cz

Tribeč - Slovensko

Pohoří Tribeč se rozkládá na středním Slovensku mezi městy Nitra, Topol´čany, Partizánske a Zlaté Moravce. Jeho plochý, zalesněný, nepříliš výrazný hřeben je zhruba 35 km dlouhý a 18 km široký. Tribeč není nijak vysoký - nejvyšším vrcholem je Vel´ký Tribeč (829 m.n.m., někdy je však uváděno 835 m.n.m. ???).

Má podobu trojúhelníkového výběžku do Podunajské nížiny. Z geomorfologického hlediska se člení na podcelky Zobor, Jelenec, Vel´ký Tribeč a Rázdiel. Převažují listnaté bukové lesy, z velké části náleží do Chráněné krajinné oblasti Ponitří.


Téměř 100 let se na tomto místě záhadně ztrácejí lidé. Pohoří situované do pomyslného trojúhelníka vymezují města Nitra, Zlaté Moravce a Partizánske. Zmínky v místní kronice či v policejních záznamech nejsou přehledné a není tedy možné, dodnes neobjasněné případy zmizení lidí, více přiblížit. Místní obyvatelé nechtějí buď o událostech mluvit, nebo si na ně už nevzpomínají. Podle Jozefa Kromerinského, zástupce ředitele na Policejním prezidiu SR, aktivní pátrání po nezvěstných trvá 20 let.

Všechno to začalo v roce 1929. Dne 22. listopadu 1929 brzy ráno bylo zataženo a z nízkých, těžkých mraků se hustě sypal první sníh, který už po krátkém čase vytvořil na zemi souvislou bílou vrstvu. Čtyřicetisedmiletému svobodnému lesníku A. Samšálymu (jeho křestní jméno žádný z dostupných pramenů neudává) ale určitě nepohoda nevadila - byl na ni za dlouhá léta práce v lese zvyklý - a tak se jako jiný den vydal ráno do lesa. Pod botama mu sníh slabě křupal a od chudého domku manželů Zayových, ležícího na jihovýchodním konci obce Vel´ké Uherce, kde za úplatu již několik měsíců bydlel, se za ním odvíjela stezička vyznačená jeho stopami. Šlépěje byly patrné ještě celé dopoledne, pak je zakryl nový sníh, který bez ustání padal celý den, noc i další den ráno. A spolu s nimi zmizela i poslední stopa lesníka Samšályho. Lesník se do domku manželů Zayových nevrátil ani dvacátého druhého večer, ani následující den ráno. Manželé si z toho těžkou hlavu podle všeho nedělali, protože Samšály se již několikrát bez předchozího oznámení zdržel venku přes noc, navíc hledat jej v noci za hustého sněžení v lese nepřipadalo v úvahu. Konečně jim jeho nepřítomnost nijak nevadila, protože s lesníkem nevycházeli příliš dobře a kdyby peníze, které jim za bydlení platil, nemajetní manželé tak moc nepotřebovali, asi by se s ním už dávno rozloučili. Až odpoledne se Anna Zayová vyptává sousedek, jestli něco o Samšálym neví. Třetí den se manželé vyptávali už po celé vesnici, jestli někdo lesníka neviděl a jeho nepřítomnost hodně občanů zneklidnila. I když se Samšály s nikým příliš nepřátelil, přece jen - protože usoudili, že se mu mohla stát nehoda - se jej vydali odpoledne do lesa hledat. Do soumraku, který na konci listopadu přichází už okolo páté hodiny, ale nenašli ani ztraceného muže, ani nějakou stopu. Když se z bezvýsledného pátrání vrátili, místní četník se vydal do nedaleké obce Šimonovany (dnešní město Partizánske) poradit se s nadřízenými, co dál. V následujícím týdnu skupina četníků několikrát propátrává oblast lesního masívu Tribeče okolo obce Vel´ké Uherce. Hledání jim komplikuje další sníh, jehož je posléze ke konci listopadu pod hřebenem už více než metr. Po zhruba týdnu naprosto bezvýsledné pátrání končí - četníci se usnášejí na názoru, že pokud se Samšálymu stalo nějaké neštěstí, je již stejně mrtev a jeho tělo se najde až na jaře, až sníh odtaje. A pokud Samšály někam odešel o vlastní vůli, aniž by dal komukoli zprávu, je další plahočení se po lesích stejně jen zbytečným plýtváním silami. Vůbec lze nabýt při četbě zpráv o případu dojmu, že přístup četnictva byl dosti laxní a že úřad se spíše snažil celou věc co nejdříve ukončit. 

V lednu se v německy psaném listě "Zpravodaj", vycházejícím v Nitře, objevuje velmi krátký článek o zmizení lesníka Samšályho, ve kterém je nanejvýš stručně vylíčen celý případ. V únoru se pak list vrací k tématu už jen třířádkovou poznámkou, v níž se pouze konstatuje, že ani po třech měsících není po muži ani památky. V žádném jiném listu se zpráva o pohřešovaném muži v první polovině roku 1930 už neobjevila. Jaro 1930 přišlo, ale tělo ani žádná stopa po lesníku nebyla nikdy nalezena. Protože Samšály neměl žádné příbuzné, kteří by se o jeho osud zajímali, četnictvo už v pátrání žádnou další aktivitu nevyvíjelo. Místní list měl také už jiné záležitosti, o nichž se dalo psát a případ tak velmi rychle upadal v zapomnění.


Jestli Marie Švajzerová (podle jiného pramene Šlajzerová) z vesnice Mankovce o podivném zmizení A. Samšályho věděla, nevíme. Ale spíš ne. Mankovce jsou vzdálené od obce Vel´ké Uherce sice jen asi 20 km vzdušnou čarou, mezi oběma obcemi ale leží hřeben Tribeče a kromě lesních pěšin mezi nimi není přímé spojení. Není pravděpodobné, že by prostá žena zemědělce četla německé noviny, vycházející v Nitře. Snad se o té události ale mohla doslechnout. Jisté ale je, že když 18. prosince 1930 dopoledne vyprovázela svou nejstarší, osmnáctiletou dceru Marii Švajzerovou (kromě Marie měli Švajzerovi ještě další čtyři děti, z toho dvě dcery), velmi důrazně ji kladla na srdce, aby se cestou do čtyři a půl kilometru vzdálené vesnice Zlatno, do kterého měla rodičům svého otce odnést něco potravin, nikde nezdržovala a ihned po odevzdání uzlíku, v němž měla věci zabalené, se vrátila zpět. Možná, že to byla obvyklá obava všech matek o své děti, možná, že jen chtěla dceři po návratu přidělit další prái, snad se také bála, aby Marii nepřepadlo cestou špatné počasí, ale ve všech dostupných pramenech se uvádí, že ji nutnost brzkého návratu silně a několikrát zdůrazňovala. Varování, jak se záhy ukázalo, bylo na místě, ale minulo se účinkem. Marie do Zlatna nikdy nedošla a nikdo ji už nikdy neviděl. Když se po západu slunce Marie doma neukázala, její matka apelovala na svého muže Matúše, aby ji šel hledat. Ten sice zprvu zastával názor, že dcera u jeho rodičů z nějakých důvodů přespala a že se ráno jistě vrátí, když však žena s nářky nepřestala, uvolil se do Zlatna pro dceru ještě v noci dojít. Do obce Zlatno dorazil okolo desáté večer. Cesta přes les není dlouhá - dnes obě obce spojuje silnice, která vede širokým a přehledným lesním průsmykem. Tehdy tu byla jen lesní cesta vyježděná povozy, ale i tak je to jen asi hodina chůze. Ve Zlatně Matúši Švajzerovi překvapení rodiče sdělili, že Marii ten den vůbec neviděli. Do půlnoci se vrátil domů a nešťastné manželce přislíbil, že hned ráno zorganizuje se sousedy pátrání. Brzy ráno manželé skutečně zburcovali své sousedy a ti pak dokonce došli pro četníka (Arpád Boko) a společně během dne pročesali celou cestu z Mankoviec do Zlatna. Jestli pátrali po stopách mladé Marie Švajzerové ve sněhu, kterého tou dobou muselo ležet pod Tribečem hodně a s jakým výsledkem, to se nikde nedočteme, ale ať tak nebo tak, dívku přes veškeré úsilí nenalezli ani ten den, ani ve dnech následujících. Nenalezla se nikdy. 

Tisk se případem zmizení Marie Švajzerové zabýval poměrně obsáhle. Jak již zmíněný německý "Zpravodaj" z Nitry, tak i přinejmenším dva deníky, vycházející v Bratislavě. Ve všech článcích je připomenut i podobný a nedávný případ A. Samšályho, i když jej nikdo do přímé souvislosti s postrádanou dívkou nedával. Uvádí se spíše jen pro zvýšení atraktivnosti článků pro čtenáře - stejně jako různé bizarní novinářské konstrukce, pro něž patrně neměl pisatel nejmenší oporu. V jednom ze článků se dokonce připomíná jako podobný známý případ Anežky Hrůzové z moravské Polné, to už je zcela absurdní, není tu žádná analogie. 


Dva případy zmizení v krátké době nedaleko od sebe, zmizení podobných s tím, že osoby po sobě nezanechaly žádnou stopu ani neměly žádný zjevný motiv někam z vlastní vůle odejít, jsou sice zajímavou, ale přece jen spíše pouze náhodnou shodou okolností. Přesněji byly by. Byly by, kdyby se dělník Andrej Murgaš dne 10. prosince 1934 vrátil z práce v lomu do svého domu v obci Žirany. Žirany leží jen asi 13 km od Mankoviec a necelých 30 km od obce Vel´ké Uherce, stejně jako Mankovce na jihozápadní straně Tribeče. Dva kilometry od vesnice je pod vrcholem kopce Žibrica (617 m.n.m.) i dnes používaný lom a vápenka, ve které se kámen zpracovává. Právě zde pracoval Andresj Murgaš, narozený v Žiranech dne 13. března 1891. Bohužel vše, co o samotném zmizení víme, pochází z jediné krátké novinové zprávy, která vyšla v deníku Národná Obroda v lednu 1934. V této zprávě se pouze konstatuje, že dělník A. Murgaš, příslušný v obci Žirany se od 10.12., kdy se nevrátil z práce z lomu domů, pohřešuje. Andrej Murgaš se už nikdy nenašel. V dubnu roku 1953 bývalá žena dělníka v lomu, Anastázie Murgašová, požádala o prohlášení svého ztraceného muže za mrtvého, aby se mohla znovu vdát. 


Předchozí případy zaujmou spíše tím, že se odehrály na místech od sebe nepříliš vzdálených a v krátkém časovém rozmezí a vytvářejí tak - možná jen zdánlivě - jakousi sérii. Každý z nich jednotlivě je však snadno vysvětlitelný; podobné věci se staly a stávají poměrně často na různých místech a obvykle - pokud se je nakonec podaří objasnit - se vysvětlí nehodou nebo zločinem. Další příběh "případu Tribeč" je ale vysvětlitelný podstatně obtížněji.

Partizánske je dnes průmyslové město, středisko obuvnického průmyslu na Slovensku. Centrum města je zajímavé výrazně funkcionalistickou a modernistickou architekturou, stavbami, které zde vznikly převážně na sklonku třicátých a počátkem čtyřicátých let. Tehdy zde Tomáš Baťa vybudoval závod na výrobu obuvi a nová sídliště a vzniklé městečko - do té doby nevelká vesnice Šimonovany - bylo přejmenovány na Baťovany. Jméno "Partizánske" dostalo město až v roce 1949 na památku bojů partyzánů s okupanty v době SNP; a taky samozřejmě proto, že Tomáš Baťa nebyl komunistům dvakrát sympatický.

V roce 1939 v Baťovanech tehdy pracoval v Baťových závodech dělník Walter Fischer. Ve městě pobýval jen od pondělka do soboty a na neděli jezdil k ženě a dětem do vesnice poblíž Nového Mesta nad Váhom. Těžko říct, proč v neděli 24. ledna 1939 k ženě neodjel. To už se dnes zjistit asi nedá. Místo toho - jak řekl svým kolegům v práci - se šel "projít do hor", údajně chtěl navštívit Černý Hrad, zříceninu s krásnou vyhlídkou do okolí, která leží necelé tři kilometry směrem na severozápad od obce Zlatno. Ano, od té vesnice, do které nikdy nedošla v prosinci 1930 mladá Marie Švajzerová. Zvláštní záměr - cesta z Partizánského na Černý Hrad obnáší asi 23 km, Waltera Fischera tedy čekala v neděli pouť téměř padesát kilometrů dlouhá! Z toho téměř 30 kilometrů lesem přes hřeben Tribeč, na kterém muselo v únoru být jistě více než metr sněhu. Dobové články se nad tím nijak nepozastavily ... Ale pravděpodobně nešlo o nic víc, než že Fischer neměl přesnou představu o délce cesty, kterou si naplánoval. Když se 25. ledna ráno a ani ve dnech následujících do práce nedostavil, vedení továrny si s tím velkou starost nedělalo - koneckonců Tomáš Baťa část výroby přesunul na Slovensko právě proto, že zde byl dostatek pracovních sil. Najalo jiného dělníka, který převzal jeho práci a snad se i ubytoval na jeho místě v ubytovně. Rozhodně nezjišťovalo, kam a proč se Walter Fischer poděl. Pravděpodobně nebyl zdaleka jediným pracovníkem Baťových závodů, který si svou práci zde rozmyslel a bez nějakého velkého loučení z továrny odešel.  O osud zmizelého dělníka se začala zajímat až jeho žena - ale až od 4 týdny později. Protože kvůli dětem sama nemohla ze svého bydliště nedaleko Nového Mesta nad Váhom přijet, pověřila úkolem zjistit, co se s jejím manželem stalo, svého švagra. Ten přijel do Baťovan, kde mu vedení továrny sdělilo, že Walter Fischer byl pro nezdůvodněné absence propuštěn. Poté navštívil ubytovnu, kde v rozhovorech s bývalými kolegy pohřešovaného zjistil základní okolnosti jeho zmizení Ani spolupracovníci Fischera si, jak vidno, s jeho nepřítomností valně hlavu nelámali, nicméně vzpomněli si alespoň na to, že plánoval nedělní výlet na Černý Hrad. Švagr Waltera Fischera pak navštívil místní policejní stanici, kde požádal o pátrání po zmizelém bratrovi. Přístup úřadů byl tentokrát ještě flegmatičtější než jindy. Celé pátrání po pohřešovaném se zjevně omezilo pouze na rozeslání jeho popisu - ačkoli těžko říct, co mohli policisté podniknout více, když se k pátrání dostali až po téměř měsíci. Potud vše probíhalo velmi podobně jako v případech předchozích - až do 8. května roku 1939. Ten den byl totiž Walter Fischer nalezen. Živý, ale ve velmi špatném stavu, prakticky v bezvědomí, s těžkými popáleninami v obličeji i na zbytku těla byl objeven na poli nedaleko města Zlaté Moravce, asi 35 km od Partizánského. Když byl ve Zlatých Moravcích ošetřen, přivolaný policista v něm rozpoznal hledanou osobu. Protože jeho stav byl vážný, byl krátce na to převezen do nemocnice v Partizánském. Zajímavé je, že i když už nebyl zaměstnancem Baťových závodů, firma se postarala o jeho ošetření i další léčení. Rovněž dala zprávu i jeho ženě a asi i novináři v místním "Hlasateli", který na konci května uveřejnil obsáhlý článek "Pohřešovaný dělník nalezen", ve kterém se kromě okolností případu nezapomněl zmínit o tom, jak se Tomáš Baťa stará o své dělníky. Nicméně si novinář nepovšiml žádné souvislosti s předchozími případy zmizení, snad o nich ani nevěděl. Dělník Fischer byl nejspíše v těžkém šoku, když byl převezen do nemocnice v Partizánském. Nevíme, co během tří a půl měsíce, kdy byl pohřešován zažil, co mohlo způsobit jeho zranění, popáleniny v obličeji, ani kde v té době pobýval, na jeho psychice to ale zanechalo nesmazatelné stopy. Nikdy se již nezorientoval, se svým okolím prakticky nekomunikoval. Po několika týdnech v Partizánském byl předán do ošetřování ústavu pro choromyslné v Žilině. Spolu s dokumenty tohoto ústavu se na konci války ztrácí i jeho stopa - nejspíše byl, stejně jako jeho rodina, po roce 1945 odsunut do Německa.  


Na jaře 1954 bylo nalezeno nedaleko obce Oponice tělo asi třicetiletého muže v pokročilém stadiu rozkladu, navíc poškozené zvěří. Muž měl na sobě šedé kalhoty z tuhé látky, tmavě modrou košili, šedý vlněný svetr a hnědé polobotky, vše tuzemské výroby. Muž byl asi 174 cm vysoký, nejspíše zavalité postavy. Příčinu smrti se nepodařilo určit. Po totožnosti mrtvého bylo vyhlášeno pátrání, nakonec i celostátní a jeho popis proběhl tiskem. 

Oponice leží na severozápadní straně Tribeče. Od Partizánského jsou vzdáleny asi 25 km, od Žiran a Mankoviec asi 18 kilometrů. Nad obcí ve svahu kopce Vel´ká skala se tyčí Oponický hrad - vlastně už jen trosky hradu, ze kterého se dochovala pouze část obvodových zdí a velká věž. Přestože Bezpečnost prohledala archivy s popisy všech zmizelých osob, s žádnou z nich se nepodařilo tělo mrtvého muže ztotožnit. Navíc se nepovedlo ani při důkladném zkoumání zjistit, nač mrtvý zemřel, pouze to, že ke smrti došlo v říjnu nebo listopadu předchozího roku. Nakonec úřady usoudily, že mrtvý muž byl pravděpodobně cizinec, který se do Československa dostal ilegálně a tak se vcelku podrobný popis případu dostal na stránky tisku jako "Konec agenta-chodce". Zda jeho příběh souvisí s ostatními z případu "Tribeč", můžeme pouze spekulovat.  


V únoru 1966 nalezl místní hajný na cestě, která vede z obce Jelenec do lesa směrem k hřebenu Tribeče, asi 5 km za obcí, odstavené vozidlo s bratislavskou poznávací značkou. Když následujícího dne nalezl totéž auto na stejném místě, na cestě, na které je vjezd motorovým vozidlům (až na výjimky) zakázán, uvědomil o tom příslušníky Bezpečnosti. Ti záhy zjistili, že vůz patří manželům Belanovičovým z Bratislavy. Manželé Belanovičovi však nalezeni nebyli - ani čtyřiatřicetiletý Ján, ani o tři roky mladší Alena. Zjistilo se, že od počátku února se ani jeden z nich nedostavil na své pracoviště. Ján Belanovič pracoval jako úředník na ministerstvu zahraničních věcí, Alena Belanovičová jako zdravotní sestra v nemocnici. Manželé byli bezdětní a z jejich rodičů žila už jen matka Aleny Belanovičové. Druhým a posledním blízkým příbuzným pak byla její sestra. Ani jeden z nich však o osudu manželů neměl žádnou zprávu ani žádnou informaci, která by jejich nepřítomnost dokázala vysvětlit. Ani prohlídkou vozu se zhola nic nezjistilo - manželé Belanovičovi rádi jezdili o volných dnech na výlety a kromě běžných, takové cestě přiměřených zavazadel, se ve voze nic nenašlo. Nebyly nalezeny ani doklady žádného z manželů. Prohlídkou jejich bratislavského bytu se rovněž nezjistilo nic neobvyklého nebo cokoli, co by mohlo záležitost objasnit. Policie sice manžele začala podezřívat z ilegálního opuštění republiky, zvláště pro zaměstnání Jána Belanoviče na citlivém místě na ministerstvu, ale spíše jen z nedostatku jakéhokoli jiného vysvětlení, než pro nějaké důkazy. Pátrání, které bylo záhy rozšířeno na celé území Československa a do kterého - což bylo tehdy ještě výjimečné - se Bezpečnost snažila prostřednictvím televize zapojit i širokou veřejnost, bylo zcela bezvýsledné. Manželé Belanovičovi se svým příbuzným nikdy neohlásili a do dnešního dne zůstává jejich osud stejně neznámý, jako byl, když se v únoru 1966 našel poblíž Jelence pod svahy Tríbeče jejich vůz. 


Někdy na přelomu let 1979/1980 se v obci Skýcov stal další případ. V dnes již zbořeném domku na okraji vesnice bydlel sedmašedesátiletý Antonín Topil. Vdovec, označovaný svým okolím za podivína a člověka nesnášenlivého, který se s ostatními obyvateli obce téměř nestýkal a ze svého domku vycházel jen málokdy. Proto nikomu nepřišlo nijak nápadné, když jej již dlouho nikdo v obci neviděl. Znepokojení nad tím projevila až poštovní doručovatelka, které se ani na několikátý pokus nepodařilo Topila zastihnout doma a tak se začala obávat, jestli ve starém domku neleží nemocný nebo mrtvý. Sousedé, znalí prudké až zuřivé povahy Antonína Topila, odmítli sami podniknout pokus do domku vniknout a tak doručovatelka později přivolala příslušníky Veřejné Bezpečnosti. Ti vylomili zámek, aby záhy zjistili, že Topil se v domku nenachází jistě nejméně už několik týdnů. V domku samotném nezjistili žádné známky zápasu nebo cokoli, co by nasvědčovalo, že se Antonín Topil stal obětí zločinu. Dům byl zamčen, ale klíče se nenašly, proto policie usoudila, že Topil z domku odešel, zamknul a už se nevrátil. Bylo zorganizováno pátrání po místních lesích, protože sousedé uvedli, že Topil rád chodil na dlouhé vycházky do Tribečských lesů. Pátrání bylo pro velké množství sněhu v tom roce velmi obtížné a bylo později na jaře opakováno, avšak Antonín Topil ani žádná stopa po něm nebyla nikdy nalezena. O několik let později byl prohlášen za mrtvého a protože neměl žádné příbuzné, kterým by dům připadl jako dědictví, a protože byla stavba ve velmi špatném stavu a dále chátrala, byl dům nakonec v létě 1991 zbořen. 


Z obce Skýcov vede silnice, která spojuje vesnici s Klátovou Novou Vsí na opačné straně hřebene Tribeče. Silnice je asi 14 km dlouhá a i v zimě obvykle dobře sjízdná, ale při náledí může nepozorného řidiče snadno potkat nehoda. Že by se něco podobného stalo i řidiči vozu žlutě metalizovaného BMW s žilinskou SPZ, usoudila projíždějící policejního hlídka dne 3. února 1995. Vůz byl odstaven za okrajem silnice v bezprostřední blízkosti chatové osady Slače a jeho poloha vzbuzovala dojem, že se ze silnice dostal při nezvládnutém smyku na kluzkém povrchu uježděného sněhu. Hlídka tedy zastavila a šla obhlédnout situaci. Našla vůz nezamčený, se zapnutým autorádiem a s doklady uvnitř. Dále našla v kapse náprsní tašku a v ní občanský průkaz znějící na jméno Ján Šala (26 let) a dle značný obnos peněz, jak ve slovenské měně, tak v markách a dolarech. Úhrnná nalezená částka údajně značně převyšovala jeden milion korun. Hlídka se rozhodla vyčkat příchodu řidiče. Toho se ale ani po více než dvou hodinách nedočkala a tak nalezené věci zajistila a vůz nechala odtáhnout do asi 15 km vzdálených Topol´čan. Podle dokladů pak policisté zjistili telefonní číslo do místa bydliště Jána Šaly v Žilině, kde zastihli jeho přítelkyni. Ta jim pověděla, že se její partner měl už před několika hodinami vrátit z pracovní cesty. Nevrátil se ale nikdy. Tentokrát policie zahájila intenzivní pátrání už druhý den po nálezu vozu. Bylo prohledáno blízké okolí chatové osady Slač - ze stop a zanechaných věcí ve voze, jakož i z výpovědi přítelkyně Jána Šaly se zdálo být nanejvýš pravděpodobné, že Ján Šala neměl nikdy v úmyslu podniknout nějakou delší pěší cestu po zasněženém Tribeči. Spíše celá věc vypadala, jako by zastavil, aby si oddechnul po delší cestě, vystoupil z vozu a - zmizel. Dále policie vyslechla jeho obchodního partnera ve   Vel´kém Krtíši, od něhož se soukromý podnikatel Šala ten den do Žiliny vracel. Ten jim potvrdil, že Šala odjížděl krátce po druhé hodině odpoledne a jeho vůz byl nalezen těsně před čtvrtou hodinou. Vel´ký Krtíš je od místa nálezu vzdálen asi 70 km, vůz tedy nemohl stát u cesty déle než asi hodinu, spíše však ještě kratší dobu. Policejní experti vůz podrobili důkladnému zkoumání - zaměřili se na jakékoli stopy, jež by nasvědčovaly kriminálními pozadí zmizení Jána Šaly, zvláště na stopy po střelném prachu nebo krvi. Nenašli vůbec nic, co by podporovalo hypotézu, že se podnikatel stal obětí zločinu. I nalezené peníze této verzi přímo odporovaly. Byly vyslechnuty všechny osoby, s nimiž se Ján Šala 3. února setkal, i jeho známí, obchodní přátelé a příbuzní. Všichni popřeli, že by na něm ten den pozorovali něco výjimečného, nějaké příznaky neklidu, deprese nebo obavy. Policie nezjistila žádné známky toho, že by obchodní záležitosti Jána Šaly byly nějakým způsobem nelegální nebo kriminální. Nebyl nalezen žádný svědek, který by Jána Šalu nebo jeho vůz na místě nálezu viděl, ať již 3. února nebo kdykoli předtím. Protože ale na dvou chatách v osadě tou dobou několik osob pobývalo a protože nalezený vůz byl poměrně nápadný, nemohl stát na místě nálezu příliš dlouho, jinak by si jej jistě někdo všiml. Do pátrání se policie pokusila zapojit prostřednictvím televize nejen veřejnost na Slovensku, ale později i v České republice, zvláště poté, co zjistila, že tam Šala měl poměrně hodně obchodních kontaktů. Bezvýsledně. Dnes je Ján Šala i na seznamu pohřešovaných osob mezinárodní organizace Interpol. Doposud nebyla nalezena žádná stopa ani žádné vysvětlení jeho zmizení. Zůstala po něm jen bývalá žena, dvouletý syn, rodiče, přítelkyně a ono žluté BMW.  


V roce 2011 se dvacetiletá Lucie vydala na Javorový vrch. Ztratila se a byla nezvěstná skoro 30 hodin. Když ji našli, měla pořezané ruce. 


V červnu 2012 se do hor na houby vydal Jaroslav Buránsky (59 let) z obce Žirany. Hledali ho desítky policistů, psovodi i místní. Muž pokročilého věku je od té doby nezvěstný, pátrání stále pokračuje. Po nezvěstných osobách se pátrá 20 let.


08-09/2017 se v Skýcově ztratil Marek (25 let), který se ze zábavy (hodové zábavy) nevrátil domů. Pohřešování nahlásil na policii jeho strýc Martin, který s Markem žil. Policie začala po mladíkovi pátrat, po 30 hodinách ho našel ležet nedaleko potoka v Skýcově kamarád. Byl úplně dezorientovaný a nemluvil. Záchranáři ho odvezli do nemocnice, kde zemřel. To, co se dělo v posledních hodinách jeho života, si vzal sebou do hrobu. Záhadou tohoto případu je i fakt, že Markův telefon se našel někde úplně jinde, než jeho tělo - objevili ho skauti a donesli na místní farní úřad. 


V sobotu 17. srpna 2019 se vydal kolem 19:30 hod na dámském horském kole růžovo-bílé barvy 20letý Vladimír Švajlen z Nitranské Stredy na projížďku do pohoří Tribeč. Pohřešovaný je 190 cm vysoký, váží 90 kg, má modré oči, plnoštíhlou postavu, krátké špinavě blond vlasy. Na sobě měl krátké kostkované bílo-černé kraťasy, tmavé tričko s krátkým rukávem a pracovní obuv oranžovo-černé barvy.

Policie po něm vyhlásila pátrání. Policisté z Topol´čan v části Tribečského pohoří (katastrální území Solčany, Krnča, Nitranská Streda) provádějí pátrací akci.

https://www.facebook.com/KRPZNR/photos/rpp.417081508836859/493877227823953/?type=3&theaterhttps://www.facebook.com/KRPZNR/photos/rpp.417081508836859/493877227823953/?type=3&theater 

https://tn.nova.cz/clanek/bermudsky-trojuhelnik-na-slovensku-vladimir-zmizel-na-tajemnem-miste.html

Náhodou jsem se podívala 11.09.2019 opět na Facebook Nitranské policie a zjistila, že pohřešovaný chlapec byl 24.08.2019 nalezen mrtvý.




Jde tedy o realitu nebo hororovou fikci? 

Tématu se věnuje i mladý bestsellerový slovenský spisovatel Jozef Karika ve své knize Trhlina. V mysteriózním thrilleru předkládá čtenářům příběh tajemného Igora, který se autorovi po vydání jeho předchozího románu Strach ozval a vyprávěl mu svůj děsivý příběh. Karika jeho vyprávění zaznamenal, řadu tvrzení ověřil, vyhledal na internetu, doplnil o vlastní zjištění a zpracoval právě v knize Trhlina, kde poodhaluje jednu z největších záhad Slovenska - záhadné a nevysvětlitelné mizení lidí v pohoří Tribeč. Kniha je propracovaná do nejjemnějších detailů, čte se sama, čtenáři nedá chvilku klidu, přičemž se mu dostane do mysli, za nehty, do nejniternějších pater jeho povědomí. Nejde jen o tajemno v lesích a psychologii postav, s níž Karika skvěle pracuje. V Trhlině jde o nahrávky pacienta Waltera Fischera na gramofonových deskách, jednoho z mála v pohoří Tribeč zmizelých a po měsících se záhadně objevivších. Karikova kniha Trhlina získala ocenění Kniha roku 2016 a stala se předlohou pro rovněž velmi úspěšný filmový thriller stejného názvu.

Možná je to jen legenda, možná záměrná mystifikace a možná děsivá pravda. Ale až příliš mnoho z tohoto příběhu se skutečně stalo ...


Úplně náhodně jsem narazila na následující video reportáž o bludičkách. A co že mají bludičky pozorované na Šumavě společného se ztracenými, pomlácenými a popálenými lidmi z Tribeče? Podobnost možná není čistě náhodná ...