Katovské řemeslo v Českém Krumlově

V autentickém prostoru starobylého sklepení radnice v Českém Krumlově se můžeme vydat do dávného středověku, kdy se věřilo, že dobrovolné přiznání podezřelého je neúplné. Na náměstí Svornosti je dnes Muzeum tortury a útrpného práva, kde můžeme na vlastní oči vidět, co byly španělské boty, housle nebo skřipec, nejrůznější pomůcky k zostřujícím trestům, např. kleště na trhání nehtů, všelijaké důtky a býkovce, cejchy, drtičky palců a kloubů, potupné oslí masky nebo železnou pannu či stát u pranýře. 

Atmosféru dotváří nejrůznější audiovizuální efekt a expozice vězeňských cel. Můžeme tak být svědky upálení čarodějnice, popravy mečem i bojiště, kde havrani mrtvolám vyklovávají oči. 

Mučících nástrojů je zde přes 100, muzeum je na ploše 400 m2 a sklepení vede důmyslně pod několika měšťanskými domy, tudíž východ z muzea je ze dvora úplně jiného domu, než je vstup do radnice. 

Útrpné právo (tortura) je označení pro mučení v rámci právně vymezeného schématu během vyšetřování a výslechu. Existují doklady o tom, že tento nástroj vyšetřování byl používán už ve starověkém Egyptě, a to zvláště tehdy, kdy se jednalo o zločiny namířené proti králi nebo bohům. K získání výpovědi obviněného, a v některých případech i svědků, byly užívány donucovací prostředky včetně bití. Tortura byla ve středověku a raném novověku běžnou součástí vyšetřování u světských a církevních soudů, kdy byla považována za legitimní způsob, jak dosáhnout přiznání obviněného. V současné době je v členských zemích OSN jakékoliv mučení zakázáno mezinárodními smlouvami a přiznání, které by bylo mučením vynuceno, má být považováno za neplatné. Jedinec musí však prokázat skutečnosti o užití fyzického nátlaku při výslechu lékařskou zprávou. To však je zakázáno smlouvou. Různé stupně nátlaku např. psychický, jsou při zájmu o vytěžení, používány běžně. Informace získávané podobnými praktikami nemusí být považovány za nelegitimně získané.

Užívání tortury při výslechu vězňů a získávání důkazů bylo na světě na přelomu středověku až novověku poměrně rozšířeno. V různých zemích a v různých dobách byla regulována různě, někde se jednalo o několikastupňový proces (kde maximální použitelný stupeň mučení závisel na provinění a získaných důkazech), který nesměl končit zraněními trvalého charakteru, někde bylo prakticky neregulováno. V evropském právu se masivně prosadilo mučení v rámci změny trestního řízení na tzv. inkviziční, například původní zvykové germánské právo mučení neznalo a do trestního řízení se dostalo až recepcí římského práva. Nejstarší zmínky o útrpném výslechu v Českých zemích se objevují ve Zbraslavské kronice a vztahují se k roku 1291. Ačkoliv se pravidla významně měnila, lze obecně říci, že k mučení se mohlo přistoupit jen na základě významných důkazů, ovšem pak byly možnosti kata prakticky neomezené – zároveň však musel dbát na to, aby mučený nezemřel nebo aby pod tíhou útrap nezešílel či nespáchal sebevraždu. Důležitou regulací pro útrpné právo byl trestní zákoník Constitutio criminalis Carolina vydaný v roce 1532 císařem Karlem V., který užívání mučení spíše zmírňoval. Ačkoliv bylo obvykle požadováno, aby bylo přiznání potvrzeno po skončení mučení a jedině takovéto (nevynucené) mělo hodnotu, neexistoval způsob, jak zabránit nepravdivým doznáním. Mučený nejenže trpěl, ale také mučením ztrácel čest, což s sebou neslo právní důsledky a zejména u významnějších osob mohla být prostá poprava přijatelnější, proto se v 18. a nejpozději v 1. polovině 19. století začalo od užívání útrpného práva upouštět. 

Záleželo též na tom, kdo byl objektem soudního zájmu. U šlechticů, na cti zachovalých měšťanů či církevních osob se k mučení přistupovalo jen zřídka, zatímco u bezectných a vůbec nemajetných se k mučení mohlo přistoupit spíše. Církevní osoby navíc v některých zemích spadaly pod církevní soudy, které oproti světským akceptovaly mučení teprve s výrazným zpožděním a obvykle měly i daleko přísnější pravidla pro použití tortury než soudy světské (což se týká např. i španělské inkvizice). 

Základní mučení se dělilo do dvou kategorií – první byla ta mučení, která mohla člověka nenávratně poškodit – zmrzačit (palečnice, skřipec…), druhá působila pouze silnou bolest, ale nemohla člověku vážně ublížit - např. oslí jízda. Zvláště ve středověku existovaly speciální místnosti určené pro mučení, označované jako mučírny. Většinou se nacházely v podzemí městské radnice, hradu nebo soudní budovy, aby nebyl slyšet nářek mučených. Jejich výpovědi se pak zapisovaly do tzv. smolných knih.  

Norimberská panna - nápad zmechanizovat mučení se zrodil v Německu. Byla takto nazvána, protože z vnějšího pohledu její vzhled připomínal bavorskou dívku a taky protože její prototyp byl sestrojen v podzemí tajného soudního dvora v městě Norimberku. Odsouzený byl zavřen uvnitř, kde velmi ostré bodliny propíchaly tělo nešťastníka. Rozmístění těchto bodlin bylo tak dobře vymyšleno, že přestože propíchaly tělo na různých místech - nepropíchly životně důležité orgány. Oběť byla proto vystavena dlouhé a strašné agónii. První svědectví o vykonání trestu pomocí "panny" sahá do roku 1515 a podává ho Gustav Freytag; ve své knize "Bilder aus der deutschen vergangheit" vypravuje o trestu uloženém jednomu padělateli, který zůstal uvnitř sarkofágu po tři dny v příšerných útrapách. 

Pás cudnosti - podle tradice tyto nástroje sloužily k zajištění věrnosti manželek rytířů, kteří se vydávali na křížové výpravy do Svaté Země. Toto bylo technicky možné, avšak jen krátce, maximálně pár dní, jinak by tyto ženy podlehly nevyhnutelným infekcím způsobeným odřeninami od železných částí, což bylo zhoršeno ještě tím, že se nemohly umýt. Zdá se však, že tento nástroj se převážně používal k tomu, aby zabránil znásilnění, zvláště v případě krátkých vojenských zastávek, někdy také během cest a přenocování v hostincích. Zdá se tudíž zřejmé, že ženy si navlékaly pás cudnosti z vlastní iniciativy. 

Maska hanby - tyto předměty, které existovaly v různých podobách v průběhu 16. - 19. století, některé dokonce umělecky vypracované, byly užívány k potrestání toho, kdo se opovážil mluvit proti všeobecnému řádu, proti současný konvencím, žena proti vládnoucí mužské nadřazenosti, zkrátka jakkoli proti vládnoucímu status quo. Tak byly potrestány ty ženy, které si dovolily vzepřít se muži - pánovi - nekonformní zásadoví lidé a obvinění z malých přestupků vůči církevní moci. Většina obětí byly ženy a hlavním principem bylo "mulier taceat in ecclesia", tj. "žena ať mlčí v kostele", ve smyslu vládnoucí moci. Mnohé masky byly vybaveny uvnitř skrytými mechanismy, které trápily oběť špicemi nebo naostřenými čepelemi. Ubohé oběti, tímto způsobem vystavené na veřejném náměstí, se musely kromě jiného podrobit nadávkám  davu, které někdy ukončily trest dokonce smrtí. 

Basa panímámy - jedná se v podstatě o "mírnou" formu mučení, s účinkem především psychologickým. Nebyly totiž zaznamenány případy fyzického zmrzačení po používání tohoto nástroje. Tento trest byl přisouzen především osobám vinným ze lži a nactiutrhání. Osoba potrestaná použitím "basy panímámy" měla paže zablokované v zápěstích uvnitř dvou menších otvorů, zatímco vše bylo zavěšeno na krku, který byl vstrčen do většího otvoru, takže potrestaný byl v pozici jako by se "modlil". Můžeme si představit hrozné bolesti, zvláště loktů, když použití tohoto nástroje bylo prodlouženo i na více dní a kromě jiného působilo i problémy oběhu krevního.  

Železná holínka - v 18. a 19. století, dříve než liberální ideje a pád absolutistických monarchií vrátily důstojnost také obžalovaným z různých přečinů, inkvizitoři z různých měst především u německy mluvících národů si zajišťovali spolupráci schopných řemeslníků, aby sestrojovali stále nové a nové vynálezy k vykonání "bolestivé spravedlnosti" a k usnadnění jejich úkolu, tj. zlomit vůli vyslýchaného a získat jeho plné doznání. Takové holínky byly vybaveny šroubovacím systémem, který vyvolával hrozný stupňující se tlak na holeně obviněného a současně neumožňoval mučenému zůstat ve vzpřímené a důstojné poloze. Odsouzenci bývali také nuceni chodit a je snadné si představit jejich utrpení. V Itálii je velmi rozšířen mezi chuligány výraz "zpřerážím ti nohy". Před mnoha lety toto bylo vykonáváno systematicky a legálně posvěceno.

Drtič palců - drcení kloubů u prstů je jedno z nejjednodušších, ale velmi účinných mučení, používaných již v antických dobách. Najdeme jej v "Constituti criminalis theresiana", což byl anachronický kodex inkvizičních procedur a mučení v Anglii, Prusku, Toskánsku a v některých menších knížectvích. Tato příručka ukládala soudcům všech rakouských soudů, aby podrobili každého obviněného, který se nechtěl spontánně přiznat, takzvaným "peinliche Fragen", neboli "bolestným otázkám". To znamenalo vynutit přiznání pomocí celé řady mučení, která byla přesně a vědecky popsána a ilustrována. V roce 1776, po pouhých 7 letech užívání tohoto kodexu, tzv. "Constitutio" byl zrušen osvíceným panovníkem Josefem II., synem císařovny Marie Terezie.

Typické zbraně biřiců nebo žalářníků - odlišují se od obdobných nástrojů k vojenskému použití svou specifickou funkcí, k níž jsou určeny: kontrola a potlačení vzpour bezbranných vězňů, často nahých nebo polonahých. Zvláště zajímavý je obojek na krk, je to vlastně silný prstenec s hřeby, které směřují dovnitř, a s otvíráním v přední části. Vězeň, který se snaží schovat se v davu, může být snadno pomocí tohoto nástroje chycen. Když je "chycen za krk", nemůže se osvobodit a je nucen následovat pokorně svého věznitele. Je používán ještě dnes v různých zemích světa, eventuálně zmodernizován do varianty, která působí elektrické šoky.  

Pranýř - jeden z prostředků trestu, nejvíce rozšířených ve všech společnostech a civilizacích v minulosti. Odsouzený byl poslán na pranýř na předem stanovenou dobu, která trvala od pár hodin až do několika dní. Eventuální drsnost počasí samo sebou přidávala "peprnosti" trestu, ale pravděpodobně to bylo považováno za druh božské spravedlnosti. Je to trest jen zdánlivě mírný, kde moc byla omezena na to, připoutat hříšníky na veřejném náměstí a vystavit je veřejnému posměchu. Takto byli bezbranní před lidovým odsouzením: kdokoli jim mohl ublížit, od pouhých plivnutí a pokřiků, až k házení předmětů a kamenů, což je chování, které mohlo způsobit i těžká zranění nebo i smrt. Zvláště tehdy, když nenávist obyvatel (nebo osobních nepřátel) byla značná. 

Pila - o použití tohoto smrtelného nástroje máme, bohužel, málo co říci. Hrůzná smrt, která z něho pocházela, byla možná nejhorší ze všech, i horší než samotné upálení. Sestávala prakticky z obyčejné dřevěné pily pro čtyři ruce, se kterou odsouzený - umístěný do pozice hlavou dolů se svázanýma nohama - byl řezán tak dlouho, dokud nebyl doslova rozpůlen. Tato pozice, která způsobovala větší nával krve do mozku, zabraňovala okamžité ztrátě vědomí, a tak oběť zůstávala při vědomí po dobu neuvěřitelně dlouhou. Toto zařízení bylo používáno pro zločiny různého druhu, zvláště bylo určeno pro homosexuály a čarodějnice. Zdá se, že ve Francii soudci velmi rádi používali tento nástroj především v případech čarodějnic, které otěhotněly spojením s "démony" nebo se samotným ďáblem během sabatu (reje čarodějnic). 

Židle čarodějnic - inkvizitorská židle byla velmi oceňovaným prostředkem proti tvrdošíjnému mlčení mnohých žen obviněných z čarodějnictví. Toto zařízení, přestože bylo rozšířeno všeobecně, bylo především využíváno rakouskými inkvizitory. Židle měla různé rozměry, rozličné tvary a varianty podle fantazie - všechny ovšem měly hřeby, byly vybavené pouty nebo uzávěry pro znehybnění oběti, a v mnohých případech měla židle sedadlo ze železa proto, aby se mohlo rozžhavit. Záznam o procesu, z něhož vyplývá, jak použití tohoto nástroje mohlo být prodlužováno tak dlouho, dokud se z něho nestal opravdový nejvyšší trest: V roce 1693 v Gutenhagu v Rakousku probíhal proces, kterému předsedal soudce Wolf von Lampertish, proti sedmapadesátileté Marii Wukinetzové, obviněné ze zločinu čarodějnictví. Žena byla posazena na židli čarodějnic na jedenáct dnů a jedenáct nocí za sebou, zatímco rozžhaveným plátem (Insletplaster) jí byla pálena chodidla. Maria Wukinetzová zemřela během těchto příšerných mučení - z bolesti se pomátla, avšak nepřiznala se.

Garrotta - jedná se o nástroj široce používaný až do dnešních dnů k nejvyšším trestům ve Španělsku. U tohoto předváděného modelu odsouzený seděl a měl ruce svázány za zády, železný chomout mu držel nehybně hlavu, zatímco popravčí šrouboval železným hřebem a pomalu ho nechával pronikat do lebky odsouzeného, čímž mu přivodil smrt. Jiná varianta, více užívaná v moderních dobách, používala jednoduše uškrcení kovovým drátem, který byl utahován okolo krku a způsobil smrt udušením. Tento způsob exekuce nacházíme často v akčních filmech, zvláště špionážních. 

Kolo - jedná se o velmi rozšířený systém, jak mučení, tak nejvyššího trestu, který byl užíván nejen za zločiny čarodějnictví. Nejvíce užívaný postup se odehrával ve dvou rozdílných fázích, obou velice bolestivých. První spočívala v rozbití co největšího počtu kostí a kloubů pomocí malého kola, nazývaného právě "rozbíjecí" kolo, které bylo vně vybavené různými trčícími železy. Když byl stanoven nejvyšší trest, rozvíjela se druhá fáze. Ta předpokládala, že tělo - tak zmučené a zcela vykloubené - bylo doslova propleteno mezi paprsky velkého kola vozu, aby následně bylo vytaženo na dlouhý kůl, kde viník zůstal, dokud nepřišla smrt. Jedna z nejužívanějších variant, hlavně za zločiny čarodějnictví, spojovala trest na kole s upálením. V těchto případech smrt přicházela rychleji - spálením. Tento způsob zacházení s odsouzeným nacházíme v mnohých procesech, které se konaly v Tyrolích. V roce 1614 jeden tulák jménem Wolfgang Zellwieser z Gasteinu byl odsouzen soudem v Linci, aby byl spálen zaživa na kole na hranici, neboť byl uznán vinným, že uzavřel dohodu s ďáblem a rozpoutal bouřky. 

Bock neboli koza pro čarodějnice - tento nástroj, ponejvíce určený pro podezřelé z čarodějnictví a kacíře, byl vyroben ve dvou různých provedeních. První bylo tvořeno dřevěným blokem ve tvaru pyramidy, zatímco druhá forma, méně smrtelná, se podovala stojanu se hřbetem, který se zařezával do těla. V obou případech byl odsouzený posazen rozkročmo na tento nástroj, dokud nepronikla v prvním případě špice, ve druhém případě hrana přímo do masa a neponičila často navždy, genitálie. Téměř vždy byla přidávána závaží na kotníky a rozžhavené uhlí nebo pochodně zapálené pod chodidly. Použití tohoto nástroje nacházíme v zápisech o procesu, který se odehrál v Bormiu v roce 1673 s jistou Maddalenou Lazariovou, během kterého obviněná byla po 4 měsíce podrobena různým způsobům mučení, aniž by bylo dosaženo nějakého výsledku. Toto platilo až do doby, než Velká rada rozhodla odsoudit ji k usednutí na "bock" na 15 hodin, s možností prodloužení v případě, že se nedozná. Prodloužení nebylo nutné, neboť Lazariová, poté co vydržela ostatní mučení, podlehla tomuto nástroji a po prvních třech hodinách přiznala to, z čeho byla obviněna. I přesto byla podrobena mučení na tomto nástroji po dalších pět hodin, během kterých musela potvrdit své první "spontánní" přiznání. Poté byla odsouzena k nejvyššímu trestu - setnutí hlavy, po kterém následovalo upálení a rozptýlení jejího popela.