cz

Bečov nad Teplou - strážce pokladu

18.08.2015

Bečov nad Teplou je město ležící na spojnici mezi Karlovými Lázněmi a Mariánskými Lázněmi. Vznik města byl podmíněn existencí křižovatky dvou důležitých komunikací, jedna vedla z Plzně do Lokte, druhá spojovala klášter v Teplé s tržišti v Poohří. Falzum z 15. století zmiňuje Bečov již v roce 1214, první doložená zmínka je ale spojena až v souvislosti se vznikem hradu počátkem 14. století za pánů z Rýzmburka. Bečov byl tehdy osadou, kde se zřejmě nacházela celní stanice. Hrad jako centrum panství a těžba drahých kovů v okolí však přispěly k růstu jeho významu. 

V roce 1387 se Bečov připomíná jako městečko, privilegium pánů z Rýzmburka z roku 1399 dokumentuje postavení Bečova v té době. V 15. století se Bečov stává majetkem pánů z Plavna, kteří ale panství několikrát dali do zástavy různým rodům (Šternberkové, Šlikové). Jindřich III. z Plavna potvrdil v roce 1481 Bečovu stará privilegia a o rok později si u Vladislava Jagellonského vymohl povýšení na město s právem opevnění (1482).

Mohutného rozvoje se Bečov dočkal za vlády Pluhů z Rabštejna (1492 - 1547), kteří z něj učinili hlavní sídlo rozsáhlého panství. Tehdy také kulminovala těžba cínu v okolí Horního Slavkova a vysoké zisky umožnily Pluhům bečovský hrad ve velkém rozsahu přestavět. Kašpar Pluh z Rabštejna patřil mezi přední osobnosti stavovského odboje v roce 1547, poté však musel odejít do exilu. Jeho majetek mu byl zabaven a Bečov se stal korunním majetkem. Ferdinand I. krátce zastavil Bečov opět pánům z Plavna, za dalších zástavních majitelů Šliků bylo panství zadluženo a v roce 1597 je převzala městská obec v Horním Slavkově. 

Horní Slavkov se zapojil do českého stavovského povstání v letech 1618 - 1620 a Bečov byl poté opět zkonfiskován. K panství tehdy patřilo město a hrad Bečov, dvanáct vesnic, pivovar, ovčín, tři hospodářské dvory a dva železné hamry. Za 60 000 kop grošů míšeňských koupil celý tento majetek v roce 1624 Gerhard z Questenberka, jehož potomci zde vládli více než sto let. Za třicetileté války došlo k úpadku těžby drahých kovů, začala se ale rozvíjet řemesla pro potřeby armády (tkalcovství, kloboučnictví), na odumírající těžbu cínu navazovalo dočasně také cínařství. Questenberkové do značné míry rozvoj městečka podporovali (1662 potvrzení starých městských privilegií), na druhou stranu nekompromisně prosazovali protireformaci, během níž byl mimo jiné zlikvidován hrob Kašpara Pluha z Rabštejna v místním kostele. Kromě požáru v roce 1621 postihly Bečov dvě morové epidemie (1632, 1679), na konci třicetileté války obsadili město a hrad Švédové. V roce 1680 se bečovští zapojili do nevolnického povstání a šest místních měšťanů bylo za účast ve vzpouře odsouzeno k trestu smrti. 

Questenberkové nakonec svým hlavním sídlem učinili Jaroměřice nad Rokytnou a Bečov zůstal stranou jejich zájmu, přesto zde v předhradí zahájili stavbu barokního zámku. Janem Adamem z Questenberka rod vymřel (1752) a panství přešlo na spřízněný rod Kouniců. Za Dominika Ondřeje II. z Kounic byl zámek dokončen a v roce 1755 se císařovna Marie Terezie definitivně vzdala lenních nároků na Bečov. Kounicové se zasloužili o vznik několika vesnic v okolí, ale protože jejich hlavní sídla se nacházela na jižní Moravě, nakonec Bečov prodali. Od Aloise z Kounic koupil Bečov v roce 1813 za téměř půl milion zlatých vévoda Bedřich Beaufort- Spontin ze starobylého belgického rodu. 

Koncem 19. století měl Bečov téměř 2 500 obyvatel, byly zde dvě školy, hudební škola, okresní nemocenská pojišťovna, okresní soud, součástí velkostatku byl pivovar, byla zde i elektrárna. V 19. století přispěla k rozvoji Bečova nová silnice Plzeň - Toužim, v roce 1837 byla zřízena pošta, v roce 1850 se Bečov stal sídlem soudního okresu a o rok později byla postavena budova okresního soudu. Další vývoj byl ovlivněn železniční tratí Karlovy Vary - Mariánské Lázně a Bečov - Rakovník (1898), na kterou navázala trať Bečov - Sokolov, vedoucí přes Loket (1901). Na konci 19. století bylo postaveno nádraží a v jeho sousedství luxusní hotel Central. Do podoby města zasahovali i v této době majitelé velkostatku, vévoda Alfred Beaufort-Spontin (1816 - 1888) skoupil domy a pozemky severně od zámku a zřídil zde park. Plánovaná přestavba hradu a zámku v novogotickém slohu podle projektů J. Zítra a J. Mockera z finančních důvodů proběhla jen v dílčích úpravách. V době první republiky fungovala v Bečově továrna na výrobu nábytku a knihtiskárna.

Připojení Bečova k Německé říši v roce 1938 přivítalo místní německé obyvatelstvo s nadšením, majitel velkostatku Jindřich Beaufort-Spontin (1880 - 1966) byl aktivním členem NSDAP a na zámku poskytoval azyl zraněným německým důstojníkům, mezi místními obyvateli byl však oblíben. V řadách Wehrmachtu padlo 89 mužů z Bečova, mezi nimi mimo jiné Karel Beaufort-Spontin (1918 - 1942), mladší syn Jindřicha.

Těsně před koncem války prošly Bečovem tři pochody smrti z koncentračních táborů, krátce nato došlo k jeho osvobození. Bečovem procházela demarkační linie, takže americké jednotky se zastavily u nádraží, zatímco samotné město spadalo již do sovětské okupační zóny. Američtí vojáci odešli v roce 1947 do Německa, zatímco sovětská armáda zůstala v Bečově až do roku 1951, v roce 1947 navštívil město maršál Koněv.

Převážně německé obyvatelstvo bylo po roce 1945 odsunuto, na základě Benešových dekretů byl zkonfiskován i velkostatek se zámkem a hradem. Z Bečova a okolí bylo během roku 1946 odsunuto přes 6 000 Němců. Prokazatelných antifašistů nebo odborníků ve specializovaných výrobních procesech, kteří mohli zůstat, bylo 171. Bečov se špatným dopravním spojením a nedostatkem pracovních příležitostí nelákal k novému osídlení, takže město i okolní obce zůstaly dlouho po II. světové válce téměř opuštěné. Těžba uranové rudy v Horním Slavkově přinesla dočasně nové osadníky, v padesátých letech 20. století byli na zámku a v bývalém hotelu Central ubytováni horníci. 

Od 14. století existovala v Bečově židovská komunita, jíž byl vyčleněn prostor v dnešní Poštovní ulici, v roce 1662 je doložen židovský hřbitov, v roce 1688 byla postavena synagoga. Koncem 18. století čítala židovská komunita v Bečově čtyřicet rodin, později ale došlo k výraznému úbytku židovských obyvatel a v roce 1938 zde žilo již jen šest rodin. Ve 20. století zanikla v Bečově samostatná židovská obec a kvůli nedostatku finančních prostředků na opravu byla v roce 1930 zbořena synagoga. Všichni bečovští Židé opustili město ještě před II. světovou válkou. V roce 1938 byl zcela zlikvidován židovský hřbitov, dochovaly se jen tři náhrobky z 18. a 19. století, které jsou dnes umístěny v hradním lapidáriu. Z bečovské židovské komunity dosáhla největšího významu rodina Löwy, která se v Bečově připomíná od 16. století. Bečovský rodák ing. Erwin Löwy (1897 - 1959) se po odchodu z Československa prosadil ve zbrojařském průmyslu a proslul jako letecký konstruktér. 

Ač bylo v letech 1948 - 1989 v Bečově zbořeno přes sto domů, zůstal historický ráz města zachován a v roce 1992 bylo centrum prohlášeno za městskou památkovou zónu. Oživení turistického ruchu napomohlo zpřístupnění vzácné památky, relikviáře sv. Maura v roce 2002.


Pamětihodnosti:

- hrad Bečov nad Teplou - vznikl nad osadou Bečov na začátku 14. století. Roku 1407 prodali Rýzmburkové bečovské panství spolu s řadou dalších statků v této oblasti Oldřichu Zajícovi z Házmburka který jej už roku 1411 prodal míšeňskému purkrabímu Jindřichovi Staršímu z Plavna, který patřil k nepřátelům krále Václava IV. a později husitů. V roce 1424 zastavil Jindřich z Plavna Bečov Erkingerovi ze Seinsheimu, předkovi Schwarzemberků. Seinsheim dostal Bečov jako opěrný bod proti husitům a držel zde velkou posádku, ale už v roce 1430 vyplenil hrad husitský hejtman Jakoubek z Vřesovic, ale neosadil jej posádkou. Roku 1437 prodal Seinsheim Bečov svému zeti Matěji Šlikovi z Holíče. Ten jej prodal pánům z Plavna, kteří zde vládli do konce 15. století.

V roce 1495 koupili bečovské panství Pluhové z Rabštejna, kteří jej vlastnili až do roku 1547. Za šmalkaldské války (1546 - 1547) vlastnil hrad Kašpar Pluh z Rabštejna, který stál v čele stavovského povstání proti Ferdinandu I., protože se obával o své velké zisky z cínových dolů. Česká stavovská hotovost z roku 1547 se měla shromáždit v okolí Bečova nad Teplou pod vedením Kašpara Pluha, aby zabránila vpádu císařského vojska do Čech, ale mnoho posil nedorazilo. Po porážce německých evangelíků v bitvě u Mühlberka v dubnu 1547 byl Kašpar Pluh z Rabštejna odsouzen k smrti a konfiskaci majetku a zachránil se útěkem do Míšně, kde zůstal až do smrti Ferdinanda I. (1564) a nástupu jeho syna Maxmiliána II. Potom se vrátil do Čech a žil v Sokolově, kde v roce 1585 zemřel.

Zkonfiskované bečovské panství zastavil Ferdinand I. nejprve Jindřichu IV. z Plavna (1554), roku 1558 je znovu zastavil, tentokrát Jindřichu Šlikovi z Holíče. Roku 1573 je císař Maxmilián II. zastavil bečovské obci, ale už v roce 1577 zastavil císař Rudolf II. panství Šebestiánu Šlikovi z Holíče, majiteli falknovského panství, jehož rod se (na rozdíl od loketských Šliků) povstání nezúčastnil. Největší část Slavkovského lesa a nejbohatšími doly na cín si císař ponechal. Horní Slavkov se stal v roce 1597 královským horním městem a roku 1615 majitelem celého bečovského panství a zástavním držitelem Karlových Varů. 

Konec rozkvětu bečovského panství učinila třicetiletá válka. Bečov byl jedním z hradů, kde se dlouho (1620-1621) držela stavovská (mansfeldská) posádka. Panství bylo slavkovským měšťanům za jejich účast na stavovském povstání zkonfiskováno a roku 1624 prodáno císařskému sekretáři Gerhardovi z Questenberka. V roce 1648 přepadl Bečov švédský generál Königsmarck, který hrad dobyl a posádku zajal. Hrad byl velmi poškozen a dále sloužil jako hospodářské skladiště. Spory královské vrchnosti z horníky vedly v roce 1680 k povstání na Bečovsku a Slavkovsku, které bylo krutě potlačeno. Questenberkové vymřeli roku 1752 a bečovské panství získal Dominik Ondřej II. z Kounic a Rietbergu, který se psal po svých předcích i z Questenberka. V tomtéž roce se Marie Terezie vzdala všech korunních práv na Bečov, který se tak stal dědičným panstvím (až do roku 1945).

V roce 1985 byl v prostoru hradní kaple v rámci pátrání Veřejné bezpečnosti nalezen a vyzvednut relikviář svatého Maura, který zde byl ukryt v roce 1945. Relikviář představuje nejvýznamnější románskou klenotnickou památku u nás a vedle korunovačních klenotů je také nejvýznamnější klenotnickou památkou u nás vůbec. Od roku 2002 je relikviář po předchozím restaurování opět umístěn v Bečově nad Teplou, tentokrát v prostoru nedalekého zámku. 

- zámek Bečov nad Teplou - převzal rezidenční funkci přilehlého hradu. Zámek byl vybudován v letech 1750-53 v těsné blízkosti středověkého hradu v místě bývalého předhradí. Pro vybudování zámku bylo využito raně barokní opevnění, které navrhl Jan Lacron v období třicetileté války a z něhož byla realizovaná pouze malá část v podobě dělostřelecké bašty.

Dvoupatrový zámek, zvaný v dobových pramenech Nový nebo Dolní, nechal vybudovat v polovině 18. století tehdejší majitel bečovského panství Dominik Ondřej z Kounic. Architekt barokní budovy využil zmiňovanou baštu jako substrukci pro rozměrnou polygonální věžici a zachoval i renesanční portál předhradí z doby kolem roku 1540, který využil jako vstupní portál zámku. Přístup do něj byl realizován zděným mostem neseným osmi hranolovými pilíři. Na mostě jsou umístěny kamenné sochy Jana Nepomuckého a jezuitského světce Jana de Gotto z roku 1753. 

Dvoupatrový zámek, zvaný v dobových pramenech Nový nebo Dolní, nechal vybudovat v polovině 18. století tehdejší majitel bečovského panství Dominik Ondřej z Kounic. Architekt barokní budovy využil zmiňovanou baštu jako substrukci pro rozměrnou polygonální věžici a zachoval i renesanční portál předhradí z doby kolem roku 1540, který využil jako vstupní portál zámku. Přístup do něj byl realizován zděným mostem neseným osmi hranolovými pilíři. Na mostě jsou umístěny kamenné sochy Jana Nepomuckého a jezuitského světce Jana de Gotto z roku 1753. Přilehlá zámecká terasovitá zahrada pochází až z druhé poloviny 19. století. Pod terasami se nachází rozsáhlá sklepení bývalého pivovaru z 18. století.

- kostel sv. Jiří - původní kostel vznikl během 15. století na návrší na místě někdejšího hradu. Po požáru v roce 1621 byl znovu vystavěn, věž byl doplněna až v roce 1652. Během 17. století byly pak upravovány interiéry, zvony byly do věže zavěšeny až v roce 1760. Téhož roku, 18. června 1760, město vyhořelo a požáru podlehl i kostel. Nová barokní stavba vznikla v letech 1762 - 1767 podle projektu místního stavitele Franze Pöpperla. Kostel byl vysvěcen na svátek Narození Panny Marie dne 8. září 1767 tepelským opatem Janem Kryštofem z Trauttmansdorffu. Interiér kostela byl doplňován v průběhu 70. let 18. století za přispění regionálních řemeslníků a umělců z Bečova, Lokte a Teplé, nové zvony byly odlity v Chebu. Více než sto let zůstal kostel bez věže, i když její základy byly položeny v roce 1767, ale z důvodu nedostatku financí bylo od stavby věže upuštěno. I když byl kostel v roce 1834 modernizován, úplného dokončení se dočkal až v roce 1885, kdy byla přistavěna věž podle návrhu architekta Jana Schoberta z Toužimi.

- stará pošta č.p. 112 - pozdně barokní stavba z konce 18. století, kdysi stanice poštovních dostavníků a zájezdní hostinec

- radnice 

- muzeum historických motocyklů a jízdních kol, stálá expozice hraček

- Šibeniční vrch - býbalé popraviště blíže popisuje naučná stezka (blíže se dočtete zde)

- Bečovská botanická zahrada - botanická zahrada o rozloze 9 hektarů byla před II. světovou válkou jednou z nejvýznamnějších historických sbírkových zahrad v Čechách. Sbírková zahrada byla založena za posledního majitele panství Jindřicha z Beaufort-Spontin a jeho ženy Marie (otcem Marie Beaufort byl hrabě Arnošt Emanuel Silva-Tarouca, zakladatel Průhonického parku). Původní název byl "Beaufortské alpinum a zahrada u Korunního rybníka". Od II. světové války však nebyla udržovaná a prakticky veškeré rostlinstvo zmizelo. V roce 2005 se rozhodl Ing. Jiří Šindelář tuto zahradu odkoupit a znovu vrátit k životu.

- relikviář svatého Maura - po českých korunovačních klenotech je to druhá nejcennější památka a vůbec nejzajímavější románská klenotnická památka v České republice. 

Relikviář majitelé zámku a hradu v Bečově nad Teplou ukryli v roce 1939 v hradní kapli. Byl naleze v roce 1985 a zrestaurován, v roce 1995 prohlášen národní kulturní památkou České republiky. Je součástí stálé expozice na nedalekém zámku a je trvale vystaven v prostorách modré jídelny.

Relikviář svatého Maura byl vyroben na zakázku člena zámožného rodu Rumigny, který také založil benediktinský klášter v belgickém městě Florennes. Biskup Gérard de Rumigny získal relikvie svatého Jana Křtitele a později svatého Maura z katedrály v Remeši. Právě pro uložení těchto ostatků byl relikviář zhotoven. Ještě později byly do relikviáře uloženy ostatky sv. Timoteje a sv. Apolináře. 

Po Francouzské revoluci byl klášter, v jehož majetku se relikviář nacházel, zrušen; relikviář samotný se stal vlastnictvím jiného kostela ve Florennes. Byl však částečně poškozen, a od církevní rady jej roku 1838 zakoupil za 2 500 franků šlechtic Alfred de Beaufort-Spontin. Podle církve byl prodej podmíněn tím, že relikviář nikdy neopustí území Florennes.

V polovině 19. století nechal Beufort schránku zrestaurovat nákladem 3 tisíc franků. V roce 1851 byla transakce poprvé napadena u soudu. V roce 1880 byl relikviář převezen na výstavu v Bruselu, v roce 1888 jej Alfred de Beaufort-Spontin přemístil na svůj zámek v Bečově nad Teplou, kde se rodina po odchodu z Belgie usídlila. V Belgii došlo k dalšímu soudnímu sporu o vlastnictví relikviáře, spor skončil v roce 1901 mimosoudním vyrovnáním, Beaufortové zaplatili církvi dalších 20 tisíc franků. 

V regionu byl relikviář znám a podrobně publikován i s fotografiemi v tehdejší řadě soupisů uměleckých a historických památek Československa. V roce 1932 vyšel soupis památek areálu hradu a zámku Bečov, ve kterým byl uveden i relikviář včetně jeho fotografií. Beaufortové se pokusili dosáhnout zákazu vydání knihy, v jejím druhém vydání se již relikviář neobjevuje. 

V roce 1939 Heinrich Beaufort-Spontin se synem Friedrichem relikviář ukryli spolu se 103 láhvemi francouzského koňaku a láhvemi vína pod podlahu hradní kaple Navštívení Panny Marie. Za II. světové války příslušníci rodu Beaufortů-Spontinů kolaborovali s nacisty. Na konci II. světové války v roce 1945 Beaufortové ze zámku v Bečově uprchli jen s nejnutnějšími předměty, relikviář si jako velký zlatý předmět netroufli na konci II. světové války při stěhování do Vídně odvézt. Zámek byl po válce znárodněn.

Heinrich Beaufort v roce 1966 zemřel v Rakousku, o získání relikviáře se nikdy nepokusil. Syn Friedrich neúspěšně žádal po ČSSR vydání rodinného movitého majetku, který byl na základě Benešových dekretů zkonfiskován, cennější kusy byly rozptýleny po zámcích po celém Československu, méně významné byly prodány nebo se ztratily. 

Jeho syn Christian, ředitel sbírky zbraní Uměleckoprůmysového muzea ve Vídni, chtěl relikviář získat, rád by ho viděl jako ozdobu nějaké stálé expozice. V roce 1982 zchátralý nepřístupný zámek Bečov navštívili jeho teta Elisabeth a její muž Max von Croy a ověřili si, že relikviář byl stále na svém místě. 

V roce 1984 Christian oslovil rakousko-amerického obchodníka a lovce pokladů Dannyho Douglase, aby relikviář z ČSSR získal. S plánem souhlasil i Christianův otec Friedrich. Danny Douglas (* 1939) se narodil v Berlíně židovské matce a americkému otci. Rodina emigrovala do Londýna, kde se otec zapojil do odboje Spojenců, ale během války zemřel, matka roku 1948 zahynula při havárii letadla. Osiřelý Danny odjel do USA a ve službách americké zpravodajské služby se vrátil do Berlína, pracoval jako tlumočník, v 60. letech se usadil ve Vídni, platí za znalce válečných poměrů ve střední Evropě. Proto si jej Beafortové vybrali. Jeho hlavní obchodní činností byla rakouská firma na krmiva pro domácí zvířata.

V červnu roku 1984 Danny Douglas kontaktoval československé úřady a na zastupitelském úřadu ve Vídni začal vyjednávat s československým státem o vývozu blíže neurčené umělecké památky. Vyjednávání pokračovalo v Praze, kde s ním jednali zástupci PZO Artia, který se zabýval dovozem a vývoz kulturních statků. Následných jednání se účastnili také čeští policisté vydávající se za úředníky ministerstev. Douglase sledovali ve Vídni agenti StB, kteří navrhovali Douglase unést. Po třech schůzkách bylo znění smlouvy dojednáno, podle smlouvy měl být předmět prodán a ČSSR měla obdržet 73 % výtěžku, Douglas pak 27 %. Druhou variantou bylo rozhodnutí ČSSR si předmět ponechat, v takovém případě měla Douglasovi ČSSR zaplatit 50 % odhadní ceny předmětu (maximálně 0,5 mil. USD). Zaměstnanci PZO Artia s obchodem souhlasili, smlouva však ještě nebyla podepsána. 

Při vyjednávání vyšlo postupně najevo, že jde o dutý kovový předmět o velikosti přibližně konferenčního stolku s vysokou historickou a uměleckou hodnotou, který leží zakopaný asi 100 kilometrů od Norimberku. Po dalším pátrání nalezli českoslovenští kriminalisté knihu z roku 1932 s popisem relikviáře, uloženého na zámku. 

Dne 4. listopadu 1985 se v Karlových Varech Douglas setkal s policistou Maryškou, který se vydával za pracovníka ministerstva. Ústně si potvrdili platnost smlouvy, Douglas Maryškovi upřesnil velikost předmětu a potvrdil, že se předmět nachází na Bečově. Maryška požádal o odložení podpisu smlouvy na 7. listopadu 1985 kvůli nedostatku peněz na jistinu, kterou měla ČSSR před podepsáním smlouvy složit. Dalšího dne začali policisté důkladně prohledávat celý bečovský areál a spolu s kastelánem relikviář nalezli. Ke zpětnému zděšení archeologů relikviář policisté ihned vyzvedli a byl umístěn v kanceláři policisty Maryšky. 

Po tomto významném nálezu připravil Západočeský památkový ústav smlouvu s Umělecko-průmyslovým muzeem v Praze, které se zavázalo vypracovat expertizu schrány; ta byla za tím účelem převezena do Prahy. Odborný posudek expertní komise muzea, podepsaný Dagmar Hejdovou ohodnotil relikviář jako památku nevyčíslitelné hodnoty; její vývoz proto nepřipadal v úvahu. V důsledku nevhodného uložení ve vlhké zemi byla však schrána ve velmi špatném stavu, jenž vyžadoval zrestaurování. Ihned po zveřejnění nálezu zareagoval belgický historik umění Robert Didier časopiseckou publikací relikviáře, kterou zaslal svým českým kolegům a kolegyním. Relikviář byl nevhodně uložen do suchého sejfu České národní banky, kde se dřevěné jádro postupně rozpadlo.

Nařízením vlády České republiky č. 262/1995 Sb. ze dne 16. srpna 1995 byl relikviář zařazen na seznam národních kulturních památek České republiky pod číslem 308. Restaurátorské práce začaly až v roce 1991 a trvaly 11 let. Náročného a dlouhého procesu restaurování se ujali restaurátoři Alena Nováková a její žák Andrej Šumbera, s několika dalšími spolupracovníky. Památkový dozor měla odborná komise šesti expertů, kterou řídil Národní památkový ústav, územní pracoviště pro západní Čechy. Práce probíhaly mimo jiné za konzultací s restaurátory z německých Cách, kteří krátce před tím restaurovali obdobné relikviářové skříně z Kolína nad Rýnem (Tříkrálovou) a z Cách (Mariánskou). Bylo však také nutno vyvinout nové restaurátorské postupy. Relikviář byl rozebrán, přitom byla mj. odstraněna sádrová výplň sošek z předchozích oprav. Vzácné kameny byly sejmuty a vyčištěny, poškozené pracně opraveny. Stovky dílů bylo třeba opravit nebo nahradit, poté byly postupně osazovány na nové ořechové jádro, které nahradilo původní polorozpadlé dřevo dubové. Ruce sošek byly nově domodelovány. Nově byly doplněny rovněž chybějící křišťálové koule na hřebeni střechy. Relikviář byl kompletně zrestaurován roku 2002.

Poprvé byl relikviář veřejnosti ukázán na Pražském hradě na výstavě v roce 2000, tehdy však ještě nebyl zcela zrestaurovaný. Teprve od 4. května 2002 se stal součástí stálé expozice na místě, kde byl nalezen a je trvale vystaven v prostorách modré jídelny na zámku Bečov nad Teplou v okrese Karlovy Vary. 

Tvarem i velikostí se relikviář velmi podobá relikviáři z katedrály Panny Marie v Cáchách a relikviáři sv. Tří králů z katedrály svatého Petra v Kolíně nad Rýnem. Uvnitř se nacházejí skeletální ostatky (kromě sv. Maura připisované také sv. Timotejovi), zbytky textilií a kůže. Obsah relikviáře zkoumala kriminalistická laboratoř, která provedla i testy DNA. Uvnitř relikvie byly zjištěny ostatky čtyř osob, mezi nimi i dětský mléčný zub, a egyptská látka z osmého století. Relikviář má obdélníkový půdorys o rozměrech 140×42 cm a je 65 cm vysoký. Nástavec je odklápěcí a má tvar sedlové střechy s hřebenem zdobeným drahokamy a emaily. Původní dubové jádro bylo při rekonstrukci nahrazeno jádrem z ořechového dřeva. Dekorace zahrnuje velké množství reliéfů, smaltovaných štítků, sošky z pozlaceného stříbra, drahé kameny, filigrány a gemy z drahokamů a polodrahokamů. Protilehlé průčelní stěny zdobí asi 25 cm vysoké sošky svatého Maura držícího v ruce model původní karolínsko-raněgotické katedrály v Remeši a Ježíše Krista, svrchní stěny pak kruhové medailony s výjevy ze života sv. Timoteje a sv. Jana Křtitele. Na každé z bočních stěn jsou v řadě rozmístěny sošky šesti apoštolů. Nejstarší gemy pocházejí z 1. nebo 2. století; jde o druhotně použité gemy antické.