Rudolfov a Hornické muzeum

Město Rudolfov leží asi 5 km od Českých Budějovic. Je to nejmenší město v celé České republice, jeho výměra je pouhých 3,19 km2. 

Roku 1485 vydal král Václav IV. povolení Václavu Klaricovi z významné českobudějovické patricijské rodiny, že smí se svými kverky (= členy důlního těžařstva) po dva roky prodávat stříbrnou rudu z dolu Monstrance na královských horách u Českých Budějovic. Byla zmiňována ves Vesce. Podle Březanovy kroniky se v roce 1570 zdejší osídlení nazývalo Hory Budějowské či Rufolfowo Město.

Kaiser Rudolphstadt (Město císaře Rudolfa, později pouze Rudolfstadt nebo Rudolfov) bylo založeno roku 1585 z obce Velké Hory na základě výsadní listiny, kterou dne 30. prosince 1585 vydal německý císař a český král Rudolf II. Habsburský. V ní byl obci udělen status svobodného královského horního města s rozsáhlými privilegii. Město s převládajícím počtem evangelických věřících bylo centrem hornického života a sídlil v něm i královský horní úřad. V okolí se již od 14. století nacházely významné stříbrné doly, ve kterých se těžba rudy slibně rozvíjela až do roku 1600. Město tehdy mělo 250 domů a bylo tak jedním z největších na jihu Čech. Postupně se tak stalo nebezpečným konkurentem katolických Českých Budějovic. To se nezměnilo ani po roce 1610, když těžba a tavení stříbra začaly pomalu upadat pro vyčerpání dolů. 

Konec Rudolfova jako významného města a soupeře Budějovic přišel s českým stavovským povstáním v letech 1618 - 1620. V něm zůstaly Budějovice věrné císaři a katolické církvi, zatímco Rudolfov se k povstání připojil.  

Když pak v roce 1619 táhla skrz jižní Čechy císařská vojska, neopomněli budějovičtí upozornit císařského generála Buquoye na neprominutelnou zradu Rudolfova, která dle nich musí být okamžitě a nekompromisně potrestána. Rudolfov byl dne 15. června 1619 císařským vojskem a českobudějovickým měšťanským praporcem, vedeným Fabiánem Welsem z Welsenbergu, vypleněn, vypálen a srovnán se zemí. Bylo zabito mnoho civilních obyvatel. Masakr mezi jinými nepřežil evangelický kazatel Martin Ziezner, jeho manželka a jejich šest dětí.

Zničené horní město postoupil Ferdinand II. v prosinci 1620 Českým Budějovicím. Toto své rozhodnutí znovu potvrdil královským dekretem vydaným v Řezně dne 8. listopadu 1630, ve kterém stavěl Rudolfovské na roveň obyvatelům českobudějovických předměstí. Zároveň však urovnal spory mezi Českými Budějovicemi a Rudolfovem v horních věcech a stanovil jejich práva, čímž byly svobody Rudolfovských zčásti obnoveny. Částečně obnoveno bylo město již v 17. století. 

V roce 1744 byla v Rudolfově založena dělostřelecká škola, první svého druhu v Evropě. Její zřízení iniciovala Marie Terezie a realizací pověřila Josefa Václava z Lichtenštejna. Poté se v nedalekém Týně nad Vltavou pořádala každoročně "velkolepá cvičení v dělostřelbě", na něž kníže Lichtenštejn přispíval částkou 50 tisíc zlatých ze svého ohromného jmění.

Výraznou dominantou města je kostel sv. Víta, původně vybudovaný v renesančním slohu v letech 1556 - 1583 jako protestantský. 

Poblíž kostela stojí renesanční radnice z roku 1590, kde původně sídlil královský horní úřad. Jednopatrovou budovu zdobí psaníčkové sgrafito, nad portálem je znak pánů ze Sternsteinu. 

Právě těžař a podnikatel Jan Hölzl  ze Sternsteinu postavil v roce 1590 nedaleko renesanční radnice zámek. Tzv. Hölzlovský dům si koupil majitel panství Hluboká Bohuslav Malovec z Malovic. V létě roku 1618 byl v objektu hlavní stan stavovského vojska. Po bitvě na  Bílé hoře byl Malovcův majetek zkonfiskován. Zámek získal císařský generál Jan Baltazar Marradas a ihned jej přebudoval. V roce 1768 byla budova pronajata veliteli polního dělostřelectva Františku Oldřichovi ze Vchynic - od té doby až do roku 1789 sloužil zámek vojenským účelům. 

Na okraji města již v katastru Hlincovy Hory stojí původně měšťanský dvorec Lustenek, též Děkanský dvůr. V roce 1580 jej postavil tehdejší správce solního skladu Georg Pirchinger z Lustenecku. Objekt byl vypálen v Třicetileté válce, opravil jej císařský generál Marradas. V roce 1622 zámek získalo českobudějovické děkanství, na začátku 18. století se uskutečnily barokní úpravy. Děkani využívali zámek jako sovu letní rezidenci, později prostý jednopatrový objekt sloužil jako hájovna děkanského polesí a byly zde i sklady. Římskokatolická farnost - děkanství u kostela u sv. Mikuláše v Českých Budějovicích vlastní objekt i dnes.   

V místě bývalého královského horního úřadu čeká na návštěvníky Hornické muzeum s krásnou expozicí nejen o historii tohoto města, ale i o těžbě stříbra. Dolování se soustředilo do pruhu dlouhého asi 13 km a širokého 1 km, táhnoucího se od Velechvína přes Libníč, Hůry, Adamov, Rudolfov, Dubičné, Dobrou Vodu a Doubravici k Vidovu. Pravidelná těžba začala sice až v roce 1544 a v  roce 1547 bylo odevzdáno první vytěžené stříbro. Na sklonku 16. století však patřil Rudolfov již vedle Jáchymova a Kutné Hory k nejvýznamnějším kutištím v Čechách. Z výnosu dolování postavilo město České Budějovice např. Černou věž a mohla si dovolit provozovat jednu ze čtyř mincoven v Čechách. Dolování se ale věnovala řada povětšinou drobných těžařů z řad zámožných měšťanů, usilující o rychlé výnosy. Na investice do technických zařízení nezbývaly peníze, a tak nastaly problémy. Stávající zařízení nezvládala velké množství vody, neexistovaly ani rezervy na překlenutí období s nepatrnými výtěžky. Právě důlní díla v oblasti Rudolfova a sousedního Adamova zatopila voda až do výšky 120 m. Těžba se musela posunout severněji k Libníči. Největšími těžaři byli Rožmberkové a významný odborník Jan Hölzl ze Sternsteinu. Těžba ale zanikla prakticky před Třicetiletou válkou. 

A když už máme Expedici po stopách zločinu, přečinu, ale i dobrých skutků, tak nemohu nezmínit trestný čin z počátku roku 2025 - první případ aktivního střelce na základní škole - kdy třináctiletý žák základní školy v Rudolfově vytáhl na učitelku matematiky pistoli a dvakrát zmáčkl spoušť. Rána však naštěstí nevyšla. Žák je v ústavu.  

Ze současnosti se ale vraťme do minulosti. Necelé 2 km od středu obce se totiž nachází Vražedný rybník vybudovaný v roce 1555 jako Mördertech, který byl hlavní nádrží Rudolfovského důlního revíru a zaručoval stálý přítok vody k náhonům. Dodnes se zde zachovaly stopy stoky, která směřovala od hráze na vodní žentour dolu Třešeň u Adamova. Stoka z let 1772 - 1774 ale trpěla nedostatkem vody. Během existence rybníka se několikrát zvyšovala hráz - až na dnešních 17 metrů. 

Dnes nese tento rybník název Mrhal a název se vysvětluje různě. Podle jedné verze se na jeho hrázi pobili dva hlincohorští sedláci, vracející se z jivenské hospody v notně podroušeném stavu. Mladý hospodář Petr zabil svého kamaráda Jakuba pro urážku rodiny a poté se dlouho skryl mezi horníky v Rudolfově. I když po několika letech došlo mezi rody ke smíru, Petr se mohl vrátit na svůj grunt jedině pod podmínkou ponižujícího pokání, které mu uložil budějovický farář Frischko. Mladý hospodář byl po nesplnění podmínek prohlášen za odpadlíka a zemřel duševně zlomen v hluboké apatii. 

Říká se ale také, že následkem trvalých lijáků proudilo z východně ležících výšin tolik vody, že nejen důl, nýbrž i rovina kolem, byly zaplaveny. Zátopa se šířila tak rychle, že zakrátko povstal veliký rybník a horníci, kteří byli zaměstnáni v dole, nemohli se dostat nahoru, a tak zde utonuli. Byly tak "promrhány" lidské životy ...

Trhové Sviny zbožné i hříšné

Město Trhové Sviny najdeme v okrese České Budějovice asi 19 km jihovýchodně od Českých Budějovic na soutoku Farského a Svinenského potoka.

Trhové Sviny se původně jmenovaly pravděpodobně Svinice. První písemná zmínka o nich je z roku 1260, kdy se píše o člověku jménem Hojen von Schweinitz, Ojíře ze Svin z klokotské větve rodu Vítkovců. Po něm patřily Sviny Vokovi a jeho synům Sezemovi a Ojířovi. V roce 1327 je uváděn jako majitel Vilém z Landštejna. Jeho syn Vítek v roce 1359 Sviny prodal Rožmberkům a ti město s hradem připojili k novohradskému panství. V erbu se také objevila známá rožmberská pětilistá růže. Na začátku 15. století patřila oblast Oldřichovi z Rožmberka. Zprvu majetek spravoval poručník Čeněk z Vartemberka, příznivec Husova učení. Sloužila se mše podobojí, ale se skutečným nástupem Oldřicha k moci se vrátilo katolictví.  V roce 1420 napadli místní kališníci vojsko rakouského knížete Ernesta, vracející se z bitvy na Vítkově - tehdy část města lehla popelem. Ve stejném roce Jan Žižka dobyl hrad. Totéž zopakoval o dva roky později. Pak už hrad nebyl obnoven a jeho zdivo bylo použito na okolní stavby.  V roce 1618 nastaly zlé časy. V listopadu město obsadilo stavovské vojsko vedené hrabětem Thunem, na začátku roku 1619 císařští pod velením generála Dampierra. Jako osvoboditel přišel Vchynský z Vchynic, ale část Trhových Svin přitom vyhořela. Po roce 1620 obsadili město opět císařští. Po jejich odchodu ovšem město vydrancovali holandské a anglické oddíly. Cizí vojska se městu nevyhnula ani za napoleonských válek.

Kromě vojsk tu řádil několikrát i červený kohout - nejvíc v letech 1828, 1829 a 1830. Ke všemu se Trhovým Svinům nevyhnula ani epidemie cholery a v roce 1846 epidemie černých neštovic. 

Ve 2. pol. 13. století byl ve městě postaven kostel Nanebevzetí Panny Marie. Jedná se o původně raně gotický kostel, jeho nynější podoba pochází převážně z pozdně gotické přestavby na přelomu 15. - 16. století. Je dominantou města, první zmínka o něm je z roku 1260 v predikátu Ojíře ze Svinů. Samotný Ojíř je považován za stavebníka svinenského kostela Nanebevzetí Panny Marie a také zakladatele svinenského hradu, jenž se sice nezachoval, ale jeho obrannou funkci převzal právě samotný opevněný kostel. Za celou historii město postihlo velké množství požárů. Kostel byl nejvíce poničen v 19. století. Ke kostelu patřila již od roku 1355 kaple sv. Jana Křtitele, která stála na místě, kde je dnes kamenný kříž. Zbořena byla právě po požáru v roce 1828. V roce 1850 musela být nahrazena po požáru i báň jižní věže. 

Hlavní dominantou kostela je barokní oltář vytvořený kolem roku 1730. Čtyři boční oltáře jsou věnovány svatému Janu Nepomuckému, svatému Josefu, svatému Vendelínu a svatému Linhartovi. Všechny pochází rovněž z 18. století. Další oltář se nachází v kapli sv. Barbory. Kostel je vybaven také varhany, figurální výzdoba pochází z počátku 18. století. Zřejmě nejdůležitější součástí interiéru je však tzv. Trhosvinenská archa. Jde o pozdně gotický skříňový oltář dokončený v roce 1520. Lze na něm nalézt 163 centimetrů vysokou sošku Madony s Ježíškem vyrobenou z lipového dřeva. Malované desky oltáře udivují svou výzdobou, zdobností a uměleckým zpracováním.

Zajímavostí je celková vlhkost kostela, která je způsobena zapuštěním kostela v jeho závěru do svažitého terénu bohatého na malé prameny. Místy je závěr kostela zapuštěn i do hloubky kolem 2,5 až 3 metrů. Při odkrytí podlah bylo v nedávné době nalezeno velké množství odvodňovacích kanálků pod podlahou kněžiště a trojlodí. Celý tento systém odvodnění byl založen počátkem 16. století společně s výstavbou samotného kněžiště. Za zpovědnicí je vstup do chodeb, které údajně propojovaly kostel s původním hradem. V roce 2004 byla při rozebírání poškozeného oltáře v křestní kapli nalezena Farní kronika trhovosvinenská, téměř souvisle vedená od roku 1757 do roku 1945. Součástí vzácného nálezu byla i Farní kronika žumberská, velké množství listin a dobových církevních a obecních dokumentů. 

"Za humny nevelké osady, místy, kde dnes stojí fara, kráčela kdysi svině. Jelikož šlo o kraj již osídlený, dá se předpokládat, že to byla svině domácí. Najednou propadla jakési prasečí extázi, zastavila se a zabořila rypák do měkké země. A ryla. Odhazovala kolem sebe hlínu, jako by nebyla sviní domácí, ale divokou. A vyryla - zvon. I šel kolem pan farář a když uviděl nezvyklý obrázek, nedůvěřivě zakroutil hlavou. Popošel blíž a kloubem ukazováku zaklepal na zvonovinu. Cvičeným uchem poznal, že zvon je úplně zdravý a že i srdce má zdravé jako zvon. Pochválil svini, podrbal ji za ušima a slíbil jí věčný život ... 

Krajem vede naučná stezka Trhové Sviny zbožné i hříšné, která připomíná dávné místní zločiny a lidské prohřešky a seznamuje s místy, kde se kdysi odehrály.  Na 17 zastaveních můžeme nahlédnout do duchovního světa obyvatel Trhových Svinů, ale i k hříchům a hříšnosti. Stezka (aktivního seniora)  má 4, 7 nebo 14 km.

Stezka vede podél několika mlýnů. Mlýn Kolínů, Fürbeckův, Petříkův mlýn, dnes už bohužel parkoviště. Nejspíše už ve středověku zde ale stávala budova mlýna, který patřil novohradské vrchnosti. Vystřídali se tu mimo jiné Švarcovi, Zikmundovi a Poesovi. Několik generací tu hospodařili Fürbeckovi, kteří budovu velkoryse přestavěli. Poslední mlynář Eduard Kolín se dočkal úředního zrušení živnosti v roce 1949. Chátrající objekt mohla zachránit přestavba na hotel. Poslednímu majiteli se bohužel nepodařilo realizovat plánovaný projekt, zbortil se štít, k zemi šly boční zdi, v roce 2017 byly odstraněny trosky. Historii místa dnes připomíná alespoň kamenný pomník. 

Na prvním zastavení se tak dozvíme i úsměvnou vzpomínku Rudolfa Kostla (nar. 1910), kdy jej jeho kamarád Pepík Pausz vzal několikrát do mlýna "U Kolínů" hrát "fanty". Scházeli se tam chlapci a děvčata a všem bylo kolem 16 let. Na otázku, co má být "fant", byla vždy stejná odpověď : "hubička", tedy pusinka. Troufalejší přání byla sice též, ale nebyla splněna. Kvůli jeho plachosti se mu děvčata smála, a když váhal, převzala bez cirátů iniciativu ... 

... Pýcha, lakomství , závist, hněv ... i dnes faráři přiznávali, že nejčastějším hříchem je smilstvo. Řada mužů a žen jen obtížně čelila své tělesnosti. Důsledkem byly mj. nemanželské děti, u kterých si svinenský farář v 17. století ve vtipu zapisoval, že se jejich otec zabil v létě na ledě, shořel na prach od slunce nebo se utopil v louži. 

Svinenští se hubičkovali tajně na polích, hluboko v lesích, a někdy dotyky překročily únosnou mez. Z roku 1875 je známý případ, kdy starý tulák jménem Mlynařík, pocházející od Domažlic, zaútočil na žebračku z Rejt, "chtě ji k násilnému smilstvu užíti a ješto se jemu bránila, poranil ji v obličeji a na hlavě, že není k poznání." V roce 1913 se zase Tomáš Čáda ze Svinů zpovídal z toho, že znásilnil ve stodole patnáctiletou služku. Řada příběhů však neopustila svinenský kostel, nepronikla na světlo přes vážnost zpovědního tajemství ...

Mlýn je prostorem nejen pro hrdého mlynáře, vždyť mlynářská živnost patřila k těm nejváženějším, ale také pro pomocníky, služebné a pacholky nevalné pověsti. Z 2. pol. 19. století je známý příběh Kateřiny z Čeřejova, mlynářské děvečky, která spávala s pacholkem Bartolomějem, aby nakonec porodila chlapečka. Krátce po porodu však zazmatkovala a své dítě zabila. "Bála jsem se hladu a bídy, lidé mne strašili, že budu muset s dítětem žebrat, že nám nikdež nic nedají, proto jsem chtěla, aby dítě raději nebylo živo," uvedla u soudu.  

Případ to nebyl rozhodně výjimečný, dětí se zbavovaly především svobodné matky, aby tak unikly hanbě. Kde nepomohla andělíčkářka už při těhotenství, hledaly pak ženy cestu samy. Ve Lhotce je popsaný případ matky, která dítě "porodila, tkanicí a slaměnou páskou uškrtila a pak po několika dnech zanesla do Trhových Svinů, kdež mrtvé dítko u jednoho domu ve dvoře do jámy hnojové vhodila." Svinenští četníci vyšetřovali také případ, kdy služka svou právě narozenou dcerušku zabalila do sukně a hodila do almary ve světnici, kterou uzamkla. Zločin odhalila hospodyně, která ráno zpozorovala kaluže krve. "Lékař v Budějovicích při ohledání mrtvoly poznal na krku novorozené holčičky tmavomodré pruhy, z čehož poznal, že krkavčí matka zardousila plod hříšné své lásky vlastními drápy," referovaly noviny.   

Voda je život: obaluje plod v matčině lůně, farář při křtu pomocí vody spojuje nemluvně s věčností, od začátku do konce člověk trpí žízní po všem dobrém, co život nabízí. Voda je současně příležitost k rychlé smrti, pod zavřenou hladinou končí lidé z neopatrnosti i vlastního rozhodnutí. Přestože je sebevražda podle většiny křesťanských církví hříchem, využila rozvodněných toků nebo temných hlubin rybníků řada svinenských sousedů. Koncem 18. století si takovou smrt vybrala zdejší nešťastná dívka, chtěla se tak zbavit trápení v rodině. 

Topily se hlavně ženy, muži volili častěji odchod ze světa oběšením nebo zastřelením. Taková zpráva vždy způsobila poprask - jistý pekař se oběsil přímo v hospodě U Zlámané jitrnice. V budějovické nemocnici proti sobě obrátil střelnou zbraň dokonce kaplan, původem ze Svinů. Blízkost dráhy umožnila dojít si pro smrt do Borovan a počkat na projíždějící vlak. Sebevrah nemohl být řádně pohřben ve vysvěcené půdě, proto se rodiny pozůstalých často snažily dobrovolný odchod ze světa zpochybnit a nalézt přijatelnější vysvětlení, tedy smrt nešťastnou náhodou. 

Výstavba suchého poldru na Svinenském potoce včetně protipovodňové zdi pomohly ochraně Trhových Svinů před povodněmi. Suchý poldr je ochrannou nádrží, ve které po většinu času nestojí voda. Naplňovat se začne ve chvíli, kdy hrozí, že se tok vylije ze břehů. Živel tak udrží v místech, kde se může bezpečně rozlít, aby nezpůsobil škody na majetku.

Město po staletí bojovalo především s požáry a záplavami. V první řadě si voda brala mlýny, následovaly stodoly a obytná stavení. Povodeň z roku 1925 zachytily objektiv fotografa a pero kronikáře. Povodeň zatopila jen v samotných Svinech 80 domů, kde hladina vystoupila do výše minimálně jednoho metru. Poškodila lávky, mosty i silnice. 

A protože se v těchto místech nacházela velice kvalitní žula, fungovaly tu za první republiky čtyři kamenolomy (okresní, obecní, Kudlatů a Walterů). V roce 1948 už zůstal jen jeden lom, odedávna zvaný Šibeniční. Odkazuje na popraviště, které využívalo město Trhové Sviny - ve středověku nic zvláštního, hrdelním právem disponovalo přes padesát jihočeských měst. Když se kamenolom v roce 1903 otevíral, objevili dělníci několik lidských koster, které si tehdy vykládali jako ostatky zločinců, kteří tu přišli o život, protože jejich těla nesměla být pohřbena na řádném hřbitově. I ve svinenských matrikách nacházíme poznámky odkazující k takovým událostem: když byla roku 1688 pokřtěna novorozená Dorotka, napsal farář do kolonky rodiče: "Otec visí." Šibenice sloužily jako výstraha a varování: v dobách morových epidemií, kdy se města uzavírala a nikoho nepouštěla dovnitř, byly budovány na okrajích zástavby a doplňovány výstražnými tabulkami, aby si každý dobře promyslel, zda bude respektovat aktuálně přijímaná omezení. 

A co nám říká na dalším zastavení informační tabule? Naši předkové končili v šatlavách za nejrůznější prohřešky, za nejtvrdší zločiny je pak čekala šibenice. Že lze právo vymáhat po bohatých i chudých, dokazuje příběh svinenského primátora Michala Krakowitzera. Přestože patřil k nejbohatším lidem ve městě a zastával vážený úřad, ocitl se v letech 1666 - 1667 ve sklepení novohradského hradu za to, že bránil svinenský pivovar proti vrchnosti. 

Cestu na šibenici u zvlášť závažných případů předcházelo mučení, zvlášť když podezřelá osoba tvrdošíjně zapírala. Zejména středověk byl v této oblasti velmi vynalézavý, tortura byla běžnou součástí vyšetřování. Světské i církevní soudy ji považovaly za legitimní proces, jak dosáhnout přiznání. Některé způsoby člověka nevratně  zmrzačily, palečnice drtila palce rukou, španělská bota probodávala lýtko, tělo začalo praskat pod tahem skřipce. Mučírny bývaly ve sklepení radnice, hradu nebo soudní budovy. Některé metody nezapadly, což připomíná praxe nacistických a komunistických diktatur českého 20. století. 

Asi po 1 km se dostaneme k dalšímu zastavení, které nám přiblíží zdejší Velký rybník. Roku 1519 vydal Petr z Rožmberka privilegium Svinům na dva rybníky, jeden u silnice novohradské a druhý pod ním na jezírku u cesty, která vede do Bukvice. Rybník u novohradské silnice ležel pod vrchem Šibeničním, a vžil se proto pro něj název Šibeniční, do dnešních dnů ale přešel ve známost jako Velký. Kolem rybníka, právě po této cestě, původně putovali formani směrem na Nové Hrady. Pevná silnice v současné trase vznikla později. Velký rybník dnes slouží k chovu ryb i k rekreaci. Rybniční systém v okolí Trhových Svinů napájí tzv. Jalová strouha, unikátní umělý kanál z počátku 16. století. Dříve tento systém vedl i užitkovou vodu do místních kašen.  

Pověst říká, že ... jednou zde žili bezdětní manželé. Chtěli syna a že ho zasvětí třeba čertu, jen když ho budou mít. Čert přišel a ujednal s nimi, že syna budou mít, ale že si ho vezme, až mu bude 20 let. Syn se jim narodil a velice si ho oblíbili. Aby ho uchránili před čertem, tak ho dali studovat na kněze. Svou první mši měl sloužit ve Svinech právě v den, kdy si pro něj čert přišel. Kněz slíbil, že s ním půjde, když ale čert donese z Říma kámen dřív, než odslouží mši. Když ji dosloužil a řekl Amen, byl čert s kamenem právě nad Velkým rybníkem, a když viděl, že prohrál, pustil kámen do vody a zmizel. Kněz byl zachráněn. Kámen je v rybníce dodnes a lidé si ukazují na něm důlky od čertových drápů. 

Cesta, kterou se nyní ubíráme, byla poslední trasou pro odsouzence na svinenské šibenici. Provaz se houpal zpravidla pod každým, kdo jiného úmyslně připravil o život. I v novějších dějinách tak nejednou končí sousedské spory. Vražda je skandálem a pozdvižením, má nesčetně motivů a podob. V roce 1870 jí skončila pře sedláka a kováře o třicet zlatých. Poté, co kovář proces vyhrál, sedlák jej zavraždil. Mrtvolu tři dny ukrýval, zahrabal ji motykou v kamenném lomu u Něchova. Antonie Roulová roku 1905 jen o vlásek unikla jisté smrti, povšimla si totiž bílého prášku v nádobě na vodu, který svinenský lékař Gregora označil za prudký jed, lidově utrejch. Roulová podezírala čeledína, ale ten se při výslechu ani ve vazbě nepřiznal a zločin nedokonané vraždy se mu nepodařilo prokázat. 

Poslední zastavení je na Novém městě. V její nižší části stojí  Hamburk neboli někdejší hostinec U Města Hamburku. Právě tady, v patrovém domě v ulici Nové Město č.p. 228, se narodil Emil Hácha, významný český právník a politik. Během let 1925 - 1938 působil jako předseda Nejvyššího správního soudu. V listopadu 1938 byl zvolen prezidentem pomnichovské Česko-Slovenské republiky, dne 15. března 1939 se stal protektorátním státním prezidentem, ve funkci setrval do května 1945. Působil ale také jako literát a překladatel. 

V Hamburku bývala hospoda a v patře byty. Emil Hácha tu prožil dětské roky, odcházel odtud na studia do Českých Budějovic. Od roku 1901 budova slouží školním potřebám. Zdejší měšťanku navštěvovali původně jen chlapci, před 1. světovou válkou už na ni ale mohla docházet i děvčata. Narození prezidenta připomínala od roku 1939 pamětní deska, odstraněná v květnových  dnech 1945. Novou pamětní desku odhalilo město v roce 1995, v roce 2003 přibyla busta od sochařky Marie Zlatníkové. 

A abychom naši Expedici po stopách zločinu, přečinu, ale i dobrých skutků zakončily právě tím dobrým skutkem, tak se dovídáme, že ... jedenáctiletý chlapec Jan Winkler, který si ve Svinech hledal obživu na pastvinách, byl sirotkem a nikdy neměl v ruce velké peníze. V září 1864 objevil na náměstí tobolku se 155 zlatými. lidé kolem nebyli, peníze mohl strčit do kapsy a chvíli si slušně žít. Jistě zvažoval, kam ho cizí peníze dovedou - buď za dočasnou radostí, nebo pocitem, že udělal správně, což se mu jednou, při životním zúčtování, přičte k dobru. Chlapec se vydal za starostou a noviny pak otiskly výzvu, ať se majitel přihlásí; jistě se pak přihlásila spousta lidí, která nález nárokovala. Ale většina, ta většina s dobrým srdcem, držela palce skutečnému majiteli  a tleskala Winklerovi za to, že v sobě našel odvahu a dal ostatním naději, že dobrý člověk ještě nezmizel ...

Ráj loupežníků ve Strážkovicích

Nedaleko Trhových Svinů, mezi Veselkou a Strážkovicemi, najdeme v lese kamenný pomník s nápisem v latině a staré němčině. Připomíná, že se toto místo stalo osudným jednomu kupci po útoku loupežníků. 

K incidentu došlo 3. října 1577. Projížděla tudy skupina českobudějovických měšťanů, kteří vezli zboží do Trhových Svinů na trh. Přepadli je loupežníci, došlo k potyčce a jeden z kupců, nožíř a mečíř Šimon Nicko, tady zůstal ležet mrtev.

Cesta, která procházela lesem mezi Strážkovice a Veselkou, byla nebezpečná už odedávna. Dokazují to záznamy v rožmberské popravčí knize: například mučení nějaké lotra z roku 1409, který prozradil, že tam s komplici vzali jednomu kupci peníze a koně. Další zápis o útoku lapků je například z roku 1423, ze kterého je patrné, jak obrovský akční rádius tihle lupiči měli. Oni sem ke Strážkovicím chodili třeba od Prachatic nebo Písku a pak zase lup odváželi někam dál. 

Informace o případu zavražděného nožíře a mečíře Šimona Nicka prozrazuje konceptář, do kterého se zapisovaly koncepty korespondece města České BUdějovice. V dopise z roku 1578 panu Vilému z Rožmberka se hovoří o tom, že se Budějovickým podařilo dopadnout pravděpodobného pachatele tohoto zločinu. Byl jím jakýsi Ondřej Plemátl ze Starých Hodějovic. Byl rožmberským podaným, a tak si město České Budějovice muselo od Viléma z Rožmberka vyžádat povolení, aby ho smělo mučit, a tak zjistit více. Povolení k mučení ale nedostalo, protože Vilém z Rožmberka své podané hájil. Protože k tomu obvinění nebylo dost důkazů, raději povolení k mučení zamítl. 

Po třech letech ale příběh nečekaně pokračoval. Roku 1581 došlo k jiné vraždě na předměstí Českých Budějovic a na místě byl dopaden městský podaný. Šel rovnou do mučírny a tam vyklopil i to, že se před čtyřmi lety s Plemátlem zúčastnil přepadení u Strážkovic a že právě Plemátl byl ten, kdo zasadil smrtelnou ránu. Město proto znovu napsalo Vilémovi z Rožmberka, a protože už důkazy byly pádné, dostalo souhlas k mučení. Nakonec to dopadlo tak, že Plemátl už starý a nemocný zemřel asi po půl roce ve vazbě ...

O zavražděném Šimonu Nickovi je možné najít více v knize trhových smluv, která evidovala majetek budějovických měšťanů. Je zde záznam, kdy v roce 1568 koupil dům v Kněžské ulici. Je zde jakýsi splátkový kalendář, kdy rok po roce splácel až do roku 1577. Po jeho smrti převzala závazky manželka Kateřina, splácela dům ještě asi dva roky, než ho potom prodala někomu jinému.