Podskalí a Výtoň

Výtoň je místo v bývalém pražském Podskalí, kde se ve 14. století vybíralo clo z připlaveného dřeva z horního toku Vltavy tzv. vytínáním. 

Jméno "Výtoň" se přeneslo jako místní název i na oblast křižovatky Svobodovy ulice a Rašínova nábřeží u ústí Botiče do Vltavy, jmenují se tak rovněž dvě stálé a dvě občasné tramvajové zastávky v okolí této křižovatky i přilehlé přístaviště přívozu. 

Plavením dřeva se v těchto dobách živili tzv. Podskaláci - lidé, nazývaní podle osady Podskalí, ve které žili. Za dřevo, které sem bylo připlaveno, se vybíralo clo vytnutím jedné dvanáctiny klád z vodu. 

Na Výtoni v Podskalí se dodnes dochovala bývalá celnice. Tato stavba s pozdně gotickým jádrem vznikla v 16. století. Její patro je roubené a přízemí zděné. Patro bylo obezděno až za doby Rudolfa II. V roce 1561 budovu zakoupilo Nové Město za účelem vybírání cla. Úřadovali tam výběrčí, kontrolor a dva úředníci.

V roce 1833 celní správa zanikla a vznikl zde hostinec U Koppů. Z počátku 20. století pocházejí úvahy o vybudování muzea, které by pojednávalo o životě v Podskalí. K prvním praktickým krokům vedoucím k jejich uskutečnění došlo v roce 1939, kdy budovu zakoupilo Muzeum hl. města Prahy. V roce 1947 zde byla otevřena první expozice ze čtyř tematických okruhů, které se vztahovaly k Podskalí a Vltavě. Byly to Voroplavba na Vltavě, Z dějin Podskalí, Nákladní plavba na Vltavě a Pražská osobní paroplavba. Součástí expozice byl také model Podskalí z doby, kdy tam ještě nebyly žádné mosty ani nábřežní zdi. Mezi vystavenými exponáty byly také památky na spolek Vltavan, jenž vznikl v roce 1871 a podporoval plavce, rybáře a pobřežné. 

Limnigraf na Výtoni, neboli Výtoňský vodočet, je stavba na pražském Rašínově nábřeží, nedaleko vyšehradského železničního mostu, naproti Podskalské celnici. V objektu je umístěn limnigraf - přístroj sloužící k odčítání a zaznamenávání výšky hladiny Vltavy v čase. 

Tato secesní stavba je architektonicky zpracována do form romantické gloriety, má čtvercový půdorys a je doplněna o sloupové loubí vedené ve směru nábřeží. Na každé ze čtyř stěn je umístěn ukazatel výšky hladiny a hodiny. Objekt zastřešuje měděná kopule zakončená korunou. Na ní je korouhvička ve tvaru psí hlavy ukazující směr větru. V průčelí domku byla skříňka s meteorologickou stanicí: barografem, minimálním a maximálním teploměrem, termografem, vlhkoměrem. Skříňka je však zakryta roletou. Objekt byl postaven kolem roku 1907. Obdobná limnigrafická stanice je postavena na stejném břehu Vltavy, dále po proudu, na Starém Městě - Na Františku, naproti Anežskému klášteru. 

Podskalí

Název zaniklé osady na pravém břehu Vltavy v Praze mezi dnešním Jiráskovým a Železničním mostem. Její někdejší obyvatelé se živili převážně vorařstvím, obchodem se dřevem, ledařstvím či těžbou písku ze dna řeky.

Osada s kostelem sv. Kosmy a Damiána je poprvé zmiňována k roku 1198, ale zřejmě má historii mnohem starší. Staré Podskalí tvořila původně zástavba podél pobřežní cesty mezi ústím Botiče a jezem nad novoměstskými mlýny (dnes budova "Mánes"). Ve 2. pol. 13. století zde patrně vznikl trh s plaveným dřevem a určitý monopol, který škodil Pražanům. V roce 1316 získali Staroměstští od Jana Lucemburského privilegium v podobě předkupního práva na připlavené dříví a zákaz kupovat od venkovských plavců dříví, dokud nebylo připlaveno do Podskalí. V roce 1341 byl vydán ve shodě s Podskalskými a s králem Janem zákaz o překupování dříví s přikázaným místem pro přistávání vorů - pokuta za porušení zákazu byla po třetinách dělena mezi staroměstské, podskalské a krále. Z vorů bylo pod Vyšehradem vybíráno mýto, které náleželo (před dobou husitskou) vyšehradské kapitule.

V roce 1348, kdy bylo Podskalí pojato do hradeb Nového Města, mělo Podskalí čtyři kostely (sv. Jana, sv. Mikuláše, sv. Vojtěcha a sv. Antonína, zvaný též sv. Ondřeje - dnes kostel Nejsvětější Trojice), zatímco kostel sv. Kosmy a Damiána se založením Slovanského (Emauzského) kláštera se stal z farního kostela kostelem klášterním a farní funkce přešla na kostel sv. Mikuláše. Za bojů o Vyšehrad v roce 1420 bylo celé Podskalí vypáleno - kostel sv. Jana (na rozdíl od ostatních podskalských kostelů) už nikdy nebyl obnoven. Na konci 15. století vytvořili podskalští plavci cech - tak vzniklo tzv. poříční (plavecké) právo, které rozsuzovalo spory při obchodu s dřívím. Za Josefa II. byl Emauzský klášter zrušen a jeho majetek přešel pod správu Nového Města.

Na přelomu 19. a 20. století, když se Praha rozšiřovala, byla čtvrť postupně zbořena, zejména po velké povodni v roce 1890, kdy se rozhodlo, že je třeba Prahu chránit vysokou nábřežní zdí. Po vybudování městské říční navigace s náplavkou byly historické domečky odříznuty od vody a byly zrušeny ohrady se dřevem. Po demolici bylo území rozparcelováno a následovala výstavba činžovních domů.

Život v zaniklém Podskalí dnes připomíná film Poslední Podskalák (1940) nebo Plavecký mariáš (1952), z písní např. Podskalák Karla Hašlera. Tradice spojené s životem na řece dodnes udržuje spolek Vltavan (jedním ze zakládajících členů byl i pražský primátor František Dittrich).


Kaple svatých Kosmy a Damiána je raně barokní kostel v areálu Emauzského kláštera (Na Slovanech) dnes sloužící jako řeckokatolický chrám. 

Při pohledu od Vltavy z Rašínova nábřeží v rámci komplexu Emauzského kláštera nenápadný kostelík poněkud zaniká, přitom však stojí na posvátném místě české kulturnosti. Současná raně barokní podoba kostela pochází z přestavby v letech 1657 - 1659. 

Interiér kostela je barokní, zaklenutí valeným stropem s barokní štukovou výzdobou. V přední, východní části interiéru stojí ikonastas (= dřevěná nebo mramorová stěna s průchody) s obrazy Ježíše Krista a Bohorodičky uprostřed a po stranách vlevo sv. Mikuláš a vpravo sv. Anežka Česká.

Nevelký románský kostelík bývalé pražské osady Podskalí je poprvé zmiňován již v roce 1178, kdy je uváděn jako farní. Podle kroniky měl kostelík s oblibou navštěvovat již kníže Václav a podle jiné pověsti zde měli mši sloužit také svatý Vojtěch a svatý Prokop Sázavský. 

V roce 1347 se císař Karel IV. rozhodl založit klášter se slovanskou liturgií, neboť si uvědomoval jedinečnost českých zemí, jako místo společného dědictví západního latinského ritu s cyrilometodějskou tradicí východní liturgie. Pro tento účel zvolil místo v blízkosti podskalského farního kostelíka. V roce 1372 byla dokončena výstavba benediktinského kláštera zvaného Na Slovanech (oficiálně Benediktinské opatství Panny Marie a sv. Jeronýma v Emauzích) osazeného slovanskými mnichy z Chorvatska. Do doby dokončení velkého chrámu Panny Marie, sloužil kostel sv. Kosmy a Damiána jako klášterní. Poté malý kostelík po několik let sloužil k lisování vína.  

Klášter fungoval i v době husitské, kdy unikl vyplenění. Husité jej v roce 1419 převzali a jako v jediném českém klášteře se zde praktikovalo přijímání podobojí, a to až do roku 1589. V té době v klášteře působili anglický husitský bohoslavec Petr Payne a bratr Řehoř, pozdější zakladatel Jednoty bratrské. Mnišská komunita zde postupně zanikla. Poslední z utrakvistických opatů, a zároveň rektor pražské univerzity, Matouš Benešovský, řečený Philonomus, se oženil s dcerou hostinského ze Spálené ulice a přímo v klášteře si otevřel svou vlastní hospodu. V klášterní zahradě pak pro své hosty zřídil střelnici.

Následně se opat Horský a jeho nástupci snažili obnovit v Emauzích katolickou komunitu. To vedlo v roce 1636 císaře Ferdinanda III. k tomu, že donutil české mnichy odejít ke kostelu sv. Mikuláše na Starém Městě a do uvolněných Emauz uvedl benediktiny z Montserratu, jimž se v Praze začalo říkat černí Španělé. Ti přestavěli západní konec lodi a přistavěli dvě věže. Koncem 18. století však začal klášter znovu upadat. Ostré jehlany na věžích dali po roce 1880 vystavět němečtí mniši. Po vyhlášení Československa byla komunita vyhoštěna a v roce 1919 byl klášter krátce v majetku hudební konzervatoře. Po roce 1920 se klášter začal stabilizovat. Slibný rozvoj opatství pak přerušila nacistická okupace a vypuknutí II. světové války. 

Z komplexu kláštera vysílala na jaře 1941 několikrát vysílačka "Magda". Tuto vysílačku obsluhovali odbojáři - radiotelegrafisté Bohumil Bachura, František Chyba, Jindřich Fröde a Otakar Batlička. Tato ilegální skupina byla napojena jak na konzulát SSSR v Praze (přes jeho pracovníka Leonida Mochova), tak i na Obranu národa. Na začátku července 1941 byl kostel pro veřejnost Němci uzavřen. V neděli 13. července 1941 rozehnala věřící (shromážděné na mši, konané "jako vzdor" před kostelem) jednotka Schutzpolizei. O tři dny později (16. července 1941) prohledalo gestapo kancelář opata Arnošta Vykoukala. Klášter i kostel byly definitivně uzavřeny 18. července 1941, mniši byli z kláštera vyhnáni (klášter dále sloužil Němcům jako vojenský lazaret) a opat Arnošt Vykoukal musel opustit Prahu. Arnošt Vykoukal byl nakonec zatčen gestapem a zemřel 9. nebo 10. září 1942 v koncentračním táboře v Dachau. Nacistické věznění nepřežili také dva další emauzští mniši - Marcel Higi (zemřel 16.11. 1941 v Terezíně, pohřben v Počáplech u Terezína, poté co si tehdejší břevnovský převor, Anastáz Opasek OSB vyžádal jeho tělo k pohřbení) a Vavřinec Miloslav Filip (zemřel 13.09. 1942 v koncentračním táboře Dachau). Novic, Vojtěch Ivan Novák, OSB byl někdy v rozmezí let 1942 - 1945 zastřelen v koncentračním táboře v Oranienburgu.

Při spojeneckém náletu na Prahu 14. února 1945 byly klášter i kostel silně poničeny bombardováním 8. letecké armády USAAF. Na klášter a kostel dopadly 3 ničivé zápalné pumy, každá o váze 227 kg. Zásah zničil obě gotické věže (severní byla zničena zcela, celá jižní vyhořela) klášterního kostela. Kostelní klenba se ze dvou třetin zřítila. Gotické budovy vyhořely až na klenby v přízemí. Opravy komplexu proběhly v první polovině 50. let dvacátého století. V roce 1950 byl klášter v rámci Akce K násilně zrušen a připadl Československé akademii věd. Po roce 1989 získalo zpět budovy kláštera i kostel Benediktinské opatství v Emauzích. V roce 1995 proběhla jedna etapa rekonstrukce kláštera, v roce 2003 byla dokončena rekonstrukce kostela, v roce 2018 začala revitalizace klášterní zahrady. 

Zajímavost:

Pět novoměstských kostelů, založených Karlem IV., tvoří pravidelný kříž. Severo-jižní rameno tvoří spojnice kostelů sv. Kateřiny Alexandrijské a Zvěstování Panny Marie Na slupi, západo-východní rameno Kostel Nanebevzetí Panny Marie a svatého Karla Velikého a Emauzský klášter, ramena se protínají v kostele sv. Apolináře. Svislé břevno pomyslného kříže lze protáhnout přes kapli Božího těla až ke klášteru karmelitánů u Panny Marie Sněžné.

Obdržela jsem pár fotek, jak se v Praze bruslilo, tak přikládám ... Siluety Železničního mostu, Palackého mostu i Vyšehradu jistě poznáte ...