Zlatá Koruna
Zlatá Koruna, původně Svatá Koruna, je obec ležící na řece Vltavě severně od Českého Krumlova. Nachází se zde středověký klášter Zlatá Koruna, který dal obci jméno.
Cisterciácký klášter byl založen roku 1263 českým králem Přemyslem Otakarem II. Původně se klášter jmenoval Svatá Koruna podle relikvie trnu z Kristovy koruny, kterou Přemysl Otakar II. obdržel nepřímo od francouzského krále Ludvíka IX. Svatého. Zprávu o darování má cisterciácký kronikář Jan z Viktringu. Kristovu korunu získal Ludvík IX. od konstantinopolského císaře Balduina II. (1239). Postavil pro ni kapli Sainte-Chapelle (1248). Koruna se stala symbolem jeho vlády i "dárkem" pro významné osoby a instituce. Zůstává otázkou, jak se relikvie dostala k českému králi. V úvahu připadají dvě možnosti: buď přes Richarda Cornwallského – římského krále, který byl švagrem Ludvíka IX. Svatého a od roku 1262 ve spojení s českým králem, nebo skrze generální kapitulu cisterciáckého řádu.
Zlatá Koruna byla druhou zeměpanskou fundací cisterciáckého kláštera (první Plasy roku 1144 - bližší informace zde). Už roku 1259 byla odeslána žádost na generální kapitulu cisterciáckého řádu s žádosti o založení řádového domu. Z Baumgartenbergu a Wilheringu byli vysláni opati, aby posoudili situaci a vyjádřili případný souhlas či nesouhlas se záměrem českého krále. Založení proběhlo až roku 1263 zřejmě z důvodu války s Uhrami (1260 – bitva u Kressenbrunnu). Vítězství v uherské válce mohlo být jednou z motivací k založení kláštera. Dalším důležitým, ne-li nejdůležitějším důvodem, bylo posílení královského vlivu v jižních Čechách a utužení vazeb v rámci česko-rakouské unie. Přemysl Otakar II. chtěl zabránit, aby královský majetek byl úplně rozchvácen Vítkovci, a proto předal klášteru Boleticko a Netolicko (pouze část s kastelánií) s 880 km2 lesa. Přemysl Otakar II. se považoval za dědice babenberských práv k rakouským zemím, proto za mateřský klášter nové fundace zvolil klášter v Heiligenkreuzu.
Dne 6. dubna 1263 opustili klášter Heiligenkreuz mniši s bývalým (do roku 1259) opatem Jindřichem. Do Zlaté Koruny přišli v polovině dubna. Jak vypadalo místo při jejich příchodu, není známo. Nejstarší dochovanou stavbou je pravděpodobně dvoupodlažní kaple Andělů strážných (1270), u níž se uvažuje o stejné funkci jako měla Sainte-Chapelle v Paříži, tedy že mohla sloužit k uchování trnu z Kristovy Trnové koruny, jejž Přemysl Otakar II. věnoval klášteru. Také bývá srovnávána s Královskou kaplí v Plasích, rovněž mohla sloužit jako špitální kaple.
Po roce 1276 byl klášterní areál zničen Vítkovci. Statuta generální kapituly hovoří o zničeném místě (locum destructum). Panovník chtěl přenést ústav do bezpečnějšího místa, zemřel však dříve, než mohl záměr uskutečnit. Klášter byl obnoven (1291) až za vlády Václava II., kdy přišli mniši z Plas, aby obnovili duchovní život. Obnovený konvent obdržel darované statky od pánů z Bavorova a z Michalovic. Později klášter začal rozvíjet kolonizační aktivitu (např. 50 nových vsí na Boleticku), která v českém cisterciáckém prostředí nemá obdoby.
Roku 1354 klášter vyhořel. Pracoval zde kameník Michael Parléř. Ve 14. století převládaly spory o hranice klášterního panství s majiteli vitějovického panství (Verner, Racek, Přibík), s vyšebrodským klášterem a zejména s vyšehradskou kapitulou (v letech 1360 až 1396 o oblast Prachaticka). Většina sporů byla rozsouzena ve prospěch zlatokorunských cisterciáků. Na přelomu 14. a 15. století došlo k prudkému zhoršení hospodářské situace. Cenné věci byly odeslány do premonstrátského kláštera v Rakousku (Schlägl, česky Drkolná). Část pokladu s archivem byla tehdy uložena v Českém Krumlově.
Roku 1420 byl klášter dvakrát přepaden a vypálen husitskými vojsky (jednou pod vedením Jana Žižky), mezi nimiž byli poddaní kláštera. Později klášterní zboží obsadil Oldřich II. z Rožmberka jako zástavu od krále Zikmunda Lucemburského. Rožmberk se už pak tohoto majetku nevzdal, ale připojil ho ke krumlovskému panství. Řešil to ještě Vladislav II. Jagellonský roku 1493. V roce 1601 prodal Petr Vok z Rožmberka krumlovské statky (spolu se zlatokorunským) císaři Rudolfu II. a roku 1622 Ferdinand II. věnoval zboží Janu Oldřichovi z Eggenberku. Majetky se klášteru nevrátily ani za Schwarzenbergů (od roku 1719).
Ve 2. polovině 16. století byl postaven malý konvent s refektářem a opraveno opatství. Roku 1665 byla dokončena barokizace areálu. Klášter byl zrušen Josefem II. roku 1785 za posledního opata Bohumíra Bylanského, za jehož působnosti vznikla bohatá výzdoba nástěnných maleb a oltář byl osazen detaily z dílny sochaře Jakuba Eberleho. Po zrušení byly budovy kláštera využívány pro různé průmyslové provozy (např. slévárna a strojírna Petra Steffense, manufaktura, vojenské bělidlo, továrna na tuhové tyglíky, kartonážka, textilka). Průmyslové aktivity, které poškodily řadu budov, utichly v roce 1909 a budovy kláštera se začaly rekonstruovat.
V roce 1940 za Protektorátu byl klášter zabaven gestapem a po válce pak zkonfiskován z moci Lex Schwarzenberg. Roku 1944 zde byly na příkaz ministerstva školství umístěny fondy řady vědeckých knihoven, mezi nimi i Královské české společnosti nauk a České akademie věd a umění. Od roku 1945 je klášter přístupný veřejnosti. Je zde instalována výstava o životě mnichů a jejich působení v jižních Čechách. Dnešní podoba budovy kláštera je výsledkem přestaveb v několika epochách, a tedy i v různých architektonických stylech.
V držení kláštera bylo Boleticko a část Netolicka, dvě vinice v Rakousku, dům v Praze, dále právo osvobození od cel a mýt na Dunaji i suchozemských cestách. K tomu rájovská rychta. Samotný klášter byl umístěn v nejvýchodnějším cípu svých držav. Jeho poloha – na poloostrově, který je vytvořen meandrem Vltavy – odpovídala řádovým pravidlům.
Gotický deskový obraz Zlatokorunské madony byl namalován před šesti sty lety (1410 - 1421) zřejmě v některé z pražských dílen, ale není vyloučeno ani to, že vznikl na jihu Čech. "Je pravděpodobné, že deska byla pořízena přímo pro cisterciácký klášter, kde plnila funkci takzvané matky a ochránkyně konventu (latinsky Mater domus)," přibližuje původ obrazu Roman Lavička, odborník na restaurování a památkář, a dodává, že "Pannu Marii chovali cisterciáci ve velké úctě jakožto svou hlavní patronku." Po zrušení kláštera se Zlatokorunská madona stala patronkou nově zřízeného farního kostela Nanebevzetí Panny Marie, kde byla součástí hlavního oltáře až do roku 1938.
Z obav před nebezpečím rozpínající se hitlerovské třetí říše byl obraz 17. dubna 1938 převezen do Prahy. V průběhu let totalitního režimu byl vystaven jako součást expozic starého umění Národní galerie, kde se mu dostalo odpovídajících podmínek pro uchování i náležité odborné péče. "V devadesátých letech byl obraz navrácen církvi, ale jeho návrat do Zlaté Koruny se odkládal. V té době byl zapůjčen do kláštera ve Vyšším Brodě. Po dlouhých jednáních a za zásadního přispění zesnulého biskupa Mons. Jiřího Paďoura se podařilo dospět k dohodě, na jejímž základě se obraz do Zlaté Koruny – konkrétně do obnovené a restaurované opatské kaple – v neděli 17. dubna 2016 vrátil," popisuje novodobou historii obrazu kastelánka Lenka Tondlová. Na slavnostní bohoslužbu a průvod navázal koncert harfenistky Kataríny Ševčíkové. Ve speciálním režimu (nesmí se zde fotit) zůstane přístupný návštěvníkům i věřícím.
Restaurování zlatokorunského obrazu ukázalo, že na desce z borových prken, potažené lněným plátnem a křídovou vrstvou, byla mezi lety 1410 – 1420 namalována temperovými barvami s použitím ultramarínu, nákladného modrého barviva, Panna Maria s Ježíškem v náručí. Zlacené pozadí obrazu doplnily ryté a puncované svatozáře. Spasitelovu hlavu obklopil křížový nimbus a Bohorodička má svatozář složenou z radiálně kladených paprsků. Volnou plochu zlatého pozadí vyplnily ryté rozviliny. Marie je oděná v modrý, na rubu červený plášť, hledí poněkud neurčitě před sebe a nahého Ježíška natáčí k divákovi. Malíř tak nezobrazil malé hravé dítě, nýbrž budoucího Spasitele, který na diváka hledí upřeným pohledem. Natočení Ježíše lze chápat jako symbolický výstav Nejsvětější svátosti oltářní, která je pro křesťana cestou a prostředkem ke komunikaci s Bohem.
Malovaná deska mohla mít původně ještě rám zdobený malovanými postavami světců, proroků, andělů a citátů z Písma. Druhou stranu obrazu pak snad, jako v případě řady mariánských ikon, doplňovala iluzivní malba kamene, občas navíc opatřená křížem nebo veraikonem.
Kostel Nanebevzetí Panny Marie je trojlodní bazilika založená v období okolo roku 1300 (pravděpodobně již před rokem 1278). V období husitských válek byl kostel vypálen a znovu zastřešen byl až po 30 letech. V letech 1663 - 1667 prošel částečnou barokní úpravou. Najdeme zde monumentální oltář z roku 1772, nástropní malbu s tématem Nanebevzetí Panny Marie z 2. pol. 18. století. I zde můžeme v boční kapli najít Zlatokorunskou madonu, ovšem pouze její kopii.
Pozoruhodné je velké kruhové okno (rozeta). Kostel je vysoký 21 metrů. Tzv. cisterciácká gotika slavila největší úspěchy ve Francii a francouzské kláštery byly pro Zlatou Korunu zřejmou inspirací.
U silnice v zatáčce v předklášteří můžeme vidět lípu velkolistou, je 18 m vysoká a obvod kmene je 718 cm. Je stará asi 700 let. Zvláštní je tím, že má částečně vyzděný dutý kmen z doby, kdy byla poškozena ohněm. Je jedním z nejstarších stromů v jižních Čechách.
Na nádvoří před kaplí Andělů strážných roste zase lípa kapucínka, je stará 400 let, vysoká 31 m a kmen má obvod 489 cm. Kapucínka se jí říká proto, že tvary jejích listů má svěšené dolů a připomínají mnišské kápě. Na stejném místě rostla totiž dříve jiná lípa, na které v roce 1420 husité oběsili zajatého opata Rutgera a jeho šest bratří cisterciáků, kteří se nestačili zachránit útěkem. Jejich těla byla později pohřbena v klášterním ambitu. Říká se, že v těch místech pak po 200 let prýštila ze země krev. Jiným neobvyklým stromem v klášteře je další lípa - naroubovaná na dubu.
V č.p. 3 se nachází bývalý klášterní mlýn. Mlýn byl pravděpodobně založen kolem roku 1263, první písemná zmínka však pochází až z roku 1552. V roce 1883 byl jez mlýna pod správou vrchnosti a roku 1895 proběhla dražba mlýna v odhadní ceně 26 368 zlatých. Zděná jednopatrová mlýnice a dům stojí samostatně. Původně byl mlýn propojen dvěma komunikacemi od severovýchodu; jedna z cest mířila k východní straně mlýna s hlavní vstupní a manipulační plochou a dále pokračovala přes náhon a ostrov přes most, druhá procházela kolem severní strany mlýna a pokračovala podél mlýnského náhonu na západ. Nad mlýnem se nacházela pekárna č.p. 4 a gotický dům č.p. 5, kde je od 2. poloviny 17. století doložena sladovna.
Voda na vodní kolo vedla náhonem od jezu; v roce 1930 měl mlýn dvě kola na spodní vodu (spád 5 m, výkon 10,5 HP). Dochovalo se umělecké složení; v roce 1883 je uváděno 5 složení, 8 stoup a pila. Umělecké mlecí složení bylo poháněno prostřednictvím litinových ozubených kol a dvou litinových věnců s dřevěnými palci (dochovalo se). Pila je uváděna i v roce 1930, později zanikla.
K dalším stavbám v předklášteří, které zde byly, patří bývalý hostinec Hospic, kovárna č.p. 13, zbrojnice a dnešní hostinec se středověkým jádrem.
Ve zrušeném kostele sv. Markéty začala v roce 1842 sušická firma Bernard Fürth vyrábět sirky. V roce 1855 tady poprvé u nás spatřila světlo světa tzv. švédská zápalka, jejíž princip se ve výrobě zápalek využívá v podstatě dodnes. Kostel sv. Markéty byl z doby kolem roku 1400, určený pro laiky, kteří měli jinak do kláštera velmi omezený přístup. Zrušen byl v roce 1785 i s přilehlým hřbitovem, sloužil jako vojenské bělidlo, tužkárna a již zmíněná sirkárna. V roce 1902 byl upraven na byty.
