Hrad Sion

Sion je zřícenina hradu, která se nachází asi 9 km od Kutné Hory. První písemnou zmínkou o tomto hradu je listina z 15. února 1437, kterou zemský sněm svolává proti jeho majiteli zemskou hotovost. Ačkoli jakékoli předchozí informace o Sionu chybí, podle tradičního výkladu byl vystavěn v místech nevelkého opuštěného hradiště na skalnatém ostrohu nad pravým břehem potoka Vrchlice, pravděpodobně v letech 1426 - 1427 husitským hejtmanem Janem Roháčem z Dubé. Protože se Jan Roháč odvolával k prvopočátkům husitského hnutí, kdy významná místa dostávala biblická jména, dostalo toto místo jméno Sion. Celé údolí s kostelíkem a dnes již s bývalým mlýnem se nazývalo Na Sioně. Dle pověsti zde v místech, co stojí kostel sv. Ondřeje nechal rozsypat hlínu z hory Sion u Jeruzaléma Janův prastrýc, nejvyšší zemský sudí Odřej z Dubé. Také zde nechal z bývalé církevní tvrze postavit roku 1402 kostel. 

Podle historika Jaroslava Čechury však není vyloučeno, že se původně jednalo o feudální hrádek, jenž byl centrem okolní pozemkové državy pražské metropolitní kapituly, kterého se Jan Roháč z Dubé pouze zmocnil a zdokonalil jeho opevnění. Původně objekt patrně zastával spíš funkci reprezentativního sídla než fortifikace, neboť jeho majitel se zřejmě spoléhal na nedaleká města Kutnou Horu a Čáslav, kde zastával funkci hejtmana. K budování rozsáhlejšího opevnění došlo teprve v letech 1435 - 1437, kdy byli obránci nuceni narychlo posílit obranyschopnost hradu kvůli ohrožení ze strany římskoněmeckého císaře a českého krále Zikmunda Lucemburského. Posádku sídla v té době tvořilo několik desítek mužů, které doplnili uprchlíci z Hradce Králové, vedení knězem Martinem Prostředkem, hradečtí měšťané v březnu 1437 uzavřeli dohodu s královskou stranou.    

Na Sion se po neúspěšném působení v roli táborského vůdce Jan Roháč uchýlil na podzim roku 1435. Žil zde se svou velmi mladou, asi pětadvacetiletou, manželkou Eliškou z Kolovrat. Potřeboval zřejmě peníze na dostavbu Sionu, a proto prodal jeden ze svých dvou domů na Novém městě v Praze. Právě z tohoto místa vedl soukromou válku proti panovníkovi, který proti němu v únoru 1437 nechal svolat zemskou hotovost. Vojsko vytáhlo k hradu koncem dubna a dorazilo k němu v prvních květnových dnes krátce poté, co oddíl Jana Roháče přepadl konvoj z Uher a ukořistil králi množství volů a sudů s vínem. Vojsko zemské hotovosti bylo složené z oddílů české šlechty i českých měst a velel mu nejvyšší hofmistr, mincmistr a zemský soudce Hynce Ptáček z Pirkštejna (údajně synovec Roháče), který se už o dvě léta dříve osvědčil při dobytí hradu Ostromeč. 

O čtyřměsíčním obléhání hradu Sion hovoří hned několik domácích i zahraničních písemných pramenů různé výpovědní hodnoty, které akci většinou popisují jako velkou a obtížnou událost. Nicméně archeologický průzkum hradu prováděný v letech 1962 - 1965 prokázal, že dobývání probíhalo spíš vlažně, neboť nespokojenost s králem Zikmundem, zejména v kališnických kruzích, stoupala. Historici usuzují, že úmyslem pána z Pirkštejna bylo ze soukromých politických důvodů protahovat pobyt před Sionem do poslední možné chvíle a posádce, která uvnitř hradu nedisponovala vlastní studní, zřejmě nebránil v zásobování ani v čerpání vody z blízké Vrchlice. K bojovým akcím došlo zřejmě až po příchodu posily z Uher, která vyrazila z Prahy 3. září, neboť Hynce Ptáček nechtěl riskovat otevřenou roztržku s králem. 

Útok proti Sionu, ke kterému došlo dne 6. září 1437, nejzevrubněji popisuje italský humanista a pozdější papež Enea Silvio Piccolomini ve svém díle Historie česká, archeologický průzkum však dokládá, že ačkoli měli vojáci Hynce Ptáčka z Pirkštejna k dispozici minimálně jeden prak, houfnice a bombardu (o té víme, že stála astronomickou cenu a vážila jako 2 krávy a 1 vůl), samotné ostřelování netrvalo déle než den nebo dva. 

... Přístup ke zdem zabraňoval příkop velmi hluboký, který, ač byl bez vody, přece bylo namáhavé a nebezpečné pro vojsko do něho vstoupiti za padání střel odevšad a odtud pak zase lézti na val, kterým byly zdi obklíčeny. Byl tedy připraven přístup do příkopu pomocí podkopů a před příkopem ponecháno něco málo země jako dvéře, aby lest nemohla být poznána. Byl očekáván vítr vanoucí z táboru do hradu. Jakmile tento silně zadul, vstoupili ve zbroji do průkopů a pomocí žebříků snažili se val slézti. Roháč tehdy náhodou obědval; málokteří dlící na zdech strhli pokřik. Nastal hluk, a se všech stran sbíhali se k obhájení valu. Také Roháč, zanechav jídla a chopiv se zbraně, přichvátal z hradu svým na pomoc; bylo bojováno velmi krutě a na mnohých místech současně. Jakmile se dostavil Roháč, slezl nepřítel z druhé strany val a všude vraždě, tlačil se do hradu. Roháč pospíchaje vrátiti se do hradu, byl zaskočen a zajat a také hrad byl násilím dobyt, lupiči, kteří se tam uchýlili, schytáni, a kněží zúčastněnému na husitské zřeštěnosti, který přisluhoval kacířům svátostmi, dána pouta; odvedeni byvše do Prahy, skončili všichni život svůj na oprátce ...

Proti hradu bylo vystřeleno zhruba 100 kamenných koulí, které poničily zejména hradní palác a budovu při východní čelní hradbě. Známky průlomu hradby nebo podkopů nebyly nikde nalezeny, neboť vzhledem k nevelké síle obránců nebylo podobných obléhacích prvků třeba. Po dobytí byl Sion vypálen a spolu s pěti vesnicemi (Chlístovice, Chroustov, Újezd, Všesoky a Miletice), které k němu náležely, přešel do majetku krále. Jan Roháč z Dubé byl jako sedmý zajat v době oběda u hradových dveří, kam spěchal pomoci svým lidem. Posádka asi šedesáti lidí byla odvedena do Prahy, zde byl Jan Roháč těžce mučen a celá posádka hradu i s Vyškem Račinským (polský šlechtic a přítel Roháče) byla dne 9. září 1437 popravena na šibenicích za Prahou. Dřevo bylo použito z krovů pro Týnský chrám, složených na Staroměstském náměstí. Roháč visel nejvýše na zlatém řetězu. Mladá Eliška z Kolovrat se stala vdovou, zdědila dům v Praze s tím, že musí splatit všechny dluhy. Po Elišce zůstali dva synové, Jan a Zbyněk. Zda to byli synové Jana Roháče se už asi nikdy nedozvíme. Dobytý hrad už nebyl nikdy obnoven.

Po smrti krále Zikmunda nastoupil na český trůn Albrecht I. Habsburský, jenž zastavil zkonfiskované sionské panství někdejšímu husitskému hejtmanovi Bedřichovi ze Strážnice a Benešovi z Hustířan. V roce 1449 vedli oba muži o panství spor, jehož výsledek není ale znám. Později sionské pozemky získal král Jiří z Poděbrad, který je zastavil Kláře ze Solopysk a jejímu synovi Václavovi z Nestajova. V roce 1509 Jan z Nestajova postoupil zástavu bratřím Ctiborovi, Čeňkovi a Oldřichovi z Pařízku, kterým byla následujícího roku zástava potvrzena králem Vladislavem Jagellonským. V roce 1535 prodal Oldřichův syn Jan sionské zboží Jindřichovi Firšicovi z Nabdína, od kterého je v roce 1541 odkoupil Jindřich Špetl z Prudic. Jeho syn Jiří jej posléze prodal Jiřímu Voděradskému z Hrušova, jenž byl v roce 1580 popraven kvůli lichvářství a pozemky připadly králi Rudolfovi II., který je následujícího léta připojil k malešovskému panství (o historii Malešova se můžete dočíst zde). Tímto aktem z roku 1581 byl hrad Sion spolu s přilehlým panstvím písemnými prameny připomínán naposled. 

Další zprávy o existenci zříceniny se datují k roku 1677, kdy ji navštívil český humanista Bohuslav Balbín, který zanechal zmínku, že v době jeho pobytu zde ještě stály obvodové zdi. I tyto zbytky však byly postupně ničeny a rozváženy, zejména v době, kdy malešovské panství drželi němečtí Osteinové. Poslední větší pozůstatky pak byly odstraněny v roce 1870 na příkaz Karla Dahlber-Osteina, který tak reagoval na velkou vlasteneckou vlnu po rakousko-uherském vyrovnání a na srocování českého lidu při velkých táborech. Od této doby zůstaly zachovány jen základové zdi porostlé křovisky a přikryté hlínou. V roce 1945 bylo malešovské panství Osteinům zabaveno a přešlo do majetku státu. 

Jádro hradu za mohutným šíjovým příkopem, kterým bylo odděleno od nevelkého předhradí, mělo nepravidelný trojúhelníkový půdorys daný povahou skalnatého terénu a bylo z větší části obklopeno 120 - 180 cm širokou hradbou. Čelní strana nad příkopem byla souvisle zastavěna, přičemž jižní nároží zaujímala brána, k níž z jedné strany přiléhala polokruhová dělostřelecká bašta, ze strany druhé pak velká budova, sloužící snad k obytným účelům. Úkolem dělostřelecké bašty bylo chránit jak vstup do hradu, tak dvoupatrový obdélníkový palác, který k ní přiléhal ze západní strany. Archeologické nálezy dokládají, že tato budova byla obydlím Jana Roháče a měla dvě až tři podlaží. V základech paláce leželo 17 prakových kamenných koulí, které patrně stály za jeho značným poškozením. Hradba za palácem se obloukovitě vypínala a zakončovala ji lichoběžníková stavba s mohutnou roubenou vrchní částí. Také severní nároží čelní hradby zaujímal objekt s mohutnou roubenou nástavbou. Hradba, která od této budovy pokračovala směrem k jihozápadu, je naproti hradnímu paláci doplněna nevelkým čtyřhranným objektem s kuchyní. Budova byla patrně patrová a její výška byla asi 6 až 7 metrů. Z archeologických nálezů je patrné, že původní Sion měl sloužit jako správní a hospodářské centrum menšího panství, nikoli jako významná fortifikace, neboť většina obranných prvků včetně opevněného předhradí a nevelké plošiny pod severozápadní částí jádra, která byla opatřena kamennou hradbou zbudovanou bez použití malty, k němu byla přistavena teprve v letech 1435 - 1437. Dobře zachovaný příkop chránící severovýchodní přístup k hradu a příkop oddělující předhradí od okolí náležejí do doby hradištní. Stejně tak i dva mohutné valy na severovýchodní straně předhradí. 

První amatérský průzkum pozůstatků hradu u severní obvodové zdi, ve středu vnitřního hradu a v příkopu mezi předhradím a vnitřním hradem, byl proveden k pětistému výročí jeho dobytí. Při tomto výzkumu prý byla nalezena celá řada předmětů, ke kterým mj. patřil kachel se znakem Jana Roháče z Dubé a s reliéfním vyobrazením dvou andělů, kteří drží kalich s hostií. Mimo tyto nálezy bylo prý uvnitř hradu nalezeno několik koster obránců hradu, z nichž některé nesly stopy zohavení. Tyto ostatky však nebyly nijak zdokumentovány a na místě došlo k jejich zničení. Systematický průzkum hradu byl zahájen teprve v roce 1953 a posléze v letech 1961 až 1964. Jeho vedením byli pověřeni zaměstnanci Vojenského historického ústavu v Praze. Při těchto výkopových pracích byla nalezena řada militárií, zejména pak šípů, železných kulek zalitých do olova a kamenných koulí, které dokazovaly, že hrad byl intenzivně ostřelován. Dalšími předměty, převážně denní potřeby, byly střepy hliněných nádob, zbytky hřebíků, železných kování nebo železných nástrojů, šesticípá železná hvězda ostruhy, kovový zámek, část udidla, přezky k postrojům atd. Mezi pilíři v příkopu mezi předhradím a čelní zdí byli nalezeni i železní nášlapní ježci, užívaní ve středověkém vojenství proti jízdnímu i pěchotnímu vojsku. V paláci Jana Roháče pak byly odkryty zlomky tří kachlů, totožné s tím jenž byl vyzvednut v roce 1937. Povrchovým průzkumem na stráních před západní hradební zdí byly objeveny i zbytky povrchových úprav, které označovaly prakoviště a tábor obléhatelů. V současné době dosahují zbytky odkrytého a zakonzervovaného zdiva výšky průměrně jednoho metru. 

V rámci pětistého výročí dobytí hradu Sionu se v roce 1937 konaly velké oslavy a pietní akce, a to nejen v Kutné Hoře, ale i na Sioně. Červnové akce v Kutné Hoře se zúčastnili vojáci místní posádky, legionáři, sokolové, skauti, hasiči a početné obyvatelstvo. V září se konala vzpomínková slavnost pod hradem Sionem, při níž místní ochotníci sehráli divadelní hru Aloise Jiráska Jan Roháč z Dubé. 

V roce 1938 vznikl spolek "Výbor oslav Jana Roháče z Dubé", jenž chlístovickému obecnímu zastupitelstvu navrhl zřídit Janu Roháčovi na Sioně památník. Aktivními členy sdružení byli soudní rada z Kutné Hory Jan Troníček, profesor učitelského ústavu v Kutné Hoře Václav Fiala a autoři myšlenky reliéfu starosta Chlístovic Antonín Míchal a starosta Sokola Josef Strnad. Oba skončili v nacistickém vězení. Antonín Michal se vrátil, Josef Strnad byl v roce 1943 popraven v Drážďanech. V říjnu roku 1939 bylo obecním zastupitelstvem schváleno zřízení památníku a zadání jeho zhotovení profesoru Sochařsko-kamenické školy v Hořicích akademickému sochaři Janu Vávrovi (1903 - 1952). O rok později byl hotový reliéf přivezen a tajně umístěn místními občany na skálu pod hradem. Cena reliéfu byla pět tisíc korun.  

Mezi skalní průrvou směrem k reliéfu byla v 80. letech 19. století chlístovským hajným Ryšavým vykopána studna, ale byla znovu zasypána. 

Kostel sv. Ondřeje byl postaven v roce 1402. Sporné je, zda Ondřejem z Dubé, neboť obec byla v této době ještě majetkem církve a nikoli pánů z Dubé. Kolísání jména obce trvalo až do počátku 15. století, kdy se stále objevuje pojmenování "Chlístovic alias Hrádek" a ještě později v 18. století se užívá označení "Na Sioně". Oním Hrádkem byl s největší pravděpodobností předchůdce hradu Sion. Kostel sv. Ondřeje obsahuje pozůstatky starší gotické stavby. Dendrochronologické výzkumy prokázaly, že jeden z trámů ve věži kostela pochází z roku 1496 a stáří zvonové stolice a krovu věže spadá do rozmezí let 1581 - 1583. V přízemí věže nalezneme gotické ostění dveří otevírající se do interiéru kostela a původní kamennou kropenku. 

Věž kostela se dochovala v původní podobě i s trámovím a je jediným svědkem bojů o hrad. Původně se zde nacházely tři zvony. Dva z nich, vyrobené v letech 1489 a 1509, zhotovil Ondřej Ptáček (zemř. 1515), zvonař z Kutné Hory. Dnes zde najdeme pouze mladší zvon o průměru 106 cm, který je opatřen latinským nápisem, jenž v překladu do češtiny zní: Léta Páně 1509 byl tento zvon vlit ke cti Boha Všemohoucího a Blahoslavené Panny Marie a všem svatým skrze mistra Ondřeje, řečeného Ptáček v Horách Kutných. Hle, já zvon zvoním ne naprázdno, ale v případě ohně, války, svátku nebo čestného pohřbu.

Barokní přestavba kostelíka ve 2. pol. 18. století proběhla za panování Osteinů, kteří drželi Chlístovice v rámci malešovského panství. Vnitřní vybavení kostela je poměrně chudé. Součástí hlavního oltáře je obraz se sv. Ondřejem. Na bočních oltářích, které sem byly převezeny z kaple na Vysoké, se nacházely obrazy sv. Jana Křtitele a sv. Antonína Paduánského. Předměty z oltářů a obrazy byly odcizeny po roce 1989. Kolem kostela se rozkládá hřbitov obehnaný kamennou zdí, na východní straně opatřen márnicí.  

V 50. letech 20. století byla nalezena malá chodba z kostela sv. Ondřeje při kopání hrobu směrem k farské stráni. Tehdy byl také nalezen před márnicí společný hrob zalitý vápnem. Při stavbě hospodářských budov ve mlýně byl objeven další společný hrob přímo pod hradem. 

Známá pověst je o květné neděli a tajemné postavě ukazující směr k místu pokladu. 

Novodobá pověst o reliéfu říká, že tomu, kdo si s pokorou před tímto reliéfem v duchu vysloví upřímné přání a položí ruce na kámen, se toto přání vyplní.

Hliníková deska na skále od B. Ryšánka z roku 1992 pod hradem je věnována památce učitele Jiřího Říhy z Jihlavy, který nasbíral a sepsal mnoho zajímavostí o tomto hradu.