Tatranští šerpové
Tatranští šerpové - poslední nosiči v Evropě - vynášejí po příkrých chodnících k jinak nedostupným tatranských chatám náklad čnící do značné výše, a to za každého počasí - v zimě, v létě.
Všude jinde se k zásobování odlehlých chat v nedostupném terénu už používají buď lanovky nebo helikoptéry. Pouze tatranské chaty vysoko v horách jsou bytostně závislé na nosičích už víc než století.
Na svých bedrech k nim vynášení potraviny a předměty denní potřeby, stavební materiál, plynové bomby či přenosky a soudky s pivem. Náklad, vážící 60 a více kilogramů, mají nosiči připevněný na speciálních nosidlech různého tvaru a materiálu. Nosidla jsou opatřena popruhy.
Na chaty se podle pamětníků už vyneslo všelicos - vana, houpací křeslo, lyžařský vlek, kajak, kolo, ale i děvčata: "Jednou jsme na chatu vynesli i autobusovou zastávku. Turisté se u ní normálně postavili a čekali, tak byli zblblí," vzpomíná nosič z Chaty pod Rysy Jaro Švorc.
Nosiči mají ale i jiné úkoly. Kromě vynášení nákladu potom na chatě pomáhají s mnohem prozaičtějšími činnostmi, doslova se vším, co je potřeba. Vaří čaj, loupou brambory, uklízejí záchody a perou. Odměnou jsou jim pak večerní mraky pod nohama a jasná obloha nad hlavou. Ale taky náhlé a časté změny počasí.
Nosič si ráno vyjde s nákladem ve slunečném počasí a v půli cesty ho překvapí prudká letní bouřka. A pokud nese v nákladu kovové předměty, představuje v otevřené dolině i vhodný objekt pro zbloudilý blesk. V zimě zase musí čelit vichřicím, fujavicím a metrům sněhu, velkým úskalím jsou i laviny. Na nosiče číhají podél cesty a občas jim vstoupí do cesty i do života. Smrt v horách se nevyhýbá ani nosičům.
Na svých pravidelných trasách znají nosiči každou skálu a kámen, přesto se jim občas stane, že sejdou z cesty či zabloudí. Přijde na ně krize, jsou slabí, hladoví, dehydrovaní či vyčerpaní. Další zážitky, vpravdě adrenalinové, pro ně představují setkání se zvířaty, hlavně s medvědy.
Od horní stanice zubačky na Hrebienku to jsou na Téryho chatu asi 4 km. Začíná se ve výšce zhruba 1 300 m.n.m., končí ve 2 015 m.n.m., převýšení je blízké kilometru. Turista tuto vzdálenost zvládne za 3,5 hodiny, Štefan "Pišta" Bačkor, jeden ze zhruba patnáctky tatranských profesionálních nosičů, to zvládne pod dvě hodiny. K tomu ovšem má na zádech průměrně 80 kg nákladu, někdy i víc.
"Přicházejí k nám noví lidé, kteří si to chtějí vyzkoušet, ale málokdo vydrží déle," vypráví Pišta. V horách tak tito zájemci zůstávají den, dva, měsíc, jednu či dvě sezóny. A výjimečně po celý život, nebo se do hor léta vracejí a stávají se legendami.
Obrovský náklad na zádech nosičů vzbuzuje dojem, že jejich tělesná konstituce musí tímto povoláním značně trpět. "Nemám žádné potíže," vrtí Piště hlavou.
Dnes nosiči v Tatrách zásobují Rainerovu chatu, Téryho chatu, Zbojnickou chatu, Chatu pod Rysy, Zamkovského chatu a Skalnatou chatu. Téryho chatu v létě zásobuje šest nosičů, v zimě dva. Za kilo vyneseného nákladu se platí 70 - 80 centů, čím výše chata leží, tím více. Nosič většinou dostane i náklad, který je třeba snést dolů, například 30 kg odpadků, takže za jednu cestu si vydělá okolo 70 EUR. Když jde dvacetkrát do měsíce, má na Slovensko nadprůměrný plat, je to ale tvrdá práce.
Nejstarším nosičem je jednasedmdesátiletý Viktor Beránek, který zásobuje Chatu pod Rysy. "Maturitou" každého nováčka je vynést sud piva. I s krosnou váží 70 kg. Matúš Vnenčák vynesl 92 kg, což je dosud jeho rekord. "Nosí se to špatně, pivo se v sudu převaluje, je to nestabilní. Nejlépe se nosí uhlí nebo mouka. Ty většinou bývají zabalené ve dvacetikilových pytlích," říká. Nesl ale také ledničku, kolo, 1 500 vajíček, matrace, které nevydržely v uchycení. Spadl několikrát, znovu se postavit bývá velmi obtížné, zažil ale mnoho veselých příhod, které dnes vypráví pro pobavení v hospodě. Třeba, když na něj celou dobu kapala voda z pytlíku se zelím nebo, když se mu na hlavu otočil desetikilový kyblík s hořčicí. "Nejhorší byly sedmimetrové slunečníky, jako kdybych nesl raketu, s těmi jsem musel kličkovat. Jednou jsem také vynesl přítelkyni Veroniku, která byla po operaci nohy, na večírek na Zamkovského chatě," směje se Matúš, držitel prestižních cen z nosičských závodů (3x vyhrál Sherpa ralley, 1x Nosičskou stovku). Medvěda potkal několikrát, ale prý se jich není třeba bát, jsou plaší. Nejkurioznější je ale příběh nosiče Lukáše Švolíka, když se pokoušel o rekord: během 24 hodin vynesl na Zbojnickou chatu 300 kg, třikrát po sto kilech. Když šel brzy ráno v husté mlze, najednou se přímo proti jeho obličeji objevili dva medvědi.
Své síly a schopnosti si všichni tatranští nosiči každoročně měří ve vlastním závodě. Říkají mu Sherpa ralley a pořádá se už od roku 1985. Na záda si naloží 60 kg a měří čas. Ti nejlepší "udělají" Téryho chatu pod půldruhé hodiny. Od desátého ročníku závodu se pořádá i Lady ralley, přičemž ženy nosí kilogramů dvacet.
"Pokud se chcete umístit, musíte s tím nákladem běžet," vysvětluje těžko představitelnou taktiku horolezec Roman Langr, který se závodů pravidelně účastní. "Nesmíte ale udělat chybu, pády s touto váhou jsou hodně nebezpečné," dodává. Podobný závod se od roku 2012 pořádá i v Krkonoších a nese název Sněžka Sherpa Cup.
Za více než staletí své existence prošlo povolání horského nosiče mnoha změnami. Od příležitostného sezónního zaměstnání k profesionálnímu, až do podob, v jakých se odehrává dnes.
Po profesionálních nosičích přelomu 19. a 20. století přišla koncem 50. let nová generace, pro kterou je toto povolání i únikem do odlišného prostředí, a nachází v něm samotu a svobodu. O tatranských nosičích vznikl dokonce i film s názvem Sloboda pod nákladom.
Upoutávka:
Dnes sebou nese i možnost sebezdokonalování, horolezeckého tréninku, doplňkových sportů či již zmíněného obdivu ze strany turistů. Jedno ale zůstává stále stejné - veliká výzva a dřina stoupání.
Pro mě něco nepochopitelného, obdivuhodného a klaním se všem těmto "chlapákům" s velkou úctou !!!