cz

... středověké cesty

30.01.2021

V raných obdobích lidstva u lovecko-sběračských komunit bylo motivem pohybu a cestování sledování migrace zvěře. Později byl účelem cestování obchod - keramika, mušle, sůl, jantar, šperky, mince ... Náklad se původně přepravoval přenášením nebo smykem. Významné pokroky v dopravě a cestování lze zaznamenat především v pozdní době kamenné, kdy se kvalita cestování výrazně posunula díky domestikaci koně a vynálezu vozu - čtyřkoláku s korbou. Právě vynález vozu si vyžádal nutnost existence udržovaných cest a dlouhodobě užívaných tras a dopravních koridorů. Významnou skupinou uživatelů cest byla také vojska. 

Výraznou proměnou prošla síť komunikací během období vrcholně středověkých proměn českých zemí ve 13. století, a to především díky vzniku nového typu hospodářských, obchodních a správních středisek - měst, právě k jejichž branám se průběhy tras stahovaly a překládaly. Města se tímto způsobem mohla domoci práva nuceného skladu zboží, které se k nám dováželo, a také mýta. Díky těmto privilegiím města postupně bohatla a navzájem mezi sebou soupeřila o tento výnosný obchod. Tyto okolnosti  nakonec způsobily, že se zemské stezky začaly rozšiřovat a lépe upravovat, až posléze vznikly veřejné silnice. V průběhu vrcholného a pozdního středověku vzniká složitá, vzájemně propojená síť dálkových, regionálních a místních komunikací. Vysprávka, včetně mostů, náležela k zemským povinnostem vrchnosti. 

Zemské brány se nacházely na okrajích neprostupných pomezních hvozdů. V blízkosti těchto bran se zřizovaly knížecí celnice, což byly oficiální hraniční přechody, kde probíhal výběr poplatků za vstup do země. Jelikož ne každý byl ochoten platit, vznikaly proto další boční stezky, po kterých se pohybovaly nejen pašeráci, ale i vojska. Proti vstupu nepřátel se cesty uzavíraly záseky (kácením stromů, jež měly zatarasit celý průchozí prostor). Vstup do země kontrolovala pomezní stráž ze strážnic, které se nacházely na vyvýšených místech. 

Pražská brána v Rakovníku
Pražská brána v Rakovníku
Bechyňská brána v Táboře
Bechyňská brána v Táboře

Původní zemské stezky, které byly převážně bez zpevněného podkladu, měly podobu udupaných pruhů země či vyježděných kolejí od povozů. Pokud bylo dané místo na cestě nesjízdné, jezdilo se vedle, čímž se vytvářely další souběžné koleje. Jen zcela výjimečně se objevovaly cesty s upraveným povrchem, zpevněné kamením nebo primitivní dlažbou (nejčastěji oblázkový nebo štěrkový posyp). Na lesních úsecích se z počátku klestily jen úzké průseky, přičemž převážná část těchto cest byla vedena ve vyšších a sušších polohách, neboť údolí byla bažinatá a neschůdná. Na vlhčích a bažinatých místech byly kladeny tzv. "hatě" tvořené otépkami z haluzí či vázané ze slámy (tzv. fašin) nebo se pokládaly hrubě tesané i neotesané trámy, břevna a mostnice, které obvykle vyžadovaly i častější údržbu. Údržba probíhala také na cestách scházejících k přechodům přes vodní toky. Tyto úpravy, podobně jako mýcení nových stezek, udržování brodů, přívozů a mostů, odstraňování nových porostů na stezce apod., byly zajišťovány zemskou robotou poddaných. Jelikož se jednalo o fyzicky i finančně náročnou činnost, vybírala se kromě hraničních cel také mýta z přechodu a užívání cest, hatí, brodů, mostů, přívozů atd. Cestovní rychlost byla asi 30 km za den.

K orientaci na stezkách sloužily v počátcích pouze výrazné objekty v krajině: větší řeky, vzdálenější pohoří či výrazné kopce, dále vysoké solitérní stromy či skupiny stromů, velké balvany či různé stavební objekty, až již celá sídliště, či jen samostatně stojící hrady, tvrze, kostely a kaple. 

Spolu s násilným zánikem vesnic ve středověku (za husitských válek, za třicetileté války apod.) zanikla také celá síť spojujících cest. Dnešní cesty se překrývají se středověkými jen zřídka, díky tomu a díky výrazným stopám, jež středověké cesty zpravidla zanechávají v terénu, můžeme jejich průběh dobře rekonstruovat. 

Středověká cesta se od současné liší jak šířkou a příčným profilem, tak způsobem vedení. Šířka cesty odpovídala rozchodu kol poměrně malých středověkých vozů - většinou nepřesahuje 150 cm. Vzhledem k obtížím s brzděním vozů se středověké cesty maximálně vyhýbaly prudkým svahům; v místech s větším klesáním se brzdilo smykem, čímž vznikal hluboký úvoz - oblíbené stanoviště lapků. Postupným překládáním cesty mimo nejvíce vyježděné úseky vznikaly ve svažitých úsecích vějíře souběžných úvozů, dosahujících hloubky často několika metrů. Poznávacím znakem středověkých cest je také absence ostrých zatáček: rejd na přední ose, umožňující prudké zatáčení, se stal běžnou součástí vozů teprve v novověku. Vzácnými památkami, souvisejícími s cestami a dopravou, jsou také výhybky, kamenné mezníky, výstražná znamení, tesané zápisy apod. 

Cesta, po které se vydáme my, pochází ze 14. - 15. století a spojovala ves Šťáhlavice s Dolním Nestajovem. Z této zaniklé cesty jsou dodnes v terénu patrné nesouvislé úseky o celkové délce 700 metrů. 

V polesí jsou rovněž zachovány jezdecké cesty "reitsteig" postavené na konci 18. a v 19. století. Projíždělo se po nich zámecké panstvo a jejich hosté. 

Jiná zajímavá cesta pochází z 20. let minulého století. Po mniškové kalamitě (epidemie bekyně mnišky zlikvidovala smrky celkem na 600 000 ha) roku 1921, jíž padlo za oběť přes 1 000 ha lesa, byla postavena lesní železnice svážející dřevo k pile pod Lopatou. Po zachovalém tělese bývalé železnice vede dnes žlutá turistická značka od Lopaty k Neslívskému rybníku. Se zbytky železnice se setkáme i na konci stezky v údolí Kornatického potoka, kde spojovala pilu s železniční tratí. U trati je dosud zachovalé překládací "nádraží". 

Naše trasa ze Šťáhlavic vede po modré turistické značce ke zřícenině hradu Lopata, odtud po žluté s odbočkou ke zbytkům tvrze Neslívy k Neslívskému rybníku. Poté po cyklostezce, pak se napojíme na zelenou turistickou stezku, která nás dovede k zámku Kozel. Odtud po červené turistické značce k zámku Šťáhlavy a po modré se vrátíme zpět do Šťáhlavic. Celkem 15,6 km a doba asi 4,5 hodiny.


Šťáhlavice jsou částí obce Šťáhlavy. První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1379. Na návsi stojí kaple z 18. století a pomník padlým. Nehodnotnější jsou venkovské usedlosti č.p. 23 a 24 s chlévem a kovárnou. 

Nachází se zde i některé tábornické osady, např. osada Tuleňů, Komárů, Medvědů. Každoročně se zde konají táboráky. 


Zřícenina hradu Lopata leží asi 3 km od Šťáhlavic. Hrad zřejmě založil Heřman z Litic v letech 1367 - 1377. V prosinci 1397 hrad ovládaný lapky dobylo královské vojsko v čele s hejtmanem Prokopem a tak hrad připadl ke koruně. Roku 1401 král Václav IV. věnoval hrad domažlickému purkrabímu Maršíkovi z Hrádku, po jehož smrti panství převzal starší syn Jan z Lopaty a Hrádku, který během husitských válek patřil mezi podporovatele krále Zikmunda, stojícího na katolické straně. Před rokem 1427 se zde usadil Janův bratr, loupeživý rytíř Habart z Lopaty. Dne 27. října 1432 Lopatu oblehlo vojsko šlechticů, ke kterým patřil Svojše ze Zahrádky, Přibík z Klenové, Jan Zmrzlík ze Svojšína, Jan Řitka z Bězdězic a Menhart z Hradce, spolu s oddíly měst Klatov, Sušice, Horažďovic a Domažlic. V únoru 1433 vyhladovělá posádka po čtyřměsíčním obléhání hrad zapálila a pokusila se o útěk, ale jejich čtyřicet mužů bylo zajato. Samotný Habart z Lopaty unikl na hrad Hus, kde pokračoval v loupeživé činnosti (odtud po dalším obléhání po 9 letech uprchl do Českých Budějovic, v roce 1454 je již mrtev). Vyhořelý hrad pak už nebyl nikdy obnoven. V písemných pramenech je uváděn v letech 1457 a 1539 jako pustý. 

Jeho zbytky v letech 1885 - 1887 vykopal amatérský archeolog F. X. Franc. Tehdy byl např. objeven zbytek gotického portálu. Dochoval se  130 m dlouhý úsek původní cesty, po níž se přijíždělo ke hradu. Ten měl dvojdílnou dispozici. Vozovka byla vyskládána z plochých kamenů na způsob dlažby v šířce nepřesahující 150 cm. Z průměru dochovaných kol (cca 120 - 140 cm) a šířky vozovky lze nepřímo vytušit, že tvar korby větších vozů byl spíše pravoúhlého než lichoběžného průřezu. Což sice koresponduje s naprostou většinou dobových kreseb osobních, užitkových i válečných vozů, ale je v rozporu s rozšířenou rekonstrukcí husitského vojenského vozu (?).

Rozsáhlému předhradí při patě skály vévodila čtyřhranná zděná věž. Na vrcholu ostrého skalního útesu bylo lichoběžníkové hradní jádro se vstupem po mostu ze skalky v předhradí. Vstupní bránu do hradního jádra zajišťovala čtyřhranná nárožní věž a v nejchráněnějším severním rohu se tyčil okrouhlý bergfrit (= hlavní věž hradu). Na jihozápadní straně stál podsklepený dvoupatrový palác a další objekt byl na protilehlé straně mezi oběma věžemi. Před palácem byla ve skále vyhloubena cisterna. Zajímavostí hradu je hlavně kombinace hranaté a okrouhlé věže. Dochovaly se poměrně výrazné fragmenty hlavních částí. Středověké hradby jsou patrné i dole pod hradem včetně palebných pozic z doby dobývání Lopaty, znatelná je i hráz malého rybníčka, v němž se nejspíš napájel dobytek. 

Rozsáhlý průzkum obléhacího tábora z let 1432 - 1433 provedl Milan Novobilský. Nacházel se severně od hradu na nejvyšším místě náhorní planiny pod vrcholem Lopata (452 m.n.m.). Mezi nálezy z hradu a obléhacího tábora převažují militária (vojenské artefakty) a keramika. Známým archeologickým nálezem z hradu je obličejový pohár. 

Byla tu těžká děla, lehčí palné zbraně, minimálně dvě prakoviště a jeden menší vrhací stroj, dále tři až čtyři postavení pro tarasnice a několik okopů pro střelce  z hákovnic, za skalním sukem krytý tábor a ležení obléhatelů. Díky rozsáhlému požáru, který postihl hrad v poslední fázi, vznikla jakási pompejská situace, kdy na hradě zůstal dochován obrovský sortiment vybavení - množství keramiky, dlaždice, železná přilba, součásti turnajových dřevců, kování štítů a další předměty, které souvisejí s běžným životem na hradě. Podle počtu nalezených kostí, byla početná posádka hradu Lopata hladověním nucena pojídat i jezdecké koně. 

Hrad leží v nadmořské výšce 420 metrů. Jeho areál je chráněn jako kulturní památka ČR a je součástí stejnojmenné přírodní rezervace.  

Na hrady většinou chodíme za pěkného počasí, představme si ale za jakého počasí byla Lopata dobývána. Nejprve přišly o vánocích roku 1432 velké povodně a na začátku roku 1433 sněhová kalamita provázená třesknutými mrazy. Podle Bartoška z Drahonic bylo od 1. ledna až do poloviny února tolik sněhu, že "všude sahal lidem až po slabiny, a byla taková zima a mrazy, že lidé na různých cestách hynuli zimou ... před sv. Antoniem spadl jest v Čechách sněh velmi veliký, že pro ten sněh lidé ze vsí nemohli na trhy jeti ani jíti. A proto byl v Praze chléb velmi drah".

V době této sněhové pohromy pokračovalo obléhání hradu Lopaty až do 6. února, jak nás zpravuje týž pramen: ... "vyleželi ten hrad, neb jeho děly dobýti nemohli. A když bylo poslední týden před masopustem, nemajíce co jísti a píti, zapálili hrad a běželi preč s něho, však jich zajímali na čtyřidceti, neb bylo světlo veliké ot hradu hořicieho. Toho dobývanie byl póvod Přibík z Klenového, neb jeho chudinu velmi hubil Habart Lopata s toho hradu, chovaje jiezdných mnoho."

Po více jak tříměsíčním obléhání Lopaty přišly k těžké úhoně i Habartovy vesnice - Horní a Dolní Neslívy - natrvalo zanikly. 


A to je naše další zastávka - tvrz kruhového tvaru Neslívy (Nestajov). První zmínka o obci je z roku 1361, kdy se uvádí tvrz a obec Nestev. V roce 1375 se objevuje Jiří z Neslív. V roce 1379 část Hořejších a Dolejších Neslív patří k panství Heřmana z Litic, sezením na hradě Lopata, část Horních Neslív patří jistému Valterovi. V roce 1392 dědí Běta, vdova po Valterovi z Nezbavětic část Nestějova. Později jsou obě vsi připojeny k panství hradu Lopata, stalo se to buď už v roce 1400, kdy hrad Lopata získává od krále Maršík z Hrádku, nebo nejpozději do roku 1432, kdy byl hrad Lopata po čtyřměsíčním dobývání dobyt vojskem husitským hejtmanem Přibíkem z Klenové. V té době pravděpodobně zanikly i vsi. V odúmrti Habarta z Hrádku z roku 1457 jsou už pouze jmenovány dvě pusté vsi Nevestec. Ačkoli obce neexistovaly, v rozmezí let 1420 - 1541 se objevují v predikátu (jazykové sdělení) na Čáslavsku, Kutnohorsku a Mladoboleslavsku. Nejčastěji je zmiňován Václav Žehušický z Nestajova. To vysvětluje August Sedláček přestěhováním rodu do středních Čech. Později byly obě pusté vsi připojeny k šťáhlavskému panství, naposledy jsou uváděny v roce 1623 jako pusté v rámci pobělohorských konfiskací. 

Pahorek tvrze kruhového tvaru je obklopen okrouhlým příkopem o průměru asi 32 metrů, z části zavodněným. Na pahorku tvrze se nachází křížová sonda amatérského archeologa F. X. France z roku 1880. Při této sondě nebyly nalezeny žádné stopy zdiva. Nedaleko tvrze byly dvě zaniklé vesnice Hořejší a Dolní Neslívy, dle archeologických nálezů obě vsi zanikly požárem, dále rybníky a středověké cesty, názvy se v průběhu věků měnily (Nestev, Nestějov, Nestajov, Nestevec, Neslívy, Nestlívy). Stopy Dolního Nestajova lze objevit na západním svahu údolí Rakovského potoka, kde je kruhové tvrziště opevněné příkopem a další náznaky středověkých objektů na jihovýchodě od tvrziště. Horní Neslívy ležely po obou stranách dnes polovyschlého pravého přítoku Rakovského potoka. Středověkého původu jsou i vodní díla - Neslívský rybník. 


Od Neslívského rybníka se vydáme na zámek Kozel. Původní lovecký zámek vybudoval v letech 1784 - 1789 tehdy nepříliš známý pražský stavitel Václav Haberdith pro Jana Vojtěcha Černína, nejvyššího lovčího Království českého. Klasicistní zámek na první pohled upoutá svojí jednoduchostí. Skýtal však dostatek pohodlí a také vytvářel důstojné zázemí majiteli, který jako nejvyšší lovčí měl i jisté společenské povinnosti a mezi ně patřilo pravidelné pořádání lovů v okolních lesích. Konečnou podobu dostal areál přízemních budov v letech 1791 - 1795, kdy Ignác Jan Nepomuk Palliardi přistavěl kapli, jízdárnu, lokajnu a stáje.

Jan Vojtěch Černín zemřel v roce 1816, aniž by po sobě zanechal nějakého potomka - a proto zámek i se šťáhlavským panstvím odkázal prasynovci hraběti Kristiánu Vincencovi Valdštejn-Vartemberkovi. Zajímavou osobností byl hlavně Arnošt Valdštejn, zakladatel Valdštejnských železáren v Plzni v roce 1859. Valdštejnové zde zůstali do roku 1945, pak jim byl majetek zkonfiskován. V interiéru čtyřkřídlé budovy se částečně dochoval původní mobiliář, který návštěvníkům představuje zařízení loveckých zámků a letních sídel šlechty na přelomu 18. a 19. století. Pozoruhodností jsou nádherná keramická klasicistní kamna zdobená květinami, vázami a věnci, umístěná v každé místnosti. Přikládalo se do nich z nádvoří, aby služebnictvo nerušilo panstvo. Do reprezentačních místností se vcházelo přes vstupní halu s malými zvonky u stropu. Každý zvonek byl jinak naladěn - a sloužící podle zvuku poznali, do které komnaty jsou právě žádáni. Mezi nejhonosnější prostory patří zmíněná vstupní hala, dále Společenský salon, Lovecký salon, jídelna a hostinské pokoje. Modrý salon sloužil jako pracovna hraběnky, zvláštností  je globus, který se dá rozložit jako pracovní stolek nebo sekretář. Velká knihovna byla po roce 1945 doplněna o vzácnou stadionovskou knihovnu ze zámku Kout na Šumavě, obsahující tisky z let 1517 - 1840. Hudební salonek se pyšní souborem různých nástrojů včetně kladívkového klavíru - mohla za to Černínova první manželka Josefina, rozená Thun-Hohensteinová, velká milovnice hudby. Původní maštal pro nejoblíbenější koně nechali Valdštejnové v 1. pol. 19. století přebudovat pro zábavu svých dětí na zámecké divadlo. 

Za neobvyklý název vděčí zámek, alespoň podle pověsti, starému zvyku pohanských Slovanů, kteří údajně právě v těchto místech obětovali v době rovnodennosti na usmíření bohů a v naději na dobrou úrodu - kozla.  

Úpravami bažantnice a obory vznikl v letech 1875 - 1876 rozsáhlý přírodně krajinářský park o rozloze 40 ha, v němž roste na 50 druhů jehličnanů a 111 druhů listnáčů včetně liliovníku tulipánokvětého. V té době zde jako zahradník působil hostivický rodák František Xaver Franc (1838 - 1910). Mimořádně všestranný muž byl také archeologem, zajímal se o řezbářství, včelařství, kreslení, zeměměřičství a fotografování. Franc v pěti letech osiřel a vyrůstal u příbuzných. Do 12 let chodil jen do české vesnické školy, pak se učil zahradníkem. V roce 1856 pracoval jako pomocník v botanické zahradě v Praze na Smíchově, následovalo několik štací po českých zámcích a také ve slavném vídeňském Schönbrunnu. V roce 1871 ho hrabě Arnošt Karel z Valdštejna zaměstnal jako uměleckého zahradníka na zámku Kozel. Od roku 1878 začal zkoumat mohylová pohřebiště a zaniklá sídliště. Na zámku pak ze svých nálezů vytvořil malé muzeum. V letech 1893 - 1896 pak bádal v oblasti Klabavy. V roce 1904, již vážně nemocný, odešel do výslužby. Zemřel 20. ledna 1910.


Asi 2,5 km na západ pak leží zámek Šťáhlavy. Obec je poprvé zmiňována v roce 1239. Asi půl století od roku 1295 patřily Šťáhlavy k nově založené Plzni, až do poloviny 15. století se zde vystřídalo několik vladyků. V pol. 15. století přišli Doupovci z Doupova - sjednotili jednotlivé díly Šťáhlav a vybudovali tvrz. V roce 1539 koupili zdejší statek s dalšími vesnicemi a zpustlým hradem Lopatou Kokořovci z Kokořova. Známý rod tady rozšířil své državy, založil i další dvory, a tak je právem považován za zakladatele šťáhlavského panství. V roce 1710 koupili rozsáhlé panství Černínové z Chudenic. Rozvoj obce ukončila krize a okupace. II. světová válka skončila 7. května 1945 vstupem americké armády do obce. 

Již v 15. století zde stála tvrz, opuštěná v 16. století. Zůstal po ní jen příkop v zahradě dnešní restaurace U Radyně. Za Kokořovců z Kokořova byla v roce 1548 na návsi vybudována nová tvrz, která byla kolem roku 1600 přestavěna na renesančně a později dále rozšiřována na pohodlné zámecké sídlo. V roce 1718 zámek vyhořel, v rámci oprav vznikla budova stájí s věžičkou a hodinami a celý areál byl obehnán hradbou. V roce 1762 byl ke kostelu připojen zahradní pavilon zámeckého parku s průčelím zdobeným maskarony, později upravený jako Boží hrob. V roce 1782 bylo k zámku přistavěno trojštítové barokní křídlo. 

Patrně již v roce 1638 stála v obci šestiboká kaple. V roce 1762 byla rozšířena na kostel sv. Vojtěcha, patrně podle projektu Františka Maxmiliána Kaňky nebo Kiliána Ignáce Dienzenhofera. V nice na průčelí jednolodní svatyně je socha sv. Vojtěcha. V roce 1810 byla postavena klasicistní osmiboká pohřební kaple Povýšení sv. Kříže. Na hřbitově je pohřben malíř Chodska Jaroslav Špillar (1869 - 1917).  

Proti zámku stojí klasicistní budova - bývalý panský lesní úřad - z počátku 19. století. 

Zajímavou technickou stavbou je tříobloukový kamenný most. Pěkná brána  je u stavení č.p. 52.

U obce je opevněné sídliště Sedlecká skála zřejmě z doby halštatské. Byl zde nalezen soubor keramických střepů. Jednodílné hradiště má protáhlý oválný půdorys s rozměry přibližně 140 x 30 metrů, jejichž hloubka se pohybuje od 0,5 do 1 metru. Na SV straně ho chrání dvojice příkopů, mezi kterými se dochoval 30 metrů dlouhý val. Severní okraj tvoří výrazná terénní hrana, ale na jižní straně je hranice hradiště nezřetelná. Na JV úbočí Sedlecké skály se nachází mohyly z pozdní doby bronzové.