... Svatojánské proudy

07.02.2021

Jako Svatojánské proudy byl označován úsek Vltavy mezi Štěchovicemi a Slapy, kde řeka protékala hlubokým skalnatým údolím a tvořila peřeje. Byl to 7 km dlouhý peřejnatý úsek se spádem 20 m, kde v minulosti ztroskotala nejedna loď nebo vor. Dnes je území zatopené štěchovickou vodní nádrží.

Horní Slap vystupující z levého břehu původně zasahoval až do poloviny říčního koryta a značně komplikoval cestu po významném středověkém dopravním tahu mezi rakouskými zeměmi a Čechami. Císař Ferdinand III. proto vydal již roku 1640 příkaz odstranit tuto nebezpečnou překážku. Přestože část skály byla rozstřílena a průjezd loďmi se stal snadnější, řeka si i tak zachovala značnou divokost. Na památku byl na zbytku skaliska Sedlo vztyčen pamětní Ferdinandův sloup (někdy se mu říká Solný sloup - na vorech se totiž dovážela mimo jiné hlavně sůl z Rakouska).

Poblíž sloupu byla v roce 1722 postavena socha sv. Jana Napomuckého (patron plavců), podle které byla oblast pojmenována (dříve se nazývala Vltavské či Štěchovické proudy). Oba monumenty byly před napuštěním Slapské přehrady z Horního Slapu sneseny a přemístěny pod hráz na levý břeh, kde stojí dodnes. 

Kolem obou památníků, připomínajících historii naší významné přírodní památky, směřuje i dnešní putování krajinou Svatojánských proudů. Přestože cesta již nevede po břehu divoké nespoutané řeky, neztratila rozhodně nic na své zajímavosti. Možná spíše naopak. Peřeje sice pohřbila vodní masa Štěchovické přehrady, ráz krajiny však zůstal zachován a je stále velmi atraktivní. 

U Horního Slapu začínala také kdysi velmi oblíbená turistická plavba na lodích. Jezdilo se na speciálně upravených šífech různé velikosti, do kterých se vešlo 50 až 200 lidí. Plavba trvala zhruba jednu hodinu a končila v přístavišti parníků ve Štěchovicích. Trasa se skládala z řady dílčích úseků a lokalit, které měly svá speciální, dnes už vesměs zapomenutá pojmenování: Horní a Dolní Slap, U křemene, Bednář, Ve strhaných, Žižkův brod, Ve vosinách atd. Lodivodi podávali ke všem místům výklad a doplňovali jej různými historkami ze života vltavských šífů.

Pozoruhodně byl řešen zpětný návrat lodic proti proudu do horního přístaviště. V celé délce Svatojánských proudů nad Štěchovicemi vedla po pravém vltavském břehu speciální dlážděná cesta pro koně - tzv. potahová stezka, po níž zapřažená zvířata táhla prázdné lodě vzhůru proti proudu.  

Po splavnění naší největší řeky dopravci neustále řešili, jak znovu využít lodice a šífy, které proudem dopluly s materiálem a zbožím do Prahy. Většina plavidel, postavená v Týně nad Vltavou, byla určena pro jedinou cestu, pak byla svezena do Hamburku a tam prodána nebo rozebrána na dřevo. Aby se dražší a lépe vybavené lodě po vyložení nákladu mohly vydat na další plavbu, musely se pomocí koňských potahů dovléci zpět na horní tok Vltavy. Okolo strmých skal se nejprve stavěly dřevěné ochozy, ale ty většinou vydržely jen do jarních ledů, a tak bylo nutné vybudovat podél břehů kamennou potahovou stezku. 

Na začátku 19. století začala stavební firma Lanna z Českých Budějovic odstřelovat skaliska, stavět hráze a vytvářet kamenný násep, aby se břehy zpevnily. Po jeho dokončení tahala na laně koňská spřežení, střídavě na levém a na pravém břehu, šífy většinou až do Týna. Mezi Třebenicemi a Štěchovicemi vedla tato cesta po pravé straně Vltavy, v řečišti byly četné hráze, sloužící ke zvyšování stavu vody. Potahová stezka, která sloužila mnoho let ke koníčkování šífů a lodic, v těchto místech zmizela společně se Svatojánskými proudy v roce 1943.

Dnešní trasa tedy povede ze Štěchovic po Naučné stezce Svatojánské proudy, přes trampské osady, kolem sochy sv. Jana Nepomuckého a Ferdinandova sloupu, částečně přes Třebenice zpět do Štěchovic po 1. značené turistické trase KČT. Celková délka trasy cca 13,5 km a doba asi 5 hod.

Štěchovice leží v okrese Praha - západ, jižně od Prahy. První písemná zmínka o sídle (Scecowiz) pochází z roku 1209. Ke Štěchovicím patří ještě Masečín a Třebenice.

V roce 1932 zde byly evidovány tyto živnosti a obchody: 2 autodopravci, biograf Sokol, výroba cementového zboží, 2 cukráři, drogerie, družstvo pro rozvod elektrické energie ve Štěchovicích, geometr, 2 holiči, 5 hostinců, hotel U parolodě, hrnčíř, kolář, 2 krejčí, lakýrník, loďkař, akad. malíř, 2 mlýny, 2 obuvníci, 2 papírnictví, 2 pekaři, pila, pískovna, 2 rolníci, 3 řezníci, 4 obchody se smíšeným zbožím, Spořitelní a záložní spolek pro Štěchovice, stavební podnikatel, 2 trafiky, 2 truhláři, vinárna.

Největší pamětihodností je secesně-neorománský kostel svatého Jana Nepomuckého. V roce 1853 zemřel obchodník s dřívím Matěj Rada, který ve své závěti odkázal 20 089 zlatých a 37 krejcarů na zakoupení pozemku a vybudování kostela s farou a hřbitovem ve Štěchovicích. Pozemek byl zakoupen roku 1889. Až roku 1905 byl Kamilu Hilbertovi zadán projekt, podle něhož se začalo roku 1911 stavět. Důvodem dlouhého období byl nedostatek finančních prostředků. Teprve roku 1911 vzrostlo jmění nadačního fondu na 253 849 korun 34 haléřů. Celkový rozpočet včetně fary zněl na 210 000 korun. Stavbu provedla firma Bratři Kavalírové z Prahy, kamenické práce prováděl kameník Josef Chudoba s výjimkou sochařsky pojatých článků, jejich autory jsou Čeněk Vosmík a Vojtěch Sucharda. Pneumatické varhany dodala firma Hubička z Holešovic. Oltáře provedla řezbářská dílna Václava Mráze. Malířskou výzdobu pak František Frölich. Stavba byla dokončena 7. prosince 1913, kdy došlo k zavěšení čtyř zvonů. K vysvěcení kvůli vypuknutí I. světové válce došlo až 23. října 1915. Původně bylo naplánované na 9. září, ale zrovna v ten den, kdy sem přijel arcibiskup z Prahy, přišla povodeň. A celé okolí zatopila. Kostel zůstal na ostrůvku, proto se muselo počkat až voda opadla. 

V průběhu I. i II. světové války došlo k rekvírování zvonů, takže na věži zůstal pouze malý umíráček. Roku 1944 byla do kostela zavedena elektřina. Roku 1978 byl pořízen druhý zvon zasvěcený Panně Marii.

Kostel je vybudovaný na mírném návrší uprostřed Štěchovic. Jižně od něj leží fara, severně hřbitov. Kostel je trojlodní. Na západní straně kostela navazuje na hlavní loď předsíň s přilehlým schodištěm na kruchtu. Z jižní strany k boční lodi přiléhá sakristie. Na západním konci je vztyčena věž na níž jsou zavěšeny zvony. 

Architektonicky je kostel kombinací románských prvků s prvky moderní, strohé a geometrické secese. Výrazně se v interiéru uplatňuje surový beton, z něhož jsou vytvořeny stropy, překlady oken a dveří, sloupy mezilodních arkád, ale také křtitelnice v křtící kapli umístěné v podvěží. Na exteriéru kostela je naproti tomu výrazně uplatněn tesaný kámen (pískovec), z něhož jsou vytvořeny portál, ostění oken, členění štítu apod. Samotné cihelné zdivo je však uvnitř i vně kostela omítané.

V místě, kde kdysi býval přívoz přes řeku Vltavu, který spojoval Štěchovice a Brunšov, dnes stojí most Dr. Edvarda Beneše. Most stavěný v letech 1937 - 1939 podle projektu Miloslava Klementa byl první mostní stavbou v Československu, která měla dva duté betonové oblouky (rozpětí 114 m), na nichž je zavěšena spodní mostovka. Zároveň se jednalo o první železobetonový most v Československu s rozpětím nad 100 m. Ve své době byl jako stavba významný i v evropském měřítku. Roku 2002 most bez poškození přestál stoletou vodu. Přesto nebyl několik dní přístupný, protože se přes něj valila voda. 

Vodní nádrž Štěchovice byla postavena v letech 1938 - 1944 jako druhá část Vltavské kaskády (podařilo se přesvědčit Hitlera, aby ji zařadil mezi strategické stavby). Hlavním účelem je regulace odtoku vody ve Vltavě. Součástí díla je také plavební komora pro lodě do výtlaku 1 000 t, překonávající rozdíl hladin 20,1 m. K výrobě elektrické energie slouží vodní elektrárna Štěchovice i s dvěma Kaplanovými turbínami o celkovém instalovaném výkonu 2x11,25 MW a také přečerpávací vodní elektrárna Štěchovice II

Spojení elektrárny s přečerpávací stanicí na temeni kopce Homole zajišťuje dvojité potrubí o průměru 1,7 - 2 m o délce 590 metrů, převýšení je až 219,5 metrů. Podél potrubí vede lanovka pro zaměstnance a je překlenuto lávkou pro chodce. Akumulačním zdrojem systému je nádrž pětiúhelníkového tvaru o ploše cca 5 ha, hloubce 10 m. 

Fáberka vznikla na místě starého vodáckého tábořiště objeveného za I. světové války při potoku Yukon. Pojmenována byla na počest převozníka Fábery, který zde měl přívoz a na protějším břehu dřevěnou kantýnu. Člen Vltavanu a milovník trampů, Fábera, se jakoby symbolicky nedožil zaplavení Svatojánských proudů. Při shrabování sena byl pojednou stižen nevolností a skácel se mrtev k zemi. Ranila ho srdeční mrtvice. Pohřben byl v pondělí na štěchovickém hřbitově. Zemřel 29. července  roku 1939. Fáberka se časem rozrostla o další sruby, a to především na stráních na obou březích, původně bezejmenného údolí, Yukonu. Ty je možno obdivovat v původní podobě dodnes. Dříve tu také kotvily hausbóty, přístaviště se jmenovalo Oregon City. 

Bývalá Fáberova kantýna
Bývalá Fáberova kantýna
Legendární převozník Fábera
Legendární převozník Fábera

Trampská osada Ztracenka - na levém břehu Vltavy, kde pod kopcem Kletecko končily poslední peřeje bývalých Svatojánských proudů, prochází Povltavská stezka naší nejstarší trampskou osadou, legendární Ztracenkou. Na starý vodácký kemp pod skálou, později nazvanou Mravenčí, jezdila stanovat parta šesti trampů - Divočáků už před I. světovou válkou. Nejprve mu říkali Vydří tábořiště, později podle povídky Breta Harta Tábor řvavých (Roaring Camp). Nakonec se v roce 1918 spojili s partou Hopsajících dervišů, kteří se scházeli na pražském Žofíně a společně založili opravdovou trampskou osadu. Tu pak o rok později přejmenovali podle filmové kovbojky Údolí Ztracené naděje (The Valey of Lost Hope) na Ztracenou naději. 

V zákrutu Vltavy vytvořila řeka písčitou pláž, kde stával charakteristický stožár s vodáckou vlajkoslávou, poblíž kterého se udávalo veškeré osadní dění, těsně u břehu na kraji lesa pak původní boudy. Současná osada musela být po jejím úplném zničení ledovou dřenicí (= jarní ledy) v roce 1940 a následném zatopením Svatojánských proudů celá nově postavena v lese nad zátopovým pásmem. Na Ztracenku, která se stala vzorem pro založení dalších trampských osad, se sjíždělo mnoho známých osobností z řad hudebníků, herců a sportovců, z nichž tu někteří zakotvili navždy. Nejznámějším osadníkem byl nejpopulárnější trampský textař a skladatel Jarka Mottl, který zde prožíval svůj trampský život 61 let. Jezdil sem i malíř Zdeněk Burian či komik Jaroslav Štercl. Na Mravenčí skále jsou 2 sloupy s cedulkami zemřelých členů Ztracenky a je zde rozptýlen jejich popel - proto je toto místo pro členy Ztracenky posvátné.

Osada Svatojánské proudy - toto místo začalo být prvními trampy obýváno již kolem roku 1910. V pozdějších letech zde začaly vznikat sruby a tím pádem i osady. Byly to např. Vatra, Margon nebo U Dvou šutrů a další. V roce 1982 se spojením těchto a dalších osad vznikla osada Svatojánské proudy. 

V zákrutu řeky Vltavy, pod vodní nádrží Slapy, leží Třebenice. První písemná zmínka o vesnici je už z roku 1055 v listině knížete Spytihněva II., který daroval její část (3 domy) Ostrovskému klášteru v Davli. Později patřila k panství Hradišťko a nakonec strahovským premonstrátům. Právě ve Strahovském klášteře byl opatem Kryšpín Fuk, který se proslavil tím, že provedl splavnění Vltav a umožnil poměrně bezpečné proplouvání Svatojánských proudů. O starobylosti této vesnice svědčí i její jméno. Slovní kmen "třeb" je v českých názvech poměrně častý, jedná se o místo ještě z pohanských dob a souvisí se žárovištěm. Jinak podle pověsti se prý Žižka, když táhnul na Prahu, ptal svých hejtmanů, co asi může být v těchto místech Jeden odpověděl: "Třeba nic".

Ačkoli jsou Třebenice blíže ke Slapům, patřily vždy do katastru Štěchovic, s kterými sdílely svůj osud. Bohem zapomenutá vesnička ožila ve 20. letech minulého století, kdy poklidnou hladinu života ve Svatojánských proudech rozčeřili trampové, kteří si u řeky postavili své sruby a dřevěné chaty. Velký zlom v historii Třebenic nastal při budování Slapské přehrady. Na staveniště u řeky se sjížděly stovky pracovníků, byly postaveny ubikace pro dělníky a řadové domky pro budoucí zaměstnance elektrárny. Tak přišla na svět druhá část vesnice, Nové Třebenice.

Prodloužením trasy parníků pod přehradu nastal další příliv výletníků, kteří začali navštěvovat nově vzniklou údolní nádrž. Dominantu okolí tvoří Dvořákův statek, který se tyčí vysoko nad řekou. Tato původně klášterní budova sloužila údajně k ubytování provinilých jeptišek. 

Dvořákův statek, rok 1910
Dvořákův statek, rok 1910

Když Třebenice, tak hospoda "U Taterů". Kdo tuto útulnou trampskou hospůdku pod lesem nenavštívil, nemůže říct, že by v Třebenicích někdy byl. Vždyť pamatuje původní obyvatele okolních chatových osad, její zdi slyšely písničky, které tady zpívával legendární trampský písničkář Jarka Mottl.

Hospoda "U Taterů", rok 1941
Hospoda "U Taterů", rok 1941

Dne 11. května 1889 vyznačil čerstvě založený Klub českých turistů (KČT) ze Štěchovic ke Svatojánským proudům svou první českou turistickou značenou trasu. Původní trasa dnes však mizí pod navážkou, silnicí a vodou Slapské přehrady. Ke skále Sedlo chybí cca 200 - 300 metrů. 

Trasa je vyznačena replikami původních značek z roku 1889. Turistické trasy nebyly totiž na úplném začátku značené tak jako dnes - čtyřmi různými barvami: žlutou, červenou, zelenou a modrou. Všechny trasy byly tehdy červené. Značka měla uprostřed větší červený čtvercový pruh, který byl lemován úzkými bílými proužky. Podoba turistického značení sice zůstala zachována, ale s tím, že se barevná část zmenšila, takže na dnešních značkách jsou všechny tři pruhy stejně široké. 

Stezka spojuje obě přehrady - Slapskou a Štěchovickou. Replika stezky vede přes zalesněný kopec skrz jelení oboru Třebenice. 

Když byl v roce 1888 založen Klub českých turistů, který si dal za svůj cíl a zároveň i do stanov, že zřizuje a označuje cesty, dal se ihned do práce a vypracoval seznam tras, které chtěl vyznačit jako první. Je zajímavé, že v tomto plánu je uvedena současná Cesta Vojty Náprstka nazvaná po jednom ze zakladatelů KČT, dlouho vydávaná za první vyznačenou trasu, ale není tam uvedena cesta do Svatojánských proudů. Pro vyznačení této trasy hovořila pravděpodobně oblíbenost výletů do Svatojánských proudů a její vyznačení bylo impulzivní. 

Dne 11. května 1889 se vypravilo "první označovací družstvo KČT" vedené arch. Vratislavem Pasovským do Štěchovic, aby zajistilo podmínky pro zřízení cesty Štěchovice - Svatojánské proudy. Prošli tzv. "starou cestu" kudy chodili výletníci již řadu let, ale protože se jim nelíbila, rozhodli se projít ještě cestou jinou, a to přes Červenou horu. Nakonec bylo rozhodnuto, že bude vyznačena nejen "stará cesta", ale že bude zároveň zřízena nová cesta s pěknými výhledy z úbočí Červené hory. Označovací družstvo se spojilo s majiteli pozemků, domluvilo vše potřebné, a to i výstavbu nové cesty přes Červenou horu, kterou zabezpečil majitel slapského panství hrabě z Aichelburgu. Dne 9. července se "první označovací družstvo" do Štěchovic vrátilo, cesty opatřilo značkami a orientačními tabulkami. 

Obě první vyznačené trasy se setkávaly na rozcestí Kolna, odkud sestupovaly k Hořejšímu slapu Svatojánských proudů. Když se v roce 1943 zavřela nad Svatojánskými proudy vodní hladina, zájem o Proudy prudce klesal a tak byly turistické trasy vedoucí přes Svatojánské proudy málo využívány. Bylo to způsobeno i tím, že pravý břeh Vltavy byl zabrán vojsky SS jako cvičiště. Když se v roce 1949 začaly přípravné práce na výstavbu Slapské přehrady, zájem o Svatojánské proudy nakrátko vzrostl. Protože však vedla stará cesta na staveniště přehrady a následně došlo k jejímu částečnému zatopení a KČT byl tehdejším režimem zlikvidován, postupně se na první trasu vyznačenou KČT zapomínalo. Již v 50. letech 20. století se ve značkařských příručkách začalo psát o tom, že první trasa byla zatopena vodami Štěchovické přehrady stejně jako Svatojánské proudy. To se změnilo až v roce 2005, kdy se člen KČT a zájemce o Svatojánské proudy a historii turistiky p. Z. Jirásek začal zabývat tím, kudy první trasa vedla. V roce 2007 došlo ke znovuobjevení trasy, v roce 2014 byla otevřena Replika první trasy u příležitosti 125. výročí od jejího vyznačení, kde se na naučných informačních cedulích dočteme podrobnosti nejen o zřízení této historicky první turistické trase, ale i o splouvání Vltavy. 

Když sv. Václav vyhlásil v roce 920 Vltavu jako svobodnou silnici na vodě, byla lodní doprava v Polabí již v plném proudu. Hlavní překážkou pro dopravu zboží po Vltavě bylo malé osídlení Povltaví a hlavně její malá splavnost zapříčiněná velkým množstvím nebezpečných proudů plných balvanů a skal. Hlavně Svatojánské proudy byly velmi nebezpečné a pro plavce skoro nepřekonatelné. Protože však potřebovala Praha velké množství dřeva, soli, ale i dalšího zboží, které se dopravovalo na vorech, bylo rozhodnuto za vlády císaře Ferdinanda I., prvního Habsburka na českém trůně, o splavnění Vltavy a dopravě soli v člunech, tzv. solních cílách. 

První splavňovací práce byly zahájeny v roce 1547 a trvaly do roku 1550. I když 28. září 1550, na den sv. Václava, vyplula z Budějovic do Prahy první loď s nákladem 125 beček soli, zůstala Vltava ještě dlouho pro plavce nebezpečná. Krátce po zahájení plavby se však ukázalo, že lodě nejsou schopny potřebné množství soli do Prahy dopravit, a to hlavně pro zdlouhavý zpětný vlek lodí. Proto byla lodní doprava omezena jen na úsek z Budějovic do Týna. Poté byly bečky se solí přeloženy na vory, které proplouvaly Týnem a ty povinně zajišťovaly dopravu až do Prahy.

Slibně se rozvíjející dopravu soli a jiného zboží po Vltavě přerušila třicetiletá válka. Až císař Ferdinand III. se začal krátce po svém nástupu na trůn zabývat možností zlepšení podmínek pro vodní dopravu. Největší překážkou plavby byla skaliska v řece nad Štěchovicemi, která vytvářela mohutné proudy, tehdy zvané Vltavské, Skalní, Štěchovické, nebo jen Proudy. Skoro nepřekonatelnou překážkou byla mohutná skála mezi Slapy a Třebenicemi, nazývaná Sedlo, která tvořila Hořejší slap a přehrazovala bezmála celou řeku. Nad skálou v ohybu řeky se vytvářelo jezero, jehož voda se s hukotem drala přes skaliska a úzkými skalními průrvami. Jediná možná cesta, kudy proplout, byla úzká průrva mezi skálou a břehem, které plavci říkali Hrdlo. Nebylo to však jednoduché. Mnoho vorů i lodí se zde rozbilo a stovky plavců zde zahynuly. Další nebezpečné místo hned následovalo - byl to Dolejší slap, který tvořilo uprostřed řeky skalisko zvané Kubíček. I zde ukončilo svou plavbu mnoho plavidel a další nebezpečná místa následovala. Tento úsek Vltavy patřil k panství Hradišťko, které se v roce 1638 stalo majetkem Strahovského kláštera. Jeho opatem byl rodák z Olomouce Kryšpín Fuk (narozen pravděpodobně v roce 1585), který nabídl císaři Ferdinandu III., že úsek dnešních Svatojánských proudů splavní.

Ještě v roce 1640 připravil Kryšpín Fuk vše potřebné, včetně podrobné mapy a v březnu 1641 vyjel s dělníky, potřebným nářadím a materiálem do Proudů. V Proudech se pustili do práce, odstranili hlavní plavební překážky a pověstnou skálu Sedlo částečně rozstříleli. Plavební dráha se zčásti uvolnila a již v květnu byla vykonána úspěšná zkušební plavba. Kryšpín Fuk byl za své zásluhy povýšen do šlechtického stavu s přídomkem "z Hradiště".

V roce 1643 nechal Kryšpín Fuk zhotovit u kameníka Campiona oblý kamenný sloup z tvrdého pískovce zakončený železným císařským orlem, jako památku na zásluhy Ferdinanda III. o splavnění Vltavy. Sloup, který byl označován jako Ferdinandův, ale také Solný či Regulační, byl vztyčen v srpnu roku 1643 na skalisku Sedlo, čili Hořejším slapu. Na dvou stranách čtverhranného soklu jsou latinské nápisy. Zní po přeložení asi takto:

"Bohu Nejlepšímu a Největšímu. Na paměť mocného císaře Ferdinanda III., s jehož ochranou a nákladem Vltava splavnou učiněna byla léta 1643."

"Prací F. Kryšpína z Hradiště, opata strahovského, želivského a milevského a visitátora řádu."

Opat Kryšpín Fuk zemřel v roce 1653. Vrcholek sloupu je zakončen barokní hlavicí s vytesanými zpěněnými vlnami. Z jejího středu vystupuje železná tyč, na níž byl umístěn železný císařský orel, symbol nenáviděného habsburského mocnářství. V roce 1918 byl orel ze sloupu sejmut a vhozen do Vltavy, aby se již nikdy na své místo nevrátil. 

K příležitosti blahoslavení Jana z Nepomuku v roce 1721 byla v Proudech poblíž skály Sedlo s Ferdinandovým sloupem postavena v roce 1722 jeho socha. V roce 1729 byl svatořečen a od té doby se Proudy začaly postupně nazývat Svatojánské. Socha sv. Jana Nepomuckého, patrona loďařů a vorařů, byla pravděpodobně zhotovena ze špatného pískovce, a tak musela být v roce 1890 restaurována. Její stav se však zhoršoval nadále, a tak došlo v roce 1908 k její výměně. Novou sochu nechal zhotovit u sochaře Čeňka Vosmíka strahovský opat Method Zavoral. Původní socha byla údajně zakopána v řečišti a na jejím místě, na původním podstavci, byla vztyčena nová socha. Před napuštěním Slapské přehrady byly socha sv. Jana Nepomuckého a Ferdinandův sloup odstraněny a po její dostavbě přeneseny pod hráz, kde jsou dodnes. 

Hluboké, romantické údolí nedaleko Prahy s dobrodružnou plavbou výletní lodí lákalo turisty skoro 80 let. Lákalo však nejen turisty, ale i skauty a hlavně trampy, kteří si na březích řeky a ve skalních rozsedlinách stavěli své chaty.

Oblíbené výlety do Svatojánských proudů skončily, milovaná místa zaplavila voda Velké řeky - Vltavy a nám zbylo několik vzpomínek pamětníků, krásných vět o tomto kraji v turistických průvodcích a pár zažloutlých fotografií. 

Rozlučme se tedy několika větami ze stařičkého turistického průvodce:

"... Hluboce dojati zažitými dojmy, na duši osvěženi a posíleni vystupujeme z lodi opět na břeh ... Slunce již sklání se za mohutnou Homoli, stíny se prodlužují a milý chlad po parném dni vane k nám od řeky. Jen neradi kráčíme k parníku, jenž dopravit nás má k domovu ... Stojíme na palubě a posledním pohledem loučíme se s místy, kde duch náš nesmazatelných zažil dojmů. Jakoby nás něco vábilo: Vrať se, vrať! ... A také neříkejte? Sbohem, sbohem čarokrásný kraji! Spíš rcete prostě: Na shledanou!"