Jan Blažej Santini-Aichel

Jan Blažej Santini-Aichel (italsky Giovanni Santini) se narodil 3. února 1677 v Praze, kde za Prašným mostem na Starém Městě měla rodina pravděpodobně pronajatý dům. Zemřel ve svých pouhých 46 letech po delší nemoci dne 7. prosince 1723 také v Praze. Pochován byl na tehdejším hřbitově u kostela  sv. Jana Křtitele v Oboře, což je dnešní lokalita ve Šporkově ulici na Novém Městě pražském.  

Narodil se na den sv. Blažeje jako nejstarší syn do vážené rodiny pražského kameníka italského původu, Santina Aichela a druhého dne byl pokřtěn v chrámu sv. Víta jako Jan Blažej Aichl. Jeho maminka Alžběta pocházela z Plzně a byla to pravděpodobně Češka. 

Jeho otec Santin Aichel (pokřtěn 23. října 1652 v Praze, zemřel ve věku 49 - 50 let dne 27. září 1702 rovněž v Praze). Psán byl též jako Eichel, Aychel, Aeuchl. Narodil se Antoniu Aichelovi a Kristýně Ostové v jurisdikci kláštera blahoslavené Anežky (= Anežský klášter Na Františku) na Starém Městě pražském jako jejich nejmladší syn. Při křtu v kostele sv. Jakuba mu byl za kmotra významný italský architekt Carlo Lurago, dalšími svědky byli císařský stavitel Giovanni Battista Ceresola, přísedící nejvyššího purkrabství na Pražském hradě Matěj Valkoun, Jiří Jakub Trautenaer, Helena Bertin a Helena Havlín. Vyrostl na Starém Městě, kde se také ve zdejším cechu vyučil kameníkem, což dokládala jeho kamenická značka. Vyučení kameníkem znamenalo pracovní a společenský postup oproti otcově zednictví. V učení se pravděpodobně seznámil se svým celoživotním přítelem Adamem Kulichem, pozdějším staroměstským kamenickým mistrem, se kterým pracoval na řadě největších pražských staveb poslední čtvrtiny 17. století. 

Před rokem 1675 získal Santin Aichel práci, nejspíše jako tovaryš, na Hradčanech, tj. v době nástupu arcibiskupa Jana Bedřicha z Valdštejna a na počátku práce arcibiskupova architekta Jana Baptisty Matheyho. Za prací se přestěhoval, pravděpodobně bydlel v nájmu v jednom z malých domků za Jelením příkopem, a to až do roku 1686. 

V katedrále sv. Víta se 27. října 1675 ve svých téměř 23 letech oženil s Alžbětou Thimovou (zemř. 20. ledna 1701). Z manželství se narodil nejstarší syn Jan Blažej, dále dcera Alžběta (křtěná 25. září 1678) a syn František Jakub (pokřtěn 28. dubna 1680). V roce 1680 se také Santin Aichel stal malostranským měšťanem a usadil se na Pohořelci. Pravděpodobně v roce 1685 zde koupil od zedníka Hanse Rössla menší zádušní dům "U Tří hvězd", později zvaný "U Zlatého pluhu) - dnes adresa Pohořelec 150/5, Praha 1 - Hradčany. Prodej byl vrchností potvrzen v únoru roku 1686. Santin Aichel zemřel předčasně jako vdovec v roce 1702. 

Jako zručný kameník se Santin Aichel profesně soustředil na kamenné prvky staveb a od 70. let 17. století nacházel uplatnění především na velkých stavbách. Podílel se na realizacích projektů francouzského architekta Jana Baptisty Matheye ve stavební firmě Carla Luraga, např. společně s Adamem Kulichem na novostavbě křižovnického kostela sv. Františka Sarafinského na Starém Městě, konventu strahovského kláštera (kamenné články pro okna a dveře, sokly, římsy) či v 80. letech na arcibiskupském semináři a nejspíše na kostele sv. Vojtěcha na Starém Městě. 

Od roku 1680 pracoval i na monumentálním Černínském paláci od Francesca Carattiho, kromě sochařské výzdoby paláce a zahrady připravoval také hlavní portál (není zřejmé, zda byl dokončen). Podle návrhu Giovanni Battisty Maderny vytvořil epitaf hraběte Humprechta Jana Černína z Chudenic v kapli sv. Zikmunda v katedrále sv. Víta - detaily konzultoval osobně s Matheyem. Pro kostel Povýšení sv. Kříže v Kosmonosích vytvořil v roce 1696 křtitelnici, která se do současnosti bohužel nedochovala. Dále realizoval blíže neurčené práce pro křižovníky s červenou hvězdou, malostranské karmelitány, hradčanský palác hraběte Leopolda Trauttsmannsdorfa či dům U Šliků. V roce své smrti pracoval se synem Františkem na novoměstské jezuitské koleji. 

Otec Santina Aichela a dědeček Jana Blažeje, Antonio Aichel, jako vlašský zedník přišel se skupinou krajanů do Prahy na počátku 30. let 17. století, tedy v průběhu Třicetileté války. Podle záznamů z matrik, kde se Antonín objevuje nejspíše s příjmením Rogure či Robero (snad zkomolenina Rovero), dále podle jména městečka Roveredo a jeho přibližného významu doubrava a konečně podle příjmení Eichel či Aichel ve významu doubek, byla vyvozena hypotéza, že Antonín mohl za své příjmení zvolit překlad názvu svého rodiště Roveredo do němčiny. Městečko Roveredo je jedním z center  v alpském údolí Val Mesolcina v dnešním švýcarském kantonu Graubünden, v blízkosti italských hranic. 

Antonio se po příchodu usadil nejspíše v horní části Vlašské ulice poblíž Vlašského špitálu na pražské Malé Straně. V malostranském farním kostele sv. Václava se 6. listopadu 1635 oženil s Kristýnou Ostovou (Krystyna Ostowa) z Plzně. Za svědka mu byli císařský stavitel Melchior Meer, mladý architekt Carlo Lurago a Matěj Valkoun, přísedící nejvyššího purkrabství na Pražském hradě. Po svatbě Antoniova rodina dále žije na Malé Straně, ve svatomikulášské farnosti pokřtili některé jeho děti, např. 5. října 1636 Jana Františka. Mezi roky 1648 a 1650 se Antonio a Kristýna přestěhovali na Staré Město, kde se usadili na právu kláštera blahoslavené Anežky. Ve zdejším kostele sv. Jakuba křtil své poslední syny: 16. ledna 1650 Carla Antonia a 23. října 1652 Santina. Mezi kmotry a svědky křtů jsou opět přítomní Carlo Lurago, Matěj Valkoun a též Santino de Bossi či Giovanni Battista Caresola. 

Ačkoliv byl Antonio Aichel "jen" zedníkem, byl prvním ze tří generací Aichelů pracujících na stavbách, které jsou dnes součástí Světového kulturního dědictví. V osvědčení o poctivém původu, které synovi Santinovi Aichlovi vydali v roce 1680 primas a konšelé práva sv. Anežky na Starém Městě, jsou Antonio Aichel i jeho manželka Kristýna uvedeni jako zesnulí. 

A nyní zpět k Janu Blažejovi. Jan Blažej Santini-Aichel se narodil s tělesnou vadou - byl na část těla ochrnutý a chromý, což mu bránilo úspěšně pokračovat v otcově kariéře a převzít po něm kamenickou dílnu. Kamenictví se ale přesto vyučil (stejně jako jeho bratr František), ale studoval také malířství, a to u Kristiána Schrödera, což byl královský a císařský malíř, správce a inspektor obrazárny na Pražském hradě, vladyka a malostranský radní, působil také ve službách Jana Jiřího Jáchyma hraběte Slavaty v Jindřichově Hradci. V roce 1691 pracoval na malbách Španělského sálu, později přestavěného a přemalovaného. Kristián Schröder se do historie zapsal ale především jako učitel dvou velikánů - malířství se u něj učil Petr Brandl a právě Jan Blažej Santini-Aichel, žákem byl i Václav Jindřich Nosecký. 

Po vyučení se okolo roku 1696 Jan Blažej Santini-Aichel vydal sbírat zkušenosti obvyklou vandrovní cestou. Do roku 1699 prošel Rakousko a v Itálii dorazil až do Říma, kde měl možnost se seznámit s díly ticinského, v Římě působícího Francesca Borrominiho, radikálního architekta považovaného římskými konzervativními současníky za "blázna". V Itálii pravděpodobně získal kvalifikaci architekta a také přibral do svého jména otcovo jméno Santini, stejně tak učinil i bratr František. 

V roce 1700 už Santini samostatně realizoval stavby, projektoval a měl z těchto činností příjmy. V té době není doloženo, že byl členem některého ze stavitelských cechů a vlastnil stavební firmu. Byl pouze projektantem, dohlížejícím na provádění vlastních staveb. V činnosti navazoval na architekta J. B. Matheye, po jehož smrti některé projekty převzal a dokončil, převzal i Matheyův okruh stavebníků a částečně navázal i na jeho styl. Jeho prvním významnějším stavebníkem byl zbraslavský cisterciácký opat Wolfgang II. Lochner, který jej neváhal doporučit dalším opatům. Začátkem roku 1703 se podílí na přestavbě kapitulního děkanství na Pražském hradě. Již příštího roku dokončuje přestavbu, dnes již nezachovaného, staroměstského paláce pro Jana Rudolfa hraběte z Lissau, který se též zasloužil o mnohá doporučení jeho práce. To vše dokládá, že již od začátku svého působení Santini pracuje pro významnou klientelu, získává velké, náročné zakázky a u zákazníků je velmi uznávaný, vážený a obdivovaný. Santinimu se dařilo a v roce 1705 koupil Valkounský dům (č.p. 211) v Nerudově ulici za 3 000 zlatých v hotovosti. O dva roky později koupil i sousední dům U zlaté číše (č.p. 212) a oba domy spojil. 

Po Schröderově smrti si Santini ve svých 30 letech roku 1707 vzal za ženu jeho dceru Veroniku Alžbětu. S Veronikou měl čtyři děti, ale všichni tři synové - Jan Norbert Lukáš (nar. 1707), Josef Rudolf Felix Řehoř (nar. 1708) a František Ignác (nar. 1710) zemřeli na souchotiny ještě jako děti a zbyla jen dcera Anna Veronika. Když v roce 1702 zemřela jeho manželka Veronika, oženil se s jihočeskou šlechtičnou Antonií Ignatií Chřepickou z Modliškovic, čímž si zajistil nejen úzké rodinné vazby na českou nižší šlechtu, ale prostřednictvím vlivných švagrů i na vyšší církevní hodnostáře. S ní měl v roce 1721 dceru Janu Ludmilu a v roce své smrti syna Jana Ignáce Rocha. Kmotry všech Santiniho dětí se stali Santiniho mecenáši z řad vysoké šlechty, např. Jan Arnošt Antonín hrabě ze Schaffgotsche (nejvyšší purkrabí po Janu Josefu z Vrtby, nejvyšší zemský komorník po Maxmiliánu Norbertu Krakowském z Kolowrat a nejvyšší zemský sudí po Františku Karlu Přehořovském z Kvasejovic). 

Jan Blažej Santini-Aichel zemřel po delší nemoci 7. prosince 1723 v Praze a byl pochován dle posledního přání na dnes již zrušeném hřbitově u bývalého kostela sv. Jana Křtitele v Oboře v dnešní Šporkově ulici. 

Dílo Jana Blažeje Santiniho-Aichela je předmětem rostoucího zájmu. Upoutává pozoruhodným charakterem vnějších tvarů i zvláštností využití vnitřních prostorů pro světelné vyjádření a akustiku. Prezentuje i mnohá odvážná technická řešení. Jeho originální propracované architektonické návrhy představují velké klášterní komplexy, chrámy, kostely, kaple, velké i malé palácové stavby. Jeho dílo pomáhá mnohým pochopit rozpor českého baroka, kdy údajná doba "temna" je vlastně dobou skutečného, hmatatelného rozkvětu českého stavitelství, řemesla a umění. Santinimu je připisováno 80 architektonických děl, u dalších 116 děl je autorství sporné nebo i vyloučené. 

Na počátku Santiniho úspěchů byl vstup do služeb zbraslavského cisterciáckého kláštera, kde mu opat Wolfgang Lochner svěřil náročný úkol. Na místě zničených rozsáhlých gotických objektů projekčně navrhnout novostavbu konventu a konventního kostela. Jím vytvořená koncepce architektury v jeho projekčních záměrech již vykazuje smělost a silné vyjádření kulturních představ. Sedlecký opat Jindřich Snopek mu poté zadal náročnou opravu a úpravu starobylého gotického konventního kostela. Zde se již naplno projevila Santiniho pohotová nápaditost, jeho šíře záběru a obsáhlost znalostí praktického stavitelství. Pro cisterciácký klášter ve Žďáru nad Sázavou Santini projektoval budovu prelatury, úpravy v klášterním kostele, další stavby a zejména nedaleký poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na blízké Zelené hoře. 

Geniální umělec Jan Blažej Santini-Aichel ve svých projektech předložil prostřednictvím hlubokých znalostí matematiky, geometrie, numerologie a zanícenosti pro oživovanou katolickou věrouku, užitím židovské kabaly a křesťanské mystiky silné smyslové i duchovní naplnění prožitků. Za 23 let projektantského působení navrhl téměř stovku sakrálních, palácových i hospodářských staveb. Pracoval pro četné významné i feudální hodnostáře. Prokázal vytříbený cit pro začlenění staveb do krajiny. Vytvářel a dotvářel prostory s vynikající akustikou a mimořádnou světelnou charakteristikou. 

Bratr Jana Blažeje Santiniho-Aichela byl pokřtěn v chrámu sv. Víta dne 28. dubna 1680 jako František Jakub. Tak jako starší bratr Jan Blažej i on po smrti otce v roce 1702 přijal jeho jméno k příjmení. Jan Blažej mu přenechal svůj díl peněz z otcova dědictví, aby mohl provozovat kamenické řemeslo, ale Jan ze společného podniku pro Františkovu nešetrnost v roce 1704 vystoupil. František po smrti otce dál bydlel v domě U Zlatého pluhu, ale kvůli sporu s bratrem o otcovo dědictví se chtěl usadit na Novém Světě. V roce 1705 tam koupil stavební parcelu za 210 zlatých. Jednopatrový Dům U Zlatého žaludu v dnešní Kapucínské ulici, barokní předměstskou vilu, vystavěl v letech 1705 - 1708 Tomáš Haffenecker, nejspíše podle návrhu bratra J. B. Santiniho-Aichela.

Ve staroměstském kostele sv. Martina ve zdi se ve svých 27 letech dne 5. dubna 1707 oženil s Barborou Kulichovou, dcerou otcova celoživotního přítele, kamenického mistra Adama Kulicha. František Jakub Santini-Aichel zemřel ve svých 29 letech dne 21. června 1709. Manželství zůstalo bezdětné. Po Františkově předčasné smrti neváhal bratr Jan vést se vdovou dlouhý soudní spor o Františkovu pozůstalost. 

Společně s otcem pracoval v roce 1702 na novoměstské jezuitské koleji a také na profilovaném oknu s bohatým sochařským detailem určeném pro jezuitskou rezidenci na příbramské Svaté Hoře. Ačkoliv vztahy mezi bratry nebyly harmonické, pomáhal bratr Františkovi zadáváním zakázek na jím prováděných stavbách, jako např. na chrámu Nanebevzetí Panny Marie cisterciáckého kláštera v Sedlci v roce 1708m či jej doporučoval dalším architektům. 

František Jakub Santini pracoval jako kamenický mistr během první dekády 18. století na řadě staveb architekta Kryštofa Dientzenhofera. Z objemu zadaných prací od Dientzenhofera, který byl srovnatelný se zakázkami objednanými bratrem Janem Blažejem, lze usuzovat, že František byl mimořádně schopný kameník a že si jej Kryštof Dientzenhofer nejspíše považoval. František se podílel na stavbě Šternberského paláce výrobou kamenických článků (1702 - 1707). Dlouhodobá byla účast na stavbě přední části malostranského kostela sv. Mikuláše (po Františkově smrti v kamenické práci pokračoval Pietro della Torre). Pravděpodobně nejvýznamnější kamenickou prací byly prvky pro zámeckou kapli Zjevení Páně ve Smiřicích v roce 1707. 

Pro malostranské karmelitány vytvořil dlažbu v jejich kostele Panny Marie Vítězné. 

V březnu 1709 předložil českému místodržitelství návrh na provedení sochy sv. Jana Nepomuckého na Radnických schodech, ale než byla žádost o povolení vyřízena, František zemřel. Sochu v roce 1714 realizoval Michal Jan Brokoff.

Jihomoravský kraj:

1 - Křtiny u Brna (poutní kostel Jména Panny Marie)

2 - Rajhrad (projekt probošství a konvent benediktýnů)

Královéhradecký kraj:

3 - Deštné v Orlických horách (kostel sv. Máří Magdalény)

4 - Hořiněves (zámek)

5 - Hradec Králové (kaple sv. Klimenta)

6 - Chlumec nad Cidlinou (zámek Karlova Koruna)

7 - Lázně Bělohrad (zámek)

8 - Opočno (návrh úprav zámku a další stavby na panství)

9 - Rychnov nad Kněžnou (zámecká jízdárna)

Pardubický kraj:

10 - Chrast u Chrudimi (kostel Nejsvětější Trojice)

11 - Chrašice (kostel sv. Martina)

Plzeňský kraj:

12 - Hubenov (hospodářský dvůr s opatským zámečkem)

13 - Kalec (hospodářský dvůr s opatským zámečkem)

14 - Kladruby u Stříbra (klášterní kostel Nanebevzetí P. Marie, sv. Wolfganga a sv. Benediktra)

15 - Kozojedy (kostel sv. Mikuláše)

16 - Mladotice (kaple Jména Panny Marie)

17 - Mariánská Týnice (poutní kostel Zvěstování Panně Marii a cisterciácké proboštví)

18 - Nadryby (kaple Nejsvětější Trojice)

19 - Nebřeziny (rezidence kláštera v Plasech) 

20 - Ostrov u Stříbra (kaple sv. Václava a Vojtěcha)

21 - Plasy (konvent cisterciáckého kláštera)

22 - Skapce (bývalá letní rezidence kladrubských opatů)

23 - Všehrdy (kostel sv. Prokopa)

Hlavní město Praha:

24 - Praha (Bílá hora, Colloredo-Schönbornský palác, Kapitulní děkanství, katedrála sv. Víta, Kolowratský palác, kostel P. M. Matky ustavičné pomoci a sv. Kajetána, Morzinský palác, palác hrabat z Lissau, Svaté schody při kostele P. Marie a sv. Karla Velikého, Zbraslav, Valkounský dům)

Středočeský kraj:

25 - Dolní Ročov (věž klášterního kostela, kaple 14 sv. pomocníků, ambity na hřbitově)

26 - Horušice (bývalá rezidence sedleckých cisterciáků)

27 - Chotouň (kostel sv. Prokopa)

28 - Sedlec u Kutné Hory (klášterní kostel Nanebevzetí P. Marie a sv. Jana Křtitele)

29 - Panenské Břežany (kaple sv. Anny)

30 - Slapy (kostel sv. Petra a Pavla)

Vysočina:

31 - Bobrová (kostel sv. Petra a Pavla)

32 - Humpolec (farní kostel sv. Mikuláše)

33 - Lhotice (návrh přestavby rezidence želivského kláštera)

34 - Mladé Bříště (kostel sv. Jana Křtitele)

35 - Měřín (kaple Nanebevstoupení Páně)

36 - Obyčtov (kostel Navštívení P. Marie)

37 - Ostrov nad Oslavou (panská hospoda a hospodářský dvůr)

38 - Pohled (probošství kláštera cisterciaček, Vallis S. Mariae)

39 - Rozsochatec (projekt kaple Nejsvětější Trojice)

40 - Šintlochy (kaple sv. Cyrila a Metoděje při rezidenci a dvoře žďárského kláštera cisterciáků)

41 - Veselíčko (hospodářský dvůr Grangie sv. Václava)

42 - Želiv (klášterní kostel Narození Panny Marie)

43 - Vojslavice (kostel Nanebevzetí Panny Marie)

44 - Vyklantice (kostel sv. Jana Nepomuckého)

45 - Zelená hora (poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře)

46 - Zvole (kostel sv. Václava)

47 - Žďár nad Sázavou (morový hřbitov, morový sloup na žďárském náměstí, dvojitá kašna na prvním nádvoří kláštera, areál kláštera - klášterní kostel, prelatura, Studniční kaple, konírna, chudobinec, Dolní hřbitov a hřbitovní kostel, hospodářský dvůr Lyra, hostinec U tří hvězd)