Senát Parlamentu ČR

18.11.2021

Senát Parlamentu ČR sídlí na Malé Straně ve třech historických palácích: Valdštejnském, Kolovratském a Malém Fürstenberském. 

Svým rozsahem, architekturou a výzdobou patří  Valdštejnský areál k nejkrásnějším ve střední Evropě. Vévoda Albrecht z Valdštejna koupil za účelem jeho výstavby téměř 30 malostranských domů a zahrad, které nechal zbourat, a na jejich místě vystavěl své honosné sídlo se zahradou, které patřilo k nejvýznamnějším šlechticům své doby. V držení rodu Valdštejnů byl palác takřka nepřetržitě až do roku 1945.

Rozměry areálu Valdštejnského paláce dosahují úctyhodné délky 340 metrů a šířky až 172 metrů. Hlavní průčelí raně barokního paláce směřuje do Valdštejnského náměstí. je dvoupatrové s hustou sítí oken a množstvím střešních vikýřů. Nad slepým středním portálem je umístěn obraz Panny Marie Klatovské.

Obytná část paláce je rozložena kolem čtyř nádvoří. První nádvoří se dříve nazývalo Vévodský dvůr, protože sloužilo vévodovi a jeho rodině. V jeho levém rohu se nachází kaple sv. Václava. Druhé nádvoří lemuje z jedné strany Valdštejnská ulice a z druhé strany trakt bývalé konírny, dnes přebudované na Jednací sál Senátu. Jeho dominantou je socha Albrechta z Valdštejna, který v pravé ruce drží jako symbol své vojenské hodnosti maršálskou hůl. Jde o bronzový odlitek podle sádrové sochy pravděpodobně z roku 1873. 

V průchodu mezi prvním a druhým nádvořím je vstup do Výstavní síně, kde se pod záštitou senátorů pořádají pro veřejnost tematicky různorodé výstavy. Třetí nádvoří, dostupné branou z Valdštejnské ulice, obklopuje čtyřkřídlá jednopatrová budova určená původně pro pážata a jejich preceptora. Budova pokračuje podél Valdštejnské ulice ke Klárovu jako jednokřídlá a palác spojuje s jízdárnou. Na čtvrté nádvoří se vstupuje průchodem kolem Informačního centra. Původně bylo určeno pro hospodářský provoz paláce, ale poté jej začal pro vlastní potřeby využívat Maxmilián z Valdštejna a jeho rodina. Vžil se pro něj název Hraběcí dvůr. 

Valdštejnská zahrada vznikla ve stylu italského manýristického parku, na jejím vzhledu se aktivně podílel svými návrhy a připomínkami sám Albrecht z Valdštejna. Zahrada je členěna do dvou geometricky rozdílných částí. Ve větší části se nachází největší sala terrena v Praze a před ní fontána se sousoším Venuše s Amorem. V této části je k vidění také umělá krápníková stěna, na níž navazuje voliéra pro ptactvo. 

 Ve druhé - menší části - leží velký bazén s umělým ostrovem. Na něm se tyčí plastika Herkula s kyjem v ruce, který se právě chystá udeřit saň u svých nohou. Dále se zde nachází skleník a Jízdárna.

Valdštejnský palác nechal vybudovat mocný český šlechtic, generál císařských vojsk Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna (1583 - 1634) jako svou pražskou rezidenci. Projektantem paláce byl italský architekt Andrea Spezza. Stavební práce na paláci byly zahájeny v roce 1623 a kromě Spezzy se na nich podíleli další italští mistři, jako například Nicolo Sebregondi nebo Giovanni Pieroni. Albrecht z Valdštejna se ze svého sídla netěšil dlouho. Od roku 1630, kdy byla dokončována výzdoba paláce, do své násilné smrti v roce 1634 v něm strávil nanejvýš 12 měsíců. Některé prameny dokonce uvádějí, že v paláci pobyl celkem pouhých 80 dnů.

Vzhledem k tomu, že byl Valdštejn na sklonku života prohlášen za zrádce, mohl jeho majetky císař zabavit, a palác se tak po vévodově smrti dostal do vlastnictví Habsburků. Krátce poté ho za symbolickou cenu od císaře odkoupil vévodův vzdálený příbuzný Maxmilián z Valdštejna a Valdštejnové pak palác obývali více než tři sta let. Od roku 1945 je palác majetkem státu. 

Hlavní sál - o rozloze 288 m2 a výšce 10,5 m prostupující obě patra paláce byl v 17. století po Novém sále (dnes Španělský sál) Pražského hradu největším sálem v Praze. Sál je osvětlen okny vedoucími po jedné straně na Valdštejnské náměstí na protější straně do rozlehlého dvora. Původně sloužil jako nástupní prostor k reprezentačním místnostem: stávala v něm osobní stráž vévody a odtud byli návštěvníci uváděni do přijímacích salónků. Monumentální architektura Hlavního sálu patřila v období raného baroka k nejreprezentativnějším svého druhu ve střední Evropě. 

Bohatou štukaturou zdobené klenbě sálu vévodí nástropní freska na námět Baccia del Bianca zpodobující Albrechta z Valdštejna jako boha války Marta na válečném voze. Přestože antická mytologie vyhradila čtyřspřeží pouze bohovi Slunce Heliovi a bůh Mars byl zobrazován vždy jen s dvojspřežím, Valdštejn ve své zpupnosti nechal do svého alegorického vozu zapřáhnout koně čtyři. 

Obě menší postranní pole ve tvaru kartuší znázorňují válečné trofeje. Štuková výzdoba - postavy okřídlených geniů, palmy, zbraně, válečné trofeje, hudební nástroje a vítězné koruny jsou pravděpodobně dílem Santina Galliho a Domenica Canevalleho. Výzdoba sálu je součástí celé výtvarné koncepce Valdštejnského paláce a je oslavou Valdštejnova válečnického umění. 

Pod podlahou Hlavního sálu nalezli archeologové během rekonstrukce v roce 1999 část  renesančního Trčkovského paláce, který Albrecht z Valdštejna koupil jako jeden z téměř 30 malostranských domů a zahrad, které nechal zbourat, aby na jejich místě vystavěl své hrdé sídlo. Podstatná část Trčkovského paláce byla přestavěna a stala se základem čelního křídla Valdštejnského paláce. 

V polovině 19. století doznala původní barokní podoba Hlavního sálu výrazné změny. Z Černínského paláce, v té době přestavovaného na kasárna, sem byly přeneseny mramorové portály a stěny ozdobily plochy z umělého mramoru. 

Dne 18. prosince 1996 se zde konala první, ustavující schůze Senátu. Senátoři v tomto sále zasedali 2 roky do doby, než byla dokončena rekonstrukce současného Jednacího sálu v bývalé Valdštejnově konírně. V současné době je Hlavní sál využíván pro odborné přednášky, konference a semináře nebo pro kulturní akce.

Rytířská síň - byla původně prvním z reprezentačních audienčních sálů vévody z Valdštejna, kam byli uváděni významní hosté z Hlavního sálu. Jižní stěně dnes dominuje krb s jezdeckým portrétem Albrechta z Valdštejna z roku 1631, který sem byl přenesen z kartuziánského kláštera ve Valdicích a jehož autorství je připisováno frýdlantskému malíři Kristiánovi Kaulferschovi. 

Původně tu stávala kachlová kamna a vedle nich trůn s baldachýnem, na němž vévoda přijímal hold a uděloval oficiální audience. Stěny jsou pokryty tapetami z kůže s tlačenými  motivy květů, plodů, ptáků a hmyzu. Ani kožené tapety nejsou původní, pocházejí stejně jako krb obložený italskými kachli z původních kamen z poloviny 19. století. Na římse krbu stojí dvě vázy z delftské kameniny s kovovou montáží svícnů, pravděpodobně z 18. století; z téže doby jsou i stoly s bohatou zlacenou řezbou a mramorovou deskou.

Polovina 19. století vtiskla novou podobu také klenbě Rytířské síně: centrální stropní fresku přemaloval Petr Maixner obrazem Pallas Athény spravedlivě vedoucí války a původní štukatura byla dobově upravena. Rytířskou síň dnes Senát využívá k reprezentačním účelům a představitelé Senátu v ní přijímají nejvýznamnější státní návštěvy. 

Předpokoj - vybranému okruhu návštěvníků se tento předpokoj, antecamera, otvíral před Valdštejnovým přijetím v Audienční síni. Tady vyčkávali na udělení pracovní audience. Stěny zdobily portréty císařské rodiny a nizozemské tapiserie. Současná podoba místnosti je výsledkem adaptace z 19. století. Na stěnách visí dvě benátská zrcadla vyrobená v 18. století na italském ostrově Murano. Díky jejich nebývale velkým rozměrům lze předpokládat, že zrcadla byla vyrobena na objednávku přímo do tohoto sálu. 

Také lustr je benátské provenience. Nad krbem visí obraz císaře Ferdinanda III. Habsburského (1608 - 1657), portréty na bočních stěnách zpodobňují císařského komořího Jana Františka Arnošta z Valdštejna (1705 - 1748) a jeho manželku Marii Alžbětu z Fürstenberka (1703 - 1767). Z počátku 18. století pocházejí i dva nesignované protějškové obrazy s motivem květinového zátiší. 

Stropní freska Petra Maixnera z 19. století je v kontrastu s válečnickou koncepcí výzdoby paláce a zobrazuje boha lásky Amora s lukem a šípy. 

Okolo stěn jsou vystaveny čtyři dubové truhly z valdštejnské sbírky, do kterých se původně ukládaly oděvy a cennosti. Mimořádně vzácná je italská truhla vyrobená okolo roku 1600 a zdobená zvláště výraznými karyatidami. 

Audienční síň - s kruhovým půdorysem a freskami bohatě zdobenou klenbou je osvětlena dvěma okny, která vedou do zahrady a na nádvoří. Za malými intarzovanými dveřmi zachovanými z původního Trčkovského paláce je ve zdi skryté točité schodiště, kterým se dá dostat do zahrady nebo lázeňské grotty v přízemí, a nahoru do druhého patra kde původně sídlily Valdštejnova žena a dcera. 

Bohatá štukatura klenby je chloubou raně barokní pražské architektury a jejími autory jsou Santino Galli a Domenico Canevalle. Fresky jsou patrně dílem Domenica Puglianiho. Kruhový obraz ve vrcholu klenby zobrazuje kováře Vulkána, pověstného zbrojíře bohů a hrdinů, a zároveň boha ohně a ničivé síly, který zhotovuje Aeneovu zbroj za pomoci Kyklopů (příběh z Vergilia). Směrem dolů se klenba rozvíjí do čtyř vertikálních obrazových polí zpodobňujících vývoj lidstva inspirovaný první knihou Ovidiových Proměn Čtvero věků. Věk Zlatý, rajská příroda a klidný život, je umístěn u vchodu do Mytologické chodby. Vpravo od něj je druhý, Stříbrný věk, obdělávání půdy a první setí obilí. Naproti pokračuje třetí, Bronzový věk, zpodobňující záhubu Gigantů. Čtvrtý, umístěný proti obrazu Zlatého věku, je věk Železný, jenž je charakterizován bojem dvou ozbrojenců. Ve vodorovných polích se s obrazy Čtvera věků střídají obrazy Čtvera denních dob - Jitro, Poledne, Večer a Noc. Po obloze nad krajinou se vznášejí okřídlené ženské postavy, k rozlišení slouží intenzita světla od svítání po temnou noc a příslušné atributy: hlásná trubka u Jitra, roh hojnosti u Poledne, znaky vítězství a triumfu u Večera a měsíc u Noci. 

Pozoruhodností Audienční síně je také podlaha. Dlažba je dokonalou kopií původní podlahy a její skladba do tzv. kvadratury kruhu vytváří dojem nekonečného rotujícího principu. Skladbou dlaždic vytvořený obrazec jednak sloužil v renesanci a baroku pro stanovení poměru jednotlivých modulů stavby, jednak byl symbolem nekonečna. A umístění tohoto symbolu na místě, kde probíhala veškerá Valdštejnova státnická a obchodní jednání, mluví samo za sebe.  

Kolovratský palác svým názvem odkazuje k hraběti Zdeňku Kolovratovi Krakovskému, který palác koupil v 19. století. V roce 1918 si ho pronajal československý stát a o dva roky později odkoupil jako sídlo ministerského rady. V paláci se odehrála pohnutá jednání související s mnichovskou dohodou či protektorátem Čechy a Morava. 

Zelený salonek byl zřízen v rámci rekonstrukce Kolovratského paláce na počátku 20. let 20. století jako zasedací místnost pro potřeby ministerského předsedy a schůze ministerské rady. Nazván byl podle barvy interiéru. Právě v Zeleném salonku se 30. září 1938 sešla vláda v čele s armádním generálem Janem Syrovým na svém mimořádném zasedání. Jediným předmětem jednání byla zpráva o Mnichovské dohodě. Československá vláda tehdy spolu s prezidentem Edvardem Benešem stála před klíčovým rozhodnutím, zda se dohodě velmocí bránit, či nikoli. Po zvážení všech okolností bylo nakonec rozhodnuto Mnichovský diktát přijmout. 

Přijetí Mnichovské dohody vedlo k zásadním změnám. 30. listopadu 1938 byl prezidentem zvolen Emil Hácha a 1. prosince byla jmenována nová vláda v čele s Rudolfem Beranem. Dne 15. března 1939 zhruba ve tři hodiny ráno zahájil kabinet Rudolfa Berana v Zeleném salonku své noční jednání, během něhož předseda vlády přítomné ministry informoval o cestě prezidenta do Berlína, kde Hácha po Hitlerově nátlaku podepsal dokument, v němž "svěřuje Čechy a Moravu pod ochranu Říše..." Zasedání vlády skončilo ráno před pátou hodinou, kdy již německé okupační jednotky postupovaly do vnitrozemí Čech a Moravy. Dne 16. března 1939 byl oficiálně vyhlášen protektorát Čechy a Morava.

Berana vystřídal ve funkci dosavadní ministr dopravy generál Alois Eliáš, který byl pro obyvatele protektorátu symbolem českého vlastenectví. Jako ministerského předsedu si ho pro jeho schopnosti a věrnost vybral protektorátní prezident Hácha. Eliáš tuto funkci po jistém váhání nakonec přijal s cílem mírnit následky okupace. V den příjezdu nového zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha do Prahy - 27. září 1941 - byl Eliáš zatčen a v roce 1942 za svoji odbojovou činnost nacisty jako jediný premiér okupované země popraven. Po zatčení generála Eliáše zpustošilo Kolovratský palác gestapo a schůze vlády se tak musely přesunout do Strakovy akademie, kde vláda zasedá i v současnosti.

Po přesunu vlády do Strakovy akademie a stavebních úpravách se v Kolovratském paláci usídlilo ministerstvo školství a lidové osvěty v čele s Emanuelem Moravcem, jedním z nejznámějších českých kolaborantů s nacisty. Růžový salonek využíval Emanuel Moravec jako salonek přijímací. Místnosti přilehlé k Růžovému salonku sloužily ministrovi a jeho úředníkům jako administrativní zázemí.

Malý Fürstenberský palác vlastnil od roku 1866 kníže Maxmilián Egon III. z Fürstenberka, po němž byl palác následně pojmenován. V roce 1945 připadly paláce československému státu a využívaly je různé státní instituce. Od roku 1996 v nich sídlí Senát. 


Socha Albrechta z Valdštejna v životní velikosti v sídle Senátu
Socha Albrechta z Valdštejna v životní velikosti v sídle Senátu

Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna se narodil 14. září 1583 v Heřmanicích u Jaroměře a zemřel 25. února 1634 v Chebu. Byl to český vojevůdce a politik, vévoda meklenburský, frýdlantský a kníže hlohovský a zaháňský, vedle Jana Tserclaese Tillyho nejvyšší velitel císařsko-ligistických vojsk během třicetileté války. 

Bojoval na straně císaře proti Protestantské unii, později upadl v nemilost a byl císařskými důstojníky úkladně zavražděn.

Byl vůbec prvním, kdo začal vydržovat stálou armádu, a to nikoli z císařské apanáže, nýbrž z kontribucí nepřátelských i spojeneckých území a z vlastních prostředků (výnosů ze svého vévodství). Zemřel jako jedna z nejvlivnějších osobností tehdejší Evropy. 


Narodil se na tvrzi Heřmanice u Jaroměře jako syn zchudlého šlechtice Viléma z Valdštejna a jeho manželky Markéty Smiřické ze Smiřic, kteří se drželi víry Jednoty bratrské. Ze sedmi dětí se dospělého věku dožily pouze Anna Kateřina (provdaná za Karla staršího ze Žerotína, zemřela ale mladá na tuberkulózu), Marie Bohumila a Albrecht. Po brzkém úmrtí rodičů (matka zemřela náhle 22. července 1593 a otec Vilém 25. února 1595) putoval malý Albrecht k matčinu švagrovi, Jindřichovi Slavatovi z Chlumu a Košumberka. Na podzim 1597 jej Slavata poslal studovat na latinské gymnázium do slezského Goldbergu, od roku 1599 dále studoval na evangelické univerzitě v Altdorfu.


V roce 1600 musel ale školu opustit, strávil dokonce několik dní v městském vězení, neboť se účastnil několika šarvátek a bitek, při jedné z nich byl zabit syn významného altdorfského měšťana a Valdštejn pomohl vrahovi k útěku. Oleje do ohně pak přilil sám, když téměř k smrti umlátil svého sluhu. Zde už nepomohly obhajoby a vazby na starobylý český rod, Albrecht školu opustil.

Mezitím zemřel Valdštejnův poručník Slavata a tak se, jak bylo u mladých šlechtických kavalírů zvykem, vydal na studijní cestu po Evropě. Žádné prameny nedokládají, co konkrétně Valdštejn v letech 1600 - 1602 podnikal, ale předpokládá se, že navštívil Nizozemí, Anglii, Francii a Itálii, kde také v Boloni a Padově studoval matematiku a astronomii. (Astronomie byla tehdy neoddělitelně spjata s astrologií, jíž se po setkání s Keplerem stal Valdštejn celoživotním horlivým vyznavačem.) Valdštejn si tak rozšířil své znalosti, Itálie ho evidentně nadchla, protože později při výstavbách svých paláců najímal výhradně italské stavitele a malíře. Na těchto cestách také získal velké jazykové znalosti (Valdštejn hovořil nejen česky a samozřejmě německy, ale také španělsky, italsky, a k tomu si osvojil základy latiny a francouzštiny, což svědčí o jeho nesporně vysokém intelektu).

Po návratu z Itálie se nechal roku 1604 najmout jako fendrych (praporčík) pro vojenské tažení císaře Rudolfa II. proti Turkům a uherským povstalcům Štěpána Bočkaje, kde si vysloužil povýšení na hejtmana. Z uherského tažení si však domů přinesl zranění ruky a též tzv. uherskou nemoc, vrátil se churavý (léčil se údajně i ze zápalu plic).

Zhruba v této době dochází k důležitém momentu. Není s jistotou známo, kdy Valdštejn konvertoval ke katolictví, hovoří se o rozmezí let 1602 - 1606. Pro evangelíka Valdštejna byla konverze k římskokatolické církvi krokem ke kariéře a vzestupu, věděl, že jako vyznavač víry Jednoty bratrské nebude mít u dvora dveře otevřené.

Od roku 1608 byl hejtmanem ve službách arcivévody Matyáše Habsburského. Jeho úkolem bylo po boku nezkušeného Maxmiliána z Lichtenštejna najmout na Moravě pluk německých žoldnéřů, v jehož čele se zúčastnil tažení na Prahu. Avšak celý spor mezi Rudolfem a Matyášem byl 24. června 1608 ukončen podpisem libeňského míru, čímž Rudolf ztratil Rakousko, Uhry a Moravu. Valdštejn se tak mohl vrátit ke dvoru.

Během svého pobytu v Praze si nechal Albrecht z Valdštejna sestavit od dvorského astrologa Keplera horoskop. Na Hradčany za Keplerem sám nešel, pravděpodobně požádal prostředníka o schůzku. Prostředníky byli Gerhard Taxis a pravděpodobně pražský lékař Stromaier (někdy též uváděno Strossmayr), zde ovšem nelze prokázat pravou identitu druhého z prostředníků. Jan Kepler pracoval pro Rudolfa II. jako astrolog a matematik. Platby od Rudolfa ovšem docházely jen nepravidelně a Kepler musel uživit svou početnou rodinu, přivydělával si tedy sestavováním horoskopů. Ač z horoskopů kynul Keplerovi hmotný prospěch, neskrýval skepsi k astrologii a držel si od astrologů vědecký odstup. Od Valdštejna skrze prostředníka neobdržel víc než datum narození a jméno, které mu bylo zřejmě zcela neznámé. Právě proto zůstává dodnes obdivuhodné, s jakou přesností Kepler vystihl nejen povahu, ale i osudy svého klienta, což dokazuje, že Kepler byl nejen dobrým astrologem, ale i výtečným znalcem lidských povah.

Nedílnou součástí horoskopu byla také - místy tvrdá až urážlivá - charakteristika Valdštejnovy osobnosti. Kepler vyvodil závěry o bystré a inteligentní osobnosti s vysloveně asociálními sklony a odporem ke všemu všednímu a konvenčnímu, s touhou po výjimečnosti a zejména o osobnosti až chorobně ctižádostivé, projevující dravost a podezíravost vůči okolí. Bude považován za samotáře, nepozná lásku manželskou ani bratrskou, k nikomu nenajde bližší vztah. Bude lakotný a ukrutný. Valdštejnovi předpověděl nejen bohatou ženitbu v jeho 33. roce života (zde se ale Kepler zmýlil), ale i že dojde vysoké hodnosti a bohatství, na cestě za ním si však proti sobě popudí mnoho nepřátel, s nimiž bude vždy zápasit, na druhé straně si však mohl získat oblibu u velkého počtu lidí, dokonce se mohl stát hlavou jakéhosi hnutí.

Jak dokázáno, doplňoval Valdštejn horoskop svými vlastními poznámkami a v roce 1625, kdy Keplerův první horoskop končil, spojil se Valdštejn s Keplerem znova s žádostí o další horoskop. Kepler mu vyhověl a na počátek roku 1634 předpověděl budoucímu vévodovi neshody s okolím a kritické období v jeho jednání a chování.

V roce 1609 se Albrecht za velké intervence jezuitů oženil výhodně s mladou vdovou Lukrecií Nekšovnou z Landeku po Arklebovi Prusínovském, pánu z Víckova, který byl o dobrých dvacet let starší, zemřel v roce 1608. Samotná Lukrécie byla starší než Valdštejn, nicméně ten měl se zesnulým Arklebem pramálo společného: byl elegantní, světaznalý, pohledný a mladý. Usadil se na jejím sídle ve Vsetíně. Nebýt vlastnoručního záznamu Valdštejnova do vlastního horoskopu, nedochovalo by se žádné svědectví, že k ní došlo. V květnu 1609 jsem uzavřel sňatek s jednou vdovou, poznamenal lakonicky Valdštejn do horoskopu. František Roubík ve stati "Albrecht z Valdštejna, vévoda Frýdlantský ve sborníku Jaroslava Prokeše píše (1934): "....Víme sice dnes, že souvěké klepy o této "vilné starožistnosti", jež by prý byla ze žárlivosti svého mladého chotě bezmála otrávila nápojem lásky, jsou bez podstaty, že subtilní Lukrécie byla nejvýš o pět let starší než její nový manžel a že krátké toto manželství nebylo nijak nešťastné a nerovné. Při tom však lze souditi, že to byl svazek, uzavřený s Valdštejnovy strany především z praktické vypočítavosti, jenž v tehdejší době nebyl vzácností..." Již po pěti letech však Lukrécie zemřela na nemoc, o které nevíme nic, jen to, že byla úmorná a trápila ji od mládí, a jemu se podařilo získat všechen její majetek jako dědictví; připadly mu tak rozsáhlé statky na Moravě, k nimž připojil i další od svého strýce.

Roku 1615 na generálním sněmu zemí České koruny selhává pokus obnovit konfederaci stavovských obcí všech zemí monarchie a nebyla vyřešena ani otázka společné obrany a daní. Avšak moravská zemská vláda s hejtmanem Ladislavem z Lobkovicz se vyslovila kladně k obraně a jmenovala tři plukovníky moravského stavovského vojska, kteří měli za úkol v případě potřeby najmout 3 000 pěších a 1 000 jezdců - mezi ně vedle Jiřího z Náchoda a Petra Sedlnického patřil i Albrecht z Valdštejna.

Roku 1617 podpořil armádu arcivévody Ferdinanda ve Furlanské válce (severovýchodní část hranice mezi Rakouskem a Slovinskem) proti Benátkám dvěma sty jezdci (které najal za vlastní peníze) v obležené pevnosti Gradiška (Gradisca d'Isonzo)] V bojích se osvědčil a později ve své vojenské kariéře zhodnotil. Dne 29. června byl v Praze korunován na českého krále Ferdinand II. Štýrský. Ten přiměl císařského vyslance v Madridu k podpisu mírové smlouvy.

Mezitím propuklo v Čechách stavovské povstání. V červenci 1618 požádal císař Ferdinand Moravany, aby polovina jejich stavovského vojska bojovala po boku císařské armády. Moravské stavy však odmítly a pouze umožnily průchod císařských vojsk Moravou. Valdštejn se tedy k boji nedostal, ale nabídl císaři, že na vlastní náklady najme v Nizozemí regiment kyrysníků. Spolu s dalšími protestoval v červnu 1618 proti vypovězení jezuitů ze země, za což je stižen direktory domácím vězením. Poté, co Thurn vtrhl na Moravu, byl Valdštejn převelen s plukem, kterému velel do Olomouce. Zde se 30. dubna 1619 z vlastního rozhodnutí pokusil vojáky převést na císařskou stranu pochodem do Vídně. Jeho vrchní strážmistr se proti tomu rozhodnutí postavil, ale Valdštejn jej chladnokrevně zabil. Ještě té noci v čele čtyřiceti mušketýrů vtrhl do domu moravského zemského výběrčího v Ostružnické ulici a vynutil si klíče od truhlic s penězi moravských stavů (tedy Zemské vlády). Moravská zemská jízda, která se vydala Valdštejnův pluk stíhat, přinutila šest setnin pluku k návratu. Zbylé čtyři setniny a vozy s ukradenou stavovskou pokladnici dovedl Valdštejn do Vídně a předal císaři. Moravané prohlásili Valdštejna za "bezectného psance, který se již nikdy nesmí vrátit do Markrabství moravského." Jeho majetek propadl stavům. Císař s ohledem na tísnivou vojensko-politickou situaci moravské peníze i zbytek pluku vrátil zpět na Moravu, ale s Valdštejnem, coby oddaným a statečným císařským plukovníkem a velitelem, se do budoucna muselo počítat. V dalších letech se Valdštejn osvědčil v císařských službách, ale punc zrádce či intrikána, od kterých se možná odvíjela i pozdější nedůvěra ze strany Habsburků, na jeho jméně zůstala.

Valdštejnovi vojáci (ti z Nizozemí) se v tzv. České válce zapojili do bitvy u Záblatí, při obraně Vídně a též v bitvě na Bílé hoře. Ač se sám bojů neúčastnil, jeho pluk si počínal výtečně a Albrecht byl jmenován císařským komisařem v severozápadních Čechách, kde tvrdým způsobem vymáhal kontribuce. Jeho pluk se před popravou 27 českých pánů na Staroměstském náměstí podílel též na zatčení Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic. Když bylo vítězství císařské strany dovršeno, zúčastnil se spolku, který vytvořili zemský místodržící kníže Lichtenštejn, židovský bankéř Jakub Baševi z Treuenburka, holandský obchodník Hans de Witte a Pavel Michna z Vacínova. Společně založili mincovní konsorcium, které razilo znehodnocené mince - tzv. dlouhé mince. Celý podnik skončil státním bankrotem, on však vydělal tímto podnikem jmění. Daleko větší zisky však získal nákupem konfiskátů mezi lety 1621 - 1625, mezi nimi vynikalo dědictví po Smiřických a Rödernech. Objem zisků z těchto spekulací je odhadován až na 6 miliónů rýnských zlatých.

V roce 1623 získal novozámecké panství a s ním i Českou Lípu. Zdejším měšťanům poskytl četná privilegia a do města přivedl v roce 1624 z Prahy augustiniány, aby děti začali vyučovat. Roku 1625 zahájil stavbu českolipského kláštera. V roce 1627 vydal jeho zakládající listinu, v níž založil latinskou církevní školu. Pojmenoval ji Kolej u Všech svatých. Klášter byl dostavěn v roce 1631. Dne 9. června 1623 se oženil s Izabelou Kateřinou z Harrachu (28. září 1601 - 23. března 1656). Druhým sňatkem již Valdštejn potřeboval upevnit svou pozici a vybral si mladou dceru Karla z Harrachu, jednoho z císařových rádců, čímž Valdštejn získal potřebné konexe a podporu u císařova dvora. Spolu měli dvě děti, dceru Marii Alžbětu (1625 - 1662), provdanou za hraběte Rudolfa Kounice, a syna Albrechta Karla (nar.  22. listopadu 1627), který ale po třech týdnech zemřel na vrozenou syfilis.

Roku 1625 bylo frýdlantské panství povýšeno na knížectví a roku 1627 na Frýdlantské vévodství. Jeho území bylo vyňato ze Zemských desek Království českého, a stalo se tak jakýmsi státem ve státě. Hlavním městem Frýdlantska se stal Jičín, dotýkalo se i hranice Slezska, a mohlo se tak i odtrhnout od zbytku království. Mezi jeho plány bylo v Jičíně zřídit sídlo biskupství, univerzitu a vlastní sněm. Dokonce se chystal pěstovat bource morušového, pro získání hedvábí, jež by nadále bylo využito při šití uniforem a armádní výstroje. Od roku 1628 zde měl právo jmenovat šlechtice, povyšovat sídla na města a razit mince, na které se razilo heslo INVITA-INVIDIA! = Navzdory závisti! Tímto heslem, jež si nechal Valdštejn razit nejen na mince, ale i na kordy, ostruhy apod., a jež přiznal za své nové rodové heslo, chtěl dát dvoru a svým protivníkům jasně najevo, že je nezlomný. Do Jičína pozval jezuity, kteří zde založili kolej. Kraj nebyl zatížen daněmi, a byl proto nazýván též terra felix, šťastnou zemí, neboť Valdštejn si taktéž vymohl od císaře osvobození svého vévodství od armádních přezimování, která vždy kraj nemilosrdně zatěžovala. 

Roku 1625 se Valdštejn ujal velení císařských vojsk, byl jmenován generalissimem a sklízel úspěchy ve válce falcké, dánské a švédské. Své tažení koordinoval s velitelem vojsk Katolické ligy, Janem Tsarclaesem Tillym, avšak mezi armádou císařskou a ligistickou panovala jistá rivalita. Bylo tomu tak především proto, že nejvyšší velitel bavorský vévoda Maxmilián se snažil o upevnění moci Bavorska, a tedy oslabení císaře. Oproti tomu Valdštejn se snažil o utvrzení moci císaře, dokonce chtěl ze Svaté říše římské národa německého vytvořit dědičnou monarchii, těchto jeho velkých plánů se v konečném důsledku zalekl i sám císař.

Jeho armáda byla tvořena nejprve 30 tisíci muži, postupně ale narůstala až na 100 tisíc. Prezident císařské vojenské rady Rombald Collalto vytáhl s ním do boje společně, avšak po půl roce se kvůli neshodám vrátil do Vídně, kde na něj žaloval. Císař jej pak pověřil reorganizací armády, avšak tou si získal mnoho nepřátel. Největším protivníkem přímo na bitevním poli však mu byl dánský král Kristián IV., jenž během dvou let zcela ovládl celé severní Německo a budil u protestantského obyvatelstva velké nadšení. Roku 1626 porazil Valdštejn v bitvě u Desavy protestantského velitele Mansfelda a vytlačil jeho vojska ze Slezska. Valdštejnská armáda zpustošila a vypálila mnoho slezských měst a vesnic. O rok později obsadil Pomořanské vévodství a získal přístup k Baltskému moři.

Roku 1627 koupil knížectví Zaháňské a následujícího roku mu bylo propůjčeno vévodství meklenburské a byl jmenován generálem císařské námořní armády generál Oceánského a Baltského moře. Téhož roku obdržel Řád zlatého rouna, jímž se mohly chlubit jen opravdové evropské elity. Avšak zároveň mu umírá jediný syn, princ Karel, a jeho ochránce Karel z Harrachu. Roku 1628 porazil dánská vojska v bitvě u Wolgastu a definitivně tak ukončil dánskou účast ve válce, ale také neuspěl při obléhání Stralsundu, který byl bráněn Švédy a Skoty. Dne 6. března 1629 vydal císař tzv. restituční edikt namířený proti protestantům, se kterým Valdštejn nesouhlasil, a který do války vtáhnul Švédsko.

Bavorský vévoda Maxmilián kritizoval od jara 1629 císaře Ferdinanda II. za jeho přílišnou toleranci Valdštejnova válečného tažení a rabování. Protože císař potřeboval potvrdit volbu svého syna Ferdinanda římským králem, obětoval Valdštejna a v září 1630 jej odvolal na sněmu v Řezně z velení kvůli jeho údajné nerozhodnosti vůči postupu dánského krále. Toto odvolání se stalo finanční pohromou pro Valdštejna i jeho společníky (de Witte páchá sebevraždu kvůli bankrotu). Vrhl se tak do jiného podnikání, založil pivovary, mlýny a textilní a zbrojařské manufaktury. Žil v nově zařízeném paláci (Valdštejnský palác) na Malé Straně, dnešním sídle Senátu Parlamentu ČR .

Situace císařské armády se však valem zhoršovala. Švédský král Gustav II. Adolf přeplavil svou armádu do severního Německa a postupoval dále; jako spojence si získal saského kurfiřta Jana Jiřího. V bitvě u Breitenfeldu rozdrtil 17. září 1631 císařské pod velením Tillyho. V listopadu dobyli Sasové Prahu a z Čech utekl i on sám. O měsíc později přijal nabídku stát se znova generalissimem císařské armády. Podmínky si tvrdě diktoval, avšak během pár měsíců vybudoval čtyřicetitisícovou armádu. Císař mu udělil Hlohovské knížectví ve Slezsku náhradou za ztracené Meklenbursko.

Valdštejnův rozkaz Pappenheimovi
Valdštejnův rozkaz Pappenheimovi

Do května 1632 postupně osvobodil Čechy i Bavorsko. Na začátku srpna se mu podařilo zvítězit v bitvě u Fürthu. Dne 16. listopadu proběhla bitva u Lützenu, která neskončila jeho vítězstvím, nýbrž výsledkem nerozhodným. V této bitvě však padl švédský král Gustav II. Adolf a jeho armáda byla značně demoralizována. Švédové chtěli pokračovat v boji, ačkoliv jejich ztráty byly ohromné, ale Valdštejn dal rozkaz k ústupu z bojiště. Vídeň přijala vítězství za své a kazatel Gaus zahrnul Valdštejna před celým dvorem chvalozpěvy. I tak si ale Valdštejn vysloužil tvrdou kritiku strahovského opata Kašpara z Questenberka a prezidenta válečné rady Jindřicha Šlika. V bitvě zahynulo na 9 tisic mužů. Mezi padlými byli Valdštejnův bratranec Berchtold a kníže-opat z Fuldy. Ze všech padlých v krvavé bitvě se nejvíce poct dostalo věhlasnému polnímu maršálkovi Gottfriedovi z Pappenheimu, na jehož počest nechal Valdštejn na své náklady (!) 3 dny vyzvánět ve všech pražských kostelech.

Stejně neoblomně ale Valdštejn také trestal dezerci - čekal jej soud se 17 vinnými důstojníky a náhodně vylosovanými vojáky z pluků, které uprchly z boje během bitvy u Lützenu. Rozsudky byly vyneseny 11. února 1633, milost od Valdštejna, jak se dalo očekávat, nedostal nikdo, a popravní lešení stálo na Staroměstském náměstí, symbolicky na stejném místě, kde bylo popraveno i sedmadvacet pánů (21. června 1621). K popravám dezertérů byl přivolán i týž kat, Jan Mydlář. Událost vešla do dějin jako pražský krvavý soud. Valdštejn odmítl i žádost o milost pro osmnáctiletého rytmistra Staitze, který na všechny zapůsobil svým zjevem a vystupováním, přestože o milost pro mladého šlechtice požádali Heinrich Holk, Ottavio Piccolomini a další důstojníci.

Armáda nebyla rozpuštěna se záměrem osvobodit Slezsko. On sám se přesunul z pražského paláce zpět do Jičína, kde mu 16. května 1633 mluvčí české emigrace Jan Varlejch z Bubna nabídl českou královskou korunu. Léto 1633 patřilo osvobozování Slezska.

Krize započala v souvislosti se vpádem výmarského vévody Bernarda do Bavor. Řezno podlehlo Švédům dne 14. listopadu 1633 a nic jim nemohlo zabránit vpádu do Rakouska. Situace kulminovala 11. ledna 1634. Na tento den byli do Plzně pozváni všichni důstojníci od velitelů pluků výše. Odpolední banket, který vedl Kristián von Ilow a kde teklo víno proudem, se ovšem zvrhl v pitku, která nakonec znevážila revers podepsaný Valdštejnovými důstojníky a slibujícím mu věrnost. Bylo třeba obnovy reversu, a to přímo v bytě Valdštejna o dva dny později. Audience u vévody, který ji absolvoval na lůžku, dopadla stvrzením reversu slibujícím věrnost generalissimovi. Bylo zhotoveno a všemi podepsáno pět kopií. Mezi podpisy byl také podpis generála Ottavia Piccolomoniho, Valdštejnova oblíbence (konstelace hvězd při jeho narození byla stejná jako konstelace Valdštejnova), který už pár dní po podepsání plzeňského reversu sepsal obšírnou zprávu do Vídně o vévodových tajných jednáních s nepřítelem a snaze vymýtit habsburskou dynastii.

Situace ve Vídni byla už zcela protivaldštejnská. Valdštejn ještě zůstával vrchním velitelem armády a paradoxně císař zůstával posledním, kdo s rozsudkem nad Valdštejnem váhal - chyběly mu totiž přímé důkazy o vévodově zradě. Po obdržení Piccolominiho zprávy nakonec císař, dosud nerozhodný, podepsal 24. ledna 1634 dekret, jímž zbavil vojsko věrnosti Valdštejnovi a velení svěřil Matyáši Gallasovi. Podle císařského patentu měl být Valdštejn spolu s polním maršálem Kristianem von Ilowem a plukovníkem Adamem Erdmanem Trčkou z Lípy, coby strůjci vzpoury, zatčen a dopraven do Vídně. K patentu byl připojen dlouho tajený dovětek: Hlavu spiknutí a její nejvýznamnější spojence, pokud to bude možno, zajmout a dopravit do Vídně, nebo jako usvědčené provinilce zabít!

Dne 22. února se Valdštejn vydal na cestu do Chebu, kam dorazil 24. února. Plukovník Walter Butler spolu s Walterem Lesliem a Johnem Gordonem uspořádal pro něj a jeho přátele hostinu. Ta byla záminkou k likvidaci Valdštejna a jeho přívrženců. Avšak Albrecht se na tuto hostinu nedostavil, zůstal v domě, kde byl ubytován (Pachelbelovský dům). V hodovním sále byli zavražděni Kristián von Ilow, Vilém Kinský, Jindřich Niemann a Adam Trčka z Lípy. Vrazi se vydali do Albrechtova domu, kde horlivý setník Walter Deveroux zavraždil vévodu partyzánou.

Důvody jeho jednání byly dlouho záhadou a vedly k řadě teorií, podle nichž například usiloval o českou královskou korunu atp. Pravda je však zřejmě daleko přízemnější. Už v dobových zápisech se hovoří o jeho "uherské nemoci", kterou byla s pravděpodobností rovnající se jistotě syfilis. Toto onemocnění si zřejmě přivezl z některého uherského tažení. Zřejmě od roku 1630 trpěl Albrecht třetím stádiem této choroby. Jeho jednání po roce 1630 je také takřka učebnicovým příkladem třetího stádia syfilis (poruchy osobnosti, demence, progresivní paralýzy). Valdštejn často prováděl horečná a zcela nesmyslná rozhodnutí, nebyl schopen souvislého uvažování, nesmyslně a radikálně měnil své příkazy atp. Jeho "chebská anabáze" byla téměř nepochybně snahou "nezemřít v posteli", ale v boji, neboť jako voják tělem i duší v žádném případě nechtěl připustit, aby neskonal hrdinskou smrtí... (jeho kroky je však nutno také vnímat ve světle uposlechnutí příznivé věštby jeho dvorního astrologa Vlacha Seniho, k níž tenkrát došlo, tj. kolem roku 1630, resp. po jeho prvním odvolání z funkce císařem).

Otázka, zda zradil císaře, je složitá, neboť jako vrchní velitel měl plné právo vyjednávat s protivníkovou stranou. Císaři však zřejmě bylo potřeba předložit pádný argument pro omezení jeho vlivu, který byl značný a sám o sobě byl trnem v oku mnoha lidem. Navíc se i vojenské schopnosti Valdštejna s postupujícím průběhem choroby značně snižovaly, což jeho političtí protivníci u vídeňského dvora také chápali jako potvrzení dohadů o jeho zradě. Majetek zavražděných si rozdělili mezi sebou vrahové a vojáci. Zavraždění byli pochováni ve Stříbře, avšak mrtvola vévody byla roku 1636 převezena do Valdické kartouzy. Po zrušení kláštera roku 1785 byly jeho ostatky pohřbeny v kostele svaté Anny v Mnichově Hradišti, kde už zůstaly až dodnes.

Jeho ohromný majetek byl zkonfiskován, jeho rodina získala zpět pouze pražský palác pro Maxmiliána z Valdštejna a panství Česká Lípa pro vdovu Isabelu. Konfiskace rozsáhlého Valdštejnova majetku a majetku A. E. Trčky tak měla pro české země ještě horší dopad než konfiskace pobělohorské. Na zabrané Valdštejnovo území se nahrnula drobná cizí šlechta, císař za odměnu rozdával každému, kdo se na smrti vévody podílel. Většinou to byli vojáci se šlechtickým původem z ciziny, kteří ale nemohli pochopit problematiku českého hospodaření v tak složité době, jakým třicetiletá válka byla a došlo tak k úpadku rozsáhlé enklávy, jež vlastnili Valdštejn, Trčka a Kinský. V době zavraždění Albrechta z Valdštejna mu císař ještě dlužil na 3 miliony zlatých.