Zámek Zelená Hora

01.07.2001

Zámek Zelená Hora je hrad přestavěný na zámek na severní straně nad Nepomukem na území obce Klášter v Plzeňském kraji. Od roku 1963 je chráněn jako kulturní památka. 

Na místě hradu původně stával pouze opevněný kostel postavený nejspíše v 70. či 80. letech 13. století. Je možné, že opevnění kostela vzniklo až roku 1419, kdy kopec opevňoval Mikuláš z Husi, který horu pojmenoval Olivetskou. Zelená Hora se měla stát baštou podobojí. Roku 1420 bylo toto opevnění dobyto Bohuslavem ze Švamberka. Hrad, který se stal předchůdcem zámku, nechal postavit až po husitských válkách Hynek Krušina ze Švamberka. 

Pravděpodobně ještě před rokem 1564 držel Zelenou Horu Zdeněk ze Šternberka. Dne 28. listopadu 1465 se zde konalo setkání českých pánů, kteří byli v opozici k českému králi Jiřímu z Poděbrad, a zformovali zde tzv. Zelenohorskou jednotu. Po roce 1529 král zapsal hrad Zdeňku Lvovi z Rožmitálu. Již roku 1536 však drží hrad znovu Šternberkové. Dnešní zámek stojí na místě hradu, který byl v letech 1669 - 1696 přestavěn rodem Šternberků na barokní zámek, v jehož areálu býval poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie. 

Po bitvě na Bílé hoře tady přenocoval vůdce vítězného císařského vojska Maxmilián Bavorský; jeho válečná kořist prý byla tak velká, že se s ní sotva srovnal do hradních komnat. V letech 1670 - 1698 dal Václav Vojtěch ze Šternberka hrad přestavět na třípatrový barokní zámek s nádvorními arkádami. Tuto podobu si areál uchoval prakticky dodnes. Od roku 1726 byl ve vlastnictví Martiniců a pak od roku 1784 Colloredo-Mansfeldů. V letech 1852 - 1931 byl zámek ve vlastnictví rodu Aueršperků, poté jej zakoupili za 8,5 milionu Kč manželé Plavcovi a roku 1938 se stal majitelem Karel Blažek. Protože nezaplatil státu převodní poplatky, připadl zámek do majetku státu. Za okupace obsadila Zelenou Horu německá posádka, po válce pak krátce Američané. Do roku 1947 byly pro veřejnost otevřeny zámecké sbírky. Po roce 1948 sloužil armádě a byl sídlem PTP - pomocného technického praporu a TP - technického praporu (tak jak známe z filmu Černí baroni podle románu Miloslava Švandrlíka). V roce 1990 areál opustila československá armáda a v roce 1992 zámek převzala obec Klášter, která ho postupně rekonstruuje. 

Půdorys zámku od Vojtěcha Krále publikovaný roku 1893
Půdorys zámku od Vojtěcha Krále publikovaný roku 1893

Podoba gotického hradu byla výrazně pozměněna při zámecké přestavbě. Hrad býval dvoudílný, přičemž v prostoru hradního jádra stojí hlavní zámecká budova, jejíž zdivo obsahuje fragmenty starších staveb. Lépe se dochovaly stavby v bývalém předhradí, okrouhlá věž, která chránila vstupní bránu. Nejspíše ve 2. pol. 15. století bylo opevnění hradu rozšířeno o předsunutou okrouhlou dělostřeleckou baštu na úpatí kopce. Tvořila ji okrouhlá věž chráněná hradbou s kasematy. Součástí hradu byl zřejmě starší kostel Nanebevzetí Panny Marie, pravděpodobně pozdně gotický kostel sv. Vojtěcha, vybudovaný v roce 1464 Zdeňkem ze Šternberka na místě zrušené hradní kaple. V roce 1688 byla svatyně Václavem Vojtěchem ze Šternberka zásadně přestavěna - k původní gotické části, presbytáři a dvěma bočním kaplím přibylo barokní trojlodí, sakristie a oratoř. Na kusu skály, který vystupuje z podlahy presbytáře, stanul podle legendy v roce 977 sv. Vojtěch, když žehnal zdejšímu lidu. V sakristii kosela byly během převozu z Karlštejna do Velhartic v době domácí války odbojné české šlechty s králem Jiříkem krátce uloženy české korunovační klenoty. Od roku 1938 sdílel kostel smutné osudy zámku a během 2. pol. 20. stol. silně zchátral. 

Při hradební zdi stojí raně barokní sýpka z roku 1669, nedaleko ní bývalý poplužní dvůr s pivovarem a konírny. Většina původního vybavení zámeckých interiérů byla rozvezena po blízkých zámcích nebo ztracena. Ve více než stovce místností se nezachoval jediný kus nábytku (jen někde dřevěné obložení), ani krby, kamna atd. Místy jsou patrné zbytky původní malířské výzdoby; nejvýznamnější je zachovalá nástropní freska v hlavním sále západního traktu, znázorňující boj Jaroslava ze Šternberka s Tatary. Zajímavostí je dochovaný divadelní sál ve východním křídle.

Zajímavosti:

- Madoně Šternberské z bývalého poutního kostela Nanebevzetí Panny Marie byla zasvěcena 36. kaple Svaté cesty z Prahy do Staré Boleslavi, která byla založena jezuity v letech 1674 - 1690. Originál sochy ze Zelené Hory je dnes ve Vídni ve františkánském kostele svatého Jeronýma nedaleko Dómu svatého Štěpána.

- V roce 1817 byl na zámku údajně nalezen Rukopis zelenohorský. To však nebylo veřejně známo až do roku 1859, do té doby se proto podle obsahu rukopis nazýval Libušin soud.

- Zapřísáhlý nepřítel kalicha Bohuslav ze Švamberka, který jeho příznivcům škodil, kde se dalo, se později dostal do zajetí husitů a stal se jejich horlivým příznivcem, po Žižkově smrti v roce 1424 dokonce na čas i jeho zástupcem. Již v roce 1425 však zemřel na následky zranění, které utrpěl na husitské výpravě do Rakouska. 

- Do dějin Zelené Hory se zapsali především Šternberkové, náležející k nejvýznamnější české šlechtě. Podivuhodně si osud zahrál s jedním z nich - Ladislavem ze Šternberka. Měl čtyři syny, kteří po něm zdejší panství v roce 1584 zdědili. Jako by však tehdy tento rod postihla kletba - všichni byli duševně postižení. Ondřej byl uznán nesvéprávným, Ferdinand v záchvatu šílenství v roce 1590 zavraždil vlastní matku. Byl pak zazděn v malé světničce bez oken, pouze s malým otvorem ve stropě, kterým mu podávali jídlo a pití. Jiří spadl v roce 1592 z koně a zlomil si vaz. Jako poslední panoval na Zelené Hoře Lacek se sestrou Marií; také on byl na sklonku života zbaven svéprávnosti. 

- Jednou z pozoruhodností kostela sv. Jakuba je mramorový náhrobek výše zmíněného Ladislava ze Šternberka z roku 1566. Vypráví se, že pokaždé, když měl někdo z tohoto rodu zemřít, kostel se v noci sám od sebe osvítil tajemným ohněm. Když byla osvětlena pravá strana, odešel na věčnost muž, pokud zasvítil strana levá, blížila se poslední hodinka osoby ženského pohlaví.


Po únoru 1948 zřídila československá armáda speciální útvary, nazývané pomocné technické prapory (PTP). Byli do nich zařazováni především politicky nespolehliví, v menší míře i zdravotně postižení, kterým "společnost" nechtěla svěřit zbraň a využívala je pouze k pracovní činnosti. Jeden takový útvar sídlil také na zámku Zelená Hora. V poněkud zidealizované podobě popsal život zdejších "pétépáků" spisovatel Miloslav Švandrlík v románu Černí baroni, který se po roce 1989 dočkal i filmové podoby. Natáčelo se v reálném prostředí, v němž může divák vidět řadu míst v zámeckém areálu včetně vstupní brány, nádvoří a zámeckého kostela, k poznání je město Nepomuk i hospoda Klášter a další místa v okolí.