Smiřice

Město Smiřice leží v okrese Hradec Králové. Protéká jím řeka Labe.

Název města je odvozen ze jména Smíra ve významu obec lidí Smírových. V historických pramenech se jméno objevuje ve tvarech Smyrzicz (1380), Smirzicz (1392), "Janem Smiřickým ze Smiřic" (1462), Hašek Smiřický (1491), Smiřice a "v Smiřiciech" (1495), na Smiřicích (1525), Smirzicze (1533) a Smiržicze (1654). 

Území bylo osídleno od mladší doby kamenné. K významným archeologickým nálezům patří monoxyl (= plavidlo používané od pravěku do 19. století a v Africe nebo na Tichomořských ostrovech dodnes) z 11. až 12. století, vystavený v muzeu v Josefově. 

První písemná zmínka o Smiřicích pochází z roku 1361, kdy je uváděna Eliška ze Smiřic a dřevěná tvrz s vodními příkopy. Ze zdejší tvrze pochází šlechtický rod Smiřických ze Smiřic, který vymřel v 1. pol. 17. století smrtí Jana Albrechta ze Smiřic. Elišku ze Smiřic a Jana Smiřického však nepojí historicky doložený příbuzenský vztah, jednalo se tak o dva různé rody, které si přisvojily přídomek "Smiřický" či "ze Smiřic".

Zámecká budova je dvoupatrová a nepodsklepená. Po všech stranách obdélníkového nádvoří jsou arkádové chodby, v přízemí zůstaly zachovány gotické klenby původní tvrze. Na východní a jižní straně nádvoří stojí hospodářské budovy, v nichž jsou dnes byty. V areálu zámku byl pivovar, stodoly, chlévy, konírny, světnice pro zámeckého hejtmana a obilnice. 

Roku 1406 připadlo panství rodu Smiřických, avšak ve Smiřicích se slavný rod příliš nezdržoval a věnoval se vysoké politice v Praze. Poté roku 1498 odkoupili Smiřice Trčkové z Lípy a přestavěli tvrz na čtyřkřídlý renesanční zámek. V tomto období je k roku 1560 doložený pivovar, ten panství přinášel značný příjem, udržoval čtyři chmelnice a byl zrušen až roku 1949. Jan Albrecht Smiřický (1594 - 1618) aspiroval na českého krále. Tehdy mocný rod původem ze Smiřic tak mohl mít svého zástupce mezi českými králi. Jan bohužel těsně před vypuknutím Třicetileté války zemřel a králem byl zvolen Ferdinand II. Štýrský a po něm tzv. zimní král Fridrich Falcký (1596 - 1632). V roce 1659 byly Smiřice povýšeny na město.

Po Třicetileté válce získal v roce 1661 panství rod Gallasů. Antonín Pankrác Gallas nechal zámek raně barokně upravit. O 24 let později ho prodal Isabele Magdaleně Šternberkové. Její syn Jan Josef přestavěl zámek do barokního slohu a vodní příkopy okolo zámku zanikly. Přibyly arkády, hospodářské budovy, byla postavena kaple, věž a spojovací trakt se vstupním barokním portálem.  

V roce 1715 se díky sňatku dostal zámek do vlastnictví rodu Paarů. Již před rokem 1755 si M. Mautner pronajal místnosti zámku a pivovaru a založil lihovar Malburg a syn. Závod se neustále rozrůstal až na velikost 60 000 m2. Po městě byla vystavěna vlečka, hlavně kvůli problémům s dovozem melasy po silnicích - neustále kapala ze sudů a byly jí plné ulice. Dnes je zde chemička.

Roku 1780 panství koupila císařská komora a ze zámku se stala vojenská nemocnice pro pacienty z pevnosti Josefov. Poté tu umístili správu císařského panství s byty. V roce 1863 smiřické panství koupil liberecký továrník Jan Liebig (1802 - 1870), který zámek modernizoval, nechal zasklít arkády na nádvoří a upravil park, do kterého nechal vysadit vzácné dřeviny. Dále bylo skvostně opraveno první poschodí, 27 komnat s kulečníkem bylo opatřeno drahocennými obrazy a předměty, po "velkoměstsku" nechal ozdobit nejméně 30 hostinských pokojů v dalších dvou patrech. Jeho syn však roku 1881 zámek prodal nejvyššímu c. k. rodinnému fondu, tedy Habsburkům.

V roce 1918 přechází zámek a celé panství do majetku československého státu. Za 2. světové války byl závod zkonfiskován Němci a částečně předělán na výrobu výbušnin. Po 2. světové válce se několik firem pokoušelo obnovit tradici, ale všechny pokusy se setkaly s nezdarem. Až do roku 1950 zde fungovala rolnická škola. Poté tady sídlilo ředitelství Státního statku a později podniku Velkovýkrmen Praha. Poté se vlastníkem zámku stalo město Smiřice, které jej posléze prodalo belgickému výtvarníkovi Peteru Weidenbaumovi. Od roku 2013 prochází zámek rekonstrukcí. 

Pamětihodnosti:

Kromě zámku je to i mezi lety 1699 a 1711 postavená barokní kaple Zjevení Páně. Nechal ji postavit rod Šternberků, jenž panství vlastnil od roku 1685. Barokní stavba byla zahájena mezi lety 1696 - 1699, hrabě ze Šternberka s chotí však roku 1700 tragicky zahynul ("Léta 1700 od Panny Marie staroetingské z Bavor po řece Innu řečené do Passova pospíchaje, nešťastně se utopil; tělo paní manželky mrtvé z té řeky vytaženo a v kostele bechyňském františkánském pohřbeno odpočívá; tělo však téhož pana hraběte nikterak nalezeno býti nemohlo.") a na panství osiřela jejich roční dcera Marie Terezie (1699 - 1761). Dostavby kostela se ujal její prastrýc Václav Vojtěch ze Šternberka a roku 1711 se zde již křtilo, vysvěcen byl o dva roky později. Kvůli vysoké hladině spodní vody ve štěrkopískovém podloží byla stavba založena na roštu z dubových kmenů, který i po více než třech staletích zaručuje stabilitu celé stavby. 

Autorství nelze s jistotou určit, neboť původní plány se nedochovaly. Byl jím buď Kryštof Dientzenhofer (1655 - 1722), nebo Jan Blažej Santini (1677 - 1723), kdy v architektuře kostela jsou prvky typické pro oba stavitele, nicméně výzkumy se přiklánějí nejspíše k prvnímu z nich. Půdorys kaple má tvar mírně protáhlého osmiúhelníku a jeho zvláštností je, že má oltář orientován k severu. Kaple se pyšní ojedinělým slohově jednotným interiérem, který je korunován stropní klenbou ve tvaru osmicípé hvězdy, s jejíž motivem se tu můžeme setkat na několika místech. 

Stavba s bohatou výzdobou se řadí k významným dílům určujícím formování vrcholného baroka v českých zemích. Fresky vytvořil Jan Jakub Stevens ze Steinfelsu (1651 - 1730), řezbářské práce obstaral hradecký řezbář Karel Devoty. Postranní oltáře zdobí sochy čtyř českých patronů a vzácným dílem je také desková malba Madony s Ježíškem, který hraběnka dostala od papeže Benedikta XIV., a který nechala dozdobit korunkami ze zlaceného stříbra s drahými kameny. Autorem většiny maleb je Petr Brandl.  Na hlavním oltáři je jedna z jeho nejvýznamnějších olejomaleb, Klanění tří králů. Dostal za ni odměnu ve výši 1 700 zlatých. Honorář ho měl zachránit před rozzlobenými věřiteli, kteří ho kvůli jeho nesplaceným dluhům hnali před soud. Jako poděkování na obraze zvěčnil i hraběnku Marii Terezii ze Šternberka. 

Ke kostelu patří čtyřboká věž (49 m) na vrcholku se šternberskou osmicípou hvězdou. Ve věži je zavěšen zvon Egidius (sv. Jiljí) z roku 1519, mající váhu 1 400 kg. V roce 1971 byla kaple odsvěcena, v roce 2002 byla znovu slavnostně otevřena. Dnes se zde konají koncerty (Smiřické svátky hudby) či jiné akce. 

Přehled vlastníků Smiřického panství:

- rod Smírů (ve 13. století dle pověsti)

- Eliška ze Smiřic (doložena jako majitelka roku 1380)

- Markvart z Vartenberka a Žofka z Dobrušky (od roku 1392)

- Beneš z Choustníka (do roku 1406)

- Smiřičtí ze Smiřic (1406 - 1498)

- Trčkové z Lípy (1498 - 1636)

- rod Gallasů (1636 - 1685)

- Šternberkové (1685 - 1780)

- Císařská komora (1780 - 1863)

- Liebiegové (1863 - 1881)

- nejvyšší c. k. rodinný fond, Habsburkové (1881 - 1918)

- Československo (1918 - 1939)

- Německo (1939 - 1945)

- státní statek Smiřice, město Smiřice (1945 - 1950 - 2012)

- česko-belgická rodina Weidenbaumů (2012 dosud)

O událostech prusko-rakouské války roku 1866 ve městě vypovídá kronika Smiřic:

"Počátkem června k dotazu zemské vlády nabídl baron Jan Liebig v případě války zámek v Hořiněvsi pro 40 postelí upravený. K lékařské obsluze přidělen dr. Rosa. Městská rada smiřických dala 20 postelí ve dvou třídách školy, posluhu a stravu raněným a uvolila se vydržovati 40 koní ...

Ve Smiřicích a v jejím okolí se v červnových dnech roku 1866 pohybovalo velké množství rakouských pluků a praporů i jednotlivých oddělení týlových jednotek. "Již od jara bylo ve Smiřicích 7 baterií dělostřelců josefovských, kteří v hatích pilně cvičili ... 25. června táhl od Olomouce Smiřicemi k Miletínu 1., 3., 58. a 13. pluk s 800 vozy. Ve Smiřicích tehdy vyměňovaly přípřeže." Dne 27. června odtud nastoupily pochod k Trutnovu za svým X. armádním sborem podmaršálka Ludwiga Gablenze muniční park a 1/2 pionýrské setniny s mostovým trénem, u Smiřic kolonový sklad a poblíž pevnosti Josefov velký sborový trén (trén = vojenský zásobovací oddíl). 

Pět dnů po bitvě u Hradce Králové, 8. července 1866 Prusové nechali ve Smiřicích rozebrat všechny tři mosty a byly prováděny rekvizice potravy a píce: "Pruské vojsko vtrhlo do města, kdežto si u velikých nátisků a ubližování městu a sousedstva velmi hrubě počínalo, a v celém městě rabováním velkou škodu a záhubu způsobilo ...".

Ve Smiřicích se v roce 1848 narodil pozdější zakladatel Komitétu pro udržování památek z války roku 1866 Jan Nepomuk Steinský. Komitét 1866 od svého založení v roce 1888 až do dnešních dnů zajišťuje péči o válečné hroby a pomníky z roku 1866 na území České republiky.  

Major Jan Nepomuk Steinský se narodil 15. června 1848 ve Smiřicích a zemřel 31. července 1922 v Praze. 

Byl to rytíř Řádu Františka Josefa, pruského Řádu červeného orla, saského Řádu Albrechta I. Školu navštěvoval v Jaroměři a ve Vídni. 

V březnu 1866 dobrovolně vstoupil do armády, zařazen byl k haličskému pěšímu pluku č. 80. Dne 1. května 1866 byl povýšen na svobodníka. Dne 30. června 1866 bojuje s Prusy u Kuku u Dvora Králové nad Labem. O tři dny později se účastní bitvy u Hradce Králové, při ústupu ze Svibského lesa je u Máslojed těžce raněn do ramene a pravé ruky. Dne 10. července 1866 mu je amputována ruka, léčení i rekonvalescenci ale na rozdíl od svých zraněných spolubojovníků přežil. S nuceným odchodem z armády se nechtěl smířit. Žádal úřady, aby ho do vojenské služby znovu vzaly. V roce 1867 byl povýšen na šikovatele, superarbitrován a zaměstnán v pražské invalidovně. Dne 29. března 1872 byl povýšen na poručíka a zařazen u 29. zeměbraneckého praporu s císařským povolením nosit šavli v levé ruce. V roce 1877 byl povýšen na nadporučíka, roku 1855 povýšen na setníka. V roce 1885 byl pensionován. V roce 1888 zakládá "Komitét pro udržování pomníků na bojišti Králové - Hradeckém" a stává se jeho předsedou. V roce 1910 byl povýšen na majora. O rok později se vzdává předsednické funkce v Komitétu. Roku 1922 je mu přiznána hodnost majora branné moci RČS. Dne 31. července 1922 umírá v pražské Invalidovně, pohřben je na Olšanských hřbitovech.