Velhartice a Tři bratři, Kytice

Velhartice. Co o nich víme? Patrně většina těch, kteří si vzpomenou na školní léta si vybaví hodiny české literatury, kdy byli bedlivému pedagogovi nuceni recitovat, jak "král Karel s Buškem z Velhartic zas k dubovému zasedli si stolu, aby si ukrátili nudný večer pitím vína". Velhartice však nejsou jen hrad, ale i obec. Leží v okrese Klatovy. Součástí je i bývalé samostatné horní město Hory Matky Boží. Jméno městečka je odvozeno z německého osobního jména Wilhart ve významu osada lidí Wilhartových. 

U osady už tehdy byla rýžoviště zlata, o čemž svědčí ještě místy dochované sejpy. První písemná zmínka o Velharticích, uvedená v souvislosti s místním hradem, pochází z roku 1318. Osada při obchodní cestě do Bavorska však vznikla již dříve, stejně jako původně románský kostel Narození Panny Marie, jehož založení se datuje již kolem roku 1240, a velhartický hrad, založený na sklonku 13. století. Prvním doloženým majitelem hradu byl Bušek z Velhartic, komorník a přítel římského císaře a českého krále Karla IV.  

V zakládací listině jsou uvedeny další sakrální stavby k roku 1373, např. gotický hřbitovní kostel svaté Maří Magdalény a Velhartice jsou označeny jako městečko. Po roce 1390 se majiteli Velhartic stali páni z Hradce. V polovině 15. století nastal rozkvět Velhartic, roku 1444 byla Velharticím potvrzena městská práva. V roce 1506 dostaly výsadu dvou výročních trhů během roku a byla jim znovu potvrzena městská práva z roku 1444. O tyto zásadní změny se zasadil Zdeněk Lev z Rožmitálu. Došlo mu, že v místech, kde se kdysi rýžovalo zlato, budou nutně i pod zemí žíly tohoto žádaného kovu a rozhodl se toho využít. V roce 1511 získal právo u Velhartic těžit žíly se stříbronosným galenitem a zlatem. Pozůstatkem těžby je štola v údolí Ostružné na úpatí vrchu Borek. Velhartice patřily k nejbohatším městům v kraji. 

Přišla ale Bílá hora a ta nepřinesla Velharticím žádnou radost. S náporem cizích rodů, které byly dosazovány na české majetky, přišel na Šumavu i Martin de Hoeff Huerta (viz níže). Tento španělský dobrodruh nejhrubšího zrna dostal právě Velhartice. Velhartice začaly ztrácet svou proslulost a jejich známost ve světě poněkud obnovil až konec 18. století, kdy zde v roce 1789 byla Desfoursovými založena jedna z pošumavských papíren. Sloužila do roku 1903. Roku 1869 zde byla zřízena pošta a v roce 1882 zde místní židovský podnikatel vybudoval továrnu na zpracování kůží. V roce 1937 byla ve Velharticích založena obecná škola. Ani jeden z 19 velhartických občanů židovské národnosti nepřežil dobu nacistické okupace za 2. světové války. 

Hrad Velhartice - na základě dendrologických údajů se podařilo zjistit, že hrad byl založen na přelomu 80. a 90. let 13. století. První písemná zmínka o něm pochází z roku 1318 a uvádí prvního majitele, kterým byl Bušek I. z Velhartic. Po něm hrad zdědil stejnojmenný syn Bušek II. a po jeho smrti okolo roku 1371 se velhartickým pánem stal Buškův syn Jan z Velhartic. Za něj se hradu z neznámého důvodu zmocnil Hertvík z Degenberka. Unesl také Janovu mladší dceru Annu do Bavorska a doufal, že mu za ni Jan z Velhartic přenechá velhartické panství. Na Janovu stranu se postavil Oldřich z Rožmberka a zahájil s Hertvíkem ozbrojený konflikt, který skončil smírem až v roce 1387.

Po Janově smrti se panství ujal Oldřich z Rožmberka. Oldřich odkázal ve své závěti panství Kateřině a Anně, dcerám Jana z Velhartic († 1390) a Žofie z Dobrušky a z Opočna († před roce 1428). Polovinu Velhartic obdržel sňatkem s Annou z Velhartic Menhart II. z Hradce, syn Heřmana z Hradce. Dva roky po svatbě však zemřel. Ovdovělá Anna († 1393) se podruhé provdala za Václava z Vartenberka a svůj podíl hradu, městečka a patronátního práva a platu v Tedražicích v roce 1395 směnila s Jindřichem III. z Rožmberka za polovinu čečovického a petrovického zboží. Druhou polovinu velhartického zboží získal sňatkem s Kateřinou z Velhartic Jan starší z Hradce, syn Oldřicha IV. z Hradce, který jí roku 1391 na Velharticích zapsal věno 2 500 kop grošů. V roce 1395 odkoupil od Jindřicha III. z Rožmberka původní Anežčin díl hradu a stal se jediným majitelem Velhartic. Údajně měl nechat postavit velkou věž určenou k úschově českých korunovačních klenotů během husitských válek. Věž však vznikla již ve 2. polovině 14. století a korunovační klenoty byly na hradě uloženy až v době vlády krále Jiřího z Poděbrad.

Janův syn Menhart II. z Hradce se oženil s Markétou z Wallsee. Menhart byl faktickým držitelem Velhartic už v roce 1418 a psal se seděním na Velharticích. Jejich syn Oldřich V. z Hradce († 1452) v roce 1429 koupil od své matky Kateřiny z Velhartic všechna práva k velhartickému panství a přikoupil další vsi, z kterých vytvořil ucelené dominium, jež sestávalo z městečka Velhartic, stejnojmenného hradu a okolních vsí: Konína, Dobřemilic, Zahrádky, Jarkovic, Svinné, Hlavňovic, Petrovic, Vojetic, Trsic, Světlé, Smrčné, Bošova, Hartmanic, Těšova, Částkova, Zviekova, Konratic, Zamyšle, Sobíkova (zaniklá ves), Předvojovic, Brodu, Vlkonic, Kašovic, Břetětic a Stojanovic. 

Za pánů z Hradce hrad spravovali purkrabí z řad nižší šlechty. Byli jimi Čeněk ze Suchdola (1425 – 1426), Jan starší z Běšin (1427), Petr Štrouch z Chlumku (1430 – 1433), Jan Starší z Běšin (1435 – 1444), Olkmar z Neznašova (1445 – 1452), Oldřich z Košumberka (1453), Petřík z Mlazov (1457) a Vilém z Košumberka (1458). Pánům z Hradce patřily Velhartice do roku 1453, kdy zemřel Menhartův syn Oldřich V. z Hradce. Nad svým dědictvím stanovil správce. Tím byl nejvyšší purkrabí Zdeněk Konopištský ze Šternberka, který měl vyplatit dluhy po Oldřichovi a potom Velhartice odevzdat jeho příbuzným. 

Zdeněk ze Šternberka nakonec prodal velhartické panství Děpoltovi z Rýzmberka. Jeho synové Vilém a Půta je poté drželi až do počátku 16. století. Již v roce 1506 bylo panství v držení Zdeňka Lva z Rožmitálu, který na králi vymohl pro Velhartice udělení dvou osmidenních výročních trhů na den po svaté Máří Magdaléně a ve čtvrtek po Všech svatých. Svým nákladným způsobem života se velmi zadlužil a dluhy nedokázal splatit ani jeho dědic Adam Lev z Rožmitálu. V roce 1540 nebo 1541 proto Velhartice prodal Adamovi I. ze Šternberka za 13 500 kop českých grošů. Ani později panství neprosperovalo. Bylo proto roku 1589 rozděleno, a část s hradem připadla Jindřichovi Plánskému ze Žeberka. Jeho vnuk Jan Viktorin ji roku 1597 prodal Volfovi Perglarovi z Perglasu.

Před Třicetiletou válkou hrad patřil Volfovu synovi Václavu Otakarovi z Perglasu, který se na straně českých stavů zúčastnil stavovského povstání a po bitvě na Bílé hoře přišel o všechen majetek. Velhartice roku 1622 získal generál Baltasar Marradas a o šest let později je za 55 tisíc rýnských zlatých koupil plukovník Martin de Hoeff-Huerta, který nechal v hradním jádře vybudovat pozdně renesanční palác. Zemřel bez vlastních dětí, ale adoptoval Annu Marii z Voldavy, které odkázal veškerý majetek. Provdala se nejprve za purkrabího z Donína a podruhé za svobodného pána z Farnsbachu. Panství se za ní opět velmi zadlužilo, a rozhodnutím místokomorníka Adama Pecelia z Adlersheimu připadlo roku 1653 malostranskému karmelitánskému klášteru. Od nich ještě téhož roku Velhartice koupila Johanka Františka Račínová z Račína. Poté se majitelé, ke kterým mimo jiné patřili Kolovratové, Bechyňové z Lažan nebo Perglárové z Perglasu, často střídali, a hrad chátral. 

V roce 1848 Karel Sturmfelder z Oppenweileru na hradě zahájil opravy v duchu romantismu. Další úpravy Huertova křídla proběhly až okolo roku 1930, kdy hrad vlastnili Hennebeg-Spiegelové. Po 2. světové válce byl hrad zestátněn a využíván jako rekreační středisko. 

V roce 1983 nastoupil na místo kastelána hradu Petr Mejstřík, bratr Martina Mejstříka. Hrad byl v té době v havarijním stavu a zarůstal vegetací. O hrad pečoval do roku 2019, kdy v té době jako nejdéle sloužící kastelán v Česku předal hrad svému synovi Matějovi, který zvítězil ve výběrovém řízení. Během této doby byl hrad opraven a výrazně vzrostla jeho návštěvnost veřejností. 

Zajímavý je dlouhý klenutý most, který vede z hranolové věže. Kromě jednoho má zaoblené pilíře. Do zaoblení se jednak hůře trefovalo a jednak takové pilíře déle odolávaly dělovým koulím. Nad pilíři se klenou hrotité oblouky, je krytý kamennou valenou klenbou a po stranách měl střílny. Jiný most takového druhu jinde neuvidíme. Po mostě se vešlo do věže, které se říkalo Putna, pravděpodobně sloužila jako zbrojírna. 

Z vlastního hradu se vstupovalo do jižního předhradí, pocházejícího ze 14. století. Nejstarší část hradu chránila silná zeď. Parkánová zeď byla silná okolo 2 metrů a opatřena střílnami pro kuše. Půdorys hradu by se dal charakterizovat výrazem, z nějž by matematik dostal patrně infarkt, ale laikovi bude srozumitelný. Představuje totiž protáhlý trojúhelník poněkud zaoblený, jehož východní špice je zakončena půlválcovou věží :-)

Vlevo od brány nalezneme starý palác, zvaný Rajský dům. Do patra se tam vstupovalo kamenným schodištěm, byl vylámán do skály. První patro mělo původně dvě místnosti, ve druhém patře byl velký sál s krbem. Z tohoto patra se vstupovalo na most. 

Huertův palác je barokní zámecká část hradu, postaven byl při severní hradební zdi. Stavba trvala poměrně dlouho, od roku 1628 do roku 1633. Palác navazuje na věž, v roce 1848 zde byla zřízena kaple. 

Pod hradem je tzv. podhradí a zde se dosud dochovala budova bývalého pivovaru. V současné době je zde restaurace U hradního sládka a interaktivní expozice Třicetiletá válka. 

Kromě stanového ležení, děl i fragmentů kulí, se zde seznámíme s tehdejším stylem bydlení i oblékání. A protože v tuto dobu mám již ve svém rodokmenu zadokumentované své předky, tak si zde mohu lépe představit nejen jak se oblékali, ale i jaké používali peníze. 

Součástí hradní expozice je i venkovní Skanzen lidové architektury v předhradí. Již v 1. třetině 19. století byla v předhradí velhartického hradu zachycena skupina nevelkých volně stojících objektů. Větší část z nich do 2. poloviny následujícího století zanikla. Od 90. let 20. století správa státního hradu Velhartice realizuje ve stejných místech záchranný projekt věnovaný zachování a obnově historických lidových staveb, kterým v původní poloze hrozil zánik. Je předpoklad, že dosud existující kolekce lidových staveb bude i nadále rozšiřována, čímž umožní návštěvníkům hradu poodhalit tajemství života venkovského lidu na Klatovsku a Sušicku v období 19. století. 

Oblast Klatovska, Sušicka a podhůří Šumavy je územím, kde se dochoval pozoruhodný historický stavební fond. Vedle početné skupiny hradů, zámků, tvrzí a kostelů zaslouženou pozornost poutá historická lidová architektura, stavěná jak ze dřeva, tak i z kamene. Obytná stavení, chlévy, komory, sýpky i stodoly, to vše bylo budováno z opracovaných kmenů i kulatiny již od dob středověku. Tradice užívání dřeva v architektuře v lidovém prostředí venkova tady přetrvala hluboko do 19. století. V menší míře byl při výstavbě užíván kámen, který ve 2. pol. 19. století nahradila nepálená i pálená cihla. 

Chalupa č.p. 60 byla umístěna v sousedství roubeného špýcharu ve 2. pol. 90. let 20. století. Budova původně stála v nedaleké obci Běšiny, odkud musela být odstraněna, neboť ležela v linii plánované komunikace. Jedinou záchranou proto byl transfer. Roubené části stavby byly přemístěny rozebrané, zděné části se přenášely unikátně vcelku ve velkých 12ti tunových blocích. Jde o metodu v Čechách do této doby dosud nepraktikovanou z důvodu technologické náročnosti.

Dalším objektem je zde chalupa č.p. 21, která byla na velhartické předhradí transferovaná ze sousedních Běšin. Předpokládá se, že v Běšinech byla postavena již v 1. pol. 19. století. Její původní majitel ji opustil a stavbě tak hrozil bezprostřední zánik. Proto správa hradu Velhartice po dohodě s obcí Běšiny přistoupila v roce 1996 k transferu a postupné obnově v místech, kde ještě v 19. století stál jiný, později zaniklý objekt. Jednalo se o drobné, částečně roubené obytné stavení. Transfer této stavby vzhledem k jejímu špatnému stavebně - technickému stavu nebyl jednoduchou záležitostí. 

Objekt má tradičně trojdílnou dispozici komorového typu. Trojdílná dispozice komorového typu znamená, že bylo možné ze síně vstoupit nejprve do komory a chlévy byly zpravidla přístupné vchodem ze zápraží, oproti tomu domy chlévního typu měly chlévní část přilehlou těsně k síni. Z ní pak bylo možné vstupovat do chléva, aniž by hospodář musel vejít na zápraží nebo procházet přes komoru. Domy chlévního typu jsou známé především z oblasti s německým etnikem a v převažujícím počtu se vyskytují také ve vyšších polohách, kde typ stavby určovaly také místní klimatické podmínky, Nejinak tomu bylo i v případě Velhartic.  

První stavbou přemístěnou do prostoru velhartického předhradí byla tato sýpka. Jedná se o roubenou sýpku s klenbou, pocházející z Petrovic z Měčína. Jde o unikátní doklad stavby, která má svůj původ v pozdně středověkém stavitelství, praktikovaném na venkově v Pošumaví ještě v období 1. pol. 19. století. Po výstavbě byly srubové stěny stavby opatřeny hliněným protipožárním lepencem, střešní krytina je tvořena ze slaměných došků, které bylo možno společně s lehkým krovem v případě požáru lehce strhnout a tím zabránit dalšímu šíření ohně. Předpokládá se, že tento objekt vznikl snad již ve 2. pol. 18. století. Tyto sýpky byly stavěny hlavně za účelem skladování, jako "protipožární trezory", a to z toho důvodu, že obytné objekty s topeništěm často podléhaly požárům, proto vše, co nebylo potřebné v obytném stavení (jako například potraviny, šaty, nástroje apod.) byly odkládány do těchto špýcharů.

A naopak poslední stavbou, která byla do velhartického předhradí přemístěna je roubená sýpka č.p. 5. Zděná přístavba sloužila jako mlat obilí. Tento objekt se původně nacházel ve dvoře č.p. 5 v Petrovicích u Měčína. Jde o nevelký přízemní roubený objekt opatřený dřevěnou klenbou, krytý z vnější strany hliněným tepelně-izolačním a protipožárním lepencem. Stejně jako v případě roubené sýpky z Petrovic u Měčína, stojící v sousedství chalupy č.p. 60, také v tomto případě lze konstrukci dřevěné klenby vnímat jako doklad přežívání pozdně středověkého stavitelství v lidovém prostředí Klatovska až do chvíle, než byl pomyslně vytlačen nástupem nových nespalných materiálů. 

Oproti špýcharu s doškovou střechou má tato sýpka vysokou vypovídací hodnotu danou existencí původních (historických) omítkových ploch, neboť na současné místo byl objekt transferován jako celek, bez rozebrání. Tento převoz "v celku" (částečně srovnatelný s přesunem kostela v Mostě) vyžadoval vynaložení značného úsilí a logistické přípravy, neboť převézt takovou stavbu na podvalníku cca 30 km nebylo jednoduchou záležitostí. 

Ve Velharticích jsou dva kostely. Na náměstí je to kostel Narození Panny Marie - původně románská stavba z doby kolem roku 1240. Z této románské podoby stavby se dochovala věž na západní straně a západní a severní strana původní lodi. Na přelomu 1. a 2. čtvrtiny 14. století byl kostel přestavěn do gotické podoby. Byl tehdy vystavěn nový presbytář s žebrovou klenbou, prodloužena loď, a následně založena i severní věž. 

K další přestavbě, a to v renesančním slohu, došlo na počátku 16. století. Věž na severní straně kostela byla zvýšena o dvě patra. Z roku 1517 pak pochází monumentální sanktuář v presbytáři. V období po roce 1609 byla vystavěna předsíň a oratoř se zvláštním schodištěm na vnější straně kostela. Ze stejného období pochází zřejmě i krov nad dvoulodím. 

Poslední významnější úpravy podoby kostela se datují do 18. století a byly provedeny v barokním slohu. Z té doby pochází mimo jiné chór a vnější omítky. Hřbitov, který existoval kolem kostela, byl zrušen v roce 1805. 

Vnitřní zařízení kostela pochází převážně z 2. poloviny 19. století. Hlavní oltář je z roku 1875. Nahradil předchozí barokní oltář z roku 1772, z něhož byly na nový oltář přeneseny sochy světců Petra a Pavla. Uprostřed oltáře se skví zlacená socha Madony, stojící na půlměsíci a chovající nahé žehnající Jezulátko. Do severní stěny kostela je vsazen náhrobník se znakem ze 16. století. 

Z původního mobiliáře se dochovala jednak socha svaté Anny Samotřetí z konce 15. století a pak i gotický křídlový oltář, jenž nese neobyčejný název Velhartická archa a pochází z 90. let 15. století. Dnes jej zde však nenajdeme, umístěn je v Národní galerii v Praze a Velhartickou archu nahradil nový oltář z roku 1772, kdy byla Velhartická archa přemístěna nejprve do kostela svaté Máří Magdaleny. Oltářní skříň je zhotovená z jehličnanu a má rozměry 247 x 160 cm. Křídla s reliéfními dřevořezbami na vnitřní straně a malovanými výjevy na zadní straně mají rozměr 247 x 80 cm.

Oltář vznikl v hornorakouských dílnách, které byly velmi silně svázány s jihočeským prostředím, nebo přímo v jihozápadních Čechách (Klatovy). Donátorem oltáře byl tehdejší majitel velhartického panství Vilém z Rýzmberka. Vilémům otec Děpolt, pocházející z boční větve šlechtického rodu Švihovských, která se ve 14. století psala z Dolan a od 15. století z Rýzmberka, zakoupil hrad Velhartice v polovině 15. století od pánů z Hradce. Děpolt byl v letech 1445 - 1448 purkrabím Pražského hradu a po smrti roku 1474 byl pohřben v kostele Narození Panny Marie ve Velharticích po boku své manželky Kateřiny z Lemberka. Vilém z Rýzmberka byl od roku 1487 jediným vlastníkem panství a rovněž významným mecenášem tamního farního kostela. Zemřel v roce 1505 a byl pohřben na stejném místě jako jeho rodiče. Po něm přešly Velhartice do rukou Zdeňka Lva z Rožmitálu. 

Druhým kostelem je pak kostel svaté Máří Magdaleny - stavba tohoto hřbitovního kostela byla zahájena roku 1373. V 16. století byl kostel pozdně goticky přestavěn, z téže doby pochází hřbitovní brána a portály. Ke kostelu byla tehdy přistavěna severovýchodní předsíň s diamantovou klenbou. Chrám byl výrazně upraven ještě v 19. století, například presbytář tehdy získal novou klenbu.

Poslední významná oprava byla provedena v roce 1947 zásluhou administrátora Josefa Peksy. O rok později z politických důvodů emigroval do Austrálie. V letech 1968 – 1969 byla díky obyvatelům Velhartic na západní straně kostela osazena vnější ocelová okna a bylo opraveno zdivo. Během komunistického režimu kostel značně zchátral. V roce 1997 byl zpracován projekt jeho celkové rekonstrukce. V letech 1996 až 1997 byla za více než 1 milion korun opravena břidlicová střecha. Oprava však byla provedena neodborně a nekvalitním materiálem. V roce 2009 byla díky místnímu sdružení zahájena nová oprava střechy. 

Právě sem byl v roce 1772 přemístěn umělecky a historicky ceněný oltář zvaný Velhartická archa. Kronikář Jakub Jílek jej popisuje slovy: "... Hlavní oltář byl skládací "archa". Uprostřed obraz Marie Magdalény, vytírající Ježíši, se Simeonem za stolem sedícímu, nohy svými vlasy. Na křídlech byly plastické obrazy ve dřevě, malované a zlacené. Zvěstování P. Marie, Zasnoubení P. Marie, Narození Páně a sv. tři králově. Oltář byl ze dřeva, tmavozeleně barven a zlacen. Nad a po stranách křídel bodlákovité dřevěné ozdoby vyřezávané. Na zadní straně oltáře na dřevě staré obrazy Josef s Marií a Ježíškem na útěku do Egypta, Ježíš 12letý v chrámě uprostřed zákoníků, zasnoubení P. Marie, Obětování P. Marie ..." 

Pověsti:

Ke hřbitovu u kostela svaté Maří Magdalény se váže řada legend a pověstí. Své obřady na něm údajně prováděli i satanisté. Na hřbitově se má také nacházet neoznačený hromadný hrob, kam byli naházeni mrtví sudetští Němci, kteří byli zabiti během divokého odsunu po 2. světové válce.

... V dobách, kdy bylo v Čechách křesťanství teprve v počátcích, na místě stál dřevěný kostel Božího těla. Podle pověsti tehdy velhartickým údolím projížděla karavana, kterou přepadli zbojníci ze šumavských lesů. Zatím co se muži bránili, jejich ženy a děti se ukryly ve zdejším kostele. Zbojníci kostel uzamkli, podpálili a nešťastníky nechali uhořet zaživa. Na spálených základech byl postaven nový, kamenný kostel, zasvěcený svaté Maří Magdaléně. Bouchání nešťastníků je prý ale slyšet i v kamenném kostele ... 

... Zdejší kostel je také údajně propojený s velhartickým hradem podzemní chodbou, který v 17. století vlastnil španělský šlechtic a dobrodruh Martin de Hoeff-Huerta, který prý zdejší obyvatele obracel na katolickou víru velmi krutými způsoby a umučil desítky lidí. Podle pamětníků se roku 1896 pozdě v noci vraceli domů z hospody dva sedláci a když procházeli kolem hřbitova, náhle je přepadli nemrtví. Jeden ze sedláků tomuto smrtelnému zápasu podlehl ...

... Nejznámější pověst však vypráví, že někdy mezi 15. a 16. stoletím procházelo velhartickým údolím vojsko a na nějaký čas zde rozbilo ležení. Detaily byly sice ztraceny v čase, ale pravděpodobně se události odehrály takto: Jeden z vojáků se tu zamiloval do místní dívenky, siroty, která byla údajně velmi krásná, a vznikla mezi nimi veliká láska. Po čase vojsko táhlo dál na jih do bitvy, kde voják padl. Jeho kamarád se sem později vrátil, dívku vyhledal a oznámil jí smutnou zprávu. Protože byl do oné dívky sám zamilovaný, navrhl, aby si ho vzala. Dívka jej ale odmítla s tím, že už do smrti nebude milovat nikoho jiného. Jelikož byl ješitný, údajně pronesl větu: "Když ho tolik chceš, tak ho měj!" Zdejší husté lesy sloužily tamním keltským pohanům jako azyl. Kamarád vyhledal mocnou keltskou kněžku, pověděl jí o svém trápení a také, jak se hodlá té dívce pomstít. Odešli na místo u kostela, kde se stále nacházel keltský posvátný kámen. A právě na tomto kameni vyvolali údajně ducha mrtvého vojáka (popravdě spíše zatracenou duši nebo démona), který dívku posedl, a ta z toho velmi těžce onemocněla. Teprve až po exorcismu se ji podařilo vyléčit, ale od té doby se na stěně kostela začala objevovat ženská tvář. Lidé si to vyložili jako zlé znamení a chtěli kostel zbourat. Nedostali ale povolení, tak alespoň osekali z kostela starou omítku a nahodili novou. Tvář se ale objevila znovu i na čerstvě ohozené zdi. A je tu vidět pořád, pouhým okem ...

Touto pověstí se údajně nechal inspirovat Karel Jaromír Erben při psaní balady Svatební košile ze sbírky Kytice, poprvé zveřejněné v roce 1843.  

... Skrvny na zdi mohou patřit také jiné ženě - může prý jít o obličej hradní paní, která poblíž kostela tragicky zahynula. Možná se ale jedná jen o tmavé skvrny, kterou vylučuje vlhká zeď a které jen pouhou náhodou připomínají lidskou tvář. Co myslíte? ...

Zajímavým místem je i kříž v předsíňce kostela. V jeho horním rameni se nachází silový bod. O něm se v knize Tajemná místa Pošumaví píše, že polarita jeho energie prošla kdysi během krátké doby změnami, vyvolanými událostmi v blízkosti místa. Někdy za dob Velké Moravy začalo být toto místo používáno jako pohřebiště. Nedlouho na to bylo znesvěceno černou magií a došlo tu k ohrožení života jakési ženy, která však byla zachráněna vyšší mocí. Negace tu nicméně zůstala a bylo proto brzy několikrát po sobě odstraňována vysokou duchovní bytostí, zřejmě při zjevení. K očištění místa však dodnes nedošlo ... 

Roku 2014 byl o velhartickém hřbitově natočen dokument Duchové velhartického hřbitova, který zmiňuje většinu jeho legend a na poli jedné noci zkoumá možné skutečnosti, kterých se dané pověsti týkají. 

A ještě něco k tomu krvavému apoštolu Huertovi ... Martin de Hoeff Huerta je znám coby jeden z nejkrutějších kořistníků pobělohorského období. 

Narodil se okolo roku 1580 a zemřel ve svých 57 letech dne 13. prosince 1637 v Písku. Byl to nizozemsko-španělský šlechtic, voják a později generál habsburské císařské armády, působící především v českých zemích během Třicetileté války. 

Pocházel ze zchudlé nizozemské šlechtické rodiny. Roku 1604 narukoval jako prostý člen jízdy do sboru dona Baltasara Marradase. Nadále stoupal ve vojenské hierarchii a díky získané kořisti si následně na vlastní náklady zjednal vlastní prapor jízdy. Za úspěchy své jednotky ve válce rakouského arciknížete Ferdinanda s Benátskou republikou byl roku 1609 jmenován císařským rytmistrem a povýšen do šlechtického stavu.  

Roku 1618 se stal podplukovníkem a Albrecht z Valdštejna mu svěřil tisíc jezdců, se kterými pod Karlem Bonaventurou Buquoyem a Marradasem po vypuknutí českého stavovského povstání bojoval proti českému stavovskému vojsku. Po dobytí Písku roku 1619 byl jmenován velitelem města, ale utiskoval obyvatelstvo tak, že město následně otevřelo brány protestantskému vojsku Petra Mansfelda. Ten Huertu zajal a odvedl do Plzně, kterou po jejím dobytí předchozího roku ovládal. Po svém propuštění krátce poté vstoupil roku 1621 opět jako vojenský komisař do císařských služeb a stál v čele tisíce jezdců, se kterými se s úspěchy účastnil akcí císařské armády. Díky tomu dosáhl povýšení na plukovníka. Následně se v únoru 1621 se svými jezdci zmocnil Tachova, obléhal Mansfelda v Plzni a vyjednáváním s jeho důstojníky výrazně přispěl k tomu, že se posádka města vzdala. Uvádí se, že si jako velitel počínal velmi nevybíravě a krutě. 

Díky svému vojenskému angažmá nadále stoupal na společenském žebříčku a byl odměněn vlastnictvím statků v Čechách, především zabavených povstalým šlechticům v rámci tzv. pobělohorských konfiskací. Roku 1621 mu tak byl odevzdán Kolinec a později Neustupov, roku 1623 získal Kašperské Hory, Královský Hvozd a Písek v celkové ceně 110 000 zlatých. 

Se svou jízdou se účastnil protireformačních zásahů mj. v Žatci, Kutné Hoře, Novém Bydžově, Domažlicích či na Písecku, a následně pak vymáhal po dotyčných obcích žold za vydržování jeho vojska. Tuto strategii uplatňoval také na svých panstvích. Služby císařské komoře nebylo možné Huertovi zaplatit v hotovosti, a proto byl odměňován dalšími majetky a statky, které tak často získal pod cenou. Huerta tak nashromáždil rozsáhlé jmění: díky zástavám nabyl mj. několik domů v Praze, které dříve patřily Gryspekům z Gryspachu, roku 1628 mu byly prodány Velhartice, Mokrosuky a Nemilkov a roku 1630 pak Miličín s Vlčkovicemi, avšak opět pod cenou. Císařským majestátem z 20. listopadu 1628 byl povýšen do panského stavu s přídomkem z Velhartic a byl přijat za obyvatele české země. 

Roku 1628 se účastnil potlačení povstání na Náchodsku a Opočensku, v březnu toho roku dobyl se svým vojskem povstalci ovládaný zámek Nové Město nad Metují. Sídlil převážně v Písku a Velharticích. Roku 1635 sepsal svou závěť. Martin de Hoeff Huerta zemřel 13. prosince 1637 v Písku. Na jeho výslovné přání byl pohřben v kapli svatého Františka v chrámu Panny Marie Sněžné na Novém Městě v Praze.

Ve své závěti z 15. února 1635 sepsané na Velharticích ustanovil univerzální dědičkou svou manželku. Nedlouho po jeho smrti však kněz Leonard della Gratia rozkryl Huertovy majetkové manipulace a následně byla císařským nařízením ze 6. srpna 1638 celá pozůstalost zabavena a dědičce ponechán jen statek Velhartice. Nakonec však, díky nové smlouvě z 15. října 1638 jí byly, když se vzdala držení Písku a píseckého panství, ostatní statky ponechány. 

Oženil se s Marií Magdalenou Zrinskou ze Serynu († 1660 Pec), rozenou Novohradskou z Kolovrat, vévodkyní multanskou, vdovou po Janu Zrinském ze Serynu. Její dceru Annu Marii adoptoval. Vlastní děti neměl. 

Zajímavé svědectví nám o Huertově tehdejším působení v Žatci zanechal český protestantský exulant a historik Pavel Skála ze Zhoře: Posléze pak, když císař po vítězství pražském přistoupil k reformaci náboženství, tak se ukrutně a nemilostivě spolu s jinými oficíry vojenskými, a zvláště se Zdeňkem z Kolowrat, v příčině té zatáčel, že sám o své újmě beze všeho dekretu císařského neb Karla knížete z Lichtenštejna, tehdejšího gubernátora v Královstvím českém, v obci žatecké túž reformací předsevzíti a měšťany všecky obehnáním rathauzu jízdou svou, některé pak osoby radní, jako Bohuslava Stryala z Pomnouše, primasa, arestem, Matouše Litomyšlského a Samuele Klatovského, muže šedivé a konšely v tom městě nejstarší, na řetězy ukováním Václava pak Vysockého v místě radním kyjem až do krve ubitím a potom i ukováním ho na řetěz za krk, za ruce i za nohy ku promění náboženství evangelického přinutiti měl. Co pak jinde působil jednak sliby oulisnými, jednak pohrůžkami a mukami přísnými, to také lidem pobožným známé jest. Na dovršení tu své papeženské ukrutnosti, neostýchal se také začasté zjevně a neukrytě tím pochloubati, říkávaje, že v tom krátkém čase co ta reformací v Čechách trvala, on víceji lidí na víru katolickou obrátil nežli Kristus s apoštoly svými po veškeren čas obcování jich zde na zemi a kázáním evangelia svatého. 

Při obracení jinověrců na katolickou víru byla ve 20. letech 17. století využívána celá škála prostředků. Vedle nenásilných reforem, jako byla výuka náboženství či pořádání katolických slavností, sehrálo v procesu rekatolizace důležitou roli také násilí. Velmi efektivním se ukázalo především vkládání vojsk do měst. Jelikož šlo často o příslušníky lehké jízdy, tzv. dragouny, pro uvedené praktiky se postupně vžilo označení dragonády.

Martin de Hoeff Huerta se dragonád velmi aktivně zúčastňoval. Jeho vojáci terorizovali obyvatelstvo Třebíče, Kouřimi, Sušice či Brtnice. Doslova detailně pak máme v pramenech zachyceno jejich řádění v Lounech. Vojáci Huertova pluku zde byli ubytováni přímo v domech nekatolických měšťanů, což pro postiženou rodinu přirozeně znamenalo obrovskou psychickou zátěž, ale i značnou majetkovou újmu. Ačkoliv povinnosti měšťanů byly přesně stanoveny vyhláškou, vojáci uvyklí na násilí se v domech chovali po svém. Od svých hostitelů si vynucovali velké množství jídla a pití, obírali je o majetek a pohlavně zneužívali měšťanské ženy a dívky. 

Součástí dragonád bylo též veřejné pálení nekatolických knih. Lidé, kteří se tomuto příkazu vzpírali, byli arestováni a mučeni. Stejně tak byli postiženi i ti, kteří se i nadále účastnili tajných nekatolických pobožností. Po několikatýdenním pobytu vojska bylo obyvatelstvo města pod hrozbou žaláře vyzváno, aby se obrátilo na katolickou víru. Slib konverze měli měšťané většinou učinit hromadně na radnici a následně jej pravidelně potvrzovat svou účastí na katolických rituálech, jako byla zpověď či přijímání. Celý proces byl přitom značně zdlouhavou záležitostí. Huertovo vojsko se usadilo v Lounech již na počátku roku 1625 a místní obyvatelé byli jejich řádění vystaveni až do počátku listopadu. 

A jaký byl takový všední den za Třicetileté války?

Válka, ačkoliv nikde v Evropě netrvala těch dlouhých 30 let, zasáhla všechny společenské vrstvy a zásadním způsobem ovlivnila jejich každodenní život. K nejpostiženějším patřil venkov kvůli omezeným možnostem obrany (tou byl v první řadě včasný útěk před blížícími se vojáky do lesů, hor nebo skal), největší zátěž však nesla města, která musela vojskům poskytovat finanční, materiální a lidské zdroje i ubytování. Vojáci byli důvodem řady konfliktů, docházelo k četným krádežím, ničení majetku i rvačkám. Situace pak přinášela vše od vzájemné solidarity mezi obyvateli přes kolaboraci a překupování kradeného zboží až po podvody. Samo vojsko se přitom nesestávalo jen z vojáků, ale i z jejich doprovodu (tzv. trén), který mohl být stejně početný jako vojáci sami. Jeho součástí byly mimo jiné ženy, milenky a děti vojáků, markytáni i další osoby, zásobovací vozy a dobytek. V ležení fungovali i řezníci, kteří provozovali jatka. Ženy se o vojáka staraly, vařily mu a praly, ošetřovaly jeho zranění a po vítězných bitvách pátraly na bojištích mezi mrtvými po upotřebitelných předmětech.

Města nesla v souvislosti s přítomností vojsk významnou zátěž - vojáci do nich totiž přicházeli jak na kratší čas při přesunech (tzv. ložírování), tak se do nich uchylovali i na delší dobu přes zimu (tzv. kvartýrování). Až na výjimky tehdy neexistovala kasárna, kde by bylo možno vojáky přes zimu bezpečně ubytovat, velitelé ale potřebovali udržet vojáky zdravé a současně snížit riziko poškození drahé výstroje a výzbroje i hrozbu dezerce. Vojsko ubytované ve městech se navíc mnohdy hodilo i jako nátlakový prostředek, díky němuž bylo možné dosáhnout politických, náboženských a ekonomických cílů.

Povinnosti měst vůči domácím a okupačním vojskům se od sebe v zásadě příliš nelišily. Obě strany požadovaly finanční zdroje (kontribuce, peněžní pozornosti důstojníkům a jiné), materiální zdroje (potraviny, dřevo, svíčky) a případně i zdroje lidské (mj. pomoc při opevňování nebo při transportech) - nepřátelská strana přitom nemusela být nutně náročnější než domácí vojska. 

Při ubytování měl voják nárok na teplou světnici, lůžko a základní stravu. Konflikt mezi vojáky a civilisty se přitom kolikrát rozhořel kvůli sebemenšímu podnětu - nejčastěji krádežím a alkoholu, případně civilistovu přesvědčení, že voják požaduje příliš mnoho, zatímco voják se domníval, že dostává málo. Velmi podstatné byly navíc i další aspekty, jako například zvýšení nákladů domácnosti v důsledku vytápění dalších místností, a především narušení intimní sféry obyvatel - koneckonců voják spal mnohdy hned vedle hospodářů, používal jejich kuchyni. 

Konflikty byly tak běžné, že bychom sotva našli místo, kde by k nějakému nedošlo, ať už při jakkoli krátkém vojenském pobytu. Počínaly slovními útoky a urážkami, pokračovaly fyzickými výpady a skončit mohly vážnými zraněními i s následkem smrti. S vojáky si navíc nebylo radno zahrávat - i když byl civilista k reakci vyprovokován, musel většinou počítat s nepříjemnými následky. Z toho pramenila tolik typická pasivita obyvatel vůči svévoli vojska. 

Obyvatelé se museli válečné realitě přizpůsobit a časem to dokázali. Mezi jednotlivými lokalitami se prohloubila spolupráce, zvláště informační, a postupně si vypracovaly i strategii vlastních obranných mechanismů. Rovněž uvnitř komunity se velmi záhy našly způsoby, jak válečné období včetně dlouhé okupace přežít. Jednalo se o kolaboraci, překupování kradeného zboží, vzájemnou solidaritu, ale i podvody. Vše bylo podřízeno potřebě přežití. Zvláště zmíněné překupování bylo na denním pořádku, protože vojáci kradli prakticky vše, co se dalo zpeněžit - od drobností až po pivovarské pánve. Svůj lup vzápětí prodávali, a to většinou pod cenou. Navzdory zákazům se tak obvykle našlo dostatek jedinců, kteří od nich nabízené zboží rádi koupili (s oblibou šlo třeba o dobytek). Co vojáci odnést nemohli, často alespoň rozbili (stoly, almary, okna a dveře). 

Pokud se navíc město bránilo útočícímu nepříteli a v boji mu podlehlo, muselo kromě vyšších ztrát na životech počítat také s tím, že bude vojákům vydáno v plén. Pak se nevyhnulo ani vraždění, znásilňování a mučení, kdy se trýznitelé snažili vyzvědět, kam jejich oběti ukryly své cennosti.

Vojenské ležení bývalo chráněno hliněnými valy a našli bychom v něm i oddělené ubikace důstojníků, mezi nimiž byla vojenská pokladna či sklad proviantu. Volný čas vojáci rádi trávili společnými pitkami a hrou v karty či kostky. Vžité heslo "carpe diem" (užívej dne) opravdu není klišé - trefně vystihovalo myšlení tehdejších vojáků, kteří netušili, co přinese další den.  

Z hlediska obyvatelstva a hospodářství nejvíce utrpěly vesnice. Z mapy jich jen u nás navždy zmizely desítky - a zůstaly po nich jen sporé pozůstatky, které ještě dodnes v terénu pozná zkušené oko archeologa. Takových lokalit najdeme mnoho například v lesích za východním okrajem Prahy, a to na poměrně malém prostoru. Z tamějšího Aldašína, vypáleného roku 1645, se do současnosti i přes nezdařený pokus o opětovné osídlení dochoval pouze kostel. U západočeské zaniklé vsi Rovný na Rokycansku pak lze stále ještě lze rozpoznat stopy po tvrzi, dvou mlýnech a usedlostech, stejně jako příkop, který ještě za Třicetileté války odděloval louku od lesa. 

Pokud měli vesničané před příjezdem vojáků čas a možnost, svá obydlí v rychlosti opouštěli a s tím nejcennějším (tedy hlavně s dobytkem) se uchylovali do lesů a skal. Po návratu domů pak nacházeli svá obydlí vykradená nebo spálená - a protože základní stavební materiál na vesnicích tvořilo dřevo a došky, po požáru obvykle zůstalo jen smutné spáleniště. Není tedy divu, že mnozí venkované hledali úkryt, obživu a novou životní šanci ve městech, která jimi doplňovala vlastní prořídlé stavy. Na rozdíl od osobně svobodných obyvatel ale poddaní ve vesnicích nemohli opustit svůj domov kvůli víře, a museli přijmout katolické vyznání své vrchnosti. Mnozí tomu vzdorovali, což v některých oblastech jako Valašsko, Krušnohoří nebo východní Čechy platilo pro celé generace. 

Vesnice za války také decimoval mor i jiné nemoci, které sem vojáci zavlekli, a častěji než ve městech tu po sobě vojáci zanechávali těhotné ženy a dívky. Bez ohledu na to, jestli šlo o znásilnění nebo o dobrovolný pohlavní styk, se pak takový potomek po narození dočkal zápisu do matriky doplněného poznámkou, že otec je neznámý. 

Vojenské průtahy narušovaly i venkovskou hospodářskou produkci, a to jak rostlinnou, tak živočišnou výrobu. K pravidelným neúrodám kvůli procházejícímu vojsku přibylo i najednou předčasně sklizené obilí. Koně s dobytkem se zase stávali neustálým terčem vojenských krádeží. Teprve po skončení války byl venkovskému obyvatelstvu dopřán klid na práci - ovšem k němu přibyly zvýšené robotní povinnosti, kterými vrchnost chtěla zacelit ztráty z předchozích let. Do některých vesnic se přitom již neměl kdo vrátit. 

Ve zdejším zemědělském družstvu si můžeme na rozloučenou s Buškem z Velhartic koupit brambory - z bramboromatu ... a je to fofr .... :-)