Švihov a Tři oříšky pro Popelku

To nejlepší na konec! Závěr expedice Z pohádky do pohádky patřil vodnímu hradu Švihov ležícímu ve stejnojmenném městě a naší nejoblíbenější pohádce Tři oříšky pro Popelku. Mě sice necvrnkly do nosu tři oříšky, nicméně jsem zavadila jednou o přistávací molo a dvakrát o rákosí, hradu jsem se kupodivu vyhnula - prostě veslování pozpátku není moje silná doména a ještě k tomu mezi koleny držet mobil a chtít něco málo z mého plutí natočit, když mi bohužel nešla outdoorová kamera ... ale myslím, že Zdeničce se zato náramně vyvedla letošní plesová sezóna! Expedici uzavíráme heslem: Zážitek nemusí být dobrý, hlavně, že je silný!

1 - Brýlová střílna - ochrana vodou byla ve své době téměř dokonalá, přesto však bylo nutné vodní hladinu střežit. K tomu sloužily střílny rozmístěné tak, aby se dalo dohlédnout do všech zákoutí venkovního prostoru. Na několika místech se zde dochovaly střílny připomínající svým tvarem brýle. Uvnitř této střílny se dodnes dochoval i dřevěný otočný mechanismus. Jde tedy o otočnou, tzv. bubnovou střílnu.

2 - Ochoz s podsebitím - mezi Brýlovou střílnou a první okrouhlou baštou se v hradbě dochovaly ojedinělé pozůstatky hradebního ochozu. Z této strany je vidět řada úzkých střílen a mezi nimi stopy po šikmých vzpěrách, které tento dvoupatrový dřevěný ochoz nesly. K aktivní obraně hradu pomáhal množstvím střílen a dřevěnou lávkou s podsebitím. Na půdě dnešního obytného stavení jsou dochované i další prvky této konstrukce. 

3 - Obranné bašty - důležitou roli hrály i hradební bašty, které umožňovaly střelbu do všech stran. Zdi s hranolovými baštami vystupujícími do vodní plochy na této západní straně hradu jsou typově o něco starší než části s okrouhlými baštami. V roce 1505 zde působil stavitel Rejt, na jehož popud byla část zde u mlýna zbořena a znovu vystavěna i s novější okrouhlou baštou. Tomuto staviteli je připisováno i autorství Brýlové střílny s dřevěnými bubny. 

4 - Vodní příkop - po Třicetileté válce byly části hradeb zbourány a některé vodní příkopy zasypány. Zachovala se ale část, sloužící zároveň jako náhon k mlýnu, který stál u mostu mezi náměstím a hradem. Již více než sto let pohání na jeho místě voda elektrárnu. Vodu dnes stále používá i hrad - a to nejen při provozu půjčovny loděk. Na dně je rozmístěno cca 600 m kolektorů k tepelnému čerpadlu, které už od 90. let 20. století vytápí obytnou a správní budovu.  

5 - Voda jako obranný prvek - Švihovský hrad je známý tím, že není na nepřístupném kopci či skále, ale naopak v údolí řeky Úhlavy. Při obraně sídla se tedy na vodu hodně spoléhalo. Vodním příkopem bylo obklopeno hradní jádro na dnešním vstupním nádvoří. Další vodní příkop chránil celý hrad i s předhradím. Po jeho zbytku se nyní plavíme. Dnešní louky v okolí byly navíc rybníky. Celá tato důmyslná soustava napájená z řeky znemožňovala dobyvatelům přiblížit se a účinně zaútočit. 

6 - Purkrabství s Kašperkou - obranu jihozápadního nároží předhradí uzavírala gotická budova purkrabství se starou věží. Purkrabství se dnes říká špýchar, protože později byl proměněn na stodolu. Věž zvaná Kašperka je nám trošku záhadou, protože v době stavby hradu už byl tento typ věže poměrně zastaralý. Víme ale, že v její spodní části bylo temné vězení, do kterého vedl jediný vstup ve výše 9 metů. 

7 - Řeka Úhlava - pramení na svahu hory Pancíř na Šumavě. Měří něco málo přes 100 km, v Plzni se vlévá do Radbuzy a je tak přítokem Berounky. Slovanské jméno Úhlava, či Ouhlava, je odvozeno od slov úhel či ohyb a souvisí s jejím původně křivolakým tokem. Proti proudu se dá pokračovat přibližně 150 metrů až ke stavidlu. Za ním je starý jez a zbytky původních říčních meandrů z doby před napřímením toku a výstavbou nového jezu ve 20. století. 

8 - Padací most - první brána hradu (u kotviště) vedla do předhradí směrem od městečka. V místě dnešního kotviště by tedy vodní příkop pokračoval dál a místo po dlážděné cestě bychom museli přejít přes padací most. Z poměrně vysoké vstupní věže se dochovalo pouze torzo. Ve vstupním otvoru kolem brány je však ještě dobře vidět vpadlina pro padací most. Těsně pod dnešní dlažbou jsou po stranách dochované dokonce i točnice. 

Tak tedy asi 10 km severně od Klatov v údolí řeky Úhlavy v členité krajině Pošumaví leží město Švihov. První písemná zmínka o vsi Švihov pochází z roku 1245. Ve 14. století nechal na místě dnešního hradu postavit zdejší šlechtic Vilém ze Švihova velkou tvrz obehnanou rozsáhlým vodním příkopem. Při této tvrzi vzniklo současně také městečko s farním kostelem. Za husitských válek byla tvrz dobyta a zničena. Na jejím místě nechal Půta Švihovský v roce 1480 vystavět rozsáhlý kamenný hrad, k jehož stavbě bylo využito také zdivo původní tvrze. Po dostavbě se hrad stal významným správním centrem oblasti a jeho pán tehdy patřil k nejbohatším velmožům království.  

Za třicetileté války bylo městečko vypleněno švédskými vojsky, hrad ale tehdy dobyt nebyl. Po válce bylo císařem Ferdinandem III. nařízeno nedobytný hrad zbourat, ale díky neustálému oddalování demolice se nakonec podařilo hrad zachránit. Později, až do roku 1918, sloužil hrad jako sýpka. V tomto období docházelo k rozsáhlému chátrání celé stavby. Rozsáhlejší rekonstrukci objektu přineslo období po roce 1949, kdy byl hrad zestátněn a byla zahájena jeho náročná rekonstrukce. 

Nejstarší záznam o židovském osídlení obce pochází z roku 1570. V 18. století se Švihov stal jakýmsi židovským centrem pro široké okolí včetně Klatov. Následkem restrikčních zákonů z roku 1736 zde také v oblasti dnešní Vrchlického ulice vzniklo ghetto. Někdy koncem 18. století v něm vypukl požár, jemuž zdejší dřevěné domy podlehly. Docházelo sice k jejich postupné přestavbě, ghetto však posléze zaniklo, protože po roce 1811 nebyli již Židé nuceni bydlet odděleně. 

V Židovské ulici (dnes Vrchlického) stávala též výstavná synagoga postavená v roce 1783. Byla vybudována namísto starší dřevěné synagogy, kterou o deset let dříve zničil požár. K bohoslužbám sloužila až do počátku druhé světové války. Poté chátrala, načež byla v roce 1963 zbourána. Židovská komunita ve Švihově přestala existovat podle zákona z roku 1890. Do okupace se o hřbitov starala židovská obec v Klatovech. 

V sousedství židovského hřbitova stojí v jádru románský hřbitovní kostel sv. Jiljí, který tu stál na návrší se starou tvrzí již koncem 12. století. Na náměstí stojí gotický kostel sv. Václava z pol. 14. století, v letech 1744 - 1747 přestavěný barokně. Na jižní straně ldoi jsou barokní malované sluneční hodiny s obrazem sv. Václava. Při kostele je barokní fara z pol. 18. století, ve Vrchlického ulici rovněž barokní kovárna č.p. 2. 

Radnice na náměstí byla postavena v roce 1860 na místě původní středověké, pro zchátralost stržené roku 1800. Ta původní byla přízemní dřevěná stavba s věžičkou, na níž byl umístěn zvonek zn. hlásníček, který během trhů oznamoval "frejunk", tj. čas, kdy směli začít nakupovat přespolní; místní obyvatelé si totiž mohli brzo ráno vybírat zboží přednostně. 

Ve městě stával ještě pozdně gotický špitální kostel sv. Jana Evangelisty z počátku 16. století, za Josefa II. zrušený a přestavěný na byty, dnešní dům č.p. 18. Majitelé jej obnovili, byly tu objeveny středověké malby. 

V srpnu 2002 bylo město zasaženo povodní. Ze svých břehů se vylila řeka Úhlava a vytvořila zátopové jezero o šířce až 400 m a hloubce 5 m (za normálního stavu vody je koryto řeky 1,5 m hluboké a 10 m široké). Následky povodní snad ještě zhoršil fakt, že je celý Švihov obehnán původně obrannými vodními příkopy hradu. Částečně také kvůli tomu se o Švihově hovořilo jako o jednom z nejvíce povodněmi zasažených měst západních Čech. Výše škod byla vyčíslena asi na 50 mil. Kč, zbouráno muselo být 14 domů z celkových 116 zaplavených. Viditelné následky potopy byly odstraněny až po pěti letech. 

Vodní hrad Švihov je poprvé zmiňován v roce 1375, zakladatelem byl rod pánů z Rýzmberka ze Skály. Během husitských válek byl v majetku Viléma III. Švihovského z Rýzmberka, který spolu s bratrem Janem, sídlícím na hradě Rabí (více info zde), patřil k předním odpůrcům husitů v západních Čechách, a byl tedy nebezpečný soused nedalekých husitských Klatov. Proto počátkem roku 1425 táborská a sirotčí vojska vedená Janem Hvězdou z Vicemilic v počtu 9 000 mužů hrad oblehla. Poté, co se jim podařilo vysušit vodní příkop, hlavní prvek obranného systému, se pouhých 130 obránců, vědomých si marnosti dalšího odporu, raději vzdalo. Švihov se pak stal oporou husitské moci ve zdejším kraji, původnímu majiteli Vilémovi se hrad vrátil až roku 1436 a patrně zde také dožil. 

V letech 1480 – 1489 (v době vlády krále Vladislava Jagellonského) na příkaz tehdejšího majitele panství, Půty Švihovského z Rýzmberka, syna Viléma III. a nejvyššího sudího Království českého, byl nákladně přestavěn ve slohu pozdní gotiky. V dostavbě opevnění po jeho smrti pokračovali jeho synové, kteří si na stavbu pozvali známého architekta Benedikta Rieda (Rejta). Švihovští se však velkorysou přestavbou svých hradů (kromě Švihova i Rabí a Práchně) finančně zcela vyčerpali a byli nuceni svůj rozsáhlý majetek postupně rozprodávat. Po rodu Švihovských hrad v roce 1548 převzali Kavkové z Říčan, jejich špatné hospodaření je ale již v roce 1598 donutilo hrad prodat rodu Černínů z Chudenic. Poté přišla Třicetiletá válka. Hrad tehdy bezúspěšně obléhala švédská vojska. 

Po válce, zřejmě ze strachu před možnou "nedobytnou líhní protihabsburského odporu", vydal habsburský císař Ferdinand III. nařízení (Demoliční dekret) k demolici hradu. Díky neustálému oddalování k ní však v plném rozsahu nikdy nedošlo, byla pouze pobořena část hradebního opevnění. Hradní paláce, kaple a zbylé bašty byly později změněny na panskou sýpku, čímž na jednu stranu celý objekt neobyčejně utrpěl, na druhou stranu jej to ale i ochránilo od rozsáhlejších přestaveb. V držení rodu Černínů zůstal švihovský hrad s malými přestávkami až do roku 1945, kdy byl zestátněn.

Československý stát převzal významnou historickou památku v dezolátním stavu. Ale již v roce 1950 začaly programové rekonstrukční práce, ve své době jinak ojedinělé. Hrad byl opět zastřešen, interiéry vyčištěny, vybavení hradu zrestaurováno. Další vlna oprav přišla na Švihov po povodních v srpnu 2002, která se týkala zejména soustavy vnějšího opevnění. 

Hrad je spravován Národním památkovým ústavem v Českých Budějovicích a kromě jiného slouží jako kulturní středisko. Pořádají se zde svatby, výstavy, plesy nebo koncerty. Je oblíbený také filmaři. V roce 1973 se zde natáčela pohádka Tři oříšky pro Popelku. 

QUÍZ:

1. Za kým chodila Popelka do své skrýše, kde uchovávala i tři kouzelné oříšky?

2. Jak se jmenovala zvířátka, se kterými Popelka kamarádila?

    Ro ....a

    Mo...k

    Taj.....k

    Ju....k

3. Jaká odměna měla připadnout králi lovu?

4. Jak se jmenuje herec, který si zahrál prince?

5. Jaké zvíře připomíná plesový klobouk macechy?

6. Směla jet Popelka s macechou a nevlastní sestrou Dorou na ples?

7. Jaký trest vymyslela macecha pro Popelku za rozbitou mísu?

Odpovědi:

1. Za sovou Rozárkou.

2. Sova Rozárka, kocour Mourek, pes Tajtrdlík a kůň Jurášek.

3. Prsten.

4. Pavel Trávníček.

5. Netopýr. 

6. Ne.

7. Musela přebrat hrách z popela. 

V Mezihoří se nacházejí dva rybníky. Na návsi menší, nazývaný Obecní, a za vsí velký Panský rybník, jehož rozloha je téměř 6 ha. Hráz Panského rybníka posloužila v pohádce jako místo, kde se natáčelo převržení saní do rybníka s macechou a Popelčinou nevlastní sestrou Dorou. Filmaři pak prý pustili splašené koně směrem ke Lhovicím. Pamětníci dosud vzpomínají, že koně utekli a filmaři je dohnali až někde u Dehtína. Dana Hlaváčová, která ztvárnila Popelčinu nevlastní sestru Doru, byla v době natáčení pohádky v šestém měsíci těhotenství. Nejhorší tak pro ni byl pád do ledové vody. Při pádu byly naštěstí Dora i macecha zastoupeny kaskadéry, kteří naskákali do vody místo nich. Dámy zatím seděly v obytném voze a přály si, aby tato scéna vyšla napoprvé. Při vylézání z rybníka však už musely Dora i macecha do rybníka také. Kvůli těhotenství musela být Dana Hlaváčová vždy 15 cm nad vodou a obě herečky měly pod sukněmi speciální oblečení, které je alespoň trochu chránilo proti zimě. S velkou zimou se však potýkali i ostatní herci. Např. Libuška Šafránková má na jednom záběru úplně červené ruce z ledové vody. Nebyla to však barva, ale skutečnost. A Jaroslav Drbohlav, Pavel Trávníček a Slávek Jandák v tenkých kožených botách div nezmrzli. Hráz Mezihořského rybníka i jeho okolí zůstalo stejné jako v době natáčení.