Siamská dvojčata ze Skrýchova

28.06.2020

Sestry Josefa a Růžena Blažkovy, siamská dvojčata, se narodila 20. ledna 1878 a zemřela 30. března 1922. 

Narodily se v rodině Blažků ve Skrýchově u Opařan; v rodině již byla dcera Anna, po nich se narodil ještě syn František.  

Jistě to pro matku nebyl snadný porod a hlavně ta hrůza ze srostlých dvojčat. "Starý lékař z Opařan se ji snažil uklidnit slovy: Srdce jim bijou jako zvony, a to je teď nejdůležitější. Sám se však po celou lékařskou praxi s takovým případem nesetkal a nedokázal ani odhadnout , jak se budou děti vyvíjet." 


Název siamská dvojčata je odvozen podle srostlých chlapců v Siamu z roku 1811. Josefa a Růžena byly srostlé v krajině pánevní, měly tedy společné orgány močové, řitní a poševní. Do pasu dvě samostatné a cítící bytosti, v oblasti pánve jeden člověk.  

Sestry měly oproti jiným případům siamských dvojčat vyvinuty dva páry nohou. Proto mohly celkem normálně chodit, i když jedna měla kratší nohu a musela chodit trochu bokem. Přesto měly normální šťastné dětství. Normální? Sice si hrály s ostatními dětmi, byly živé a rozpustilé, ale stále spolu. Jak asi občas zatoužily být každá sama sebou; hrát si, učit se, sedět, vykonávat intimní potřeby, spát stále pospolu. Jistě s rostoucím věkem tato přání sílila, i když byly od malička zvyklé na tento společný úděl.

Chirurgický zákrok nepřipadal v úvahu, jak potvrdili lékaři v Praze, později i v USA. Vidím to jako jejich osobní tragédii, i když se záhy staly centrem pozornosti doma i ve světě.  

První, kdo se o ně zajímal, byl baron Nádherný z Borutína, vzdělaný světák, který rodině vzkázal: "Buďte šťastná, matko. Jednou Vám vydělají velké peníze." A zasloužil se o to: předně je připravil k budoucímu údělu varietních hvězd, ale myslel i na základní vzdělání. Měly z jeho prostředků vlastního učitele (také do normálních školních lavic by se nevešly). Učily se kromě základního učiva cizím jazykům: němčině a francouzštině, zpěvu, hře na housle a xylofon. Měly to štěstí, že byly nadané a inteligentní. Jinak by svůj osud asi neunesly.

V jejich jedenácti letech se objevily fotografie v našich i cizích novinách: roztomilé holčičky, oblečené do stejných šatů (všechna čest tehdejším švadlenám). Ze všech jejich fotografií je vidět, jak se dnes říká, důmyslný image, trochu exotiky a upoutání pozornosti. Není proto divu, že při tehdejším vkusu, hladu po senzacích, se staly středem pozornosti agentů a obchodníků. Francie, hlavně Paříž, jim otevřela cestu do světa. 

Staly se senzací doma i v zahraničí. Často vystupovaly v karlínském divadle i jiných českých městech. Ale hlavní úspěch je čekal za oceánem, v Americe. Hlavní senzací byla jejich fyzická abnormálnost, doprovázená však i hudebními čísly, hrou na nástroje a zpěvem národních i jiných písní a kupletů. Vystupovaly ve varietní společnosti, nejčastěji s nejvyšším mužem světa Van Albertem of Holland (The tallest Man in the World) a javanským trpaslíkem. Pani, který měl komické výstupy, dále to byl Freddie, muž bez paží, který dokázal používat dolní končetiny tak obratně jako ruce, nejtěší žena a muž na světě ... Na cestách je doprovázela jejich sestřenice Anna Truhlářová a impresário Ike Rosa. Zejména před I. světovou válkou byly v Evropě velmi oblíbené. Mohly si i diktovat ceny za vystoupení. Braly např. 1 500 marek za vystoupení v hamburském divadle, což byly v té době obrovské peníze. Dle fotokopie jejich vkladní knížky z roku 1912, zde bylo uložena 16 000 rakouských korun. 

Byly i obchodně zdatné a podnikavé. Postavily hospodu Na zastávce v Sepekově, kterou pronajímaly. Čas strávený v Čechách trávily zde a na kvěchovském mlýně. 

Tam se totiž maminka s otcem a synem Františkem po prodeji domu ve Skrýchově přestěhovali k nejstarší dceři Anně, provdané Chocholové (Chocholův velký mlýn u Božetic, katastr Sepekov). Chocholů bylo 6 synů a 4 dcery, dva ze synů odešli do USA.

Nejmladší Blažek, František, se zde vyučil mlynářem. Ale přišla I. světová válka, msel na vojnu a vrátil se jako italský legionář. 

Vztah obou žen, ze kterého se nedalo odejít, ale nebyl vždy idylický. Jedno tělo skrývalo dvě duše a povahově byla každá jiná. A tak mezi nimi docházelo občas také k hádkám.

Říká se, že Růžena byla hodnější, tišší, naopak Josefa byla prudší a ráda se hádala (v jiném zdroji je to však psáno naopak ???). Navíc měla údajně velice ráda whisky, což se té druhé nelíbilo. Uvádí to pražský reportér a lovec senzací Egon Ervín Kisch, který se s nimi setkal a zpracoval o nich materiál. Ani Josefě a Růženě se nevyhnula láska. I když se nikdy nevdaly, z jednoho milostného vzplanutí se Růženě narodil v dubnu 1911 v pražském sanatoriu MUDr. Kukuly zdravý chlapec, který dostal jméno František. Růžena se stala matkou. Vlastně anatomicky obě, ale jen ona měla poměr s mužem, kojily ho obě. Šťastná maminka rozdávala úsměv, zatímco její sestra se kabonila a hudrovala, že "dopadla jako Panna Marie". Ona sama totiž o sexuální styk nestála, jen kvůli Róze prošla těhotenstvím i porodními bolestmi, a ještě ke všem jí teklo mléko.

Kdo byl otcem zcela zdravého, tříkilového miminka, sestry nikdy neprozradily. Někdy se říká, že to byl berlínský truhlářský dělník nebo některý z členů varietní skupiny, mluvilo se o principálovi nebo o utajené milionáři, ale stoprocentně to nikdy potvrzeno nebylo a sestry si vzaly své tajemství do hrobu. Sestry chtěly i tajně porodit, jenže v té době se po nich pídil právě reportér Ervín Kisch, který pustil informaci do světa. 

Teprve nedávno přišli historici s variantou, že otcem dítěte byl voják Franz Dvorak, milenec Rózy. Chtěli se vzít a po vleklých soudních tahanicích dostali souhlas úřadů. Franz ale padl v roce 1917 na frontě. Róza si pak do konce života nechávala říkat paní Dvorak. Také Josefa měla přítele, ale také on zemřel dřív, než se vzali.  

Během války pobývaly sestry v Čechách a věnovaly se své hospodě Na zastávce v Sepekově (u vlakové zastávky). Původní projekt byl přízemní, dnes má patro. 

Býv. hostinec Na zastávce
Býv. hostinec Na zastávce

Měla to být jejich pojistka na stáří, až nebudou moct cestovat po Evropě a vydělávat si hraním. Nakonec si jí ani moc neužily. Po válce, v roce 1921, vyjely na turné po Americe, kde s nimi vystupoval i syn František. Pluly z Janova lodí, což zachytily i dobové snímky. Ale na jaře 1922, když byly v Chicagu, onemocněla Růžena zápalem plic nebo španělskou chřipkou (?) a záhy zemřela. Asi hodinu po ní skonala i sestra Josefa.

Lékaři prý sice nabízeli Josefě, že se pokusí její tělo od mrtvé sestry oddělit, ta ale něco takového nepřipustila. Slavná siamská dvojčata zemřela 30. března 1922 ve věku 44 let.

Pozornost ale budila i po své smrti. Jeden americký impresário chtěl těla koupit, zřejmě by je vystavoval v panoptiku, to ale nedovolil otec dvojčat, který cestoval s nimi. Podle pramenů z rodinného archívu o těla projevila zájem také lékařská fakulta v Praze. Zřejmě z finančních důvodů se ale nakonec převoz neuskutečnil. Josefa a Růžena byly tedy zpopelněny v Americe a bratr František, otec, jeden strýc v Chochole a syn František se vrátili do Čech se stříbrnou urnou. Urna je uložena v rodinné hrobce v Sepekově.

Bratr František získal v Americe peníze po sestrách. Věno měla i jeho budoucí manželka Marie, a tak si koupili mlýn Na Prádle v Bechyni. 

Syn František žil po smrti matky u nich. V Bechyni se vyučil elektrikářem, oženil se s Marií Kovaříkovou, švadlenou a měli syna (nar. v roce 1932). František se dožil 66 let. Peníze po matce se rychle rozkutálely, rodinu táhla švadlena Marie. Dnes již z nich nikdo nežije.

Střípky ze života slavných prvorepublikových sester jsou dnes k vidění ve sbírce osobních věcí, oblečení, korespondence a fotografií v Milevském muzeu. 


První siamská dvojčata, Chang a Eng, se narodila v roce 1811 v Siamu na území dnešního Thajska. Jejich otec, chudý rybář čínského původu, brzy zemřel na neštovice, a matka se musela starat o hromadu dětí sama. Srostlá dvojčata vychovávala stejným způsobem jako jejich zdravé sourozence, nijak je nezvýhodňovala ani nezatracovala. Chlapci si hráli, běhali a plavali jako jiné děti. 

V roce 1824 na dvojčata narazil britský obchodník Robert Hunter. Zpočátku se domníval, že jde o nějaké podivné zvíře, ale když chlapce prozkoumal blíž, ucítil v nich obchodní příležitost. Jejich matce nabídl, že je odveze do světa a angažuje je pro svou show. Není jasné, zda se matka proti tomuto návrhu postavila nebo zda sou roli sehrály siamské úřady, nicméně Chang a Eng vycestovali až o pět let později, když dosáhli plnoletosti. Traduje se i historka, podle které siamský král po narození srostlých chlapců nařídil, aby byli usmrceni. Matka bratry proti jeho vůli nechala žít a před úřady je skrývala.

Chang a Eng přijali příjmení Bunker a vydali se na cesty po Evropě a Spojených státech, kde byli ukazováni jako zrůdná hříčka přírody. Dnešnímu člověku to bude připadat kruté, nicméně mladíci byli za svá vystoupení velice slušně placeni a odmítali, že by je zaměstnavatel zneužíval jako otroky. Za deset let jim úspory dovolily usadit se v Severní Karolíně, koupit zde pole a postavit si dům. 

Z handicapovaných dvojčat se stali zámožní farmáři, kteří využívali služeb otroků, a dokonce si našli nevěsty. Sestry Sarah a Adelaide Yatesovy si však kvůli neobvyklému spojení vytrpěly své: jejich otci někdo rozbil kamenem okno a sousedé vyhrožovali, že mu spálí veškerou úrodu, když své dcery provdá za "zrůdy". Nesouhlas se sňatkem dvojčat vyjádřily i místní noviny, když ho označily za "bestiální a sodomitský".

A pak všechno utichlo. Sarah a Adelaide postupně porodily dohromady 21 zdravých dětí, dvojčata se nenarodila ani jedné z nich. Rodiny žily spořádaným životem, který narušila až občanská válka. Chang a Eng se rozhodli opět cestovat, aby si finančně přilepšili; tentokrát s sebou do světa vzali i některé své děti.

V roce 1870 postihla Changa mozková příhoda, po které zůstal částečně ochrnutý. Jeho bratr se o něj oddaně staral, ale bylo vidět, že se Chang už nikdy neuzdraví. Jako by na všechno rezignoval, začal propadat alkoholu. V lednu 1874 Chang podlehl zápalu plic. "Takže já půjdu také," prohlásil Eng. Polil ho studený pot, postihly ho bolesti a skonal o dvě a půl hodiny později.

Bratři Bunkerovi patřili k nejslavnějším srostlým sourozencům na světě; podle místa jejich původu se stejně postiženým dvojčatům začalo říkat "siamská". V Severní Karolíně a na Floridě dodnes žije asi 1 500 potomků rodin Bunkerových, kteří od 80. let minulého století pořádají každoroční setkání a na své pra-pradědečky nezapomínají.