Žižkovo Pole

05.04.2020

Žižkovo Pole je obec v okrese Havlíčkův Brod, 4 km severně od Přibyslavi. Žije zde asi 372 obyvatel. 

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1303. Vesnice horáckého typu je rozdělena na dvě vsi. Ve středu obou návsí je potok. Obec se vyznačovala důlní činností.

Ve vojenském ležení zde 11. října 1424 zemřel husitský vojevůdce Jan Žižka z Trocnova. V roce 1502 daroval Hynek Brožek z Kunštátu obci odúmrť. V roce 1596 se stal vlastníkem vsi Hertvík Žejdlic ze Šenfeldu. Utrakvista Hertvík Žejdlic ze Šenfeldu se v letech 1618 - 1620 zúčastnil stavovského povstání proti Habsburkům. Za to byl odsouzen a jeho majetek zkonfiskován. V této době se stala obec majetkem královské komory, od níž ji získal rod Dietrichštejnů. 

Obec se původně jmenovala Šenfeld (Krásné Pole z německého Schönfeld) a v červnu 1919 dal řídící učitel Jindřich Bačovský podnět k přejmenování na Žižkovo Pole. Tento název byl výnosem ministerstva vnitra 10. prosince 1921 přijat.

Ve 20. století se zde rozvíjelo především stavebnictví. Na počátku 20. století byl postaven Družstevní lihovar (ke zpracování brambor) a tírna lnu.

Pamětihodností je Žižkova mohyla, která se nachází jižně od obce u silnice do Přibyslavi. Podle tradice právě poblíž tohoto místa dne 11. října 1424 zemřel v náručí Michala Koudele z Žitenic vojevůdce Jan Žižka. Na místě Žižkova úmrtí dle pověsti vyrostl bezový keř., který tam rostl i v pozdějších časech, v 16. století je zde zmiňována i hruška. Pozemek pro 10 m vysokou mohylu zakoupil od rolníka Víta Kárníka z č.p. 31 Šenfeldu v roce 1862 Julius Grégr a věnoval jej pražské jednotě Sokol. Mohylu postavil havlíčkobrodský stavitel Josef Šupich, žák Josefa Zítka, dle návrhu Antonína Wiehla a byla odhalena 20. září 1874. Slavnostní odhalení u příležitosti 450. výročí Žižkova úmrtí organizoval František Ladislav Rieger a zúčastnilo se ho kolem 20 000 lidí. 

Mohyla se skládá ze čtyř částí:

1. pravidelný čtyřboký hranol z kamenných kvádrů - věnovali vlastenci z Čech i ciziny

2. kamenný válec, na němž jsou uvedeny názvy vítězných bitev (Praha 1420, Plzeň 1420, Sudoměř 1420, Vodňany 1420, Benešov 1420, Vožice 1420, Žižkov 1420, Kutná Hora a Německý Brod 1422, Hořice 1422, Malešov 1424, Přibyslav 1422)

3. kamenný kužel se zaobleným hrotem

4. kamenný kalich, asi 1,5 metru vysoký, který je symbolem českého husitství.

Toto místo je však sporné. Údajné přesné místo připomíná veliký kříž uprostřed pole. 

Další pamětihodností je Kostel svatého Michala ze 14. století, který byl koncem 17. století začleněn Přibyslavské farnosti, a dům č.p. 24.

Z Žižkova Pole se vydáme po červené turistické značce směrem k Přibyslavi a poté stejnou trasou zpět. Čeká nás trasa dlouhá zhruba 9,5 km, která by měla trvat cca 2 hod a 45 min

V Přibyslavi si můžeme prohlédnout původně renesanční zámek s výraznými barokními a klasicistními úpravami. Kolem roku 1560 nechal Zachariáš z Hradce vystavět zámek na místě starého hospodářského dvora, který náležel k původnímu hradu. Původně vznikl jako lovecký zámeček a letní sídlo ve stylu italské renesance. Stavitelé nejspíš využili původní sklepení panského dvora, neboť v jihozápadním nároží zůstala dochována gotická křížová klenba na dvou kamenných sloupech. V dveřním ostění místnosti je také zachován erb pánů z Hradce s letopočtem 1565. Dědicové Zachariáše z Hradce po jeho smrti prodali zámek Zejdlicům ze Šenfelda. Ti jej ztratili po bitvě na Bílé hoře, neboť patřili k protestantům a ubytovali u sebe "zimního krále" Fridricha Falckého při jeho útěku z Čech. Zkonfiskovaný zámek koupil za 150 tisíc zlatých kardinál František z Dietrichsteina a v držení rodu Dietrichsteinů zůstal až do roku 1923. Poslední majitelkou panství byla hraběnka Festetitsová, která zámek po pozemkové reformě prodala Okresní správní komisi města Přibyslavi, která začala všechny obytné prostory pronajímat. Po roce 1945 pokračovala ve správě obytných částí domovní správa města, zatímco v nejstarší části zámku, v jeho zadním traktu byla expozice městského muzea. V roce 1976 zámek převzal Federální výbor svazu požární ochrany, který zde zřídil tematickou výstavu a metodické zařízení. V současnosti je zámek majetkem Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska a sídlí zde Hasičské muzeum. V roce 1957 byla v zámeckém parku odhalena socha Jana Žižky z Trocnova od akademického sochaře Bohumila Kafky. 


Trocnov (dříve Záluží) je součástí obce Borovany u Českých Budějovic. První písemná zmínka o vsi pochází z roku 1378. Narodil se zde Jan Žižka a dnes tu na ploše cca 15 hektarů stojí jeho velký památník. Nemovitý majetek Žižka prodal v roce 1378 rodu Rožmberků. Na konci 15. století se obec stala majetkem augustiniánů z Borovan, kteří zde v 17. století postavili klášterní dvůr. V 50. letech 20. století byl objekt upraven na muzeum. 

Budova muzea vznikla z původně poplužního dvora borovanského kláštera. Ten vznikl v letech 1678 - 1679 zřejmě z pozůstatků zdiva trocnovských dvorců. V muzeu jsou uložené historické předměty, které byly nalezeny během archeologického průzkumu dvorců. V současnosti jsou zde vystaveny dobové listiny, modely Žižkova rodného domu a předměty ze 14. - 17. století.

Trasa po naučné stezce trvá 25 min a je dlouhá 1,5 km. Z Žižkova rodiště vede kolem památníku v nadživotní velikosti Jana Žižky a místa jeho narození (Žižkův dub) kolem Mikšova dvorce zpět k muzeu. 


Jan Žižka z Trocnova a Kalicha se narodil kolem roku 1360 v Trocnově a zemřel 11. října 1424 u Přibyslavi. Byl to český husitský vojevůdce, pokládaný za otce husitské vojenské doktríny, a autora či prvního uživatele defenzivní bojové techniky, tzv. vozové hradby. Historicky je podrobněji zmapováno pouze šest posledních let jeho života, zprávy o Žižkových předchozích osudech jsou nedostatečné, vycházet lze pouze z kusých zmínek v několika náhodou zachovalých listinách. Proto se ani odborníci nemohou shodnout, a v biografických pracích, věnovaných táborskému hejtmanovi, zastávají často i vzájemně protichůdné názory. 

Podle záznamu z nekrologia krumlovského konventu minoritů je pravděpodobné, že Žižkovi rodiče se jmenovali Řehoř a Johana a že během svého života pojal za manželky dvě ženy s totožným jménem Kateřina. 

Není známo, kolik měl sourozenců, historicky jsou doloženi pouze jeho bratr Jaroslav, který spravoval hrad Kalich a později byl snad popraven, a jeho sestra Anežka. Prameny dále naznačují, že Žižka měl minimálně jednoho potomka, dceru, jež měla za manžela muže jménem Jindřich či Ondřej z Dubé. Tento Žižkův zeť, podle Starých letopisů českých, zahynul v bitvě u Malešova. Z písemných pramenů je dále známo, že mezi lety 1429 - 1434 darovali pražští novoměstští konšelé dům v Panské ulici Žižkově příbuzné jménem Anna. Podle všeho mělo jít o jeho tetu či sestřenici. Po její smrti získala dům Žižkova sestra Anežka.

Roku 1408 Žižka vyhlásil nepřátelství  Rožmberkům a královskému městu České Budějovice, a působil v záškodnické rotě Matěje vůdce. Následujícího roku byl ze spáchaných zločinů králem Václavem IV. omilostněn, a poté vstoupil do služeb polského panovníka Vladislava II. Jegella. Pod vedením Jana Sokola z Lamberka se účastnil tažení proti řádu německých rytířů, avšak dodnes není historicky doloženo, zda bojoval v bitvě u Grunwaldu. Dále se předpokládá, že po návratu z Polska pobýval jako královský čeledín v Praze, kde se patrně seznámil s kázáním mistra Jana Husa. 

V létě roku 1419 byl Žižka jedním z čelných účastníků první pražské defenestrace, avšak nespokojenost s kolísavou politikou pražské radnice byla příčinou, kvůli níž metropoli opustil, a odcestoval do Plzně. Poblíž tohoto města dosáhl svého prvního známého vítězství za pomoci vozové formace, po pěti měsících bojů s katolickou šlechtou byl nicméně nucen město přenechat nepříteli, a probít se k nově vznikajícímu Hradišti na hoře Tábor. Táborská městská obec jej záhy zvolila jedním ze čtyř hejtmanů, patrně mu náležel post vojenského velitele. Již na jedno oko slepý Žižka v průběhu pokračujících bojů utrpěl poranění druhého oka, a s největší pravděpodobností zcela oslepl (doloženo od obléhání hradu Rabí v červnu 1421). Ani toto postižení mu však nezabránilo, aby v čele husitských svazů odrazil vojska druhé křížové výpravy, a dál pokračoval v boji s domácím i zahraničním nepřítelem. Počátkem roku 1423 se za ne zcela jasných okolností rozešel s některými představiteli Tábora a odešel do východních Čech, kde začal formovat nové bratrstvo (takzvaný Nový nebo Menší Tábor). Jeho vzrůstající vliv a úspěchy však brzy narazily na zájmy pražanů, a další měsíce se nesly ve znamení bojů mezi oběma husitskými frakcemi. Situace nakonec eskalovala do té míry, že Žižka českou metropoli oblehl a přinutil pražany vést mírové rozhovory (září 1424). Po urovnání konfliktu ujednaly oba husitské tábory výpravu na Moravu, v jejímž průběhu Žižkova část vojska oblehla hrad v Přibyslavi. Zde husitský vojevůdce podlehl "hlíznatému" onemocnění (snad karbunkl), jehož příčinou byl patrně neléčený zánětlivý proces. 

Přestože historicky není přesně doloženo, kdy se Jan Žižka narodil, je pravděpodobné, že světlo světa spatřil kolem roku 1360 na menším ze dvou poplužních dvorců na Trocnově v jižních Čechách. K jeho narození se vztahuje legenda o tzv. Žižkově dubu, kde se Jan Žižka podle legendy narodil. Z rozmezí let 1360 - 1400 se o budoucím husitském vojevůdci uchovalo jen nepatrné množství informací. Enea Silvio Piccolomini, pozdější papež Pius II., jenž měl své zprávy od přímých účastníků husitských válek (mj. i od Oldřicha z Rožmberka) v díle Historie česká zmiňuje, že Žižka byl chudý a při královském dvoře od dětství živený. Pokud se zpráva italského humanisty zakládá na reálném základě, je pravděpodobné, že se ke dvoru dostal ještě v době panování Karla IV. O tom, kolik let u královského dvora strávil, se lze pouze dohadovat, neboť první autentická zmínka o Žižkově osobě pochází ze 3. dubna 1378, tedy z období, kdy se nacházel zpět na jihu Čech, a mohlo mu být zhruba 18 let. Tímto prvním dokumentem je úřední listina sepsaná v Krumlově, v níž Mikuláš řečený Plachta z Boršova urovnává majetkové náležitosti po své smrti. Jako druhý jmenovaný svědek zde figuruje Johanes dictus (řečený) Zizka de Trucznow. Druhý písemný pramen pochází z 11. července téhož roku. V dlužním úpisu se Jaroslav z Krupé zavazuje splatit dvěma budějovickým židovkám dluh 3 kopy a 10 grošů (asi 380 zlatých korun), a Žižka je zde uváděn jako "rukojmě sám druhý", tedy spoludlužník či druhý rukojmí. Ve třetí veřejné listině, sepsané o tři týdny později (1. srpna) opět v Krumlově, figuruje jako třetí svědek při prodeji zboží Matěje z Holkova. V zápisu je uváděn jako Ješek řečený Žižka z Trocnova. Ve čtvrté listině z roku 1381 se jistý Jesco de Trocznow, tedy Ješek z Trocnova, neúspěšně uchází o dědictví po jakémsi Mikešovi, jenž zemřel bez přímých dědiců. V další písemnosti z roku 1384 Johanes dictus Zyzka de Trocznow prodává lán v Čeřejově, jenž věnem náležel jeho ženě Kateřině. Existuje ještě poslední záznam z let 1390 - 1400 v nekrologiu krumlovského konventu řádu minoritů, v němž se doslova uvádí: "Den Mikuláše biskupa a vyznavače. Ješek sládek z Krumlova. Zemřel Peška, lovčí páně. Řehoř, otec Jana řečeného Žižka, matka Johana a manželky obě jeho Kateřiny, se svými předky." Tato věta dokládá, že každý rok v den, kdy měl biskup Mikuláš svátek, se konala zádušní mše za celou trocnovskou rodinu. Minority o zápis zřejmě požádal sám Žižka.

Událostí, která historikům pomohla alespoň nepatrně nahlédnout do raných let Žižkova života, byl objev čáslavské kalvy. Antropologickým ohledáním bylo zjištěno, že na levé očnici je snížen její strop jako následek poranění krajiny levého oka utrpěného pravděpodobně ještě před ukončením růstu individua. Za předpokladu, že kost skutečně náleží husitskému vojevůdci, lze dovodit, že o oko přišel zhruba ve věku 10 - 12 let úderem sečné zbraně do tváře. Zranění Žižkův obličej zdeformovalo a způsobilo pokles levého oka oproti oku pravému o 3 - 3,4 mm a vyhnulo jeho orlí nos doleva.

Další dochované zprávy o Janu Žižkovi pocházejí z let 1408 - 1409. Jedná se zejména o zápisy v Popravčí knize pánův z Rožmberka a v Jihlavské popravčí knize. Z těchto archiválií, v nichž jsou zaznamenány výpovědi zločinců a zemských škůdců z 1. poloviny 15. století, vyplývá, že pravděpodobně v roce 1408 Žižka vyhlásil nepřátelství Jindřichovi z Rožmberka a královskému městu České Budějovice a vstoupil do zbojnické roty muže známého jako Matěj vůdce. V rožmberské popravčí knize se jej z tohoto období týkají dva zápisy. Výpověď jistého Pivce a doznání samotného Matěje vůdce, jenž byl vydán právu útrpnému v Českých Budějovicích v roce 1409. Z obsahů obou prohlášení je zřejmé, že rota nejednala pouze na vlastní pěst, ale vykonávala také práci sjednanou a placenou. K jejím významným zaměstnavatelům se počítali zejména Litol a Albrecht Bítovští z Lichtenburku. Mezi muže, s nimiž se v roli lapky Jan Žižka setkal, patřili kupříkladu Jan Sokol z Lemberka, Hynek z Kunštátu známý jako Suchý Čert, či Racek Kobyla.

Záznamy v Jihlavské popravčí knize jsou mnohem méně obsáhlé, než v knize rožmberské. Navíc je zde jméno Žižka uváděno ve dvou podobách - Schysska a Zyzka, přičemž s největší pravděpodobností šlo o dva rozdílné muže. Lze však předpokládat, že zemanem z Trocnova je prve jmenovaný, tedy Schysska. První zmínka o budoucím husitském vojevůdci pochází od Janka, pacholka Kolúchova (pravděp. jde o Jana Kolúcha z Pňové Lhoty), jenž byl oběšen ve Stráži. Na mučidlech vypověděl, že Matěj vůdce, a Byňovec chtěli zradit panu Alšíkovi z Bítova a mladému panu Krojíři, Žižkovi a Kolúchovi Nové Hrady, hrad i město, a za to, že jim pan Alšík slíbil a zavázal se postoupiti nějaké tvrze na Moravě. Za to chtěli jmenovaní zraditi panu Plšíkovi i město Třeboň. Tovaryši jejich byli: Žižka (psáno Schysska), Janech, Martin Brada, Matěj vůdce, Janek jeho Bratr, Jiřiňk z Plzeňska, Holba z Chotěboře aj. V druhém zápisu z roku 1410 jistý Zikmund z Kupergu vypovídal v neprospěch jednotlivých členů tovaryšstva Jana Sokola z Lamberka. Podle něj Rossak, Paleček, Žižka (Zyzka), Šiška (Schysska), a Jan Veliký obrali dva jihlavské měšťany. Znova se Žižkovo jméno objevuje až v dlouhém seznamu lapků, u nichž je výslovně napsáno, že jsou "u Sokola".

Dráha trocnovského zemana jako lapky se změnila 25. dubna 1409, když v jeho prospěch král Václav IV. na hradě Žebráku vydal list, jenž deklaroval purkmistrovi a konšelům města Budějovice, že jim je uděleno svolení usmířit se s Janem Žižkou. O tři měsíce později (dne 27. července) nechal král na Točníku vyhotovit nový amnestující list, v němž oznamuje Budějovickým, že přijal na milosti Jana řečeného Žižku, svého milého věrného, odpouštěje jemu milostivě všechny výtržnosti učiněné proti němu a proti koruně království Českého

O dalších osudech Jana Žižky informuje dílo polského kronikáře Jana Długosze Annales Poloniae. Na základě jediného zápisu se lze domnívat, že se v letech 1409 - 1411 jako žoldnéř polského krále Vladislava II. Jagella účastnil bojů proti Řádu německých rytířů.

Znovu se Žižka (s největší pravděpodobností) objevuje ve středověkých pramenech teprve v roce 1414. V soudní knize novoměstské je zaznamenáno, že jistý Janek Jednooký, vrátný krále Václava, zakoupil od Václava Stoherky za cenu padesáti kop grošů dům v ulici Na Příkopě. Z jeho vlastnictví se však dlouho netěšil, neboť v roce 1416 jej prodal, a za částku 13 kop grošů si pořídil rezidenci v dnešní Pařížské ulici. Je pravděpodobné, že v této době již nebyl ve funkci vrátného, neboť soudní kniha nazývá Janka Jednookého panošem od dvora králova. 

Co přesně dělal Žižka v období mezi polským tažením, a počátkem husitských válek, je příčinou dalších dohadů. Tři anglické slovníky, vydané v 19. století, poskytují neověřené informace, že se účastnil stoleté války ve službách Jindřicha V. a byl přímým aktérem bitvy u Azincourtu. Nepodložená jsou též tvrzení dalších moderních encyklopedií, které uvádějí, že po odchodu z Polska sloužil jako voják v Uhrách, Dánsku a posléze v Dolním Sasku. Současně nelze doložit ani zažitou informaci o jeho službě v pozici komorníka královny Žofie. 

Existuje řada hypotéz, které se pokouší vysvětlit, jaký mohl být vztah Jana Žižky k Janu Husovi, a jakým způsobem probíhal jeho přerod v ortodoxního zastánce husitského učení, nicméně opět chybí jakýkoliv důkaz, jenž by potvrdil kteroukoliv z nich. I přes tento nedostatek je patrné, že k tomuto procesu nezbytně došlo, neboť písemné prameny informují, že 30. července 1419 byl jedním z předních účastníků události, známé jako první pražské defenestrace.

Po bitvě u Nekmíře muže plzeňského landfrýdu posílily oddíly Václava z Dubé, vojenského náměstka krále Zikmunda. Obě královská vojska posléze Plzeň oblehla, a po dobu dalších několika měsíců docházelo ke krvavým srážkám, které nepřinesly výhodu ani jedné straně. Husité se však s postupem času octli ve zjevné nevýhodě, neboť příslušníci místní katolické a německé opozice proti nim začali opevňovat své domy a město již v polovině března svíralo několik narychlo vybudovaných bašt. Pod tlakem okolností nakonec přistoupili na návrhy pražanů a uzavřeli s královskými dohodu, jež měla zaručit obyvatelům svobodu přijímání z kalicha a možnost volného odchodu. 

Nejspíš 23. března vyrazily zhruba čtyři stovky pěších obojího pohlaví v doprovodu dvanácti vozů a devíti jezdců z Plzně směrem ke vznikajícímu Hradišti na hoře Tábor. Dne 25. března byla kolona, vedená Břeňkem Švihovským z Dolan, Valkounem z Adlaru a Janem Žižkou, napadena silnými oddíly nepřátel, operujícími v píseckém kraji. Funkci taktického velitele při bitvě u Sudoměře zřejmě zastával Žižka, jemuž se za využití vozové hradby a díky příhodným terénním podmínkám podařilo úspěšně odrazit 700 - 2 000 nepřátelských ozbrojenců. Po svém vítězství husité přenocovali na bojišti a druhého dne bez dalšího atakování protivníkem vyrazili k vytčenému cíli. Žižkovým příchodem na Tábor pak byla dokonána první etapa sjednocení husitských sil z jižních a západních Čech.

Táborská městská obec si již v počátcích své existence do svého čela zvolila čtyři hejtmany. Čelné místo mezi nimi obdržel Mikuláš z Husi, dalšími pak byli Zbyněk z Buchova, Chval z Řepice a Jan Žižka, který podle všech náznaků zřejmě od prvních dní pobytu zastával post vojenského velitele. Tento závěr potvrzuje i jeho akce z 5. dubna, kdy v brzkých ranních hodinách překvapivě zaútočil na vojenský tábor u tvrze v Mladé Vožici (bitva u Mladé Vožice). Při střetnutí se ozbrojencům pod jeho velením podařilo pobít množství železných pánů a získat bohatou kořist jak v drahých kovech, tak ve zbraních a koních. Právě tito koně měli v budoucnu tvořit základ husitské jízdy. Vavřinec z Březové posléze popisuje řadu vojenských úspěchů, jichž husité pod Žižkovým velením dosáhli v průběhu několika dní od 23. dubna. Žižka byl "...nadmíru odvážný a statečný. Jeho řízením se hotovilo všechno vojsko a za ním šli všichni sedláci, třebas bez zbroje, jenom s cepy, palicemi, samostříly a sudlicemi a velmi ochotně ho poslouchali." 

Na pozadí těchto událostí 1. března 1420 vydal papež Martin V. bulu, kterou na žádost Zikmunda Lucemburského vyhlásil křížovou výpravu proti kacířským Čechům. Narychlo sebrané vojsko brzy vpadlo do Čech, 3. května bez odporu obsadilo Hradec Králové a v polovině téhož měsíce pak i Kutnou Horu, kde probíhaly přípravy k tažení na Prahu. Ohrožení pražané se pokoušeli s králem Zikmundem vést jednání o kompromisu, avšak jím vznesené podmínky byly pro obyvatele české metropole nepřijatelné, a proto se rozhodli požádat o pomoc táborskou obec. Vyčleněný oddíl vyrazil z Hradiště 18. května a o dva dny později byl vítán procesím Pražanů před branami města. Cestou táborské vojsko vypálilo Benešov a bylo nuceno dostat se z obklíčení skrze jednotky českých katolických pánů a oddíly křižáckého vojska, ve střetnutí u Poříčí nad Sázavou. Operativní zvládnutí přesunu i defenzivní taktika vedení boje nasvědčují, že vrchní velení připadlo Janu Žižkovi. Jeho jméno je však v souvislosti s vojenskými akcemi u Prahy zmiňováno teprve ve chvíli, kdy se král Zikmund připravoval zahájit bitvu a obsadit vrch Vítkov. 

Po rozpadu křížové výpravy, a ústupu jejích účastníků z okolí Prahy, získalo Žižkovo jméno, doposud spíš jen pověstné, více věhlasu a autority. Dochované prameny nehovoří o tom, jakou úlohu trocnovský zeman sehrál v následných neshodách Tábora s Prahou, či jaká byla jeho účast na kampani, jež zahrnovala ničení klášterů v okolí české metropole a pobíjení místních kněží a mnichů. Jeho jméno je zmiňováno teprve počátkem srpna, kdy jménem Táborů připojil svou pečeť k plné moci husitů, kteří vyslali poselstvo do Polska s cílem prozkoumat půdu, lze-li nabídnout českou korunu jeho panovníkovi. Dne 22. srpna pak opustil Prahu a zamířil do jižních Čech, kde působil značné ztráty na světských statcích, tak duchovních, zvláště na panství pana z Rožmberka. Při tomto výpadu osobně velel dobytí města Vodňany, společně s Oldřichem Vavákem z Hradce získal Lomnici nad Lužnicí, zdevastoval Novou Bystřici a uštědřil pánům z plzeňského kraje, v čele s Oldřichem z Rožmberka, porážku v bitvě u Panského Boru. Dne 12. listopadu pak dobyl Prachatice, přičemž povraždil všechny muže, a ženy s dětmi dal vyhnat z města. Dne 18. listopadu uzavřel v Písku smlouvu o příměří s Oldřichem z Rožmberka, čímž ukončil první fázi táborské podzimní ofenzivy. Zanedlouho se Žižkovo vojsko vydalo směrem k Praze. U hradu v Říčanech se spojilo s ostatními táborskými, a vyčkalo kapitulace pevnosti (4. prosince). Když posádka otevřela brány, nechal Žižka z hradu vyvést devět kněží a nařídil svým práčatům, aby je, spolu s dalšími dvěma, dříve zajatými duchovními, upálila.

Brzy po Novém roce táborité pod Žižkovým velením obsadili kláštery v Kladrubech a Chotěšově, a dobyli hrad Krasíkov, kde zajali významného nepřítele husitství Bohuslava ze Švamberka. Dne 2. února přitáhli k Tachovu, a vypálili jeho předměstí, avšak kvůli vysoké koncentraci vojsk českého a uherského krále, nepřikročili ke generálnímu útoku, a vrátili se pro posily k Táboru. Když se Zikmund Lucemburský dozvěděl, že Žižka nepokračuje v ofenzivě, neváhal a vytáhl silou získat zpět klášter v Kladrubech. O vypuzení husitské posádky se neúspěšně pokoušel tři týdny. Mezitím Žižka a pražané spojili svá vojska u Dobříše a sotva jejich vozy stály pět mil od obležených, Zikmund rozpustil své oddíly a uprchl k Litoměřicím. Dne 14. února obě husitská vojska oblehla Plzeň, jež se během jednoho roku stala hlavou landfrýdu. Bojové operace, které měly město přinutit ke kapitulaci, trvaly čtyři týdny, po jejich uplynutí plzeňští požádali o příměří do Nového roku. Smlouva, kterou se mimo jiné zavazovali, že do měsíce přistoupí ke kalichu a čtyřem artikulům, byla skutečně ratifikována, avšak její obsah nebyl plzeňskými nikdy dodržen. Po této akci Žižka své tábory vedl k Chomutovu, který na Květnou neděli (16. března) dobyl útokem, vypálil, a jeho vojáci zde zmasakrovali na 2 400 obyvatel. O deset dní později přitáhl do Prahy, odkud měl, po předešlém ujednání, v součinnosti s místním vojskem, vést útok na Beroun. Město padlo 1. dubna a trocnovský zeman zde nechal upálit přes čtyřicet duchovních, včetně tří odpadlých mistrů Karlovy koleje. Z Prahy zamířil zpět k Táboru, aby se vypořádal s husitskými heretiky, zvanými pikarti, kteří se opevnili na hradě Příběnice, vzdáleném přibližně 10 kilometrů od Tábora. Vavřinec z Březové uvádí, že zajal na padesát příslušníků sekty obojího pohlaví a dal je upálit ve vesnici Klokoty. Dne 26. dubna se Žižka opět spojil s pražany při jejich tažení k Chrudimi, a během pochodu prý spálil přemnoho kostelů. Spojené vojsko v rychlém sledu ovládlo mnohá česká města; mimo Chrudim také Vysoké Mýto, Poličku, Litomyšl a Jaroměř (15. května). Zde Žižka ukončil spolupráci s pražany, a zamířil dál na sever. Brzy se pak zmocnil Trutnova a Dvora Králové. A uhnul na Mladou Boleslav, kde se k němu připojil Jan Smiřický. Společně zamířili k Litoměřicím, které obklíčili. Zde se Žižka na vysoké hoře zmocnil jednoho dřevěného srubu, kterému dal jméno Kalich... Toto místo u Třebušína nechal v následujících měsících přestavět na své nové sídlo, a titulem z Kalicha rozšířil i svůj predikát. Přestože se Litoměřice již dříve formálně vzdaly pražanům, tvrdě na ně udeřil, nicméně jeho muži byli se ztrátami odraženi, a Žižka od dalších akcí upustil. Při ústupu z Litoměřicka táborské vojsko prošlo Roudnicí, kde částečně zbořilo místní klášter a pobralo bohoslužebné nářadí. 

Zpáteční cestu jednooký hejtman podnikal zřejmě nakvap, neboť je téměř jisté, že se ve dnech 3. - 7. června účastnil sněmu v Čáslavi. Po přijetí sněmovního usnesení pak odcestoval k hradu Rabí, při jehož obléhání utrpěl těžké poranění druhého oka. I přes indicie, jež se shodují na tom, že šlo o poměrně vážné zranění, se Žižka v české metropoli dlouho nezdržel, neboť se 6. srpna přidal k pražanům, kteří táhli proti Mostu, aby aspoň nahnal Němcům strachu.

Není zcela jasné, čím se hejtman Žižka zabýval v týdnech po konci tohoto tažení. Jeho list Domažlickým je opatřen datem 12. září, a pokud je historiky datován správně, je nasnadě, že formoval nové jednotky pro boj proti vojskům druhé křížové výpravy. Avšak Husitská kronika jeho jméno zmiňuje teprve ke konci měsíce, kdy vyprostil z obležení Lomnici, vypálil některé tvrze na levém břehu Vltavy a dobyl Soběslav, kde vypálil rožmberský zámek a pobořil zdi města i kostela. Dne 14. října pak udeřil na tvrz Ostrov. ležící na řece Nežárce, kterou v pozdním létě ovládli adamité. Po tvrdém boji zde zajal na čtyři desítky mužů a žen, jež dal zanedlouho upálit. O několik dní později si Žižkovu pozornost vysloužil hrad Krasíkov, který oblehly jednotky plzeňského landfrýdu. Akce, jež měla pevnost uvolnit, však nebyla úspěšná, neboť oblehatelům přitáhl na pomoc oddíl Jindřicha z Plavna a jediné, čeho se husitům podařilo před ústupem dosáhnout, byla dodávka zásob obleženým. Po nezdaru se Žižka stáhl ke Klatovům, které opustil 10. listopadu v čele 1 500 pěších a 400 jízdních ozbrojenců. Z dochovaných pramenů je patrné, že vpád, směřující na Plzeňsko, se setkal se silným odporem připraveného nepřítele a Žižkovi nezbylo, než se stahovat směrem k Žatci. Kroniky dále uvádějí, že za neustálých šarvátek byl nucen západně od Žlutic vyhledat útočiště na vrchu jménem Vladař, kde pod ochranou vozové hradby po tři dny odolával protivníkovu náporu. Nakonec jeho oddíly podnikly zdařilý pokus o průlom, a probily se k posilám, jež jim na pomoc vyslali žatečtí (bitva u Žlutic). 

Dne 1. prosince dorazil Žižka v čele své brané moci do Prahy, kde byl přivítán vyzváněním zvonů a s úctou jako kníže země. Svým příchodem rozšířil řady husitských ozbrojených svazů, které se zde shromažďovaly proti vpádu křižáckých vojsk krále Zikmunda. Dalších několik dní jednal s Pražany, dne 8. prosince pak jeho táborité vyrazili zajistit prostor u Kutné Hory; ostatní vojsko vyšlo dne následujícího. Podle Kroniky velmi pěkné o Janu Žižkovi operace bitvy u Kutné Hory řídil osobně slepý táborský hejtman, avšak není zcela jisté, zda formálně převzal velení všech shromážděných husitských vojsk. První část střetnutí, která se odehrála 21. a 22. prosince, byla víceméně neúspěšná, neboť husité ztratili město, a posléze byli nuceni se probít z obklíčení směrem na Kolín. Jejich průnik křižáckým vojskem byl však natolik důrazný, že se král Zikmund neodhodlal k pronásledování, a zůstal v původních pozicích. 

V posledních dnech starého roku hejtman Žižka doplnil své vojsko v Jičínském a Turnovském kraji a 6. ledna se objevil v Nebovidech, nedaleko Kutné Hory. Vzhledem k tomu, že křižáci protiútok neočekávali a byli rozptýleni v širokém okolí, na účinnou obranu nemohli pomýšlet. Král Zikmund dal proto rozkaz k zapálení města a ústupu. Ačkoli se mohly demoralizované protivníkovy síly stát Žižkovou snadnou kořistí, první jeho snahou byla likvidace požáru v Kutné Hoře. Teprve po úspěšném zvládnutí tohoto úkolu vyrazil rychlým pochodem ve stopách křižáckého vojska, a 8. ledna dostihl jeho zadní voj u městyse Habry. Pokus o soustředěný odpor, jejž patrně organizoval italský vojevůdce Filippo Scollari, však skončil panickým útěkem všech zúčastněných křižáků (bitva u Habrů). Tentokrát husité protivníka pronásledovali se značným důrazem a ještě téhož dne dorazili k branám zhruba 19 kilometrů vzdáleného Německého Brodu. Zde se křižáci patrně ještě jednou neúspěšně střetli s Žižkou v otevřené bitvě, a další stovky jich zahynuly při útěku přes Sázavu. Bez ohledu na tuto tragickou epizodu zůstala mezi hradbami města část velitelů, kteří byli odhodlaní alespoň dočasně udržet svou pozici, aby poskytli krytí králi Zikmundovi i prchajícím vojskům. Povel k útoku vydal Žižka o den později. Za oboustranně silné dělostřelby se husité pokusili zdolat opevnění, avšak obráncům se je podařilo odrážet až do podvečerních hodin. O další den později, tedy 10. ledna, zahájil Žižkův štáb s veliteli města vyjednávání o kapitulaci. V tu chvíli bylo patrně mezi oběma stranami vyhlášeno příměří, které však část husitů nerespektovala a bez vědomí slepého hejtmana vnikla do města. Během několika dalších hodin prý bylo touto skupinou zabito na 1 500 přítomných vojáků i místních obyvatel. Těmto zvěrstvům nejspíš nahrál fakt, že se zde narodil (a podle některých husitů skrýval) Husův odpůrce Michal de Causis, který Husa na kostnickém koncilu obvinil z bludařství. Historik František Šmahel k události poznamenal, že útok na pobořené hradby Německého Brodu byl porušením válečné konvence, a stal se proti vůli Jana Žižky, jenž, podle jednoho ze svých listů, v tomto činu ještě po roce spatřoval úhonu na vlastní cti. Staré letopisy české dále zmiňují, že následující den "v neděli před oktávem Zjevení Páně (11. ledna) se bratr Jan Žižka stal rytířem."  Toho léta a podzimu slepý táborský hejtman pokračoval v bojích na jihu Čech a osobně řídil obléhání Bechyně a Strakonic,a řady dalších opevněných sídel, převážně na panství Oldřicha z Rožmberka.

Další dokumenty, týkající se Jana Žižky z Kalichu, jsou dva listy, odeslané z kláštera ve Vilémově, datované k 26. březnu a 1. dubnu 1423. Slepý vojevůdce v nich vyzývá své straníky z orebského svazu k poradě, naplánované na 7. či 8. dubna do Německého Brodu. Z dopisů je patrné, že se pokoušel dokonaleji zorganizovat husitskou vojenskou moc, pro boj s domácím i zahraničním nepřítelem. Čtrnáct dní po sněmu Žižka spolu s orebity pokračoval ve válce se spojenci krále Zikmunda, zejména na Bydžovsku s Čeňkem z Vartenberka, kterého spolu s jeho leníky a spojenci porazil 20. nebo 23. dubna v bitvě u Hořic. Počátkem června se po dvou letech objevil na svém hradě Kalichu a brzy na to oblehl hrad Pannu, jenž tvořil Kalichu jeho katolickou protiváhu (4. června). Dne 26. června sjednali Táborité a Pražané mír u Konopiště, tohoto jednání se však Jan Žižka neúčastnil. Bez ohledu na výsledek Konopišťské smlouvy koncem měsíce zamířil k Hradci Králové, který zůstával od návštěvy Zikmunda Korybutoviče ve sféře vlivu pražanů. Pravděpodobně v druhé polovině července došlo k dohodě mezi Žižkou a stranou radikálního kněze Ambrože, jenž mu umožnil město obsadit. Zanedlouho táborští a orebité zasadili pražanům další ránu, když opanovali i Jaroměř a Dvůr Králové. Toto počínání nezbytně vedlo k ozbrojenému konfliktu. Pražské vojsko, které se v té době nacházelo na Moravě, se ihned vrátilo do Čech a 4. srpna se obě husitské armády utkaly v bitvě u Strachova dvora. Slovy kronikáře šla archa proti arše a Žižka při střetnutí dosáhl drtivého vítězství. V průběhu boje prý palcátem zabil kněze, který na pražské straně nesl svátost oltářní. Informace by mohla naznačovat, že hejtmanovi po zranění u hradu Rabí zůstal alespoň nepatrný zbytek zraku, tedy takzvané slepecké vidění, které mu umožňovalo vnímat obrysy okolí do několika metrů. 

Brzy po bitvě Žižka ovládl Čáslav, kde byl patrně připraven stejný převrat, jako v Hradci Králové. V následujících dnech pak pronikl ke Kutné Hoře (13. srpen), kde dosadil losem vybranou radu, a vrátil se zpět k Čáslavi, kterou záhy oblehli znovu zformovaní Pražané. Jejich akce však nebyla úspěšná, a po několikadenních šarvátkách ustoupili ke Kutné Hoře. Město zanedlouho nato ovládli, avšak tato ztráta nebyla pro východočeské husity nijak výrazná. O dalším dění v Čechách soudobé prameny mlčí, nicméně právě do tohoto období je kladeno přijetí řádu a manifestu nového bratrstva Žižkova, dnes známého pod názvem Žižkův vojenský řád. Znova o slepém hejtmanovi hovoří několik pozdějších textů Starých letopisů českých teprve v souvislosti s výpravou na Moravu, kterou uskutečnil nejspíš v polovině měsíce září. Z lakonických textů se lze dozvědět, že husité odrazili výpad jihlavanů a Žižka je bil a pronásledoval až k příkopu města, a dále, že 19. září oblehl Telč. Staré letopisy posléze velmi podrobně popisují Žižkovo tažení do Uher, tedy na území dnešního Slovenska, avšak přední odborníci v oblasti husitských dějin kladou vznik tohoto záznamu do období po roce 1525 a shodují se, že událost je buď vybájená,nebo zpravodaj popisuje tažení Sirotků z roku 1431. O činnosti slepého vojevůdce a jeho bratrstva v poslední čtvrtině roku opět chybí jakékoliv záznamy. Do dnešních dnů se dochoval pouze dopis, jímž mu Hradečtí dávají výstrahu před úkladným vrahem: 

"Pán buoh všemohúci rač býti s tebú, se všemi bratřími věrnými i s námi hříšnými svú svatú milostí i pomocí. Bratře Žižko i bratří naši nejmilejší! Věz, žeť jsme jednoho Opočenských strany jali, vězně dosti znamenitého, kterýž jesti nás za jisté zpravil, že již jeden jest s tebú u vojiště, kterýž tě má zamordovati; a za to má ještě třiceti kop vzíti, a již deset kop hotových vzal. Pak toho jistého mordéře zná Pavel s černů hlavú kadeřavů, toho listu ukazatel. A protoť sme my jeho k tobě vypravili, kterýž tě má všeho úplnlně zpraviti, kdož to jednají a kterak to má jednáno býti a kto to má učiniti, toho tobě ukázati. Kterémužto Pavlovi prosíme, aby jemu věřil, což s tebú od nás o té věci mluviti bude. Pán všemohúcí rač tě zachovati k své chvále a k prospěchu věrným obcem. Dán v Hradci nad Labem, v pondělí v třetí hodinu v noci před sv. Kateřinú, rukú tvého kněze Ambrože."
- Ambrož z Hradce (22. listopadu 1423) 

Žižkovo jméno kroniky opět zmiňují krátce po Novém roce 1424. Podle těchto záznamů vyrazil spolu s Hradeckými proti nejbližším katolickým pánům a nedaleko Jaroměře je porazil v bitvě u Skalice (6. ledna). Následně se 5. března pokusil podrobit si Hostinné, avšak jeho útok na hradby se nezdařil, od dalších operací proti městu proto upustil. O několik dní později Žižka dobyl tvrz Mlázovice, kde zabil Jana Černína, jenž v bitvě u Týnce údajně vlastní rukou usmrtil Matěje Lupáka, blízkého spolupracovníka kněze Ambrože. Následně přitáhl ke Smidarům, dobyl je a vypálil. Na konci měsíce května proti Žižkovi vytáhla vojska svatohavelské koalice, jež vznikla usmířením katolického a kališnického panstva na podzim předchozího roku. Slepý hejtman se opevnil v Kostelci, kde byl obklíčen ze tří stran a ústupovou cestu mu blokovalo Labe. Obležení trvalo snad několik dní, než jej, ze svízelného postavení, přes řeku vyprostil Hynek Boček z Poděbrad. Pražané a jejich spojenci však v pronásledování pokračovali a 7. června Žižkovo vojsko dostihli u Malešova poblíž Kutné Hory. Bitvu, která se strhla v dalších hodinách, však slepý vojevůdce proměnil ve svůj vojenský triumf, přičemž ještě téhož dne vpadl do Kutné Hory a údajně ji zcela vypálil. 

Podle Kroniky starého pražského kolegiáta se prý v následujících dnech Žižkovi bez boje vzdala i další města pražského svazu - Kouřim, Český Brod a Nymburk. Po vítězství u Malešova se Žižka s vojskem přesunul na severovýchod Čech, kde vypálil mnoho vsí a městeček a v turnovském klášteře upálil mnichy. Patrně se úmyslně vyhýbal útokům na větší opevněná místa, neboť shromažďoval své straníky k tažení na Prahu. Před hradby metropole, kde se právě nacházel i litevský kníže Korybutovič, přitáhl spolu s husity z Žatce, Loun, Klatov a jiných měst v první polovině měsíce září. Svůj tábor rozložili u Libně, avšak ani o této vrcholné fázi Žižkova válečného a politického úsilí na domácí frontě se podrobnější zprávy nedochovaly.[131] Pouze jediný ze starých letopisců zaznamenal, že ve středu v den sv. Kříže (14. září) došlo k usmíření mezi knížetem Zikmundem a Pražany na jedné straně a Žižkou na straně druhé. Žižka měl při této příležitosti prohlásit: "Ten mír bude trvat tak dlouho jako smír uzavřený na Konopišti". Na paměť smlouvy pak obě strany u sv. Ambrože na Novém Městě navršily hromadu kamení. Starý kolegiát zmiňuje, že ke smíru došlo na vysoký základ 14 000 kop "drobných" grošů a že na paměť toho snesli velkou hromadu kamení na poli špitálském. Jediný Enea Silvio Piccolomini poskytuje informaci, že před samým započetím boje vyjel se souhlasem měšťanů z Prahy kněz Jan Rokycana a odebrav se do tábora, naklonil Žižku městu. Této větě však předchází poměrně obsáhlý odstavec, kde italský humanista líčí: "Byli mnozí i ve městě i v jeho vojsku, kteří zatracovali tuto roztržku, a jedni kladli to za vinu Žižkovi, jiní pražanům. Také vojsko se bouřilo v táboře, říkajíc, že se nesluší obléhati to město, jež jest hlavou království a s nimi ve víře souhlasí, že brzy upadne moc česká, jestliže nepřátelé poznají jejich rozdvojení." Sotva se slepý hejtman dozvěděl, o čem se v jeho vojsku otevřeně hovoří, učinil prý veřejné prohlášení, a naprosto změnil smýšlení svého lidu. Smír mezi oběma tábory, sjednaný s pomocí Jana Rokycany, husity opět stmelil do jedné unie. Během několika dní pak dospěli k vzájemné dohodě o společné výpravě na Moravu, kde operovala vojska vévody Albrechta, zetě krále Zikmunda.

Husitské vojsko vyrazilo na moravskou výpravu 23. září 1424, a jednotlivé odřady patrně postupovaly odděleně, neboť Žižka se v průběhu tažení rozhodl pro samostatnou akci, jíž bylo obležení hradu u Přibyslavi. Zde 11. října podlehl následkům nedostatečně léčeného "hlíznatého" onemocnění. 

Převážná většina historických záznamů hovoří o tom, že slepý vojevůdce zemřel na následky hlízy. Tradičně byl tento symptom spojován s formou moru, při němž se hlízy tvoří zejména v tříslech a podpaží (z lékařského hlediska jde o zduření uzlin, které vzniká při jakémkoliv zánětlivém procesu). Avšak tuto spojitost vyvrací hned několik faktů. Mor byla nemoc s vysokou nakažlivostí, a kronikáři příchod epidemie tradičně zaznamenávali. Z roku 1424 neexistuje jediný záznam, jenž by dosvědčoval, že se v té době morová nákaza v Čechách vyskytovala; Staré letopisy ji dokládají až v roce nastávajícím. Písemné prameny dále hovoří o tom, že u lože umírajícího se nacházeli Žižkovi spojenci, spolu s významnými osobnostmi té doby, a z epidemiologického hlediska není prakticky možné, aby se podobné onemocnění uprostřed celého vojska týkalo pouze jediné osoby, nehledě na skutečnost, že žádný z přítomných u Žižkova skonu později neonemocněl. Další alternativou vojevůdcova úmrtí byla otrava. Hovořilo se především o arseniku, avšak za předpokladu, že při polním tažení všichni jedli totéž, není pravděpodobné, že by se otrava týkala opět pouze jediného člověka. Na základě této teorie byl zjišťován obsah arsenu i v kostní tkáni čáslavské kalvy. Stanovení látky bylo prováděno metodou atomové absorpční fotometrie s generováním hydridů, a výsledek vyšetření u tohoto kosterního pozůstatku otravu arsenem vyloučil. Dnes se odborníci z oboru medicíny převážně ztotožňují s výkladem profesora Josefa Thomayera, který označení "hlíza" chápal jako nežit. Pokud se v určité oblasti vytvoří více ložisek, může vzniknout nežit až velikosti pěsti, který se nazývá karbunkl. Léčení takového zánětlivého procesu vyžaduje chirurgické ošetření a podání antibiotik. Profesor Thomayer svou úvahu uzavřel tím, že Jan Žižka s jistou pravděpodobností zemřel na celkovou sepsi (tedy na otravu krve) po nezvládnutelném karbunklu.