Vražda v Celetné ulici

V květnu roku 1848 byl do Prahy povolán jako velící generál Alfréd I. Windischgrätz, aby zde potlačil revoluční hnutí. Napjatá politická situace přerostla 12. června 1848 v otevřené povstání, při němž padlo okolo 60 lidí. První obětí byla Windischgrätzova manželka Eleonora, česká kněžna z rodu Schwarzenberků (vzdálená praprateta Karla Schwarzenberga).

Kněžna Marie Eleonora Windischgrätzová
Kněžna Marie Eleonora Windischgrätzová

V době, kdy vtrhl dav nespokojenců do Celetné ulice a pokřikoval před budovou generálního velitelství "ať zhyne Windischgrätz!", pobývala kněžna Eleonora v rohovém salonu s okny do Celetné ulice a Ovocného trhu. V budově bývalé mincovny, která je dnes sídlem Obvodního soudu pro Prahu 1 a Prahu 7, měl tehdy český generál Windischgrätz služební byt.

Kněžna zrovna popíjela čaj se svou sestrou a nejmladším synem Viktorem, když se venku strhla potyčka mezi vzbouřenci a přivolaným vojskem. V místnosti bylo šero, nebo Windischgrätzovi stáhli na oknech rolety.

Vřava a hluk na ulici však přinutila kněžnu vstát a jít se podívat k oknu, co se děje. Sklonila se, mírně nadzvedla žaluzii, a v tom třeskla rána. S povzdechem "můj Bože" kněžna padla k zemi a kolem její hlavy se rozlila kaluž krve. Byla na místě mrtvá. Kulka ji zasáhla šikmo do kořene nosu a uvízla za levým uchem. 

Když Windischgrätz vešel do místnosti a uviděl tělo své mrtvé ženy, řekl prý: "To bylo určeno mně, ale tebe to zasáhlo." Vojáci okamžitě začali hledat pachatele a rozzuřený generál vyhlásil stanné právo. Nechal vzbouřenou Prahu bombardovat tak dlouho, až se nakonec vzdala.

Prvním podezřelým, jehož vojáci zatkli ještě v den kněžniny smrti, byl student pražské techniky a syn hajného Maxmilián Maux z Velkých Popovic. Do Prahy si přivezl dvouhlavňovou brokovnici a několik olověných koulí, o nichž prohlašoval, že jsou určeny pro Windischgrätze. Nařčení ze smrti kněžny však odmítal.

Nepokoje v Celetné a na Ovocném trhu
Nepokoje v Celetné a na Ovocném trhu

Vyšetřovatelé proto povolali známého pražského puškaře Antonína Lebedu, který tehdy provedl první balistickou expertizu nejen v Čechách a Rakousku, ale možná i na celém světě. Lebeda vyloučil, že by kněžnu zasáhla kulku vypálená z Mauxovy brokovnice. Střela totiž měla větší průměr než byl vývrt obou hlavní Mauxovy zbraně. Student, jemuž hrozil trest smrti, tak byl po 3 měsících výslechů a mučení propuštěn na svobodu. Pravého střelce ani smrtící zbraň se vyšetřovatelům nikdy nepodařilo najít.

Erb Windischgrätzů z roku 1804
Erb Windischgrätzů z roku 1804

Windischgrätzové jsou rakouský šlechtický rod původem ze Štýrska, připomínaný od 13. století. Jejich původním sídlem bylo panství Windisch-Graetz (dnešní Slovenj Gradec ve Slovinsku), později vlastnili řadu statků ve Štýrku a dalších rakouských zemích. Roku 1551 rod dostal stav svobodných pánů Svaté říše římské a dědičných zemí s predikátem (přídomkem) zu Waldstein und im Thal, roku 1557 hraběcí stav Svaté říše římské a dědičných zemí, v roce 1658 říšský hraběcí stav s predikátem Vysoce urozený (Hoch- und Wohlgebohren). Český inkolát (=usedlý obyvatel, jakési šlechtické občanství) získal rod roku 1689. V 19. století se rod rozdělil do dvou hlavních větví, jejichž další osudy se odvíjely odlišně:

- Alfredova linie: roku 1804 povýšení říšských panství Egloffs a Hegau na bezprostřední říšské knížectví Windisch-Graetz (1806 připadlo Württembersku) a predikát Hochgebohren (vše dědičné pro prvorozeného syna). Roku 1822 rakouský knížecí titul pro všechny členy linie (kníže hlavou rodu, ostatní princové a princezny), roku 1825 predikát Jasnost (Durchlaucht), roku 1861 dědičný člen panské sněmovny rakouské Říšské rady

- Weriandova linie: roku 1822 knížecí titul pro všechny členy linie, roku 1825 predikát Janost, roku 1912 dědičný člen panské sněmovny rakouské Říšské rady. Tato linie ovšem nepatřila mezi bývalé panovnické rody a její postavení v rámci Rakouského císařství bylo o stupeň nižší než u Alfredovy větvě. 

Podle rodinné pověsti byl praotcem rodu Weriand (připomínaný v letech 1090 - 1120), nejmladší syn korutanského markraběte  Oldřicha a uherské princezny Žofie. Jiné teorie tvrdí, že Windisch-Graetzové pochází z rodu von Diegen. Usadili se prý jako služebníci hrabat z Andechsu ve Štýrsku a získali zde panství Windisch-Graetz (Windischgrätz). První konkrétní zprávy však máme teprve z počátku 13. století, kdy se v letech 1218 - 1222 připomíná rytíř Wernhardus de Graeze. O něco později (1251) byli členové rodiny uváděni jako ministeriálové Aquilejských partiarchů a za Přemysla Otakara II. vstoupili do štýrských služeb. Souvislý rodokmen pak můžeme sledovat od roku 1299 od Konrada von Windisch-Graetz (zemř. 1339), který byl roku 1323 zemským správcem ve Štýrsku.

V 16. století význam rodu vzrůstal. Roku 1551 byli bratři Erasmus (okolo 1519 - 1573), praotec dnešních knížat Windisch-Graetzů, a Pankraz (1525 - 1591), jehož linie vymřela již synem Friedrichem roku 1649, i se svými příbuznými povýšeni do říšského panského stavu a o šest let později (1557) získali hraběcí titul. Rod se tehdy rozvětvil do několika linií, jejíž příslušníci žili většinou ve Štýrsku, kde také získali úřad dědičného nejvyššího štolby (1565).

V Čechách se Windisch-Graetzové údajně objevili již v 16. století, český inkolát (1689) však získal teprve Gottlieb (1630 - 1695), roku 1658 povýšený na říšského hraběte. Zastával vysoké úřady na dvoře císaře Leopolda I., na sklonku 17. století byl jmenován nejvyšším dvorským maršálkem a působil jako mimořádný vyslanec na říšských sněmech i na dvorech řady evropských panovníků. Svou kariéru završil jako nejvyšší maršálek císařského dvora (1692 - 1694) a dvorský vicekancléř (1694 - 1695). Jako dědic své první manželky Amálie Holland-Brederode, ovdovělé Slavatové, se ne zcela úspěšně snažil uplatnit své dědické nároky a zpochybnit oprávněnost konfiskací. Spor byl ukončen teprve roku 1676, když Gottlieb kompenzací obdržel 300 tisíc zlatých. Druhým sňatkem s Marií Eleonorou Oettingen-Oettingen se spříznil s císařovnou Eleonorou Magdalenou Falcko-Neuburská (manžel císař Leopold I.), což přispělo k jeho kariéře ve službách Habsburků. Jeho třetí manželka Marie Terezie, rozená ze Saurau, koupila v roce 1695 panství Přerov na Moravě. Jeho synové pak drželi i jihočeskou Červenou Lhotu, ale všechny české statky byly počátkem 30. let 18. století prodány pro dluhy. 

Významným pokračovatelem rodu byl Gottliebův syn Arnošt Bedřich (1670 - 1727), který působil též jako diplomat a později jako prezident říšské dvorské rady (1714 - 1727) patřil k vlivným osobnostem habsburské monarchie, získal také Řád zlatého rouna. Sňatkem s Marií Terezií Fünkirchenovou, rozenou Slavatovou, získal v roce 1695 v hotovosti 50 tisíc zlatých a jihočeské panství Červená Lhota. Zemřel bez potomstva a Červenou Lhotu spolu s rakouskými statky zdědil jeho mladší bratr, diplomat Leopold Viktorin (1686 - 1746), který již předtím držel Přerov.

Praotcem dnešních knížat byl Gottliebův syn hrabě Leopold Johann Victorin (1686 - 1746), rytíř řádu Zlatého rouna a vyslanec v Haagu. Od císaře Karla VI. získal roku 1730 velký palatinát (zmocnění či oprávnění), ale bez práva povyšovat do šlechtického stavu. S manželkou Marií Ernestinou hraběnkou Strassoldo (1695 - 1766) měl čtyři děti. Jeho syn Josef Mikuláš (1744 - 1802) patřil mezi nejpozoruhodnější osobnosti osvícenské doby. Protože již v necelých dvou letech přišel o oba rodiče, starala se o jeho výchovu babička Maria Ernestina. Joseph Niclas získal skvělé vzdělání, vystudoval filozofii i práva a v duchu rodové tradice vstoupil do císařských služeb. Byl jmenován říšským dvorním radou a roku 1770 doprovázel Marii Antoinettu do Paříže. Krátce nato se úřednické kariéry vzdal a nadále se intenzivně věnoval studiu filozofie a práva. Při svých výstupech aplikoval matematické metody a snažil se o propojení obou vědních disciplín, jmenovitě etiky se zákonodárstvím. Byl v úzkém styku s předními evropskými učenci osvícenské doby a je autorem řady převážně francouzsky psaných prací, z nichž některé nebyly dodnes publikovány.

V době své nezletilosti přišel nikoli vlastní vinou o téměř všechny rodinné statky. Roku 1781 se mu však podařilo uzavřít dohodu s vdovou po vzdáleném příbuzném Adamu Phillipovi posledním hraběti Losym von Losinthal (zemř. 1781) Marií Enestinou rozenou hraběnkou Fuchsovou von Bimbach (zemř. 1782), která mu za částku 250 tisíc zlatých a roční důchod ve výši 36 tisíc zlatých postoupila rodový fideikomis (= svěřenské nástupnictví z nařízení zůstavitele), a to Tachov, Štěkeň a Vintířov. Příbuzní Losyů se však s tímto stavem nehodlali smířit. Soudní spor trval až do roku 1784, kdy byly nároky Windisch-Graetzů potvrzeny. Za hlavní sídlo rodu hrabě Joseph Niclas určil Tachov. Protože však zdejší zámek ještě za předchozích majitelů roku 1770 vyhořel, nechal jej nákladně přestavět, vyzdobit a obklopit parkem. V Čechách se pak trvale usadil a po zahájené přestavbě tachovského zámku pobýval s rodinou v bývalém klášteře ve Světcích u Tachova, který přikoupil v roce 1787. Jeho dva synové, Alfred Candidus (1787 - 1862) a Weriand Aloys (1790 - 1867), založili dvě větve rodu.

- Weriandova linie: Mladší syn Josefa Mikuláše Veriand (1790 - 1867) zdědil Vintířov a Ctěnice, v době nezletilosti mu poručnická správa koupila ještě panství Žamberk (1809). Po dosažení zletilosti Veriand žamberské panství prodal (1815) a nechal přestavět zámek ve Vintířově, kde pak s rodinou trvale pobýval, později koupil Jemniště s 24 vesnicemi (1835) a zámek v Troji (1842), získal také další majetek v Kransku (dnešním Slovinsku). Jeho nejstarší syn Karel (1821 - 1859) padl jako c.k. plukovník v bitvě u Solferina, dědicem majetku se stal mladší syn Hugo (1824 - 1904), který v armádě dosáhl hodnosti c.k. generálmajora. Po smrti knížete Veriandy byly v roce 1868 prodány statky Vintířov a Jemniště, v roce 1873 byl prodán i trojský zámek, rodina pak pobývala na statcích v dnešním Slovinsku (Konjice). K Hugovu potomstvu patří kníže Mariano Hubo (nar. 1955)), který byl velvyslancem Suverénního řádu Maltézských rytířů na Slovensku (2003 - 2009) a ve Slovinsku (od roku 2009). Z této linie pocházel i princ Otto (1873 - 1952), který sloužil v armádě a vzbudil zájem arcivévodkyně Alžběty (1883 - 1963), jediné dcery korunního prince Rudolfa. Otto pocházel z linie rodu, která nikdy nevládla, a proto nebyl pokládán za rovnorodého partnera pro členku habsburské dynastie. V případě milované vnučky však udělal František Josef I. výjimku a navíc při příležitosti sňatku Ottovi roku 1902 udělil titul knížete (protože nebyl hlavou linie, náležel mu titul prince). Manželé pak pobývali v Praze a na císařském zámku v Ploskovicích, jejich nejstarší syn narozený v Praze byl pojmenován po císaři František Josef (1904 - 1981), další děti dostaly jména Alžbětiných rodičů Rudolf a Štěpánka. Manželství bylo v roce 1924 rozvedeno. Další potomstvo této linie žije v Rakousku.

Kníže Otto Windischgrätz s manželkou, arcivévodkyní Alžbětou
Kníže Otto Windischgrätz s manželkou, arcivévodkyní Alžbětou

- Alfrédova linie: Nejvýznamnější osobností rodu byl kníže Alfréd (1787 - 1862), který od mládí sloužil v armádě a zúčastnil se napoleonských válek. V roce 1833 se stal polním podmaršálem a od roku 1840 byl velícím generálem v Čechách. Důležitou úlohu sehrál v době revoluce v letech 1848 - 1849, kdy nejprve potlačil povstání v Praze, poté byl povolán do Vídně a do Uher. K pražskému povstání se vztahuje rodová tragédie, nešťastnou náhodou byla zastřelena Alfrédova manželka Eleonora, rozená Schwarzenbergová (1796 - 1848). Maršál Alfréd Windischgrätz byl nakonec v roce 1849 penzionován a stáhl se do ústraní na své statky, značkou pozornost věnoval výstavbě zámku a jízdárny ve Světcích u Tachova. V roce 1861 se stal dědičným členem nově zřízené panské sněmovny. 

Již v době Alfrédovy nezletilosti mu poručníci zakoupili v roce 1804 statky ve Württembersku a téhož roku byl Alfréd povýšen do říšského knížecího stavu. V roce 1822 byl knížecí titul rozšířen na celou rodinu, tj. že hlava rodu nesla titul knížete, ostatní členové rodu byli princové a princezny. V rámci rozprodeje majetku zrušených klášterů rozšířil kníže Alfréd rodové statky přikoupením kláštera Kladruby (1825). Za Kladruby s 23 vesnicemi měl zaplatit 275 tisíc zlatých, větší část této sumy mu ale byla odpuštěna za vojenské zásluhy o habsburskou monarchii. Později v roce 1846 koupil v Uhrách panství Lieskové s hradem Korlátka nedaleko Trnavy, na tomto panství se rodina zdržovala jen zřídka v době honů. Rozlohou přes 4 800 hektarů půdy patřilo panství Lieskové k významným rodovým majetkům. Pozemkově výrazným přínosem bylo i panství Rogatec (Rohitsch) v Kraňsku (dnešní Slovinsko) zakoupené v roce 1845.

Polní maršál Alféd Windischgrätz měl pět synů, všichni sloužili v armádě a víceméně z kurtoazních (=dvornostních, zdvořilostních) důvodů také všichni dosáhli vysokých hodností. Pokračovatelem rodu byl kníže Alfréd III. (1819 - 1876), který byl c.k. polním podmaršálem a krátce vrchním velitelem v Bratislavě (1869 - 1870). Ve správě majetku na rozdíl od otce věnoval svou pozornost Kladrubům, kde nechal budovu prelatury přestavět na zámek. Mladší bratr Alfréda III. Ludvík (1830 - 1904), c.k. generál jezdectva a rytíř Řádu zlatého rouna, se přiženil do Uher a od roku 1879 vlastnil velkostatek Sárospatak poblíž slovensko-ukrajinských hranic. Jeho potomstvo později získalo dědičné členství v uherské sněmovně magnátů. 

Alfréd III. (1851 - 1927) vystudoval práva a od mládí se věnoval politice. V letech 1893 - 1895 byl předsedou rakouské vlády a poté až do zániku monarchie zastával post předsedy panské sněmovny (1897 - 1918). Jako majitel Tachova, Kladrub a Štěkně vlastnil v Čechách přibližně 20 tisíc hektarů půdy, za jeho éry došlo za nevyjasněných okolností k demolici zámku ve Světcích. Po vzniku Československa žil Alfréd III. trvale v Tachově. Zemřel bez mužského potomstva, protože jediný syn Vincenc (1881 - 1913) spáchal v Římě sebevraždu. Ve vedlejší linii hlavní knížecí větvě vlastnil Josef Windischgrätz (1895 - 1970) se svými sourozenci velkostatek Velhartice. Josef Windischgrätz měl sice německou národnost, ale jako rakouský státní občan se až do roku 1950 snažil zvrátit proces konfiskace Velhartic na základě Benešových dekretů.

Po smrti Alfréda III. došlo ke složitému rozdělení majetku mezi jeho dcery a vzdáleného synovce Ludvíka Alfréda (Lájos Aladár, 1882 - 1968). Ten žil v Uhrách, kde byl dědičným členem sněmovny magnátů, od roku 1916 též poslancem uherského zemského sněmu a krátce před zánikem monarchie uherským ministrem výživy, práce a sociálních věcí (1918). Od roku 1920 byl znovu poslancem v Maďarsku, ale ve 20. letech byl jako účastník padělatelské aféry vězněn. Proto se v roce 1927 vzdal knížecího titulu, ale přijal svůj dědický podíl po Alfrédovi III., po propuštění z vězení a rehabilitaci se usadil v Kladrubech. Složitější poměry vládly na velkostatku Tachov, který převzaly dcery Alfréda III.  a jejich potomstvo, do své smrti v roce 1933 na tachovském zámku navíc žila kněžna Gabriela, rozená Auerspergová, vdova po Alfrédovi III. V roce 1936 přešel tachovský zámek na československý stát, v Kladrubech až do roku 1945 žil Ludvík Alfréd. Jeho vnuk Ludvík Antonín (nar. 1942) je současným představitelem rodu. Majetek Windischgrätzů v Československu byl v roce 1945 zkonfiskován.


O 150 let později provedl Kriminalistický ústav policie ČR v Praze druhou balistickou expertizu ve věci zastřelení kněžny Windischgrätzové, tentokrát za použití moderní výpočetní techiky. Z jejich zprávy vyplynulo, že šlo spíše o náhodný než cílený zásah. Střílet se mohlo buď z pistole ze vzdálenosti 150 metrů, nebo puškou ze 400 metrů. Neznámý útočník buď pálil z Celetné ulice, anebo ze Staroměstského náměstí.

Augustin 1842, ráže 17,6 mm
Augustin 1842, ráže 17,6 mm

Badatel Roman Bláha je přesvědčen, že kulka, která kněžnu usmrtila, pocházela z pušky Augustin 1842, ráže 17,6 mm. Střílet se mohlo buď ze Staroměstské věže, anebo z věže Týnského chrámu. Na obou věžích se v inkriminované době zdržovali příslušníci ozbrojených studentských legií. Je možné, že vyšla jen jedna rána a kněžna prostě měla smůlu. Je rovněž pravděpodobné, že vypálených střel vylo více. Je však téměř jisté, že žádná z nich nebyla cíleně namířena na Eleonoru.

Zatímco jejího manžela Češi nenáviděli, kněžnu za její dobročinnost milovali. Mnozí její smrti litovali, zvláště, když si uvědomili, že stejně tragicky zahynula i její matka Pavlína, která uhořela před očima své 14-ti leté dcery při požáru na rakouském velvyslanectví v Paříži v roce 1810. 

Po Praze začaly kolovat i fámy, že kněžnu nakonec zastřelil sám Windischgrätz. Prý kvůli jejím tajným láskám, neboť s ním nebyla v manželství šťastná, prý kvůli charitě, které se ve prospěch Čechů věnovala, což jí měl za zlé. Vykládalo se ledacos, jak to však bylo doopravdy, se však už ani nikdy nedozvíme. 


Revoluce 1848 - 1849 v Rakouském císařství

Revoluce pramenila jednak z nespokojenosti s feudalismem a Metternichovým absolutismem, nemalý podnět k revolucím v Rakouském císařství ovšem představoval také počáteční úspěch zahraničních revolucí v roce 1848.

Dlouhodobě neklidná byla situace v rakouské severní Itálii, kde musel být v únoru 1848 dokonce vyhlášen válečný stav, za počátek revoluce se ovšem považuje březnové povstání ve Vídni a Uhrách, jež donutilo císaře Ferdinanda I. k vážným ústupkům: propustil Metternicha, zrušil cenzuru a slíbil vydat ústavu. Dubnová ústava ovšem nesplnila očekávání vídeňských liberálů, kteří v květnu 1848 znovu povstali, takže císař musel dokonce v Vídně prchnout do Innsbrucku. V červnu 1848 došlo k nepokojům také v Praze, tam však bylo povstání tvrdě potlačeno právě Windischgrätzovým vojskem. 

Vídeňské barikády
Vídeňské barikády

Snaha rakouské vlády potlačit také revoluci v Uhrách vyvolala v říjnu třetí vídeňskou revoluci, tu však tentokrát porazilo vojsko generále Windischgrätze. Nový císař František Josef I. s pomocí vojska v březnu 1949 rozpustil římský sněm v Kroměříži a vyhlásil oktrojovanou březnovou ústavu.  Maďarská revoluce pak byla nakonec poražena s pomocí ruského vojska v srpnu 1849. Roku 1851 císař ústavu odvolal, čímž začala téměř desetiletá éra neoabsolutismu, nicméně výdobytky revoluce v podobě zrušení poddanství a zřízení obecní samosprávy zůstaly zachovány. 

Metternichův absolutismus mimo jiné skrze činnost tajné policie přibrzdil v předbřeznové době společenský vývoj, nebyl schopen jej však zastavit zcela. Liberalizace hospodářství umožnila vzestup měšťanstva, jež se stalo hlavním nositelem liberalismu. Ve snaze posílit celistvost státu rakouští představitelé prosazovali germanizaci, ta se však nakonec ukázala být špatným prostředkem. U německého obyvatelstva totiž toto úsilí posilovalo příklon k velkoněmecké koncepci, tedy ideu sjednocení všech Němců v jednom státě, což by však znamenalo rozbití Rakouského císařství. Navíc u německého obyvatelstva vyvolalo poněmčování protireakci a radikalizovalo nacionální hnutí.

Další pramen nespokojenosti představoval feudální systém. Napětí mezi poddanými a vrchností se navíc v polovině století kvůli neúrodě a hladomoru zvýšilo a roku 1846 dokonce vypuklo rolnické povstání v Haliči. Ve snaze předejít dalším nepokojům sice bylo umožněno, aby se vrchnost s poddanými domluvila na výkupu z roboty, toto opatření se však dotklo jen některých oblastí. 

Revoluce v Rakouském císařství se navíc odehrály v kontextu dalších evropských revolucí v letech 1848 - 1849. Liberalismus se rozvíjel např. také ve Francii, v Británii, v německém Sasku, ale také ve Švýcarsku. V neklidné italské Lombardii byl vyhlášen dokonce válečný stav.

Když 13. března 1848 dolnorakouská sněmovna projednávala petice za zřízení obecní samosprávy a zrušení cenzury Svatováclavského výboru, shromáždil se před její budovou dav. Zásah vojska proti němu si vyžádal pět lidských životů, což vyvolalo propuknutí revoluce. Povstalci začali ve Vídni stavět barikády. Svatováclavský výbor ve své petici kladl důraz na rovnoprávnost obou zemských jazyků a na respektování státního práva Koruny české, nezkušení čeští delegáti však 22. března ve Vídni téměř ničeho nedosáhli. Svatováclavský výbor proto vzápětí vypracoval druhou petici, v níž odmítl Obnovené zřízení zemské a za většinovou národnost v českých zemích označil Čechy. Císař 8. dubna vydal kabinetní list, v němž stanovil zásady voleb do českého zemského sněmu a schválil jazykovou rovnoprávnost češtiny a němčiny. Svatováclavský výbor se přejmenoval na Národní výbor a do jeho čela se dostali František Palacký, František Ladislav Rieger, Karel Havlíček Borovský, František August Brauner. Slib vydat ústavu císař splnil 25. dubna, liberály však zklamala tak, že 15. května znovu začali demonstrovat.

Od konce května však v Praze pobýval Alfréd Windischgrätz, jenž plánoval vojenské potlačení revoluce. Rozmístil po Praze vojenské hlídky, což však veřejnost i revoluční vůdce poplašilo, a Michail Bakunin (ruský revolucionář), pobývající v té době v Praze, a Josef Václav Frič (básník a politik) dokonce začali připravovat povstání. Dne 12. června se na pražském Koňském trhu (dnes Václavské náměstí) konala slavnostní svatodušní mše, shromážděný dav se však po jejím skončení nerozešel, nýbrž se vydal do Celetné ulice, kde byl tvrdě napaden vojskem. Lidé v ulicích začali stavět barikády, avšak bez promyšleného strategického plánu, takže vojsko ještě do večera téhož dne ovládla strategické objekty. Po bombardování pravobřežní Prahy se nakonec Pražané 17. června Windischgrätzovi vzdali. Zemský prezident Leopold Lev Thu-Hohenstein rozpustil Národní výbor a ministerský předseda Franz von Pillersdorf zakázal svolat český zemský sněm. Prahu postihla vlna zatýkání i omezení svobody tisku a shromažďování. Dne 7. září 1848 bylo zrušeno poddanství. Windischgrätz se s vojskem přesunul 31. října k Vídni a podobně jako Prahu ji dalšího dne přinutil dělostřeleckým bombardováním ke kapitulaci. Ve městě bylo nastoleno stanné právo a mnozí povstalci byli uvězněni či dokonce popraveni. Windischgrätz po pacifikaci hlavního města pokračoval tažením do Uher, kde obsadil Budapešť. Rakouská vláda záhy začala přijímat opatření, jež omezovala svobodu slova a činnost politických spolků. Dozvukem revoluce v českých zemích bylo májové spiknutí, které připravoval Bakunin s Fričem. Po jeho vyzrazení však Prahu obsadila 9. května 1849 armáda, byl vyhlášen výjimečný stav a začala vlna zatýkání, jež ochromila radikálně-demokratické hnutí v Čechách. Výjimečný stav pak v Praze a několika dalších městech trval až do 1. září 1853 a povstalci byli amnestováni až roku 1857.