Fišpanka a Jedová chýše

Pod bývalým slovanským klášterem v Emauzích, v nynější ulici Pod Slovany a na rohu Trojické ulice, stávalo ještě ve 20. letech minulého století sešlé a ponuré stavení, jedno z posledních ze starého Podskalí. Byl to podélný pavlačový dům s úzkým dvorem ohrazeným vysokou zdí, nad vraty do dvora byl označen nápisem Zaopatřovací ústav města Prahy. Budově se říkalo Fišpanka, protože v něm bývala v letech 1856 - 1862 továrna podnikatele Grubera na zpracování rybích kostic Fischbeinfabrik, používaných do šněrovaček a k různým jiným účelům. 

Po roce 1862 zakoupila dům od J. Breithuta pražská obec, která v něm zřídila zaopatřovací ústav humanitního rázu. Chovanci byli do ústavu předáváni pražským policejním ředitelstvím a městským chudinským úřadem. Byli sem umisťováni tuláci, lidé propadlí alkoholu, ale i opuštění starci a stařeny a osamělé matky s malými dětmi, lidé bez vlastního domova a domovské příslušnosti, kteří neměli jiné útočiště. Posléze se sem přestěhovala městská věznice z Karlova náměstí. Fišpanka tak sloužila pro krátkodobý pobyt provinilců, odsouzených jen pro přestupky, ale byla i shromaždištěm trestanců, kteří měli nastoupit trest do nedaleké Svatováclavské trestnice nebo v polepšovně. Převáženi sem byli i propuštění vězni bez prostředků, nalezenci i prostitutky.  

Jak vypadal život za vysokou zdí ústavu, objasňuje zpráva zemského zdravotního inspektora při tehdejším místodržitelství ze dne 5. července 1917, zaslaná Magistrátu hlavního města Prahy. Hned v úvodu zprávy píše se, že ústav nevyhovuje svému účelu v nižádném směru. Jako prvořadá závada se uvádí, že ústavu se nepoužívá nejen jako trestnice, nýbrž i jako útulku nevyléčitelně nemocných osob, jejichž domovská příslušnost není zjištěna, takže je zároveň trestnicí, chorobincem a azylem. Jako další závada se konstatuje umístění ústavu v objektu, který nevyhovuje ani velikostí, ani vybavením. Jak byl ústav omezen místem, vysvítalo i z neuvěřitelné okolnosti, že mrtvoly zemřelých chovanců se kladly do předsíně pokoje lékaře. Prádelna, kuchyně a lázně byly malé, primitivně zařízení a neodpovídaly zdravotním předpisům stejně jako nemocniční pokoje. Nemocným nebyla poskytována potřebná péče od pracovnic, které byly placeny třiceti haléři denně. Jako nejnaléhavější opatření požaduje zpráva zemského zdravotního inspektora, aby zemřelí byli ukládáni do zvláštní, výhradně k tomu účelu určené místnosti, dle aby přístroj na čištění šatů, jehož pro nedostatek koksu nemohlo být používáno, byl uveden v činnost a konečně aby, pokud možno, těm chovancům, kteří se bez vlastní viny dostali do ústavu, byla zvýšena strava. Vzhledem k uvedeným okolnostem se magistrát žádá, aby se konečně postaral o zřízení nového ústavu moderním požadavkům odpovídajícího, o čemž se již po tolik let bez výsledku jedná. 

Postupem doby se z klasického vězení stalo především hnanecké komisařství, kam byli soustředěni zadržení tuláci bez domovského práva v Praze. Zde jim byl vydán hnanecký pas a předepsána maršruta, načež byli za asistence četnictva dopravováni postrkem do domovských obcí. 

Fišpanka sice přežila hlavní vlnu podskalské regulace, ovšem po výstavbě moderních ministerských budov pod Emauzy nevyhovovala estetickým nárokům nové doby. Věznice s komisařstvím se přestěhovala na okraj Prahy do Vysočan (kam si sebou odnesla i své jméno) a zchátralé budovy se roku 1933 poroučely k zemi, třebaže se ještě nedlouho před zbořením uvažovalo o jejich využití coby ubytoven pro Židy, prchající z Německa před sílícím fašistickým režimem.

Fišpanku nahradil později zřízený ústav v Krči v kolonii, který je dnes známý jako Thomayerova nemocnice nebo dříve Masarykovy domovy. 

Dnes je na místě, kde stávala Fišpanka, sportovní hřiště s tenisovými kurty a dětské zdravotní středisko. Původní brána však zůstala.

Dělníci staví skleníky v klášterní zahradě, za nimi je dodnes zachovaná brána
Dělníci staví skleníky v klášterní zahradě, za nimi je dodnes zachovaná brána

Jedová chýše

Když už víme, kam četnictvo provinilce vozilo, podíváme se, kam takoví padouchové rádi chodili. Ano, do Jedové chýše, kde se koncentroval specifický duch staré Prahy.

Jedová chýše byla od středověku do začátku 20. století velmi známá hospoda pražské galerky v Horním Podskalí, která v roce 1935 zanikla spolu s Podskalím, ač k Podskalí nepatřila. Stála přilepená ke zdi zahrady kostela sv. Apolináře v Apolinářské ulici. Byla provázena řadou legend a špatnou pověstí, znát ji můžeme mimo jiné díky televiznímu kriminálnímu seriálu Hříšní lidé města pražského.

Jedová chýše stávala od 13. století na návrší Větrov, v dnešní Apolinářské ulici č.p. 446, nad místním kostelem (založen 1362). Již ve 14. století to bylo místo častých přepadení i vražd. Posledním majitelem Jedové chýše byl prof. Antonín Heveroch (1869 - 1927), který chtěl po zbourání chýše rozšířit nedaleký blázinec, nebo vybudovat soukromé sanatorium, avšak krátce poté zemřel. Přátelé ho prý měli varovat, že krčma je prokletá, prof. Heveroch, český psychiatr a neurolog, nečekaně zemřel bezdětný půl roku po její koupi. 

V roce 1926 se zde natáčel film Dobrý voják Švejk. Možná i proto, že oblíbenou inspirací Jaroslavu Haškovi při psaní Švejka byl spis prof. Heverocha O podivínech a lidech nápadných.

Hospoda (nízký domek s mansardovou střechou krytou šindelem) byla zbourána v roce 1933. Jednalo se tak zřejmě o hospodu s nejdelší nepřetržitou existencí v Česku. Na jejím místě byl postaven funkcionalistický činžovní dm architekta Josefa Kalouse. Dům stojí mezi kostelem sv. Apolináře a pláckem s kamenným sloupem se sochou sv. Vojtěcha z roku 1677 na křižovatce ulic Apolinářské a Viničné. 

Legendy a zajímavosti:

Hospodu prý občas navštěvoval v přestrojení český král Václav IV. Ten prý v hospodě Na Vinici poznal ve dvou hostech nájemné vrahy, kteří se ho kdysi pokusili ve Vídni otrávit jedem podaným v nápoji poté, co ho odvlekli do zajetí. Vše dopadlo dobře, i když krále až do konce života týrala palčivá žízeň. Ze zajetí mu pomohla žalářníkova dcerka a král pak začal pátrat po svých vrazích. Na toulkách po Praze došel do krčmy Na Vinici, jako vždy doprovázen katem v rudém plášti a velkým černým psem. Nečekaně zde přistihl oba nájemné vrahy. Králův kat jim v nestřeženém okamžiku vhodil do vína prudký jed a oba na místě zemřeli. Jedová chýše tak získala svůj název ...

Druhá možnost pojmenování je podle studentů medicíny (v okolí je komplex budov zdravotnických zařízení), kteří byli spojováni s přípravou léků a jedů.

Podle staré pověsti chodil už v roce 1326 do hospody strašit o půlnoci z Židovského města legendární Golem Rabiho Lőwa. To je ovšem nepravděpodobné, protože jeho stvořitel se narodil až okolo roku 1512.

Chodil sem prý i doktor Faust a císař Rudolf II. 

Usídlila se tu prý i různá strašidla. Prý bylo slyšet tajemné klepání na dveře, za kterými nikdo nestál, z kamen se ozýval líbezný zpěv, v pokojích samy od sebe poskakovaly židle, v uzavřených pokojích bylo slyšet bouřlivé hádky, ale když se do nich personál podíval, nikdo v nich nebyl. Zajímavé ale je, že všechny tyto jevy působily i na zvířata. Psi vyli, kočky ježily srst a podobně. 

Jeden z majitelů prý přivazoval lžíce na řetízky a aby nikdo neukradl talíře, nechal do stolů vydlabat jamky, do kterých se jídlo servírovalo. Když host dojedl, hostinský hadrem otřel lžíci i jamku a byla připravena pro dalšího.

Nový ráz dostala Jedová chýše, když v její blízkosti byla postavena v letech 1868 a 1869 monumentální stavba pražské porodnice, známého "červeného domu". Medikové, kteří tam pracovali, měli v Jedové chýši svou hospůdku a právě tak zapadaly sem ošetřovatelky i návštěvnice porodních kurzů, podomní porodní asistentky. Tančívalo se tu na pramalé prostoře kolem sloupu. Čeští medikové sem však dlouho nechodili. 

Hospoda stala oblíbeným hnízdem německých buršáků (= spolek německých vysokoškolských studentů), jejichž "opilecké rejdy a neplechy spojené s divokými orgiemi z ní udělaly sprostou dupárnu a vykřičenou hospodu". Počátkem roku 1899, kdy za studentských bouří, vzniklých tím, že Karel Bieberle, 28letý německý technik, zastřelil na Vinohradech v Komenského ulici 21letého českého studenta Františka Linharta ze Lhoty u České Třebové, byla vytlučena v Jedové chýši okna. Davem pronásledovaní Němci sem totiž utekli. Od té doby, snad vlivem zákazu návštěv této krčmy studentům, nebo že vůbec přestalo navštěvování hospod podřadného rádu akademickou mládeží, se Jedová chýše vracela rychle ke svému starému vzhledu, a stávala se opět krčmou a nočním lokálem, vyhledávaným zkrachovalými existencemi, pijáky a pochybnými individui. Pak již stavení, kryté zpuchřelým šindelem rychle chátralo a nebylo ani opravováno vzhledem k tomu, že bylo každému jasné, že definitivní konec se blíží.