České Pompeje

Sezimovo Ústí  je město asi 4 km jižně od Tábora, na soutoku Kozského potoka a Lužnice. Skládá se ze dvou urbanisticky oddělených částí, starší na severozápadě, a novější na jihovýchodě. Na severu na něj bezprostředně navazuje sídliště Nad Lužnicí, patřící už k městu Tábor. 

Nejstarší písemný údaj o Sezimově Ústí je souhlas generální kapituly dominikánského řádu se zasvěcením kostela konventu zakladateli řehole sv. Dominikovi z roku 1250. A protože se žebravé řády usazovaly jen ve slibně se rozvíjejících městech, muselo být město Ústí založeno před polovinou 13. století, patrně pány z Hradce. Další zmínka o městě Auzt, tedy prostém Ústí, je v závěti Voka I. z Rožmberka z roku 1262, ve které pamatuje na vrácení dluhu ústeckým dominikánům. Nová řeholní komunita tedy zřejmě byla dobře zabezpečena, neboť navzdory svému závazku chudoby si mohla dovolit poskytnout půjčku. Město bylo rozšířeno v roce 1277, kdy bylo vypáleno nedaleké Hradiště (pozdější Tábor), jehož obyvatele Ústí přijalo. Teprve v listině Karla IV. z roku 1345 ve věci nalezišť stříbra se poprvé objevuje upřesňující dodatek ("Ústí nad řekou Lužnicí"), a konečně o čtyři desítky let později rodáci označovali již své město jako "Sezimovo Ústí" v souvislosti se Sezimou, pátým, nevlastním synem Vítka z Prčice, z mocného šlechtického rodu Vítkovců.

V dubnu až červenci 1414 ve městě krátce bydlel Jan Hus, který sem přišel na pozvání Anny z Mochova, vdovy po Janovi z Ústí. Získal zde mnoho stoupenců, ti však byli v roce 1419 z města vyhnáni. Uchýlili se do okolních lesů a vsí, až 21. února 1420 na město zaútočili, dobyli je a obsadili. Dne 30. března 1420 se ovšem rozhodli staré město raději vypálit a odejít do nově založené husitské obce jménem Tábor. Rozvaliny města se od 17. století zvaly Starý Tábor, začátkem 19. století je doložen jen mlýn se dvorem. Odtud tedy název "České Pompeje".

Nové město bylo navrženo v roce 1827, pravidelně vyměřené v empírovém duchu. V roce 1920 se pak město vrátilo k historickému názvu Sezimovo Ústí.

Na jihovýchod od Sezimova Ústí (Paďousy) vznikla od roku 1939 zásluhou podnikatelských aktivit Jana Antonína Bati průmyslová čtvrť (Baťov nebo nově také Kovák). Tento podnikatel si v blízkosti města v důsledku začátku 2. světové války vybral pozemky patřící městu Tábor a založil školu práce (dnes Vyšší odborná škola, Střední škola, Centrum odborné přípravy) vychovávající nové pracovníky pro budovaný závod. Podle dvou poštovních obvodů se stará a nová (průmyslová) část nazývají také Sezimovo Ústí 1 a Sezimovo Ústí 2, kdy Baťova část je obsažena právě v té s číslovkou 2.

Benešova vila

Československý ministr zahraničí, v letech 1921 - 1922 předseda československé vlády a od roku 1938 přezident Edvard Beneš se svou ženou Hanou si nechal postavit letní dům v letech 1930 - 1931 v Sezimově Ústí u soutoku Lužnice a Kozského potoka podle projektu architekta Petra Kropáčka. Dům měl připomínat jihofrancouzské domy svou nízkou střechou, světlými místnostmi s velkými okny a hladkými zdmi. Během následujících několika let byl ještě stavebně upravován, až dostal svou definitivní podobu - byla přidána obloučkovitá lodžie zastiňující terasu, přistavěno křídlo se sallou terrenou, upraven provozní dvůr na reprezentativnější patio s altánem. Po zvolení Edvarda Beneše prezidentem byla postavena na okraji pozemku správní vila pro domovníka a s kanceláří prezidentova tajemníka.

Pro manžele Benešovy vila znamenala skutečný domov, kde odpočívali a scházeli se s přáteli. Mezi nimi byli i nejbližší sousedé - diplomat Ludvík Strimpl s rodinou a známý politik Zdeněk Fierlinger s manželkou Olgou. Kromě nich nemůžeme zapomenout na obyvatele Sezimova Ústí, s nimiž manželé Benešovi také udržovali přátelské styky. Kromě toho na návštěvu přijíždělo mnoho dalších osobností, mezi nimiž vynikali např. Karel Čapek s Olgou Scheinpflugovou a Jan Masaryk.

Po smrti svého muže v roce 1948 vilu obývala od jara do podzimu paní Hana Benešová. Ve své závěti vilu s většinou nábytku odkázala táborskému Muzeu husitského revolučního hnutí, aby v ní vytvořilo důstojný památník jejímu muži. Po její smrti však dům v roce 1975 převzal Okresní národní výbor v Táboře a převedl ho do majetku Úřadu předsednictva vlády ČSSR.

Ten pak vilu používal k rekreacím předních představitelů a za tím účelem také provedl zásadní změny v interiérech. Byly vybourány některé příčky a vila kompletně zařízena novým, tehdy moderním nábytkem. V letech 2006-2009 pak Úřad vlády ČR nechal provést kompletní rekonstrukci domu, kterému se tak vrátila původní podoba (byl navrácen původní nábytek, vytvořeny kopie některých interiérových prvků apod.). Vila je zpřístupněna pro veřejnost od jara do podzimu s preferencí předem rezervovaných vstupenek.

Poslední vůle paní Hany Benešové však dosud nebyla naplněna, protože vilu i nadále používá Úřad vlády jako svůj rekreační objekt. Husitské muzeum v Táboře postavilo a od roku 2005 provozuje v přístupné části zahrady Památník manželů Benešových, který mapuje život a dílo E. Beneše. Vystavený umělecký nábytek a další autentické předměty z mobiliáře vily pocházejí z odkazu Hany Benešové.

Autorem zahradní kompozice je Otokar Fierlinger, jehož bratrem byl Zdeněk Fierlinger. Vychází z anglické krajinářské tradice a kombinuje zeleň s drobnými stavebními prvky jako jsou altány, pergola apod. Zahrada se postupným přikupováním pozemků v 30. letech 20. st. zvětšovala až dosáhla rozlohy cca 10 ha a získala přirozené hranice - na jedné straně Lužnici a Kozský potok, na straně druhé pak Starotáborský les.

Na jihozápadním svahu směrem k Lužnici se rozkládá velké alpinum, chlouba Hany Benešové. Edvard Beneš se zase více věnoval stromům, na péči o ně se podílel spolu se zahradníkem.

V zahradě se nachází i původní tenisový kurt, vedle něj pak byl v 70. letech přistavěn vyhřívaný bazén, nechybí ani molo na Kozském potoce.

Zahrada je dnes plotem rozdělena na dvě část. Část s hrobkou, Památníkem manželů Benešových a přístavištěm je volně přístupná pro veřejnost. Větší část zahrady je součástí rekreačního objektu Úřadu vlády ČR a je nepřístupná. Proslavené alpínum paní Hany, Husovu kazatelnu, či další stavby je možné navštívit pouze při dnech otevřených dveří samotné vily.

Edvard Beneš si přál být pohřben na pozemku svého domu. Uprostřed malého návrší zvaného Kazatelna, kde podle tradice kázal Mistr Jan Hus, tak byla postavena hrobka. Jejím architektem byl Pavel Janák. Za života paní Hany byla přístupná veřejnosti, od roku 1975 byla zahrada uzavřena. Opět se otevřela pro veřejnost na jaře roku 1990. Každoročně se 28. května koná u hrobky pietní akt při příležitosti výročí narození Edvarda Beneše.