Pověst o krásné Juliáně

Rytíř Sukorád, který sídlil před věky na Okoři, měl přesličnou dceru Jiliánu. Mnoho rytířů přicházelo tehdy na Okoř, aby tu v turnajích sklidili slávu a dobyli si obdivu i srdce krásné dcery hradního pána. Marně však žádali o její ruku a nadarmo se pokoušeli získat si její náklonost. "Zle, Juliano, činíš," domlouval otec dceři, "že své nápadníky odmítáš. Půjdou se jinam poohlédnouti po nevěstě, a až oprchá půvab, který zdobí tvoje mladá léta, budeš trpce želeti, žes pošlapala svoje štěstí."

Po takové řeči otcově Juliana velmi zesmutněla, avšak setrvala dále ve svém odporu a stranila se hlučných hradních zábav. Nelibovala si v rytířských hrách, nerada se strojila v bohatý, přepychový šat, zato si však ráda vyjela koňmo z hradu do údolí Zákolanského potoka, pod malebné, zalesněné stráně. Tam v hustých olšinách opodál hradu vesele klapal neveliký, avšak úhledný mlýnec. Před mlýnem stával a na příjezd krásné Juliány čekával mladý mlynář, junák jako jedle vzrostlý, černých vlasů, zraků sokolích.

Líbil se dceři rytířově a ona jemu neméně. Žel, že mu chyběl hrad i erb, bez nichž se nemohl odvážit požádat rytíře o jeho dceru. Leč mladí lidé nepřipouštěli si zatím starosti o svoji budoucnost a spokojili se s tím, že mohou spolu prožíti několik šťastných chvilek.

Rytíř Sukorád, nevěda si rady s dcerou odříkající se vdavek, dal zavolat na hrad babu Filomenu, hadačku, která se vyznala v kouzlech, aby poradila, jak vzbuditi v srdci dívčině lásku. Hadačka natrhala laskavce, dala dívce pití odvar z čarovných bylin a zašila ji tajně v roucho žabí kost - avšak její čáry a kouzla nijak nepomohly. 

Zkušené oko stařenčino brzy uhádlo, že příčina jejího odporu vězí jinde. Sledovala potají Julianu na jejích vyjížďkách a jednoho dne vešla s tvářemi, v nichž se zračila zchytralost a škodolibost, do komnaty okořského pána. "Netrestejte, pane milostivý, starou bábu za to, že vám musí oznámit neveselou novinu. Nepomohlo moje čarování, nemám moci odvrátit vaši těžkou starost, neboť panna Juliána již dávno své srdce zadala."

Rytíř, překvapen tou zprávou, pokročil proti hadačce a upřel dychtivě zrak v její snědé, vrásčité tváře. "A kdo jest jejím vyvoleným?" zeptal se vzrušeným hlasem. "Člověk prostého rodu, Vnislav, syn mlynáře Koldy," odpovídala hadačka, ustupujíc opatrně ke dveřím.

Rytíř zbrunátněl v obličeji, oči mu vzplály divokým hněvem. A jak mu mocná pravice sjela bezděky na jílec těžkého meče, padla polekaná babice strachy před ním na kolena a počala ho prosit, aby byl milosrdný a neutrácel v hněvu život mladých, pošetilých lidí.

Vnislav měl štěstí, že byl člověkem svobodným, jehož nemohl okořský rytíř potrestati, nemaje nad ním žádného práva. Zato všechen hněv otce, uraženého v pochybné rytířské pýše, postihl nebohou Juliánu. Nelítostný otec dal ji vsadit do vězení, z něhož se ani na krok nesměla hnout, dokud by se mlynářova syna neodřekla. 

Juliána, pobledlá žalem, s očima od pláče opuchlýma, trávil nyní strastiplné, nekonečné hodiny v chladném vězení, z jehož okna, obráceného k západu, nebyl vidět do údolí, kde zarmoucený jinoch marně očekával její příjezd. Hradní zeď vyrůstala zde ze strmé, nepřístupné skály, a právě proto upraveno bylo tady vězení, z něhož nebylo možno uprchnout. Nešťastná dívka chtěla v zoufalství svůj život ukončit a vrhnout se do závratné hloubky, avšak v tomto činu jí zabránila pevná mříž v okně. 

Vnislavovi nezůstalo tajno, co se stalo s jeho milenkou. Hluboce dojat jejím osudem, přemýšlel, kudy chodil, jak by ji osvobodil z vězení. V mysli se mu vynořil smělý, odvážný plán, rostl a mohutněl, až konečně dospěl v pevné rozhodnutí, neotálet déle a provést ihned smělý čin. Vypravil se za noci k hradu pod okno komnaty, v níž byla dívka uvězněna, a smluvil se s ní, že nazítří, opět v tuto dobu přijde na hrad a z vězení ji vysvobodí. Jen aby přichystala provazec, po němž k sobě přitáhne pevný provaz a v okně jej upevní tak, aby se mohl po něm vyšplhati vzhůru. Prolomí v okně mříž, a jakmile se dostanou oba dolů, stejným způsobem překročí i hradby. V okořském údolí dole pod vesnicí čekat bude již chlapec s dvěma dobrými, rychlými koňmi ...

Jako duch se připlížil Vnislav příštího dne večer k hradu, a když mu Juliána dala znamení, že je vše připraveno, vyšplhal se hbitě na skálu. Dívka vytáhla provaz, upevnila jej a za chvíli již svalnaté ruce mladého mlynáře ohýbaly železné pruty v okně, jako by to byly vrbové proutky. Vnislav se protáhl otvorem, stanul tváří v tvář nebohé Juliáně. 

Chvějíce se úzkostí o nově se rodící štěstí, překonali milenci statečně i ostatní překážky, stojící jim v cestě. Šťastně dostihli okořského údolí, vsedli na koně, rozjeli se k jihu, aby si kdesi v dalekém, cizím kraji vyhledali nový domov. 

Hrad jim zmizel za zády. Úzkost je opustila. Ustali v klusu, brali se dále krokem. V háji nad Tuchoměřicemi se zastavili, přivázali koně ke stromům a usedli vedle sebe na hebký mech, aby si oddychli a pověděli si navzájem o svých strastech.

Když se chystali jet dále, ozval se na cestě dusot koňských kopyt. Jati zlou předtuchou, že jsou vyzrazeni, že je honí rytíř s čeledí, pospíšili si k svým koním. Avšak dříve, nežli se octli v sedle, zastoupil jim rytíř Sukorád cestu. Namířil pistoli na svoji dceru, padla rána - a nešťastná Juliána se skácela k zemi. A když se Vnislav sklonil, aby uložil umírající na lůžko z mechu, zasažen byl i on novým výstřelem ukrutného otce a klesl mrtev vedle milenky.

V těch místech byli oba pohřbeni a po čase byl tu postaven i pomník, svítící svou bělí v zeleni lesa jako světlý přízrak. Kdo tudy šel, zastavil se zde a truchlil nad osudem nešťastných milenců. 

Rytíř Sukorád, trýzněn výčitkami svědomí, opustil svůj hrad, zbudoval si vedle jejich hrobu poustevnu a dokonal tu život v lítosti nad svým černým skutkem. 


Svatá Juliána

Na lesní rozcestí známé jako svatá Juliána vede z Horoměřic červená turistická značka směrem na Přední Kopaninu. Sem dle legendy ještě v dobách před přijetím křesťanství pravidelně docházela z Levého Hradce kněžna Ludmila, aby přinesla oběti a vzdala úctu místní bohyni. Stávala zde modla zvaná Krasina. Když kněžna přijala křest, zasloužila se prý o to, aby kopaninská svatyně byla přeměněna v křesťanský kostel. Pohanská bohyně Krasina byla přejmenována na sv. Máří Magdalenu.

Roku 1579 zde jezuité z Klementinské koleje získali příkazem Rudolfa II. zpustlou tvrz a poplužní dvůr, neboť vladykové z Kopaniny už vymřeli a klášter sv. Kateřin, jemuž nevýnosný majetek připadl, o něj neměl zájem. Tak poprvé vstoupili jezuité do této oblasti, kde se ukrývaly tajné základny českobratrské církve. Jezuité sem také s přesně cíleným záměrem zavedli kult  sv. Juliány. Pravděpodobně se jedná o sv. Juliánu z Lutychu. Na již zmíněné lesní křižovatce prý stávala původně dřevěná světice, kterou v roce 1679 nechali jezuité nahradit kamennou sochou od Siesmayera. Dnes je zachován pouze barokní podstavec, na který kdosi upevnil dřevěný křížek. Kam však socha zmizela, nikdo neví. Jedna verze říká, že koncem 19. století za prudké bouře udeřil do sochy blesk a roztříštil ji.


Jiná verze vypráví o dívce přepadené potulnými vojenskými zběhy, která si vzpomněla na sv. Juliánu. V tu chvíli se ozval zvuk mnoha kroků a štěkot psů a překvapení surovci se dali na útěk. Ve skutečnosti v lese nikdo nebyl, zvuky způsobila světice, jež vyslyšela dívčiny prosby. 


Také existují dohady o existenci podzemních chodeb, které by prý údajně měly vést z hradu Okoře do tuchoměřického lesa až k sv. Juliáně. Je možné, že milenci ze zmíněné písně prchali právě nějakou takovou chodbou a dívčin žárlivý otec si na ně počkal u východu.


Ke svaté Juliáně se dříve konaly slavné pouti, kdy se chodilo s procesím, družičkami a koši růží. Nutno ještě poznamenat, že toto místo bylo legendárním místem mileneckých schůdek a slib lásky na této křižovatce měl platnost přísahy. 

Trasa z Horoměřic ke svaté Juliáně vede po červené turistické značce. Zde odbočíme na žlutou a pokračujeme kolem Kopanského mlýnu až k zámku Statenice odtud zpět do Horoměřic. Délka přibližně 7 km a časově zvládnutelné za 2 hodiny


Namalovaná soška Juliány se dochovala v Kronice Kopanského Mlýna od nejstarších dob do dnů našich 1862. V kronikách jsou zmíněny dvě situace, které - i když se časově míjejí - si lidé dali dohromady v onu pověst. Na základě jedné příhody byla na místo instalována dřevěná socha proto že tam kdysi jistou slečnu přepadl zběh, který se jí snažil ublížit, ona se ale modlila k Juliáně, on odešel, takže Juliána slečnu zachránila. Druhá příhoda se zakládá na tom, že v lese mezi Juliánou a Kopaským Mlýnem stála hospoda, kde pobývala na vejminku babička mlynáře Václava Štěpánka, který do kroniky Juliánu namaloval a zaznamenal o ní informace. Babičku tam navštěvoval bratr pána z Okoře Sukomín. Lidé si to všechno dali dohromady a pověst byla na světě ...

V depozitu roztockého muzea by měl dokonce být originál hlavy původní sochy sv. Juliány. Svatá Juliína byla mučednice z Nikadémie, žijící na přelomu 3. a 4. století, která byla umučena a sťata svým otcem proto, že si nechtěla vzít neznaboha. Dnes je patronka těhotných, nemocných a trpících žen.