cz

Albertov

03.11.2020

Albertov je ulice v Praze 2, která spojuje ulice Na Slupi a Ke Karlovu, ale také označení přilehlé čtvrti s ulicemi Na Slupi, Apolinářská, Votočkova, Studničkova, Horská, Hlavova, Korčákova a Františka Lenocha. Ulice je dlouhá 550 m, ale 200 m z toho tvoří schodiště směrem k ulici Ke Karlovu. Jde o Velké albertovské schody, které se skládají ze 116 jednotlivých schodů.

Ulici Studničková a Apolinářská spojují Malé albertovské schody, které mají 154 jednotlivých schodů. 

Na vyhlídkovém místě nazvaném Větrov vidíme budovy lékařských fakult, na obzoru Vyšehrad. Schody ústí u kostela sv. Apolináře a u Jedové chýše, známé hospody pražské galerky (více se dočtete zde).

Sídlí zde několik pedagogických a vědeckých institucí souvisejících s Univerzitou Karlovou, ČVUT a Všeobecnou fakultní nemocnicí. 

Ulice je pojmenovaná po českém lékaři MUDr. Eduardu Albertovi. Byl to český chirurg, univerzitní profesor, populizátor české poezie, překladatel a básník. Profesor a přednosta 1. chirurgické kliniky ve Vídni se narodil v Žamberku (20. ledna 1841) v rodině hodináře Františka Alberta a Kateřiny Albertové, rozené Zdobnické. Do národní školy chodil v Žamberku, gymnázium absolvoval v Rychnově nad Kněžnou a v Hradci Králové. Medicínu studoval na Vídeňské medicínsko-chirurgické akademii, kde jej nejvíce ovlivnili profesoři Karel Rokytanský a Josef Škoda. Po promoci 22. ledna 1867 se stal sekundářem na oddělení primáře Lorinsena v nemocnici Na Vídeňce a následně elévem na klinice prof. Dumreichera. Na této klinice se stal roku 1869 asistentem. Rok předtím, roku 1868, se Albert tajně oženil s Marií Pietschovou, dcerou lékaře z Králík. S manželkou Marií měl Eduard Albert dvě děti: dceru Olgu, která zemřela ve věku dva a půl roku na zánět mozkových plen, a syna Jiřího, který se dožil dospělosti.

Hrob ve Vídni
Hrob ve Vídni

Roku 1872 získal Albert právo přednášet na vysoké škole. Rok poté byl jmenován řádným profesorem chirurgie a přednostou chirurgické kliniky a operačního ústavu v Innsbrucku. V roce 1873 byl jmenován řádným profesorem chirurgie a přednostou chirurgické kliniky v Innsbrucku. Během svého působení prosazoval dodržování zásad antisepse a vydal několik odborných lékařských knih. V roce 1879 vykonával úřad děkana lékařské fakulty v Innsbrucku. V roce 1881 se v Praze ucházel o místo přednosty chirurgické kliniky při české univerzitě. Albert však neuspěl, přednost byla dána jinému kandidátovi. 

Ucházel se proto o místo přednosty chirurgické kliniky ve Vídni, kde dosáhl o to většího úspěchu. V únoru 1881 se stal, na základě jmenovacího dekretu podepsaného císařem Františkem Josefem I., přednostou 1. chirurgické kliniky. Kromě vedení chirurgické kliniky provozoval ve Vídni velmi výnosnou soukromou chirurgickou praxi s rozsáhlou klientelou. Stal se velmi oblíbeným lékařem díky svým vědomostem, zkušenostem a milému vystupování. Měl pacienty ve všech společenských vrstvách a v různých zemích. Patřili mezi ně členové rodiny hraběte Taaffa, knížete Windischgrätze, léčil také arcivévody Albrechta a Františka Ferdinanda, F. L. Riegra, Karla Kramáře, Gustava Eima, Ondřeje Fišera a řadu dalších významných osobností, jeho pacientem byl i císař František Josef I. Jako poslanec říšského sněmu podporoval ve Vídni české snahy o osamostatnění. Do rodného Žamberka se vracel stále častěji a podporoval zde různé spolky a zájmové skupiny, na místním hřbitově nechal postavit kapli, věnovanou Sv. Vojtěchovi. V roce 1889 koupil v Žamberku rozsáhlý pozemek, s překrásným výhledem na okolní hory. Nechal zde postavit vilu, do níž si zval hosty, kteří patřili k významným osobnostem tehdejšího kulturního i politického života. K jeho přátelům patřili Tomáš Garrigue Masaryk, Jaroslav Vrchlický, Karel Klostermann, František Ladislav Rieger, Alois Jirásek, Adolf Heyduk a další. Věnoval se různým činnostem, psal básně, společně s T. G. Masarykem a Jaroslavem Vrchlickým pátral po stopách Českých bratří v Žamberku a blízkém Kunvaldu, s páterem Karlem Chotovským vydal v roce 1889 "Paměti Žamberské". Byl nejprve zastáncem, později odpůrcem pravosti Zelenohorského rukopisu.  

Dne 26. září 1900 byl ve své vile nalezen mrtev. Příčinou úmrtí byla mozková mrtvice, jeho zdravotní stav ale také negativně ovlivnilo dlouhodobé vystavení sublimátu, který se tehdy používal jako dezinfekční prostředek při operacích. O čtyři dny později byl pohřben na žambereckém hřbitově, ale jeho syn Jiří nechal ostatky po roce převézt do Vídně a pohřbít na Ústředním hřbitově (dle zápisu v matrice se tak stalo "proti vůli celého města a přátel"). Vilu společně s pozemky dědici prodali a v průběhu několika let zde bylo vystavěno sanatorium pro léčbu tuberkulózy, nazvané na památku pana profesora "Albertinum". 


V říjnu 1989 naplánovala organizace Nezávislé studentské sdružení Stuha na 17. listopad 1989 vzpomínkovou akci k 50. výročí uzavření českých vysokých škol nacisty. Akce se měla odehrát na pražském Albertově. Oficiálním účelem mělo být uctění památky Jana Opletala, avšak radikálnější části studentů mínili využít této akce k vyjádření nespokojenosti se současnou společenskou situací a k volání po změně. K organizaci pietní akce se připojila i pražská organizace Socialistického svazu mládeže (SSM). Aby mohla být akce oficiálně povolena, museli se organizátoři vzdát původně zamýšleného plánu na pochod do centra města. Místo toho měla demonstrace zamířit opačným směrem, na Vyšehrad. Tato podoba demonstrace byla nakonec ústředním výborem KSČ a následně i obvodním národním výborem schválena.

V pátek 17. listopadu se na pražském Albertově sešli studenti pražských vysokých škol. V 15.40 se na Albertově nacházelo přibližně 500 až 600 lidí, ale jejich počet poměrně rychle narůstal nově příchozími. Manifestace začala v 16.00 zpěvem písně Gaudeamus igitur a projevem Martina Klímy z uskupení Nezávislých studentů. Státní bezpečnost odhadovala počet účastníků až na 15 000 lidí, ale další zdroj hovoří o davu až 50 000 lidí. V 16.40 byla tato část manifestace ukončena a pořadatelé vyzvali k pochodu na Vyšehrad ke hrobu Karla Hynka Máchy. Část lidí chtěla ale směřovat na Václavské náměstí, kam měli původně demonstrující dojít, jak hlásal leták vytištěný k manifestaci. Mezi odhodlanými byl i poručík Státní bezpečnosti (StB) Ludvík Zifčák, který byl později pokládán za mrtvého studenta Martina Šmída. Na Vyšehrad postupně dorazil dav přibližně 10 000 lidí, kteří zcela zaplnili prostranství před kostelem. V 18.15 byla demonstrace oficiálně ukončena. 

Od samého začátku demonstrace docházelo ke skandování protikomunistických hesel (např. "Masaryka na stovku" či "Jakeše do koše"). Krajský tajemník KSČ Štěpán se u velitelů Sboru národní bezpečnosti (SNB) dožadoval rozehnání demonstrace, ti mu nevyhověli, neboť se drželi rozkazu z ministerstva vnitra "nezasahovat". Po skončení oficiální části demonstrace se dav neplánovaně vydal do centra města. Přibližně 5 000 lidí pokračovalo směrem na Karlovo náměstí. Ve snaze zastavit pochod přehradily bezpečnostní složky Vyšehradskou ulici, ale zadní část davu tlačila na předek, čímž došlo k nárůstu paniky a tlaku a policejní kordon byl protržen. Zablokování přístupu do centra zabránily až přivolané posily. 

Zadní část průvodu se potom opět dala do pohybu a přes Plaveckou ulici pokračovala v pochodu po nábřeží Vltavy až k Národnímu divadlu. Velikost davu se odhaduje na 5 až 10 tisíc lidí. Složky Sboru národní bezpečnosti měly rozkaz zabránit průvodu cestě na Hrad či na Václavské náměstí. Přibližně v 19.12 přišel rozkaz, že se má dav na vhodném místě zablokovat. Policejní kordon zatarasil Most 1. máje, čímž zabránil davu odbočit směrem na Pražský hrad, demonstrující zahnuli na Národní třídu a za zpěvu písně "Ach synku, synku" pokračovali směrem na Václavské náměstí. V 19.25 byla kordonem přehrazena Národní třída v prostoru Perštýna. Když bylo čelo demonstrace zastaveno, účastníci si sedli na zem před pořádkové jednotky. Dívky začaly spontánně zasunovat za štíty příslušníků pohotovostního pluku květiny. Jelikož se policejní velitelé obávali opakování předchozí situace z Vyšehradské ulice, kdy dav uzávěru obešel, došlo o čtvrt hodiny později k uzavření ulic Mikulandské a Voršilské, a k zablokování ústupu Národní třídou zpět směrem k Národnímu divadlu. Přibližně 10 000 demonstrantů tak bylo uzavřeno mezi dva policejní kordony. Demonstrující pokračovali v pokojné a nenásilné demonstraci za provolávání hesel jako Máme holé ruce. V této části demonstrace byl ještě demonstrantům umožňován jednotlivě volný odchod. 

Přibližně ve čtvrt na devět došlo ke změně situace, kdy již nebylo možné obklíčení opustit a policejní kordon postupující směrem od Národního divadla začal prostor zahušťovat. Pohotovostní pluk veřejné bezpečnosti a Odbor zvláštního určení (tzv. červené barety) následně začaly demonstrující surově bít obušky. Třebaže byli účastníci demonstrace vyzývání k rozchodu, jediné únikové cesty vedly skrz tzv. "uličky", kde byli demonstranti brutálně biti. Do 21.20 byla tímto způsobem demonstrace násilně rozptýlena; někteří účastníci byli následně zatčeni a naloženi do připravených autobusů. I po rozehnání demonstrace docházelo ze strany pořádkových jednotek k napadání jednotlivců či skupinek přihlížejících. 

Nezávislá lékařská komise později uvedla, že 568 lidí bylo během zásahu zraněno. Část studentů, kterým se podařilo z místa utéci, zamířila do divadel, kde hovořila s herci (např. s Jaromírem Hanzlíkem, Jiřím Lábusem, Miroslavem Krobotem) o policejním zásahu na Národní třídě a projednávání vyhlášení stávky na podporu studentů. Poprvé se zde objevila zpráva o možných mrtvých lidech z řad demonstrujících. 

Po události předchozího dne se v divadlech a na vysokých školách začaly organizovat stávkové výbory požadující vyšetření a potrestání osob zodpovědných za tvrdý zásah. V Realistickém divadle v Praze byla navržena týdenní stávka na podporu studentstva, čímž se herci přidali ke studentům, kteří již týdenní stávku zahájili. Herci a studenti požadovali důsledné vyšetření večerního zásahu, zveřejnění informací o jeho průběhu, jména odpovědných osob, jejich vyšetření a případné potrestání. Proti režimu se začali vyjadřovat i mnozí členové komunistické strany. 

Již 17. listopadu se začala mezi demonstrujícími šířit fáma o tom, že při zásahu údajně zemřel student Martin Šmíd. Tuto fámu si vymyslela vrátná vysokoškolských kolejí v Troji Drahomíra Dražská, když v nemocnici čekala na ošetření. Ona sama byla při zásahu lehce zraněná. Jak sama uvedla v rozhovoru ke 20. výročí sametové revoluce, udělala to prý jen ze vzteku. Odpoledne 18. listopadu se Drahomíra Dražská setkala s manželkou Petra Uhla. Tak se zpráva dostala do zahraničního vysílání rádia Svobodná Evropa. Zveřejnění této zprávy mělo za následek radikalizaci převážně mimopražských studentů a celé společnosti. V noci z 18. na 19. listopadu vydal genpor. Alojz Lorenc (náměstek ministra vnitra) rozkaz, podle kterého nemají složky StB nijak zasahovat do situace. Tento rozkaz později odůvodnil tím, že nechtěl více pobouřit občany.  Ve večerních hodinách byla založena společná platforma, která dostala název Občanské fórum. Občanské fórum vyjádřilo nespokojenost s vládnoucími strukturami státu, požadovalo odstoupení zkorumpovaných politiků a propuštění politických vězňů. Současně vyjádřilo podporu plánované generální stávce, která měla proběhnout 27. listopadu. Pod tlakem demonstrací a rozpadu ostatních komunistických režimů se octla i Komunistická strana Československa. Rostoucí nespokojenost občanů také přispěla k jejímu rozhodnutí vzdát se mocenského monopolu. Dne 29. prosince 1989 byl ve Vladislavském sále Pražského hradu Václav Havel zvolen prezidentem Československa. Stal se tak po 41 letech prvním nekomunistickým prezidentem. Byl zvolen jednomyslně, a to i komunistickými poslanci, pro které byl do nedávna politickým nepřítelem. Volba Václava Havla prezidentem republiky ukončila studentské stávky.