Studna

Jeden z nejznámějších případů české kriminalistiky, zfilmovaný v seriálu Třicet případů majora Zemana pod názvem Studna, se stal v únoru 1968 ve Vonoklasech u Prahy. K neštěstí došlo v noci z 12. na 13. února 1968.

"Dne 13. 2. 1968 kolem 4:00 hod. bylo oznámeno požárnímu sboru v R., že v obci V. hoří obytný domek čp. 96, ve kterém bydlel Stanislav J. se svou manželkou Marií a synem ing. Stanislavem J. Při výjezdu na místo požáru požárníci zjistili, že z rodiny J. se nikdo v okolí hořícího domku nezdržuje. Při hašení požáru a při předběžném ohledání místa, které prováděli příslušníci obv. odd. VB R., byly zjištěny stopy krve na krytu studny, přiklop studny byl odkrytý a položený vedle studny. Později se zjistilo, že ve studni je mrtvola Stanislava J.

Současně bylo oznámeno, že v obci Č. u plotu před domem M.S. byl nalezen sedící ing. Stanislav J., který byl těžce zraněný a vysílený, a že byl dopraven do nemocnice v Z. Po lokalizaci požáru byla v ložnici v 1. patře shořelého domku nalezena značně ohořelá mrtvola ženy, ve které byla později zjištěna manželka Stanislava J. Marie. Na zahradě bylo pořezáním kmenů poškozeno 28 ovocných stromků a částečně poškozeny včelíny."

Na adrese Ke Strouze 96 ve Vonoklasech, kde rodina Jelínkových bydlela, dnes bydlí rodina Pohořalých. Tehdejší vzdálený bratranec Stanislava Jelínka staršího, Miloslav Pohořalý, dům po několika měsících (snad červen / červenec) koupil jako spáleniště, byly zde trosky. Dům zboural a postavil ho znovu vlastníma rukama. A studna už zde také není, zasypal ji a stromy vysázel nové. Ty poškozené, s oloupanou kůrou, uschly. Kriminalisté tenkrát po něm chtěli, aby proséval popel. Dělal to asi půl dne a pak toho nechal s tím, ať si to dělají sami. 

Zahrada i hořící dům byly zamčené a kolem domu nikdo nebyl. Po uhašení domu našli vyšetřovatelé v domě ohořelé tělesné ostatky Marie Jelínkové (nar. 20. ledna 1914) a ve studni utopeného Stanislava Jelínka staršího (nar. 28. srpna 1911). Stanislav Jelínek mladší (nar. 12. června 1939) nejprve ukazoval na někoho třetího jako vraha, později udal, že vrahem byl Stanislav starší. Otec měl prý strach z toho, že kvůli incidentu se sousedy, při kterém došlo na nože a těžká poranění, bude odsouzen do vězení. Takto byl případ uzavřen. 

Dohady ale přetrvávají dodnes. V roce 2014 se ozvala příbuzná Jelínkových Marie Vrbová, která má za to, že vrahem je Stanislav Jelínek mladší. "Paní Jelínková byla moje teta. Chodila k nám na návštěvu. Když mi bylo přibližně jedenáct let, tak chodit přestala. Strýc jí to zakázal. Začala jsem chodit já k nim. Bylo to vždycky, když jsme dělali zabijačku. Jelínkovi nechovali prasata, měli jen králíky a slepice. Když jsem tam byla asi podruhé nebo potřetí, tak jsem si všimla, že má teta pod zástěrou sekerku. Ptala jsem se jí proč, ale neodpověděla mi. Necelý měsíc předtím, než se stala ta tragédie, jsem tam šla znovu. Teta mi říkala: "Maruško, přijď zítra pro bandasku a prosím, řekni mamce, ať sem přijde. Potřebuju jí něco říct, protože jinak se něco stane." Ale maminka se u ní zastavit už nestačila. Musel to udělat Slávek mladší. Nějaký čas předtím jsem si hrála se sestřenicí na poli u vesnice a přišel tam s dvoukolákem. Chtěl po nás, abychom mu pomohly s nakládáním balíků. Já jsem mu naložila tři balíky a byla jsem zvědavá proč, protože oni neměli zvířata a slámu nepotřebovali. Ptala jsem se ho, na co to má, ale on mi řekl, ať se nestarám. Nevím už přesně, ale mám pocit, že jsem se ho ještě ptala, kdy si můžu přijít pro bandasku. On mi na to řekl něco v tom smyslu, ať k nim už nelezu, že už svou tetu neuvidím, ať neotravuju. Podle mě v tom byly ty sousedské spory. Ale nikdo mi nevymluví, že v tom Slávek mladší neměl prsty. To, co se o tom napsalo, je totální nesmysl. Teta se jich bála obou. Slyšela jsem, jak na ni oba křičeli. Pro mě prostě Slávek zabil tetu. S tátou se potom pohádali, že to tak nemuselo být, že se to mohlo vyřešit jinak. Porvali se mezi sebou a on ho zabil. Já neříkám, že strejda byl svatý. Strejda svatý nebyl. Ale tetu by nezabil."

Svědectví druhé neteře, Anastázie Gartové:

"Jelínkovi byli uzavřená rodina. Slávek mladší byl takový štíhlý a jeho tatínek o něco menší, takový šlachovitý. Pamatuji si, že Slávek kulhal. Napadal na jednu nohu a teta říkala, že měl obrnu v dětství. Teta k nám chodila na návštěvy. Ona byla sestřenice našeho tatínka. Na návštěvách si na svou rodinu stěžovala. Říkala, že to má s mužem a se synem těžké, něco v tom smyslu, že nemá moc hezký život. Já je viděla vždycky jenom v autobuse, když jsme jezdili do práce. Já jsem se spíš za ně styděla, protože oni si v tom autobusu vykali a mně to bylo hrozně trapné. Vím ještě, že měli obrovské spory se svými sousedy. Ale mám dojem, že za tím vším nebyly jen sousedské spory. Podle mě to mohlo mít souvislost se Slávkem mladším. On byl nějaký odborník na atomovou fyziku. I když bych to do něj moc neřekla, že by to udělal. On byl svým způsobem podivín, protože se věnoval jenom té práci, co dělal. Ale nevím."

Vyšetřovací spis k případu ale kamsi zmizel a léta zůstalo jen u pochybností.  

Svědectví policisty na místě:

"Já byl v té době začínající mladík, takže mě tehdy spíš starší kolegové používali k úkolům, jako bylo něco někam odvézt a podobně. Byl jsem u toho, když vytahovali tělo pana Jelínka ze studny. Tenkrát mi bylo líto hasičů, kteří do té studny museli vlézt. Ale také se mi nezdálo, že by ochrnutý člověk přepral svého zdravého otce a ještě vylezl ze studny. Takové experimenty, které se dnes dělají v těch skružích a v bazénu, se tehdy nedělaly. Vzpomínám si ale, že se o tom případu na poradách hodně mluvilo. Major Strouhal, který to tehdy vyšetřoval, o tom ale nemluvil nikdy. Pochopil jsem, že ho asi zpacifikovali estébáci, protože dostali befel z Moskvy, že jak to bylo doopravdy, nesmí vyjít ven, takže se to prostě tak nějak zamlžilo. Kolegové zjistili, že mladý Jelínek byl velice šikovný chemik, který potom dělal něco v Moskvě, pak dělal v našem vojenském ústavu. Jsou dohady, jestli vymýšlel nějaké bojové látky nebo jestli obranu proti nim. Tím spíš mě nepřekvapuje, že se ztratil vyšetřovací spis. Je dost dobře možné, že všechny ty dokumenty, leží v Moskvě." 

V dosud neuspořádaném fondu prokuratury ve Státním oblastním archivu v Praze se nyní podařilo k případu objevit spis prokuratury. Obsahuje z větší části jen procesní dokumenty, týkající se lhůt k došetření. Ve spisu se ale dochovaly i přepisy výpovědí Stanislava Jelínka mladšího. A z nich nově vyplývá, že svou výpověď změnil hned dvakrát. 

V první verzi líčil, že se ho pokusil usmrtit někdo neznámý, když byl u studny pro vodu. "Na to jsem se chtěl otočit vlevo a vzít konev a přelít do ní vodu z okovu. To jsem však již neudělal a najednou mě někdo zezadu chytil za hlavu a tlakem mě držel za temeno hlavy, že jsem nemohl hlavou pohnout ani doleva, ani doprava. Současně přitom jsem ucítil, jako když mě někdo rozpáleným drátem přejede pod krkem. Klesl jsem na kolena, takže jsem koleny klečel na okraji krytu studně. Levou rukou jsem se zachytil za prázdnou konev, snad jsem se s ní chtěl bránit, ale vtom jsem pocítil, že jsem někým říznut do levé ruky na vnitřním předloktí. Cítil jsem toto říznutí několikrát. (...) Jak jsem u studně klečel, mě někdo zezadu strčil do zadku, takže jsem se převážil a po hlavě jsem padal do studně," tvrdil Jelínek ve své první výpovědi. 

Jenže kriminalisté zjistili, že vědro, se kterým byl Jelínek podle svých slov pro vodu, stálo po celou dobu v domě. Stanislav mladší tedy začal nově tvrdit, že ho pořezal a hodil do studny otec. "Když jsem přišel ke studni, klekl jsem si na rohož, o které jsem dříve uváděl, že jsem na ní stál. Otec stál za mnou a já jsem byl opřen rukama o kryt studny. Otec mě nejprve řízl pod krkem a pak ještě na ruce, za kterou mě držel. Ruku jsem měl zkroucenou za záda. Pamatuji se velmi přesně, že jsem do otvoru studny byl nakloněn tak, že jsem byl hlavou až téměř do samého otvoru," zněla druhá verze výpovědi. 

Ani tato verze se neukázala jako pravdivá. Soudní znalec z charakteru poranění jednoznačně usoudil, že zranění si musel Jelínek mladší způsobit sám. A tak přišel syn se třetí verzí. "Otec sáhl do kapsy a vyndal kapesní zavírací nůž. Já jsem mu jej chytil, nůž byl otevřený, chytil jsem jej pravou rukou za střenku, předklonil jsem se nad otvor do studny, který předtím otec odkryl a chtěl jsem si propíchnout hrdlo. Neměl jsem k tomu dost odvahy, tak jsem se několikrát zranil špičkou nože na krku a nakonec jsem přejel nožem od levého ucha k pravému po krku. Pak jsem si klekl na kolena již těsně u otvoru, vyhrnul jsem si levý rukáv u blůzy i košile a třikrát jsem se řízl přes levou ruku," vypověděl na třetí pokus.  

Nejděsivější okamžik ale měl nastat ve studni samotné, když otec údajně spadl na svého syna, a když se vynořil a zjistil, že syn ještě žije, pokusil se ho utopit. Podle výpovědi Jelínka mladšího došlo na zápas o život. Studna na pozemku u vyhořelého domu byla ovšem podstatně užší než ta v televizním seriálu. Vyšetřovacím pokusem a počítačovou animací se již před časem ukázalo, že 80 centimetrů široká studna nejenže neumožňuje zápas mezi otcem a synem, ale že člověk, který do studny padá jako druhý v pořadí, srazí toho prvního pod hladinu a nedá mu šanci přežít. Pokud byl Jelínek mladší ve studni, musel v ní být tedy jako druhý. Podle dostupných dokumentů však kriminalisté šířku studny vůbec neřešili. Možná i proto, že Stanislav Jelínek mladší byl vážený jaderný vědec, později pracující v tehdejším Sovětském svazu. Navíc měl po dětské obrně postiženou jednu ruku a jednu nohu. Ven ze studny by se tedy musel dostávat jen s velkými obtížemi. 

Z nově objeveného dokumentu je tak patrné, že Jelínek mladší v první i ve druhé výpovědi žádný zápas ve studni nezmiňuje. Zpočátku tvrdil, že bezvládné otcovo tělo spadlo do vody a šlo okamžitě ke dnu. Pokus otce o zavraždění syna se v jeho výpovědi objevil až poté, co kriminalisté vyvrátili Jelínkovo tvrzení, že ho pořezal otec. Jelínek později tvrdil, že s druhou verzí přišel kvůli tomu, že se za svůj pokus o sebevraždu před kriminalisty styděl. 

Svědectví dokumentaristy Vratislava Horáka z roku 1999:

"Ti lidé, kteří to udělali jeho rodičům, ještě žijí. Tvrdil, že má hrozný strach, že by to udělali i jeho rodině jako pomstu. Pídili jsme se i po motivu. Podle mě to začalo už někdy v roce 1966, kdy dostudoval jadernou fyziku. Začal dělat na nějakém projektu, o kterém nebylo jasné, co bude vlastně ve výsledku obnášet. Dokonce jsme našli i nějaké stopy po té jeho práci v Řeži - a že o tu jeho práci projevil zájem institut jaderného výzkumu ve Spojených státech. Prý mu nabídli, že by tam okamžitě mohl pracovat. To byl tuším konec roku 1967. Zájem o něj měli i Rusové, ale on se rozhodl pro ty Spojené státy. To si myslím, že byl začátek všeho toho, co se potom odehrálo u nich doma. Co vím ze samotného vyšetřování, tak vyšetřovatelé Veřejné bezpečnosti tenkrát byli od toho případu odstaveni. Věnovala se tomu jenom Státní bezpečnost. Přímo ti kriminalisté nám potvrdili, že v tom spáleništi našli ohořelý průkaz někoho ze Státní bezpečnosti. Než to stačili prozkoumat, tak jim to všechno sebrali a vyhodili je od toho. Major Strouhal byl v té době už po smrti, ale mluvil jsem s jeho synem, který nám přinesl zápisník svého otce. V tom zápisníku jsme našli záznamy, kdy mu brali ten případ. On z toho byl docela nešťastný, protože tam popsal, že to bylo poměrně jednoduché. Tam bylo tolik nasekaných chyb, že by se k těm pachatelům dostal. Dokonce jsme našli jednoho vyšetřovatele Státní bezpečnosti, kterému v té době bylo asi pětasedmdesát let. On nám nepřímo potvrdil, že skutečně ta Státní bezpečnost měla zájem na tom, aby se to zaprvé nevyšetřovalo a aby ten Jelínek byl skutečně zastrašen a donucen ke spolupráci." 

Je tu ale ještě rvačka se sousedy. Dne 7. listopadu předcházejícího roku se Jelínkovi dostali do fyzické potyčky se dvěma sousedy na autobusové zastávce. Při rvačce došlo i na nože a všichni její účastníci skončili v nemocnici. Případ se vyšetřoval. A Stanislav starší měl na následující den předvolání k výslechu. Stal se blížící se výslech spouštěčem tragédie? 

Svědectví zasahujícího hasiče Jiřího Vondráčka:

"Byla tady vysoká ohrada asi tak přes tři metry, takže jsme si přistavili žebřík a já jsem lezl nahoru. V tom někdo přišel a říkal, ať dáme pozor, že měli psa. To už jsem letěl dolů. A co si pamatuju zcela určitě, že jsme nerozbíjeli dveře. Zevnitř šlo otevřít a natáhli jsme hasicí proud skrz vrátka. Když jsme ten požár lokalizovali, tak dorazili hasiči z Prahy a ještě jsme ten oheň likvidovali. V dopoledních hodinách postupně začali dojíždět příslušníci. Nevím, jestli Veřejné nebo Státní bezpečnosti. Nebylo to normální, protože u jiných ohňů, kde byly nějaké oběti, tak přijeli dva okrskáři, po nich nějaký 2-3 kriminalisti, a to bylo všechno. Tady se během toho dopoledne vystřídalo asi 40 lidí. Byla to velká černá auta a ty uniformy to byly poměrně vysoké šarže. Uvnitř domu byly veškeré hořlavé věci shromážděné na takové hranice. Dokonce snad vytrhaná okna a futra. Od toho všeho byla vysypaná cestička jako doutnák až k té studni. Nevím už, jestli to bylo z pilin a jestli to bylo vyhořelé. Na zahradě byly pořezané stromky. Měly poškozenou kůru tak, aby na jaře zašly. Celý ten dům, celá zahrada byly vlastně připravené na to, aby po Jelínkových vůbec nic nezbylo. Uvnitř domu jsme potom našli značně ohořelé lidské tělo. Zcela určitě si pamatuju místnost se skříní a vytrženým oknem. Tam se našel deník, po kterém se někteří z těch pánů velmi pídili. Když ho dostali, uspokojení odjeli a bylo hotovo. Čí to byl deník, nikdo neví. Trochu lituji, že jsme se do něj tenkrát nepodívali. Ale náš osud by potom asi byl jiný. Ještě dopoledne jsme vytáhli tělo pana Jelínka ze studně. Lezl jsem dolů a vyvazoval jsem ho. Vzpomínám si, že když jsme ho dostávali ven, tak nám to moc nešlo. Tahali jsme čtyři a na to, jak byl drobné postavy, tak to šlo docela obtížně. Na ruce byly vidět řezné rány a hodinky. Mysleli jsme si, že zjistíme, v kolik tam skočil. Pak jsme ale zjistili, že pořád jdou a jdou přesně. Dost jsme se tomu tehdy divili. Hodně mě překvapilo, že nás všechny hned na místě zavázali mlčenlivostí. To po nás u jiných ohňů nikdy nikdo nechtěl. Matně si vzpomínám, že jeden ze sousedů říkal, že Jelínkovi měli snad den předtím návštěvu, nějaké tmavé auto se dvěma muži. 

Já jsem se potom ještě zúčastnil toho vyšetřovacího pokusu, jestli se ten Stanislav Jelínek mladší mohl dostat sám ze studně. Já tehdy měřil metr osmdesát a vážil nejméně 80 kilo, tak se mi to podařilo. Otázku, jestli se to mohlo podařit i člověku po obrně, jsem si nekladl. Řekl jsem si jen, že pud sebezáchovy dokáže s člověkem udělat divy."

Z korespondence Stanislava Jelínka:

"Ty tři měsíce v Moskvě jsem se neflákal ani nesabotoval, a když jsem se v září 1970 loučil, tak řekl stručně akademik Viktor Michajlovič Ždanov: "Stačí jedno slovo, já zvednu sluchátko a KGB vše zařídí. Doma zmizíš z evidence atd." Jenomže bylo pozdě. Já již přes rok chodil s čistým průstřelem srdce od jedné slečny učitelky z Brandýsa n. L. Akademik Ždanov mi řekl asi tři věty, které jsem nikdy nepoužil, ale jedenkrát jsem při výslechu na krajské správě StB chlapcům naznačil (asi 1974), že se nedám zahnat až na hranici smyslů jako můj nebožtík táta. Já měl u nás až do sametové revoluce zákaz výkonu povolání bez ohledu na vzdělání. Dělal jsem oficiálně knihovníka a neoficiálně tlumočníka pro naše komunistické šéfy, podle potřeby ruštinu slovem a angličtinu písmem. Když došlo k "předání moci", byl lidem zvolen nový ředitel, ale nic se nezměnilo, jen StB tam již nechodila. Pak přijel z USA opravdový kapitalistický šéf, který byl jmenován do funkce ředitele, a nastalo opravdové "uklízení", až došlo na mě ve sklepení - sklad knih. Druhý den (1. června 1992) jsem přeskočil několik pater a skončil u něho na sekretariátu. Nyní přátelé k České televizi a k Zemanovi. ČT by dostala ode mne souhlas s natáčením i nějaké strohé informace (fakta) již loni v březnu, kdyby mi vyplatila požadovanou částku milion korun. Nezaplatili - souhlas nedostali. Musí se tedy národ pobavit s tím, co již dříve natočil režisér Jiří Sequens. City už nemám. Ty ze mě vymlátilo slavné StB - jsem dnes jenom obchodník."

Stanislav Jelínek starší měl v mládí blíže neurčené duševní problémy, kvůli kterým ho zprostili vojenské služby. Duševními problémy (zděděnými) trpěl i jeho syn. Jelínek starší pracoval v Jance Radotín, byl stavitel. Paní Jelínková na jaře sbírala petrklíče, které potom prodávala na nádraží. Dokázala jich nasbírat i tři stoly. I za tu jejich obrovskou píli je sousedi nenáviděli. Stanislav Jelínek mladší se později oženil, nějakou dobu pracoval v Moskvě, poté i na vojenském pracovišti v Těchoníně ve východních Čechách. Až do svého důchodu pracoval v Ústavu experimentální medicíny Akademie věd. Bydlel v pražských Letňanech (Tupolevova 501, Praha 9 - Letňany) a u Mělníka měl zahrádku. Zemřel v nedožitých 64 letech dne 1. září 2003, pochován je na Moravě v hrobce rodiny své manželky (snad Šaratice u Brna).

Svědectví sestřenice (rodina Dekastellových, tedy sestry paní Jelínkové):

"Chodila jsem k Jelínkovým jako malá holka. Paní Jelínková byla sestra mojí maminky. Podle mě byla za vším sousedská závist. Tam byly dlouhodobé spory už od té chvíle, kdy si tam koupili pozemek a postavili dům. Sousedi měli Jelínkovy za vetřelce a záviděli jim, že chlapec z chudých poměrů mohl vystudovat. Byla to obyčejná závist. Celé to začalo tím, že jeden ze sousedů se pokusil Marii znásilnit. Když se mu to nepodařilo, rozbil jim dveře. Slávkovi mladšímu, který byl postižený po obrně, nadávali do chcípáků a do mrzáků, že takoví lidé si nezaslouží žít. Pamatuji si, že jsme si jednou sedli pod višeň a oni po nás házeli kameny. Ten plechový plot tam strýc dal také kvůli tomu, že skrz plot útočili vidlemi na psa. Co to proboha bylo za lidi? V takovém prostředí se opravdu nedalo žít. Vyvrcholilo to listopadovou potyčkou u autobusu. Den po smrti Jelínkových měl jít strejda k soudu. Vím, že z toho měl velký strach. Soudu vůbec nevěřil. Bál se, že ho svým vlivem prostě utopí. Bál se i přesto, že řidič autobusu, ze kterého Jelínkovi ten večer vystupovali, by svědčil v jeho prospěch. Přisvědčil by, že Jelínkovi byli napadeni sousedy, když vystupovali z autobusu. Velmi mě zaráží, že nikde nebyla zmínka o psu. Ten totiž venku nebyl. Brali jsme si ho my. Byli jsme tam vlastně hned ten den ráno. Vzpomínám si, že u studny stál muž v klobouku a černém kabátu. Manžel tehdy dělal psovoda na Bartolomějské. Můj muž řekl, aby psa pustili, a ten začal běhat mezi domem a rohem zahrady. Když se to stalo, musel být zavřený v domě. Měl poraněnou hlavu nad jedním okem. Když ten pes začal běhat k rohu, tak nás z toho místa vyhodili. Najednou jsme se tam prostě nesměli vůbec pohybovat a museli jsme odejít. Ale ani po smrti Jelínkových nebyl pokoj. Psa jsme měli doma na dvoře. Ten pes by nikdy nikomu neublížil. Přesto k nám snad obden chodila paní z národního výboru, že jim volají z Vonoklas, že tam pes běhá. Byl to úplný nesmysl, pes byl v tu chvíli u nás doma a paní z národního výboru ho viděla. Těch stížností bylo ale potom tolik, že jsme toho psa museli nechat utratit. Tak kdo měl čisté svědomí? Po tom, co se to stalo, bydlel Slávek u nás. Moji rodiče ho oblékli a dali mu všechno. Jeden z bratrů se ale potom postaral o to, že Slávek musel do psychiatrické léčebny. Můj tatínek mu potom podepsal revers a vzal ho z léčebny zpět. Potom byl nějakou dobu ještě u nás, než odešel na ubytovnu. Všichni se Slávka tehdy stranili. Vůbec bych se nedivila, kdyby ho kvůli té jeho kariéře Státní bezpečnost nějak vydírala. Ale pokud jde o tu studnu, tak věřím, že z ní vylézt mohl. Sám nám ukazoval, jak to dělal. Říkal nám, že když mu to tatínek udělal, že se do něj vlila neuvěřitelná energie. Jak kdyby ho prý někdo nabil elektřinou. Měl záda, ruce i nohy sedřené, ještě jsme ho tu ošetřovali. Slávek ale vlastně až do poslední chvíle, než zemřel, neřekl, jak to bylo. Pamatuji si, že nám volal prvního září 2003 někdy ráno a odpoledne už byl po smrti. Pomáhal vnučce s angličtinou. Ještě ten den nás prosil, ať ji do ničeho v jejím životě nenutíme. Také jí popřál mnoho štěstí a úspěchů. On vlastně před smrtí trochu naznačil. Neřekl to úplně konkrétně, ale řekl, že jeho tatínek nechtěl, aby žili v tomhletom."

Posledním žijícím policistou, který případ ve Vonoklasech vyšetřoval, byl major Karel Malý. Sloužil na odboru vyšetřování krajské správy Sboru národní bezpečnosti v Praze. "Naši skupinu pěti lidí tehdy vedl major Josef Strouhal. Dal dohromady speciální tým, zapojil i místní kriminálku, soudní znalce z oboru biologie i psychologie a psychiatrie. Byla to slušná řádka lidí," řekl. Podle jeho svědectví na vyšetřování dělal každý, kdo měl ruce a nohy. "Já měl na starosti krevní stopy a psychiku obětí i zatím neznámého pachatele," upřesnil Karel Malý. O DNA tehdy věděl málokdo, pracovalo se s krevními skupinami. Alfou a omegou policejní práce bylo ale především dokonalé zmapování místa činu. "Tělo mrtvé ženy nám nic neprozradilo, bylo na uhel. Ale ve studni i na jejím hrazení jsme našli krevní stopy, silné stříkance. Nakonec se ukázaly pro objasnění rozhodující." Syn manželů Jelínkových, který přežil, totiž tvrdil, že vše má na svědomí neznámý muž. On prý zabíjel, jeho pobodal a snažil se ho také - jako otce - utopit ve studni. Jelínek mladší, slabý muž s trvalými následky po dětské obrně, s ním prý bojoval, ze studny vylezl a doplazil se až do Černošic. "My jsme ale na místě činu našli krevní skupinu pouze členů té rodiny. Nikdo cizí se tam pohybovat nemohl, to bylo jasné," potvrdil Karel Malý.

Policisté prokázali, že oheň v domě byl založen na dvou místech hnojivem Travex, silnou hořlavinou, a také našli dva kapesní nože, otcův a synův, s krví obou na čepelích a také synovu košili s otcovou krví. "K boji tam určitě došlo, ale mezi nimi," vysvětlil kriminalista. Vzpomínal, že Jelínek mladší viditelně nechtěl, aby podezření padlo na jeho otce nebo celou rodinu. Proto měnil výpovědi. "Jeho psychika byla jasně narušená, profesor Raboch nám hodně pomohl. Přečetl mladého Jelínka jako knihu." Ten nakonec podrobně popsal, co se stalo.  

"Samozřejmě jsme hledali motiv," vysvětlil Karel Malý. Ukázalo se, že Jelínkovi se sousedy vlastně válčili. Brali jim prý drůbež, dělali naschvály, hádali se, a dokonce se s nimi i prali. V listopadu 1967 při potyčce Jelínek starší pobodal dva sousedy a měl být trestně stíhán. "Asi právě tohle bylo rozhodující, tíseň v rodině vyvrcholila ponorkovou nemocí, vzájemným podezříváním, zda při sobě budou stát i u soudu a jak budou ve Vonoklasech dál žít," usoudil kriminalista. Otec rodiny prý v té době propadal depresím, bál se vyšetření svého duševního stavu. Nakonec vraždil.