Zámek Zbraslav

Zbraslavský klášter (Aula Regia) byl cisterciácký klášter na území dnešní pražské čtvrti Zbraslav založený králem Václavem II. nedaleko soutoku řek Vltavy a Berounky. Po zrušení kláštera a přestavbě bývá objekt označován také jako zámek Zbraslav nebo Zbraslavský zámek. 

Cisterciácký řád hlásající askezi (disciplínu) a manuální práci vznikl jako odpověď na rozmařilý způsob klášterního života na přelomu 11. a 12. století, který neodpovídal původním ideálům mnišství. Roku 1098 odešlo několik zbožných mnichů z burgundského benediktinského kláštera Molesme a na odlehlém a opuštěném místě při staré římské silnici založili nový klášter podporující reformu mnišského života. 

Jménem nového kláštera, který byl latinsky nazván Cistercium, byl poté označován celý nový řád vycházející z původní řehole sv. Benedikta, jehož heslem bylo Ora et labora! (Modli se a pracuj!). Cisterciácký řád, jenž kladl důraz na intenzivní vztah k Bohu a hlubokou vnitřní zbožnost, byl papežem uznán roku 1119 a začal se rychle šířit i do nejodlehlejších končin západokřesťanského světa. Kláštery nového řádu byly zasvěceny Panně Marii a díky pevným filiačním vazbám dodržovaly stejné zvyky a předpisy. Podle barvy hábitu se cisterciákům říkalo také bílí či šedí mniši. 

Ve zpočátku prosté reformní řeholi postupně našlo zalíbení mnoho movitých mecenášů, jejichž zbožné činy byly motivovány převážně starostí o spásu vlastní duše či duší svých předků. Tu mělo zajistit obdarování kláštera či pohřeb na klášterní půdě, kde byly pravidelně slouženy mše a konány modlitby řeholníků. Postupem času se cisterciácké kláštery díky vlastní práci i podpoře světských fundátorů vypracovaly mezi nejbohatší středověké instituce. Z vladařů, mezi nimiž svou náklonností k řádu vynikal především francouzský král Ludvík IX., získali cisterciáci také sympatie českého krále Václava II., který měl prý "rád zvláště a jmenovitě řád cisterciácký".  

Na území Českého království přišli bílí mniši na počátku 40. let 12. století a jejich příchod byl zřejmě iniciován olomouckým biskupem Jindřichem Zdíkem. První cisterciáckou fundací se stal klášter Sedlec založený roku 1142 šlechticem Miroslavem. Během středověku bylo v českém království založeno dalších sedmnáct klášterů cisterciáckého řádu, mezi nimiž byl i klášter na Zbraslavi. 

Ke Zbraslavi se váže pověst o potomkovi Bivoje a Kazi jménem Zbraslav, který založil na území dnešní zbraslavské lokality dvůr a na smrtelném loži jej odkázal benediktinskému řádu. První písemná zmínka o Zbraslavi je z roku 1115, kdy byla knížetem Vladislavem I. darována kladrubskému klášteru, a ten zde zřídil probošství, kde trvale žili dva nebo tři mniši a občas zde pobýval i kladrubský opat. Poté krátce patřila do majetku pražského biskupa Jana III. Roku 1268 Přemysl Otakar II. v touze po místě vzdáleném kousek od Prahy, kde by mohl lovit, bavit se a přitom být po ruce, provedl s biskupem směnu za Butovice a další královské statky a "rozkázal tam vystavět lovecký dvůr s věžemi a velmi pevnými zdmi". 

Roku 1278 po bitvě na Moravském poli dvorec zdědil i s vinicemi osázenými révou z Rakous Přemyslův syn Václav a také on po návratu z Braniborska "velmi často navštěvoval na lov svrchu řečené místo se svými pány". Václav II. se jako nový majitel pro založení kláštera "ke cti Boha a jeho matky Marie, blahoslavené Panny" rozhodl roku 1291. Tehdy dle zpráv cisterciáckých letopisců údajně pln výčitek za popravu otčíma Záviše z Falkenštejna rozmlouval o svém plánu se sedleckým opatem Heidenreichem a nabídl mu, aby se nové fundace ujal. Cisterciáčtí opati poté čekali na konečné královo rozhodnutí, ale až po třetím upomenutí se jim podařilo společně s králem začít vybírat lokality vhodné k založení kláštera. Vybrali si místo, kde stál oblíbený lovecký hrádek králova otce, což panovníka příliš nepotěšilo. 

Ve Zbraslavské kronice se o Václavu II. píše: "Kdybych nebyl štědře jako trvalý dar věnoval své paní, Panně Marii, toto půvabné místo, soutokem dvou řek zavlažované, stromy osázené, pastvinami bohaté, vinicemi, poli ne neúrodné, místo, které dosud poskytovalo králům potěšení, nikdy bych je nevěnoval nikomu druhému ze svatých a snad ani samému Kristu ..."

Inspirací při založení byl snad Václavovi francouzský klášter Royaumont, který byl založen sv. Ludvíkem či pohřebiště francouzských králů v Saint-Denis. Odpovídala by tomu podoba konventního chrámu, tolik vzdálená od původních střízlivých představ zakladatelů řádu o vzhledu božího stánku, a také králův úmysl přesunout na Zbraslav funkci přemyslovské nekropole. Nový dvanáctičlenný konvent v čele s budoucím opatem Konrádem přišel ze Sedlce 20. dubna 1292. Ubytoval se prozatímně v královském dvorci, k němuž patřila kaple sv. Jakuba Většího, kde se do roku 1305 konaly bohoslužby. Z 10. srpna 1292 pochází první zakládací listina, kde se píše o králově nejistotě, zda se svou vládou zalíbí Bohu, a také o jeho naději že dobrými skutky je možné získat odpuštění již spáchaných hříchů a zároveň ochranu před hříchy budoucnosti. Píše se zde, že panovník touží odčinit své mladické hříchy, a dočkat se tak přijetí mezi zástupy blažených ve společenství nebeské síně. Ve druhé zakládací listině z 21. května 1304, která měla rozšířit původní nadání, již vyzrálý král nejistotou o své vládě netrpěl, ale toužil po zprostředkování a modlitbách mužů, kteří se líbí Bohu a jimž on svěřuje své prosby. Zakladatel věnoval v počátcích klášteru zlatý kříž, mnoho monstrancí a finance na zakoupení základu klášterní knihovny; knihy mniši pořídili v Paříži při návratu ze zasedání generální kapituly. Svou žádost o schválení nové filiace král podpořil štědrým darem, vedení řádu se poté souhlasně vyslovilo pro napojení nového kláštera na filiační řadu kláštera v Citeaux a také splnilo fundátorovo přání a zahrnulo Václava II. do řádových modliteb.    

Se stavbou kláštera se započalo zřejmě již během roku 1292 a pro potřeby konventu byly upraveny i stávající budovy. Poprvé byl konventní chrám zasvěcený Panně Marii a sv. Václavovi zmíněn v odpustkové listině bamberského biskupa 23. srpna 1294, ale základní kámen byl dle kroniky za asistence mnoha mocných tehdejší střední Evropy položen až 23. června 1297, den po Václavově dlouho plánované korunovaci. 

... když se tedy naplnil pamětní den a přeslavný obřad královské korunovace, ihned druhého dne bezprostředně následujícího, ... přišel nově korunovaný král s celým dvorem a zástupem knížat, šlechticů a všech jiných, kteří se sešli ke slavnostnímu dni, ke svému založení na Zbraslavi časně zrána už po východu slunce a tam král, ozdoben královskými odznaky, hned usiloval založiti na místě přichystaném a v základě k tomu dříve vykopaném a určeném nový chrám ... 

Poté byla odsloužena v základech nového chrámu slavnostní mše a král zde pasoval 240 rytířů. Dne 4. června vydali zúčastnění biskupové a arcibiskupové magdeburský a mohučský odpustkové listiny se čtyřicetidenními odpustky pro každého, kdo klášter navštíví či jej obdaruje. Stavba rychle pokračovala. Do roku 1305 byl postaven téměř celý chrám, část konventních budov, královský a také opatský příbytek. 

Ironií osudu byl právě Václav II. prvním z rodiny, kdo byl přímo v sotva dostavěném chrámu pohřben. Dne 23. června 1305 bylo Václavovo dlouhou nemocí zubožené tělo v královském šatu uloženo k poslednímu odpočinku a z důvodu královského pohřbu byly v chrámu slouženy první bohoslužby. Kapitula v Citeaux nařídila, aby byly ve všech klášterech v Německu, v Čechách a v Uhrách slouženy zádušní mše za zesnulého krále a zbraslavský opat Ota začal psát na oslavu velkého příznivce první kapitolu Zbraslavské kroniky, jež měla pravděpodobně sloužit k nastolení otázky případného kanonizačního procesu. 

Po Václavově smrti se osiřelého trůnu ujal mladičký následník Václav III., který dle klášterní kroniky mrhal svým nadáním a vůbec vedl rozmařilý život. Zabralo na něj údajně až pokárání opatem Konrádem přímo u otcova hrobu. Roku 1306 byl Václav III. na válečném tažení do Polska v Olomouci zavražděn a království zachvátila na několik let nejistota spojená s častými změnami na královském trůnu, která se podepsala i na rozvoji konventu. Roku 1307 byla zastavena stavba téměř dokončeného chrámu a znovu se začalo budovat až roku 1329, kdy Eliška Přemyslovna, štědrá mecenáška zbraslavského pokladu, nechala přistavět věnec devíti kaplí, za což jí Petr Žitavský začal zvát druhou zakladatelkou a "matkou" kláštera. 

Refektář byl dostavěn roku 1327 a vodovod s umývárnou roku 1333. Někdy v tuto dobu vznikl i ambit se studničním stavením při rajském dvoře. Dobové prameny hovoří také o nemocnici s kaplí, která vznikla ještě před rokem 1311, a kapli sv. Jana Křtitele v klášterní bráně zbořené roku 1785. 

Roku 1331 Jan Lucemburský osvobodil klášter od placení dávek a poplatků pro zvláštní oslavu královské fundace a královského pohřebiště. V polovině 50. let 14. století Zbraslav ztratila na politickém významu, ale opatské pečeti s českým královským lvem přetrvaly až do doby husitských válek. K dočasné stabilizaci hospodářské situace došlo za vlády Karla IV., kdy klášter znovu prosperoval. Stav se zhoršil na počátku 15. století, kdy se zbraslavští mniši zadlužili a byli nuceni zastavovat a odprodávat své zboží. 

Na jaře roku 1420 se na Zbraslavi usídlil král Zikmund se svými vojáky a poté se jal obléhat Prahu. Dne 10. srpna 1420 vnikly do kláštera houfy husitů a pražanů vedených knězem Václavem Korandou. 

Táboři s pražany, vedeni Korandou a ostatními některými kněžími, nepřátelsky napadli Zbraslav, kterou nikdo nehájil, a pobravše majetek a zapálivše klášter, vrátili se s hojností obilí jásavě zpívajíce, přičemž kněží se svými zbrojnoši a některými laiky nesli v kápích kusy rozbitých obrazů a tabulí ...

Dle svědectví dobových kronik dav opilý klášterním pivem a vínem zneuctil královské pohřebiště a manipuloval s pozůstatky. Tělo Václava IV. bylo údajně vytaženo z rakve, ověnčeno senem a napájeno pivním mokem. Klášter byl vydrancován a Síň královská podlehla plamenům. Co nestrávil oheň, to si drancující odnesli. Prozíraví cisterciáci sice roku 1419 ukryli klášterní cennosti a knihy na Karlštejně, ale bratr Václava IV. Zikmund Lucemburský a částečně také hradní purkrabí cenné věci zabavil a prodal. Dne 28. dubna 1429 byl klášter zřejmě znovu poškozen bitvou (bitva u Zbraslavi). Vojáci z Nového Města pražského utrpěli porážku od loupeživé výpravy, kterou do okolí metropole vypravili Habart z Aldaru a na Týřově, Jan Šmikouský ze Žďáru a Fridrich z Donína. Ve chvíli, kdy se Novoměstští pokoušeli na brodu proti Zbraslavi zmocnit prámu přes řeku, byli přepadeni ze zálohy a část jejich vojáků byla pobita, část utopena nebo padla do zajetí. Od vyšších ztrát uchránil pražany výpad staroměstského pomocného oddílu, nicméně i přes tuto skutečnost bylo Habartovi z Aldaru na výkupném vyplaceno 2 600 kop grošů. 

Mniši se ve 40. letech 15. století na Zbraslav vrátili, postavili si nové budovy a pokusili se opatství obnovit. Klášterní majetek však byl rozchvácen a některé klášterní zboží již mělo nové majitele. Roku 1445 zastavili nějaké polnosti, aby "klášter náš ... válkami zkažen, zbořen i vypálen ... mohl být poznenáhlu opraven". I přes svou devastaci udělaly roku 1451 poničené budovy velký dojem na budoucího papeže Pia II., kterého zaujaly desky s citáty ze Starého a Nového zákona umístěné v křížové chodbě. Byly psány tak, že se písmena se vzdáleností od země zvětšovala, a byl tak brán ohled na případného čtenáře. V době jagellonské zřejmě došlo ke stavebním úpravám, ale jedinými svědectvími o vzhledu konventu v době následující je veduta ze 16. století namalovaná na pozadí epitafu Václava II. a Václava III., její o sto let mladší varianta a kolorovaná kresba Pohledové mapy Prahy skotského sochaře Daniela Altmana z Edinburgu. 

Třicetiletá válka způsobila klášteru další těžké škody. V letech 1611 a 1612 byl opakovaně vydrancován a roku 1618 získal větší část jeho majetku Jindřich Matyáš Thurn. Roku 1639 zde opět šlehaly plameny vinou velitele švédského vojska a císařská armáda o šest let později devastaci klášterního areálu téměř dokončila. 

Po skončení třicetileté války začal klášter znovu prosperovat, roku 1654 byl vysvěcen nově postavený opatský kostel sv. Jakuba a na počátku 18. století se konečně chystala obnova klášterních budov podle plánů Jana Blažeje Santiniho Aichela. Stavby byly ve špatném stavu, takže nezbývalo než je strhnout a začít stavět novou konventní trojkřídlou budovu v barokním slohu podle Santiniho návrhu, po jehož smrti převzal roku 1724 stavbu František Maxmilián Kaňka. Z pramenů se dozvídáme o jeho příslibu dokončit stavbu dle původních, nepochybně Santiniho plánů. K dokončení velkolepého projektu nedošlo, protože klášter byl roku 1785 císařem Josefem II. zrušen. Klášterní statky získal náboženský fond, kostel sv. Jakuba byl odsvěcen a jeho klenoty byly rozprodány ve veřejné dražbě. 

Když koncem 18. století získal klášter Josef ze Souvaigue, nechal budovy přebudovat na cukrovar. Majitelé se střídali a výroba byla rozšířena také o chemikálie a pivo. Roku 1910 se koupí stal novým vlastníkem Cyril Bartoň z Dobenína, předek dnešních majitelů, který nechal klášter přestavět podle návrhu Dušana Jurkoviče na zámek. Za zásluhy o rozkvět Zbraslavi byl Cyril Bartoň roku 1927 jmenován čestným občanem Zbraslavi a na jeho památku je na nádvoří umístěna pamětní deska s nápisem "Co průmysl zničil, průmyslník Cyril Bartoň obnovil". 

Po 1. světové válce byly konventní budovy zapůjčeny jako depozitář Národní galerii a v letech 1939 až 2009 zde byla stálá výstava asijského umění. Bartoňům z Dobenína byl zámek vrácen v restituci a plánuje se jeho využití jako depozitáře knihovny Národního muzea.

Cisterciáci zpočátku odmítali pohřby cizích osob kromě zemřelých klášterních hostů a až roku 1152 se v ustanovení generální kapituly objevila výjimka, kdy bylo možné přijmout k poslednímu odpočinku maximálně dva z přátel a familiářů kláštera i s manželkami. Postupem času byli cisterciáčtí mniši více naklonění pohřbívání svých dobrodinců, na čemž měla podíl síla zvyklosti, kdy byly pohřby běžné v klášterech benediktinské řehole, a také tlak vyvíjený světskými osobami. Od začátku 13. století byly již pohřby členů vládnoucí vrstvy častou záležitostí a cisterciácké kláštery byly upřednostňovány před kláštery ostatních řádů. Důvodem zřejmě mohla být víra ve větší účinnost modliteb pocházejících od tak zbožného řádu. Cisterciácké kláštery se tak staly místy posledního odpočinku členů vládnoucích rodů Arpádovců, Babenberků, Piastovců, Wittelsbachů, Wettinů a také Přemyslovců. Hroby bývaly umístěny na čestných místech klášterů - nejčastěji v ose kostela před hlavním oltářem, někdy v kapitulní síni, v křížové chodbě či ve zvláštních kaplích.

Na Zbraslavi se začalo pohřbívat před dokončením východní částí chrámu v původní kapli sv. Jakuba Většího, kde byly pochovány předčasně zemřelé královské děti a srdce hrdé a ctižádostivé švábské vévodkyně Anežky. Královna Guta byla prozatímně pochována na Pražském hradě s tím, že časem měla být společně s Přemyslem Otakarem II. přemístěna na Zbraslav. Což se v případě Guty patrně stalo. Po slavném fundátorově pohřbu se začalo pohřbívat přímo v chrámu, kde roku 1320 byl "u nohou zakladatelových v jednom hrobě s Janem a Gutou, dětmi téhož zakladatele" pohřben druhorozený syn Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny Otakar. O dva roky později byla uprostřed chrámu mezi sedadly mnichů pohřbena lehnická vévodkyně Markéta i s novorozeným synem Mikulášem. Následovala ji její jmenovkyně, dcera Jana Lucemburského, která byla pohřbena před stupni hlavního oltáře "spolu s jinými třemi dětmi královskými". Roku 1326 zařídila Eliška Přemyslovna přesun ostatků svého bratra Václava III. z Olomouce a jeho ostatky spočinuly po straně otcova hrobu. Eliška byla uložena vedle svých předků "dlouho trápená horečkami a plicní chorobou" roku 1330. O tři roky později se u matčina hrobu zastavil při návratu do Čech Karel IV., který přes deset let trávil za hranicemi českého království, a touto návštěvou symbolicky navázal na odkaz svých přemyslovských předků. Roku 1341 byla v kostele pohřbena ovdovělá dolnobavorská vévodkyně Markéta, pak roku 1386 královna Johana Bavorská a poslední pohřeb se zde uskutečnil roku 1419, kdy byl v chrámu uložen Václav IV. "na místě, které si sám vybral". Ostatky Johany Bavorské a Václava IV. byly (patrně) později převezeny a pohřbeny v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha.

Během svého trvání byl Zbraslavský klášter předním pohřebištěm dvou dynastií českých panovníků a jejich rodin, které předčila až katedrála sv. Víta. Jednotlivé hroby umístěné v chóru měly ve výši podlahy náhrobní desky a některé zřejmě i umělecké náhrobky. První písemná zmínka o souboru kosterního materiálu vyneseného z královského pohřebiště se objevila roku 1671 a roku 1824 byly pozůstatky zapsány do farní pamětní knihy. Některé lebky byly v tomto období ukazovány jako lebky Václava II., Václava III. a blíže neurčené královny. Roku 1875 byly tři lebky uloženy do skříňky na stěně kostela a ostatní kosti do přihrádek. Josef Matiegka pak na počátku 20. století označil dochovaný kosterní materiál za pozůstatky sedmi osob. Průmyslník Cyril Bartoň přišel po vzniku ČSR s nápadem na pomník přemyslovské dynastie. Požádal o něj Josefa Václava Myslbeka, který stačil vytvořit pouze model, a poté byly lebky vloženy do opukového Památníku Přemyslovců od Jana Štursy, z nějž byly antropologem Emanuelem Vlčkem identifikovány ostatky Václava II., Elišky Přemyslovny a zřejmě jednoho z Eliščiných dvojčat - dcerky Elišky. Dne 23. června 1991 byly přemyslovské ostatky znovu slavnostně pohřbeny do hrobu v podlaze u vstupu do presbyteria v kostele sv. Jakuba na Zbraslavi. 

Zbraslavská kronika

Zbraslavská kronika je latinsky psaná kronika, která vznikala v rozmezí let 1305 - 1339 v cisterciáckém klášteře na Zbraslavi, založeném roku 1292 králem Václavem II. Autory tohoto monumentálního díla jsou dva zbraslavští opaté česko-německého původu: Ota Durynský a Petr Žitavský. Tato kronika patří spolu s Kosmovou Kronikou českou k nejskvělejším příkladům českého středověkého kronikářství a české literatury vůbec. Kromě rozsáhlých prozaických pasáží obsahuje také na 4 000 veršů z velké části leoninských hexametrů, takže vlastně je zároveň i nejrozsáhlejší básnickou skladbou české literatury předhusitského období. 

V první části Zbraslavské kroniky, která byla psána pravděpodobně v letech 1305 - 1314 opatem Otou je znatelná tendence k oslavě Václava II., zakladatele zbraslavského kláštera. Za devět let Ota napsal 51 kapitol a celé Otovo vypravování je soustředěno k osobě královského mecenáše, tak aby Václav získal u případného čtenáře co nejvíce sympatií. Ota se snažil vystihnout duševní život a těžkou dobu dětství, dospívání a samotné vlády Václavovy způsobem u středověkých spisovatelů vzácným. Otovo pohnuté vypravování ukončila smrt v březnu 1314, kdy nestihl popsat ani Václavovu slavnou korunovaci.

V započaté kronice pak pokračoval druhý autor, budoucí opat Petr Žitavský, který se ve druhé části kroniky pokusil o sloučení glorifikace předposledního Přemyslovce s oslavou nové lucemburské dynastie na českém trůně. Proto uvádí při líčení smrti Václava II. i císařovny Markéty zázraky, které měly zvýšit prestiž obou osobností. Ve svém vyprávění se na rozdíl od Oty nesoustřeďuje pouze na události zbraslavské a české, ale i na události a záležitosti jiných království a zajímavé příhody vůbec. 

Zbraslavská kronika se tak stala nejdůležitějším vyprávěcím pramenem pro české dějiny 1. poloviny 14. století. Byla mnohými opisována, celé dlouhé úseky ze Zbraslavské kroniky se nacházejí i v Kronice Františka Pražského, v díle Beneše Krabice z Veitmile a částečně i v kronice Pulkavově. 

Části kroniky:

Kniha první:

• 1. - 8. kapitola - zprávy o králi Přemyslovi II.
• 9. - 83. kapitola - životopis Václava II.
• 84. - 87. kapitola - vyprávění o vládě Václava III., Rudolfa Habsburského, Jindřicha Korutanského
• 88. - 111. kapitola - vstup Lucemburků na český trůn a počátky vlády Jana Lucemburského
• 112. - 120. kapitola - příběhy císaře Jindřicha VII.
• 121. - 123. kapitola - vyprávění o smrti papeže Klimenta V., zrušení templářů a zázraky po smrti císařovny Markéty
• 124. - 130. kapitola - události let 1314 - 1316.

Kniha druhá

Jsou zde sepsány události od roku 1317 téměř až do Karlova návratu do Čech, tedy cca do konce léta 1333. Záznamy jsou provedeny letopiseckým způsobem (obvykle se na jaře zapsaly události roku minulého), události jsou za sebou mechanicky seřazeny bez vzájemné souvislosti. Kniha má 34 kapitol.

Kniha třetí

Začíná velmi nadšeným vylíčením návratu mladého prince Karla a končí rokem 1337 sepsaným na jaře 1338. Dál se již Petr Žitavský nedostal.

úryvek ze Zbraslavské kroniky o hladomoru v Čechách v letech 1281 - 1282:

" V celém království nastal za těchto útrap nedostatek potravin. V zemi se rozmohl mor tak prudký, jaký žádný stařec nepamatoval. Když lidé neměli potravy, živili se rozličnými druhy bylin, aby vysíleni tísnivým hladem náhle nezahynuli, ale nikdy nemůže lidská přirozenost dlouho vydržet, živí-li se semeny a trávou. O neslýchaném soužení hladem svědčí i jedna matka, která zapomínajíc na mateřské city zabila nemluvně u svých prsou, aby nasycena jeho tělem mohla na chvilku prodloužit svůj bídný život. Většina lidí jedla mršiny koní a ostatních zvířat, ohryzující maso jako psi z kostí syrové a nesolené a tím rychleji hromadně umírali. Čím více byli souženi hladem, tím více se obraceli k nezvyklé stravě. Před očima synům hynou hladem rodiče, bezprostředně následujíc již zemřelé. Od zápachu mrtvol se kazí vzduch a ten, kdo snad mohl žít déle, nakažen smradlavým vzduchem náhle se zadusí. Bratr chystá pohřeb bratru a hned ho spěšně ve smrti následuje. Hřbitovy nestačí a pro pohřbívání jsou kopány velké jámy, do nichž neustále přivážejí na vozech mnoho mrtvol a shazují je tam. Stalo se, že byl jeden lékař domněle mrtvý vhozen do připravené jámy, tam nabyl trošku vědomí a po tři dny ohryzoval lidské maso, poté ho položivého vytáhli. Když tedy lidé schli strachem z hladu, část ztrápeného národa opustila rodnou půdu a přestěhovala se do okolních zemí, kde si vydělávala mezi neznámým lidem na životní potřeby způsobem, kterým dovedla. 

Zbraslavský pivovar

"Kde Zbraslavské se pivo točí, rád popije doktor, tak i kočí."

Vznik původního pivovaru lze bezpochyby klást již do prvního období zdejšího cisterciáckého kláštera, tedy na sklonek 13. století. První známý písemný doklad o zbraslavském pivovaru se nachází na listě opata Antonína Flaminga, adresovaném císaři Rudolfu II. ze dne 22. června 1593. 

Nové budovy zbraslavského pivovaru byly postaveny v těsném sousedství areálu zbraslavského kláštera v roce 1764 za opata Desideria Duchoslava Andrese a v hrubých rysech se dochovaly do dnešních dnů. Jednopatrová budova hlavního traktu, kde se nacházely hvozd, humna, skladiště a jiné provozní prostory a rovněž byt sládka a podstaršího, je první základní frontou později vzniklého čtvercového náměstí (většina domů na náměstí byla postavena v 80. letech 18. století).