Strakonický Dudák

Strakonice, město proslulé svou dudáckou tradicí, leží v nadmořské výšce 390 - 430 m na soutoku Otavy a Volyňky. Mezi zdejší rodáky patří F. L. Čelakovský, Josef Skupa či experimentální archeolog, který se zabývá zkoumáním transportu těžkých břemen při stavbě monumentálních břemen, Pavel Pavel (ovšem u nás to byl někdy v rámci Alzheimru Ota Ota :-).

Na rozdíl od mnoha měst v Čechách a na Moravě nebyly Strakonice založeny jako královské město, ale vznikaly postupným slučováním čtyř menších osad: Strakonic, Bezděkova, Žabokrt a Lomu, které se spojily v poddanské město Strakonice. Středověké dějiny města jsou nerozlučně spojeny s historií zdejšího hradu, který začali počátkem 13. století budovat Bavorové ze Strakonic. První zmínku o tomto hradě obsahuje listina krále Václava I. z roku 1235. První písemná zmínka, v níž se hovoří o Strakonicích, pochází z roku 1243, kdy Bavor I. ze Strakonic daroval polovinu strakonického hradu a vsi v okolí Strakonic řádu johanitů (později zvaných maltézští rytíři), kteří v něm vybudovali raně gotický kostel zasvěcený svatému Prokopovi a klášter. Podrobnější popis města přináší až listina z roku 1318, v níž bratr Bavora III. ze Strakonic Vilém popisuje, co všechno patří johanitskému řádu. Z jeho popisu je zřejmé, že Strakonice už v té době byly plně funkčním městem. 

První zmínka o velkém požáru, který postihl město, je z roku 1357, ale již 10 let nato, v roce 1367, mu Bavor IV. ze Strakonic potvrdil městská privilegia. Strakonice však nadále zůstaly poddanským městem. Posledním z rodu Bavorů ze Strakonic byl Břeněk, který byl z finančních důvodů nucen prodat v roce 1402 svoji část hradu a města Vykeřovi z Jenišovic. Ten pak ještě téhož roku prodal majetek Řádu johanitů, jmenovitě jeho velkopřevorovi Jindřichovi z Hradce. 

Od roku 1421 se po zničení pražského sídla řádu husity stal strakonický hrad sídlem velkopřevorů a konventu, kteří odtud spravovali své komendy v českých zemích až do konce 17. století. Strakonice se tak v husitské a pohusitské době staly nejvýznamnějším sídlem johanitského řádu. Není tedy divu, že byly jedním z hlavních středisek protihusitského odporu. Za husitských válek hrad nebyl dobyt, to se stalo až za Třicetileté války, kdy v letech 1619 a 1641 město i hrad vyplenilo švédské vojsko. 

Od johanitů vede nitka i k templářům, kteří jsou dnes viděni jako řád plný tajemství. Templáři zřejmě dospěli při křížových výpravách k vědomostem značně přesahujícím rámec tehdejšího křesťanství. Je jim přisuzováno čerpání moudrosti islámu, židovstva a ranného křesťanství a dále okultismu a hermetismu všeobecně. Touto cestou mohli dosáhnout i prastarých druidských vědomostí i znalostí katarů (= čistí křesťané z Pyrenejí). Není jasné, jak uplatňovali tyto věci prakticky, můžeme se však domnívat, že se tak dělo na principu alternativních energií. Templáři sídlili v Čechách od roku 1230. Jako konec celého řádu vnímáme rok 1313, kdy byl ve Francii řád rozmetán a velmistr de Molay a mistr de Charney upáleni. Řád však byl oficiálně zrušen už od roku 1312 papežem Klementem V. V Čechách byli nato promptně templáři zrušeni biskupem Janem z Dražic. Žádné pronásledování se však nekonalo, neboť templáři měli určité zásluhy o uvedení Elišky Přemyslovny na královský stolec. Všichni čeští templáři byli jednoduše úředně převedeni ... a to právě k johanitům. Nadto je možné, že u českých johanitů našli útočiště i někteří templáři francouzští, kterým se podařilo uprchnout. Proto lze mít za to, že johanité jako takoví měli povědomost o věcech, které měly původ v pravěku a jistě je také uměli využít. 

Jedenáct let po smrti krále Jiřího z Poděbrad, roku 1482, byly ve městě ustanoveny první řemeslnické cechy, a sice krejčovský, soukenický, kráječský a postřihovačský. Tím byly položeny základy tradice textilní výroby ve Strakonicích. Z roku 1578 pak pochází první písemná zmínka o zdejším pivovaru (současný Pivovar Strakonice byl založen až roku 1649). Píše se o něm v závěti velkopřevora Václava Zajíce z Házmburka (1555 – 1578). Počátkem 16. století jsou ustanoveny další cechy, zejména koželužský a kloboučnický a roku 1716 cech punčochářů. Zdárný rozvoj zdejší textilní výroby přerušila Třicetiletá válka, která město citelně poškodila. 

Roku 1626 postihl Strakonice další ničivý požár, který zasáhl západní část města včetně radnice a městského archivu. Popelem tehdy lehlo přes 100 domů. Spolu s dopadem událostí Třicetileté války tím byly město a jeho okolí natolik poznamenány, že se velkopřevor Rudolf Colloredo z Wallsee (1585 – 1657) rozhodl přestěhoval sídlo řádu zpět do Prahy. Strakonice tak zůstaly jedním ze tří panství v užívání velkopřevora (Strakonice, Varvažov, Horní Libchava). V roce 1770 začal velkopřevor hrabě Michael Ferdinand z Althannu budovat jihovýchodně od Strakonic barokní poutní kostel s trojkřídlým ambitem. Od roku 1771 začala kolem něj vznikat osada Podsrp (dnes součást Předních Ptákovic). Kostel, dokončený roku 1774, byl zasvěcen Panně Marii Sedmibolestné. Dodnes je znám jako Kostel Panny Marie Bolestné. Mezitím ve Strakonicích v roce 1772 vyvrcholila epidemie moru, na niž zemřelo 424 občanů města, což byla skoro čtvrtina jeho obyvatel. 

Strakonice 19. století lze charakterizovat jako město s rozvíjejícím se průmyslem. Kromě již zaběhlé textilní výroby zaměřené nově především na výrobu pokrývek hlavy, především fezů pro vývoz (továrna Fezko byla založena v roce 1812), to byla doprava, zejména železnice, která napomáhala rozvoji průmyslu. 

Počátek 20. století je poznamenán zejména 1. světovou válkou. Po vzniku samostatné republiky a následné pozemkové reformě, kdy byl Řádu maltézských rytířů odebrán jeho majetek, skončila téměř 700letá správa města řádem. V roce 1919 byla ve městě založena Jihočeská zbrojovka, která v roce 1932 již jako Česká zbrojovka v Praze zahájila výrobu motorových kol a posléze i motocyklů. Tak začala slavná éra motocyklů značky ČZ. V roce 1920 vznikla Akciová společnost továren na fezy se sídlem ve Strakonicích, která vyráběla i vlněné látky, přikrývky, pletené zboží, barety a čapky. Koncem 30. let 20. století byl ve městě dislokován prapor Stráže obrany státu pod velením podplukovníka Jaroslava Rejžka. Tento prapor měl ke dni 24. září 1938 celkem 1 166 mužů. Během 2. světové války vyráběla Zbrojovka zbraně pro potřeby německých okupantů. Německá okupace Čech, Moravy a Slezska znamenala konec zdejší židovské obce. V listopadu 1942 byli strakoničtí Židé odvlečeni do koncentračního tábora Terezín, odkud putovali dál do vyhlazovacích táborů. Dne 6. května 1945 osvobodily Strakonice jednotky 3. americké armády generála Pattona. Po osvobození se výroba ve Zbrojovce začala opět orientovat na motocykly. Výroba zbraní byla ve Strakonicích ukončena v roce 1946. Rovněž závod Fezko se navrátil k původní výrobě vlněných látek, přikrývek, pleteného zboží a pokrývek hlavy. V 70. letech minulého století byla zbourána řada historických staveb, které musely ustoupit nové výstavbě, včetně bývalé synagogy a rodného domku F. L. Čelakovského.

Pamětihodnosti:

- Strakonický hrad - hrad byl založen mezi léty 1220 – 1235 a v roce 1243 daroval Bavor I. († 1260), účastník křížové výpravy, a jeho manželka Bohuslava / Dobroslava (její jméno je neznámé) východní polovinu hradu řádu maltézských rytířů, který zde zřídil komendu. A tím je právě objekt hradu zcela výjimečný - spojením středověké šlechtické architektury s církevní komendou johanitů.  V první fázi stavby (1220 - 1235) vzniklo hlavní opevnění, včetně hlubokého příkopu na jižní a západní straně, západní část kostela s věží, budova ambitu a palác s kapitulní síní. V letech 1260 – 1280 za Bavora II. vznikl nový palác s věží a byly zaklenuty ambity. Počátkem 14. století přestavěl zvíkovský purkrabí Bavor III. západní opevnění a původně hranolovou věž na dnešní Rumpál (gotická věž s břitem). Roku 1402 Johanité získali celý hrad, který byl od roku 1421 (po zničení pražského sídla řádu) sídlem velkopřevorů. Václav z Michalovic zde proti husitům ustavil Jednotu Strakonickou, která však roku 1451 skončila porážkou a Michalovicovou smrtí. Za jeho nástupce Oldřicha z Rožmberka byl roku 1454 zveleben špitál s kostelem sv. Markéty, aby poskytl pobyt alespoň 10 osobám. 

Po roce 1500 vybudoval komtur řádu Jan III. z Rožmberka věž Jelenku a severní kamennou hradbu a přestavěl obytný palác. Stavební úpravy hradu byly ukončeny v letech 1714 – 1721 barokní zámeckou přístavbou. 

Maltézský řád zde působil i po první pozemkové reformě, která po roce 1918 silně hospodářsky postihla velkostatek Strakonice záborem hradu, 3 dvorů, pivovaru a cihelny o celkové ploše 1 983 hektarů. V letech 1921 - 1939 řád vedl marná jednání o uznání suverénního statutu v Československu. Přesto maltézští dokázali v letech 1932 - 1933 provést první restaurátorské práce christologického cyklu fresek v ambitu. Další stavební změny proběhly v letech 1939 - 1940, kdy byly zčásti zbourány budovy pivovaru v severním křídle a zřízeny nové byty pro členy NSDAP. Další majetkovou újmu představovaly Benešovy dekrety, realizované v roce 1946, a komunistické zásahy proti církevním představitelům počínaje akcí "K" z roku 1949. Komunisté soustředili represe na dva poslední aktivní členy kněžského konventu, Vladimíra Píchu (1913 - 1980) a roku 1954 uvěznili posledního (tajně zvoleného) převora, profesora zdejšího gymnázia a od roku 1939 strakonického děkana Antonína Voráčka (1889 - 1978), který se do Strakonic vrátil až po propuštění na amnestii roku 1960.

Jižní stranu druhého nádvoří tvoří obytný palác komturů z 15. - 16. století, západní hradba s věží Rumpál a v severozápadním rohu románská budova bývalého purkrabství s hrázděným štítem.

- kapitulní síň -  původně románský palác má v přízemí kapitulní síň s románským kruhovým oknem nad vchodem. Síň je sklenuta čtyřmi poli křížové klenby a vyzdobena freskami. Románským kamenným portálem se vstupuje do přiléhajícího ambitu s křížovými klenbami s cihelnými žebry, na stěnách se zachovaly velmi cenné fresky z let 1310 - 1340. Kamenným portálem na východní straně se vstupuje do kostela.

- kostel sv. Prokopa - dnešní hlavní loď s kruchtou a úzkou jižní lodí pochází patrně z let 1220 - 1235. Koncem 13. století byl připojen nový presbytář a velká hranolová věž. Také na kruchtu vede v prvním patře kamenný románský portál, celá západní stěna kruchty je vyzdobena freskami. Zařízení kostela je barokní, na severní stěně je dřevěná socha tzv. Madony ze Strakonic z let 1320 - 1330 (originál je v Národní galerii v Praze) a oltář svaté Anny s pozdně gotickými řezbami. Nad vchodem do sakristie visí dřevěný krucifix (kolem roku 1370, originál je v Národní galerii v Praze). Nástěnné malby v křížové chodbě pocházejí z první třetiny 14. století a jsou nejstarším cyklem nástěnných maleb, který se nachází severně od Alp.

Monumentální půl metru vysoký nápis BAVOR III. na západní stěně věže v omítce je dodnes zčásti patrný z půdy. Před zaklenutím kostela byl pod rovným stropem vidět i z kostela. Jeho možná rekonstrukce zní: LÉTA PÁNĚ 1317 ZA VLÁDNOUCÍHO JANA KRÁLE ČESKÉHO BAVOR Z BAVOROVA. Tento štukový nápis nemá v českých zemích obdoby. 

- Muzeum středního Pootaví -  bylo založeno roku 1894, sídlí v prostorách strakonického hradu a představuje pět hlavních oblastí typických pro město Strakonice. Seznámíme se s unikátní a v rámci střední Evropy jedinečnou expozicí věnovanou Suverénnímu řádu maltézských rytířů, který ve Strakonicích působil téměř 700 let. Postava Bavora a papeže je tak věrohodná, že návštěvník má pocit, že musí každou chvíli promluvit či se pohnout.

Johanité se zavazují Kristu jako svému lennímu pánu a jako jeho vazalové se podřizují jen papeži coby náměstku Krista na zemi. Řád nikdy nebojoval za šíření víry, ale zaměřuje se na ochranu svobodného vykonávání a prožívání víry. V souladu s Kristovým poučením "Cokoliv jste učinil jednomu z mých nejmenších bratří, mně jste učinili" se věnují především ochraně a službě slabým, nemocným, nemohoucím a postiženým, což chápou jako rytířskou službu. V každém trpícím spatřují trpícího Krista. Zaměřují se dále na péči o emigranty, exulanty, utečence, bezdomovce, opuštěné děti, chudobné, postižené přírodními katastrofami či válečnými následky a o všechny potřebné. To vše vyjadřuje řádové heslo TUITIO FIDEI ET OBSEQUINUM PAUPERUM, tj. Ochrana víry a služba chudým, přičemž ubohým či chudým člověkem je míněn ten, kdo si nedokáže pomoci sám a je odkázán na pomoc druhých. Ubohostí či chudobou se však nechápe jen tělesný nebo materiální nedostatek, ale i duchovní podvýživa či prázdnota.

V další expozici nás čekají modely lodí galery a karaky, interiér válečné lodi, replika saracénského stanu, zmenšenina husitského vozu či interiér sanitního vlaku a mnoho dalšího. Převléci se můžeme za rytíře, potěžkat si repliku rukavic a meče.

Velkopřevor Othenio hrabě Lichnowský - Werdenburg (1874 - 1887) realizoval myšlenky na zřízení sanitních vlaků, s nimiž přišel jeho předchůdce František Xaver hrabě Krakowský z Kolowrat (1867 - 1874) a jeho spolupracovník prof. MUDr. Jaromír svobodný pán von Mundy (1822 - 1894). Vagóny byly objednány v továrně firmy Maschinen-und-Waggon-Fabriks-Aktiengesellschaft v Simmeringu u Vídně a v roce 1878 byl první vlak vyzkoušen v provozu během okupace Bosny a Hercegoviny. Všech 6 souprav po 15 vozech dorazilo v roce 1877 do Strakonic, kde pro ně bylo zřízeno zvláštní depo na strakonickém nádraží. Veškeré vybavení (chirurgické nástroje, léky, obvazy, lůžkoviny a další inventář) bylo provizorně uskladněno na strakonickém hradě. Všechny výdaje (včetně platů lékařů, ošetřovatelů a technického personálu) byly v režii českého velkopřevorství. Celkem bylo postaveno 90 vozů s 600 lůžky a kapacitou přepravy 1 000 raněných. V roce 1880 pak byly pořízeny ještě další 2 sanitní vlaky. Během 1. světové války urazilo všech 8 vlaků na jižní a východní frontě dohromady vzdálenost 1 062 760 km, přičemž každý z nich průměrně 132 845 km. Vlaky přepravily celkem 359 945 raněných a nemocných (průměr na jeden vlak tedy činil 44 993 osob). Lékaři provedli 27 163 operací, z toho 17 215 v polních nemocnicích. Mimo to české a rakouské velkopřevorství zakoupilo ještě 20 speciálních automobilů pro převozy raněných z frontových linií. Po válce se všechny sanitní vlaky vrátily do Strakonic, kde pak pro nezájem nové republiky zchátraly a posléze byly dány do šrotu. 

Jedinečná je expozice dud a dudáctví a přes zapůjčená sluchátka si můžeme poslechnout dudácké skupiny snad z celého světa. Ve Strakonicích působí řada dudáků a dudáckých muzik. Dudy se vyučují na místní hudební škole a ve městě se koná i věhlasný mezinárodní dudácký festival, kam se sjíždí muzikanti z celého světa. 

Dále je zde expozice loutek (narodil se zde otec Spejbla a Hurvínka Josef Skupa) nebo expozice historie textilní výroby. 

Počátek rozkvětu textilní výroby ve Strakonicích sahá do roku 1482, kdy vznikl ve městě první cech spojených řemesel soukeníků, postřihačů a kráječů. Sortiment textilní výroby se v průběhu staletí měnil, cesta k dnešním autotextiliím byla pestrá. V sortimentu 20. století se vystřídala pestrá škála textilních a technických tkanic, pletenin a úpletů - vyráběly se vlněné šály a přikrývky, úplety pro svrchní odívání, papírenská síta a plstěnce, mykavá příze. Kolekce dámských plášťů získala na světové výstavě v Bruselu roku 1958 stříbrnou medaili. V národním podniku Fezko se zajímali o syntetická vlákna a laminování oděvů a stali se v tomto směru průkopníky. Vyráběli krimplen, umělé kožešiny pro obuvnický průmysl a bytový interiér, nábytkářské a dekorační plyše. Na začátku tovární výroby stála výroba fezů. První surový úplet fezu byl ve Strakonicích zhotoven v roce 1805 - 1807, celý hotový fez v roce 1809. Od roku 1812 začaly ovládat výrobu fezů místní židovské rodiny. Zprvu manufakturní výroba soustředěná v židovském ghettu pronikala kolem poloviny 19. století do města, kde vznikaly podél řek Otavy a Volyňky velké tovární komplexy. Po zákazu nošení fezů v Turecku (1925) se symbolem nového sortimentu pokrývek hlavy staly barety a zmijovky. Barva fezu měla v muslimských zemích svůj význam. Vínový fez se nosil ve všední den, bílý se nosil na znamení smutku, modrý používala armáda, zelený měli poutníci do Mekky.

Ke Strakonicím patří také světoznámá značka ČZ - čeká nás tedy expozice motocyklů a zbraní. 

V roce 1919 založil strakonický rodák a plzeňský architekt Karel Bubla firmu na výrobu zbraní. V Halbmayerově mlýně v Plzni vyráběl pistole ráže 6,35 mm značky Fox. Následně byla firma přejmenována na Jihočeskou zbrojovku, s.r.o. a vznikal tovární objekt ve Strakonicích. Po fúzi s firmou Hubertus se ustálil název Česká zbrojovka, a.s. Společnost vlastnila továrnu ve Strakonicích, Vejprtech a prodejnu v Praze. Doménou se staly samonabíjecí pistole, adaptace leteckých kulometů Vickers a výroba leteckého kulometu vz. 30. V roce 1936 postavila zbrojovka pobočný závod v Uherském Brodě. Zásadním krokem v mírovém programu v roce 1923 byla fúze s Továrnou na součástky kol a začala se psát historie řetězů a jednostopých vozidel. 

V roce 1943 postavila zbrojovka pro své zaměstnance závodní jídelnu. V roce 1951 provozovala závodní kuchyně kantýnu a jídelnu (vydávala normální i dietní jídla, obědy a večeře). V roce 1955 byla ve slévárně zprovozněna samostatná jídelna, kam se pokrmy dovážely z hlavní kuchyně. V jednotlivých závodech vznikly postupně jídelní kouty. Již v 50. letech 20. století se staral o zaměstnance Ústav národního zdraví. V letech 1971 - 1975 nabízelo Závodní zdravotní středisko 5 ordinací obvodních lékařů, 2 ordinace s docházkou 9 odborných lékařů, 3 ordinace zubního oddělení a rehabilitační středisko. Dovolenou mohli zaměstnanci trávit v rekreačním středisku Kubova Huť a v chatovém rekreačním středisku Oslov u vodní nádrže Orlík. V 80. letech přibylo nové rekreační středisko Krašlovice u řeky Blanice (rekreace, pionýrské tábory, školy v přírodě). 

V roce 1951 sdružoval Závodní klub České zbrojovky různé zájmové činnosti: šachisty, výtvarníky, divadelníky, hudebníky, pěvce, tanečníky, letce, motoristy, zahrádkáře, filatelisty či loutkaře. Při klubu působilo několik souborů. Klub pořádal přednášky, besedy, výstavy, divadelní představení a provozoval knihovnu. V 60. - 70. letech měla Tělovýchovná jednota 1 800 členů a 16 oddílů: kopaná, házená, košíková, cyklistika, šachy, tenis, horolezectví, kuželky, stolní tenis, lední hokej, ZTV, atletika, turistika, kanoistika, odbíjená a lyžování. 

Rozloučit se s hradem a maltézskými rytíři můžeme v cihlové kapli s nasvícenými kříži vyrytými v podlaze.

- kostel sv. Markéty - kostel se nachází poblíž soutoku řeky Otavy s Volyňkou. Za nejstarší písemnou zprávu je často pokládán údaj z roku 1318, kdy Vilém Bavor potvrzuje špitál u mostu s jeho příslušenstvím strakonickému konventu. V té tobě zde již pravděpodobně stála kaple, i když není zmíněna v písemných pramenech. Zřejmě původní zasvěcení špitální kaple se přeneslo po vystavění nového kostela do jeho titulu. Skutečně nejstarší zprávou z historických písemných pramenů o špitálu je údaj z roku 1225, kdy král Přemysl Otakar I. potvrzuje darování od manželky Bavora ze Strakonic Bolemily zdejšímu johanitskému špitálu a konventu dvůr Chlum s lesem Lazec, Koryta a lesy v okolí dvora, což je polesí táhnoucí se až k Radomyšli a za ní dále k severovýchodu. Špitál se tak stal nejstarším v českých zemích. 

Po zprávě z roku 1358, kdy Karel IV. potvrzuje strakonickému johanitskému konventu oprávnění ke špitálu, se o kapli ani o špitálu delší dobu nepsalo. Další zpráva pochází až z roku 1464, ve které se uvádí, že strakonický johanitský velkopřevor Jošt z Rožmberka dává z půjčených peněz od různých osob 30 kop grošů ročního platu "na ranní mši Matky Boží v novém kostele strakonickém v menším městě". Zde byl špitální kostel sv. Markéty považován za nový ve srovnání s hradním kostelem sv. Prokopa a vzhledem ke starému farnímu kostelu u sv. Václava v osadě Lomu na předměstí. Z následujícího vývoje je patrné, že koncem 14. nebo až počátkem 15. století byla původní špitální kaple rozšířena. K rozsáhlejší přestavbě mohlo dojít po polovině 15. století, kdy byl roku 1454 obdarován johanitským velmistrem Jošta z Rožmberka a snad znovu zřízen špitál sv. Markéty u mostu přes Otavu, jenž byl zničen požárem roku 1442. 

Kaple byla používána i pro farní účely i přes to, že vlastní fara byla od města poměrně vzdálena. Všechny bohoslužebné úkony, které prováděly farní kostely, byly prováděny v kostele sv. Markéty. Vyplývá to také z toho, že zde byl přibližně koncem 14. století zřízen hřbitov, který sloužil strakonickým obyvatelům až do 16. století, kdy byl zřízen hlavní hřbitov pro městské pohřby u kostela sv. Václava v Lomu. Rozhodujícím činitelem ve vývoji kostela byl zejména johanitský převor s celým konventem a správou města. Podle rozhodnutí velkopřevora Jana ze Švamberka z roku 1482 dostává strakonický cech krejčích potvrzení svých cechovních privilegií a cechovní oltář. Další zpráva o kostele je až z doby po polovině 16. století, ve které je v roce 1557 kostel nazýván "kostelem v malým městě". V té době zde měli řezníci svůj cechovní oltář, který byl hlavním oltářem kostela. V 16. století byla většina městského obyvatelstva ve Strakonicích vyznání podobojí. Kostel, ačkoliv byl pod patronátem maltézských převorů ze strakonického hradního konventu, zůstal kostelem podobojí až do Bílé hory. V této době se poprvé písemně připomíná kostel sv. Markéty v souvislosti s obdarováním špitálu stojícím při tomto kostele od převora Benedikta z Bratčic. 

V období po Bílé hoře se kostel stává opět katolickým. Byl používán jako farní, i když tento statut nikdy neměl. Hradní kostel sv. Prokopa byl zpustošen a starý farní kostel sv. Václava v obci Lomu byl pro obyvatele Strakonic příliš vzdálený. Duchovní působící u sv. Markéty bydlívali v domě proti kostelu nazývaném "na staré faře", i když se o faru nejednalo. Teprve po roce 1666 byla po skončení Třicetileté války obnovena normální duchovní správa. Byl obnoven převorský kostel na hradě, kam byla přenesena farní správa od kostela sv. Václava. V tomto období byl kostel sv. Markéty vyhledáván strakonickými cechy. Roku 1678 se kloboučnický cech připojuje k cechu soukenickému, postřihačskému a krejčovskému s povinností složit dvě libry vosku k záduší sv. Kateřiny v kostele sv. Markéty.

Velká povodeň zaplavila celý kostel v roce 1784. Další opravy proběhly v letech 1798 a 1800, kdy měl kostel ve vlastní stavbě a na klenbě četné trhliny. V roce 1854 byl kostel zasažen požárem a zůstal 20 let v chatrném stavu. V roce 1874 byla z finančních důvodů věž snížena a vynechán byt hlásného a ochoz. Také byl změněn její barokní vzhled a věž opatřena štíhlou pseudogotickou střechou. Další povodeň zasáhla kostel v roce 1890, kdy byl opět celý zaplaven, tentokrát až do výšky 1,5 m nad podlahou kostela. Byly zničeny zachované starší oltáře, které byly postupně nahrazeny a doplněny některými sochami a obrazy ze staršího vybavení kostela.

- historická budova radnice - dnes slouží jako gymnázium. Sgrafitová výzdoba byla provedena podle kartonů Mikoláše Alše. Nad hlavní římsu vystupují volutové štíty a hodinová věž s oplechovanou bání, obojí zdobí kovové vázy. 

- masné krámy - jsou doloženy k roku 1333. Dříve zastřešená úzká ulička z obou dvou stran lemovaná krámky, která si zachovala svou středověkou dispozici a půdorys. Na počátku 18. století byl vchod do uličky z náměstí zakryt barokní branou se štítem. Masné krámy tvoří celkem 22 kójí - krámků a ulička mezi krámky. Pod některými krámky se nachází sklepy, které sloužily k uchování masa v lesu. 22 krámků původně sloužilo k prodeji masa, masných výrobků a vajec. O tomto prodeji svědčí i některé dochované řeznické háky ve zdi.  

- původní pivovar - se nacházel v č.p. 47. Po dlouhá staletí si konkuroval s přes řeku sousedícím hradním pivovarem. Před 1. světovou válkou zanikl a ve Strakonicích tak zůstal pouze Pivovar Strakonice, založeným v roce 1649. V prvním patře bývalého měšťanského pivovaru na Velkém náměstí se nacházela i panská hospoda Beseda. V jejím sále dne 16. února 1891 pronesl svou předvolební řeč T.G. Masaryk - tehdy ještě jako univerzitní profesor. 

V sousedství budovy bývalého pivovaru jsou ještě tzv. Papežovy domy. Patřily strakonickému staviteli Ing. Gustavu Papežovi. Uspořádání staveb kolmo k náměstí bylo typické pro renesanční a gotickou zástavbu. Výzdoba štítů se spirálovými volutami připomíná stavby jihočeské lidové architektury, tzv. selské baroko. 

Na Palackého náměstí najdeme Morový sloup, který původně stával na Velkém náměstí, až po 2. světové válce byl přesunut. Vyzdoben je sochami svatých barokním stylu.