Rožmitál pod Tremšínem a Cvočkařské muzeum

Rožmitál pod Třemšínem je město v okrese Příbram v podhůří Brd asi 15 km jihozápadně od Příbrami ve Středočeském kraji. Dominantou města je zámek Rožmitál a kostel Povýšení svatého Kříže ve Starém Rožmitále s nímž je spjata osobnost hudebního skladatele Jakuba Jana Ryby, který v Rožmitále žil a působil jako učitel. Přírodní dominantou města je Podzámecký rybník a vrcholy pohoří Brd, jehož součástí je i vrch Třemšín, jehož název se stal přídomkem názvu města.

Město se jmenuje podle hradu, který, podle tehdejší módy dávat hradům německá jména, dostal název Rosenthal, v překladu "údolí růží". Tento název se počeštil na Rožmitál. Svůj přídomek "pod Třemšínem" získal Rožmitál, aby se odlišil od jiných měst stejného jména, až v roce 1920. 

Nejstarší osídlení na území města dokazují archeologické nálezy z mladší doby hradištní, z 10. a 11. století, v okolí dnešního kostela Povýšení svatého Kříže ve Starém Rožmitále. První latinské písemnosti sem umisťují lokalitu Antiqua civitas - Staré město. Na začátku 13. století je opodál postaven kamenný hrad, který vznikl strategicky na vyvýšenině obklopené bažinami. Kolem pak vznikla osada, kam se přesunulo centrum osídlení a postupně se rozšířilo až do dnešní podoby.

První doložená zmínka o obci pochází z roku 1265. Její vývoj je těsně spjatý s rodem Buziců se znakem kančí hlavy, který se dostal i do znaku města. Z Pánů z Rožmitálu, jak si začali říkat je často připomínána Johana z Rožmitálu, druhá choť Jiřího z Poděbrad a její bratr Jaroslav Lev z Rožmitálu, který vedl mírové poselství jehož cílem bylo podpořit snahu Jiřího z Poděbrad vytvořit unii křesťanských evropských států. Dalším z výrazných Pánů z Rožmitálu byl také Zdeněk Lev z Rožmitálu, který od roku 1508 zastával 15 let úřad nejvyššího purkrabí. Tento mocný muž, disponující značným majetkem žil natolik rozmařilý život, že svá zadlužená panství postupně musel prodávat a po jeho smrti byl zbytek majetku včetně rožmitálského panství postoupen věřitelům. Od nich zadlužené rožmitálské panství v roce 1555 vykoupil bavorsko-rakouský šlechtic Florián Gryspek, vysoký královský úředník. Tento vzdělaný muž vylepšoval dvory, obnovil železnou huť, nechal budovat rybníky a přestavěl rožmitálský hrad na renesanční zámek. Současně stavěl své rozsáhlé zámky v Nelahozevsi a Kaceřově, na něž potřeboval obrovské sumy, které získával ze svých statků. Majetek Gryspekům dlouho nezůstal. Vnuci Florian a Jan Jiří, kteří byli majiteli rožmitálského panství se podíleli na stavovském povstání a proto byl Rožmitál obsazen vojskem Baltasara Marradase. Florián se spojil s částí Mansfeldova vojska, dobyl Rožmitál zpět a zajatou posádku Marradasova vojska poslal do Plzně. Po Bílé hoře byli Gryspekové roku 1622 odsouzeni ke ztrátě všeho majetku. Zkonfiskované panství daroval císař Ferdinand II. arcibiskupovi Arnoštu Vojtěchu Harrachovi.

Arcibiskupové se na panství objevovali jen zřídka a osud poddanského města byl v moci vrchního správce. V této době jako jinde přicházela do Rožmitálu náboženská reformace, která se snaží vrátit většinové obyvatelstvo vyznávající podobojí zpět na katolickou víru. V Rožmitále se tyto snahy setkávaly s odporem, obyvatelé utíkali před jezuity do lesů, proto bylo doporučeno, aby se reformační práce posunuly na zimu, kdy bude útěk obtížný. Někteří zatvrzelejší občané konvertovali na pravou víru v zámeckém sklepení, jiní raději odešli, přesto trvalo šest let než se podařilo přivést Rožmitálské zpět ke katolické víře. Druhou rožmitálskou rebelií v roce 1738 bylo odmítnutí obyvatelstva robotovat sedm dní v týdnu. Namísto toho rozhodli že budou pracovat pouze tři dny na což vrchnost rychle zakročila. Do Březnice bylo dvěma vojenskými kompaniemi odvedeno 55 buřičů. Po krátkém soudu, který zachytil v arcibiskupském urbáři Petr Stumpf, který byl členem poroty, byl za hlavního podněcovatele vzpoury označen Bartoloměj Sadílek. Ten byl se skupinou dalších vůdců odeslán do Prahy, kde museli v okovech pracovat na opevnění města. Zbytek buřičů byl ztrestán padesáti ranami holí. Třetí událost, která opět vysloužila rožmitálským obyvatelům pověst rebelantů byla spíše ironií. Roku 1810 zemřel velmi oblíbený arcibiskup Vilém Florentin Salm-Salm, který měl Rožmitál ve velké oblibě a zasloužil se zde např. o vytvoření zámecké zahrady, která byla veřejně přístupná nebo upravení vrchu Třemšín na vyhlídku. Arcibiskupovo tělo vezli z Vídně do Prahy přes Rožmitál, kde bylo jeho tělo přes noc vystaveno v místním kostele. Rožmitálští si vzpomněli na přání milovaného arcibiskupa, být v Rožmitále pochován, a proto rozhodli, že musí být jeho přání splněno. Ihned se začalo s přípravami na pohřeb a nepomohl ani argument, že pražský arcibiskup musí být pohřben v Praze. Proto bylo posláno pro vojsko do Březnice. Přišlo třicet mužů, ale lid se nezalekl, proto bylo posláno pro další dvě kompanie, kterým se již podařilo získat tělo nebožtíka zpátky. Trestu 20 ran holí na lavici na zámeckém nádvoří opět neušli hlavní viníci a deset ran bylo vyměřeno i ženám, které byly nakonec ušetřeny. Nejtěžší trest stihl rychtáře Václava Stránského, který byl zbaven funkce a společně s hajným Kottem a sklenářem Soukupem byli odvezeni do Prahy, kde strávili několik měsíců ve vazbě.

V Rožmitále stávala škola již od 15. století. Zřejmě se nacházela v těsné blízkosti zámku v ulici Hofmeistrova (dříve Komenského) a to až do 2. poloviny 17. století. Nejstarším správcem školy je roku 1469 zmiňován Jan Kantor. Po něm zde působil Albrecht Pražák (1552) a Jan Písař (1609). V roce 1627 nařídil císař Ferdinand II., že všichni učitelé musí být katolického vyznání a musí vyučovat katechismus. Tím postavil učitele pod drobnohled katolických kněží, před nimiž museli učitelé vyznat svou víru, než nastoupili do úřadu. Strava učitele byla také pokryta z farních důchodů. Arcibiskup Harrach, majitel rožmitálského panství, vydal roku 1633 svůj školní řád, kde nabádal, aby rodiče posílali své děti do školy a ty se zde učili dobrým mravům, ctnostem a boží vůli. Kdo své děti do školy neposílal, mohl být i pokutován. Podle dochovaných záznamů ze 17. století město platilo učitele, který zároveň zastával úřad městského písaře, velmi nepořádně, protože ve válečných dobách nebyly žádné příjmy do městské pokladny. Když školních dětí přibývalo, jeden učitel už nestačil a proto byl ustanoven pomocník, tzv. podučitel. Okolo roku 1750 jím v Rožmitál dva roky byl Jakub Ryba, otec Jakuba Jana Ryby. V letech 1752 - 1788 byl učitelem Ondřej Poddaný, který byl zároveň městským písařem a ředitelem kůru. Tato zaměstnání mu přinášela více příjmů než škola, proto o ni příliš nedbal. Když onemocněl, zastoupil ho Jakub Jan Ryba, který po něm následně převzal místo řádného učitele a školu vedl až do své smrti v roce 1815. 

Jakub Jan Ryba byl znamenitý učitel a hudební skladatel. Když přišel do Rožmitálu, nalezl školu v žalostném stavu. Zchátralá stavba školy z roku 1686 stála na hraně městského příkopu. Měla kamenné přízemí a roubené patro. Vedle skromného bytu kantora tu byly dvě nevelké třídy a v jedné z nich byla postel pomocníka, protože ten svou místnost neměl. Školou povinných dětí bylo kolem 300, ale do školy jich chodilo jen 67 a všichni seděli pohromadě, nehledě na jejich věk ani vědomosti. Ryba děti ihned rozdělil do dvou tříd. V první třídě učil pomocník František Kašpárek a v druhé třídě vyučoval sám Ryba. Dbal aby děti chodily do školy často a rády a brzy se počet děti docházejících do školy zdvojnásobil a stále narůstal. Po třech letech svého působení, za své úsilí obdržel uznání od krajského úřadu, který pochválil Rybovo nastolení pořádku a kázně a vyzdvihl školu za vzorný příklad. Ryba také založil při škole knihovnu českých i německých spisů pro mládež, ale kvůli malému zájmu brzy zanikla. V roce 1788 založil nedělní školu pro dospívající mládež, ale stejně jako knihovna hned v následujícím roce zanikla kvůli neporozumění rodičů. Ryba se snažil nedělní školu obnovit ještě v letech 1804 a 1807, ale všechny pokusy byly marné. Také snil o založení průmyslové školy, kde by se chlapci učili polnímu hospodaření, sadařství a lukařství a dívky se měly učit šití a pletení. Tento sen ale neuskutečnil a za jeho snahy se mu dostávalo posměchu. Rybův život rožmitálského učitele byl těžký. Často měl spory s farářem Zacharem, který odmítal Rybovy novoty a také s rodiči dětí. Po smrti faráře musel Ryba snášet mnoho příkoří také od nového správce panství. Mimo to živil početnou rodinu a sužovala ho jaterní nemoc. To vše ho dovedlo až k rozhodnutí ukončit život. Učinil tak 8. dubna 1815 v lese nad Voltuší, a že zemřel jako sebevrah, pohřbili ho za městem na morovém hřbitově. Ulice podél staré školy byla později Rybovou a jeho jméno nese základní a základní umělecká škola. V Podbrdském muzeu je mu věnována vlastní expozice. 

Od roku 2002 se každoročně druhou sobotu v červnu koná Slavnost královny Johanky. Událost připomíná historii významného rodu spjatého s historií města. Hlavním programem slavnosti je historický průvod, po kterém následuje proslov královny Johanky a udělování řádu významným občanům města. Po celý den se ve městě konají trhy, hry pro děti, divadlo, ukázky lidových řemesel a šermířské klání. Oblíbenou tradicí se stal závod s kancem, kdy soutěžící musí s kancem na zádech uběhnout závodní trasu v co nejkratším čase. Odměnou pro vítěze je sud piva.

Pamětihodnosti:

Renesanční zámek vzniklý přestavbou staršího gotického hradu byl před rokem 1948 majetkem pražského arcibiskupství, po únorovém převratu byl zestátněn. Do začátku 70. let 20. století zámek užívaly Československé státní lesy, které zde zřídily byty pro zaměstnance a kanceláře. V roce 1974 byl zámek převeden do majetku města, které začalo s nutnými opravami. K otevření zámku pro veřejnost ale nikdy nedošlo kvůli změnám ve vedení města. V roce 1990 byl zámek vrácen Arcibiskupství pražskému, jenž však nemělo prostředky na jeho opravu, proto hledalo soukromého investora. Tím se stal americký právník Roderick Marshall a jeho nově založená společnost Trinity Coop. Marshall se sta většinovým majitelem a 20% zůstalo arcibiskupství. Nový investor navázal na započaté opravy a dokončil opravy sgrafitové výzdoby na věži, kde byl také zbudován nový ochoz. Také dokončil renovaci domku správce. Poté práce na zámku utichly. V roce 2011 Arcibiskupství pražské převedlo svůj podíl na firmu The Spalena Company. V průběhu dalších let zámek chátral, zřítila se přilehlá stodola a propadla se střecha na objektu bývalého pivovaru, za což byl majitel pokutován památkovým ústavem. Změna nastala v roce 2018 kdy se podařilo navázat s majiteli opět kontakt, díky otevřenému dopisu a petici s pomocí organizace Czech National Trust. Na zámku působí nový spolek, který se snaží obnovu a zpřístupnění zámku veřejnosti. Zámek je v letní sezóně otevřen každou sobotu a v rámci kulturních akcí. 

Kaple sv. Anny byla postavena u mostu pod zámeckou věží roku 1765 za arcibiskupa Antonína Petra hraběte Příchovského. Kaple byla zasvěcena sv. Anně a opatřena sousoším svaté Anny vyučující pannu Marii, oltářem a starou ručně kovanou mříží, která je údajně přenesena ze zámecké kaple. Socha svaté Anny z lipového dřeva je dnes umístěna v Podbrdském muzeu. Kaple je chráněna jako kulturní památka. 

Filiální kostel svatého Jana Nepomuckého na náměstí nechal postavit arcibiskup František Ferdinand Khünburg v roce 1729 podle projektu Carla Canevala na místě, kde pravděpodobně stával gotický kostel, který podlehl požáru. Kostel byl v letech 1904 - 1905 radikálně přestavěn podle plánů Josefa Fanty. Z původní podoby kostela se zachovalo pouze zdivo kostelního kůru, kde zůstala i deska osazená roku 1852 s výrokem Jakuba Jana Ryby: Abys byl lepším, pozoruj denně tvé činy a zkoumej je! Z původních zvonů kostela se dochoval pouze umíráček s obrazem sv. Barbory z roku 1730 a stejně starý zvonek u sakristie.

Farní kostel Povýšení svatého Kříže patří k nejstarším památkám města. Nachází se na pahorku ve Starém Rožmitále, kde bylo původní osídlení tzv. Staré město. Pravděpodobně se zde původně nacházelo pohanské obětiště, kde byl později postaven gotický kostel. O jeho založení stejně jako o prvním osídlení se nedochovaly žádné záznamy. Gotické portály, objevené při opravách kostela v 70. letech 20. století, jsou odborníky datovány do let 1230 - 1240. Kostel byl tedy pravděpodobně postaven v první čtvrtině 13. století. V letech 1729 - 1731 za působení faráře Václava Vavřince Hoffmistra Přeštického (†1737) byl kostel přestavěn do barokní podoby, zrušen boční vchod, rozšířen kůr, věž byla přistavěna k chrámové lodi. Věž byla zakončena cibulovitou šindelovou bání. Ke kostelu se kdysi přimykal starý hřbitov, jenž sloužil jako hřbitov farní do roku 1854. Tehdy byl pro nedostatek místa zrušen. Zřízen byl nový hřbitov, tentokrát dál od kostela. Starý hřbitov dnes připomínají jen závěsné desky a pomník faráře Šolleho. V kostele se nacházejí také původní barokní varhany z roku 1750, postavené varhanářem Martinem Palečkem. Na tyto varhany hrával skladatel a autor České mše vánoční, Jakub Jan Ryba.

Radnice vznikla na místě původního měšťanského domu. Její dnešní jádro pochází z roku 1837. Na radniční věž byly tehdy přeneseny hodiny ze staré, zrušené brány, která se dříve nacházela dole pod náměstím v Palackého ulici. Dříve jednopatrová budova byla přistavěna o další patro roku 1936. Tehdy byla také rozšířena západním směrem. V této době zde sídlilo poštovní a telegrafní úřad, Husovy knihovny města Rožmitála, muzejní skladiště, zasedací síň, kancelář s archivem a nacházely se zde také byty strážníků, byt tajemníka a šatlava. V roce 1941 byl na radnici pořízen obraz Pasování Jaroslava Lva z Rožmitálu na rytíře od akademického malíře Jana Šebka od nějž je i sgrafito na fasádě Panského domu na náměstí, kde je rovněž vyobrazen Jaroslav Lev z Rožmitálu a na Blatné. Dalších oprav se radnice dočkala v 70. letech, kdy se povedlo zmodernizovat všechny prostory a byl zrekonstruován i exteriér radnice. Ve dvoře radnice byla zřízena sauna, klub důchodců a prostory pro další služby. 

Trasou po zelené naučné stezce se od zámku v Novém Rožmitálu vydáme podél hráze Podzámeckého rybníku do Starého Rožmitálu. Cestou vidíme na hrázi rybníka kachny dodržující zcela jistě covidové opatření (2 m rozestupy). 

Na konci ulice můžeme navštívit unikátní Cvočkařské muzeum.

Za 1. světové války byla rakousko-uherská armáda na italské frontě v Alpách vybavena tzv. horskými botami, které byly - aby se boty déle uchovaly a uspořila se kůže - okovány. Na botách byly použity tři druhy cvočků: Pifle, kterými se okovaly podrážky, švejdy, což byly cvočky s jednokřídlovou hlavičkou, jež se vtloukaly kolem podrážek a cvočky s dvoukřídlou hlavičkou zvané šerky, které se zatloukaly do podpatků. Šerky se ve veřtatech kovaly pro vojenská bagančata i za 2. světové války. Jejich výroba byla velmi náročná. Na zhotovení jedné šerky musel dát cvokař až 50 ran kladivem 1,5 kg těžkým. Na výrobu jedné šerky tak zvedl až 70 kg. Za týden musel vykovat kolem 4 000 kusů. 

Stoupající spotřeba cvočků přiměla monarchii, že cvočkařství bylo vyhlášeno podnikem pod ochranou státu a veškerá výroba šla pro válečné účely. Cvočkaři byli zproštěni vojenské povinnosti, a ti co věkem spadali pod vojenskou službu, měli určený počet cvočků, které museli týdně odevzdat.

Osvobození z fronty spolu se slušným a jistým výdělkem byly důvodem, pro který se jako cvočkaři přihlašovali nejen dělníci, ale i rolníci a dokonce i úředníci, tedy lidé, kteří řemeslo nikdy nedělali. Mnozí z nich byli schopni se jej v krátké době dobře naučit, ale existovala i jiná forma jak vyhovět zákonu. Ten, kdo se vydával za cvočkaře a neuměl s kladivem zacházet, si výrobky kupoval či směňoval např. za potraviny u dělníka, který jich díky své zručnosti stačil udělat víc. 

Vytvoření samostatných států na rozbitém Rakousku-Uhersku znamenalo přerušení dosavadních obchodních cest, zejména na Balkán, kam před tím směřovaly výrobky brdských, tedy i starorožmitálských cvočkařů. Vznikly velké odbytové potíže. Navíc se rozšířila i strojová výroba hřebíků. Ve 20. letech 20. století pracovala ve Starém Rožmitále oproti světové válce již jen polovina cvočkařů.

Přesto po návratu z války zakládá ve Starém Rožmitále v č.p. 110 živnost Vojtěch Kala. Za provozní místnosti mu slouží kuchyně a ložnice, kde spí děti mezi hřebíky, za dopravní prostředek trakař. Vyrábí zejména skoby, závěsy na skoby, závěsy křížové, bednové, zatáčené i různé jiné železářské zboží. 

V roce 1926 mu vzniká konkurence, a to firma Josef Kulovaný, vlastní výroba ručně kovaných skob, lavičáků a veškerých druhů kovaných hřebíků, později vyrábějící i dlouhé závěsy. Kulovaný neměl finance na provoz a zanedlouho zadlužil celý majetek. Postupným vracením peněz vložených do materiálu a mezd, osobní houževnatostí a schopnosti a také za pomoci svých sedmi dětí, bezplatných pracovních sil, svou existenci uhájil. Tato firma působila ve vedlejším objektu v č.p. 74, kde je veřejnosti dnes zpřístupněn původní veřtat. 

Poměr Kaly i Kulovaného k dělníkům byl zásadně jiný než poměr skupovatelů a obchodníků. Oba podnikatelé byli jejich zaměstnavateli v plném smyslu slova, a měli k nim tedy i závazky, především jim platili nemocenské pojištění. Jisté oživení cvočkařské výroby přinesla 2. světová válka, kdy cvočkaři byli nuceni v rámci totálního nasazení vyrábět opět šerky do vojenských bot. Tato práce měla charakter vojenských dodávek a ochránila cvočkaře před totálním nasazením v Říši obdobně jako za 1. světové války je chránila před frontou. 

Po roce 1945 nastala změna. Stále více se upouštělo od ruční výroby hřebíků, protože už je v plné míře nahradily hřebíky strojové. Poválečná stavební obnova však přinesla větší spotřebu pantů, a tak například firma Josef Kulovaný dělala panty se skobami, dvouramenné panty na víka, ale i kosíře a klínky do nich na přitažení kosy a řadu jiných kovaných výrobků. Mnozí cvočkaři odešli ze Starého Rožmitálu do pohraničí nebo do výhodnějších povolání. Stará cvočkařina patřila nenávratně minulosti.