány, na Kampě od roku 1977. Pískovcová, na podstavci ze sliveneckého mramoru. 

Harmonie - socha inspirovaná podobou Šrí Činmoje (autorem je britský sochař Kaivalya Torphy) na Malostranském nábřeží byla odhalena v pátek 23. října 2009.

Socha stojící ženy - klasicistního stylu v antickém rouchu, pískovcová. Nachází se jižně od Sovových mlýnů, přehledy soch se o ní příliš nezmiňují.


Střelecký ostrov

Střelecký ostrov leží zhruba uprostřed řeky a je spojen s oběma břehy mostem Legií. Katastrálně patří Starému Městu. Jeho výměra činí asi 2,5 ha, délka asi 480 metrů a šířka v nejširším místě, u Mostu Legií, je kolem 85 metrů.

První zmínky o něm pocházejí již z 12. století. Tehdy se ostrov nazýval Trávník (dalšími názvy pak byl i Hořejší ostrov, Vodní dvůr, Malé Benátky, Malý ostrova Šicinzl z německého Schützeninsel). Nejprve byl v majetku johanitů a fungoval jako zahrada, ti jej roku 1393 prodali lékárníku Augustinovi. Za Karla IV. měli pražští střelci privilegium se zde cvičit ve střelbě z luků a kuší a konaly se zde soutěže ve střelbě "ku ptáku", tedy na maketu ptáka na tyči. Roku 1472 ostrov zakoupilo Staré Město. Po neúspěšném odboji jej roku 1547 zabavil král Ferdinand I. Habsburský. Roku 1562 vrátil polovinu městu, druhou dal k užívání městským střelcům. Sám ostrov má strategickou pozici, v letech 1648, 1740 a 1742 byly střelbou odraženy různé armády, které se chtěly zmocnit Starého Města. Za třicetileté války ostrov zpustl, v 18. a 19. století opět sloužil střelcům, ale konaly se zde i různé lidové veselice. Střílení zde bylo zakázáno roku 1913, ale v roce 1937 pro pražskou Národní gardu 1 opět povoleno. Od 18. století se zde konaly svatojánské oslavy, spojené se střelbou a ohňostroji.

V roce 1882 zde probíhal I. všesokolský slet. Byl využit ostrostřelecký areál o rozloze 2 400 m2 včetně přilehlé budovy s velkým společenským sálem, využité i jako šatny. Cvičiště mělo rozlohu 1 200 m2, na přilehlých tribunách se tísnilo 2 500 diváků. Roku 1926 zde byl slavnostně zakončen VIII. sokolský slet.

Roku 1890 se zde poprvé v Čechách slavil 1. máj (Svátek práce).  Za Protektorátu užíval ostrov pražský oddíl Hitlerjugend.

Ostrov byl původně přírodního charakteru, s přírodní bylinnou a později i stromovou vegetací. Na Hergetově plánu z roku 1791 je patrná pozdně barokní urbanizace, kubus čtyřřadého stromořadí vázaného na budovu střelnice ve středu ostrova. Po požáru dřevěné střelnice Sbor pražských ostrostřelců postavil v roce 1812 na ostrově novou, zděnou podsklepenou patrovou empírovou budovu s hostincem, navrženou architektem J. K. Zobelem (dnes č.p. 336) . V roce 1842 byla budova opravena, v letech 1935 - 1937 byla podle návrhu architektů Jana Zázvorky a J. Libánského rozšířena o terasu, kavárnu a lodžii. V patře byl vybudován i kinosál. Dnes je budova chráněna jako kulturní památka. Na průčelí hostince se nachází nápis Nobbis et posteritati (Nám i potomkům). V pol. 19. století bylo stromořadí rozšířeno a na ostrově byla vybudována zděná restaurace (dosud stojící). Krajinářská úprava severní části ostrova je doložena na polohopisném plánu Malé Strany a Hradčan z roku 1891. V 60. letech 20. století byl zchátralý park obnoven. Jižní část ostrova i s budovou restaurace byla ve 2. pol. 20. století přidělena Tělovýchovné jednotě Start Praha, která si za restaurací vybudovala několik hřišť. 

Budova hostince, ač stojí napříč směru toku řeky, přežila povodně v roce 1890 i velkou povodeň v roce 2002. Povodeň roku 2002 přinesla na ostrov velké nánosy písku, znovu zpřístupněn byl až 16. května 2003. V červnu roku 2013 ostrov opět zatopila velká povodeň na Vltavě. 

Do roku 1841 zajišťoval spojení s břehy přívoz. V letech 1839 - 1841 byl přes ostrov postaven řetězový most císaře Františka I. V letech 1898 - 1901 jej nahradil nový most Legií. Z jižní strany mostu sestupuje na ostrov monumentální, bohatě zdobené schodiště. Od 1. srpna 2008 u pravé (východní) strany ostrova staví sezónní malokapacitní přívoz P4, který jej spojuje se Smetanovým nábřežím a se Slovanským a Dětským ostrovem. 


Dětský ostrov

Dětský ostrov leží v katastru Smíchova. Připomíná se již v roce 1355, několikrát v důsledku záplav zmizel. Až do 18. století se jmenoval Maltézský, podle majitele, malostranského maltézského kláštera Panny Marie pod řetězem, později podle příslušníků pražské židovské obce, kterým ostrov patřil - Hykyšův, Funkovský či Židovský. Svůj poslední název získal ostrov počátkem 60. let 20. století, kdy zde byl vybudován areál dětských hřišť.

Ostrov byl uměle prodloužen při výstavbě plavební komory Smíchov v letech 1913 - 1916. Na jihu k němu byla připojena část Petržílkovského ostrova a na severu byla vybudována dlouhá dělící zeď. Plavební komora má dvě zdymadla a překračuje dva jezy (Staroměstský a Šítkovský). U jižního cípu ostrova se nachází také Malostranská vodárenská věž zvaná též Petržílkovská. 

V současné době se na ostrově nachází komplex dětských hřišť spravované městskou částí Praha 5, malé fotbalové hřiště, ping-pongové stoly a skatepark. Na severní straně ostrova stojí pylon (= věžovitá stavba) s alegorickou sochou Vltavy a jejích přítoků (Sázava, Lužnice, Berounka a Otava). Před svátkem Dušiček zde členové spolku Vltavan každoročně pokládají věnce na paměť obětem řeky Vltavy. 

Současná segmentová lávka využívá opěry původně zbudované pro plánovaný most z Myslíkovy ulice.


Slovanský ostrov

Slovanský ostrov či Žofín se nachází při pravém novoměstském břehu vedle Masarykova nábřeží, mezi Národním divadlem a Jiráskovým náměstím. Stojí zde palác Žofín, Šítkovská vodárenská věž, částečně budova Spolku výtvarných umělců Mánes nad jezem, park a dětské hřiště. Na ostrov navazuje Šítkovský jez s plavební komorou s malým majákem.

Ostrov na Sadelerovém prospektu Prahy z roku 1606 ještě není, vznikl postupnými nánosy půdy během 17. století. Na Hollarově panoramatu Prahy už je vidět písčina zarostlá křovím. Růst ostrova zřejmě urychlilo zřízení novoměstských mlýnů pod Zderazem. Usadili se zde barvíři, po kterých byl ostrov nazýván Barvířským; od roku 1760 dokonce ostrov vlastnil jeden z nich, barvíř kůží Josef Ignaz Saenger. Po stoleté povodni z roku 1784 byl ostrov zpevněn zdí a byly zde vysázeny stromy, aby již další povodeň ostrov neodnesla. Měřil tehdy 150 x 100 metrů. Po té zde Jan František Engel (+ 1801) zřídil kartounku (provozovna pro výrobku bavlněné tkaniny v plátnové vazbě). Po něm se určitý čas vžilo označení Engelův, česky Andělův ostrov. Od roku 1813 zde byly zřízeny lázně. 

V letech 1836 - 1837 dal nový majitel Václav Antonín Novotný přestavět starý hostinec na zahradní restauraci. Od roku 1838 ostrov nese jméno podle rakouské arcivévodkyně Žofie, matky císaře Františka Josefa I. V roce 1841 zde jezdila první lokomotiva s jedním vagónem pro dva pasažéry. Od 2. června roku 1848 se zde konal Slovanský sjezd (snaha o sjednocení všech Slovanů žijících v rakouské monarchii, předsedou byl František Palacký, významně se podílem i Karel Havlíček Borovský, hlavní myšlenkou bylo právo na sebeurčení národů, podle soupisu měla být monarchie přeměněna na federaci, kde by měly slovanské národy rovnoprávnost s Němci a Maďary). Na sjezd upomíná pamětní deska. V roce 1884 ostrov vykoupila pražská obec a přestavěla (hlavní budovu) podle návrhu Jindřicha Fialky. Až do postavení Obecního domu fungoval ostrov jako nejváznamnější centrum českého společenského a politického života. 

V roce 1918 se zde nacházelo sídlo Vojenského velitelství Národní výboru. V roce 1930 byla na jižním konci ostrova v těsném sousedství Šítkovské vodárenské věže  vybudována spolková budova SVU Mánes se známou výstavní síní a uměleckou kavárnou. Poslední parkové úpravy jsou dílem architekta Josefa Šrámka. V roce 1948 byl ostrov v blízkosti pražského Národního divadla spojen s pobřežím novým mostem. Na ostrově stojí pomník Boženy Němcové.

Ostrov včetně budov byl zasažen povodněmi v roce 2002, objekty byly znovu zprovozněny v září 2003 a následně upraveno zábradlí mostu. Další povodeň zaplavila most roku 2013. Budovu Žofínského paláce vlastní soukromý majitel, nadále se v ní konají různé společenské akce (plesy, koncerty, sjezdy politických stran, ale i svatby).

Šítkovská vodárenská věž zvaná také Hořejší novoměstská se nalézá v areálu někdejších Šítkovských mlýnů. Stavba pochází z konce 15. století, pravděpodobně někdy mezi léty 1488 * 1495 zde vyrostla původně dřevěná vodárenská věž, ta byla zničena společně s okolními Šítkovskými mlýny velkým požárem (či požáry) v roce 1501 nebo 1588. V letech 1588 - 1591 zde byla postavena dnešní černá kamenná vodárenská věž. V roce 1648 byla věž poškozena dělostřeleckou palbou během obléhání Prahy švédskými vojsky, proto v roce 1651 s přispěním císařské pokladny proběhla její další oprava. Během této opravy dostala stavba svoji střešní barokní báň, ta byla koncem 18. století pokryta měděným plechem. Věž sloužila jako místní vodárna, jež rozváděla samospádem vltavskou vodu do kašen a domů na Novém Městě i Starém Městě pražském, tomuto účelu sloužila až do roku 1847. V roce 1882 došlo k demontáži vodárenského zařízení a věž měla být zbourána. Zásahem spolku Umělecké besedy však k její demolici nakonec nedošlo a věž se dochovala do dnešních dob. Věž je vysoká 47 metrů, má čtvercový půdorys o straně 10 metrů, je mírně vychýlena od své svislé osy asi o 115 centimetrů k jihovýchodu a jedná se tak o nejšikmější věž v Praze. Důvodem bylo, že věž byla postavena na písečném dně Vltavy bez řádných základů. Podobný problém má i kostel Zvěstování Panny Marie Na trávníčku na Slupi - 63 cm. V roce 1927 byl konečně kolem úpatí věže vytvořen železobetonový základový věnec, který zajistil její stabilitu. Následně zde probíhaly v 80. letech 20. století další asanační a rekonstrukční práce, které zajistily, že se věž již dále od své osy nevychyluje. 

Mezi léty 1977 a 1989 se v posledním patře věže nacházela pozorovatelna StB, jež zde byla zřízena pro sledování vchodu do domu na nedalekém Rašínově nábřeží, kde měl byt Václav Havel (dům č.p. 200/78 na tehdejší Engelsově nábřeží v roce 1904 postavil jeho dědeček, dodnes rodině Havlů z části patří). Bylo zde kontaktní místo Charty 77. Agenti StB tak přesně věděli o jeho pohybu a o tom, kdo a kdy Havla navštěvuje. V tuto dobu neměl do věže kromě agentů nikdo jiný přístup. Dovnitř nesměli dokonce ani filmaři. Agenti sledovali Havla vždy ve dvojici. K dispozici měli lůžka, radiátory, telefon, psací stroj, ale i nádobí. Poslední agent místo opustil po revoluci. 

Budova Spolku výtvarných umělců Mánes (SVU Mánes) je funkcionalistický komplex staveb, zbudovaný na místě bývalých Šítkovských mlýnů v letech 1928 - 1930. Budova spojuje Masarykovo nábřeží na pravém břehu Vltavy s jižním cípem Slovanského ostrova. Budova je na Seznamu kulturních památek ČR a je chráněna.

Spolek výtvarných umělců Mánes si pořídil vlastní budovu s galerií a potřebným zázemím pro spolkovou a společenskou činnost v roce 1930, po 43 letech od svého založení (1887). Myšlenkou na vlastní výstavní prostory se spolek zabýval již od roku 1923. V té době měl již za sebou celou řadu úspěšných výstav českých i zahraničních umělců, které pořádal v zapůjčených, pronajatých či provizorních prostorech. Přibližně v té době Pražská obec vykupovala mlýny a sklady podél Vltavy. Za účelem postavení vlastní spolkové a společenské budovy, zakoupil SVU Mánes od města v roce 1926 pozemek náplavky, na němž stály Šítkovské mlýny. Zároveň ale musel splnit podmínky města, že Šítkovské mlýny zbourá na vlastní náklady a že pod novou budovou poteče řeka. Spolek se ustavil ze svých členů stavební komisi, jejímž předsedou se stal architekt Josef Gočár. Dalšími členy komise byli Otto Gutfreund, Karel Dvořák, Emil Filla, Josef Groh, Bohumil Kafka, Antonín Matějček a V.V. Štech. Vypracováním projektu nové budovy byl pověřen architekt Otakar Novotný. V roce 1927 byly zahájeny velmi obtížné a nákladné bourací práce základového zdiva Šítkovských mlýnů, přičemž došlo k narušení statiky již dříve nakloněné Šítkovské vodárenské věže. Ta byla následně obezděna mohutným železobetonovým věncem, aby se zabránilo jejímu dalšímu vychýlení z osy. Samotná stavba budovy byla zahájena 10. července 1929, stavební práce řídila firma Matěje Blechy. Dne 30. října 1930 předal předseda stavební komise Josef Gočár budovu SVU Mánes. Na financování celé stavby se podíleli členové SVU Mánes, úvěrem i svými úsporami, část prostředků věnoval prezident Masaryk, část poskytl stát a také mecenáši Otto Petschek a Louis Rothschild. Přesto byla stavba, po svém dokončení v roce 1930, zatížena dluhem, který byl splacen až tři roky po skončení 2. světové války. Požadavek na volně tekoucí řeku pod budovou vyřešil architekt Otakar Novotný tak, že budovu umístil na železobetonový most, kterým překlenul pravé rameno Vltavy, obtékající Slovanský ostrov. Samotnou budovu architekt navrhl jako funkcionalistický, nízký kvádr s velkými prosklenými plochami. Kontrastem hladké, světlé omítky budovy s tmavým zdivem renesanční vodárenské věže umocnil celkový výtvarný dojem. Vodárenská věž s charakteristickou cibulovitou střechou se stala výraznou dominantou celého komplexu. V interiéru budovy byl ústředním prostorem velký výstavní sál o ploše 300 m², dále zde byla prostorná hala, z níž byl velkou prosklenou plochou výhled na Národní divadlo. Kromě toho se zde nacházela klubovna, menší výstavní a přednáškové místnosti a také zázemí pro rozsáhlou ediční činnost spolku. Restaurace s terasou, na jejíž výzdobě se podílel malíř Emil Filla, kavárna, cukrárna, bar, obchod a další prostory uvnitř budovy byly využívány komerčně a z jejich pronájmů byl splácen úvěr na pořízení stavby.

Kdysi, když jsem pracovala v Podskalské ulici (historie Podskalí zde), a naše nohy po práci zavítaly do Mánesa, tak jsem dole v baru pila Krvesaj, a to přímo ze zkumavky. Je to 24 % alkohol. Počátek jeho výroby spadá do konce 90. let, pod názvem Krvesaj je vyráběn od roku 2000. Chuť je sladká, ale i pálivá, barva ohnivě červená, vůně po třešních. Jó, to byly časy .....