pověstná Bartolomějská

Bartolomějská ulice na Starém Městě v Praze spojuje ulice Karoliny Světlé a Na Perštýně. Nazvaná je podle kostela svatého Bartoloměje postaveného v letech 1726 - 1731. 

V Bartolomějské ulici v době totality sídlila nechvalně známá Státní bezpečnost (StB), dnes je zde sídlo policie a kriminální policie. Práva a povinnosti StB stanovil zákon č. 149/1947 Sb., o národní bezpečnosti, který zároveň předpokládal její budoucí sloučení s kriminálními složkami. K prosinci 1947 k ní byly přičleněny zpravodajské složky a novelizovaný zákon o národní bezpečnosti č. 286/1948 Sb. ještě rozšířil její pravomoci. V tomto období již bylo jejím úkolem identifikovat, vyšetřovat a zpracovávat (případně i likvidovat) oponenty KSČ a komunistického režimu.    

Hlavním sídlem StB byla budova v pražské Bartolomějské ulici č.p. 9 (slangově tzv. kachlíkárna), jako snad nejbrutálnější vyšetřovna nechvalně proslul tzv. hradčanský Domeček. StB užívala mnohé objekty také konspiračně, např. část břevnovského kláštera (malý nebo také Sartoriův konvent) využívala pod názvem "Montážní ústav". 

Bartolomějská č.p. 5 a 7 jsou řadové funkcionalistické kancelářské budovy Bohumíra Kozáka z let 1936 - 1942, které byly provedeny technologií železobetonového skeletu. Stojí na místě dvou starších, původně středověkých domů. V květnu 1945 odtud Česká národní rada řídila Pražské povstání. Od roku 1949 budovu užíval Sbor národní bezpečnosti. Trojkřídlá kancelářská budova na půdorysu "H", uliční křídlo má čtyřtraktový, souběžné dvorní křídlo třítraktový a příčné spojovací křídlo dvoutraktový půdorys.

Ve vnitrobloku v Bartolomějské ulici č.p. 4 a 10 se dochovaly 2 gotické obranné hradební věže, které byly součástí staroměstského opevnění. Věže nejsou veřejnosti přístupné.

Hradby Starého Města pražského, táhnoucí se po trase dnešních ulic Revoluční, Na Příkopě a Národní, byly postaveny v letech 1249 - 1253. Na svou dobu velice pokrokové opevnění se skládalo z 10 - 12 metrů vysoké hradební zdi s cimbuřím, před kterou probíhal 15 - 20 metrů široký parkán s nižší parkánovou zdí, příkop (25 metrů široký a 8 metrů hluboký) a val. Hlavní hradební zeď, jejíž tloušťka přesahovala dva metry, byla zpevněna hranolovými věžemi, vysunutými do parkánu a vzdálenými od sebe 66 metrů. Staroměstské hradby, které nebyly nikdy přímým útokem zdolány, prakticky ztratily svůj účel v roce 1350, kdy bylo dokončeno opevnění Nového Města. Po dalších 400 let pak představovaly formální hranici mezi oběma městy a hradební příkopy byly zasypány teprve ve 2. polovině 18. století. Parkány postupně zabrala nová zástavba, kameny z hradebních zdí byly používány jako levný pracovní materiál a hradební věže se buď staly součástí nových domů, a nebo byly zbourány. Staroměstské hradby tak postupem času zcela zanikly a jejich existenci dnes připomíná jen stopa v půdorysu města a některé názvy ulic. O to cennější je skutečnost, že se šťastnou souhrou náhod zachovala Havelská brána, zabudovaná až do výše druhého patra v domě čp. 404 na Můstku, a právě dvě hradební věže v bloku mezi Bartolomějskou ulicí a Národní třídou. 

Věž na dvoře domu čp. 4 je 15 metrů vysoká (bez dodatečně přistavěného čtvrtého patra), má půdorys 6 x 6,7 metru a tloušťku zdi okolo 1,4 metru. Je kryta nízkou jehlancovitou střechou a její nároží byla dodatečně zpevněna do výše druhého patra cihlovými opěráky. Někdy v průběhu 18. století byla věž zvýšena o čtvrté patro a z vnější strany k ní bylo přistavěno okrouhlé schodiště. Prostory ve věži sloužily k obytným účelům, a to až do doby, kdy se po demolici okolní zástavby na západní straně věž ocitla ve dvoře budovy c. k. policejního ředitelství, postavené v polovině 19. století. V roce 1898 byla tato budova rozšířena o dům v Bartolomějské ulici, kterému padl za oběť poslední původní dům, přiléhající k věži od východu. Tehdy také policejní ředitelství chtělo věž zbourat, protože prý bránila přístupu vzduchu k oknům vězeňských cel a navíc byla ve velice špatném stavu. S tím však razantně nesouhlasili zastánci staré Prahy a po dlouhém naléhání dosáhli zachování hradební věže jako historické památky. V roce 1903 pak byla nákladem 12 500 korun restaurována podle návrhu Antonína Wiehla. 


Ulice vznikla ve 13. století a nazývala se Benátská podle domu zvaného Benátky. Další názvy byly:

- od konce 14. století - V Jeruzalémě nebo Jeruzalémská

- od roku 1660 - Horní Konviktská

- od poloviny 18. století - Bartolomějská

Kostel svatého Bartoloměje je vrcholně barokní kostel v Praze 1 na Starém Městě zasvěcený apoštolu sv. Bartoloměji. Nachází se poblíž zaniklých středověkých městských hradeb v Bartolomějské ulici. Postaven byl dle návrhu architekta Kiliána Ignáce Dientzenhofera. 

V místě současného kostela bývalo ve středověku sídlo prostitutek, zvané Benátky, v dobách panování Karla IV. k jejich nápravě přeměněné na Milíčův Jeruzalém.  

Jan Milíč z Kroměříže (mezi 1320 a 1325 - 29. června 1374, Avignon) byl původně notář české královské kanceláře, později populární pražský kazatel. Je pokládán za největšího českého reformního kazatele 14. století. Křestní jméno Jan není prameny doloženo. Narodil se pravděpodobně v Tečovicích, navštěvoval katedrální školu v Olomouci. Poté působil v Kroměříži. Neměl mistrovský titul, což bylo patrně proto, že v době zřízení pražské univerzity již své studium ukončil. Díky svým stylistickým schopnostem se dostal do šlechtických a knížecích kanceláří. Pracoval v královské kanceláři, v letech 1358 - 1360 působil jako registrátor, potom roku 1360 jako korektor a nakonec 1360 - 1362 jako notář; v této funkci doprovázel Karla IV. do Německa. Na přelomu let 1362 - 1363 se pravděpodobně stal kanovníkem a sakristou pražské katedrály. Pod vlivem Konráda Waldhausera se stal asketou a 23. prosince 1363 se vzdal svých funkcí, začal kázat česky, žít životem lúzy. Jelikož stále zvětšoval svůj asketismus, došel k závěru, že Antikrist se zmocní vlády v letech 1365 nebo 1367. Při hledání Antikrista usoudil, že jím bude Karel IV., za šíření této zprávy byl uvězněn roku 1366. V roce 1367 odešel do Říma poradit se s papežem Urbanem V., kde byl nejprve uvězněn, ale krátce na to s omluvou propuštěn (na rozkaz papeže). Vyzýval papeže ke svolání všeobecného sněmu. Téhož roku se vrátil do Prahy a věnoval se kázání. V roce 1369 opět odešel do Říma (není známo proč), avšak na zprávu o Waldhauserově smrti se rychle vrací.

Obraz Jan Milíč z Kroměříže z cyklu Slovanská epopej od Alfonse Muchy (1916)
Obraz Jan Milíč z Kroměříže z cyklu Slovanská epopej od Alfonse Muchy (1916)

V roce 1372 založil na Starém Městě v dnešní Bartolomějské ulici v budově dřívějšího veřejného domu zvaného Benátky, který mu byl dán k dispozici, kazatelskou školu a útočiště kajících se prostitutek. Dům pak přejmenoval na Jeruzalém. Jméno odkazovalo nejen na biblické svaté město Jeruzalém, ale především na nový Nebeský Jeruzalém, popisovaný v novozákonní knize Zjevení. V pražské vykřičené čtvrti kázal prostitutkám a vedl je k obrácení, takto pomáhal asi 200 prostitutkám začít nový život. Kaple Milíčova Jeruzaléma, v níž denně sloužil mši, byla zasvěcena sv. Marii Magdaleně, o níž se věřilo, že i ona byla kající prostitutkou. V jeruzalémské komunitě ale nežily pouze prostitutky, nýbrž i další Milíčovi přívrženci. Neslýchané bylo, že Milíč začal podávat eucharistii (díkuvzdání - chléb a víno proměněné v tělo a krev Kristovu) během každé mše. To bylo naprosto výjimečné, neboť laici té doby obvykle přijímali eucharistii jen jednou za rok. Tato praxe Jeruzaléma se stala katalyzátorem hnutí, které dostalo České království do unikátního postavení v rámci středověké Evropy. Časté přijímání laiků (týdně, mnohdy i denně) získávalo stále širší podporu, až se na konci 14. století v Čechách zcela běžným. Otázka eucharistie se stala jedním ze středobodů české reformace, která v 1. čtvrtině 15. století zašla ještě dále, když bylo zavedeno přijímání podobojí a následně i příjímání dětí. Studentů se věnoval nejen jako učitel, ale půjčoval jim i knihy a peníze. Jeho myšlenka svatého přijímání laiků podle vzoru prvotních křesťanů však vedla roku 1373 k obvinění z kacířství. Roku 1374 se proto odebral do Avignonu, aby se hájil. Bylo mu dáno za pravdu, ale zemřel a v Avignonu byl i pochován. 

Pokud Milíč skutečně pocházel z rodu pánů z Tečovic a tím z nevýznamného a nepříliš majetkového vladyckého rodu, lze z jeho rychlé a strmé kariéry usuzovat, že byl nejen vzdělaný, ale i vysoce inteligentní. Toužil po osobní svatosti. Milíč byl jako kazatel velmi populární a snaha farářů poškodit Milíče vedla k nespokojenosti, kterou jeho posluchači začali dávat najevo - pravděpodobně v této době začaly vznikat podmínky pro husitství. Obracel se především na chudinu, kázal česky. Jeho kázání byl jakýsi soubor poučení o světě. Jeho žáci a následovníci se soustředili v Betlémské kapli (1391). Milíč byl horlivý, odvážný, svými myšlenkami nový a původní kazatel. Vždy zůstal v mezích katolického pravověří, třebaže se odvažoval dál než kdokoli jiný. Milíčova osobní mravní jednoznačnost a jeho poslušnost církvi ve věcech učení jej učinila hodným důvěry a ochrany samotného císaře Karla IV.

Za husitských válek se Jeruzalém (kostel sv. Bartoloměje) rozpadl a do 17. století se vystřídalo několik jednotlivých světských majitelů objektu. Po polovině 17. století připadl zdejší majetek jezuitům, kteří zde započali se stavbou kaple, která však shořela při požáru čtvrti v roce 1678. Jezuitský kostel, postavený na ruinách kaple a vysvěcený roku 1731, přestal svému účelu sloužit po zrušení řádu jezuitů roku 1773 za josefínských reforem a přešel do majetku státu.

V letech 1853 až 1949 byl kostel v držení Kongregace Šedých sester III. řádu sv. Františka, kterým byl po komunistickém puči zabaven a v době komunismu byl využíván jako skladiště a postupně chátral. 

Po pádu komunismu byl kostel a klášter navrácen v roce 1995 Šedým sestrám, v současné době tento objekt obývá 15 sester.

Nejméně výraznou částí kostela je zalomená fasáda do Bartolomějské ulice. S výjimkou jednoduchého portálu neobsahuje dekorativní prvky, jen několik typů jednoduše rámovaných barokních oken.

Nevelký interiér kostela postaveného na nepravidelném půdorysu je náročně architektonicky členěn a také svou dekorativností s využitím umělého mramoru a zlacení silně kontrastuje s uliční fasádou. Poškozené nástropní fresky, nad lodí s tématem mučení sv. Bartoloměje, jsou dílem Václava Vavřince Reinera.

Mimořádné je řešení dvorní fasády kostela, přístupné přes budovu dopravní fakulty ČVUT z Konviktské ulice. Fasáda vytváří monumentální průčelí nádvoří, její řešení částečně navazuje na sousední starší , jednodušší barokní stavby. Naopak je nezávislá na interiéru kostela, k čemuž si dopomáhá šikmými špaletami oken.  Vedle skutečných a slepých oken je fasáda ve výklencích a na atice zdobena sochami dvanácti apoštolů, Krista a Panny Marie z dílny Matěje Václava Jäckla.

V tělocvičně v Bartolomějské ulici začal svou činnost 1. března 1862 pražský tělovýchovný spolek Sokol.  


Vojenské velitelství Velké Prahy Bartoš

Vojenské velitelství Velké Prahy Bartoš (VVVP "Bartoš") je oficiální označení pro "Povstalecké veliteství Bartoš" ("Velitelství Bartoš"), které během pražského povstání v květnu 1945 zastávalo funkci velícího ústředního povstaleckého štábu. Toto velitelství vzniklo na základě iniciativy ilegální odbojové skupiny "Bartoš", kterou založil bývalý příslušník československých legií v Itálii podplukovník generálního štábu František Bürger-Bartoš (za Protektorátu používal František Bürger krycí jméno Bartoš. To později přijal jako oficiální součást svého jména).

Zleva: sedící Karel Kutlvašr, sedící v košili Jaromír Nechanský, stojící v náklonu František Bürger-Bartoš
Zleva: sedící Karel Kutlvašr, sedící v košili Jaromír Nechanský, stojící v náklonu František Bürger-Bartoš

Centrálním místem velení v době Pražského květnového povstání 1945 se stal hlavní kryt pražské protiletecké ochranné policie dislokovaný v podzemí v Bartolomějské ulici. Bojové operace na území Velké Prahy byly řízeny brigádním generálem Karlem Kutlvašrem, jenž zastával funkci vojenského velitele Velké Prahy. Jemu a jeho náčelníkovi štábu "Bartoš" podplukovníku Františku Bürgerovi byly podřízeny všechny velitelsky podchycené bojeschopné jednotky ve Velké Praze. Jednotky podřízené povstaleckému velitelství Bartoš (spolu s povstaleckým velitelstvím Alex a dalšími vojenskými složkami) přispěly rozhodující měrou k úspěšnému výsledku bojů v pražských ulicích i na periferních oblastech Prahy ve dnech 5. až 8. května 1945. 

Bürgerův koncept počítal s existencí a velitelským podchycením uniformovaných protektorátních sborů s českými příslušníky v čele s policií a četnictvem, dále pak s vládním vojskem, profesionálními hasičskými útvary, které by mohly být doplněny několikatisícovou "armádou" tvořenou zaměstnanci Elektrických podniků hlavního města Prahy (tramvajáky). Dále se soustřeďoval na zformování ilegálního praporu z bývalých příslušníků pohraniční finanční stráže (žijících v Praze) s důrazem na pražské složky tzv. Luftschutz (protiletecké ochranné policie). Protiletecká ochranná policie čítala asi 4 200 uniformovaných neozbrojených mužů (posílených totálně nasazenými obyvateli Prahy). Úkolem protiletecké ochranné policie bylo likvidovat následky leteckých náletů, byla podřízena policejnímu prezidentovi, na velitelských místech byli zaměstnáni bývalí důstojníci československé armády a byla organicky spojena se sítí pražské uniformované protektorátní policie. K dispozici měla i podpůrné vedlejší složky jakými byly ošetřovny, kuchyně, vozidla, sklady, materiál apod.

Kryt v Bartolomějské ulici

Tento pevný hlavní kryt pražské protiletecké ochranné policie se nacházel v podzemí v Bartolomějské ulici č.p. 5. V tomto objektu měl František Bürger k dispozici vycvičený spojovací a administrativní policejní aparát. Původní osazenstvo krytu disponovalo aktivními telefonními linkami po celé Praze, a to díky v krytu umístěné samostatné spojovací ústředně. Ta realizovala spojení na :

- 35 přístrojů policejní a státní sítě

- zvláštní linky pro komunikaci se šesti pražskými policejními úseky

- ředitelství drah, pošt, pražský požární sbor a

- pozorovatelný na petřínské rozhledně a Staroměstské radnici.

Pro urychlení vydávání rozkazů byl zde přes ústřednu zřízen "telefonický oběžníkový hovor", při němž se rozkazy automaticky přenášely současně na velitelství šesti pražských policejních úseků. Kryt v Bartolomějské č.p. 5 měl i dálnopisové spojení. To vedlo na:

- 6 pražských policejních úseků a

- 46 policejních revírů (rozkaz z krytu mohlo přejímat současně kompletních 52 účastnických policejních stanovišť).

Zařízení krytu si ještě před povstáním František Bürger-Bartoš osobně prohlédl dne 23. dubna 1945. Dopoledne dne 5. května 1945 zajistili kryt čeští policisté. Od nich si dne 5. května 1945 v 11:30 hod převzal stanoviště budoucího povstaleckého velitelství podnáčelník štábu "Bartoš" podplukovník generálního štábu Emil Horyna. Po dobu pražského povstání střežila lokalitu VVVP "Bartoš" obrněná jednotka kapitána Karla Dvořáka. Jednotka byla vyzbrojena ukořistěným tančíkem Renault AMR vzor 1935. Tyto stroje používali Němci pod označením PzSpWg ZTI 702(f). Jednalo se původně o francouzské tančíky, které nasazoval wehrmacht ke strážní službě na Němci okupovaných územích.

Generál František Bürger-Bartoš byl po II. světové válce povýšen do hodnosti brigádního generála a pokračoval v práci pro československou armádu. Jako jeden z hlavních činitelů Pražského květnového povstání 1945 byl už začátkem roku 1946 "uklizen". Nejprve byl odvelen do Budapešti a pak do Paříže. Po Únoru 1948 byl (v září roku 1948) povolán do Prahy, kde byl ustanoven velitelem Nejvyšší vojenské akademie. Ale již po roce působení v této funkci byl (v říjnu 1949) odeslán na tzv. nucenou dovolenou s čekaným. Dne 3. května 1950 byl zatčen orgány StB. Při prohlídce byly v jeho bytě nalezeny letecké snímky z předmnichovského období. To bylo tendenčně interpretováno jako "přečin nedbalého uchovávání státního tajemství". Následoval soud, jehož verdiktem byla degradace do hodnosti vojína a trest ve výši osmi měsíců vězení. Po propuštění z výkonu trestu (3. ledna 1953) se František Bürger vrátil do Prahy, kde pracoval jako úředník ve Státním pedagogickém nakladatelství (SPN). Koncem roku 1957 byl zproštěn obžaloby a byla mu navrácena generálská hodnost. O pět let později ochrnul po mozkové mrtvici a poslední dva roky svého života prožil upoután na lůžko. Zemřel 15. října 1964 v Praze.

Další členové Velitelství Bartoš dopadli podstatně hůř. Čekalo je odsouzení za velezradu s tresty odnětí svobody 18 let, ale i na doživotí a současně degradace na vojíny v záloze. Vězení na Mírově a v Leopoldově, podlomené zdraví, nízký starobní důchod, vystěhování, provokace.