Velký Blaník

Blaník je 638 m vysoký, legendami opředený vrch ve Středočeském kraji. Nachází se asi 10 km jižně od Vlašimi, na území Louňovic pod Blaníkem. Jsou s ním spojeny pověsti o blanických rytířích. V těžkých chvílích české historie byl symbolem naděje na získání svobody a svébytnosti českého národa. Jméno Blaník je možná odvozeno od keltského Blaniak. 

Masiv Blaníku tvoří dva zalesněné skalnaté vrchy Velký Blaník (638 m.n.m.) a Malý Blaník (580 m.n.m.). Velký Blaník je charakteristickým bodem rozsáhlé zvlněné krajiny, která tvoří přechod mezi Středočeskou pahorkatinou a Českomoravskou vrchovinou. Pod kopci leží obec Louňovice pod Blaníkem a protéká řeka Blanice, přítok Sázavy.

Velký Blaník byl osídlen již před začátkem našeho letopočtu. V 5. stol. př. n. l. v době halštatské zde bylo hradiště kruhového tvaru se dvěma řadami mohutných kamenných valů, jejichž zbytky jsou dodnes patrné okolo vrcholu, později tvrz a pravděpodobně dřevěný hrad. Rokem 1404 se datuje počátek poutí na horu. Jednou ze současných tradic místních obyvatel je silvestrovský výstup na horu. V letech 1868 - 1871 se zde konaly tábory lidu za české státní právo. Odsud byl vylomen v roce 1868 i jeden ze základních kamenů Národního divadla (rozměry cca 125 x 97 x 57 cm, váha 1 750 kg).  

Na vrcholu Malého Blaníku se nalézají zbytky středověkého hrádku, který byl dobyt husity roku 1420. Zbytky hradu byly odkryty archeologem Pavlem Radoměřským v lesnatém svahu nad obcí Býkovice v roce 1961. Na Malém Blaníku (dříve Holý vrch) se nachází také zřícenina poutní kaple svaté Máří Magdaleny. Stavba byla dokončena v roce 1753, poutě se zde konaly ovšem již v 1. pol. 16. stol., zrušena pak byla v roce 1783 nařízením císaře Josefa II. Půdorys kaple tvoří osmiúhelník komponovaný do elipsy s přiléhající sakristií na severovýchodě, pod níž bývala jeskyně s poustevníkem. Uprostřed zříceniny dnes roste obrovský smrk starý cca 160 let, kterému se říká "Velký Mnich".