Voroplavba na Purkarci a Karlův hrádek

Purkarec je bývalá plavecká ves v malebné poloze v hlubokém údolí Vltavy, místní část Hluboké nad Vltavou asi 8,5 km severně od středu města, původně na obou březích řeky, dnes na levém břehu Hněvkovické přehrady, která zaplavila její dolní část. 

Ves je poprvé uváděna roku 1352, později byla povýšena na městečko, jehož historie souvisela s nedalekým Karlovým hrádkem. Stávala tu tvrz, údajně na místě statku č.p. 7. Ve středu vsi stojí kostel sv. Jiří, původně raně gotický z doby kolem roku 1300 s dochovaným kněžištěm a jižním portálem, romanticky přestavěný v 19. století, barokní věž upravena novorománsky roku 1879. 

V kostele se dozvíme bližší historii: Nejstarší zvon sv. Jiří pocházel z roku 1637, ale byl za 2. světové války zabavený a přetavený na zbraně. Menší zvon "Panny Marie" je z roku 1777. Současné varhany pochází z roku 1879. Purkarec byl do komunistické diktatury velmi zbožnou farností. Na tehdejší dobu byl Purkarec relativně lidnatou obcí. V roce 1880 tu bydlelo nejvíce obyvatel: 750 osob v 64 domech. Po 2. světové válce mnozí odešli za "lepším" a přijali nabídku v rámci znovuosídlení pohraničí. Počet obyvatel se snížil na polovinu, ale bydleli v téměř dvojnásobném počtu domů. Před vybudováním vodního díla Hněvkovice zde bydlelo v průměru 500 obyvatel. Toto vodní dílo mělo sloužit prioritně k zabezpečení zásobování technologickou vodou pro jadernou elektrárnu Temelín. 

Jaderná elektrárna Temelín o rozloze 143 hektarů se začala stavět v roce 1983. Tím se nenávratně a zásadně změnil ráz nejen zdejší krajiny, ale i skladba jeho obyvatelstva. Purkarec byl poslední vesnicí, která se kvůli stavbě JE Temelín musela z velké části zbourat. Pro tento záměr se obětoval celý pravý břeh Purkarce (tzv. Malá strana) a velká část Purkarce na levém břehu, celkem 26 zmizelých popisných čísel. Tím byl také zničen ojedinělý most, který umožňoval přepravu pěších a průjezd osobních automobilů. Další mosty byly pouze v Hluboké nad Vltavou a v Týně nad Vltavou. Pro život v Purkarci to znamenalo velkou ztrátu identity, nemluvě o ztrátě domovů povinným přesídlením z malebné vesnice často do městských bytů. V roce 2019 tu bydlelo již pouze 170 osob v 59 domech. Přesto obec zůstala velmi živá, díky aktivním hasičům a vorařskému spolku Vltavan. Ze 4 hektarů obydlené plochy zbylo na Malé straně jen několik rekreačních chat a vzhledem k šířce Vltavy a chybějícímu mostu, pravý břeh tak už není viditelnou součástí obce. Kvůli potřebám JE Temelín a nové nádrži voda pohltila na levém břehu téměř 3 hektary hustě zastavěné plochy. Kostel sv. Jiří byl díky Bohu zachráněn před zkázou, ale za hřbitovní zdí už sousedí s vodní plochou Vltavy, což zásadně ovlivňuje jeho vlhkost. Chybí též jez a mlýn, které byly dalšími dominantami obce.

Po roce 1990 zmizelo z mapy v okolí JE Temelín dalších šest vesnic: Křtěnov, Temelínec, Knín, Březí, Podhájí a Jaroslavice. Domy muselo opustit na 500 lidí z vesnic i samot. Vlastní stavba elektrárny začala v roce 1983 na 143 hektarech pozemků, ale nakonec zabrala až 400 hektarů. Vysídlování trvalo 14 let. I když ti poslední žili odříznutí od světa, bez elektřiny a občanské obslužnosti, tvrdošíjně pracovali na svých malých hospodářstvích dál. Po pádu komunismu začali obyvatelé tohoto kraje zase věřit, že se Temelín nepostaví, ale po volbách vláda prohlásila, že se Česká republika bez elektřiny neobejde. První blok elektrárny začal vyrábět energii v roce 2002, druhý o rok později. 

Osud povinně vysídlených obyvatel byl smutný. Očekávané nové postavení náhradní vesnice se nikdy neuskutečnilo. Ti, kteří v Purkarci zůstali, se cítili osiřelí. Příbuzní, sousedé a přátelé od dětství byli rozprášeni do okruhu 20 km. Společenství, které prožívali lidé z vesnic, bylo nahrazeno anonymitou cizích míst, kde většinou nikoho neznali. Pro starší obyvatele, zvyklé na poklidný život na vesnici, to bylo obtížné a těžko stravitelné. Protestovat bylo za komunistické éry nepřípustné a člověk mohl být brzy označen za nepřítele státu a pokroku. Odhady nemovitostí byly nízké, a tak nabízené možnosti byly jen teoretické, např. stavba nového domu, nákup jiné nemovitosti, nájemní byt v panelovém domě, domov důchodců. Realita byla taková, že po započtení amortizace měly historické statky, stodoly a hospodářské budovy nulovou hodnotu. K tomu ovlivňoval objektivní odhadní cenu národní výbor, který byl poplatný doporučení od členů komunistické strany. Samozřejmě i zemědělská půda byla podhodnocená. Kdo měl na to, aby si postavil dům - mohl si rozebrat svůj dům a odvézt materiál, ovšem nikoliv zadarmo. Kromě toho si nemohl vzít vnitřní vybavení jako bojlery, domácí vodárny, kotle apod. Bylo veřejným tajemstvím, kde skončily tyto věci v nedostatkové socialistické ekonomice. Ani vlastnoručně zasazené keře, stromy, květiny si nesměli odvézt do nových obydlí. To vše ovlivňovalo hodnotu nemovitosti. Poté, co původní majitelé se odstěhovali a následně bylo odvezeno vše hodnotné, přijely buldozery a vše srovnaly se zemí. 

Dochovány jsou lidové statky ve stylu selského baroka se zdobenými štíty a vjezdovými branami, např. č.p. 26, 29, 34 a 92. Na severním okraji vsi je výklenková kaple sv. Anny z 2. pol. 19. století. 

U kostela stojí památník obětem z Purkarce za schvalování Heydrichiády a po paravýsadku Glucinium. Dne 15. září 1944 nadporučík Vítězslav Lepařík – velitel západního paravýsadku Glucinium – neprozřetelně vyprávěl svému kolegovi parašutistovi Adolfu Horákovi o svých osudech od vysazení do Protektorátu. Mimochodem o tom, jak mu po seskoku hajný Rybák z hájovny U Červeného kříže u Purkarce zapůjčil obloukovou pilu pro vyproštění padáků uvázlých na stromech. Netušil, že Horák je zrádce a pracuje pro gestapo. O pár dní později byl hajný Josef Rybák i s ženou Terezií zatčen budějovickým gestapem, podroben krutým výslechům a odeslán do Malé pevnosti Terezín. Zde hajný Rybák nalezl smrt. Poslední chvíle jeho života zaznamenal do deníkových zápisků spoluvězeň Bedřich Čurda-Lipavský z Ostravy. Své záznamy v roce 1946 vydal jako knihu "Terezínské katakomby": 

Neděle 24. září 1944.

Přišel k nám přírůstek z Českých Budějovic – městský úředník Ryneš, přednosta výtopny a dobrý člověk Theimer. Znají mého přítele hvězdáře v Budějovicích Ing. F. a vyprávějí o něm. S nimi přichází známý kolega – redaktor z "Rudého práva", Šafář – sčetlý člověk, mající veliký přehled o událostech. Zároveň s nimi přišel i hajný Josef Rybák z lesů z Hluboké. Je to hromotluk, veselý, červený v tváři. Má myslivecký kabát a ublácené boty – vzali ho i s jeho ženou rovnou z pole. Se smíchem nám líčí svůj případ: V noci k němu přišli dva parašutisté pro pilu a sekeru – uvízl jim na stromě padák a strom musí být proto poražen. Pomohl jim a bylo vše v pořádku. Náhle však byl zatčen a vyslýchán na gestapu, kde ho uvázali ke zdi a strašně tloukli plochou šavlí po zádech.

"Ale já jsem se jim smál do očí," vyprávěl s nepopsatelným bodrým lesáckým humorem, "a říkal jsem jim nahlas při každé ráně – jen ho! Jen ho! Tak, ještě víc! – No, něco snesu, přece jsem chlap, ne? A oni byli víc unaveni než já. Ale bylo to všechno docela zbytečné – nechtěl jsem prozradit parašutisty – a zatím po výprasku mi přečetli protokol obou. Chytli je – a oni se oba přiznali a ještě udali mou plnou adresu."

Hajný vnesl do cely kus venkova – donesl vůni lesa a syrové půdy, kterou obdělával. Získal si ihned srdce nás všech!

Je nás dnes už 170. Vzduch se stává nedýchatelný. Kamarádi přinášejí novinu, že se na Pankráci v těchto dnech stal veliký průser. Přijelo 26 vězňů – dozorců a policistů z Pankráce. Přišlo se totiž na to, že dozorci i policisté všelijak ulevovali vězňům, zprostředkovali jim styk s venkovem, nosili jim potraviny a klamali gestapo. Je z toho velká aféra a viníci jsou nyní v Terezíně. Přinášejí zprávu, že v úterý jedeme s transportem do Německa…

Pátek 13. října 1944.

… Hajný Rybák vážně onemocněl, zežloutl ve tváři a stěžuje si na bolesti v celém těle. Pravou ruku má nesmírně oteklou a namodralou – zdá se to býti flegmona. Prý se poranil při stříhání kůžek. Chtěli bychom mu pomoci, ale nemáme nic jiného než aspirin. …

Neděle 15. října 1944.

Celý den se strašně zdlouhavě vleče. Venku je překrásně. Plno slunce a tepla – ležím celý den na palandě. Šída vážně onemocněl, je velmi sláb a má silnou horečku. Také hajný Rybák je vážně churav, má otravu krve. S nesmírnou námahou jsme ho nesli z hořejší palandy na malou lavičku a zabalili do pokrývek. Sedí zhroucen a čeká na lékaře, aby mohl být přenesen na marodku. Je už z něho hotová ruina a jak statný to byl chlap! Zdravili jsme se stokrát denně: "Hajný v lese usnul…," na což on vždycky vesele odpovídal známým doplňkem. Nikdy nepokazil dobrý vtip a ještě před několika dny mne upřímně pozval do svých lesů na Hluboké a líčil v živých barvách, co si tam všechno střelíme… a zatím… V poledne ho odnášeli 4 kamarádi na nosítkách do nemocnice. Loučíme se s ním – uvidíme ho ještě někdy? Je velmi, velmi přepadlý. …

Středa 18. října 1944.

Odpoledne přichází smutná zpráva: na marodce zemřel kamarád Josef Rybák. Zaplakal jsem nad tím mrtvým hochem – vnesl do našeho života na cele veselého ducha – byl vždy usměvavý, dobrý, přinesl k nám do cely s sebou kus syrové přírody, dýchl z něho na nás les a louky. Podlehl surovému esesáckému násilí – měl od bití šavlí poraněné ledviny, aniž o tom věděl, a choroba na něm hlodala, až ho uhlodala. Věřil pevně, že 19. října půjde domů – řekli mu to oni parašutisté, že tento den je pro válku rozhodující. Stále o tom dni hovořil a zatím odešel – avšak den předtím a na místo domů, do svých krásných lesů na Hluboké – do krematoria v Bohušovicích. Zda o jeho smrti ví jeho žena, která je na ženském dvoře… Loučím se s Tebou, drahý kamaráde – stavím Ti ve své prosté knížce pomníček na památku – nikdo z nás na Tebe nezapomene…

Doplňme, že Bedřich Čurda-Lipavský posunul datum úmrtí Josefa Rybáka o dva dny. Hajný Rybák ve skutečnosti zemřel již 16. října 1944 – jak uvádí pamětní deska na Rybákově hájovně a terezínský záznam o vězni Josefu Rybákovi (narozen 19. února 1889 ve Zvíkově), který byl z Budějovic do Terezína předán 22. září 1944. Zápisky Čurdy-Lipavského jsou očividně o dva dny posunuté. Jestli se někdy Terezie Rybáková dozvěděla o smrti svého muže, nevíme. Zahynula 22. ledna 1945 v Ravensbrücku. Gestapákem, který Rybákovi poškodil šavlí ledviny, byl buď Willi Hempf nebo Hans Wittner, kteří při mučení vyslýchaných šavli používali. Oba po válce spáchali sebevraždu.

O paraskupině Glucinium se více dočtete zde: https://severniceskobudejovicko.cz/2015/08/04/paraskupina-glucinium/.

V č.p. 86 najdeme Síň voroplavby, kde se dozvíme, že: "Celá voroplavba začala již v zimě přípravnými pracemi v lese. Pokácené stromy se zkracovaly na požadovanou délku, dále se odkornily a ve slabším konci se takzvaně "vyušily", což bylo prosekání otvoru skrz kládu. Poté se koňskými potahy dopravily na příhodné místo k vodě nazývané "splaz" nebo "vaziště", kde se dřevo třídilo podle délky do tzv. "sort" od 6 do 24 metrů a bylo připravené na svázání do vorové tabule. Jednotlivé vorové tabule se svazovaly ze stejně dlouhých klád slabším koncem dopředu, až se dosáhlo šířky vpřed cca 4,5 m a vzadu 5,5 m, vorová tabule tedy měla vějířovitý tvar usnadňující vplouvání do propustí. Po svázání dostatečného počtu tabulí došlo k jejich spojení a vytvoření tzv. pramenu, v Purkarci se používal výraz "štráf" a pramen znamenal 2 tyto štráfy. Vše se vázalo tzv. "houžvemi", což byly v podstatě provazy ze dřeva. Mladé stromky, nejčastěji smrčky z náletu, se pečlivě očistily od větviček a poté se na roštu nad ohněm napařily. Napařené stromky se připevnily silnějším koncem do tzv. "veřtatu", což byla kláda na nohách s otvory, a od slabšího konce se natáčely na asi 1 m dlouhou hůl zvanou "roubík" či "kmitl", až se uvolnila vazba dřeva, a to se stalo poddajné. Práce to byla dost namáhavá a v pozdějších letech se místo houžví používal také drát, kramle nebo hřeby. Ovšem staří plavci to nesli dost nelibě, protože houžev měla lepší vlastnosti a často je používali dál. 

Vorové tabule v prameni měly také své pojmenování, prví se nazývala "předák" a byla nejpečlivěji svázána, druhá tabule "slabák", třetí "přední šrekovej", předposlední "zadní šrekovej" a poslední byla "zadák", ostatní tabule neměly své názvy a říkalo se jim "ve střídě". Tabulí v pramenu bylo někdy až 20, záleželo na délce klád, ze kterých se právě vázalo. Spoje jednotlivých tabulí k sobě se jmenovaly "střihy" a kvalita jejich provedení velmi ovlivňovala celou plavbu. Po spojení jednotlivých tabulí a dosažení požadované délky pramenu, což bylo od roku 1894 stanoveno na max. 130 m (v dřívějších dobách snad až 200 m), každopádně po dokončení Vranské přehrady ve 30. letech 20. století to kvůli velikosti plavební komory být více než 130 metrů nemohlo, následovalo tzv. "vystrojení". To bylo doplnění pramenu o 4 vesla, 3 na předáku (2 vedle sebe úplně vpředu) a 1 tzv. "opačina" v zadní části předáku upevněné opačně stejně jako veslo na zadáku. Dále 2 zařízení na brždění tzv. "šreky", což byl zpevněný otvor ve vorové tabuli, do kterého se zarážela palicí kláda tzv. "jehla" umístěná na 3. a předposlední tabuli a další potřebné vybavení pro úspěšnou plavbu jako "vejpona", ohniště (na předáku a zadáku), lavička a v neposlední řadě označení celého pramene. Na závěr se naložil náklad, kterým bývalo nejčastěji dřevo, které se nehodilo na vázání (tvrdé, palivové, krátké, slabé), ale v dřívějších dobách to také byla často třeba sůl nebo ryby. Pramen dlouhý 130 m měl zhruba 80 - 120 plm dřeva a stejné množství obsahoval také náklad, někdy je uváděno až 150 plm. 

Co se týká času, tak v Purkarci se traduje pořekadlo 3x3, tzn. 3 dny se pramen stavěl, strojil a nakládal, 3 dny trvala plavba do Prahy a 3 dny návrat domů pěšky ještě před výstavbou železnice do Českých Budějovic. Není to úplně přesné, záleželo na počtu vorových tabulí, počasí, stavu vody, ale pro představu to tak mohlo být. Plavba začínala zhruba v březnu, když odešly ledy, plavci to nazývali "až se černá otelí" a končila v listopadu, někdy až v prosinci. Za sezonu udělala parta cca 20 plaveb "rázů", po dokončení železnice i více než 30. 

Celý pramen obsluhovali pouze 4 plavci. Vpředu vlevo po směru plavby byl u "vrátenského" vesla tzv. "vrátný", vedle něho u "pacholčího" vesla další plavec, často, který se teprve zaučoval a vrátný ho měl při ruce, v zadní části předáku u vesla "ve slabejch" plavec, co měl nejméně práce při plavbě a zastával dost jiných úkolů, např. se staral o ohniště. Vzadu na zadáku byl po vrátném nejzkušenější plavec z osádky, který již věděl co a jak a vrátný ho nemusel řídit. Stát se plavcem a potažmo vrátným nebylo také jen tak, výnosem z roku 1855 se nařizovalo, že plaveckou knížku získá ten, kdo má nejméně 2 roky praxe a dosvědčit to museli 2 vrátní. Vrátenský patent pak získal uchazeč po 5 letech praxe plavce a složením dost těžkých zkoušek na zemském úřadě v Praze, a to pouze pro určitý úsek řeky. Jen velmi málo vrátných mělo patent třeba z Českých Budějovic až do Hamburku. 

Jinak byli plavci velmi zruční v mnoha řemeslech, zvláště v tesařských pracích, ale také dost svérázní lidé, až se sklonem k furiantství. Přinášeli ze "světa" nové informace a nebáli se bojovat za svá práva, což u vrchnosti nebylo moc v oblibě. Přes sezonu vydělali oproti ostatním dost peněz, ovšem nebylo to zadarmo, často se říkalo, že "plavcova žena je v létě bez muže a v zimě bez peněz". 

Samotná plavba z Purkarce probíhala za dobré vody v období mezi válkami následovně: vyplouvalo se 1 - 2 hodiny po půlnoci, za 3 - 4 hodiny byli plavci v Týně, kde si nakoupili nějaké zásoby na cestu a pokračovali dál. Pod Týnem byli vždy zvědaví, jaká je Lužnice, jak pomůže při plavbě. Pokud šlo vše dobře, tak zastávka na nocleh byla až za Červenskými proudy v Orlických Zlákovicích (nebo až v Kamýku), samozřejmě u plavecké hospody, kde se trochu posilnili a pobavili s ostatními plavci, ale vše s mírou, protože ráno kolem 3. hodiny se vyráželo dál. Pokud šlo vše dobře i druhý den, byla dobrá voda, počasí a žádné opravy, tak večer dorazili do Smíchovského přístaviště v Praze a chytli noční vlak do Českých Budějovic, takto mohla plavba taky trvat pouze 2 dny. Při plavbě se plavci nijak nezdržovali, stavělo se pouze na noc nebo u propustí při "vyhražování", jinak vše probíhalo za jízdy, vařili si střídavě při klidnějším toku jednoduchou polévku a kávu a např. pivo si také nechali od hospodského vyvézt na loďce až k prameni, kde si ho přelili do džbánků a zaplatili.  

Počátky voroplavby nejsou nikde doloženy, ale její konec po zhruba 1 000 letech ano. Voroplavba pomalu ale jistě prohrávala svůj boj s dopravou železniční a automobilní, až se v roce 1954 po dokončení Slapské přehrady, která nemá plavební komoru, uzavřela cest do Prahy a v roce 1960 po dokončení Orlické přehrady zanikla voroplavba úplně. Pouze nadšenci se snaží uchovat památku na toto jedinečné řemeslo, které mělo velký význam pro celkový rozvoj naší země. Jenom v roce 1844 bylo v Týně zaznamenáno cca 1 500 vorových pramenů a připočteme-li prameny z dolní části Vltavy a dalších řek, tak do Prahy v tomto roce připlulo asi 3 000 pramenů a z tohoto dřeva byla a částečně ještě je postavená celá Praha" ... 

Počátky nákladní lodní dopravy na středním a dolním toku Vltavy jsou spojeny s osobou císaře Ferdinanda I. Habsburský rod vlastnil solivary v rakouské Solné Komoře a měl hospodářský zájem na levné dopravě soli z Rakouska do Čech, zvláště do Prahy. První splavňovací práce na Vltavě mezi Budějovicemi a Prahou začaly roku 1547 a v roce 1550 tudy proplula první loď s nákladem soli do Prahy. Další významné regulační práce na Vltavě proběhly v letech 1641 - 1643 podle plánů a pod vedením strahovského opata Kryšpína Fuka. Tehdy byly mimo jiné splavněny nebezpečné "Proudy" (zvané Vltavské nebo také Štěchovické). Nad řekou byl na památku těchto úprav vztyčen na zbylém skalisku tzv. Ferdinandův sloup. Později poblíž tohoto sloupu byla v roce 1722 postavena i socha sv. Jana Nepomuckého, podle kterého dostaly proudy svůj název - Svatojánské. Další etapa splavňování Vltavy následovala v letech 1726 - 1733 a další v letech 1768 -1783. Tyto práce se financovaly z Navigačního fondu založeného roku 1766.

Byly vytvořeny předpisy a pravidla pro stavbu jezů, mlýnských náhonů a vorových propustí. Byla též stanovena šíře vorových propustí, tzv. "šlajsen", která určila i maximální šířku vorů tak, aby vory těmito šlajsnami bezpečně propluly. Vory a později zhruba od pol. 16. století i dřevěné lodě zajišťovaly veškerou dopravu zboží po řece. Lodě se stavěl v loděnicích - "šifernách". Nejstarší byla loděnice ve Čtyřech Dvorech u Budějovic, která působila nepřetržitě 350 let až do roku 1890. Druhým střediskem stavby lodí byl Týn nad Vltavou (již od roku 1676). Loděnice v Týně až na jednu (Jan Šílený a synové) zanikly v 60. letech 19. století. Z dalších loděnic ve Vltavě jmenujme Schwarzenberskou ve Žďákově u Orlíka. Ve Štěchovicích působila v letech 1870 - 1948 loděnice rodiny Chroustů. I na dnešním území Prahy na Smíchově pracovaly dvě loděnice: větší Špirkova do roku 1951 a menší Kunzova, která zanikla kolem roku 1930.

Posádku takové lodi tvořili plavci a vrátný-kormidelník, nejzkušenější plavec zodpovědný za náklad i loď, který složil zkoušku ze znalostí řeky a plavby. Kormidelník stál na zádi lodi "na boudě" u kormidla a na pomoc si přibíral plavce, tzv. "hotováky", kteří mu pomáhali s plavbou zvláště v proudech. Starali se o to, aby loď nenajela na vyčnívající skaliska. Loď udržovali v proudu pomocí vesel na přídi lodi. Loď se zastavovala (brzdila) řetězem a kotvila u "vazáků", ke kterým se přivazovala. Po vyložení nákladu se prázdná loď tzv. "koníčkovala" po potahové stezce, která začínala na Smíchovské straně proti Vyšehradu. Vlek lodí proti proudu na střední Vltavě obstarávali koně až do 40. let 20. století. Na stožár lodi se upevnilo vlečné lano, dlouhé 150 - 200 m, a koně obstarali sílu, která loď přepravila zpět do místa nové nakládky. Na různých úsecích se zapřahal jeden nebo i dva páry koní, podle náročnosti terénu, proudu řeky a velikosti tažené lodi. V místech, kde stezka přecházela z jednoho břehu na druhý, bylo nutno koně převézt lodí. Původně se "koníčkovalo" až do Budějovic, ale ve 20. století již jen do Žďákova, kam trvala cesta tři dny. Nákladní plavba na střední Vltavě zůstala až do konce odkázána na lodě plující samotíží a zpět vlečené koňmi. Sůl, nejčastěji náklad, se dopravovala šífy až do roku 1875. Koncem 19. století a ve 20. století tvořil náklad vltavských šífů převážně kámen z povltavských lomů, cihly, písek, dřevo, dále pak zemědělské produkty - obilí, brambory a zelenina, ale i dobytek a drůbež. Oživení na začátku 20. století  způsobila stavební činnost v Praze. Dopravoval se především písek, cihly a kámen. Ale velkou atrakcí v té době byla také jízda výletníků na zvláštních, k tomu přizpůsobených šífech, kterým se říkalo "šenák". Plavba začínala nad Horním slapem u hotelu Záhoří a do Štěchovic trvala zhruba hodinu. Ve Štěchovicích pak výletníci přestoupili na parník Pražské paroplavby, který je dovezl do Prahy. Z krize ve 30. letech se klasická nákladní plavba na střední Vltavě již nevzpamatovala a koncem 50. let definitivně zanikla, hlavně vinou výstavby přehrad. V této době se pak začaly prosazovat motorové remorkéry a vlečné lodě.

Plavení dřeva po českých řekách je písemnými prameny doloženo od 12. století. Doklad z roku 1130 se týká řeky Otavy. Prvním jednoznačným písemným dokladem o voroplavbě v Čechách je privilegium Jana Lucemburského z roku 1316, jež zachycuje voroplavbu v plném rozkvětu. Roku 1340 byl zřízen sbor přísežných zemských mlynářů jako hydrologických odborníků dohlížejících na splavnost toků. Důležitý dokument vydaný z nařízení Karla IV. je o jezech a clech. Král nařídil, že všechny jezy na Vltavě musí být konstruovány tak, aby nebránily plavbě. Byly stanoveny rozměry vorových propustí - šířka 20 loktů (asi 12 metrů). Zrušil také velké množství celnic na řece, aby tím napomohl většímu rozmachu voroplavby. Vybírání poplatku omezil na celnice u Hluboké, Újezdce, Zvíkova, Orlíku, Kamýku, Braníku a Vyšehradu. Pod královskými hrady, Újezdcem, Zvíkovem a Orlíkem, se platil z deseti dlouhých i krátkých dřev jeden haléř. V roce 1472 je doložena voroplavba z Českých Budějovic z rožmberského panství. V předbělohorském období se plavilo dřevo na Vltavě (pravděpodobně z Vyššího Brodu), z Dolní Lužnice, z Otavy (od Písku), Sázavy, Berounky, Labe. Vltava byla ve středověku plná balvanů, skalisek a ostrůvků, které ji činily pro plavbu nebezpečnou nejen pro plavce, ale i pro svázané dřevo a zboží na něm dopravované. Vltavskou voroplavbu usnadnily regulační práce probíhající od 16. století, které souvisely s hospodářskou politikou habsburských panovníků, směřující k zásobování Čech rakouskou solí ze Solnohradska, pro které bylo vhodné využití vodní cesty. Tyto snahy vedly k úpravám řečiště Vltavy tak, aby bylo splavné i pro lodě. Iniciátorem těchto úprav byl strahovský opat Kryšpín Fuk, jehož zásluhou došlo k zásadní úpravě nejnebezpečnějšího úseku Vltavy na panství Hradištko, které patřilo strahovskému premonstrátskému klášteru. Do té doby se zde utopilo mnoho plavců. Po ukončení prací v roce  1643 byl na skále nad řekou vztyčen sloup na paměť císaře Ferdinanda II., s jehož pomocí a nákladem byla řeka upravena. V roce 1721 byla v blízkosti sloupu vztyčena socha sv. Jan Nepomuckého, po které divoké proudy obdržely jméno Svatojánské. Doprava po vodě byla ekonomicky velmi výhodná, proto byla často předmětem pravidel a nařízení vydávaných panovníky. V roce 1783 jsou však plavba a obchod se dřevem prohlášeny za svobodné. Velký rozvoj voroplavby od 18. století byl výsledkem snahy majitelů panství využít bohatství dřeva, v polovině 19. století bylo z jihočeských vazišť vypraveno kolem 3 000 pramenů ročně a maxima bylo dosaženo v letech 1890 - 1910, kdy bylo po vodní cestě dopraveno ročně až 500 000 m3. Jihočeskou voroplavbu ovládly velké firmy - Lanna, Vojtěch Renner a Vincenc Bubeníček. Z velkostatků jim bylo konkurencí pouze hlubocké a českokrumlovské Schwarzenberské panství. V roce 1870 byla zrušena veškerá cla s výjimkou pražské Výtoně. Platilo se pouze mýto za použití propustí a jejich vyhražování. Dvacáté století bylo stoletím zániku voroplavby. Postupný zánik voroplavby způsobily zlevnění, rozšíření a obliba železniční a zejména silniční dopravy, omezení využití plaveného dřeva v lodním stavitelství a ve stavebnictví. 

V roce 1902 zde byl založen spolek Vltavan jako spolek vzájemně se podporujících plavců, rybářů a pobřežních. Jeho původním posláním byla vzájemná pomoc členům a jejich rodinám při nemocech, smrti či úrazech, o které v tomto na první pohled romantickém, ale ve skutečnosti velmi těžkém a nebezpečném řemesle nebyla nouze. Prví členové spolku byli především plavci, dnes se spíše používá termín voraři, z Purkarce a okolních obcí, kteří od jara až do zimy v závislosti na počasí a stavu vody v řece splavovali do Prahy dřevo z hlubockého a poněšického polesí. 

Už od svého vzniku se spolek kromě výše zmíněné pomoci plavcům velmi aktivně účastnil významných společenských událostí a sám je také pořádal. Členové spolku měli a dodnes mají pro tyto příležitosti slavnostní kroj připomínající uniformu francouzského námořnictva z roku 1848. 

Muzeum je možné navštívit od dubna do října (9 - 17 hodin), tel: 723 626 874, 732 920 782 či 603 937 512).

Více o tomto řemesle a o jednom z posledních voroplavců u nás, který zemřel v roce 2021 ve věku nedožitých 91 let, najdete v kapitole Až na dno ...

Asi 2 km od Purkarce na nevysokém zalesněném ostrohu nad levým břehem Vltavy (Hněvkovické přehrady) je zřícenina královského loveckého hradu Karlův hrádek či Karlshaus.

Hrad založil po polovině 14. století Karel IV., poprvé se připomíná v roce 1357. Jeho existence však nebyla dlouhá. Karlův syn Václav IV. neměl o toto odlehlé sídlo zájem. Již v poslední čtvrtině 14. století o něm všechny zprávy mizí, a tak je pravděpodobné, že objekty brzy zpustly. Hrad nepravidelného, zhruba trojúhelného půdorysu, byl na všech stranách obtočený neobvykle mohutným příkopem a valem. Dochovalo se dosud vysoké zdivo obvodové hradby a k ní přistavěných obytných budov, na severovýchodní straně kaple s hrotitými okny. V průjezdu bývalé brány jsou původní kamenné lavice. Hrad neměl věže a typově vycházel z přemyslovských hradů s obvodovou zástavbou. V předpolí je rozlehlá, valem opevněná plocha předhradí, možná zbytek plánovaného, ale nikdy nedostavěného městečka.