cz

Tábor

21.06.2020

Tábor leží na řece Lužnici a po Českých Budějovicích je druhým největším městem v Jihočeském kraji. 

Na místě současného Tábora je prokázáno poměrně intenzivní osídlení z doby halštatské a laténské. Zaznamenán byl i nález mince císaře Hadriána z doby římské. Nález známé bronzové figurky kance vedl mnohé badatele k předpokladu, že v prostoru budoucího středověkého města bylo ve 2. století př. n. l. vybudováno oppidum. Tento názor je možné na základě novějších výzkumů téměř s určitostí zamítnout, nicméně menší osídlení z doby laténské vyloučit nelze. Archeologické výzkumy v historickém jádru města prokázaly osídlení ze 13. století, písemné prameny, týkající se této doby, však chybí. Předpokládá se, že někdy po polovině 13. století zde Vítkovci založili poměrně rozsáhlou osadu, pojmenovanou zřejmě Hradiště. Z roku 1267 existuje doklad zdejších pánů Hněvka a Konráda. Zachycené pozůstatky staveb ovšem nesou ve velké míře stopy požáru, takže je možné, že osada byla vypálena. To se uvádí do souvislosti se snahou Přemysla Otakara II. o založení nového královského města. Přemysl Otakar II. nechal někdy mezi lety 1270 - 1272 celý prostor budoucího města obehnat důkladnou hradbou a na jihozápadním okraji plánované výstavby vybudovat mohutný hrad, ale k rozvoji osídlení již nedošlo. Snahy o vytvoření nového centra panovnické moci skončily smrtí Přemysla Otakara II. v roce 1278 a plocha pak nebyla až do 15. století souvisle osídlena. Hrad měli, podle zmínky k roku 1370, v majetku páni z Ústí, kostel sv. Filipa a Jakuba v podhradí je poprvé zmiňován k roku 1388.

Tábor byl založen na jaře roku 1420 husity a pojmenován podle hory Thabor u Nazaretu, v dnešním Izraeli. Podle biblické Knihy soudců přikázala věštkyně Debora izraelskému vůdci Barakovi: "Sám Hospodin, Bůh Izraele, ti přikazuje: táhni hned na horu Tábor a vezmi s sebou deset tisíc mužů...". Barak ji poslechl a z této hory pak drtivě porazil kanaánské vojsko.

Založením města se navázalo na tradici husitských náboženských poutí na hory (např. hora Burkovák, 1419). Zakladatelé města (např. Petr Hromádka z Jistebnice), pocházející z celých Čech, byli odhodláni vytvořit nové společenství, odmítající lidské zákony a řídící se pouze zákonem Božím. Zpočátku zde byly realizovány ideály křesťanského komunismu, tedy dobrovolného společenství majetku. Nově příchozí odevzdávali všechen svůj majetek do kádí na náměstí. Takto sebraný majetek byl rozdělován mezi členy obce podle jejich potřeb. Teoreticky si byli všichni rovni, žili prostým životem bez přepychu, na pořádek dohlíželi čtyři zvolení hejtmani. Občané se nazývali táborité

Táborská obec měla od počátku vlastní vojsko. Zkušení velitelé, hejtmani, cvičili tábority v boji a zacházení se zbraněmi. Brzy poté táborské vojsko provádělo úspěšné výpady do okolí, dobylo a vyplenilo kláštery v Milevsku, Louňovicích a Zlaté Koruně. Uloupený majetek byl jedním z hlavních zdrojů příjmů táborského společenství. Dobyté kláštery a kostely táborité vypalovali. Jejich vnitřní zařízení, vzácné knihy, sochy i obrazy ničili a pálili, podpořeni ideou obrazoborectví. S nepřáteli zacházeli husité stejně nelítostně, jako katolická vojska s nimi. 

Město se poměrně rychle rozrůstalo a dosáhlo až 3 000 obyvatel, ale táborský komunismus vydržel jen asi půl roku, do podzimu 1420. Pak táborité začali vybírat dávky od vesnických poddaných a stali se tak feudální vrchností, která přijala zvyky jiných držitelů půdy. Po bitvě u Lipan se představitelé města dokázali smířit se Zikmundem Lucemburským, který na oplátku udělil husitské obci listinou z 25. ledna 1437 městská práva, po vzoru Starého Města Pražského. Tábor se tak stal plnoprávným královským městem, se znakem, v němž se nad hradbami se dvěma věžemi vznáší říšský orel, s lucemburským orlem na prsou. Lucemburský orel byl později nahrazen českým lvem. 

O rok později město obklíčila vojska Albrechta II. Habsburského, jehož táborští, jako Zikmundova nástupce, odmítli. K dobytí Tábora ale nedošlo. Až v roce 1452 se hejtmani vzdali sedmnáctitisícovému vojsku Jiřího z Poděbrad, uznali jej zemským správcem a zavázali se mu věrností. Táborská církev se podřídila arcibiskupovi Janu Rokycanovi, a Mikuláš Biskupec z Pelhřimova byl uvržen do vězení. Město tak nebylo vydrancováno, přesto se tento rok považuje za konec husitského Tábora. 

O rok později město obklíčila vojska Albrechta II. Habsburského, jehož táborští, jako Zikmundova nástupce, odmítli. K dobytí Tábora ale nedošlo. Až v roce 1452 se hejtmani vzdali sedmnáctitisícovému vojsku Jiřího z Poděbrad, uznali jej zemským správcem a zavázali se mu věrností. Táborská církev se podřídila arcibiskupovi Janu Rokycanovi, a Mikuláš Biskupec z Pelhřimova byl uvržen do vězení. Město tak nebylo vydrancováno, přesto se tento rok považuje za konec husitského Tábora. 

V roce 1620 město oblehlo císařské vojsko, kterému velel španělský generál Baltasar Marradas. Až v listopadu roku 1621 se táborští vzdali, což znamenalo postihy, mj. nucené přijetí katolické víry. A na konci třicetileté války, po pěti dnech obléhání Švédy, na jejich loupežné výpravě na jih Čech, byl 23. srpna 1648 Tábor znovu dobyt. Císař Leopold I. schválil (3.11.1660) "Aertikule táborských soukeníků" (což mělo význam pro rozvoj řemesel v Čechách, např. je zde ustanovení o učních). Roku 1680 postihl město mor. V roce 1744 byl Tábor znovu dobyt, a to pruským vojskem. V roce 1750 bylo město Marií Terezií povýšeno na město krajské (bylo jím do roku 1848), což přispělo k jeho rozvoji. 

V roce 1841 bylo otevřeno první stálé divadlo, v budově sýpky, vedle Pražské brány, a v roce 1862 zde bylo otevřeno reálné gymnázium - první střední škola svého typu, s výlučně českým vyučovacím jazykem, v tehdejší rakouské monarchii. V roce 1871 byla do provozu uvedena železniční trať, směřující z Prahy, přes Tábor, do Vídně. Od roku 1872 začala větší výstavba táborského Nového města - od hradeb a bran Starého města, směrem k nově vybudované železnici, z roku 1871. Základní kámen nové městské části byl položen 18. září 1872. Dne 26. srpna 1877, za účasti 10 tisíc lidí, byla na (dnes Žižkově) náměstí odhalena Myslbekova socha Jana Žižky. Byla však špatně odlita a v roce 1884 ji nahradilo dílo sochaře Josefa Strachovského, které náměstí zdobí dodnes. V roce 1881 byl položen základní kámen c. k. tabákové továrny, ve své době největšího průmyslového podniku v Táboře i v Jihočeském kraji. V roce 1887 byla na místě prvního stálého divadla (v sýpce) a sousední, zbořené Pražské brány postavena novorenesanční budova nového městského divadla, autorem návrhu stavby byl architekt František Buldra. Dnes funguje pod názvem Divadlo Oskara Nedbala, je kulturním skvostem, zapsaným na Ústředním seznamu nemovitých kulturních památek.

Dne 21. června 1903 byla zprovozněna první elektrická železnice v celém Rakousku-Uhersku, elektrická dráha Tábor-Bechyně, kterou projektoval František Křižík. Její součástí jsou dva mosty, z nichž kovový železniční most přes Lužnici pochází z roku 1902. Elektrárna, potřebná k provozu trati, dodávala zároveň energii pro městské osvětlení. V roce 1902 se ve dnech 3. srpna až 9. září v Táboře konala velká Jihočeská hospodářská, průmyslová a národopisná výstava - největší podnik tohoto druhu na českém jihu. Soustředila na sebe pozornost celých Čech, Moravy a přilákala řady krajanů z ciziny. Také v roce 1906 se konala v Táboře akce světového významu - vůbec první výstava o Janu Husovi.

V roce 1918, při cestě vlakem z exilu do vlasti, se v sobotu před polednem 21. prosince 1918 zastavil v zasněženém Táboře na vlakovém nádraží nově zvolený prezident republiky T. G. Masaryk a promluvil k velkému lidovému shromáždění. Dne 25. března 1920 prezident ČSR opět navštívil Tábor, při příležitosti oslav 500. výročí založení města, a byl jmenován jeho čestným občanem. V roce 1929 se v Táboře konala rozsáhlá Jihočeská průmyslová a hospodářská výstava, spojena s výstavou československého válečnictví, pořádanou ministerstvem národní obrany. Výstavu provázely sjezdy, slavnosti, kulturní události. Výjimečnost akce potvrdila i další návštěva prezidenta ČSR T. G. Masaryka dne 30. června; celkem výstavu navštívilo přes 230 tisíc osob. V létě 1935 se v Táboře konal velký Slet sokolstva Pražského kraje, k němuž byl vydán stříbrný odznak, se sokolem, siluetou hradu Kotnova a trikolorou. 

V roce 1942 došlo ke sloučení s okolními obcemi, včetně Sezimova Ústí, ve Velký Tábor. Toto spojení vydrželo pouze do roku 1945, kdy se po konci války tyto obce opět osamostatnily. Roku 1960 se stal Tábor střediskem velkého okresu, který zahrnul i dosavadní okres Soběslav, a části okresů Milevsko, Votice, Pacov a Týn nad Vltavou. 


Hrad, oddělený od města mohutnou hradbou a příkopem, měl v každém nároží jednu věž - pravděpodobně dvě věže s kruhovým půdorysem a dvě s čtvercovým. Zachována zůstala pouze kruhová věž Kotnov, s připojenou Bechyňskou branou. Druhá, takřka identická, se nacházela v oblasti dnešní sladovny. Čtvercové (kvadratické) věže se nezachovaly. Jedna z nich, jihovýchodní, byla možná pouhou baštou U Zvoncóv (po požáru se mluví o shoření právě této bašty). Obytné i hospodářské prostory lemovaly obvodovou hradbu, plocha nádvoří byla štětována. V místech dnešního pivovaru se nacházela hradní kuchyň. V 15. století byl k hradu přistavěn parkán, na jehož jihovýchodním konci stála pátá věž, s bránou. Parkán existuje dodnes, v Táboře se říká "Na Parkánech". Požárem roku 1532 byl hrad velmi poškozen. Archeologové nalezli 20 cm velkou vrstvu popela. Hrad už ke své bývalé slávě nepovstal. Byl naopak využíván pro hospodářské účely. Vybudován byl pivovar. Ten už v současné době nefunguje, nyní je zde např. hotel, galerie.


Táborská radnice, na západní straně náměstí, patří k nejvýznamnějším památkám pozdní gotiky v českých městech. Stavba byla zahájena kolem roku 1440, ale k jejímu dokončení došlo až v roce 1521. Radnice má čtyři křídla, která obklopují malé nádvoří. Nejvýznamnější částí radnice je Velký sál, s dokonale zvládnutou síťovou klenbou. Ve 2. pol. 17. století byla budova radnice přestavěna do barokního stylu, ale v letech 1876 - 1878 byl radnici pod vedením Josefa Niklase vrácen její gotický ráz. V současné době slouží radnice jako vstup do podzemních chodeb, k expozicím Husitského muzea i k pořádání kulturních akcí.

Dobývání hradu husity - dobře opevněný hrad bráněný odhodlanou a zásobenou posádkou mohl odolávat i mnohem početnějšímu nepříteli. Přes pokroky v užívání palných zbraní zůstávalo obléhání hradu i v 15. století dlouhým a nákladným podnikem. Spíše než silou dosahovali obléhatelé úspěchu pomocí hladu a zrady. Pokud ovšem sami sehnali dostatek potravin a odolali nakažlivým nemocem.

Hlídka na věži do boje prozatím zasahovat nemusí, pozorně však sleduje vývoj střetnutí.

Obléhatelé v největším náporu. Znamení kalicha prozrazuje bojovníky táborské a sirotčí strany. Obrněný beran útočí na nejslabší místo každého opevnění - hradní bránu.

Dámy odcházejí do bezpečí paláce a snad také pečovat o raněné. Hradní posádka spěchá do zbraně.

Rytířská družina hradního pána se chystá k výpadu. Erbovní znamení na praporcích připomíná erb Šternberků. Jeho členové stáli za husitských válek na katolické i kališnické straně. 

Útok se žebříky obvykle vedl ke krvavému boji muže proti muži. Přestože poškozená hradba byla opravena jen narychlo, zde i na jiných místech utrpěli útočníci těžké ztráty. 

Obléhací věže se stavěly vyšší než hradby obránce, který tak byl z malé vzdálenosti vystaven nepřátelské střelbě. Věže umožnily obléhatelům krytý přístup až na hradbu. Masivní dřevěné dobývací stroje kryté proti ohni syrovými kůžemi bylo těžké zničit nebo odrazit.

Posily spěchají podpořit útok dobývací věže. Oddíl se žebříky vedený urozeným velitelem na koni kryjí střelci z píšťal a kuší. Znaky na pavézách ukazují na bojovníky pražského svazu.

Díky vykopané jámě mohli v noci obléhatelé postavit palisádu v bezprostřední blízkosti hradeb. Střela z kuše měla na tak malou vzdálenost velice silnou průraznost.

Oddíl táborských bojovníků s pavézami se snaží dostat do blízkosti hradeb houfnici. Těžké palné zbraně začaly na konci středověku dokazovat svoji převahu nad pevnostním stavitelstvím. Vysoké a rovné hradby skýtaly pro děla s velkou ráží snadný cíl. 

Podkopy a podzemní chodby představovaly způsob, jak se přiblížit k nepříteli a překonat obranu "spodem". Jejich stavba vyžadovala zkušenost a technické dovednosti. Proto k budování podkopů byli často nejímání horníci.

Obsluha připravuje k výstřelu obléhací prak. Praky byly schopné vrhat objemné střely na značnou vzdálenost. Váha střely ale vzdálenost značně zkracovala. Střely nad 1 000 kg doletěly sotva na 100 m. Přes velké obtíže se zaměřením dráhy střely byl její dopad obvykle vskutku drtivý.

Vozy přivážení chleba a sudy s pivem či vínem. Zásobování bylo vždy velkým problémem početných polních armád. Během několika týdnů dokázali obléhatelé široký kraj kolem svého ležení úplně vyjíst. 

Tesaři staví dřevěné chaty kryté slámou. Také urození vojáci užívali pouze jednoduché úkryty proti chladu a nepřízni počasí. I proto vojenský život vyžadoval velkou fyzickou odolnost. 


Pozdně gotický děkanský kostel Proměnění Páně, v severozápadním rohu náměstí, byl vystavěn na přelomu 15. a 16. století, na místě původní dřevěné stavby. 


Táborské podzemí jsou rozsáhlé sklepy z 15. a 16. století, které byly vyhloubeny ve skalním podloží v hloubce až 16 metrů a jsou zajímavou technickou památkou pozdního středověku. Prohlídková trasa má délku přibližně 500 metrů a vznikla v roce 1947 propojením sklepů pod Žižkovým náměstím.

Od počátku husitského osídlení vznikaly městské sklepy v Táboře jako nedílná součást hospodářského zázemí středověkého domu. Kromě uchovávání potravin a nápojů sloužily sklepy i jako útočiště před nepřítelem a zejména před ničivými požáry, jež v minulosti několikrát těžce město poškodily.

K některým domům se vázalo várečné právo. Sklep tak sloužil k ležení (zrání) piva. V době, kdy sklepy sloužily jako útočiště či dočasný domov během požárů a po nich, byla domácí zvířata zdrojem jídla i tepla. 

Velké keramické zásobnice na obilí a dřevěná vědra na vodu se používaly ještě ve 20. století. 

Rozloha táborských sklepů je obdivuhodná. Některé prameny uvádějí celkovou délku až 14 kilometrů. Mnohde vytvářejí tři patra podzemí. Teplota se zde pohybuje po celý rok přibližně kolem 10 °C. 

Mnohé ze sklepů byly postupně propojeny a vytvořily jakýs podzemní labyrint, v němž však i při nejlepší snaze lze jen stěží zabloudit. Přesto některé ze sklepních místností dosahují značných rozměrů. Často  byly vyhloubeny ve dvou až třech patrech a klesaly až 16 metrů pod dnešní úroveň terénu. Vzhledem ke stálé teplotě a poměrně nízké vlhkosti sloužily sklepy k uskladnění potravin, především piva. 

V roce 1947 došlo z podnětu architekta Vojtěcha Kraupnera k propojení sklepů několika domů, takže vznikl prohlídkový okruh pro návštěvníky. Okruh o délce asi 500 metrů začíná ve sklepení staré radnice, kde je také umístěno Husitské muzeum, a sleduje linii domů na jižní a východní straně Žižkova náměstí. Končí v podzemí domu č.p. 6 na severní straně náměstí. Zde nalezne návštěvník také malou expozici, která dokumentuje práci v podzemí v 15. století. 

Expozice začíná jakýmsi sklepním vězením, ale jen pro "hubaté ženské", které sem byly dány vždy na jeden den, pokud byly hubaté na svého muže.

V Táboře určitě stojí za to navštívit Muzeum čokolády a marcipánu. V prostorách třech historických domů, na ploše přes 1 000 m2, se dozvíme historii čokolády, její pěstování, dovoz do Evropy a následné zpracování do formy bonbonů, tabulek, pralinek, figurek. Expozice se věnuje i historii obalů a reklamních plakátů, k vidění jsou i porcelánové či cínové soupravy, ze kterých se čokoláda pila v 19. století, šlechtický salon či model pěstování kakaa v pralese. 

Druhá část muzea je pak věnována marcipánu a možnostem jeho zpracování. Uvidíte marcipánový model náměstí a dalších táborských dominant, marcipánové modely pohádek, šatičky pro panenky ... pohádkový sklep, čertovské peklo, perníkovou chaloupku a permoníky.

K dispozici je i dílna, kde můžete sami odlévat čokoládové figurky či pracovat s marcipánem.