Riga je hlavní město Lotyšska. Leží při ústí řeky Daugavy (Západní Dviny) do Rižského zálivu Baltského moře. Žije zde přibližně 615 tisíc obyvatel a je největším městem Pobaltí. Slouží jako kulturní, vzdělávací, politické, obchodní a průmyslové středisko širokého okolí, plní i důležitou tranzitní roli mezi západními státy a Ruskem. Historické centrum Rigy, někdejšího hanzovního města, je zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO; krom několika středověkých sakrálních památek se město vyznačuje výraznou secesní architekturou, která je porovnatelná s městy jako je Vídeň, Petrohrad nebo Barcelona.

Nejčastěji přijímaným etymologickým vysvětlením jména města je to, že jde o německou zkomoleninu z livonštiny (oblast pobřeží kolem dnešní Rigy byla v raném středověku sídlem kmene Livů, kteří mj. dali jméno i středověkému Livonsku), v níž existuje slovo ringa ("smyčka, oblouk"), což by mohl být odkaz na četná ramena a velkou okrouhlou zátočinu, jež tu před svým vyústěním do moře tvoří řeka Daugava.

V zimě se v Rize pohybují teploty okolo -5 °C, v létě mezi 15 a 20 °C. Podnebí je mírné, přímořské, se zřetelnou aktivitou cyklonů a značným podílem srážek.

V Rize je velké množství akademických institucí, včetně Lotyšské univerzity (Latvijas Universitāte), Technické univerzity (Rīgas Tehniskā universitāte) a Stradiňšovy univerzity (Rīgas Stradiņa universitāte). V Rize zasedá i lotyšský parlament (Saeima) a na Rižském hradě sídlí lotyšský prezident.

V posledních letech se výrazně zvýšil obchodní a turistický cestovní ruch vzhledem k zlepšení komerční a turistické infrastruktury. Riga jako přístavní město je hlavním cestovním uzlem místní silniční a železniční dopravy. Většina turistů cestuje do Rigy letecky. Mezinárodní letiště v Rize je největší v Pobaltí, bylo zmodernizované v roce 2001, k 800. výročí založení města. Mezi lety 1993 a 2001 se letecká doprava zdvojnásobila. Baltské námořní trajekty spojují Rigu se Stockholmem a Kielem. V období studené války byly v Rize také dvě letecké základny: Rumbula a Spilve.

Ve městě se nacházejí všechny důležité finanční instituce, včetně lotyšské centrální banky. Zahraniční obchod se v Rize v posledním období rozvíjí, zvláště po vstupu Lotyšska do Evropské unie 1. května 2004. V Rize je soustředěna přibližně polovina celé průmyslové kapacity Lotyšska, především v oblasti finančnictví, veřejných služeb, potravinářství, farmakologie, zpracování dřeva, tiskařství. Je zastoupen textilní a nábytkářský průmysl a výroba komunikačních zařízení. Přístav v Rize je důležitým centrem dopravy zboží. 

Nejzajímavější je, že ani na jedné věžičce není umístěn kříž. Místo toho se tam nachází větrné korouhvičky v podobě kohoutů, které podle pohanských pověr mají odrazovat zlé duchy. Uvnitř katedrály se nacházejí jedinečné varhany s 6 768 píšťalami, rejstříky obsahují i zvuky větru a moře. Původní varhany ze 16. století byly po 300 letech v roce 1884 nahrazeny novými. 

V roce 1931 byl na základě rozhodnutí prezidenta Lotyšska chrám německým evangelíkům odebrán a získali jej lotyšsky mluvící evangelíci. 

Rižský zámek

Původně hrad postavený z vůle křižáků (Mečoví rytíři) roku 1330 mimo tehdejší městské hradby, náhradou za starší hrad ve městě, zničený Rižany. Až do roku 1481 na hradě sídlil velmistr řádu; o 3 roky později byl hrad měšťany vypálen a pobořen. V letech 1509 - 1515 z nařízení mečonošů byl hrad Rigou opět postaven, ovšem už v jiné podobě. Po pádu rytířského řádu sloužila budova úředníkům města. Za pozdější polské a švédské vlády hrad několikrát stavebně upravovali; za ruské éry byl roku 1818 zásadně přestavěn v duchu tehdejší zámecké architektury a ještě rozšířen v letech 1860 - 1862. Posledním velkým zásahem byla adaptace na prezidentský palác (1939), pietně zrekonstruovaná v 90. letech po znovudosažení nezávislosti. Roku 1938 zde pobýval poprvé lotyšský prezident. Za sovětské vlády byla budova Pionýrským palácem. Po získání nezávislosti Lotyšska se stala opět sídlem prezidenta Lotyšska. V některých částech sídlí muzea a kulturní instituce. Mezi lety 1922 - 1940 a opět od roku 1995 zámek slouží jako sídlo prezidenta Lotyšské republiky. Část prostor je vyhrazena pro Muzeum lotyšské historie, Muzeum zahraničního umění a Muzeum literatury, divadla a hudby.

Budova byla těžce poškozena požárem dne 20. června 2013.

Kostel sv. Petra

Jedná se o nejvyšší středověkou budovu v Rize. Zajímavostí je, že její věž několikrát vyhořela. Poprvé byla věž vztyčena v roce 1690, ale již za 31 let shořela. Opětovně postavena byla roku 1746. S tím se pojí pověst o staviteli, který prý po dokončení kostelní věže na jejím vrcholu vypil sklenici vína a hodil ji dolů. Na kolik střepů se rozpadne, tolik století bude nová věž stát. Sklenice dopadla do slámy a rozbila se pouze na dva kusy. A opravdu - za dvě století, v roce 1941, zasáhla věž při německém bombardování bomba... Poslední oprava byla provedena v roce 1973. Tentokrát byla původní dřevěná konstrukce věže nahrazena kovovou.

Kostel sv. Jana s dominikánským klášterem

Podle pověry byli do jeho zdí pohřbeni zaživa dva mniši, kteří si mysleli, že si takto zajistí svatost. Při rekonstrukci kostela v 19. století se ale ostatky mnichů opravdu našly. Byly ponechány na původním místě. 

Kostel sv. Jakuba

První zmínky o kostele jsou z roku 1225. Toto datum je také vytesáno nad vstupní branou. Byla chrámem různých katolických řádů. V 15. století k ní byla přistavěna Kaple svatého Kříže. Po vítězství reformace v Rize v roce 1522 kostel získali protestanti (evangelíci). Když obsadila Rigu v roce 1582 vojska polského krále Štěpána Báthoryho, byl kostel na určitý čas opět přidělen římskokatolické církvi. Stal se kostelem jezuitským. Tento stav trval do roku 1621, kdy byla Riga obsazena švédskými vojsky Gustava Adolfa II. Tehdy byl kostel dán do správy opět evangelické církvi, a to až do roku 1923. Nově vzniklý lotyšský stát prodal tento chrám římskokatolické církvi. Kostel se tak stal katedrálním chrámem a symbolem lotyšského katolicismu. 

Chrám byl postaven v gotickém architektonickém stylu. Věž chrámu má výšku 86 metrů a je jednou z dominant lotyšské metropole. Hlavní oltář pochází z dob švédské nadvlády z roku 1680 a je zde jeden z nejstarších barokních oltářů na území Lotyšska. Vitráže jsou novější a pocházejí z roku 1902. Zajímavý je neobvyklý tvar věže. Kostelní zvon totiž nevisí uvnitř, ale vně věže. Současný zvon pochází z roku 2001, protože původní byl za první světové války dovezen do Ruska a roztaven. Je biskupským kostelem římskokatolické rižské arcidiecéze.

Prašná věž

Je poslední zachovanou částí bývalých městských hradeb. Pochází ze 14. století. Poté, co byla téměř zničena Švédy, byla znovu opravena. V 19. století ale dlouhá léta chátrala. Teprve, když se jí ujali němečtí studenti, kterým se podařilo město přesvědčit, aby jim budovu pronajalo za symbolickou částku jednoho rublu za rok, byla znovu opravena. Studenti vyklidili holubí trus, který se za léta ve věži shromáždil, a prodávali ho jako hnojivo. Vydělali si tím na opravu věže. Díky studentům se tedy Prašná věž zachovala dodnes, kdy je součástí Lotyšského vojenského muzea.

Dům Černohlavců

První písemná zmínka o této stavbě zvané tehdy "Nový dům velké gildy" pochází z roku 1334. Na rižském náměstí se nachází dům pojmenovaný buď po sv. Mořicovi, který byl patronem cechu svobodných kupců, nebo po černých pokrývkách hlavy, které kupci nosili (bratrstvo Černohlavců, cech svobodných německých kupců v Rize). Hlavní práce proběhly v letech 1580 a 1886, kdy byla doplněna většina ornamentů. Původní budova ze 14. století byla za 2. světové války dne 29. června 1941 během bombardování Rigy německými vojsky zničena. Současná stavba pochází z rekonstrukce v letech 1995 - 1999.

Před budovou stojí socha rytíře Rolanda z roku 1897. Pomník byl v roce 1999 zrestaurován. 

Píseň o Rolandovi (Chanson de Roland) je jedna z nejstarších francouzských literárních památek. Pochází pravděpodobně z 11. století (období středověku) a žánrem je to hrdinský epos, nejznámější z tzv. chansons de geste (písně o činech). Řadí se do Královského (karolínského) cyklu s ústřední postavou Karla Velikého, případně členů jeho družiny. 

Skladba byla složena kolem roku 1100 a dochovala se v anglonormanské podobě v oxfordském rukopisu z druhé čtvrtiny 12. století. Je anonymní. V posledním verši je sice uvedeno "Zde končí hrdinské činy, jež sepsal Turold", ale spíše než o autora jde o tvůrce opisu. 

Děj se odehrává za vlády Karla Velikého v době bojů se Saracény na území Španělska, jejíchž poslední baštou na severozápadě Španělska je obléhaná Zaragoza. Křesťané se rozhodnou pro vyjednávání. Statečný rytíř Roland navrhne vyslat k saracenskému králi Marsilovi svého nevlastního otce Ganelona. Ganelon je však přesvědčen, že je poslán na smrt, a pomstí se - poradí Marsilovi, aby předstíraným podrobením přiměl Karla Velikého k odchodu a potom přepadl zadní voj vedený Rolandem. Vrcholem písně je líčení bitvy v pyrenejském průsmyku Roncevaux, kde dvacet tisíc Franků bojuje proti mnohonásobné přesile nepřátel. Roland zde odmítá rady moudrého Oliviera a nepřivolá pomoc, protože mu v tom brání rytířská čest. Zvolí boj, i když ví, že porážka je nevyhnutelná. Teprve po marném boji se odhodlá zatroubit na kouzelný roh Olifant. Mocné zatroubení znamená jeho smrt - praskne mu tepna na spánku. Karel Veliký ale díky tomu poráží Saracény a zmocňuje se Zaragozy. Křesťanství vítězí, Roland však umírá a s ním i Olivier a další císařovi paladinové, jako například rytíř a kněz Turpin. Zemře i Rolandova snoubenka a Olivierova sestra Alda, když se dozví o jejich smrti. Zbývá potrestat zrádce Ganelona. O jeho vině rozhodne Boží soud a Ganelon je rozčtvrcen. Karlovi se ve spánku zjeví archanděl Gabriel a volá jej k nové svaté válce.

Tři bratři

Tři bratři jsou skupina tří historických domů v centru města na ulici Mazā Pils. Nejstarším z nich je dům číslo 17, postavený na přelomu 15. a 16. století, který je zároveň vůbec nejstarší dochovanou zděnou obytnou budovou v Rize. Dům číslo 19 byl postaven v roce 1646. Dům číslo 21 pochází z konce 17. století, v 19. století prošel přestavbou. Název byl inspirován obdobnou skupinou historických budov v estonském Tallinnu označovanou jako "Tři sestry".

• Malý cechovní dům řemeslníků (Māza Ģilde)
• Velký cechovní dům (Lielā Ģilde)
• Kočičí dům (Kaķu māja)

Pomník svobody

V parku obklopujícím staré město stojí Pomník svobody (Brīvības piemineklis), od sochaře Kárlise Záleho a architekta Ernestse Štālbergse. Pomník byl z darů celonárodně uspořádané sbírky postaven v letech 1931 - 1935 na místě staršího pomníku cara Petra Velikého, a to jako symbol mladého, svobodného a nezávislého státu. 

Na vrcholu travertinového obelisku, vyrůstajícího ze základny památníku stojí měděná 9metrová socha mladé ženy (familiárně Rižany přezdívaná Milda), symbolizující Svobodu, resp. samotné Lotyšsko. Ve vztyčených rukou třímá tři pěticípé hvězdy, které odkazují na tři hlavní lotyšské země: Kuronsko, Vidzemsko a Latgale. 

U úpatí památníku je řada soch a reliéfů představujících postavy lotyšské mytologie, události lotyšských dějin a symbolická zobrazení práce, rodiny a svobody. 

Nápis na památníku hlásá: "Vlasti a svobodě" (Tēvzemei un Brīvibai). Symbolika tohoto monumentu během doby sovětského záboru země byla pro Lotyše obzvláště významná, ovšem skrývaná (aby památník unikl zničení sovětskou mocí, byl mu přisouzen nový oficiální význam - tři hvězdy měly představovat tři pobaltské republiky v rukou "osvoboditelky" Matky Rusi). Dnes je to tradiční místo schůzek, různých oslav či demonstrací. U úpatí pomníku pravidelně hlídá a pochoduje čestná stráž.

Katedrála Narození Krista

Katedrála Narození Krista, také známá jednoduše jako ruská pravoslavná katedrála, je novobyzantský kostel navržený architektem R. Phlugem. Katedrála je považována za největší ortodoxní chrám v pobaltské oblasti a byla postavena s požehnáním Alexandra II., ruského cara, mezi lety 1876 a 1883. Kostel má na vnější straně pět kopulí s květinovou výzdobou, zatímco jeho interiér je zdobené tradičními ikonami, malované Vasilijem Vereshchaginem a mnoha pozlacenými předměty.

Na budově se podepsaly dvě světové války. Během 1. světové války, kdy bylo Lotyšsko pod německou okupací, byla katedrála přeměněna na luteránský kostel. V roce 1918 byl vrácen zpět Rusům a přestože místní vláda chtěla uložit lotyštinu jako hlavní jazyk pro náboženské rituály, masy katedrály se stále konaly v ruštině. Během 2. světové války byla katedrála poškozena zvenčí i zevnitř a v 60. letech byla zcela uzavřena, přeměněna na planetárium, její interiér byl zrekonstruován a rozdělen na dvě úrovně. V horním patře se nacházel zmenšený model vesmíru, ve spodním pak konferenční sál a kavárna.

V roce 1991 byla katedrála vrácena svým právoplatným majitelům, pravoslavné ruské církvi. Od té doby proběhla hluboká obnova. Dnes budova plně připomíná původní vzhled z roku 1883 a slouží opět k bohoslužbám.

V největším krytém tržišti v celém Lotyšsku, kde lidé mohou zakoupit nejen potraviny, ale i suvenýry a textil, byly  minulosti vyráběny vzducholodě pro německou společnost Zeppelin. Cepeliny jsou i oblíbeným lotyšským pokrmem.