Želiv

Želiv je obec v okrese Pelhřimov na Českomoravské vysočině vzdálena 10 km západně od Humpolce. 

Největší památkou je premonstrátský klášter. Želivský klášter s biblickým názvem Siloe (podle pramenů Siloe (Silvan) nedaleko hory Sion, německy Seelau) založil Soběslav I. na soutoku Želivky a Trnavy jako odnož benediktinského kláštera na Sázavě, ale už v roce 1149 byl z podnětu olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka nově osídlen premonstráty z porýnského kláštera Steinfeld (v oblasti Eifel), odkud byl roku 1142 osazen i Strahovský klášter (Sion) v Praze. Klášter dobře prosperoval, takže mohl zakládat další pobočky v rakouském Geras a Pernegg a 1187 v Milevsku i ženské kláštery v Louňovicích pod Blaníkem (1149) a Dolních Kounicích (1181 založen, 1183 osazen).

Roku 1375 klášter vyhořel, po obnově byl dvakrát vypálen husity (1420 a 1424). Mezi radikálními husitskými kazateli vynikl bývalý zdejší mnich Jan, zvaný Želivský. Po husitských válkách klášterní majetky obsadili místní šlechtici a roku 1467 je dostal čáslavský hejtman Burian Trčka z Lípy. Trčkové pak západní část kláštera přestavěli na tzv. Trčkův hrad. Klášterní obec obnovil strahovský opat Jan Lohel roku 1590 patrně v Jihlavě, až roku 1622 Želiv koupil od Marie Trčkové z Lípy. Od roku 1643 byl klášter opět samostatný, v letech 1645 - 1646 byl poškozen Švédy a od roku 1680 začala velká rekonstrukce. Roku 1712 opět vyhořel a v letech 1713 - 1720 byl přestavěn podle plánů Jana Blažeje Santiniho-Aichela ve stylu barokní gotiky. V této době zde jako řeholník působil hudební skladatel Josef Leopold Václav Dukát.

Další požár jej stihl roku 1907, poté byl opět opraven. 

Roku 1950 byl klášter zrušen a v následujících šesti letech sloužil jako internační tábor pro politicky nepohodlné kněží a řeholníky, kterých tu žilo celkem 464. Byli mezi nimi např. pozdější kardinál František Tomášek, královéhradecký biskup (arcibiskup-osobní titul) Karel Otčenášek, spirituál olomouckého semináře Antonín Šuránek (kandidát na blahoslavení - beatifikaci), někdejší provinciál jezuitů Leopold Škarek nebo viceprovinciál téhož řádu Antonín Zgarbík. V roce 2011 zde byl obětem komunistického režimu odhalen památník. Vězněné duchovní připomíná jedna stěna v ambitech kláštera, na které jsou ručně napsaná jména všech kněží a řeholníků, kteří zde nuceně pobývali. Na začátku srpna 2019 se zde konal další ročník Smírné pouti (v roce 880. výročí založení kláštera (1139) a 870. výročí příchodu premonstrátů do Želiva  roku 1149), při níž byl odhalen památník - bronzová socha Ježíše Krista na kříži. Její předlohou byla socha Ježíše Krista, která v roce 2003 stála v Bratislavě na pódiu při beatifikaci mučednice, řeholní sestry Zdenky Schelingové tehdejším římským papežem Janem Pavlem II. Autorem památníku je slovenský architekt Svetozár Ilavský. Jeho obětní stůl byl v roce 2018 instalován v želivském klášterním kostele Narození Panny Marie. Součástí místní expozice je i tzv. Okurková monstrance, kterou věznění kněží potají vyrobili ze skleněného dna lahve a z plechovek od okurek.

Po roce 1954 zde byla pobočka psychiatrické léčebny v Havlíčkově Brodě a budovy silně zchátraly. Roku 1990 byl klášter obnoven a v následujících letech důkladně opraven. Dne 8. února 2010 byl zapsán na seznam národních kulturních památek.

Nedaleko kláštera na břehu rybníka roste památný dub. Ke klášteru přiléhá i gotický barokně upravený kostel Narození Panny Marie, který je pro svou výšku dominantou okolí. Kostel Narození Panny Marie se dvěma věžemi v průčelí je původně románský z let před rokem 1250, přestavěn jako gotické trojlodí se třemi chóry počátkem 14. století, částečně obnoven před rokem 1462, opraven patrně italským architektem a znovu vysvěcen rou 1630. V letech 1713 - 1720 přestavěn Santinim a do roku 1736 vzniklo i vnitřní zařízení. V presbytáři je raně gotické sanktuárium z počátku 14. století, mramorová deska hlavního oltáře nese datum 1462. Velmi cenné je barokní zařízení (chórové lavice, boční oltáře, sochy) od jihlavského řezbáře F. Hoebbela a humpoleckého F. Netha, křtitelnice z roku 1629 a obrazy od F. A. Maulbertsche, V. J. Noseckého a další. Barokní varhany od J. Dvorského z roku 1719.

Ke kostelu přiléhá jednopatrový konvent čtvercového půdorysu z konce 17. století od G. A. de Maggiho. Kolem nádvoří zasklené arkády, v přízemí severního traktu refektář s freskami žáka V. J. Noseckého Jana Kaliny z let 1726 - 1729, v patře rozlehlá knihovna s freskami téhož autora. Konvent je patrovou chodbou spojen s budovou opatství, přestavěnou po roce 1907 v novobarokním slohu.

Opatská zahrada byla zřízena po dostavbě opatství v první třetině 18. století. Dřívější hospodářské budovy pocházející z trčkovské doby byly strženy a na uvolněném prostoru byla vybudována zahrada ve stylu vrcholného baroka. Byla osazena cizokrajnými stromy a rostlinami. Dobře udržována byla ještě ve 30. letech 20. století. Psychiatrická léčebna neuchovala zahradu v historické podobě. V roce 2011 byl vypracován projekt její obnovy. Pro revitalizaci byl zvolen následující koncept: Zahrada je pojata jako terasa před opatstvím a Trčkovým hradem a zároveň jako terasa nad klášterním rybníkem. Řešení zahrady je inspirováno grafickým zpodobněním kláštera z 2. pol. 18. století. 

V objektu kláštera sídlí hostel a klášterní pivovar. Žije zde zpěvačka Naďa Urbánková. Mezi další významné osobnosti se zapsal i Dr. Karel Moudrý - poslanec, přítel spisovatele Karla Čapka a jeho bratra malíře Josefa Čapka, kterého v roce 1939 do Želiva přivedl. Josef Čapek zde pobýval na letním bytě a právě ze Želiva byl odvezen do koncentračního tábora.

Dále na západ navazuje tzv. Trčkův hrad, prostá pozdně gotická a renesanční palácová budova, upravená po roce 1907, v patře místnosti s freskami B. Dvořáka a V. Häuslera. Ještě západněji k soutoku obou řek zahrada se sochou Madony od A. Bílka a náhrobními kameny opata Jindřicha (1370) a Siarda Falka (1676). Dále barokní hospodářské budovy a celé klášterní hospodářství.

Hned vedle stojí renesanční dům - budova ze 16. století, která byla součástí hospodářského dvora feudálního šlechtického sídla. Rod Trčků a další majitelé zde hospodařili 156 let. Budova byla několikrát přestavovaná, naposledy po zničujícím požáru roku 1907. Tehdy byly sníženy čelní štíty na trojúhelníkový tvar, členěný po obvodě ústupky (stupňový štít). Vnější průčelí jsou zdobena omítkou s renesanční psaníčkovou rustikou, shodnou s fasádami Trčkova hradu. Dům sloužil zřejmě k ubytování hospodářského správce a dalších zaměstnanců. V 19. století zde byly vytvořeny tzv. "deputátnické byty", po roce 1956 zde bydleli zaměstnanci psychiatrické léčebny.  

V 18. století byl postaven zahradní domek. Bohatě členěné průčelí i konstrukce štítu umocňují celkový barokní dojem z klášterního areálu. Budova pravděpodobně sloužila jako stání pro kočáry opatů, později byla přestavěna na obytný dům pro zaměstnance kláštera. Interiér je tvořen vstupním traktem s černou kuchyní a k němu přiléhajícími obytnými místnostmi. 

Ve 2. pol. 18. století byla na místě dnešní budovy vybudována stáj pro koně. Po velkém požáru v roce 1907 byla stavba obnovena v pseudobarokním slohu. Výraznou změnou v charakteru budovy byla úprava severního průčelí směrem do klášterního náměstí dvěma vížkami, které vytvářejí zajímavé rizality. Bohatě členěný štít je doplněn dvojicí oken se dvěma pilastry. Nad okny se dochoval erbovní štít s iniciály SR a AS, což znamená Salesius Roubíček, Abbas Siloensis (želivský opat 1903 - 1921), za jehož působení došlo k rekonstrukci budovy, určené k ubytování úředníků klášterního velkostatku. Po roce 1950 byl dům přestavěn, doplněno další patro a zřízeny podkrovní byty. Dům sloužil k ubytování zaměstnanců psychiatrické léčebny, naposledy byl opravován v letech 1987 - 1988. Dodnes slouží jako nájemní bytový dům.

Na východ od kláštera je hřbitov s románským kostelem svatého Petra a Pavla, patrně pozůstatek nejstaršího založení z roku 1139. Obdélná loď s plochým stropem, pětiboký klenutý presbytář, cenné raně barokní zařízení. 

V parku je pak socha další významné osobnosti, a to Jana Želivského. Jan Želivský (narozen roku 1380 v Humpolci, popraven byl dne 9. března 1422 na Starém Městě Pražském) byl radikální husitský kněz a kazatel, nejvýraznější postava českého chiliasmu (= křesťanské očekávání Boží pozemské říše trvající tisíc roků). Do roku 1418 se o Janu Želivském neví takřka nic. Předpokládá se, že byl původně členem želivské řeholní komunity. Učiněn byl dokonce pokus ztotožnit jej s želivským premonstrátem Janem, který v letech 1416 - 1418 působil jako farář v Jiřicích. Tuto domněnku se však zatím nepodařilo doložit.

Ve zjitřeném ovzduší po Husově upálení patrně premonstrátský řád opustil, protože katolíci i konzervativní kališníci ho označovali za zběhlého mníška. Dle názoru profesora Čorneje přišel do Prahy asi v letech 1415 - 1416 a v roce 1418 již působil jako kazatel v kostele svatého Štěpána na Rybníčku. V únoru 1419 přešel do chrámu Panny Marie Sněžné na Novém Městě pražském. Jeho plamenná kázání měla velký úspěch a postupně ho učinila lidovým vůdcem. Byl také považován za mluvčího husitů. Pražská chudina hltala jeho představy o lepším životě pro obyvatelstvo trpící bídou a o majetkově vyrovnané společnosti. Želivský kázal v rodném jazyce a tak byl prostým obyvatelům jeho výklad srozumitelný. Jeho dochovaná kázání jsou plná starozákonních odkazů.

Když 6. července 1419 došlo k násilnostem a byli zatčeni i někteří stoupenci Želivského, hněv vůči nedávno dosazeným konšelům se vystupňoval a situace ve městě byla takříkajíc výbušná. 

Dne 30. července 1419 vedl Želivský, dobře obeznámený se situací v Praze, své kázání s ještě větším nábojem než obvykle a podařilo se mu vyburcovat lid. Průvod vyrazil z kostela Panny Marie Sněžné směrem k novoměstské radnici a již tehdy byl slušně vyzbrojen sudlicemi a kopími. Průvod se zastavil před zavřenými vraty kostela sv. Štěpána, které lid vyvrátil a Želivský zde odsloužil mši podobojí. Když pak průvod dorazil k novoměstské radnici, narazil na odpor purkmistra Jana Podivínského, který odmítl propustit Želivského stoupence. Když pak ještě údajně z radnice hozený kámen zasáhl monstranci, kterou Želivský nesl v čele davu, rozpoutalo se peklo. Dav vtrhl na radnici a konšely bez smilování vyházel z oken přímo na hroty sudlic a kopí. Pozabíjeni byli i ostatní přítomní na radnici. Průvod tak vyvrcholil první pražskou defenestrací, která byla prakticky začátkem husitské revoluce. V následujících dnech došlo k vyplenění pražských kostelů a útěku většiny katolických obyvatel Prahy.

Zhruba v polovině roku 1420 začal Želivský ve svých rukou hromadit moc, k čemuž využíval svou velkou oblibu u chudého lidu, který se rychle radikalizoval. Tuto moc pak používal k likvidaci svých protivníků. Tyto poměry se nelíbily husitským pánům a umírněnějším frakcím, které nakonec radikální chudinu vytlačily z Prahy. Když se do města vrátila, propukl mezi nimi jeden z prvních otevřených konfliktů mezi husitskými křídly. Po porážce a vnucené dohodě se radikálové opět stáhli a nechali tak Želivského samotného. 

Když se však k Praze přiblížila hrozba v podobě Zikmunda Lucemburského, Želivský, který radikální chudinu ovládal, si vydobyl hlavní slovo při společném bránění města. Tyto dny Želivský využil k prosazení některých nařízení. Byl zakázán hazard, zrušeny nevěstince, ženám byly zakázány ozdoby. I když byl nakonec křižácký útok zásluhou Jana Žižky odražen, rozkoly mezi radikálními a umírněnými husity byly stále větší. 

V červnu roku 1421 se sešel čáslavský sněm a jeho výsledkem bylo zvýhodnění umírněných husitů. V reakci na to vyvolal Jan Želivský v Praze další povstání a 30. června ji ovládl. Následoval teror namířený proti všem nepřátelům revoluce. Želivský se dokonce dostal do čela armády při společném tažení pražanů a táboritů do východních Čech. Poté velel výpravě k Mostu, kde jej po fatální chybě nahradil Jan Žižka. V říjnu roku 1421 dosadil za hejtmana obou pražských měst svého přítele a stoupence Jana Hvězdu z Vícemilic, řečeného Bzdinka, se kterým tvrdě vládli městu.

Po popravě oblíbeného umírněnce Jana Sádla z Kostelce se však situace změnila, neboť umírnění, kteří Želivského sice rádi neměli, ale respektovali, se začali bát o své vlastní životy. Jan Hvězda byl sesazen a vznikl devatenáctičlenný tribunál, který rozhodl o novém způsobu volby konšelů, který ani Jan Želivský nemohl ovládat. Dále tribunál zakázal přístup řemeslnických mistrů a duchovních osob na radnici, pokud k tomu nebyli vyzváni. Postupně proti němu sílí opozice, až je na základě žaloby Jakoubka ze Stříbra přinucen dostavit se na radnici. Jan Želivský stanul před shromážděním, kde byl nečekaně zajat a odsouzen.

O popravě Jana Želivského se nám dochoval záznam jednoho z účastníků: "A kat nám pravil, že on klekl a sepnul ruce, a kat jemu řekl: "Milý kněže Jene, dej mi ruce, ať je sváži, neboť bych nemohl jinak nic činiti." A tak mu svázal ruce a sťal hlavu jemu i jeho bratřím, a to léta od narození Syna Božího 1422, v pondělí na den svatých Strachoty a Crhy."

Nicméně poprava nezůstala utajena, protože krev, která vytekla strouhou na náměstí, na situaci upozornila Želivského stoupence, kteří vtrhli na radnici, kde našli mrtvé tělo svého vůdce. Nato se údajně rozplakali jako nepříčetní, položili jeho hlavu na talíř a nosili ji po městě, aby ji viděli všichni Pražané. Mnozí by se i byli mstili, ale bez silného vůdce se taková akce nedala zorganizovat. Smrtí Jana Želivského končí v Praze období vlády radikálního husitství.  

Při toku Želivky severně pod areálem kláštera najdeme bývalý klášterní mlýn. Mezi mlýnem a tokem Želivky je v nivě nevelký chovný rybník. Barokní památka je v současné době nepřístupná a těžce poškozena.

Za návštěvu pak stojí i Paní skála, pod níž leží Vyrovnávací nádrž Vřesník. U výtoku z vodního díla Trnávka je jeden z nejtěžších slalomových kanálů v Evropě.