Zřícenina hradu Rabí patří k nejrozsáhlejším a nejkvalitnějším českých hradům. Leží 529 m.n.m. nad řekou Otavou asi 8 km od Sušice. Hradní jádro se po zvýšení nejstaršího paláce řadí k hradům donjonového typu. V průběhu 14. až 16. století bylo rozšířeno o dvě předhradí s množstvím budov a opevněním, které hrad zařadily mezi nejvyspělejší soudobé rezidence a pevnosti ve střední Evropě. 

Počátky hradu jsou nejasné. Za jeho stavitele bývali považováni páni z Velhartic, ale vzhledem k dochovaným částem románského zdiva je možné, že byl postaven nejspíše ve 13. století rodem Wittelsbachů v severní části jejich panství, které se k českému království vrátilo až roku 1273. Teprve poté ho získali majitelé blízkých Budětic, kteří pocházeli z rodu pánů z Velhartic.

První písemná zmínka o hradu pochází až z roku 1380, kdy již patřil Půtovi Švihovskému z Rýzmberka. Po Půtovi se majitelem stal v roce 1399 jeho bratr Břeněk Švihovský z Rýzmberka, který nechal hrad rozšířit a nově opevnit. Za husitských válek Rabí patřilo Břeňkovu synovi Janu Rabskému. V letech 1420 a 1421 hrad oblehlo vojsko vedené Janem Žižkou z Trocnova. Při prvním obléhání se posádka bez boje vzdala, zatímco podruhé se bránila a při obléhání zde v červenci 1421 přišel Jan Žižka o druhé oko. Hrad byl sice dobyt a husité podle Augusta Sedláčka zajali Menharta z Hradce a způsobili velké škody na okolních panstvích. Jan Rabský nechal hrad do roku 1427 znovu opravit.

V roce 1450 panství zdědil Vilém mladší Švihovský z Rýzmberka na Rabí. Zemřel v roce 1479 nebo 1480 a statek po něm převzal Půta Švihovský z Rýzmberka, který zahájil přestavbu,[4] na níž se nejspíše podílel stavitel Benedikt Rejt.[5] V úpravách hradu pokračovali až do roku 1530 také Půtovi synové Břetislav a Vilém, ale rozsah stavby překročil finanční možnosti rodu, a Švihovští museli Rabí v roce 1549 prodat.[4]

Novým majitelem se stal Jindřich Krucpach z Trachenberka, po něm roku 1557 Diviš Malovec z Libějovic a o dva roky později Vilém z Rožmberka, od kterého jej roku 1563 koupil Adan Chanovský z Dlouhé Vsi. Chanovští začali zanedbávat údržbu, a hrad začal pustnout. Během třicetileté války ho vyplenilo vojsko generála Mansfelda. V roce 1625 navíc zemřel Jan Vilém Chanovský a jeho dědici vedli spor o majetek. Panství bylo roku 1648 rozděleno mezi jednoho z Janových bratranců a druhou polovinu získali bratři Jan Karel a Jan Albrecht Chanovští. Spojit rozdělené díly se podařilo až Janu Vilémovi mladšímu v roce 1694, který poté opuštěný hrad roku 1708 prodal pasovskému biskupovi Janu Filipovi z Lamberka, ale ani on nedokázal zabránit dalšímu chátrání.

Lambergové patřili ke staré rakouské šlechtě a kardinál Jan Filip z Lambergu (1651 - 1712) využil příležitosti vytvořit majetkové zázemí v Pošumaví. V roce 1707 koupil od Kolovratů panství Žichovice s osmnácti vesnicemi, později v roce 1710 přikoupil ještě sousední Žihobce. Zajímavostí je, že když v roce 1708 přebíral od Chanovských panství Rabí, samotný hrad nebyl v kupní smlouvě vůbec uveden, což znamená, že v té době byl již neobyvatelný. Kardinál Lamberg krátce poté nechal z hradu odvézt poslední mobiliář a archiv. Nedlouho poté hrad vyhořel (1708 nebo 1710), přišel o střechy a od té doby byl ponechán svému osudu, i když ještě v první polovině osmnáctého století se zde uvádí obydlí pro jednoho panského úředníka. Hradní sklepy byly zaváženy odpadky, rozpadající se zdivo sloužilo jako stavební materiál pro obyvatele městečka pod hradem, k destrukci přispěla i vrchnost, která koncem 18. století využila zdivo pro zpevnění břehů Otavy. Na neutěšeném stavu hradu se podepsali i hledači pokladů, kteří způsobili v roce 1783 zřícení jedné ze strážních věží.

Kardinál Jan Filip z Lambergu jako církevní hodnostář neměl potomstvo. Ze svých českých majetků vytvořil fideikomis v hodnotě čtvrt miliónu zlatých, který převzal synovec František Antonín (1678 - 1759). On ani jeho potomci v Čechách nepobývali, protože vlastnili řadu dalších sídel v rakouských zemích. Po vymření této linie rodu v roce 1797 zdědil Rabí kníže Karel Eugen (1765 - 1831), který jako první z Lambergů přesídlil na zámek v Žihobcích. Zatímco dosud se zájem Lambergů o Rabí odehrával jen v příležitostných úpravách hradní kaple, další změny přineslo 19. století. Kníže Gustav Jáchym (1812 - 1862), ovlivněn romantismem, chtěl hrad přestavět pro trvalý pobyt, ale kvůli vysokým finančním nákladům od svého záměru nakonec ustoupil. Později přispěl k prvním snahám o zakonzervování hradních zřícenin, když zakázal další rozebírání zdiva jako stavebního materiálu ze strany místních obyvatel.

V polovině 19. století se Rabí stalo oblíbeným výletním cílem a z iniciativy knížete Gustava Jáchyma vznikla vyhlídka na nejvyšším místě hradu. Kníže Gustav Jáchym proslul především svým skandálním sňatkem, když se oženil s místní venkovskou dívkou Kateřinou Hrádkovou, čímž vyloučil své potomstvo z dědických nároků. Po předčasném úmrtí Gustava Jáchyma došlo mezi jeho potomky a vzdálenými příbuznými z rodu Lambergů k dlouholetým soudním sporům nejen o majetek, ale také o nárok na knížecí titul. Rozhodnutím zemského soudu získal v roce 1878 statky v Čechách František Emerich z Lambergu, ovšem bez knížecího titulu. Posledním soukromým majitelem hradu Rabí byl jeho mladší bratr, c. k. generál jezdectva a dědičný člen rakouské panské sněmovny hrabě Jindřich Lamberg (1841 - 1929).

V roce 1913 byl ustanoven Spolek pro zachování, udržování a zabezpečení historických, uměleckých a církevních památek v okresech strakonickém, sušickém a horažďovickém se sídlem v Horažďovicích. Čestným protektorem spolku se stal hrabě Jindřich Lamberg, který však nedovolil opravy hradu. Ke změně došlo až po vzniku Československa, kdy se Jindřich Lamberg v souvislosti s pozemkovou reformou vzdal majetkových nároků na hrad Rabí za symbolickou cenu jedné koruny československé (1920). Horažďovický spolek hned po převzetí hradu přistoupil k opravám spojených zároveň s archeologickým výzkumem. Práce probíhaly až do roku 1947. Jako památka výjimečných hodnot byl hrad Rabí v roce 1953 prohlášen za státní kulturní majetek, formální darovací smlouva mezi horažďovickým spolkem a ministerstvem školství, věd a umění byla uzavřena v roce 1954. Zříceniny hradu zůstaly přístupné veřejnosti. V 60. letech 20. století přešel hrad z majetku ministerstva školství na Státní ústav památkové péče a ochrany přírody v Plzni a v roce 1978 byl prohlášen národní kulturní památkou. Po zřícení části východního paláce v roce 1981 byl celý areál uzavřen a po několikaleté rekonstrukci a zabezpečovacích pracích znovu zpřístupněn v roce 1986. Od roku 2003 jsou zříceniny hradu ve správě Národního památkového ústavu a pro veřejnost jsou přístupné čtyřmi prohlídkovými okruhy.

Jako výjimečně fotogenická lokalita posloužily zříceniny hradu mnohokrát filmařům. Natáčely se zde například historické filmy Marketa Lazarová (1967) nebo Božská Ema (1979). Kulisy hradních zřícenin byly využity také v několika pohádkách (O zapomnětlivém černokněžníkovi, Jabloňová panna). Po roce 1989 byl hrad několikrát využit i mezinárodními produkcemi (Bídníci).

Lom Rabí

Lom nedaleko obce Rabí sloužil k těžbě vápence už od středověku. Vápno se tu pak vypalovalo v primitivních pecích a jamách. Okolí lomu nabízí nádherné výhledy, vstup do lomu je na vlastní nebezpečí. 

Lom byl uzavřen z důvodu velkých otřesů, které poškozovaly statiku hradu i blízkých rodinných domů. V zadní části lomu nazývané "U kostelíka" se vytvořilo jezírko s průzračnou smaragdovou vápencovou vodou. 

Nad městečkem Rabí u lomu stojí na úpatí vrchu Líšné v nadmořské 577 m. n.m. zřícenina kaple Všech svatých. Podle legendy je kostelík spjatý se jménem mnicha Vintíře (11. století), který měl mít na Líšné vystavěnou poustevnu. Nedaleko se nachází Vintířova studánka, která je také spjatá s legendou.

Přesná doba výstavby kostelíku není známa, ale můžeme se domnívat, že souvisela s povýšením Rabí na město. Dne 10. srpna 1499 je listinou krále Vladislava Jagellonského ves Rabí povýšena na město a sílí potřeba výstavby vlastního kostela, který by sloužil poddaným. Kostel Nejsvětější Trojice, který je součástí hradního komplexu, sloužil pouze vrchnosti jako hradní kaple.

Kostelík na vrchu Líšná byl postaven pravděpodobně v průběhu 15. a 16. století. První známé vyobrazení kostelíka je na vedutě Jana Willenberga z roku 1602. Odsvěcen byl v 80. letech 18. století a od té doby ztrácí pro rábské měšťany význam a postupně chátrá. Rábští měšťané započali v letech 1781 až 1782 s výstavbou nového kostela sv. Jana Nepomuckého, který byl vysvěcen v roce 1785 a stal se centrem duchovního života v městečku. 

Mezi místními lidmi se pro tohle magické místo vžil název Kostelík na Líšné, ale také Čertovo kopyto. Lidový název souvisí se starou pověstí, která je vázána k této tajemné stavbě:

V pohanských dobách se na vrchu Líšné usadil slovanský lid v čele s Vojvodou z Líšné. Později lid přijal křesťanskou víru křestem od biskupa Metoděje na nedalekém prácheňském hradišti. Prvním duchovním byl zde starý poustevníček, bylinkář, který pomáhal nemocným. Na památku křestu přijala i překrásná vojvodova dcera Zlatava církevní jméno Štěpánka. Do téhle krasavice se zahleděl syn prácheňského pána. Velkou lásku měla spojit chystaná svatba, ze které nakonec sešlo. Na Prácheň totiž přijeli hosté, černí a podivní, kteří vypadali jako kumánští. Při svých loveckých výpravách navštívil tohle místo. Vůdce poselstva se do Štěpánky zahleděl a celou ji očaroval. Otec Štěpánky si vyprosil, aby svatba byla v líšeňském kostelíku. Černý že ne a ne. Nebude ho přece oddávat nějaký žrout kořínků, bejlí, bylinkář a čaroděj. Svatba tedy bude v líšeňské svatyni, ale kněze si přivede sám ženich ze svého poselstva. V den svatby dva černí zbrojní pacholci vyženou poustevníka daleko od jeho chýše i kostela. Svatební průvod se již blíží. Za ženichem na bujném vraníkovi sedí černý kněz. Zatím poustevník oklikou se vracel. Viděl příjezd divného průvodu i černého kněze. Tu ho do nosu udeřil sirný pach. Věděl, kolik uhodilo! Ze všech sil vběhl do svatyně. "Ve jménu božím!" zvolal mohutným hlasem a vztyčil v rukou svatý kříž. "Ve jménu božím, oddělte sémě ďáblova od nevinného lidu! Otevři se země a pohlť zpátky zplozence Satanovy!" Černé poselstvo, i s jejich knězem, se začalo propadat. Do hlubin stáhl ženich i nebohou Štěpánku. Dlouho ještě lidé slyšeli z útrob Štěpánčino volání. Zradila svou lásku a propadla peklu, šeptali si všichni a litovali ubohou dívku. Od té doby je uprostřed kostela, tam kde stával oltář, na ohromném kameni dobře znát otisk čertova kopyta. A podle toho se tak dodnes místu říká - Čertovo kopyto. 

Jednolodní stavba byla zakončena trojbokým presbytářem. Rozměry interiéru byly 7,6 m x 4,8 m, tloušťka stěn 70 cm. Kostel měl dva vstupy - severní cca 120 cm široký a jižní cca 90 cm široký. U obou byly čtyři kapsy, které sloužily pravděpodobně k zasouvání závor. Další čtyři kapsy se nacházejí proti sobě v severní a jižní stěně interiéru kostela a pravděpodobně nesly jakousi hudební tribunu. Stavebním materiálem byl nahrubo otesaný lomový kámen (vápencová hornina), ojediněle byly použity cihly a úlomky prejzů. Konstrukce střechy (dle vedut a map) byla sedlová se sanktusovou věžičkou. Zalesnění vrcholu kopce probíhalo až do roku 1896. 

Vintířova studánka

Ke studánce se váže historie spojená se sv. Vintířem, její voda by měla být léčivá.

Blahoslavený Vintíř (německy Gunther) žil v 10.-11. století a jeho život je opředen mnoha nejasnostmi. Narodil se někdy kolem roku 955 v hraběcí rodině z Käfernburgu-Schwarzburgu v Durynsku, byl bratrancem bavorského vévody a pozdějšího římského císaře Jindřicha II. a díky sňatku Jindřichovy sestry Gisely s králem Štěpánem (později svatořečeným) se stal spřízněným i s uherským vládnoucím rodem. V Uhrách strávil několik let, především v lesích u dnešního Bakonybélu, kde kolem roku 1018 založil benediktinský klášter svatého Mořice.

Je pravděpodobné, že se přátelil s přemyslovskými bratry Oldřichem a Jaromírem, kteří v roce 1001 utekli z Čech před krutým Boleslavem Ryšavým. Kolovala pověst, že se Vintíř stal kmotrem knížete Břetislava, Oldřichova syna.

Osudovým pro Vintíře a pro utváření jeho názorů na život a víru bylo setkání s biskupem Gothardem, na jehož základě se Vintíř rozhodl stát řeholníkem benediktinského řádu. V té době byl vdovcem a otcem minimálně dvou synů. Darovací listinou z 25. prosince 1005 odevzdal v přítomnosti Gothardově svůj majetek klášteru hersfeldskému jako prebendu pro klášter Göllingen. Gothard ho poté vzal s sebou v jeho světském šatě do kláštera v bavorském Niederaltaichu. Odtud vykonal Vintíř pouť do Svaté země a po návratu na jaře roku 1006 odložil před oltářem sv. Mořice zbraň a započal noviciát a roku 1007 složil řeholní sliby. Nejprve se navzdory vstupu do řádu nemohl vzdát světských radovánek, později ale odchází do samoty a žije příkladný život světce. Prošel Bavorskem, krátký čas pobyl v Rancingu (dnešní Lahling), později se přemístil do kraje nad Řezným potokem (na bavorské straně Šumavy), kde si založil poustevnu, která se s příchodem dalších bratří později rozrostla v klášter Riminichi (klášter Rinchnach). Podílel se na vybudování kaple sv. Jana Křtitele.

Později se dostal do oblasti kolem hradu Rabí a nakonec se usadil na vrchu Březník (Dobrá Voda), kde v poustevně Březnice dne 9. října 1045 zemřel. Podle svého přání byl pochován v břevnovském klášteře. Jeho ostatky během husitských válek rozházeli husité. Jeho kenotaf se nachází při jižní stěně klášterní baziliky sv. Markéty.