Až na dno ... k zaoceánské lodi Titanic
... Jmenuji se Rhoda Mary Abbott, narodila jsem se 25. ledna 1873 v Ludgershallu v Buckinghamshire Josephu Huntovi a Sarah Greenové. V roce 1881 jsme bydleli na adrese 3 Thomas Row, Regent Street, Kensal Green, Willesden, London. Od 7. listopadu 1881 jsem byla přijata na Beethoven Street School v Queens Parku. O deset let později jsme bydleli V Oliphant St. 29 v Londýně. Tatínek již nežil. Maminka pracovala jako pradlena. Já jsem pracovala jako prodavačka v obchodě s obráběcími stroji.
V roce 1894 jsem se přestěhovala do Spojených států. Po svém příjezdu do Providence na Rhode Islandu jsem se setkala s londýnským šampionem lehké váhy v boxu Georgem Stantonem Abbotem, za kterého jsem se roku 1895 provdala.
Dne 21. února 1896 se nám narodil syn Rossmore Edward a 31. března 1898 syn Eugene Joseph. Zůstala jsem v domácnosti a jako matka jsem aktivně působila v místním kostele Grace Episcopal Church a pomáhala jsem v domácnosti.
V roce 1911 jsem se se svým manželem rozvedla a vrátila se zpět do Anglie i se syny na lodi RMS Olympic. Pracovala jsem jako švadlena a stala jsem se vojačkou Armády spásy. Uvědomila jsem si, že chlapci ale s životem v Anglii nejsou spokojeni, proto jsem se v dubnu roku 1912 rozhodla vrátit se do Ameriky.
Jako cestující 3. třídy jsem se s oběma syny nalodila dne 10. dubna v přístavu Southampton na palubu největší zaoceánské lodi RMS Titanic. Na palubě jsem se brzy spřátelila s Amy Stanleyovou, Emily Goldsmithovou a May Howardovou, které měly kajuty poblíž nás.
Palubní lístek do 3. třídy stál 7,5 libry, v dnešní době by to byla částka okolo 19 tisíc korun. Děti platily polovinu. Do 2. třídy stál lístek přibližně 13 liber. Průměrná cena za 1. třídu byla v rozmezí 30 - 50 liber. Ale za luxusní salónní apartmán v 1. třídě byla cena 870 liber, což v přepočtu na dnešní ceny odpovídá ceně až 2,2 milionu korun.
Pasažérů nás na první plavbě Titanicu z Anglie do Ameriky bylo celkem 1 316 - 1 318 (324 pasažérů 1. třídy, 284 - 285 pasažérů 2. třídy a 708 - 709 pasažérů z 3. třídy), posádky pak 885 - 908. Údaje se mírně liší, ale standardně se uvádí počet 2 224 osob. Řada lidí necestovala pod svým skutečným jménem, někteří prchali totiž i před zákonem. Některým bylo jméno nesprávně zapsáno, např. mě často uváděli jako Rose Abbottová.
Co ale vlastně vedlo tisíce lidí k vystěhování z Evropy do Ameriky? Byl to zejména velký hladomor v Irsku v letech 1845 - 1849 nebo zrušení poddanství v Rakousku-Uhersku patentem císaře Ferdinanda I. v roce 1848. Hledat lepší živobytí se do ciziny vydalo velké množství lidí i z Čech a Moravy. Zrušení poddanství přineslo velký přesun venkovanů do měst a mnohdy právě až za oceán do Ameriky. Lidé odjížděli do Spojených států amerických i přes ekonomický rozkvět českých zemí.
Do ciziny odcházeli příslušníci chudších vrstev obyvatelstva, často z méně zalidněných zemědělských oblastí. Šlo hlavně o řemeslníky, kteří na cestu šetřili někdy i celé roky. Zlevnění lodní dopravy na přelomu 19. a 20. století zpřístupnilo cestu do Ameriky i pro ty nejchudší vrstvy. Pokud už jejich příbuzní v zámoří byli, měli velkou výhodu v tom, že se mohli spolehnout na jejich pomoc v začátcích.
Vystěhovalcům z Rakouska-Uherska po splnění branné povinnosti v cestě nic nebránilo, úřady se k první vystěhovalecké vlně kolem roku 1850 zpočátku stavěly přezíravě, teprve od roku 1852 to začalo být kontrolováno. K cestám lákalo vyprávění vystěhovaleckých agentů, kteří byli placeni lodními společnostmi, a zámoří líčili jako ráj na zemi. Emigranti mohli při cestě do USA vybírat ze tří typů lodí, obyčejné dopluly z Hamburku do New Yorku za dva týdny, poštovní lodě za 11 dní a expresním lodím stačil jen týden.
Vstupní branou do Ameriky byl pro přistěhovalce ostrov Ellis Island v ústí řeky Hudson v New Yorku. V letech 1892 - 1954 fungoval jako přistěhovalecká stanice pro imigranty do USA. Rekord v počtu přistěhovalců přijatých za jediný den byl 17. dubna 1907, kdy bylo přijato 11 747 lidí. V tomto roce bylo přijato celkem přes milion imigrantů. Důležitým stimulem lákajícím do USA přistěhovalce byl zákon Homestead Act, který v roce 1862 schválil prezident Abraham Lincoln. Ten umožňoval občanům USA a i přistěhovalcům bezplatně získat až 2,6 km2 federální zemědělské půdy. V letech 1862 - 1934 tak vláda udělila 1,6 milionu povolení a rozdělila téměř 165 tisíc km2 půdy. Pokud zájemce požádal o přidělení půdy a na pozemku 5 let hospodařil, dostal ho do vlastnictví.
V roce 1860 žilo v USA asi 20 000 Čechů, v roce 1900 přes 156 000. Na počátku 20. století už žilo jen v Chicagu přes 100 000 Čechů, a proto bylo pokládáno za třetí největší české město po Praze a Vídni.
Zaoceánský parník Titanic byl postaven v Belfastu v loděnicích Harland & Wolff na objednávku společnosti White Star Line, jako druhý ze série tří lodí třídy Olympic (RMS Olympic, RMS Titanic a HMHS Britannic). Stavba byla financována J. P. Morganem. Po celou dobu na něm pracovalo více než 10 000 mužů. Projekt Titanicu navrhl Lord Pirrie, na stavbě a konstrukci pracoval šéfkonstruktér Thomas Andrews, stavbyvedoucí a vedoucí konstrukce Alexandr Carlisle, generální manažer a vedoucí projektant odpovědný nejen za výzdobu a interiér plavidla a který taktéž navrhl mechanismus spouštění záchranných člunů.
Titanic byl dlouhý 269,1 metrů a 28,25 metrů široký. Hrubá tonáž představovala 46 328 BRT a výtlak 52 310 tun při maximálním ponoru 10,54 metrů. Výška paluby od čáry ponoru byla 18 m. Byl největším plavidlem své doby. Trup byl z bezpečnostních důvodů rozdělen na 16 záplavových komor a dno lodi bylo zdvojeno. Tato konstrukce měla Titanicu zajistit nejvyšší bezpečnost a přispěla k představě, že je nepotopitelný. Loď se měla udržet na hladině i v případě zaplavení až 5 vodotěsných komor současně.
Titanic šel vysoce nad rámec bezpečnostních norem a byl tedy vskutku nepotopitelný. Drtivá většina inženýrů ale velmi dobře věděla, že loď nejde uchránit před srážkou s ledovcem (i malé ledovce váží mnohem více než největší lodě). Díky tomu nejde ledovec odhodit srážkou a hrozí protržení celého boku lodi. Navíc hrozí deformace celého rámu lodi a tím pádem nezavření se dveří.
Pro pohon lodních šroubů, pomocných agregátů a dodávku energie bylo instalováno celkem 29 parních kotlů v 6 samostatných kotelnách, celkem se 159 topeništi. Všechny kotle měly průměr 4,79 m. Délka oboustranných kotlů byla 6,08 m a jednostranných 3,5 m. Kouř z kotlů byl odváděn do tří, 19 metrů vysokých, komínů s přirozeným tahem. Kromě tří hlavních komínů byl instalován i jeden falešný komín na zádi sloužící jako hlavní vývod ventilace a komín kuchyně.
Parní turbína byla umístěna v páté vodotěsné komoře na zádi, pístové stroje v šesté. Registrovaný výkon byl 37 MW. Loď měla tři třílisté lodní šrouby, krajní o hmotnosti 38 tun. Maximální rychlost lodi byla 24 uzlů (44 km/h), tou však Titanic nikdy neplul.
Kormidlo měl Titanic jedno. Se stavbou RMS Titanic bylo započato 31. března 1909 a na vodu byl trup lodě spuštěn 31. května 1911 ve 12:13. Další práce na dokončení (osazení kotlů, parních strojů, namontování stožárů, komínů a zařízení a vybavení interiérů) trvaly téměř další rok a byly dokončeny 31. března 1912, kdy následovala zkušební plavba.
Dne 1. dubna 1912 byly zahájeny zatěžkávací zkoušky v Irském moři - rozjetí z místa, zastavení, nejkratší oblouk v plné rychlosti. Dne 2. dubna 1912 byl Titanic uznán plavby schopným na jeden rok a dostal povolení k plavbě Victoriiným kanálem z Belfastu do Irského moře a krátce po půlnoci 3. dubna 1912 vplul Titanic do Southamptonu. Dne 10. dubna 1912 byla provedena poslední inspekce lodi, kterou provedl sám konstruktér Titanicu, Thomas Andrews.
První plavba Titanicu začala 10. dubna 1912 z anglického Southamptonu přes francouzský Cherbourg a irský Queenstown (Cobh) do amerického New Yorku pod vedením kapitána Edwarda J. Smithe, který byl komodorem flotily White Star Line a předtím sloužil na Olympicu.
Edward J. Smith se narodil jako syn hrnčíře, ze skromných začátků se vypracoval v řadách společnosti White Star Line až na samotný vrchol a roku 1904 se stal komodorem celé flotily. V roce 1908 už tradice společnosti určovala, že Smith velí nejnovějším lodím při jejich první plavbě. Charismatický a přitom nenápadně okázalý kapitán si získal srdce mnoha cestujících a mnozí pasažéři White Star Line se rozhodovali cestovat pouze na lodích, kterým velel právě on. Smith původně plánoval odchod do důchodu v roce 1911, avšak společnost ho přemluvila, aby zůstal a převzal velení při první zaoceánské cestě Titanicu. Své manželce Eleanor a dceři Helen slíbil, že po dlouho očekávané první plavbě Titanicu odejde do penze ...
V Anglii bylo tradicí, že společnost White Star Line vypravovala zvláštní vlak z Londýna do přístavu tak, aby cestující, kteří strávili poslední noc na pevnině v hotelu, měli zajištěnou dopravu k jejím lodím. První plavba Titanicu byla málem odložena kvůli probíhající stávce horníků - na Titanic musela být přeložena zásoba uhlí ze všech dostupných lodí White Star Line v Southamptonu.
Na první plavbě Titanicu přes Atlantský oceán bylo mnoho významných cestujících, např.: milionář John Jacob Astor IV a jeho manželka, průmyslník Benjamin Guggenheim, majitel obchodního řetězce Macy's Isidor Straus a jeho manželka Ida, milionářka Margaret "Molly" Brownová, sir Cosmo Duff-Gordon a jeho manželka módní návrhářka, Georg Dunton Widener a jeho manželka Eleanor se synem Harrym, hráčem kriketu, obchodník John Borland Thayer s manželkou a sedmnáctiletým synem Jackem, novinář William Thomas Stead, který v roce 1892 napsal knihu o zaoceánském parníku potopeném ledovou krou, hraběnka Rothes, asistent prezidenta Spojených států amerických Archibald Butt, spisovatelka a socioložka Helen Churchill Candeerová, spisovatel Jacques Futrelle a jejich přátelé, producenti z Broadwaye, Henry a Rene Harrisovi, herečka němého filmu Dorothy Gibsonová. Plavby se naopak neúčastnil bankéř J. P. Morgan, který na poslední chvíli plavbu zrušil.
Již při návrhu interiéru a vybavení pro Titanic se počítalo s tím, že by měl představovat luxus a bohatství. Loď byla vybavena palubním telefonním komunikačním systémem, knihovnou i holičstvím. Pro cestující 1. třídy byl k dispozici i bazén s vyhřívanou slanou vodou, tělocvična, hřiště na squash, turecké lázně, elektrické lázně, tři výtahy a Veranda Cafe. Taktéž Cafe Parisien nabízelo speciality pro cestující 1. třídy, které mohli konzumovat na prosluněné verandě s dekorovaným mřížovím. Společenské místnosti 1. třídy byly obloženy vyřezávaným dřevěným obložením, drahým nábytkem a dalšími dekoracemi. V mé, tedy 3. třídě, bylo ovšem vybavení skromnější, borovicové obložení a robustní teakový nábytek.
O rozdílu vybavenosti kajut a poskytovaného komfortu svědčí i cenové rozdíly lodních lístků. Cena salónní kajuty byla 870 liber, kajuta v 1. třídě 30 liber, kajuta ve 2. třídě 13 liber a palubní lístek pro třetí třídu byl za 3 - 8 liber.
Loď byla vybavena špičkovou technologií. Mezi tyto vymoženosti patřily i tři elektrické výtahy v 1. třídě a jeden ve třídě druhé a loď byla kompletně vybavena elektrickým osvětlením.
Komunikaci lodě s okolním světem zajišťovaly dvě rádiové stanice Marconi o výkonu 5 000 wattů. U jedné stanice se ve směnách střídali dva operátoři společnosti Marconi a jejich úkolem bylo odesílání a přijímání osobních i navigačních zpráv. Tato telegrafická služba byla určena pro cestující první třídy. Nejdražší jednosměrný transatlantický přenos stál 870 liber.
K dalšímu vybavení patřil prostor pro venčení psů, nemocnice s operačním sálem místo běžné lodní ošetřovny, mrazící skladiště řezaných květin, ubytovací prostory pro služebnictvo první třídy a jiné.
RMS Titanic, stejně jako jiná plavidla pro přepravu cestujících po vodě, musel být vybaven záchrannými čluny. Společnost White Star Line při schvalování počtu záchranných člunů a jejich kapacity vycházela z tehdy platných námořních předpisů a požadavků Board of Trade. Tyto předpisy vyžadovaly pouze takovou kapacitu záchranných člunů, která odpovídá výtlaku plavidla a předpokládanému množství přepravovaných cestujících. Společnost White Star Line navíc v případě Titanicu mohla využít výjimky pro lodě s vodotěsnými přepážkami a celkovou kapacitu v záchranných prostředcích snížit až na 765 osob. Z 20 člunů bylo 14 velkých dřevěných s kapacitou 65 osob, 2 tzv. pohotovostní kutry s kapacitou 40 osob (označeny 1 - 16) a 4 Engelhardtovy skládací čluny s kapacitou 47 osob (označeny A, B, C a D). Tyto měly plátěné bočnice s korkovou obrubou a mohly sloužit buď jako vor při spuštění bočnic nebo jako člun při jejich zvednutí.
Je 10. dubna 1912, 12 hodin a 14 minut a právě vyplouváme. Titanic zahoukal lodními sirénami a odrazil majestátně od mola. Čekaly nás zastávky v Cherbourgu a Queenstownu, kde jsme nabrali další cestující a poštu a pak už nás čekal New York. Máme s dětmi palubní lístek číslo CA 2673, za který jsem zaplatila 20 liber a 5 šilinků.
S dětmi si plavbu užíváme, i když to naše první plavba přes Atlantik není. Jako pasažéři 3. třídy nepožíváme luxusu 1. třídy, nejíme z pozlacených lžiček ani značkového porcelánu, ale i porcelán lodní společnosti White Star Line nám na jídlo bohatě stačí. Cestující 1. třídy kromě luxusního nábytku měli např. vlastní koupelnu s vanou a s kohoutky na teplou a studenou vodu, ze kterých tekla normální sladká voda. Pro pasažéry 2. třídy jsou připraveny velmi pohodlné kajuty a jídelny, i když se nemohou rovnat přepychu pro 1. třídu, dále mohou využívat bohatě vybavenou knihovnu. Třetí třída, často označovaná jako "steerage", tedy "místo u kormidla", nabízela ubytování, které by se dalo označit za prosté. Stropy křižovala změť potrubí, hluk i vibrace motorů byly neustále slyšet. Přesto mnozí cestující třetí třídy považovali ubytování za více než dostačující, protože na Titanicu měli skutečné matrace. Loď nabízela i volný prostor na zádi, na tzv. Poop Deck, což řada konkurenčních lodí postrádala. Výhodou byly také toalety a koupelny, které byly pro mnohé novinkou, protože dosud nikdy nepoužili splachovací zařízení. Pro 700 cestujících třetí třídy byly k dispozici jen dvě vany, ale v době, kdy se lidé běžně koupali jednou týdně, to bylo považováno za dostačující.
Protože majitelé Titanicu věděli, že pokud chtějí být na zaoceánských linkách skutečně ziskoví, musí vyjít vstříc také cestujícím 3. třídy. Proto i nám Titanic nabídl mnohem vyšší komfort, než jaký byl obvyklý na jiných lodích této doby.
Jako pasažéři 3. třídy se nedostaneme ani do všech těch luxusních prostor na Titanicu. Např. na salónní palubě hned za kuřárnou 1. třídy se nacházela "Verandah Café". Prostor zdobila bronzová oblouková okna vysoká více než 2 metry, která propouštěla velké množství světla a vytvářela dojem venkovní terasy. Před okny byly umístěny palmy a cestující proto někdy nazývali toto místo Palm Court. Nábytek tvořily bílé proutěné židle, uspořádané po čtyřech kolem kulatých stolků. Děti cestujících 1. třídy zde často trávily čas hrami a dováděly na podlaze vykládané do šachovnicového vzoru. Stěny zdobilo zelené mřížoví, po němž se pnuly popínavé rostliny a celý prostor tak působil dojmem venkovského anglického sídla.
Na Promenádní palubě, označované také jako paluba A, která sloužila výhradně pro cestující 1. třídy se nacházely nejhonosnější prostory Titanicu - byly mezi nimi i čítárna, kuřárna či společenský salonek první třídy. Hlavní chloubou této paluby však byla samotná promenáda, která se táhla v délce přes 150 metrů po obou stranách lodi. Zde mohli cestující 1. třídy odpočívat v lehátkách nebo se vydat na poklidnou procházku, kochat se dalekými výhledy na Atlantický oceán a setkávat se se svými spolucestujícími. Dlouhý prostor byl oblíbený u dětí cestujících 1. třídou, které si na čerstvém vzduchu hrály nebo závodily z jednoho konce lodi na druhý.
Jedny z nejhonosnějších prostor na palubě Titanicu byly Turecké lázně, vyhrazené výhradně pro cestující 1. třídy. Nacházely se na pravoboku paluby F a zahrnovaly parní, horkou, vlažnou i chladicí místnost a také místnost určenou k mytí vlasů. Velká pozornost byla věnována tomu, aby Turecké lázně působily co nejexotičtějším dojmem. Orientální prvky zahrnovaly například bohatě zdobený káhirský závěs, který zakrýval lodní okénka, a bronzové lampy v arabském stylu zavěšené na stěnách obložených modrými a zelenými obklady. Použití Tureckých lázní nebylo zdarma. Lístky bylo možné zakoupit v informační kanceláři lodi za čtyři britské šilinky, tedy přibližně jeden americký dolar na osobu.
Zatímco kuřárna byla určena mužům z 1. třídy, čítárna a psací salonek byly navrženy především pro dámy cestující na Titanicu. Elegantní gregoriánský nábytek, jemné římsy a útulný krb pomáhaly vytvářet klidnou atmosféru. Zde mohly dámy 1. třídy číst oblíbený román nebo psát dopisy přátelům a rodině. Jiné se pohodlně usadily u krbu a skrze velké arkýřové okno pozorovaly promenádu 1. třídy i nekonečný obzor severního Atlantiku.
A co se podávalo na Titanicu k jídlu?
Café Parisien se nacházela hned vedle restaurace Á la Carte a umožňovala cestujícím 1. třídy objednat si stejné pokrmy jako uvnitř restaurace, ale v prostředí připomínajícím sluncem zalitou terasu. Kavárna byla také oblíbeným místem setkávání přátel a rodinných příslušníků předtím, než usedli k večeři v restauraci. Interiér Café Parisien zdobilo dřevěné mřížoví ve francouzském stylu, porostlé břečťanem. Velká okna nabízela hostům nádherný výhled na moře a za pěkného počasí bylo možné je spustit dolů, takže cestující mohli stolovat pod širým nebem. Osudného večera se podávaly ústřice, losos, pečená kachnička, roštěná, husí játra páté de foie gras a také broskve v želé ochucené likérem Chartreuse či čokoládové a vanilkové éclairs.
Na Titanicu kromě všech těch kajut, kuchyní, restaurací a společenských místností byl také obrovský sklad uhlí, kotelna a velká parta topičů, kteří celé dny a noci přikládali pod ohromné kotle, aby pára z nich mohla pohánět lodní šrouby obrovského Titanicu, ale také ohřívat vodu do vodovodního potrubí či bazénu. Loď vyplula s 5 892 tunami uhlí, tedy zhruba s 89 % kapacity. Příčinou byla stávka horníků, nicméně na doplutí do New Yorku to postačovalo. 159 lodních pecí spotřebovalo až 850 tun uhlí denně (tj. 1,5 kg na ujetý metr).
Ve 21:30 hod přišlo z lodi S.S. Mesaba ledovcové hlášení: Zpozorovali jsme rozsáhlé plovoucí ledovcové pole a velké množství mohutných ledovců. Ve 22:55 hod přišlo varování před ledovci i z lodi Californian: Stojíme a jsme obklopeni ledem.
Je krátce před půlnocí, 14. dubna 1912. Vzduch je čistý a mrazivě chladný. Je bezvětří, obloha je plná hvězd a moře je tak klidné, že připomíná zrcadlo. V koši vysoko na stěžni zbývá hlídce Fredericku Fleetovi a Reginaldu Leemu jen několik minut do konce služby. Náhle se před přídí lodi vynoří temná masa - ledovec, skrytý v tichém moři, kde se o jeho základnu netříští žádné vlny. Fleet popadne srdce lodního zvonu a třikrát zazvoní. Poté okamžitě volá na můstek.
Na můstku vydává první důstojník William Murdoch rozkaz k prudkému otočení kormidla a zastavení motorů. Titanic však reaguje pomalu. Asi 40 sekund po spatření ledovce se ho Titanic dotkne pravobokem. Ledovec nárazem roztrhne trup lodi podél několika oddílů. Po srážce podal lodní konstruktér Thomas Andrews kapitánu Smithovi osudné hlášení "potopení Titanicu je matematickou jistotou".
Radiová stanice umožňovala příjem a vysílání zpráv pomocí telegrafní abecedy - Morseovky. Obsluhu zajišťoval jeden radiotelegrafista, na palubě Titanicu byli dva, kteří se střídali ve službě. Hlavní operátor John "Jack" Phillips zahynul na palubě Titanicu ušlapaný při nastupování do záchranného člunu. Druhý operátor, Harold Sydney Bride, byl zachráněn lodí Carpathia. Pokračoval jako telegrafista až do 1. světové války, poté pracoval jako obchodní zástupce ve Skotsku. Běžná rychlost vysílání byla asi 60 znaků za minutu. Dosah vysílačů Titanicu činil přibližně 400 mil (740 km) ve dne a až 2 000 mil (3 700 km) v noci.
Zatímco cestující nastupují do záchranných člunů, hlavní hospodář Herbert McElroy shromažďuje lodní orchestr na člunové palubě a přikazuje hudebníkům, aby hráli a pomáhali tak udržet klid. Ja se čluny plní a spouštění na vodu, osm muzikantů hraje veselé melodie. Stejně jako číšníci v restauraci Á la Carte se i hudebníci Titanicu ocitají v nezvyklé situaci - jako hudebníci najatí externí smlouvou nejsou povoláni k povinnostem posádky při obsluze člunů, ani jako cestující k evakuaci. A tak hrají dál. Když jsou všechny čluny pryč, zvedá kapelník Wallace Hartley smyčce k poslední skladbě. Možná zazní "Blíž k tobě, Bože můj", píseň, kterou si přál na svém pohřbu. Žádný z hudebníků Titanicu nepřežije ...
Je 15. dubna 1912 a my spíme, když Titanic naráží do ledovce. V 00:15 hod nás stevard upozornil, abychom si oblékli záchranné vesty a šli na palubu lodi. Poté, co stojím se syny ve frontě, abychom následovali ostatní cestující třetí třídy na palubu, čekáme v salónu druhé třídy. Tam syn Rossmore pokleká a v modlitbě prosí, abych byla zachráněna, i kdyby on a jeho mladší bratr zachráněni nebyli ... Přestože branou mohou projít pouze ženy a malé děti, moji synové mě doprovází k záchranným člunům. Dorazíme konečně na palubu, když se kolem 2:00 hod ráno nakládá jeden z posledních záchranných člunů, skládací člun C. Když na mě přichází řada, ale uvědomuji si, že mým synům bude místo odepřeno, ustupuji a místo v záchranném člunu odmítám.
Je 15. dubna 2:20 hod a Titanic se potápí. Jsem stržena z paluby do vody. Snažím se sevřít své syny, ale marně. Jsem na pokraji úmrtí a podchlazení v ledové vodě, ale dostávám se ke skládacímu člunu A, který byl ve 2:15 hod stržen z paluby Titanicu. Uběhly hodiny, než se pátý důstojník Harold Lowe vrací na místo se záchranným člunem č. 14, aby vyzvedl přeživší z vody. Několik cestujících z člunu A buď podlehlo podchlazení, nebo sklouzlo zpět do ledové vody, z lidí na palubě člunu A nás zbylo jen 13, kteří jsme přežili.
Ztuhla jsem, nemohla jsem si vzpomenout, kdy jsem se dostala na Carpathii, která se do oblasti dostala ve 4:00 hod ráno a zachraňuje celkem 711 přeživších. Ve vlasech jsem měla kousek korku, podařilo se mi sehnat hřeben a i když to trvalo dlouho, podařilo se ho dostat ven. Během plavby do New Yorku jsem spala v provizorní posteli na polstrovaném prostěradle v kuřárně, protože jsem měla nohy těžce poraněné vlivem ledové vody. Nemohla jsem se hýbat. Ve čtvrtek 18. dubna 1912 po přistání Carpathie v New Yorku jsem byla ještě 14 dní hospitalizována v manhattanské nemocnici St. Vincent's Hospital, kde se o mě starají lidé z kostela Grace Episcopal Church, kde kdysi zpíval můj syn Rossmore v chlapeckém sboru. Jsem jednou z posledních propuštěných přeživších.
Mackay Bennet nalezl tělo č. 190 - tělo mého syna Rossmore Abbotta - které bylo pohřbeno na moři dne 24. dubna 1912. Bylo mu 16 let, 1 měsíc a 23 dní.
Tělo druhého syna - Eugene Josepha Abbota - pokud bylo nalezeno, nebylo nikdy identifikováno. Bylo mu 13 let a 15 dní. Voda v severním Atlantiku měla teplotu pod bodem mrazu, blížila se k -2 ℃. Protože slaná voda zamrzá při nižší teplotě než voda sladká, byla té noci mořská voda chladnější než samotný sladkovodní ledovec. V důsledku toho většina obětí potopení Titanicu nezemřela utonutím, ale podlehla podchlazení - rychlému fyzickému i duševnímu selhání, které nastává při poklesu tělesné teploty.
Po zbytek života mám dýchací potíže, včetně těžkých záchvatů astmatu. Nedokážu pochopit ztrátu svých synů a truchlím celé měsíce.
Dne 16. prosince 1912 jsem se ve Swansea v Massachussets provdala za svého bývalého nájemníka a dlouholetého přítele George Charlese Williamse. Usadili jsme se v Jacksonville na Floridě, kde George pracoval jako knihař. V roce 1928 jsme se přestěhovali zpět do Anglie, kde jsme potřebovali vypořádat dědictví po Georgeovu otci. George zde však utrpěl těžkou mrtvici a proto jsme se rozhodli zůstat žít v Barnes v hrabství Surrey. George zemřel v roce 1938. Já jsem se po zbytek svého života pokoušela imigrovat zpět do Ameriky, ale vždy jsem byla odmítnuta. Umírám dne 18. února 1946 přirozenou smrtí (srdeční selhání v důsledku hypertenze) v posteli v našem domě v Cleveland Road 47 v Londýně ... Bylo mi 73 let a přežila jsem Titanic ...
Titanic se všemi svými poklady a vzpomínkami leží na dně oceánu v hloubce 3 810 metrů. Rozlomen na 2 části, které od sebe leží 500 metrů.
Vrak byl objeven až roku 1985 a pomocí ponorek z něho bylo vytaženo mnoho předmětů, např. talíře, lahve, hrnečky, ale také šperky, kabelky a zavazadla cestujících, lahvičky s parfémy obchodního cestujcího, lavičky a stolky, umyvadlo, světla či navigace a řada osobních předmětů (hrací karty, pohlednice, fotografie, bankovky ...).
Z celkového počtu cestujících 2 224 osob zahynulo následkem potopení Titanicu kolem 1 505 osob (tj. cca 2/3). Mezi oběťmi byl kapitán lodi, vrchní důstojník, první a šestý důstojník. Dále šéfkonstruktér lodi se svými 8 spolupracovníky z loděnice, vrchní strojmistr se všemi strojníky a další členové posádky. Zemřela většina z 57 milionářů cestujících první třídou, celý lodní orchestr, všech pět poštovních úředníků, jeden z telegrafistů, kteří do poslední chvíle rádiem žádali o pomoc.
Poslední přeživší z Titanicu, která měla na událost vzpomínky, byla tehdy sedmiletá holčička Eva Hartová, která zemřela ve věku 91 let v Londýně dne 16. února 1996. Na palubě bylo ještě sedm dětí mladších než Hartová, ty si ale vědomě na událost nepamatovaly. Nejmladší a současně poslední přeživší cestující Titanicu, Milvina Deanová, se narodila 2. února 1912 a v době plavby jí byl 2 měsíce. Zemřela 31. května 2009.
