Veselý Kopec

Veselý Kopec byla původně osada osídlována snad ve 14. století. Váže se k ní pověst o králi Václavu II., který měl nařídit stavbu vodního mlýna a pily (Králova Pila, pravděpodobně založená v roce 1302, lokalita Milesimov) a v té souvislosti se zúčastnit "veselé" slavnosti na kopci nad řekou Chrudimkou. Místu se pak mělo říkat Veselý Kopec. Později osada se čtyřmi usedlostmi, včetně vodního mlýna, náležela k sousední vsi Dřevíkov.

První písemná zmínka o sídelní lokalitě pochází z roku 1654. Původní osadu tvořily rozptýlené zemědělské usedlosti na stráních údolí s řekou Chrudimkou, vznikaly postupně od 16. století, stávalo zde několik stavení, mlýn, pekařství a hostinec. Na kulturně významnou památku lidového stavitelství, v podobě roubené usedlosti č.p. 4 na Veselém Kopci, poukázal památkář PhDr. Jaroslav Herout v 50. letech 20. století a navrhl ji zapsat mezi památkově chráněné objekty, společně s dalšími v okolních vesnicích (kovárna v Možděnici, venkovský zámek a železný hamr ve Svobodných Hamrech, židovské památky v Dřevíkově aj.).

Zemědělská usedlost na Veselém Kopci je památkově chráněná od 3. května 1958 a patří mezi nejvýznamnější dochované, tzv. poloselské grunty s obytným stavením a chlévy, stodolou a roubeným haltýřem nad pramenem vody (holubníkem doplněn později), dokumentující pasekářské osídlování Železných hor. Stavba je uvedena v písemné zprávě pocházející z roku 1654, tzv. soupisu berní ruly neboli daňových povinností v Českém království. V roce 1775 prodala vrchnost ze Svobodných Hamrů usedlost s poli a loukami a následně se střídali její majitelé.

V letech 1971 - 1972 byl památkově chráněný objekt opravován a po dohodě s majiteli v něm byla v roce 1972 zpřístupněna veřejnosti první expozice, světnice tkalce a stodola, v muzeu v přírodě s původním názvem Soubor lidových staveb a řemesel Vysočina. Postupně byly do lokality přemístěny další objekty představující kulturní historii venkova. V roce 2013 byla jediná původní stavba (č.p. 4) získána do vlastnictví Národního památkového ústavu a v letech 2014 - 2016 zrekonstruována. 

Sídelní lokalita leží přibližně 5 km západně od Hlinska. Původní zástavba a objekty kulturních památek se nachází nad soutokem Dlouhého potoka s řekou Chrudimkou, na východních až jihovýchodních svazích vyvýšeniny se zeměpisným názvem Na Veselém Kopci (578,5 m.n.m.). Geograficky je součástí členité Stružinecké pahorkatiny, geomorfologického okrsku Sečské vrchoviny v jihovýchodní části pohoří Železných hor.

Krajina v lokalitě Veselého Kopce, její georeliéf, byl jedním z kriterií pro výběr umístění zamýšlené expozice muzea v přírodě, zejména orientace svahu vyvýšeniny Na Veselém Kopci, na který měly být postupně přeneseny stavby z jiných lokalit Českomoravské vrchoviny. Otevřený svah od jihovýchodu až jihu a naopak chráněný od severozápadu vrcholovou částí kopce byly důležité podmínky pro menší zátěž dřevěných částí staveb povětrnostními vlivy (kromě sídelní lokality Veselý Kopec zvažovány jako místa pro umístění muzea v přírodě městys Trhová Kamenice a vesnice Vortová, Všeradov, Zubří).

Zakladatelem expozice lidové architektury a technického stavitelství na Veselém Kopci byl Luděk Štěpán (1932 - 2017), dobrovolný památkář v okrese Chrudim a v letech 1982 - 1992 jeho vedoucí, po profesionalizaci muzea s názvem Soubor lidových staveb Vysočina. V průběhu existence muzea bylo do sídelní lokality přeneseno vícero významných památek lidového stavitelství z různých míst Českomoravské vrchoviny, například v roce 1985 mělo muzeum již 25 objektů představujících lidové stavby z Hlinecka, okolí Poličky a Litomyšle. Na výstavbě exponátů spolupracovali také dobrovolníci z Dřevíkova, Svobodných Hamrů, Veselého Kopce i jiných míst.

V současnosti je Veselý Kopec známý zejména jako muzeum v přírodě, po začlenění části venkovských domků urbanistického celku Betlém v centru města Hlinsko v roce 1989 (památková rezervace od roku 1995) jedna z expozic Souboru lidových staveb Vysočina, v letech 2003 až 2018 ve správě Národního památkového ústavu (v letech 2013 - 2018 v rámci Územní památkové správy na Sychrově).

Expozice každoročně spojena se slavnostmi masopustu, dožínek, veselokopeckého jarmarku a také vánočních obyčejů, pravidelně se na Veselém Kopci představují také různá tradiční řemesla. Od 11. prosince 2018 expozice vesnice součástí Muzea v přírodě Vysočina, organizačně začleněného do Národního muzea v přírodě.

Skanzen je také využíván filmaři. Vznikly zde tyto filmy a pohádky:

• Putování Jana Amose (1983, režie: Otakar Vávra)
• Cirkus Humberto (1988, režie: František Filip)
• Sedmero krkavců (1993, režie: Ludvík Ráža)
• Nesmrtelná teta (1993, režie: Zdeněk Zelenka)
• Nehynoucí láska (1994, režie: Bernard Rose)
• Golet v údolí (1995, režie: Zeno Dostál)
• Lotrando a Zubejda (1997, režie: Karel Smyczek)
• Jak přišli kováři k měchu (1998, režie: Vlasta Janečková)
• Zakletý vrch (1999, režie: Vlasta Janečková)
• O ševci Ondrovi a komtesce Jůlince (2005, režie: Zdeněk Kozák ml.)
• Tři životy (2007, režie: Jiří Strach)
• Český Honza (2007, režie: Zdeněk Kozák ml.)
• Nejlepší přítel (2017, režie: Karel Janák)
• Princezna a půl království (2019, režie: Karel Janák)

Roubené domky s ukázkou bydlení a hospodaření drobných zemědělců datované od poloviny 19. století do poloviny 20. století nás rázem přenesou do minulosti, kde atmosféru navíc doplňují bohaté expozice s dobovými předměty. 

Veselokopecká kaple - představuje vesnickou sakrální stavbu typickou pro oblast Horácka z období 19. století.

Zvonička z Jeníkova - představuje ukázku drobné stavby typické pro vesnici minulosti. Zvoničky se objevovaly na českých vesnicích v polovině 18. století v souvislosti s ohňovým patentem Marie Terezie z roku 1751, který nařizoval ohlašovat požár zvony. 

Usedlost u Pilných č.p. 4 - pochází z počátku 17. století. Je to jediný objekt na Veselém Kopci stojící na původním místě. Doplňuje ji holubník přenesený z Hrochova Týnce. Obytná část se skládá z jediné vytápěné místnosti, síně a dvou komor. Navazující hospodářská část je tvořena zděnými chlévy, které jsou přístupné ze zastřešené chodbičky tak, aby bylo možné hospodářství pohodlně obsloužit i za nepříznivého počasí. Nad nimi jsou dvě komory roubené ze dřeva, původně zřejmě sloužily k dosoušení chmele. Hospodářská část pokračuje stodolou, jejíž střecha je krytá došky. Stodola byla původně postavena kolmo k části objektu s chlévy. Usedlost tak měla půdorys ve tvaru písmene U. V roce 1877 byla stodola pomocí páru volů pootočena do dnešní polohy. Důvodem k tomuto počinu zřejmě bylo to, že stodola bránila volnému průjezdu po veřejné cestě.

Haltýř - z němčiny halten = uchovat, zvaný také mlíčník, sloužil ke chlazení potravin, zejména mléka a smetany, které stály v krajáčích na dřevěných roštech. Původní roubený haltýř stojí nad pramenem vody a skládá se ze dvou částí. V jedné části je studánka krytá bedněním, jež ji chrání před nečistotami z okolního prostředí, díky níž měla rodina Pilných pitnou vodu. Přes uzavřený prostor protékala chladná voda, která v horkých letních dnech udržela potraviny několik dní čerstvé. Z dalších potravin se sem ukládalo maso, máslo, ovoce či zelenina. Tuto část bylo možné uzavřít a dveře - díky dřevěnému zámku a důmyslnému klíči - zamknout. 

Haltýře stály u těch usedlostí, kde voda pramenila na povrch nebo zde protékal potůček. Vyvinuly se z původních prohlubní ve vodních zdrojích. V minulosti doplňovaly prostředí vesnic na Vysočině haltýře roubené ze dřeva nebo klenuté z kamene. V uplynulých desetiletích však tyto stavby zmizely. Haltýř na Veselém Kopci je jeden z posledních, které se dochovaly.

Suška lnu ze Všeradova - zvaná také pazderna, sloužila k dosoušení sklizeného lnu a jeho částečnému zpracování. Název je odvozen od pazdeří, které vznikalo jako odpad při získávání vlákna ze stonků lnu. K tomu se využívaly především trdlice, drhlen a vochle. Pod oknem je umístěn valach na získávání lněného semínka z tobolek. Na počátku 20. století žila ve všeradovské sušce rodina se sedmi dětmi, které také pomáhaly při zpracování lnu. Len se v této sušce sušil do roku 1918. Vytápění zajišťovala vyhřívací pícka, vařilo se v síni pod komínem, rodina spala na půdě. Obdobná suška stála na Veselém Kopci do roku 1910, kdy vyhořela. Patřila k nedaleké usedlosti č.p. 4. Na Hlinecku sušky postupně zanikaly po 1. světové válce, kdy se již neprovádělo domácí zpracování lnu. Len se prodával do místních manufakturních sušek lnu nebo se odvážel do velkých tíren lnu. V minulosti byly sušky obývány nejchudší vrstvou obyvatelstva. 

Suška ovoce ze Stříteže - byla postavena na počátku 19. století. Oheň se udržoval pouze na okraji vodorovného topného kanálku, přístupného zvenku. Jedná se o jeden z prvních způsobů vytápění takových sušek. Horký vzduch stoupal k dřevěným roštům ukrytým za dvířky a sušil nakrájené ovoce - švestky, blumy, hrušky, jablka. Ovoce se tímto způsobem konzervovalo a prodloužila se tak jeho trvanlivost. Dále se používalo jako surovina pro přípravu mnoha jídel. Bedněný prostor pro obsluhu, který ji chránil před nepříznivým počasím během sušení ovoce, byl přistaven dodatečně. Sušky se stavěly dále od obytných stavení, aby se v případě požáru nepřenesl oheň na další stavení. 

Hájenka z Kozojed - byla postavena pravděpodobně na konci 18. století pro panského hajného, který byl ve službě rodiny Auersperků. Obytný prostor se skládá ze světnice, síně a komory. Chlév byl samostatně přístupný ze zápraží. Hájenka má bohatě zdobenou lomenici, na níž se uplatnil oblíbený sluneční motiv. Uvnitř se nachází expozice datovaná do konce 19. století připomínající bydlení panského hajného s rodinou. 

Hájenku doplňuje včelín z Nové Vsi u Jarošova s několika druhy úlů. Uvnitř bedněného včelínu se nacházejí dřevěné i slaměné úly a včelařské náčiní. Med byl zpočátku získáván od divokých včel. Sběru medu se věnovali lidé, kteří se nazývali brtníci. Od počátku středověku se začaly objevovat pokusy s chovem včel mimo les - nejdříve v upravených kmenech stromů, později v prkenných úlech. V té době se kromě medu začal využívat i včelí vosk. K dalšímu rozvoji včelařství došlo v období po třicetileté válce a za vlády Marie Terezie. Chovatelé včel zpočátku med výhodně prodávali na trzích. Když jej dokázali získat více, začal se med využívat ve vesnickém prostředí k přípravě pokrmů. Sladily se jím kaše nebo pečivo připravované ke svátečním příležitostem. Medu byla přisuzována ochranná moc před nemocemi. 

Obydlí bezzemka z Kameniček - z 18. století původně sloužilo k sušení a zpracování lnu. S rozvojem továrního způsobu zpracování lnu na konci 19. století a ztrátě své původní funkce sloužily bývalé sušky jako obydlí nejchudších venkovských obyvatel. A právě k těm patřili bezzemci, tedy lidé, kteří nevlastnili půdu. Nechávali se najímat na nejrůznější pomocné práce, kterými si přivydělávali, aby uživili svoji rodinu. Život se odehrával v jedné vyhřívané skromně vybavené světničce. 

Vodní pila z Dolní Sloupnice - zvaná jednuška nebo horizontálka stávala v blízkosti mlýna od roku 1854. Pojmenování získala podle jednoho vodorovně umístěného řezného listu. Společně s mlýnem byla poháněna vodním kolem, které pomocí převodů hnalo nejen list pily, ale také zajistilo posun vozíku s kládou. Na této pile se daly řezat klády o průměru až 85 cm. V roce 1934 bylo vodní kolo nahrazeno Kaplanovou turbínou. V provozu byla pila do roku 1950, kdy musela být z politických důvodů v souvislosti se zrušením živností uzavřena. Pila je v provozu při speciálních programech, kdy její pohon zajišťuje elektromotor. 

Vodní olejna z Damašku - byla postavena na konci 18. století jako součást zemědělské usedlosti. Posledním olejníkem byl pan Daniel Lopour, který lisoval olej ze lněného semene do roku 1936. Rodina Lopourova využívala hnací vodní síly také k pohonu zemědělských strojů (mlátička, šrotovník) a okružní pily. 

Bělidlo prádla z Přivratu - roubená nespárovaná stavba s otvorem v hřebenu střechy krytým druhou stříškou, nazývaná také záhřivka nebo kotlina, byla postavena v 1. pol. 19. století. Sloužila k bělení plátna. Utkané lněné nebo konopné plátno má přirozenou našedlou barvu. Aby plátno bylo bílé a lépe vypadalo, muselo se dále upravovat bělením. Bělení probíhalo pomocí louhování, louh = flus byl získáván smícháním dřevěného popele s horkou vodou. Režné lněné plátno se narovnalo do kádě a prolévalo horkou vodou ohřívanou v zavěšeném litinovém kotli přes síto s dřevěným popelem. Tento proces běliči několikrát opakovali a plátno pak za slunečného počasí ještě dobělovali kropením čistou vodou na louce. Bělidlo se podařilo zrekonstruovat díky pečlivému nákresu objektu zhotoveného původním majitelem. 

Vodní obilní mlýn z Oldřetic - na Veselém Kopci stával vodní obilní mlýn pravděpodobně již před rokem 1580, kdy patřil ke vsi Dřevíkov. Do roku 1777 byl mlýnem vrchnostenským, v uvedené roce jej vykoupil mlynář Jan Hertl. Zdejší mlýn měl právo obchodu, pečení chleba, krupařství a také právo šenku, neboť tudy procházela rušná obchodní stezka tzv. Moravská cesta. K mlýnu náležela stodůlka s chlévem a vodní pila postavená na druhé straně náhonu. V roce 1909 však mlýn i pila vyhořely. V roce 1977 byl na původní základy přenesen Burešův mlýn. Jedná se o stejný typ mlýna s obyčejným, tzv. českým složením. Chod mlýna zajišťuje vodní kolo na vrchní vodu, které zároveň pohání i stoupu na kroupy (přenesenou z Bětnického mlýna) a varnu povidel. Vodu přivádí původní náhon. Mlecí zařízení - násypný koš, lub s dvěma mlýnskými kameny, moučnice s rukávcem a hasačertem, moučná truhla - je umístěno ve mlýnici. Odtud je umístěná přístupná obytná část se světnicí, komorou a bývalou černou kuchyní s chlebovou pecí. Vybavení světnice přibližuje domácnost rodiny mlynáře, který patřil k váženým a majetným obyvatelům vesnice. Z mlýnice se také vchází do šalandy, ve které přespávali pomocníci mlynáře a zároveň sloužila jako dílna pro nutné opravy mlecího zařízení.

Varna povidel z Klešic - byla původně součástí Korábova mlýna. Postavena byla ve 2. pol. 19. století. Unikátní mechanismus byl poháněn vodním kolem pomocí dvou dřevěných transmisí. V případě, že se kolo netočilo, poháněli míchadla dva muži ručně klikou. Varna je vybavena třemi měděnými kotli se samostatným topením a s různou rychlostí otáčení míchadel podle velikosti převodového kola. Rozdílná rychlost míchání byla důležitá pro správné zpracování ovoce, především švestek, blum nebo jablek. V prvním kotli se ovoce rozvářelo, do druhého bylo přendáno po odstranění pecek nebo jádřinců, ve třetím kotli se povidla pozvolna dovářela a zahušťovala. V noci sem chodil hrát na harmoniku obecní policajt, aby obsluha při vaření neusnula. Nejprve vařili obyvatelé mlýna, potom klešičtí sousedé, a nakonec i zájemci z okolních vsí. V Klešicích byla varna v provozu do roku 1929. 

Stupník na tříslo z Kleštic - stupník postavený počátkem 19. století stál u Korábova mlýna. Objekt z pískovcových kvádrů sloužil k drcení smrkové nebo dubové kůry. Tři okované stoupy byly poháněné vodní silou, jež se přenášela zvlášť kovaným řetězem od hlavní hřídele mlýna na hřídel stupníku. Část stupníku z Klešic se zachovala a visí ve stupníku na zdi. Stoupy drtily kůru v mohutném dubovém žlabu. Mlynář Josef Koráb počátkem 20. století zmodernizoval zařízení tak, že na půdu objektu umístil 15 kotoučových pil, které kůru rozřezaly a mezi nimi upevněné kovové ozubce kůru trhaly na kousky. Ty se potom prosívaly přes pohyblivá síta a větší kusy se ještě rozdrtily pod stoupou. Takto nadrcenou kůru - tříslo - používaly koželužny k vydělávání kůží. Po základním očištění se kůže namočila na určitou dobu do roztoku s tříslovinou, čímž získala potřebnou pevnost, pružnost a podle použitého dřeva i barevnost.  

Vondráčkova sekernická dílna - v původní kolně se sýpkou je umístěno vybavení sekernické dílny pana Jana Vondráčka z Dachova z let 1860 - 1930. Sekerníci pomocí základních nástrojů, především sekery, zhotovovali vodní kola a další dřevěné prvky hnacích mechanismů pro lidové stavby na vodní pohon. K výrobě vodních a palečních kol sloužil šestiramenný kříž štok.

Mičkova chalupa z Herálce - byla přenesena na Veselý Kopec z Herálce pod Žákovou horou, kde stála od roku 1821, o čemž svědčí dochovaný nápis na záklopovém prkně. Obývali ji drobní zemědělci. Posledními majiteli byli manželé František a Marie Mičkovi. Na konci 20. let 20. století k objektu postavili dva přístavky, které byly využívány částečně jako stodůlka, sklad a dílna (dnes je zde ukázka výroby šindele). Obytná i hospodářská část je přístupná ze síně, takže za nepříznivého počasí mohli obyvatelé obsloužit hospodářská zvířata, aniž by vyšli ven. Expozice je zařízena ze vzpomínek paní Mičkové. Mičkovy zemědělství neuživilo, takže si František Mička přivydělával výrobou šindele a v zimních měsících prací na pile. Marie Mičková, tak jako jiné ženy v Herálci a okolí, síťovala - necovala.

Gregorova dílna - dokládá zajímavý způsob zpracování dřeva. Okolní lesy poskytovaly zdejším obyvatelům možnost získávání obživy nejen těžbou dřeva, ale především domáckou výrobou užitných předmětů. Počátkem 19. století došlo k rozvoji nových podob zpracování dřeva. Například výroba zemědělského a kuchyňského nářadí, dřeváků, dýmek, šindele, tyčinek na sirky, upomínkových předmětů aj. Do výroby bývala zapojena celá rodina včetně dětí. Tradiční dřevařská rukodělná výroba představuje souhrn zkušeností, jež vycházejí z dokonalé znalosti vlastností materiálu. Cenné zkušenosti se spolu s nástroji předávaly z otce na syna. Význačnými středisky dřevozpracující výroby na Hlinsku byly vesnice Dědová, Hamry, Herálec, Kameničky, Studnice a Zalíbené. Ojediněle se tradiční druhy domácké dřevovýroby udržely dodnes - zhotovování dýmek, hraček, hrábí, misek, vařeček, šindele. Od 80. let 20. století se na uchování těchto technologií podílí i Muzeum v přírodě Vysočina. 

Statek z Mokré Lhoty - představuje typickou stavbu oblasti Litomyšlska z počátku 18. století. Byl postaven na místě starší zemědělské usedlosti, kterou tvořilo roubené stavení, sýpka a kolna. Nynější podoba statku pochází z roku 1866, kdy byl postaven opukový dům s klenutým chlévem. Průčelí zdobil klasicistní štít. Došlo rovněž ke zvětšení kolny a uzavření dvora. Ke statku náležela samostatně stojící čtyřboká roubená stodola a polnosti. Expozice je datována do 50. let 20. století, kdy statek vlastnili soukromě hospodařící zemědělci Jan a Marie Hruškovi. Domácnost je zařízena tak, jak bylo v tomto období typické. V síni ústí vodovod zavedený do statku po roce 1930, elektrické osvětlení bylo instalováno po roce 1948. Novinkou v již oddělené kuchyni byl mycí stůl na nádobí. Obytná ložnice je zařízena fládrovaným nábytkem. Stěny této místnosti zdobí barevná výmalba technikou batikování. V bývalé černé kuchyni se nachází udírna a chlebová pec, ve které se při různých příležitostech peče voňavý chléb a chlebové placky podplamenice. Polootevřená kolna a sýpka byly na Veselý Kopec přeneseny, obytný dům s chlévem je kopií. 

Hospodářskou část tvoří chlév, sýpka a polootevřená kolna. Do chléva se vchází jak ze síně, tak ze zápraží. Chlév je zaklenutý na středový sloup a nyní využíván k pořádání výstav. Ze zápraží vedou dřevěné schody na roubenou dvouprostorovou sýpku v patře. Jeden prostor sloužil ke skladování obilí, druhý jako seník. V jeho podlaze byl později vyříznutý otvor opatřený poklopem, aby se seno mohlo podávat přímo ze dvora. Polootevřená kolna, nazývaná také podstáj, je kryta šindelem. Pod její střechou jsou uloženy zemědělské stroje tovární výroby, např. sečka, mlátička, samovaz, vyorávač brambor, stabilní motor, elektromotor, které usnadňovaly polní práce, případně dále zpracovávaly zemědělské plodiny. Je zde umístěn také prasečí chlívek, kurník a králíkárna. Průjezdný dvůr uzavírají vpředu klenutá brána a vstupní branka, vzadu pod sýpkou vrata umožňující průjezd na pole a menší branka.

V prostorách sýpky je výstava masopust. Masopustem se nazývalo období, které začínalo po svátku Tří králů (6. ledna) a končilo v úterý, tzv. Masopustní úterý, jež předcházelo Popeleční středě. Délka tohoto období byla různá, skončit muselo šest týdnů před Velikonocemi. Čas masopustu byl časem zabíjaček, sousedských zábav, besed a také svateb. Toto poklidné a po společenské stránce bohaté období končilo veselou a rozpustilou obchůzkou masopustního průvodu. Obchůzka se konala v Masopustní úterý, pro naše předky to by svátek. Podoba masek, jejich funkce a průběh obchůzky byl dán pevným řádem. Za masky se převlékali pouze muži. U každého domu masky požádaly o dovolení zahrát a zatancovat, pokud hospodář vyslovil souhlas, musel masky odměnit. Odměnou bylo pohoštění sestávající z koblih, případně šišek usmažených z koblihového těsta, kousku chleba, uzeného a výjimečně i peněz. Po skončení obchůzky si účastníci průvodu výslužku mezi sebou rozdělili. Všichni se sešli v hospodě, kde se konala taneční zábava. Ta však musela skončit do půlnoci, protože pak již nastávala Popeleční středa a s ní přísný šestidenní půst.

Kaplička ze Rváčova - dřevěná kaplička s mřížkovou konstrukcí a jednoduchým křížem ve vrcholu šindelové stříšky je jedním z prvních objektů, který Muzeum v přírodě Vysočina získalo již v 70. letech 20. století. Rváčovští obyvatelé ji původně postavili v zahradě jedné z usedlostí. 

Kolářská dílna - objekt byl původně sýpkou, využíval od počátku 20. století tehdejší majitel pan Šmahel jako dílnu pro opravy různého zemědělského nářadí. Vybavení kolářské dílny pochází z 1. čtvrtiny 20. století. Koláři zhotovovali povozy, kolečka, trakaře i zemědělské nářadí. Především však vyráběli dřevěná kola k různým povozům. Přitom spolupracovali s kováři, kteří dodávali kované součástky. Předměty potřebné k výrobě kol byly získány od bývalých kolářských mistrů. Část věnoval kolář František Dostál z Horního Bradla, který zhotovil i ukázky rozpracovaných výrobků. Kuriozitou je dřevěné jízdní kolo vyrobené v roce 1900. 

Žejdlíkova truhlářská dílna - roubený objekt s výrazným květinovým dekorem v průčelí na lomenici a nápisem na záklopě ve vrcholu štítu stál do roku 2013 v obci Možděnice. Postaven byl po vzoru chalupy z Ochozi u Nasavrk v roce 1979. Expozice je věnována třem generacím truhlářských mistrů Josefů Žejdlíků ze Svratouchu, kteří se řemeslu věnovali mezi lety 1864 až 1970. Truhlářskou dílnu si ve Svratouchu zřídil Josef Žejdlík nejstarší přímo ve světnici. V jediné vytápěné místnosti se tak odehrával rodinný život společně s truhlářskou výrobou. Josef Žejdlík byl velmi zručný a vynalézavý. Nejenže si vyrobil řadu nástrojů, které mu usnadňovaly práci, ale po vzoru vodních pil zhotovil i malý katr. Ten měl umístěn na půdě a k jeho pohonu sloužily kliky, jimiž otáčel učedník nebo někdo z rodiny. Již v roce 1864 zhotovil velké dřevěné hodiny, jejichž ciferník umístil do vikýře na střeše tak, aby ukazovaly čas sousedům. Dřevěný hodinový stroj pomocí důmyslných táhel a převodů poháněl i menší hodiny umístěné ve světnici. Samostatnou dílnu v komoře, zřízenou později, využívali jeho syn i vnuk. Ti byli nejen šikovnými truhláři, ale také vyhlášenými sekerníky. 

Chalupa z Dolního Újezdu - je menší stavení, jehož historie sahá až do počátku 18. století. Chalupa je ze stavebního hlediska zajímavá především svým roubeným štítem v zadní části objektu a rovněž stropem v obytné místnosti, který je skládaný z kulatiny - povalů. K chalupě nenáležely žádné polnosti, ale obyvatelé si je pronajímali od obce a vrchnosti. Posledním majitelem byla rodina Králova. Chalupa je využívaná jako zázemí pro účinkující folklórní soubory nebo při různých programech. 

Polygonální stodola ze Sádku - na původním místě stála stodola pravděpodobně od roku 1680. Počtem 14 boků je ojedinělá v České republice. Její mnohoboký půdorys zřejmě ovlivnily povětrnostní podmínky, snadná dostupnost dřeva a potřeba zvětšení skladovací plochy. Vyznačuje se nízkými roubenými stěnami s vysokou střechou. Původně byla kryta došky, později šindelem. Má zvýšený vjezd, aby povozy s obilím mohly vjet přímo na mlat, odkud se obilí ukládalo do přístodůlků a následně dále zpracovávalo. Nyní však slouží jako expozice venkovských povozů, pohřebních vozů a hasičských stříkaček. Polygonální stodola byla v roce 1972 prvním objektem přeneseným na Veselý Kopec. 

Usedlost z Lezníku - je představitelem čtyřbokého statku z Poličska. Na původním místě stála od počátku 19. století. Obytný dům má bohatě zdobený štít - lomenici s malovaným okřídlím a záklopovým prknem datovaným rokem 1827. V horní části je štít zakončen zdobným příčným prknem. Interiér usedlosti se vztahuje k období 1. pol. 19. století. Majiteli byli drobní zemědělci, kteří si přivydělávali domácím tkaním plátna, což připomíná stav datovaný kolem roku 1830. Pěstování a zpracování lnu bylo na Poličsku a Hlinecku hojně rozšířené. Stejně jako pěstování žita a ječmene. V obytné části je hliněná podlaha, což bylo v daném časovém období v dané části Českomoravské vrchoviny ještě běžné. Prkenné podlahy si zdejší domácnosti zřizovaly až ke konci 19. století. V síni je zachováno otevřené ohniště, na němž hospodyně připravovala pokrmy. Tento prostor se nazýval černou kuchyní. V obytné místnosti se nachází pouze vyhřívací pec s litinovou nádobou zvanou kamnovec sloužící k ohřevu vody. Ze síně se vcházelo do komory, která byla komorou obytnou. Sloužila nejen k ukládání zásob a šatstva, ale i ke spaní. V hospodářské části je uloženo zemědělské náčiní, které v té době hospodáři běžně používali. Kromě stodoly hospodářskou část tvoří ještě chlév a maštal. 

Usedlost z Hlinecka - je zemědělskou usedlostí rozptýleného typu. Rozptýlená forma zástavby dvora znamená, že obytné a hospodářské objekty jsou seskupeny kolem dvoru a stavebně na sebe nenavazují. Dvorem často prochází veřejná cesta. 

Obytný objekt je účelová kopie chalupy z Hlinecka a je využíván jako provozní zázemí. Je zde umístěna pokladna a prodejna upomínkových předmětů. Z boku budovy se nachází WC pro návštěvníky.

Sýpka, lidově zvaná špejchárek, byla přenesena ze Stanu u Hlinska a je ukázkou typické hospodářské stavby minulosti v oblasti Českomoravské vrchoviny a Železných hor. Často bývala umístěna proti oknům světnice. Sloužila jako zásobárna obilí i jako sklad různého nářadí.

Výměnek s chlévem byl přenesen z Možděnice a výměnkáři jej obývali pouze od jara do podzimu, neboť nemá možnost vytápění. Obytná část výměnku je s chlévem propojena úzkým okénkem sloužícím k pozorování a jako otvor, jímž proudilo do obytné části živočišné teplo. Podoba výměnku odpovídá období konce 18. století.

Ovčín umístěný nad výměnkem pochází z 18. století a byl přenesen z Hradiště u Nasavrk. Otevřená část sloužila jako přístřešek pro ovce přes léto, do uzavřené části byly zaháněny přes zimu. Pod jeho přístřeší se ukládalo i zemědělské nářadí.

Prasečí chlívek z Jančouru je drobnou hospodářskou stavbou, která z této strany volně uzavírá dvůr.

Čtyřboká stodola je ukázkou typické stodoly z Hlinecka. Byla přenesena z Krouny u Hlinska a pochází z 18. století. Stodola s mlatem a dvěma přístodůlky má výrazně nadvýšený vjezd a je neprůjezdná. Ve stodole je nyní umístěno nářadí na úpravu půdy a zpracování zrní.