Šamonice 1571
Šamonické zvony pěkně vyzvánějí, sedlákům je běda, páni ti se smějí.
Ke kostelu z dvorce jedou slavné křtiny, Lorecký ze Lkouše má dva statné syny.
Ke kostelu z dvorce kočár za kočárem, pan Lorecký plesá nad tím božím darem.
Mysliliť, že již musí umřít bez dědice, a teď šťastný otec vjíždí do vesnice.
Aj, tu zastoupí mu cestu mužů řada, rychtář Petr Dulík v uzdu koňům padá.
Širák sklání k zemi, však než řečnit začne, Šamonický zeman svraští čelo mračné.
Křikne na kočího: Zmrskej toho chlapa, dál jeď, ať můj hřebec v prach tu luzu sšlapá!
Ale Petr Dulík odstrašit se nedá, uzdu nepustí víc, dále svůj hlas zvedá:
Bůh dnes na tvém rodu ukázal své divy, budiˇž, pane z Lkouše, rovněž milostivý!
Slev nám na robotách, slev nám na desátku, vždyť žijeme stále jak o Velkém pátku.
Žijem v dření, psotě, v tísni, trudu, mdlobě, smiluj se jak Bůh, že syny dva dal tobě!
Ano dal mi syny - Lorecký zle křičí, vychovám je, na vás aby byli biči.
Bych tvou zkrotil zpupnost: rode zlý a líný, proto ku pomoci Bůh mi dal dva syny.
Najednou dva dal mi na vás do zásoby, máte-li zlé nyní, horší přijdou doby.
Až mé děti vzrostou. A teď z cesty, cháme, pozor, ať se více spolu neshledáme!
Pustil Dulík uzdu, s druhy ustoup' stranou, zrak mu divě šlehá, tváře rudě planou.
Rty se třesou řečí výmluvnou ač prostou: Na biče tvé děti jistě nedorostou.
Nebudem se dále na svého dřít kata, záhy posekáme ta tvá bičišťata.
Nebudem přec supy na své děti živit, v pokoře se plazit, hrbit šij a křivit!
Šamonické zvony bouřně vyzvánějí, pánům dnes je běda, sedláci se smějí.
Dvorec zapálený, nádvořím krev proudí, na zvráceném sudě Petr Dulík soudí.
Před ním trčí vidle, odznak selské síly, a k nim zástupové ku přísaze pílí.
Pod nimi cos v krvi mokvá v hrůzné změti: Šamonický zeman a s ním jeho děti.
Jaroslav Vrchlický - Selské balady (Lorecký ze Lkouše)
Někdy kolem roku 1520 se jako jedno ze třinácti dětí (8 synů) narodil ve Lkouši na Kutnohorsku Ludvík Lorecký. Pocházel z nižší šlechty, byl rytířského původu, který se odvozoval od Vršovce Lorka, kterýž památku svou poskvrnil zavražděním knížete Břetislava II. roku 1100. Roku 1452 císař Bedřich III. potvrdil Loreckým domnělý starožitný původ, což ale nemůže býti na závadu pravdě, že totiž jméno Loreckých vlastně pocházelo od tvrze Lorce u Kutné Hory, jež byla v jich držení ve století XV.
Jeho předkové byli opravdu měšťané v tehdy velmi bohaté Kutné Hoře. Na okraji Kutné Hory dodnes najdeme i bývalou tvrz Lorec, později přestavěnou na pivovar. První písemná zmínka o ní pochází z roku 1418, kdy jí přestavěl Martin z Lorce. Od roku 1559 byla v majetku Dačických a za nich byl právě pivovar přistavěn. Od roku 1585 tvrz vlastnila Kateřina ze Smiřic, která ji roku 1589 prodala městu Kutná Hora. Dnes zde sídlí Měšťanský pivovar v Kutné Hoře, jehož vlastníkem je Pivovar Cvikov a.s. Vaří se tu: Bronzová 10 (kmotra Kateřina Dačická), Stříbrná 11, Zlatá 12, Zlatá 12 chmelená za studena, Lorecká 14, Černá 12 i nealko Kutná Hora Free.
Roku 1484 zhotovil jistý Jiřík Lorecký z Lkouše chórové lavice do kutnohorského kostela sv. Jakuba a varhany, které jsou umístěné na Charvátské kruchtě. Kostel sv. Jakuba byl postaven roku 1330, když se v sousedních městech začaly dřevěné kaple umístěné v blízkosti dolů přestavovat na reprezentativní městské chrámy. Stavbu zajišťovala pražská stavební huť. Petra Parléře. Výběr místa nedaleko Vlašského dvora se ukázalo záhy ale problematické, protože poddolované podloží svahu nezajišťovalo potřebnou stabilitu (více o Kutné Hoře se dočtete zde).
V roce 1491 se dochoval záznam, kdy Martin z Lorce odporučil v závěti "k sv. Petru na Roveň" k opravě Božího domu 2 kopy. Tento kostel stával na úpatí Kralické haldy ve vsi Roveň, založené v době objevu kutnohorského stříbra a vzniku města. Roveň vypálili husité, avšak část objektů byla obnovena. Úpadek dolování spojený s husitskými válkami se ale na tomto kostele projevil velmi výrazně. Poté, co počátkem 16. století havíři získali svou kapli v právě dostavěném chrámu sv. Barbory, sloužil kostel sv. Petra a Pavla již jen jako hřbitovní. Roku 1787 byl však dán do dražby spolu se hřbitovem i kostnicí a v roce 1795 byl srovnán se zemí a pozemek přeměněn v pole.
Po nezdařeném útoku Turků na Kysek nastal na chvíli klid i na Kutnohorsku. Turkům nastal boj s Peršany. Klid ovšem nebyl trvalý a již roku 1537 táhli zbrojnoši z Čech a Moravy do Slavonska (= historická země rozdělená v současnosti mezi Chorvatsko a Srbsko) ... tehda někdy dostal se Ludvík Lorecký z Ylkouše do zajetí tureckého, z něhož se teprv po 10 letech (1547) na Hory vrátil ...
Ze závěti zámečníka Jana Rendlíčka z roku 1538 víme, že ... dlužen mu pan Václav Lorecký 50 gr. za 2 ručnice ... Před rokem 1540 vznikl spor mezi cechy zámečníků a mečířů o společnou cechovní pečeť, na které byly dosud klíče a meč, ale zámečníci měli bez příčiny na potupu meč z pečetě vyřezat. Z roku 1547 pak čteme v zápise, že ... zámečníci byli uraženi slovy: smrdíte zradou, ale činy jejich nenasvědčovaly tomu, že chtí za poctivce považováni býti. Či jak jinak o nich souditi máme, když leckomu lehkému zámky odmykali, jako prý Fijalka Vojtěchu Loreckému odmykal v domě pokoje, jakés děvče, jež ve vězení seděla, otevřel sklep a klíč k truhle udělal ...
O dalším Loreckém se dozvíme při popisu okrádání městských úředníků: ... Víno pili horníci domácí a cizí. Z vína šenkování šel pánům ungelt, i vymlouval se marně Ctibor, že má majestát a dle něho, že smí šenkovat víno na Hrádku (1558) a neplatit ungeltu, také nedovoleno Zikmundu Loreckému z Ylkouše (1560), jenž býval v císařských službách a zase čekal, aby neplatě ungeltu 30 beček vína rozprodati směl, jež mu někteří páni a stavu rytířského darovali a on na Hory si svezl. Důvod, který ve své suplikaci uvádí je: ... poněvadž jest chudý jonák a tu utrácí ... na šepmistry (= vysoký městský úředník / konšel v horních městech, obdoba purkmistra) neúčinkoval.
Zajímavé je, že i z piva se ungelt platil, jen "lorecké" bylo od ungeltu zbaveno, a kdo je šenkoval, neplatil ungeltu. Tak to aspoň tvrdil roku 1558 Václav Podhrádský z Vlčí Hory, jenž držel Lorec po Zdislavovi Zvířetickém z Vartenberka.
Čím se rodina Loreckých dostala do sporu s tehdejším českým králem, přesně nevíme. Nicméně to muselo být závažné, neboť přišli o majetek i tvrz. V tu dobu snad Ludvík Lorecký jako rytíř s povinnou vojenskou službou králi táhl s vojskem na Turka. Tvrz s pivovarem, sladovnou a chmelnicí koupil v roce 1544 zmíněný Zdislav Zvířetický z Vartenberka. V roce 1550 ji za 575 kop stříbrných grošů koupil Ondřej Dačický, kterému Ferdinand I. Habsburský udělil právo nosit erb a predikát Dačický z Lorce. Až Maxmilián II. Habsburský mu později přidal predikát Dačický z Heslova.
Z tureckého zajetí se Ludvík Lorecký zřejmě vyplatil za pomoci svých bratrů. Z června 1548 se dochoval dopis Loreckého panovníkovi Ferdinandu I., jestli by král nepotřeboval tureckého tlumočníka. Protože ho král nechtěl asi odmítnout úplně, slíbil mu alespoň vyplacení dlužného žoldu za dobu, co byl Lorecký v zajetí. Každopádně víme, že od roku 1561 byl již pánem v Šamonicích. První zmínka o této malé jihočeské vesnici ležící blízko Blatné pochází z roku 1547. Tvrz a ves příslušely k majetku města Písek. Po kapitulaci opozičních stavů a následných konfiskacích roku 1547 se staly statkem. Ferdinand I. Habsburský je prodal o dva roky později (1549) Adamu Řepickému ze Sudoměře na Řepici a od roku 1553 příslušela malá osada Sedlici. Zda Ludvík Lorecký vlastnil pouze dvůr nebo i celou vesnici, není známé.
Ludvík Lorecký se oženil s Kateřinou z Obytců na Klatovsku. Měli spolu 2 děti - Adama a Zdeňka. Nebyl to však hodný pán. Ke svým poddaným měl být zlý, měl je týrat, ponižovat. V pátek na sv. Bartoloměje dne 24. srpna 1571 se Ludvík Lorecký hned po ránu vydal na zámek Blatná za svým sousedem J. M. urozeným pánem Zdeňkem ze Šternberka. Někdy odpoledne se pak vydal na zámek Škvořetice k panu Kalenicovi a do Šamonic se vrátil až večer. V tu dobu mělo stát u velkého jasanu poblíž vjezdu do dvora sedm osob - tři ženy a čtyři muži - jeho budoucí vrazi. V historických pramenech lze najít záznamy o tom, že poddaní byli nespokojení a Ludvík Lorecký že je nelida, který je dře doslova z kůže. Až do večera museli dřít na jeho pozemcích a teprve poté v noci mohli dělat na svém. Když se Lorecký rozzuřil, rychtáře měl dokonce uvazovat na řetěz jako psa. V osudný večer se poddaní sešli u večeře a společně s Ludvíkem Loreckým se modlili a zpívali náboženské písně. Poté se rozešli za svou prací a Ludvík Lorecký se odebral do ložnice v prvním patře. Oba synové Adam i Zdeněk zůstali ve spodní části světnice, kde si měli údajně hrát.
Šamonický rychtář Petr Dulík se měl vydat k mladým pánům a snažil se je zabavit. Byli na něj zvyklí, protože se o ně staral v nepřítomnosti pána. Šafářka Voršila pustila potají do dvora trojici zahalených mužů - Matěje a Ziku Marouškovic a Vacka Dulíka, syna rychtáře. Trojici doplňovala ještě kuchařka Maruška a děvečka Důra. Zika Maroušek měl udeřit krojdlem od pluhu Loreckého na levé oko, Lorecký se probudil a chtěl vstát. V té chvíli se na něj obkročmo posadila děvečka Důra a podřízla mu hrdlo (rána prý byla až na tři prsty hluboká).
V mučírně pak bylo později všech sedm osob vyslýcháno. Kuchařka Maruše během vraždy pouze svítila, měla říci, že tělo pána odklidili muži a pak se schovali do velké almary. Šafářka Voršila se vydala do přízemí tvrze, kde rychtář hlídal Adama a Zdeňka. Údajně jim měla říct, aby si šli lehnout do ložnice, kde už odpočívá jejich otec s tím ať nesvítí, aby ho neprobudili. Chlapci vstoupili do ložnice a zamkli za sebou dveře. Po tmě se svlékli a oba ulehli na jednu postel. Trojice vrahů, která se ukrývala ve skříni, počkala až chlapci usnou a pak se tiše proplížili ke dveřím, které si také odemkli.
Marek z Florentina zachytil: A gakž tam wešli, hned Duljk popadnuw štáf ocele, uhodil na Zdeňka, chtěge ho w hlawu udeřiti, i uhodil geg w prawé rameno; a on zchytiw se, a poznaw Duljka, řekl: Můg milý Duljku, nezabjgeg mne, nepowjm na wás žádnému, dokud gsi živ. Tu šafářka, mage nůž w rukau, geg po twáři zpjehala, a několik ran gemu udělala. Wacek, ten Adamowi kordem wšecken krk přeřezal, a ránu w čele udela, a Zdeňkovi tolikéž, a Důra djwka křtán témuž Zdeňkovi přeřezala. Tak zamordowawše ge, odešli pryč, a dwéře po sobě zavřeli; aby pak to na ně zwědjno nebylo, w záchodu djru wyřezali. Potom když se do giných šatůw přewljkli a když se gim dobře widělo, tu lotryně djwka Důra běžela k Duljkowi a učinila pokřik, že gsau páni zmordowáni.
Vylomili sice prkno, ale zapomněli snad ukrást peníze a cennosti, což se později při vyšetřování ukázalo jako fatální chyba. Rychtář Petr Dulík sedl na koně, objel sousední šlechtice a vydal se s malým doprovodem (rychtářův soused Martínek a kovář Pašek) k nejbližšímu hrdelnímu soudu na Blatnou, kde vrchnosti oznámil smrt svého pána. Zastavili se ve vsi Kožlí u pana France Švejnochy z Borova, který se hned rozjel do Šamonic. Z nedalekých Strážovic přijel bratr Ludvíka Loreckého, ale Dulík mu nechtěl vydat klíče od dvora, které hlídal jeho syn Šimek, což se ukázalo jako druhá pochybnost. Václav Lorecký mu nařídil, aby dojel do Písku, kde měl nakoupit rakve a rubáše.
Druhý den po vraždě došlo na umývání těl a na chystání těl do rakví. Jakmile se zpráva o vraždách roznesla po okolí, přijel tehdejší krajský hejtman J. M. urozený pán Mikuláš Kavka z Říčan a na Štěkni, který rozkázal přísné vyšetření a ještě přísnější potrestání. Ještě než odešel smuteční průvod do Čížové, Kavka rozkázal, aby na Šamonickém dvoře vesničané podstoupili ordál - boží soud. Dostavili se kněz Václav děkan Písecký, kněz Martin farář Putimský, pán bakalář Pavel z Písku, Viktorin Sobenides. Všichni sedláci a čeládka museli obejít vystavená mrtvá těla, položit dva prsty na smrtelné rány a odříkat přísahu, že nemají žádné viny. Věřilo se, že pokud by se na ráně objevila krev, mělo by se za to, že přísaha je nepravdivá a dotyčný má cosi s vraždou společného. V okamžiku, kdy přistoupil místní ovčák, a položil prsty nad ránu pana Loreckého, zčistajasna se objevila krev. Ovčák putoval do vězení, ale po pěti dnech byl propuštěn, protože panstvo uznalo, že je nevinný. Boží soud se používal v těch případech, kdy žádné jiné prostředky k cíli nevedly.
Čížovský farář Mikuláš Dvorský celý příběh později podrobně zaznamenal. Znal velmi dobře všechny aktéry, protože Šamonice byly přifařeny k Čížové. Toto bývalé drhovelské panství drželi Deymové ze Stříteže, pak Mořínové, po nich Černínové z Chudenic, později Lobkovicové. Čížová leží u paty dosti vysokého vrchu, na jehož temeni stojí starý kostelík sv. Jakuba uprostřed hřbitova, obehnaný zdí, vedle kterého stál špitál pro 4 chudé starce a 4 chudé stařeny. Na zděném základu pak opodál stojí dřevěná zvonice se starými zvony.
Kostel v Čížové zřejmě existoval již ve 13. století, první písemná zmínka o kostele je ale až z roku 1407. Na levé straně vchodu z jižní strany je za dřevěnými dveřmi zazděn velký náhrobní kámen, který byl dříve v kostelní podlaze. Pod ním se nachází černě nabarvená truhlička zavřená na zámek s kostmi těch, kterých je pomník s tímto nápisem:
Léta Páně 1571. V pátek na sobotu den svatého Bartoloměje zamordován jest urozený a statečný rytíř, pan Ludvík Lorecký ze Lkouše v Samonicích se ... syny svými Adamem a Zdenkem oukladně na ložích od svých poddaných. Jelikožto těla tuto jsou pochována. Pán Bůh rač jim milostiv býti.
Na Čížovském hřbitově se pak konalo poslední rozloučení s Loreckým a jeho dvěma syny. Děkan učinil kázání nad mrtvými těly nedaleko zvonice, neboť těla již trochu zapáchala a byla obava, že by se v kostele nedalo pro tento zápach být. Při kázání stál rychtář Petr Dulík mezi rakvemi a otíral tělo Loreckého. Po malé chvíli se z čistého a jasného nebe strhl vítr a prudký déšť, až se všichni museli jít schovat do kostela. Když pak těla do hrobu dávali, dali každému do ruky čepel a Ludvíku Loreckému zamkli pravý palec visacím zámkem. Zámek byl symbolem v případě nenadálé smrti, které se v této době všichni obávali, protože lidé se báli těch, kteří zemřeli tímto způsobem, věřili, že mohou po smrti z hrobu vystoupit a škodit živým. Lidé v 16. století věřili, že duše odchází na Onen svět v takovém stavu, v jakém byla ve chvíli smrti. Oběti násilných činů umírali, aniž by se smířili s Bohem a z tohoto hlediska jim vrazi vzali nejenom život, ale zavraždili i jejich duše. Kostelník Jíra Krejčíř později vypověděl, že když rychtář Dulík zamykal zámek na palci Loreckého, pověděl: Pane hrome, tys mně zamykal řetěz na hrdlo, a já tobě zámek na palec ..
Otázkou je skutečný věk chlapců. Pamětní kniha Blatné totiž zmiňuje, že staršímu Adamovi bylo 12 let a mladšímu Zdeňkovi 10 let, ale během zkoumání ostatků se ukázalo cosi jiného. Zdeněk mohl mít 20 let a Adam něco kolem 25. Další záhadou je přítomnost ženské lebky. Během šimonické vraždy měla být manželka Kateřina sice už dávno po smrti, ale průzkum ukázal, že na lebce je dlouhá rána po násilné smrti. Ostatky rodiny Loreckých byly z rodinné hrobky přeneseny do kostelní, a pak ještě do malé truhličky, která se nacházela pod náhrobkem. Během přenosu byly ale přidány i další kosti.
Blatenská vrchnost se do vyšetřování pustila velice rychle. Vedle hejtmana Kavky se na vyšetřování podílel především hrdelní soud, který zasedal v Blatné, tam se sešel tzv. hraniční soud, což byl delegovaný soud ze tří sousedních měst. Prvními podezřelými byli bratři Marouškové. V jejich maštali se totiž našel klíč od panského pokoje, což se ukázalo jako zásadní chyba. Pátrání ale stálo na místě. Do vyšetřování se tak pustil osobně Zdeněk ze Šternberka. Přesně po měsíci od pohřbu Loreckého se opravdu ledy pohnuly. Ve čtvrtek 27. září 1571 se ve vězeňské kobce sešli všichni pachatelé trojnásobné vraždy - bratři Marouškové, rychtář Petr Dulík, šafářka Voršila, děvečka Důra a jako poslední byli přivedeni rychtářův syn Vacek a kuchařka Maruška. Při výslechu se všichni snažili zapírat, ale snažení bylo marné. Písecký kat nejprve udeřil na Marušku, aby se přiznala, že nebude potrestána na hrdle, což jí slíbila Šternberkova manželka, kterou za tímto účelem pozval sám Zdeněk Šternberk, aby na ní psychologicky zapůsobila a ona se třeba jako žena ženě svěřila. Chytrý trik pánu ze Šternberka opravdu vyšel. Katův pacholek vzal děvečku Důru a před očima kuchařky ji začal natahovat na skřipec. Vystrašená děvečka stačila vypovědět úplně všechno a naivně věřila, že se dočká slíbené milosti. Ještě téhož dne však byla Důra odvlečena na blatenské popraviště a kat jí mečem sťal hlavu. Zda-li byla natolik zmučená, že by se nedočkala hromadné popravy, je další otázkou.
V pondělí 1. října 1571 se do Blatné začali scházet davy lidí, protože krajem se roznesla zpráva, že se chystá poprava, jakou jižní Čechy ještě neviděly. Šeptalo se, že půjde o velmi krutou podívanou. Písecký kat a jeho pacholci přivezli na blatenský rinek malou káru, kde byla přivázána Voršila a za károu na provaze tažena také Maruška. Přímo na náměstí vzal kat rozpálené kleště a Voršile začal trhat články z obou rukou. a u pravé nohy u palce. Potom jí měli trhat zuby, ale nechali jí, aby mohla mluvit. Poté byla dvojice žen odvezena za město, kde byla do půli těla svlečena a položena na jakési dřevo. Na zádech jim pacholci nařízli pruhy kůže a ty pak za živa strhávali kleštěmi. Hrůzná podívaná skončila v okamžiku, kdy Voršila a Maruška byly upáleny na mohutné hranici.
O den později, na sv. Remigia, se dostalo i na ostatní aktéry. Dulíkové a Marouškové byli znovu podrobeni tortuře, ale nic nového už neřekli. Kolem šesté hodiny podvečerní byli vyvedeni z mučírny ven a započala se jejich poslední cesta. Z Blatné byli vedeni na Šibeniční vrch, kde je očekávalo početné publikum. Kolem šibenice stáli ozbrojenci a snažili se zabránit tomu, aby se odsouzenci nikoho nedotýkali. Údajně to totiž přinášelo štěstí.
První byl Matěj Maroušek, kterého svázali a položili na břicho. Katovi pacholci mu roztáhli nohy, řitní otvor namazali olejem a kat mu do konečníku vrazil naostřený kůl. Podle dochovaných informací, měl kat vzít palici a kůl zarazit do jeho těla ještě o dalších půl metru. Krátce poté poručil pacholkům, aby odsouzence i s kůlem vztyčili a jeho trápení tak bylo ukončeno. Nebožák se vlastní vahou napichoval stále hlouběji a v oblasti břicha nebo zad vyšel kůl z těla ven. Matěj Maroušek měl při výkonu trestu štěstí, neboť dobové záznamy říkají, že okamžitě zemřel.
Jako další šel na řadu Petr Dulík, rychtář a patrně mozek celé organizované skupiny, kterému Lorecký tak věřil, že ho to stálo život. V zápise čteme: ... Tu hned katowé geg wzali, a wedli geg k tomu rumpálu, který byl k tomu připrawen, a swlékše ho z rubáše, opásali geg gakýmsi hadrem, a tak ho na ten rumpál položili, přiwázawše ho několika řetězy, w půli, za hrdlo, za ruce i za nohy, a tak geg pekli. A Gira, kat Táborský, mage kropáč, omáčel geg we wraucj smole, tjm ho kropil a potjral, a když se to zpreyštilo, tedy to z něho strauhákem k tomu přistrogeným strahal, a to trápenj geho trwalo k půl hodině. Potom přigew pan heytman kragský, pan Bohuslav Malowec, kázal mu konec učiniti. Tu katowé nametawše pod něho slámy, geg zadusili, neb gest geště žiw byl ... Dulík po celou dobu pálení nemluvil a nekřičel, což pro vrchnost bylo značně podivné.
Dalším odsouzencem byl Zika Maroušek. Mladého Marouška položili pacholci na zem a pod roztažené nohy a ruce mu dali trámky. Mistr kat vzal do ruky velké loukoťové kolo, které mělo váhu kolem 20 kg. Nejprve ho začal pouštět na dolní končetiny, potom na žebra, na ruce a poslední úder byl učiněn na hrdlo. Rozlámané tělo bylo vpleteno do kola a poté ještě zvednuto pomocí dřevěného kůlu.
Asi nejhorší situaci zažíval mladý Dulík. Musel se dívat na "rožnění" svého otce i na to, jak mu kat popravil jeho kamarády ze Šamonic. Pacholci Vacka položili na rovnou zem, roztáhli mu ruce a nohy, poté vzal kat Jíra do ruky sekeru a začal mladíka čtvrtit. Nejprve nohy, pak ruce a pak ostatní části těla. Podle blatenské kroniky měly být jeho ostatky vhozeny do ohně a spáleny na prach, kdežto ostatky předchozích odsouzených si rozebrala lesní zvěř a krkavci.
Otázkou je nejen krutost poddaných, poté krutost vrchnosti, ale také proč se do vražd zapojily i ženy. Mohl je pohlavně zneužívat, dělaly stejné věci i Adam a Zdeněk, pokud byli v tu dobu již dospělí?
Ludvík Lorecký byl podle čížovského faráře asi padesátiletý muž plný síly, jehož manželku si Bůh povolal příliš brzy. Mladé ženy na tvrzi si tak klidně mohl brát násilím a podle své chuti. Na náhrobku v Čížově jsou vytesáni dva malí kluci, ale poslední průzkum ukázal, že synům nebylo 12 a 10 let, ale 25 a 20 let. Násilnické sklony tak mohly zdědit. Poddaní se jich tak mohli zbavit jako jejich otce. Mohli být i částečně postižení, protože na věk kolem 20 let dosahovali výšky jen kolem 158 cm, což na 2. pol. 16. století je docela málo. Na jedné ruce jednoho z mladíků byly navíc nalezeny kostní srůsty, což mohlo být dřívější zranění nebo deformace od narození.
Poslední otázkou je osud manželky Kateřiny, která prý zemřela v plné síle. Stáří nalezené ženské lebky mezi ostatky Loreckých bylo odhadnuto na 40 let a patrně patřila paní Kateřině. V levé spánkové krajině byl však nalezen nepravidelný otvor, který zasahoval až na okraj očnice. Zajímavý je i rozměr popisované rány, 8 cm x 3 cm. Je docela možné, že paní Kateřina byla zavražděna s ostatními v roce 1571, ale zápis pana faráře, který byl svědkem události, nic takového nepodporuje. Zranění s následkem smrti ji tak mohl způsobit manžel Ludvík Lorecký, hlavní oběť celého případu, který sám byl násilníkem a možná tak i vrahem ...
Násilnická povaha pánů v 16. století ale nebyla zdá se ojedinělá. A ojedinělé nebyly ani jejich vraždy či minimálně pokusy o ně jejich poddanými. O tom ale zase příště ...
Šamonickým se prý dodnes ve vedlejších vesnicích říká "krkořezáci". Nikdy se také nenašly žádné peníze Ludvíka Loreckého, leží snad stále zakopané někde v okolí Šamonic? ...
Každopádně o 313 let později po tomto trojnásobném mordu a ještě strašnějším odsouzení pachatelů se v Čížové č.p. 15 na den mých narozenin 31. října 1884 narodil Josef Černý, který se 29. dubna 1909 oženil v kostele sv. Ludmily v Praze na Vinohradech s Marií Františkou Alžbětou Nebeskou, mojí pra pra pra pra pra pra sestřenicí ze 3. kolene (viz https://www.rod-nebeskych-a-cackych.cz/l/marie-frantiska-alzbeta-nebeska-a-josef-cerny/). I tady byl osud k rodině velmi krutý, i když ne cizím zaviněním. Maminka Josefa Černého, Aloisie Kubátová, zemřela ve svých 32 letech půl roku po jeho porodu na zánět mozku. A tatínek Josefa Černého, Vojtěch Černý, lesní příručí, později knížecí správce Jiřího z Lobkovic, zemřel tragicky na vlakové trase Linz - České Budějovice, když se díval z okénka vlaku a protijedoucí vlak mu doslova urazil hlavu. Sirotek Josef Černý byl pak vychováván sestrou Vojtěcha Černého a jejím manželem, řídícím učitelem v Čížové, Václavem Fritzem. Josef Černý zemřel ve svých 68 letech dne 15. listopadu 1952 a je pohřben v Hoříně na Mělnicku v hrobě Matěje Kubáta, knížecího zahradníka, a jeho ženy Anny Kubátové, což byli jeho dědeček a babička ...