Stará Kouřim

Stará Kouřim je pahorek ležící asi 1 km východně od města Kouřim, které najdeme v okrese Kolín. Strategicky výhodné umístění Staré Kouřimi je dáno polohou na vyvýšeném rulovém bloku nad ohybem řeky Výrovky, která svahy pahorku obrousila do strmých srázů vysokých až 60 metrů. Na přístupném severovýchodním svahu bylo hradiště chráněno třemi polokruhy valů o délkách 400, 820 a 1 320 metrů. Uvnitř opevněného areálu byl pramen napájející vodní nádrž zvanou Libušino jezírko. 

Na severozápadní straně pahorku vně opevňovacích valů se nachází tzv. Lechův kámen. Vede k němu z Kouřimi cesta po žluté turistické značce. Naučná stezka Stará Kouřim spojuje šest nejvýznamnějších míst v okolí. 

Kámen je 5 metrů vysoký a po obvodu měří okolo 30 metrů. Název kamene, který nejspíš pochází až z 19. století, je odvozený od mytického slovanského knížete Lecha, bratra praotce Čecha, který se podle pověsti, uváděné kronikářem Václavem Hájkem z Libočan, v těchto místech usadil se svou družinou a vystavěl zde pevný srub, jejž opevnil trojím valem. Aby jeho bratr věděl, kde se usídlili, aby si v případě napadení mohli být nápomocní, domluvili se, že Lech v místě, kde se usadí, zapálí velký oheň, který budou moci vidět Čech a jeho lidé z hory Říp. A tak Lech učinil a podle kouře, který od ohně stoupal, nazval toto místo Kouřim. 

V historických pramenech se však toto místo nazývá pouze Kámen Veliký. Dle starší tradice byl Lechův kámen předkřesťanským obětištěm a místem, v jehož blízkosti měly být ve středověku upalovány osoby podezřelé z čarodějnictví. 

Místo je opředené mnoha pověstmi. V jedné se praví, že pokud kámen na Štědrý den o půlnoci třikrát obskáčete na jedné noze se  zadrženým dechem, kámen se vám otevře a vydá poklady pod ním ukryté. 

Asi kilometr východně od vrcholu pahorku Stará Kouřim leží průsečík poledníku 15° východní délky a rovnoběžky 50° severní šířky. 

Nejstarší nálezy dokládají osídlení v období eneolitu 4800 př. n. l. Poblíž Libušina jezírka byly odkryty zbytky domu sloupové konstrukce, obehnaného palisádovou hradbou. K dalším nálezům patřily vypíchaná keramika a nálevkovité poháry řivnáčské kultury. 

Další etapu osídlení (2800 př. n. l.) dokládá pohřebiště lidu se šňůrovou keramikou. Byly zde objeveny obytné sloupové stavby a hroby kultur únětické, lužické a štítarské (2000 - 1000 př. n. l.) a obytné polozemnice a keramika doby raně halštatské (750 př. n. l.). 

První archeologické průzkumy zde vedl na počátku 20. století Josef Ladislav Píč. Podrobný výzkum této lokality provedl v letech 1948 - 1958 a 1961 - 1962 Miloš Šolle. O nálezech sepsal populárně vědeckou publikaci Kouřim v průběhu věků, seznamující s vývojem pravěkého osídlení Staré Kouřimi. Popisuje vývoj opevnění, život na hradišti, hospodářství, řemeslnou výrobu i umělecká řemesla, demografický profil tehdejší společnosti, rodovou linii Děpolitců a kouřimské kostely. Zdejší archeologické nálezy jsou vystaveny v kouřimském muzeu. 

Hrob č. 120 z pohřebiště u Libušina jezírka ukrýval ostruhy, kování řemení ostruh, zlacené stříbrné kování, čakan, keramickou láhev, vědro, nůž a krátký dvojsečný meč. 

Výroba a zpracování diskovitých ingotů kelímkové oceli. Technologie známá v jižní Indii již ve 3. století př. n. l., ve 3. století n. l. pak v západních oblastech Střední Asie, v 9. - 10. století n. l. v celém islámském světě, odkud se dále rozšiřovala.  

Od 6. století se na pahorku Staré Kouřimi objevují první Slované. Využili starší fortifikaci a opevnění dále rozšířili. 

V 9. století se Stará Kouřim stává mocenským centrem. Vstup do hradiště tvořila dvojitá brána s věží a úzkými průchody po stranách. Před opevňovacími valy byl mohutný příkop 5 metrů hluboký a 12 metrů široký. V prostoru brány byl příkop překlenut dřevěným mostem. Kolem roku 900 bylo hradiště vypáleno a o několik desetiletí později znovu opevněno a celé přestavěno. Na vrcholu pahorku na místě spálené dlouhé halové stavby vznikly rozlehlé srubové budovy - sídlo vévody. 

Za vlády Boleslava I. v pol. 10. století při přemyslovském sjednocení Čech zanikla i Stará Kouřim jako lokální mocenské středisko. 

Na sousedním pahorku bylo přibližně koncem 10. století založeno nové hradiště U svatého Jiří, území Zličanů (kníže Radslav) ovládli Přemyslovci (sv. Václav). Z hradiště, na kterém stávaly dva kostely, se dochovaly pouze nevýrazné pozůstatky opevnění. 

Nalezená keramika a šperky dokládají úzké kontakty s centrem na Libici. Raně středověké hradiště Libice nad Cidlinou leží v okrese Nymburk v blízkosti soutoku Labe a Cidliny. Až do 12. století plnilo důležitou správní funkci a je spjato s rodem Slavníkovců. Vyvraždění Slavníkovců dne 28. září 995 na Libici je pokládáno za jednu z nejvýznamnějších epizod raně středověkého českého státu. Jejich vztah k Přemyslovcům patří stále k diskutovaným otázkám české historie. 

V době vlády přemyslovského knížete Jaromíra (1003 - 1033) se v hradišti U Svatého Jiří razily mince. První písemná zmínka o hradišti pochází z 2. pol. 11. století a z let 1167 a 1177 jsou jmenovitě známi zdejší kasteláni. Ve 12. a 13. století se Kouřim snad stala sídlem Děpolticů, vedlejší přemyslovské větve, a snad také sídlem arcijáhenství (arcijáhen = titul a úřad duchovního, ve středověké katolické církvi patřil k nejvýznamnějším úředníkům diecéze). 

Jedinou prozkoumanou částí opevnění je částečně dochovaný příčný val, který se táhne směrem od západu k východu. Je pozůstatkem hradby ze 12. století, kterou tvořila 2,5 metru široká zeď z nasucho skládaných kamenů. Na ní navazovala soustava dřevěných komor ukončená roštovou konstrukcí. Celková šíře hradby se pohybovala od 10 do 12 metrů. Val nejspíše rozdělil hradiště na jižní akropoli a severní předhradí, jehož součástí se stal kostel sv. Klimenta. V časné mladší době hradištní již bylo předhradí hustě osídleno. Nacházely se zde hospodářsko-řemeslné objekty, jedna z budov s rozměry 11,3 x 3 metry byla využívána jako kovárna. Dokladem je nález jámy s železitou struskou a železnými nástroji, která mohla sloužit jako výheň. 

V pozdní době hradištní měla zástavba stále charakter polozemnic hlubokých až 1 metr. Jedna z prozkoumaných staveb 12. století měla kamennou podezdívku, obytnou a sklepní část. Ohniště se nacházelo na povrchu terénu. Budovu využíval nejspíše kovář. Další polozemnice obsahovala zahloubenou pec. 

Na akropoli stával dvorec opevněný vůči předhradí sv. Klimenta palisádou zesílenou komorami s košatinovou konstrukcí. Na akropoli stával starší hradištní kostel sv. Jiří připomínaný poprvé roku 1295. Postaven byl z lomového zdiva. Kolem kostela bývalo pohřebiště. 

Jihovýchodním směrem od hradiště U svatého Jiří je pravěké hradiště U svatého Vojtěcha. Nacházelo se zde slabě opevněné sídlo nějakého velmože, který na místě staršího pohřebiště nechal postavit nejspíše tribunový kostel zasvěcený sv. Vojtěchovi. Kostel je znám z písemných pramenů z let 1659 - 1677. Jeho budova stála ještě v době vlády císaře Josefa II., kdy sloužila jako sýpka. 

Prvním archeologem byl rovněž Josef Ladislav Píč. Prozkoumal řadu hrobů, ze kterých získal několik esovitých záušnic. Jedním z prozkoumaných objektů byla menší zásobní jáma, která obsahovala různorodé keramické úlomky, kůstky a spálené předměty. Druhým zkoumaným objektem byla polozemnice s kůlovou konstrukcí. Uvnitř se nacházela závěsná amforka a mísa. K častým nálezům patřily oboustranně broušené sekerky. 

A protože jsem vloni navštívila i samotné město Kouřim, podělím se o něco málo z historie a památek tohoto, kdysi jednoho z nejvýznamnějších královských měst v Čechách, které bylo patrně založeno ve 3. čtvrtině 13. století králem Přemyslem Otakarem II. Nebývalý rozkvět starověké Kouřimi trval až do roku 1547, kdy byla Kouřim, podobně jako celý městský stav království, oslabena konfiskacemi v souvislosti s účastí na protihabsburském povstání. 

Největší úpadek města však nastal po roce 1620 v době Třicetileté války, kdy bylo téměř zcela zničeno. Většinu majetku získal kníže Karel z Lichtenštejna a vylidněná Kouřim byla nadto několikrát vydrancována nejen procházejícími švédskými, ale též císařskými vojsky. Vzhledem k tomu, že se město v 19. století ocitlo mimo hlavní dopravní tepny, na rozdíl od jiných měst se zde nerozvinul významnější průmysl, zachovalo si dnešní město řadu památek, díky čemuž je častým cílem milovníků historie.  

V roce 1932 zde žilo 2 875 obyvatel a byly zde evidovány tyto instituce, živnosti a obchody: okresní soud, berní úřad, četnická stanice, poštovní úřad, telegrafní a telefonní úřad, dva katolické kostely, sbor dobrovolných hasičů, obchodní grémium, společenstvo řezníků a uzenářů, oděvníků a obuvníků, stavební, hostinských. Dále dvě cihelny, cukrovar, továrna na ovocné konzervy, dvě pískovny, továrna na hospodářské stroje. Služby prováděli 4 lékaři, zvěrolékař, 2 advokáti, notář, biograf Sokol, fotoateliér, geometr, 2 hodináři, 11 hostinců, 3 hotely, hudební škola, lékárna U Černého orla, Občanská záložna v Kouřimi, Okresní hospodářská záložna, 2 stavitelé, vinárna, zlatník a zubní ateliér. 

Město má pozoruhodně zachovaný celek se středověkým půdorysem, velkou částí hradeb a gotickým kostelem sv. Štěpána na náměstí. 

Náměstí o rozloze 16 250 m2 je zachováno v původním rozsahu od založení města a patří k největším náměstím českých středověkých měst. Poprvé bylo vydlážděno roku 1536, současné dláždění je z poloviny 19. století. Pod náměstím se skrývají spletité podzemní chodby dodnes neznámého rozsahu.

Zástavba po obvodu náměstí je středověkého původu s gotickými sklepy. Domy měly původně podloubí a bohaté štíty. V roce 1811 postihl část náměstí požár, po němž byly při opravách z protipožárních důvodů všechny domovní štíty směrem do náměstí odstraněny a podloubí zazděna. 

Na náměstí se také nachází Mariánská kašna z roku 1850, postavená na místě bývalého barokního morového sloupu z roku 1694. Ze zrušeného sousoší byla ponechána pouze socha Panny Marie Immaculaty. 

Další zajímavostí na náměstí je obrovský kámen Prokopa Velikého, který sem byl umístěn roku 1934 u příležitosti 500. výročí bitvy u Lipan.

Arciděkanský chrám sv. Štěpána je hlavní dominantou náměstí, ale i celého města. Byl budován současně se stavbou města v 60. letech 13. století jako trojlodní bazilika a je zajímavou ukázkou tzv.. burgundského slohu. Tři kostelní lodě jsou uzavřeny pětibokými závěry a tyčí se nad nimi dvě mohutné věže. Obě byly původně vyšší a v posledním patře je spojoval krytý most, který shořel roku 1670 a věže byly pak sníženy. Chrám se přes četné požáry zachoval téměř v původní podobě, byl novogoticky opraven v roce 1877 a 1908. Pod zvýšeným presbytářem je osmiboká krypta z let kolem 1260, sklenutá na ozdobný střední sloup. Uvnitř jsou zdi osazeny zajímavou galerií patnácti renesančních náhrobků z přelomu 16. a 17. století. 

Společně s chrámem sv. Štěpána tvoří hlavní dominantu města i goticko-renesanční zvonice. Tato 34 m vysoká hranolová stavba byla postavena v roce 1525, roku 1570 byla přestavěna italským mistrem Filippem a objevují se na ní první znaky renesančního slohu v Kouřimi. Dnešní podoba je z počátku 20. století, kdy byla zvýšena o další patro se sdruženými okny a hodinami a zastřešena vysokou a složitou střechou. 

Je známá především svými zvony, které jsou zavěšeny tzv. holandským způsobem (také "vysoké točení") - srdcem vzhůru. Zvon je zaklesnut v obrácené poloze a když se uvolní, překlopí se a vlastní vahou naplno rozhoupá, takže nedochází k tzv. "šturmování" na začátku. Ukončit zvonění je ovšem náročnější: zvoník musí zvon silně rozhoupat, zachytit v horní poloze a zaklesnout. Z původních čtyř zvonů se dodnes zachovaly pouze dva: Štěpán o váze přes 1 000 kg a zvon Marie o váze asi 700 kg. 

V bývalé staré radnici, která je výsledkem pozdně barokní přestavby starší gotické radnice, je dnes umístěno Muzeum Kouřimska. Najdeme zde expozice pozůstatků z pravěkého osídlení i slovanského opevnění. Spolu s nimi si můžeme prohlédnout i model středověké Kouřimi. 

V lapidáriu je bohatá sbírka gotických sochařských fragmentů z kláštera a kostela cisterciáků, zbořeného roku 1421 husity, i z dalších zbořených kostelů v okolí (např. Klášterní Skalice - více informací zde). 

Mezi exponáty je Kronika česká od Václava Hájka z Libočan z roku 1541 nebo kniha městských práv ze 16. století. 

Není opomenuta ani památka slavných kouřimských rodáků či osobností, kterým je věnován celý sál (humanista, učitel a spisovatel Matouš Collinus z Chotěřiny, právník a hudební skladatel Theodor Kössl, výtvarník František Kysela, architek a nábytkář Evžen Linhart, zoolog František Vejdovský či starosta města a poslanec ˇŘíšské rady Hubert Veselý).

Z výstavy nejnovějších archeologických objevů na Kolínsku je nejdůležitějším objevem kostra asi dvanáctileté dívky, datovaná kolem roku 1100 z pohřebiště, odkrytého na kouřimském náměstí v roce 1997. 

Velmi rozsáhlé je kouřimské městské opevnění. Budovalo se od 13. do 16. století. Po Třicetileté válce zdi a bašty zpustly a nebyly již nikdy obnoveny, pouze v 17. století došlo k nejnutnějším opravám městských bran. Přesto se však zachovaly především rozsáhlé úseky vnějšího hradebního pásu s 18 půlválcovými věžemi, čtyřmi baštami a s valem na západní a severní straně města, které patří k nejdelším zachovaným městským opevněním v Čechách. 

Do města se vstupovalo čtyřmi pevnými branami - Kolínskou, Pražskou, Malotickou a Olešeckou. Zachovala se pouze Pražská brána, gotická, dnes dvoupatrová věž je považována za nejlépe zachovanou raně gotickou městskou bránu v Evropě. Ostatní tři brány byly zbořeny v 19. století, na jejich místě se dnes nacházejí pamětní desky. 

V prostoru někdejšího středověkého popraviště "Na Stínadlech" stojí nevelká kaple Panny Marie Pomocné. Byla postavena roku 1727 snad Janem B. Santinim na památku pěti mnichů, upálených zde roku 1421 husity. Je vynikajícím příkladem barokní symboliky a dnes slouží jako pohřební síň.

Hřbitov s kostelem sv. Trojice byl založen roku 1591, kdy již přestal vyhovovat starý hřbitov při chrámu sv. Štěpána. Kostel je pozoruhodný především tím, že se při jeho výstavbě uplatnil gotický i renesanční sloh. Dnes je kostel zařízen barokním vybavením, neboť původní renesanční shořelo v době Třicetileté války. 

A nakonec ještě pár pověstí:

Obrácené zvony - pověst, vysvětlující zvláštní způsob zavěšení kouřimských zvonů, se vztahuje k období vlády krále Ferdinanda I. Habsburského. Roku 1547 se město Kouřim zapojilo do stavovského povstání proti panovníkovi, a odmítlo poskytnout vojenskou hotovost do šmalkaldské války, kterou vedl králův bratr císař Karel V. proti německým protestantům. Po vítězství v bitvě u Mühlberka Ferdinand I. Kouřimské potrestal konfiskací veškerého pozemkového majetku s hospodářským zázemím a stanovením pokuty ve výši dvou tisíc kop grošů míšeňských. Když prý nedlouho poté král cestou z Prahy do Vídně projížděl Kouřimí, nedali hrdí konšelé na jeho počest vyzvánět kostelními zvony. Panovník na tuto urážku svého majestátu odpověděl slovy: "Když mlčely při mém příjezdu do Kouřimi, ať mlčí povždy!", a nařídil obrátit zvony srdci vzhůru tak, aby je nebylo možné používat. Měšťané se ovšem nedali odradit, a nechali zvonovou hranici přestavět tak důmyslně, že zvony dodnes visí obráceně, ale přesto je na ně možné zvonit.

Mše duchů - dvě vzájemně související pověsti se vztahem ke kouřimskému chrámu mají svůj původ v těžkých dobách Třicetileté války. Po vydání Obnoveného zřízení zemského v roce 1627, kdy byla v Čechách uzákoněna katolická víra jako jediné povolené náboženské vyznání, odešlo z Kouřimi několik protestantských rodin do emigrace. Podle pověsti se členové těchto rodin v noci před svým odchodem sešli v kostele sv. Štěpána na tajnou utrakvistickou pobožnost. Jejich vroucné modlitby se prý natolik vtiskly do chrámových zdí, že za jasných nocí se prý dodnes uvnitř kostela objevují světla a ozývá se zpěv za zvuku varhan. Podobná pověst se vztahuje i k Týnskému chrámu v Praze.

Po vypovězení protestantských kněží ze země se však projevil nedostatek katolických duchovních, takže se stávalo, že jako faráři byly někdy ustanovovány i osoby nevalné pověsti. Takovou byl řeholník Bernardo Zottines da Veglia, který do úřadu kouřimského děkana nastoupil roku 1631 a současně spravoval i děkanství v Českém Brodě a několik okolních farností. Pocházel z chorvatského ostrova Krk (italsky zvaného Veglia), jenž byl tehdy součástí Benátské republiky. Jednalo se o vznětlivého člověka hrubých mravů, který se dokonce dopustil několika těžkých zločinů. Podle svědectví kouřimského rodáka Jindřicha Václava Zýwaldy potkala děkana Zottina o svátku Dušiček v roce 1631 zvláštní příhoda. Ještě před rozedněním se u jeho lože zjevil duch s hořící loučí, který jej vyzval, aby šel sloužit mši za zemřelé. Děkan ducha zle odbyl, takže za krátko se u jeho postele zjevily dva přízraky se stejnou prosbou. Když se ani ty nedočkaly vyslyšení, přišli do děkanovy ložnice zamčenými dveřmi tři duchové s loučemi, kteří jej bez milosti dovlekli do kostela. Chrám byl prý plný světel a přízraků zemřelých, vznášejících se nad podlahou i pod klenbou. Za spílání se duchové sesypali na děkana, strhali z něho oblečení a do krve zdrásali jeho tělo. Propustili jej až při východu slunce poté, když slíbil, že bude mluvit a kázat pravdu. Samy od sebe se prý rozezněly kostelní zvony, a do chrámu se seběhli obyvatelé města. Našli zde zmučeného děkana, který se navzdory svému utrpení ihned jal sloužit mši za zemřelé. Tato strašidelná příhoda však Zottinovi da Veglia nepřinesla dostatečné ponaučení. Nenapravil se a pokračoval ve svém hříšném životě. Na konci roku 1633 byl děkan na příkaz pražského arcibiskupa Arnošta, kardinála Harracha, zbaven úřadu, vsazen do vězení a po čase vyhnán ze země. 

Bílá paní - zajímavá pověst se odvíjí od příhody, kterou v 19. století zažila dívka, jež se cestou do školy zastavila v kouřimském chrámu, a vstoupila do zdejší kaple sv. Kateřiny. Ve víru prachu, který se točil v paprscích ranního slunce, se jí prý zjevil duch bíle oblečené ženy, který jí mlčky s úsměvem ukázal otvor ve zdi s ukrytým pokladem. Dívka v úleku vyběhla z kostela a přivolala kolemjdoucí. Ti však v kapli sv. Kateřiny nenašli žádnou stopu po zjevení bílé ženy ani otvor ve zdi. Mezi Kouřimskými se pak vypravovalo, že onen poklad měly tvořit ostatky světců ve zlatých relikviářích, které byly uvnitř chrámu ukryty před příchodem husitů ...