6 - Žďár nad Sázavou - zámek a město

Žďár nad Sázavou leží v kraji Vysočina na Moravě, téměř na historické česko-moravské zemské hranici (České království x Markrabství moravské) na řece Sázavě. 

Kolem roku 1100 stávala poblíž dnešního zámeckého areálu tržní osada na zemské obchodní stezce u brodu přes řeku Sázavu. Poté, co byl v roce 1252 panem Bočkem z Obřan nedaleko založen cisterciácký klášter Studnice Blahoslavené Panny Marie, došlo k přestěhování osady do prostoru tzv. Starého města a krátce poté do míst okolo kostela svatého Prokopa (dnešní historické jádro města). V současném místě byl Žďár vystavěn jako tržní městečko a v roce 1293 je poprvé zmiňován soud (pod jehož jurisdikci spadalo klášterní panství), zasedající ve Žďáře. Za husitských válek byl klášter vypálen a od té doby, přes vydatnou pomoc na obnově Jiřího z Poděbrad, jeho důležitost upadala. 

V roce 1588 směnil vévoda Karel II. Minsterberský, fundátor žďárského kláštera, toto panství s olomouckým biskupstvím za drobné statky v okolí šternberského panství, které mu patřilo. Žďár se tak stal manským statkem  olomouckých biskupů, proti čemuž se klášter ohradil za vydatné podpory obyvatel městečka. Během sporů přešlo panství nejdříve mezi stolní statky biskupství a později je olomoucký biskup, kardinál František z Ditrichštejna, získal do svého osobního vlastnictví. V roce 1607 Žďár povýšil na město. Roku 1614 kardinál František Ditrichštejn kvůli sporu o vlastnictví žďárského panství cisterciácký klášter zrušil a po odchodu řeholníků jej změnil ve světské sídlo, které roku 1617 dokonce zastavil. 

Po bitvě na Bílé hoře osídlil kardinál část nyní již zámeckého areálu františkány. Roku 1638 odkoupil cisterciácký řád žďárské panství od Maximiliána knížete z Dietrichštejna (synovce a dědice roku 1636 zesnulého kardinála) a o rok později se do Žďáru opět vrátili cisterciáci. Roku 1642 klášter napadli Švédové. Klášter byl ale ubráněn řádovými bratry a měšťany. Švédové se opět vrátili v roce 1647 a vyplenili město. Největšího rozvoje kláštera, města a okolí dosáhl v 18. století opat Václav Vejmluva, který mimo jiné pověřil Jana Blažeje Santiniho-Aichla přestavbou vyhořelého kláštera. Klášter se v této době  také stal významným kulturním střediskem. Opat se dokonce pokusil založil akademii pro výchovu šlechtické mládeže. 

Za josefinských reforem byl roku 1784 klášter zrušen na žádost tehdejšího opata a známého osvícenského vědce a plagiátora Otty Steinbacha z Kranichštejna a zůstal pouze správním centrem panství. Některé budovy přešly do soukromých rukou, jádro kláštera bylo později přebudováno na zámek, který vystřídal několik majitelů. Dnes jej vlastní Constantin Kinský, potomek šlechtického rodu Kinských, posledních vlastníků zámku před znárodněním po 2. světové válce. 

A jdeme na prohlídku do Muzea nové generace - žádné nudné vitríny, ale čekaly nás multimediální expozice, kde se historie stávala živým dobrodružstvím. Staly jsme se součástí fascinující cesty časem, kterou psali cisterciáčtí mniši od 13. století, barokní génius Jan Blažej Santini-Aichel, ale i současní majitelé, rodina Kinských. Se sluchátky na uších se necháváme provést celou expozicí, kde se dozvídáme nejen zajímavosti ze života samotných mnichů a tajemství architektury, ale něco málo z alchymie, astrologie či hry světel a stínů. Úžasné jsou animované příběhy s interaktivními prvky či překlady starých textů ...

A právě tady na Informacích v muzeu nebo na Zelené hoře je možné získat otázky a místa k Santiniho šifře spolu s šifrovací tabulkou, převodem čísel a návodem. My jsme srdečně zavzpomínaly na naše loňské hledání rožmberských růží na Dívčím kameni a naše následné matematické počínání, které vedlo k tíženému výsledku a každé až na druhý pokus :-) a hned jsme věděly, že i zde to nebude žádná prdel ...  

Po návštěvě muzea pokračujeme asi 350 metrů severozápadně k další Santiniho památce ve městě, kterou je Dolní hřbitov s kaplemi. Jedná se o unikátně řešený morový hřbitov vybudovaný roku 1709 podle projektu Santiniho. V letech 1709 - 1715 byly východní Čechy postiženy několika vlnami morové epidemie. Opat kláštera Václav Vejmluva proti této hrozící epidemii provedl na klášterním panství řadu opatření, takže její průběh zde byl dosti mírný. Dne 25. září 1720 byl opat za příkladnou přípravu proti hrozící morové nákaze odměněn titulem císařského rady. Později byl hřbitov využíván pro běžné pohřby, v pol. 18. století již nedostačoval a byl proto za opata Bernarda Henneta zvětšen. 

Jeho půdorys zdůrazňuje číslo tři jako odkaz na Nejsvětější Trojici. Původně se skládal z trojice shodných oválných kaplí, jejichž středy byly umístěny v rozích pomyslného rovnostranného trojúhelníka. Jižní kaple funguje také jako vstup. Mezi jednotlivými kaplemi probíhá konvexně-konkávně tvarovaná hřbitovní zeď (= křivkově tvarovaná). Při pozdějším rozšíření hřbitova byla doplněna čtvrtá kaple. Uprostřed původní části hřbitova stojí socha anděla posledního soudu (pravděpodobný autor Řehoř Theny, žák Matyáše Bernarda Brauna). Podél obvodní zdi je pak umístěno 8 barokních soch světců, které byly dříve umístěny na mostu ve Žďáru nad Sázavou. 

Nedaleko odtud je ještě další Santiniho památka, a to hospodářský dvůr Lyra. Název je odvozen od jeho půdorysu, který lyru opravdu připomíná. Santini zde sice není doložen, ale o jeho autorství se nepochybuje. Podobu hospodářského dvora lze totiž vidět na vyobrazení žďárského kláštera z roku 1722, kdy je velký dvůr již zcela dokončen. Impozantně rozlehlý hospodářský dvůr je umístěn v terénu mírně se svažujícím k břehu rybníka.  

Areál tvoří šest, resp. sedm budov a čtyři brány. Západní křídlo, jež je poměrně dlouhé, má jednopatrový střed a tvoří ho sedm okenních os. Boční části tohoto křídla zůstaly přízemní, dále na ně navazují dvě protější brány. Na východní části bran navazují dlouhá, opět přízemní křídla stodol. Budovy stodol Santini opět esovitě prohnul, čímž dosál charakteristického tvaru lyry. Na východní straně dvora se nachází ještě tři drobnější křídla. Poslední budovu areálu představuje vozová kolna umístěná v ose plochy dvora. 

Cestou zpět k bývalému klášteru ještě vidíme barokní kamenný most se sochami sv. Benedikta, sv. Jana Nepomuckého, sv. Jana, sv. Cyrila, sv. Metoděje, sv. Pavla, sv. Vojtěcha a sv. Bernarda. Pokračujeme dále do centra.

Na svatého Štěpána v roce 1848 byl v hostinci u Süssů (roh ulice Veselská) založen čtenářský spolek Svatopluk jako jeden z nejstarších na Moravě. Účelem spolku bylo národní a  občanské uvědomění a vzdělání skrze čtení knih, zvláště slovanských, a hudbu. Dne 14. července 1850 byl ale z rozkazu c.k. moravského místodržícího násilně rozehnán četnictvem. Obnovy se dočkal v roce 1860. Svatopluk pořádal tzv. besedy, jejichž náplní byla hlasitá společná četba novin a knih nebo recitace básní. Často se i zpívalo nebo tančilo. Knihovna, která byla budována od počátku činnosti, čítala okolo 910 svazků se 358 čtenáři. A dnes tu výborně vaří !!!

Naše šifrování vrcholí, čeká nás poslední místo, a to nejkrásnější a nejvýznamnější Santiniho dílo - poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře.