Tatranská příroda

Ve Vysokých polohách Tater nalezly po ústupu ledovců vhodné životní podmínky mnohé živočišné a rostlinné druhy, které by asi jinak vyhynuly. Těm dnes říkáme glaciální relikty - pozůstatky po době ledové.

Výškově dělíme Vysové Tatry do tzv. vegetačních zón, které jsou charakterizovány klimatickými podmínkami a v závislosti na tom druhovou pestrostí fauny a flóry.

Vegetační pásma Tater

Ve výšce okolo 1 500 m končí pásmo lesů (souvislých lesních porostů) - tzv. montánní stupeň. Smrky nahrazuje borovice limba a modřín spolu s borovicí horskou - kosodřevinou, kerá vytváří hustou a nepropustnou spleť keřů. V tomto případě mluvíme o subalpínském stupni. Tento stupeň zaujímá zhruba 300 vertikálních metrů a ve výškách okolo 1 800 m plynule přechází v další vegetační stupeň - alpínský. Tento stupeň je velice výrazný, představovaný alpínskými loukami. A právě v tomto stupni žije či roste většina tzv. glaciálních reliktů. Stromy se zde již nevyskytují, i když ze dřevin nalézáme místy keře plazivých vrb a podobných rostlin. Tento stupeň zaujímá již plných 500 vertikálních metrů a ve výšce okolo 2 300 m pozvolna přechází do tzv. podsněžného (subniválního) stupně. Ten dosahuje i k nevyšším tatranským vrcholům. 

- kolinní (pahorkatinový) - do 500 m

- submontánní (podhorský) - 500 - 900 m

- montánní (lesní, horský) - 900 - 1 200 m

- supramontánní (vyšší horský) - 1 200 - 1 500 m

- subalpínský (kosodřevinový) - 1 500 - 1 850 m

- alpínský (pásmo holin) - 1 850 - 2 300 m

- subnivální (podsněžný) - 2 300 - 2 655 m

S rostoucí nadmořskou výškou klesá i teplota (průměrně o 1 °C na každých 200 výškových metrů) a tento fakt rapidně omezuje délku vegetačního období. Od určité hladiny se s narůstající nadmořskou výškou snižuje druhové bohatství nejen rostlin, ale i živočichů, protože jen málo druhů je schopno čelit tvrdým klimatickým podmínkám nejvyšších tatranských poloh. 

Nižší teploty mají na svědomí zpomalení růstu, takže rostliny kvetou a plodí až ve vysokém věku. Mnohé z nich mají listy i v zimě, takže umožňují asimilaci ihned po rozpuštění sněhu. Některé druhy dokonce asimilují již pod několikacentimetrovou vrstvou sněhu. Při experimentech s lomikámenem mechových totiž bylo zjištěno, že je schopen fytosyntézy již při teplotách mínu 5 °C!

Zní to až neuvěřitelně, ale křehká pletiva rostlin jsou chráněna proti chladu vrstvou krycích šupin a nebo kožovitým povrchem. Ty mají ochrannou funkci i v parném létě, když zabraňují nadměrnému vysušování rostliny větrem či silným ultrafialovým zářením.

Podobně jsou na tom i živočichové. Nejmarkantněji je úbytek druhů s narůstající výškou viditelný u studenokrevných živočichů. Tak např. v montánním stupni můžeme nalézt asi 500 druhů brouků, v subalpínském stupni okolo stovky a v alpínském vegetačním stupni již jen asi 70 druhů.

Zároveň dochází i k mnoha změnám ve vzpůsobu života těchto druhů. Nejenže larvální vývoj trvá i několik let, ale druhy, které žijí v nížinách nočním způsobem života, zde přecházejí na denní způsob života. Tyto změny jsou dobře patrné zejména u motýlů (řád Lepidoptera). Ti mají i tmavší zbarvení než jejich protějšky z nížin.

K podobným změnám jsou přinuceny i mnohé vyšší živočišné druhy. Některé druhy upadají do zimního spánku, jako je tomu u sviště či jezevce. Ptáci, šelmy a někteří kopytníci se na zimu stěhují do nižších poloh, mnoho jich hledá úkryty ve skalních rozsedlinách, puklinách, pod kameny či ve zbytcích rostlin, které jim dovolují přečkat krutou zimu. 

Typickými obyvateli i těch nejvyšších poloh Vysokých Tater jsou medvědi, orli, kamzíci a svišti. Z drobnějších šelem se tady vyskytuje kočka divoká, kuna skalní a kuna lesní, která bývá na lidských sídlištích postrachem kurníků. Z dalších menších šelem je to liška obecná a sporadicky i jezevec. 

Z ještě menších savců jmenujme veverku, různé druhy plchů, z nich nejvzácnější je plch lesní, hrabošů a dalších druhů hlodavců, z nichž je asi nejvzácnější kriticky ohrožený druh myšivky horské. Nesmíme zapomenout ani na vzácný relikt - rejska horského, který se vyskytuje i na území Velké Fatry a Západních Tater, a také na hraboše sněžného tatranského. Ten je největším z tady žijících druhů hrabošů. Oblíbil si především skalní sutě a morény a vyskytuje se od asi 1 100 metrů po ty nejvyšší vrcholy. K orientaci v takovémto těžko přehledném prostředí mu slouží dlouhé fousy. Jeho potravou jsou trávy a bobule (borůvky, brusinky). Hraboš je aktivní i v zimních měsících pod sněhem. Předpokládá se, že žije i ze shromažďovaných zásob.

Bohatě jsou v tomto pohoří zastoupeny i druhy létajících savců - netopýrů. Např. Vrápenec velký, vrápenec malý, netopýr velkouchý, netopýr pestrý a další. 

Na území Vysokých Tater bylo zaregistrováno 44 druhů savců (mezi nimi i bobr a vydra), 114 druhů ptáků, 10 druhů obojživelníků a 7 druhů plazů. Pokud jde o ryby, žije ve zdejších vodách asi 15 druhů zástupců této živočišné třídy. Bezobratlí jsou zastoupeni řádově tisíci druhy.

Z ptačí fauny je nutno uvést na prvním místě orla skalního a orla křiklavého, jejichž stavy se ale i tady povážlivě snížily. Především kvůli pytlákům, kteří vybírají vajíčka z jejich hnízd. Z dalších zajímavých druhů jsou to jestřáb lesní, krahujec a orel mořský, čáp černý a tetřev hlušec. Ten dorůstá velikosti krocana, živí se pupeny i jehličím, v létě různými bobulemi, lesními plody i žaludy. Občas uloví i nějakou ještěrku, slimáky, různé larvy a hmyz. Z menších druhů tady žije tetřívek obecný.

Lesy i skalní stěny si oblíbily některé druhy sov - výr velký, kulíšek nejmenší. Na horských loukách se objevuje linduška horská, v lesích datel čern, krkavec velký, rehek domácí, lejsek šedý a další.

U vodních toků a ploch můžeme spatřit skutečný klenot naší přírody - ledňáčka říčního, jak nepohnutě čeká na větvi na svou kořist. Dále lze u vodních ploch spatřit skorce vodního a množství dalších ptačích druhů. 

Poměrně bohatě jsou zastoupeni i plazi. Z nich asi nejznámější a nejrozšířenější je zmije obecná, která se ve vyšších polohách vyskytuje i v méně rozšířené černé barevné formě (melanismus). Snadno lze rozeznat samce od samice díky jejich rozdílnému zbarvení. Z dalších plazů se ve Vysokých Tatrách vzácně objevuje užovka hladká, užovka stromová, ale i užovka obojková. Nesmíme zapomínat na poněkud sympatičnější představitele plazů, a to ještěrky. Z obojživelníků uveďme mloka skvrnitého nebo endemický druh mloka karpatského. Dále jsou tu žáby - ropucha zelená, ropucha obecná nebo skokan hnědý.

Díky pestrým životním podmínkám tady žije velké množství bezobratlích. Bohatě zastoupen je řád motýlů (babočka kopřivová, babočka bodláková, žluťásek řešetlákový nebo ohniváček modrolemý, méně běžný otakárek fenyklový, otakárek ovocný, velmi vzácný jasoň červenooký nebo okáč fatranský - ten žije pouze v oblasti Velké Fatry a Malé Fatry, Západních Tater a ještě Nízských Tater, ve Vysokých Tatrách nebyl spolehlivě dokumentován). 

Z nejpočetnější čeledi brouků jsou tu střevlíci (žijí na povrchu a ve svrchních půdách, další skupina obývá především břehy vodních toků a nádrží, stejně jako bažinaté oblasti, třetí skupina pak žije na kmenech a v korunách stromů) či tesaříci (tesařík alpský, tesařík zimolezový). 

Ve Vysokých Tatrách bylo popsáno obrovské množství měkkýšů, mnohonožek (mají článkovaná kusadla a min. 12 párů nohou) a kobylek (saranče zelené, saranče horské).

Květena je vázána většinou na určité horninové podloží. V samotných Tatrách vzniklo jen velice málo rostlinných druhů. Většina se sem dostala z jiných území. V alpínském a subalpínském pásmu nalezneme velkou spoustu kytek známých z Alp, Pyrenejích, Asie, Ameriky, keré tady našly vhodné životní podmínky po poslední době ledové. Např. hořec tečkovaný, vrba bylinná, oměj, protěž alpská (plesnivec). Vápencové půdy obývá koniklec slovenský s nápadnými fialovými květy velikosti až 12 cm, protěž alpská, která má ráda navíc slunná stanoviště. Proto ji chrání silné ochlupení, které zabraňuje nadměrnému výparu vody a účinkům UV záření a dodává tak rostlině charakteristickou a nezaměnitelnou podobu. Z dalších vzácných druhů uveďme hořec Clusiův, mateřídoušku karpatskou. Naopak kyselejší žulový nebo břidlicový podklad si oblíbily takové druhy jako všivec přeslenitý či rozchodník alpský, který vytváří nápadné trsy na skalách a sněhových výležisích. Je to velice vytrvalá rostlina, kterou lze v Alpách najít ještě ve výšce nad 3 500 m. Z dalších zástupců je to kopretina alpská tatranská, hořec ledovcový, koniklec bílý (je jedovatý). 

Velkou plochu území Vysokých Tater zaujímají lesy, a to i přes rozsáhlé polomy, které způsobila větrná smršť na podzim roku 2004. Nejvíce v nich je zastoupen smrk, dále pak buk, javor, dub, jedle, borovice aj. dřeviny.  V subalpínském pásmu je nejvýznamnější dřevinou kosodřevina, správněji borovice kleč. Za západokarpatských paleoendemitů lze nalézt hvozdík lesklý, hvozdík ledovcový, lžičník tatranský, ostřici vždyzelenou, hvozdík uherský, mák tatranský, kostřavu tatranskou a velké množství dalších. Dalšími vzácnými druhy je koniklec prostřední, dřípatka karpatská, huseník fatranský, mrlík listnatý, izolovaně se objevují vzácné druhy kozinců (alpský, jižní), kopyšník tmavý, lomikámen vždyzelený, lomikámen karpatský, plesnivec alpský, ostřice skalní, violka alpská.

Typickými představiteli alpínských luk jsou např. větrnice narcisokvětá, chlupáček oranžový, upolín obecný, violka žlutá sudetská, len žlutý, len úzkolistý, kavyl Ivanův, pěchava tatranská, zvonek alpínský, zvonek malý, zvonek tatranský, hořepníček jarní, kopretinka alpská, pryskyřník ledovcový, všivec přesnitý či rozchodník alpínský.

Všechny tyto ekosystémy jsou velice citlivé na vnější zásahy. Přestože mnoho rostlin je uzpůsobeno k samoopylení (autogamie) či opylení větrem, mnoho z nich k opylení využívá hmyz. V subalpínském a alpínském stupni jsou hlavními opylovači motýli a čmeláci, v subniválních stupni všudypřítomné mouchy. V Tatrách je dnes popsáno přes 1 300 druhů vyšších rostlin. Mnoho z nich si zaslouží naši ochranu, protože narušení ekosystémů může vést i k jejich zániku. Vždyť ke svému rozmnožování mají k dispozici pouze krátké vegetační období vysokohorského jara a léta, navíc na ně mají vliv zvýšený sluneční svit a vyšší dávky UV záření, zvýšený odpar vody, vítr, nízké teploty a další faktory ovlivňující jejich růst.