Hrad Okoř
Dle současného archeologického výzkumu zde již ve 13. století existoval objekt charakteru hradu s mimořádně výstavnou kaplí. Stavebníkem dnešního hradu se před rokem 1359 stal bohatý přední měšťan Starého Města pražského František Rokycanský (Frána Rokycaner). Ještě před tím byl hrad výrazně goticky přestavěn. Rodina Rokycanských zde zůstala téměř 50 let, pak se hrad dostal do držení jiných měšťanů z Prahy. V roce 1421 se hradu bez boje zmocnili husité. V 1. polovině 15. století pak byl znovu přestavěn. Do podoby hradu se významně zapsali koncem 15. století páni z Donína. V 16. a 17. století se stal majetkem významného panského rodu Martiniců, který držel nepříliš vzdálené panství Smečno. V 16. století na hradě sídlila vedlejší protestantská linie martinického rodu. Jako mnoho dalších českých hradů i Okoř byl těžce postižen za třicetileté války a noví majitelé tuchoměřičtí jezuité z jezuitské koleje u sv. Klimenta ve Starém Městě pražském jej museli pro své potřeby letního sídla barokně upravit. Hrad dostali od významného politika, hraběte Jaroslava Bořity z Martinic. Po zrušení řádu Josefem II. v roce 1773 byl hrad ponechán svému osudu a velmi rychle zchátral. Správce hradu dal strhnout střechy a materiál začal rozprodávat. Kolem roku 1800 se kvůli neúdržbě zřítila polovina mohutné velké věže. V 19. století se na hradu nacházela též nouzová obydlí chudiny a hrad se stal cílem řady turistů či malířů. Nezaměnitelná silueta jeho působivé zříceniny inspirovala v 19. století množství romantických umělců, jejichž zájmu Okoř vděčí za to, že je jedním z našich hradů v té době nejčastěji zobrazovaných.
Zřícenina hradu Okoře leží zhruba 15 km severozápadně od Prahy. Od roku 1965 je chráněn jako kulturní památka. Vystavěn byl v údolí mezi poli na malé skalce obtékané Zákolanským potokem v nadmořské výšce 275 m.n.m. Svou polohou pod úrovní okolních vrchů je Okoř spolu s hradem Kost na českém území výjimkou.
Za malým předhradím, které se obrací ostrou hranou k protilehlé výšině, měl výstavné jádro s velkou obytnou věží v čele. Ta pohltila starší kapli a srostla s komplexem palácových křídel, z nichž z jižního křídla do nádvoří vystupovala ještě menší čtverhranná věž, do bloku okolo obdélného nádvoří. Další průjezdní křídlo záhy nahradilo i původní bránu, tvořenou pouze portálem v čelní hradbě pod velkou věží. Vysunutí donjonu, obíhaného ještě parkánem, před líc brány, kterou tak mohl velmi účinně chránit, bylo nezbytné, neboť se zde nenacházel příkop. Nezbytnost zajistit staršímu sídlu ve změněných podmínkách vedení boje možnost aktivní dělostřelecké obrany vedla k výstavbě nového vnějšího opevnění při patě skalky se dvěma polookrouhlými dělostřeleckými baštami. Do takto vzniklého nového areálu se přesunuly funkce předhradí a nově zde vznikl i pivovar. Bývalé předhradí (od této doby třetí nádvoří) mohlo být využito v souvislosti obytného provozu hradu, jak dokládá stavba objektu tzv. refektáře (společná jídelna mnichů v klášterech). Vznikla zde i studniční věž. Nejpozději v této době se stal součástí obranného systému hradu i rybník, který jej obklopil ze tří stran. Nebezpečnou výšinu východně od hradu musela zajistit samostatná předsunutá bašta.
Hrad je klasickou ukázkou velké blokové dispozice a v době svého vzniku náležel k nejvýstavnějším objektům v zemi. Pozdně gotická přestavba umožnila majitelům hradu rozvinout podnikání ve vlastní režii a jádru hradu dala nezbytný obytný komfort. Výstavba nového opevnění se snažila eliminovat nevýhody vyplývající z polohy, která byla v nových podmínkách vyloženě nešťastná a kterou hrad dostal do vínku při svém vzniku.
Václav Hájek z Libočan uvádí, že kníže Přemysl Oráč daroval toto území jednomu ze svých družiníků, který se jmenoval Okrs. Ten zde roku 731 měl vystavět hrad, který byl pak po něm pojmenován Okoř. V době Dívčí války byla v družině Vlasty dívka jménem (Divoká) Šárka, která měla být dcerou pána z Okoře (Mnohoslava Okořského). Ta se mimo jiné zúčastnila i přepadení Ctirada a jeho družiny (mělo se to stát na místě, kde dnes stojí kostelík sv. Matěje v Praze). Po tomto činu zřejmě v důsledku výčitek svědomí nakonec spáchala sebevraždu skokem ze skály, která je známa jako Dívčí skok. Území, kde se tato skála nachází, se nazývá Divoká Šárka.
První ověřená zmínka o vsi Okoř pochází z roku 973, kdy ji kníže Boleslav II. daroval pražskému klášteru benediktinek sv. Jiří v Praze. Další zmínka pochází z roku 1282, kdy byl jejím majitelem pražský měšťan Jan z Okoře. V letech 1361 - 1380 pak Vladyka (pražský konšel) a rytíř Fráňa (František) Rokycanský, jenž zemřel roku 1380. Poté ji až do roku 1399 vlastnil jeho starší bratr Jan Rokycanský. V následujícím období nejsou majitelé vsi známi, až v roce 1414 se uvádí Mikuláš z Prahy a Egenberku, který zemřel v roce 1416. Dalšími majiteli bli do roku 1420 Jindřich Lefl z Lažan a Bechyně se synem Janem a rok na to Ludvík Apatykář z Prahy, původním jménem Ludovicus de Florentia (zemř. roku 1427, jeho strýcem byl Angelus de Florentia, měšťan pražský, který založil za vlády Karla IV. první botanickou zahradu v Praze, která se tehdy nazývala Hortus Angelicus neboli Andělova či Andělská zahrada - nacházela se v místech dnešní hlavní pošty v Jindřišské ulici).
Když se na jaře roku 1421 vracelo pražské a táborské vojsko z výpravy do Žateckého kraje, zdejší hrad dobyli a poté jej i vesnici darovali Václavu Cardovi z Petrovic. Ten ji vlastnil do roku 1428, kdy se dostala Janovi, synovi Ludvíka Apatykáře. Po jeho smrti roku 1433 ji měla až do roku 1455 jeho žena Dorota a poté do roku 1472 její druhý muž, kterým byl Bořivoj mladší z Lochovic. Následoval jejich vnuk Bořivoj z Donína. V letech 1500 - 1518 ji pak vlastnil jeho syn Jan z Donína, který hrad prodal Hynkovi Bořitovi z Martinic. Jan byl velice nábožný a kdo klel, musel za trest sníst lžíci kolomazi. On sám to musel jednou udělat, aby neporušil svůj rozkaz.
Hynek Bořita z Martinic a pán na Smečně Okoř vlastnil až do své smrti v roce 1523, přičemž před svou smrtí stanovil, že jeho statky mohou zdědit jen mužští potomci a že tyto jsou neprodejné. V kostelní lodi kostela sv. Vavřince v Černovičkách je hrobka, v níž byla pochována roku 1532 Kateřina, šlechtična z Martinic a na Okoři, dcera Jana mladšího Bořity z Martinic a Anny, rozené z Wartenberka. Dalšími vlastníky tak byli až do roku 1590 jeho synové Volf a Jan, přičemž do roku 1536 ji spravovali společně, poté se rozdělili: do roku 1551 ji měl Volf a po něm Jan. Poté následovala jeho manželka Anna z Wartenberka a po její smrti v roce 1595 Jiřík Bořita z Martinic. Posledním majitelem z tohoto rodu byl v letech 1597 - 1649 Jaroslav Bořita z Martinic a pán na Smečně, který v závěti odkázal hrad a celé panství semináři Tovaryšstva Ježíšova u sv. Klimenta v Praze s tím, aby mu každý rok vychovali tři mladíky na kněze, které pak na svém panství usadí.
Okoř tedy v letech 1694 - 1773, kdy byl řád zrušen, spravovali jezuité. Na hradě byla kaple zasvěcená sv. Václavovi, ta byla dlouhý čas opuštěna a poté roku 1675 od Tovaryšstva opravena. Dne 29. července téhož roku byla od děkana metropolitní kapituly Tomáše Pešiny benedikována (žehnána). V této kapli bývala sloužena mše svatá kněžími z tuchoměřické rezidence, a to 28. září ve svátek sv. Václava, 4. března v den přenesení sv. Václava, ve středu o dnech prosebních, kdy bylo vedeno i procesí do okořských polí. V době podzimních prázdnin, kdy byl studujícím novicům Tovaryšstva dopřán deset dní oddech na hradě, byla sloužena mše svatá každý den knězem, jenž měl nad nimi dozor. O nedělích nebo svátcích, spadajících do té doby měl vždy některý z noviců cvičební kázání. V kapli byly dva oltáře. Hlavní oltář sv. Václava z černého mořeného dřeva s dřevěnými pozlacenými ozdobami, obrazem sv. Václava a v nástavku obrazem sv. Víta, oba pořízeny roku 1704. Druhý oltář, boční na straně evangelijní, byl rovněž dřevěný, plastickým dílem na něm bylo znázorněno Zvěstování Panny Marie a pod tím výjevy Kristus kříž nesoucí a Kristus trním korunován.
Po zrušení Tovaryšstva Josefem II. se v kapli již žádná mše nekonala. Kaple byla roku 1787 zrušena, předměty z ní byly prodány v dražbě a získané peníze byly odvedeny náboženské matici. Téhož roku byla kaple zcela uzavřena z důvodu možného padání (sesutí) zdiva. Správce nově utvořeného Studijního fondu Království českého pak poručil všechny střechy strhat, štukoví a tesané kameny vytrhat a vše, co bylo k užitku odvezl a zpeněžil. Zkázu pak dokončili lidé ze vsi a okolí, kteří vyloupili nebo zničili vše, co tam ještě zbylo. Později vznikla na věži podélná trhlina, která se v průběhu dalších let stále rozšiřovala, až se kolem roku 1800 celá polovina věže zřítila.
V roce 1869 zde žilo 170 obyvatel, v roce 1880 pak 213 obyvatel. V roce 1910 jich zde žilo 169, po skončení I. světové války 133 (sčítání v roce 1921). V roce 1991 jich bylo napočítáno nejméně, a to 32.
Kromě hradu Okoře jsou dalšími pamětihodnostmi lípa u Michova mlýna a Dolský mlýn. Pod hradem najdeme i šamanské kolo, tzv. medicine wheels, vybudované po vzoru šamanských kol v Severní Americe. Vzniklo v roce 2010. Šamanské kolo s názvem Brána jednoho srdce je míněno jako "upomenutí pro uskutečnění vize Libuše (české kněžny a princezny): Vidím město veliké, jehož sláva se bude dotýkat hvězd." Vstupem do kruhu, ideálně od východu (od hradu), člověk s touto myšlenkou souhlasí a stává se součástí Kruhu Srdcí. Nejvyšší kámen medicine wheels u Okoře sahá člověku asi do pasu, ale o mnoho větší nejsou ani ty největší kameny tvořící nejznámější šamanské kolo Bighorn Medicine Wheel ve Wyomingu v USA. Ty sahají člověku přibližně k ramenům.
Trasa v délce 20,2 km, která trvá 5 hodin a 45 min vede z hradu Okoř po červené turistické značce kolem kaple Nalezení sv. Kříže v Číčovicích, dále kolem umělé jeskyně sv. Františka rovněž v Číčovicích, v Tuchoměřicích projdeme kolem kláštera Komunity Chemin Neuf až k odpočinkovému místu sv. Juliána. Odtud po žluté turistické značce směrem do Statenic kolem Kopanského mlýna až k bývalému zámku Statenice. U sochy sv. Jana Nepomuckého odbočíme vlevo a po modré turistické značce dojdeme do části Velkých Přílep zvané Kamýk, kde vidíme kříž na vršku. Po cyklostezce dojdeme do Lichocevse, kde vidíme kapličku, údajné místo nehody (možná vraždy) hraběnky Barbary Dlouhoveské. Z Lichocevse se vydáme do Noutonic, kde projdeme kolem hřbitova, kde údajně straší a je tu i rodinná hrobka Dlouhoveských. Zde pokračujeme směrem na Nový Mlýn. Až narazíme na červenou turistickou značku, odbočíme vlevo a kolem Dolského Mlýnu se vrátíme zpět do výchozího bodu hradu Okoř.
