cz

Kostel ve zdi

11.11.2019

Ano, opravdu, jeden kostel se tak skutečně jmenuje. A protože dnes má svátek Martin, mám na mysli kostel svatého Martina ve zdi. Je to gotický, i když původně románský, kostel na pražském Starém Městě. Postaven byl mezi lety 1178 až 1187 v tehdejší osadě Újezd, která pak byla podle kostela nazývána Újezd u Svatého Martina. Stavba kostela svou jižní stěnou přiléhala k hradební zdi, a proto název "ve zdi".

Kostel vlastní hlavní město Praha a užívá jej Českobratrská církev evangelická.

západní průčelí kostela
západní průčelí kostela

Kostel svatého Martina vzbuzoval v literatuře pozornost především po zjištění jeho románského jádra při restauraci prováděné Kamilem Hilbertem na počátku 20. století. Obsáhlá studie J. Teigeho vyšla v roce 1905. Byly činěny pokusy o rekonstrukci původní podoby. Předpokládala se dvojice věží nad bočními východními prostory nebo dvojice empora v jihovýchodním a severovýchodním rohu s přístupem větvemi schodišť ve tloušťce zdi a jediné věži v západní části lodi. Tato teorie byla široce přijata. Pod těmito bočními emporami byly v sousedství půlkruhové apsidy (oblouk) otevřeny nevelké prostory, jejichž funkce je neznámá.

Empora = nadzemní a přístupná galerie, otevřená do hlavního prostoru lodi. Sloužily jako částečně oddělené a vyvýšené shromažďovací prostory.

románská podoba kostela
románská podoba kostela

Po odkrytí zdiva jihovýchodního bočního prostoru bylo zjištěno, že půdorys východní části kostela byl silně nepravidelný. Podoba raně středověkého kostela se tak výrazně odlišovala od dobové produkce. 

Osada, v níž byl kostel postaven, se před rokem 1178 nazývala Újezd a po roce 1187 Újezd u Svatého Martina (někde psáno Újezd svatého Martina). Z toho se usuzuje, že kostel byl postaven mezi těmito lety, když osada byla knížecím majetkem. Osada připadla vyšehradské kapitule jako dar Soběslava II. 

Původní základ kostela byl jednolodní, prakticky shodný s dnešním půdorysem hlavní lodi dnešního tvaru s řadou románských architektonických prvků. Vnitřek románského kostela byl pravděpodobně vyzdoben nástěnnými malbami. Kostel byl zaklenut dvěma poli křížových kleneb. Kostel byl postaven z kvádrového řádkovaného zdiva.

Při stavbě hradeb Starého Města ve 30. letech 13. století byl Újezd rozdělen na dvě části, na území pozdějšího Nového Města zůstala větší část a menší se stala i s kostelem součástí Starého Města. Jižní stěna přiléhala ke zdi a zeď ukončila funkci pohřebiště jižně od ní. Průběh hradby v těsné blízkosti ani způsob jejího napojení nejsou známy. Také se nedochovaly stopy po spojení hradebního ochozu. Tehdy vznikl přívlastek "ve zdi". V sousedství byla městská brána svatého Martina.

Gotické stavební úpravy se uskutečnily po roce 1350, za doby vlády Karla IV. Oltář byl založen roku 1358. Byla zvýšena úroveň podlahy, loď byla prodloužena o nový rovně uzavřený presbytář, který byl jako první u nás opatřen v čelní stěně dvojicí oken. Zaklenut byl síťovou klenbou na konzolách a zastřešen valbovou střechou. V jižní stěně byla proražena nová hrotitá okna (jejich dnešní podoba je ale výsledkem Hilbertovy restaurace). Loď byla zvýšena a nově zaklenuta, byla postavena hranolová zeď při jihozápadním nároží. Klenba s nepravidelným průběhem a věž na boku kostela byly dokončeny před rokem 1358. Presbytář byl v 60. letech 14. století zaklenut žebrovou klenbou, jež je považována za jednu z nejstarších takových v Česku. Její žebra vyrůstají z jehlancovitých konzol s maskarony (= plastický zdobný motiv v podobě lidské tváře, častěji zvířecí tváře), na svornicích jsou růže a hvězda. Kolem chóru obíhá podokenní římsa. Odstranění hradby při kostele bylo nezbytnou podmínkou rozšíření budovy k východu.

pohled do presbytáře
pohled do presbytáře
náhrobní kámen Miloty z Dražic
náhrobní kámen Miloty z Dražic

Svatomartinský farář Jan z Hradce, stoupenec Jana Husa, počal jako jeden z prvních v roce 1414 podávat v kostele pod obojí (= přijímání hostie - těla Kristova a mešní víno z kalicha - krve Kristovy). Roku 1433 se v kostele konal Svatomartinský sněm husitů. Tím pádem byl i kališnický kostel ušetřen zkázy v době husitských bouří. Současnou půdorysnou podobu získal kostel za pozdně gotických úprav. Přestavba probíhala postupně a ukončena byla roku 1488 díky financování kališnického měšťana Viktorina Holase. Ten zřídil pavlač ze svého domu na tribunu kostela. Byly přistavěny boční lodi - severní se třemi a jižní se dvěma křížovými poli s žebry, a tak získal kostel dnešní půdorys. Pozdně gotický je taktéž portál z hlavní lodi na kruchtu v severní boční lodi.

Roku 1595 byla iniciována sbírka na opravu chrámu, ta byla uskutečněna roku 1600. Byly zřízeny krovy, hřbitovní ohrada, později postavena kostnice, pak kostel omítnut a vymalován mistrem Janem Kohoutkem. Malíř Jakub Slánský doplnil malbu nad kazatelnou a Petr Smolík napsal na stěny text kompaktát. Roku 1611 byla na jižní straně založena kaple sv. Rocha. Roku 1678 Svatomartinskou čtvrť zasáhl požár. Horní část věže byla poté přestavěna, v dolní části opatřena skarpou. Kostel byl opatřen novým krovem, kaple svatého Eligia pod oratoří získala dodnes zachovaný trámový strop. 

Roku 1779 byl postaven barokní portál na severní straně. Posléze byly mezilodní arkády oštukovány. Brzy na to, roku 1784, byl kostel zrušen císařským patentem a odprodán i se zařízením v dražbě dne 29. srpna 1785. Postupně se stal obytným domem, byl předělen do dvou podlaží, z nichž spodní obsahovaly krámy (v tomto stavu je kostel zachycen v Langweilově modelu Prahy).

Zrušený kostel sv. Martina ve zdi byl v 19. stol. využit pro obytné a obchodní prostory
Zrušený kostel sv. Martina ve zdi byl v 19. stol. využit pro obytné a obchodní prostory

Roku 1904 jej odkoupila pražská obec a roku 1905 počal kostel rekonstruovat Kamil Hilbert. Při obnově odstranil kapli na jižní straně a upravil zastřešení věže. Byl zrušen farní hřbitov vně kostela i krypta a hrobky uvnitř chrámu. Archeologické nálezy z hrobů se prostřednictvím různých dárců dostaly do sbírek Národního muzea a Muzea hl. města Prahy. Roku 1909 byla na severní vnější stěně kostela u presbytáře umístěna pamětní deska rodiny Brokoffů od Josefa Mařatky. Po 1. světové válce kostel připadl Československé církvi evangelické, která provedla generální opravu. 

Portál s profilovaným gotickým ostěním od Hilberta doplňuje rámování s oválnou kartuší ve štítu, to pochází z barokního portálu z konce 17. století. Kartuše je zdobena barokní malbou svatého Martina na koni. 

Český svět v čísle 36 ze dne 27. května 1910 přinesl fotky z kostela sv. Martina ve zdi, kde se konala smuteční bohoslužba za zemřelého anglického krále Edvarda VII. (9. listopadu 1841 - 6. května 1910).

Na mši dorazil i poslední český místodržitel Max Julius Coudenhove, plným jménem Max Julius Viktor Maria hrabě von Coudenhove (narodil se ve Vídni 17. prosince 1865). Jeho rodiči byli Theodor Filip Bedřich hrabě Coudenhove a matka Henriette Josephine von Auersperg. Max studoval Akademické gymnázium ve Vídni a následně právnickou fakultu. V roce 1887 vstoupil do státní služby, patrně od roku 1891 byl okresním hejtmanem v Hranicích. V roce 1896 se stal místodržitelským radou na místodržitelství v Brně. V roce 1907 se o něm začalo mluvit jako o budoucím místodržícím na Moravě, vzbudilo to ovšem velký odpor (místodržitelství byl nejvyšší úřad jednotlivých rakouských korunních zemí, který zde pod vedením místodržitele jmenovaného císařem vykonával státní správu).

"Zástupcem císaře na Moravě bude prý jmenován zuřivý nepřítel našeho národa Max Coudenhove. (...) Varujeme ještě naposled a včas vládu, v níž zasedají dva čeští ministři, před činem tak bezohledným, jakým by bylo jmenování hr. Maxe Coudenhova místodržitelem moravským. Hrabě Max Coudenhove jest osobou v českých kruzích brněnských i v českém lidu nenáviděnou pro nepokryté své německé stranictví a nepřátelství k našemu národu. (...) Ústředí starostovských sborů okresních na Moravě ohradilo se ještě před týdnem na valném sboru svém v Brně proti jmenování hr. Maxe Coudenhova zvláštní, jednosvorně přijatou resolucí. Neváháme co nejdůrazněji šéfa kabinetu upozorniti, že jmenováním hr. Maxe Coudenhova vlévá nebezpečný olej do tlumeného žáru národní nevrlosti, který vzplane plným oposičním plamenem ve všech obcích českých, uzří-li zástupcové lidu, představenstva dědin moravských a korporace naší samosprávy, kterak bezohledně odkopávají se vládou nejoprávněnější požadavky našeho národa," psala Moravská orlice v onom roce.

Coudenhoveovi byli francouzská šlechtická rodina pocházející ze severního Brabantska (Belgie), s historií sledovatelnou od 13. století, nesoucí jméno po rodovém hradu. Do říšského hraběcího stavu byla povýšena jedna z rodových linií až v roce 1790. Její potomci se usadili v Čechách. Mladší hraběcí linie se rozdělila do dvou větví, jedna se stala majitelkou panství Kunštát a přidala si ke jménu přídomek Honrichs, druhá nesla od roku 1903 jméno Coudenhove Kalergi a sídlila na panství Poběžovice. Do dnešní doby žijí pouze potomci druhé rodové linie, a to převážně v Rakousku. Jako místodržící a zemský prezident byl Coudenhove politickým smýšlením Němec a tím si získal důvěru a autoritu Němců v Českých zemích, avšak k českému obyvatelstvu byl nesmířlivý a 30. prosince 1915 vydal oběžník, který připomínal, že jediným jazykem pro vnitřní úřadování je němčina. (Stremayrova jazyková nařízení z roku 1880 totiž povolila češtinu jen jako vnější úřední jazyk, tj. pro styk úřadů se stranami, ale v praxi byla čeština používána i pro vnitřní úřadování tj. styk úřadů mezi sebou, proti čemuž Coudenhove nyní vystoupil.) Zjednodušeně řečeno zakázal používání češtiny jako úřední řeči u zemské a okresní správy. Oběžník byl vydán i pro oblast soudnictví, finanční správy a státní železnice.

A jak si počínal poslední český místodržitel při pádu monarchie? Když došlo v Praze k vyhlášení samostatnosti, vypravil se urychleně z Vídně do Prahy. O tom byl informován nejvrchnější Sokol Josef Scheiner. Ten se skupinou Sokolů očekával rakouského hraběte na nádraží, společně ho zadrželi a dopravili do jeho bytu, kde zůstal v domácím vězení. Tím mu znemožnili zorganizovat vojenský odpor. Poté začal Scheiner shromažďovat důstojníky, s jejichž pomocí založil první české vojenské velitelství - velitel pražské posádky baron Paul von Kestřanek se jim nakonec vzdal. Max hrabě Coudenhove v roce 1918 opustil politiku a stáhl se na své panství Seehof. Zemřel dne 3. července 1928 v Bad Kissingenu v Bavorsku, tam je i pochován.

příchod starosty Měst pražských
příchod starosty Měst pražských
příchod místodržitele hraběte Coudenhova
příchod místodržitele hraběte Coudenhova

V Bartolomějské ulici se dochovaly dvě hradební věže jako součást tehdejšího obranného systému Starého Města. Na mapě je krásně vidět, že kostel sv. Martina ve zdi je jejich pokračováním ...


Legenda o zkamenělém chlapci

K chrliči v podobě malého chlapce na kostele se vyjadřuje legenda. Podle ní stál blízko kostela dům zvaný Školka, kam se nastěhovala vdova po jistém pražském měšťanovi. Její finanční situace se začala po jisté době zhoršovat, tak si přivydělávala jako služebná. Zatímco byla v práci, její syn lumpačil. Jednou, když se vracela z práce, viděla zástup lidí zírajících vzhůru na střechu kostela. Tam spatřila svého nezbedného syna pobíhajícího po posvátné budově. To ji silně rozčílilo a tak zakřičela: "Ty nezdaro, bodejť bys za ten hřích zkameněl!" Jen to dořekla, její kletba se stala pravdou. Hoch se ani nestačil narovnat a proměnil se, i s vyplazeným jazykem, v kámen.

Podle jiné legendy měli před dávnými časy uličníci vybírat holoubátka z hnízd. Jednou tak zrovna jeden rošťák seděl na kamenném pilíři těsně pod střechou, všelijak vyváděl a pokřikoval na ostatní kluky tak hlasitě, až ho jeden z kolemjdoucích napomenul. Kluk se však jen pyšně ušklíbl, protože věděl, že za ním pán v černém plášti nahoru stejně nepoleze. Muž se ale zničehonic zastavil, obrátil tvář vzhůru k chlapci, zvedl obě ruce a něco zamumlal - a v tu chvíli malý darebák zkameněl. 

Na levém pilíři na zádi kostela tam stále klečí a z té výšky se stále na všechny kolemjdoucí šklebí dodnes.