Na cestě naší Expedice nás dnes čekal hrůzný zločin upálení 85 měšťanů, ale i světec Neri. Tak tedy ...

Prachatice

Jméno osady, dnes již města, je odvozeno z osobního jména šlechtice známého jako Prachata a bylo používáno ve významu "ves lidí Prachatových". Druhé vysvětlení vzniku jména Prachatic je podle prahu osídleného území, dříve byl dál za Prachaticemi jen prales. 

Ve spojení "Prahaticih via" bylo jméno osady poprvé uvedeno ve sporné listině krále Vratislava II. z roku 1088. Prachatice vznikly jako trhová osada v 11. století. Značný rozkvět města přišel po roce 1381, kdy král Václav IV. přiznal Prachaticím právo skladování a prodeje soli dovážené z Pasova po tzv. Zlaté stezce. Vyšehradská kapitula o ně přišla v roce 1420, kdy Prachatice dobyl Jan Žižka a měšťané se pak přidali na stranu husitů, jimž zachovali věrnost až do roku 1436. Prachatice se tak staly součástí pásu táboritských měst (Vodňany, Klatovy, Sušice, Písek) na jihozápadě Čech, v prostoru mezi katolickými Budějovicemi a Plzní. 

Koncem 15. století to bylo vzkvétající město. Největší rozmach nastal v průběhu 16. století, kdy vznikla stará radnice a bylo dokončeno městské opevnění. Měšťané díky privilegovanému postavení obchodu se solí a proslulým trhům zbohatli a své aktivity postupně rozšířili i na sladovnictví, vaření piva, pálení kořalky, chov ryb ve vlastních rybnících a další. V letech 1505 - 1513 byl přestavěn původní raně gotický kostel sv. Jakuba ze 14. století v pozdně gotickém stylu. Koncem 16. století měl v Prachaticích své alchymistické dílny Vilém z Rožmberka, k jehož rozsáhlému dominiu město patřilo. Ve městě tehdy vznikla řada výstavných renesančních domů na hlavním Velkém náměstí.  

Unikátně se dochovalo téměř celé městské opevnění, z dvojice bran pak pouze Dolní brána. Výstavbu hradeb schválil Václav IV. listinou vydanou dne 15. září 1382, kdy tím potvrdil znění listiny Viléma z Landštejna z předchozího roku. Dochované hradební zdivo šířky 200 cm i dochovaná vnitřní část Dolní brány s gotickými hrotitými portály a kladkami pro padací most slohově odpovídá polovině 14. století. Nelze vyloučit i předchozí fázi opevnění lehčí formy ve formě palisád a hliněného valu. Po dobytí Prachatic Janem Žižkou bylo městské opevnění zdokonaleno novým obranným příkopem. Stávající příkop ze 14. století byl zasypán a v jeho místě vznikl parkán o šířce 8 - 10 metrů. Prostor parkánu byl následně v 18. století rozparcelován na zahrady. Součástí opevnění bylo i několik vodních děl, napájejících hradební příkop (pevnostní vodovod, procházející městem a vyústěný v prostoru Parkánu před Literátskou školou a několik pevnostních rybníčků - u Horní brány a u bašty u č.p. 84). Třetí pás hradeb byl dokončen pravděpodobně na konci 20. let 16. století. Výška se pohybovala v rozmezí 4,5 - 5,5 metru, šířka 90 cm až 140 cm u paty zdi. Ve zdi se střídaly tři druhy střílen. 

Před Horní (Pasovskou) a Dolní (Píseckou) bránou byly vystavěny nové vnější části bran již v renesančním slohu. Na klenbě vnitřní části Dolní brány je dodnes částečně dochována malba z počátku 16. století. Vnější část Horní brány byla značně poškozena na počátku Třicetileté války a byla zbořena již v 17. století, vnitřní gotická část byla zbořena v roce 1860. Předbraní se zavíralo vraty a padacím mostem. V prostoru barbakánu (= fortifikační prvek k lepší obraně brány) byla dříve umístěna celnice, dodnes zčásti zachovaná u domu č.p. 26. Na průčelí je nástěnná malba Rožmberského jezdce s nápisem "Staré chválíme, ale ve své době žijeme". Nad vstupním portálem je pak nápis "Pověst odmění veliké námahy. Po smrti poroste sláva Rožmberků. Tato ozdoba potrvá navěky". 

Velké náměstí se nachází v centru města a je obklopené gotickými a renesančními domy s máshauzy a místy i s podloubím, jejichž fasády mají pozdně renesanční výzdobu z 2. poloviny 16. století. Stavebníky a majiteli domů byli především nejbohatší členové prachatických patricijských rodin. Do 16. století náležela většina domů prachatickým obchodníkům se solí. 

Klenotem české renesance je stará radnice č.p. 1 z roku 1571 s grafitem na průčelí. 

01 - Střešní římsa se zobrazením osmi ctností

02 - Vousatý muž - alegorie Rožmberků

03 - Rostlinné arabesky

04 - Šalamounův soud

05 - Zuzana v lázni

06 - Rožmberský znak

07 - Dvanáct soudců

08 - Potrestání nespravedlivého soudce

09 - Obraz obra (Herakla)

10 - Géniové

11 - Latinské nápisy

12 - Vojíni

13 - Kamenný vstupní portál

14 - Obrazy podle Holbeinova Tance smrti

15 - Kamenná bosáž

16 - Bosáž v omítce se sgrafity

17 - Červená rožmberská růže v nadpraží oken

Stavba renesanční radnice odpovídá tehdejší vysoké hospodářské úrovni a bohatství města plynoucí z obchodu se solí. Jedná se o jeden z nejrozsáhlejších radničních objektů v Čechách. Budova sloužila městské samosprávě až do roku 1850, kdy se z ní stalo sídlo nově vzniklého okresního úřadu a soudu. S tím souvisela stavba věznice na druhé straně nádvoří dokončená v roce 1872. Prachatičtí radní poté užívali sousední tzv. Obecní dům (č.p. 2 a č.p. 3) a na počátku 20. století  ještě přistavěli tzv. Novou radnici (č.p. 4). 

Na fasádě můžeme najít nápis odkazující na neštěstí, které se stalo během stavby: "Léta 1571 na den mistra Jana Husi upadl jeden Vlach veza kolečko cihel (této výšky dolů)". 

O osudech budovy radnice v 17. století nemáme přímé zprávy. Muselo na ni mít vliv postupné chudnutí města zahájené útrapami Třicetileté války. V září 1620 byly Prachatice dobyty Buquoyovým vojskem a při tom budova radnice značně utrpěla. Narušení obchodu se solí během Třicetileté války i jeho postupné ukončení po jejím skončení (posílení habsburské moci po válce vedlo k zákazu obchodu s bavorskou solí a tím odklonu obchodních tras mimo Prachatice) uvrhlo město do ekonomické stagnace. V roce 1832 vyhořela při požáru města i radnice. Požár zničil většinu domů ve městě. V dobových záznamech se lze dočíst: " Krásná starobylá radnice s tehdy na venkovské město dobře vybaveným divadlem zcela vyhořela až na klenutý sál a klenuté místnosti v přízemí. Radniční hodiny se zřítily s věží, majestátní prejzová střecha s ozdobami a malovanou římsou spadla.  

Velké náměstí pak doplňuje kašna se sochou Spravedlnosti, která pochází z let 1582 - 1583. Na podstavci se nacházel nápis: "Tato kašna jest vystavěna k poctivosti obce města Prachatic nákladem JMti pro pohodlí člověku každému čistotu milujícímu, kteroužto za poklad a klínot sobě pokládá. Pán Bůh rač dáti aby trvanliva byla a tak vody její, jakž David praví, město obveselovaly. Mistr její: Ondřej Vlach Torniaka z Bondu, usedlý zdejší. Léta Páně 1582." Socha Spravedlnosti drží v pravé ruce meč a v levé ruce váhy. Tato původní vydržela do požáru města 1832, v dalším roce byli do Prachatic vysláni dva stavitelé, kteří ve své horlivosti dali původní kašnu na náměstí roztlouci. O dvacet let později zde byla postavena kašna nová, z Městského muzea se vrátila i socha Spravedlnosti, akorát mezitím byly ukradeny váhy, tak museli být vyhotoveny nové. Socha pak byla vážně poškozena větrem v roce 2004 a 2007.    

Neméně hodnotnými stavbami jsou některé měšťanské domy: 

- Nová radnice č.p. 4 byla postavena v roce 1903 na místě původně gotického a v renesanci přestavěného Meerwaldovského domu. Podle soupisu obyvatel z roku 1585 šlo původně o dva domy, Linharta Bakaláře a Jana Pihona. Na Willenbergerově vedutě z roku 1602 je již dům spojen v jeden renesanční dům a tuto výraznou podobu si dům udržel až do požáru v roce 1832, kdy přišel o štítovou atiku a zbytky maleb na fasádě byly zabíleny. Při bourání domu v roce 1902 byla v prvním patře nalezena kaple s menší nástěnnou, ale velmi kvalitní malbou, umístěnou naproti oknu do náměstí. Malba zobrazovala Krista na kříži, vedle byla Panna Marie, na druhé straně sv. Jan a staročeský nápis: "Rozpomen se na slitowanij twá pane, a na milosrdenstwij twá, kteráž od wiekow gsau, hrzichuow mladosti me a czo sem czinilz newiedomij mého neprzipomiey. Spasitel můg sy ty neopousstey mne aniz pohrzey mnau." Místnost mohla být dříve bratrskou modlitebnou, pravděpodobně šlo o domácí utrakvistickou modlitebnu z  15. století (podobně tomu bylo i v č.p. 13). Na římse pod oknem arkýře do náměstí byla kamenná lidská hlava, uložená nyní v městském muzeu. Po revolučním roce 1848 byla rakouská monarchie nucena přijmout reformy, mezi které patřila i decentralizace státní správy a svěření části politické moci místním samosprávám, vznikla tedy okresní hejtmanství. Nejprve došlo k výstavbě Obecního domu (č.p. 2 a č.p. 3) v sousedství Staré radnice, stále to však nedostačovalo nárokům C.K. eráru na úřední prostory. Vedení města se proto rozhodlo koupit od městské spořitelny právě tzv. Meerwaldovský dům a ve sytlu německé novorenesance zde byla vystavěna budova nové radnice. Sgrafita představují předání městských privilegií králem Václavem IV. městu v roce 1382. Ozbrojenec na koni je zástupcem Vyšehradské kapituly, tehdejšího vlastníka města, který předává privilegia klečícímu zástupci obce. Podélný obraz představuje dopravu soli soumary po Zlaté stezce. Jsou zde heraldické znaky města Pasova a Prachatic. Na pilířích mezi okny jsou pak vyobrazeny dvě ženské postavy. Přeslice u ženy stojící vlevo symbolizuje ženskou roli v domácnosti. Od přeslice vede nit k vřetenu, znaku činorodosti, píle a rodinného štěstí. Vejce v ošatce, jež drží postava vpravo, symbolizují stvoření a znovuzrození, kohout značí bdělost. Na hlavní římse jsou v jednotlivých lunetách vyobrazeny druhy lidské činnosti, které popisují německé nápisy (hvězdář - věda, kovář - řemeslo, kněz - duchovenstvo, žena - spravedlnost, voják - vojenství, rolník - zemědělství a sochař - umění). V nice ve štítě je umístěna socha - Prachaticia, která symbolizuje patronku a ochránkyni města. Reliéf po obou stranách ciferníku věžních hodin pak zobrazuje strážce času - nočního a denního. Dalšími sochami jsou pak socha kupce a lacknechta. Zajímavostí je, že budova nemá vlastní vchod, vstupuje se do ní přes vedlejší Obecní dům. 

- Knížecí dům č.p. 9 s gotickým jádrem, nově vystavěný renesančně v roce 1572 jako rožmberský palác, boční fasádu domu pokrývá bohatá figurální sgrafitová výzdoba s biblickou a moralistní tematikou, majitelem domu byl královský úředník Jakub Menšík z Menštejna, od konce 16. století pak sloužil jako sídlo vrchnostenských úředníků (Rožmberků, Eggenbergů a Schwarzenbergů).

- Národní dům č.p. 10 ze 16. století, jehož vlastníkem byl mezi roky 1583 - 1632 Zikmund Turnovský z Turnštejna. Ten byl výraznou osobností na přelomu 16. a 17. století. Vystudoval Pražskou univerzitu, v roce 1580 se stal rektorem městské školy a městským písařem. Od roku 1590 byl Vilémem z Rožmberka jmenován rychtářem a hejtmanem panství Prachatice. V letech 1597 - 1602 byl prachatickým primátorem. V roce 1608 byl Rudolfem II. jmenován hejtmanem celého panství Krumlov i správcem krumlovského zámku. Byl rovněž členem literátského bratrstva, psal básně a je autorem rozsáhlého rukopisu vzpomínek a textů k historii města. Dalšími majiteli domu byli prachatický primátor Johann Peter Mayer, volarský měšťan Franz Pinsker, Johann a Anna Heybergerovi, Johann Fejtek. V domě sídlili různé spolky, kromě Sokola i Česká beseda či lidová knihovna. Následovalo propojení se sousedním Knížecím domem. Po obsazení Prachatic německou armádou dostal Národní dům název Hnědý dům. V 60. letech 20. století byl Národní dům rekonstruován na hotel a v roce 1965 rozšířen o víceúčelový sál. Fasádu zdobí bohatá figurální a ornamentální sgrafita s národními motivy. 

- Sitrův dům č.p. 13 z roku 1604, fasádu zdobí bohatá fresková výzdoba, dnes zde sídlí Prachatické muzeum. V roce 1581 jej od Mikuláše Vacka za 930 kop grošů míšeňských koupil Ambrož Sitr z Volar. Následně se v domě vystřídali další majitelé. V roce 1614 dům získává Matouš Figuliani z Netolic, v roce 1722 pak měšťan a řezník Pavel Dicent, v roce 1771 tkalec Petr Mauer, v roce 1894 jej od manželů Růženy a Václava Zdorského získal Johann Zdiarsky, který byl v letech 1891 - 1907 starostou Prachatic, v roce 1885 byl v domě zřízen internát pro studenty místního německého gymnázia, Johannova dcera, Friedl Zdiarsky, byla prachatickou fotografkou.

- Rumpálův dům č.p. 41 z doby kolem roku 1500, v 16. století upravený a vyzdobený sgrafity, tematicky čerpající z Ovidiových Proměn, název domu poukazuje na patricijskou rodinu Rumpálů, v jejímž vlastnictví byl dům až do roku 1671, od tohoto roku zde sídlil měšťanský pivovar. V letech 1851 až 1916 dům vlastnilo právovárečné měšťanstvo. Ve 2. pol. 20. století byl dům užíván také jako kino, loutkové divadélko a pekárna. 

- Bozkovský dům č.p. 45, původně rovněž gotický, renesančně přestavěný, s psaníčkovým sgrafitem na fasádě a ironickým nápisem malíře "malováno jest, ale není zaplaceno" v podloubí. I těm nejbohatším měšťanům se evidentně nechtělo zaplatit malíři za jeho dobře odvedenou práci ... Na fasádě domu je vymalována malba rožmberského jezdce, v podloubí erby bohatých měšťanů. Areál tohoto domu zahrnuje přední dům do Velkého náměstí, střední křídlo do Solní ulice (zde byly vstupy do masných krámků), dvůr a zadní dům v Horní ulici. Sklepy domu sahají hluboko do náměstí. Na nároží domu do Solní ulice byl původně umístěn železný osvětlovací koš, umístěný na pohyblivém rameni. Do koše se dávaly smolnice, které zapáleny, čadivým a červenajícím světlem osvětlovaly ulice i náměstí (koš je nyní v městském muzeu). Prvními majiteli domu byli Jiří Janček (1551) a Pavel Mokrý. Do současné podoby dům přestavěl v roce 1573 Jiřík Bozkovský, který byl původně z Boskovic na Moravě. Dům získal sňatkem s vdovou Kateřinou po měšťanu Mathesovi ve svých 29 letech v roce 1559. Kateřina zemřela v roce 1565, následně si vzal za ženu o třináct let mladší Apolenu Tekingerovou. Dalšími majiteli byli Lukáš Bohauf, Štěpán Petrhanzl, Matěj Ubermesser, Štěpán Vajmon, Kašpar Stőgbauer a Felix Spinka. Po požáru v roce 1832 byl dům opraven, další oprava následovala v roce 1868 (což dokládá malovaný nápis na fasádě domu pod rožmberským jezdcem: "Tento dům byl vystavěn léta Páně 1573, pak po shoření jenž se stalo dne 13. dubna 1832, v roce 1832 a pozdyc opět v roce 1868 obnoven"). Původní součástí domu nebyly masné krámy v přízemí nárožního domu, ty byly v majetku jednotlivých řeznických rodin až do roku 1893, kdy další majitelé domu, manželé Jakub a Marie Hrbkovi odkoupili všech 13 řeznických krámků a v přízemí zřídili kavárnu "Caffe restaurant Habsburg". Tu provozoval Hanz Paupie z Vídně. Mezi lety 1882 - 1885 v domě sídlila česká škola.

Dominantou města je kostel sv. Jakuba Většího, který byl založen ve 13. století společně s městem, podle tehdejších zvyklostí mezi náměstím a hradbami. Nejstarší zmínka o kostele je až z roku 1312, jde o zmínku o zasvěcení kostela sv. Jakubovi. Základy původního kostela ze 13. století byly objeveny pod podlahou současného presbytáře. Šlo pravděpodobně o trojlodní baziliku se širší střední lodí. V 1. pol. 14. století začala postupná přestavba kostela ve stylu vrcholné gotiky. Původní půdorys kostela má velmi blízko k norimberskému Frauenkirche. Nejstarší písemná zmínka o každodenní mši v kostele je z roku 1359. Do husitských válek byly dokončeny obvodové zdi trojlodí s okny a bočními portály, opěrnými pilíři, částečně i dvouvěžové průčelí s velkým oknem a vstupním portálem. Zaklenutí trojlodí následně přerušily husitské války.  Po dobytí města Janem Žižkou dne 12. listopadu 1420 bylo v sakristii kostela upáleno 85 prachatických měšťanů, poté byla klenba sakristie pobořena a spadlé kamení pokrylo mrtvoly. Poškozený kostel byl opraven v roce 1468, v letech 1490 - 1500 bylo trojlodí zaklenuto pozdně gotickou síťovou klenbou. V roce 1501 město postihl velký požár, při kterém byla poškozena kaple sv. Barbory, krov presbytář a obě věže. Opravy se zřejmě táhly až do roku 1513. Dostavěna byla pouze jižní věž s výškou 53 metrů. Konečnou podobu pak získala až v 19. století, kdy po požáru v roce 1832 byla ukončena nástavcem v podobě minaretu namísto původně poškozené cibulové báně. Na řadě míst interiéru se dochoval znak někdejších majitelů Prachatic - Rožmberků - pětilistá růže. Na vítězném oblouku, v malbách v presbytáři a kapli sv. Jana Nepomuka Neumanna pak několik erbů Rabštejnů, do jejichž éry spadá pozdně gotická přestavba kostela. Do roku 1420 patřilo město Vyšehradské kapitule a jejímu probošství (probošt byl zároveň i nejvyšším kancléřem Českého království).     

Hlavní oltář pochází z přelomu pozdní renesance a raného baroka, zasvěcený Panně Marii, je z let 1641 - 1642 od řezbáře Kašpara Junga ze Sušice. Některé sochy a drobné doplňky byly zhotoveny řezbářem Janem Weberem z Kašperských Hor. Hlavní varhany jsou od sedleckého varhanáře Bedřicha Semeráda z let 1779 - 1781. Cenné jsou i renesanční chrámové lavice z roku 1546. Vyřezávané ornamenty jsou stylově velmi blízké skříni z Nových zemských desek ve Starém královském paláci na Pražském hradě. Postranice jsou dnes umístěny v muzeu. Při opravách byly odkryty a restaurovány fresky, pokrývající souvisle a v několika časových vrstvách stěny presbytáře (ze 14. století nebo z 1. pol. 15. století je to oltářní archa doplněná vyobrazením Mojžíše a beránka na oltáři, malba Madony s dítětem, malba Bolestného Krista a sv. Jeronýma se lvem v krajině, z let 1468 - 1493 pak malby sv. Václava, sv. Veroniky, umučení sv. Šebestiána, Panny Marie s Ježíškem mezi sv. Barborou a sv. Kateřinou, malba Posledního soudu Tlamy Pekelné, dále pak čtyři fresky z doby kolem roku 1600 zobrazující Poslední večeři Páně, Sbírání many, Triumfální Davidův návrat s hlavou Goliáše a krále Šalamouna řešícího spor mezi dvěma ženami o dítě). Nejlépe zachovalá zůstala právě malba představující Poslední soud. Ta zobrazuje hříšníky a Ďábla. Ten měl ale vyškrábané oči. Dle restaurátora někdo malbu zcela určitě úmyslně poškodil, a to zřejmě už někdy v 16. století.    

Z 53,5 metrů vysoké věže je v sezóně zpřístupněn veřejnosti výhled z jejího ochozu ve výšce 40 metrů na prachatickou městskou památkovou zónu a okolí. Nalézá se zde i největší prachatický zvon sv. Jakub z roku 1521 od mistra Bartoloměje. 

A to by bylo, abych tu nenašla i své vzdálené příbuzné :-) krásná kavárna i s vlastní pražírnou kávy a originální název NEBE | SKY... 

A nyní vzhůru na křížovou cestu. Nachází se v jižní části Prachatic a vede od Lázní svaté Markéty na vrch Libín ke kapli svatého Filipa Neri, zvaného též Patriarcha, světce, který celý život konal dobré skutky. 

Lázně svaté Markéty se nachází při prameni vyvěrajícím z lesnatého masívu hory Libín v nadmořské výšce 635 m. Léčebný účinek pramene sv. Markéty byl využíván již v 17. století. Založení lázní se datuje k roku 1783. V lázních se provádělo léčení studenou vodou a využívaly se všechny metody moderní vodoléčby (Priessnitzovy a Kneippovy léčebné metody). Lázně byly zaměřeny na léčbu nervové soustavy a pohybového ústrojí. Největšího věhlasu dosáhly na počátku 20. století. V letech před 1. světovou válkou zde ročně pobývalo kolem 4 000 hostů. Klientelu lázní tvořili hlavně Rakušané a Němci. Časté byly i nedělní návštěvy lázní obyvateli Prachatic a okolí. Lázeňský provoz skončil v roce 1935 a budovy k němu určené se nadále využívaly jako rekreační letovisko a později pro potřeby školství. Po vysídlení německého obyvatelstva jak města Prachatic tak samotných Lázní svaté Markéty toto území hodně zchátralo. V Lázních sv. Markéty protíná na označeném místě 14. poledník 49. rovnoběžku.

Křížovou cestu tvoří nízké, bíle omítnuté zděné kapličky s nikou, které se ke svému vrcholu zužují. Stojí po straně lesní cesty na kamenných podezdívkách. Zastavení nechal zhotovit nájemce lázní měšťan Anton Pachlhofer. 

Křížová cesta končí u kaple sv. Filipa Neri. Současné stavbě předcházela nejprve dřevěná kaple, k jejíž stavbě získal povolení v roce 1691 prachatický měšťan Vojtěch Vilém Bylanský. Tato původní kaple měla připomínat místo nálezu obrazu italského světce Filipa Neri, kterému také byla zasvěcena. Dřevěná kaple byla po roce 1803 nahrazena zděnou stavbou krytou šindelem. Místo se stalo hojně navštěvované věřícími i návštěvníky lázní díky pramenu vody s údajně léčivými účinky, který se nachází poblíž kaple. 

V roce 1859 město rozhodlo vystavět novou kapli, která měla nahradit již původní zchátralou stavbu. Finance byly získány ve sbírce mezi věřícími. Základní kámen nové kaple byl položen 13. června 1859 a na jaře 1861 byla stavba dokončena. Při té příležitosti vznikla i křížová cesta. Dne 9. července 1861 proběhlo vysvěcení kaple. Před kaplí se nachází železný krucifix na kamenném podstavci s vročením 1928.  

Filip Neri (21. července 1515 - 26. května 1595) byl italský katolický kněz, jeden ze světců katolické reformy 16. století, nazývaný Apoštol Říma nebo podle ctnostného života Il Santo - světec. K jeho žákům mimo jiných patřil i olomoucký František Dietrichstein. Narodil se jako nejmladší z dětí nemajetného florentského notáře Francesca Neri a jeho ženy Lukrécie. Jeho otec byl velmi zbožný, dbalý církevních předpisů, k víře a pokoře vedl také své děti. V pěti letech Filipovi zemřela matka a otec se oženil podruhé. Nevlastní matku měl Filip rád, naučil se od ní pozitivnímu přístupu k životu. Nejmilejší sestra Elizabetta popsala svého bratra Filipa jako veselého a nezištného a tyto povahové rysy mu vynesly přezdívku Pippo buono - dobrý Pippo. Filip navštěvoval městskou školu, poté se mu dostalo vzdělání u dominikánů, v San Germanu se stal obchodním příručím svého strýce, obchodníka, kde se osvědčil. Žil asketicky, jedl pouze chléb, ovoce a zeleninu. Někdy pil po tři dny pouze vodu. Stal se poustevníkem, začal studovat u augustiniánů na univerzitě La Sapienza. Od roku 1583 Filip pečoval o nemocné a umírající i o zanedbané děti. V průběhu svého života měl několik mystických zážitků - v roce 1544 prožil stav extáze doteku božské lásky, hruď nad Filipovým srdcem se silně vyklenula a lékařské vyšetření ukázalo, že mu praskla dvě žebra, ale Filip údajně necítil žádnou bolest. Později začalo být jeho zdraví podlomené, velmi často trpěl nemocemi. Zemřel poté, co ráno ještě odsloužil mši 26. května 1595 ve svých nedožitých 80ti letech. Lidem v Římě byl upřímně oplakáván, u jeho rakve se sešli jeho žáci, kardinálové i papež. Jeho ostatky byly uloženy v kapli sv. Filipa Neri kostela Santa Maria in Vallicella, kde spočívají dosud. Filipův obličej byl překryt stříbrnou maskou. 

Vlachovo Březí

Asi 8,5 km severozápadním směrem od Prachatic najdeme město Vlachovo Březí, jehož počátky lze datovat do 2. pol. 13. století. Roku 1274 se připomínají bratři Vernéř, Vchyna a Michal ze Březí, a to jako svědkové při prodeji vsi Strašně Vítkem z Krumlova strakonickým johanitům. Jedná se o první zmínku o sídle. Má se však za to, že ves existovala již před tímto datem. První písemná zmínka o existenci kostela a faráře je z roku 1359, kdy bratři Jan, Konrád a Ješek ze Březí dosadili na zdejší faru kněze Oldřicha ze Březí. Další člen březského zemanského rodu, Linhart ze Březí, je připomínkou roku 1380 jako purkrabí na nedalekém hradu Helfenburku. Předpokládá se, že již od počátku byla ve Březí tvrz, která byla několikrát vypálena (v roce 1468 a 1620), ale vždy obnovena. Při pozdějších úpravách bylo posíleno opevnění, byl vyhlouben příkop a v místě dnešní brány byla vystavěna věž. Kolem roku 1383 přešlo Březí do držení rodu Malovců z Chýnova a po Vlachovi (Vladislavovi) Malovcovi dostala ves roku 1415 jméno Vlachovo Březí. 

Roku 1538 povýšil český král Ferdinand I., na základě přímluvy tehdejšího majitele vsi Jana Oldřicha Malovce, ves Vlachovo Březí na městečko, které dostalo svůj znak (modrý štít se vzpínajícím se kozlem), mělo právo na tři trhy ročně a pečetit zeleným voskem. V roce 1569 převzal Vlachovo Březí Jan z Vchynic a o rok později se stal novým majitelem panství Jakub Černín z Chudenic, roku 1623 Jindřich Žákavec ze Žákavy. V letech 1656 - 1676 patřilo hraběti Karlu Leopoldovi z Caretto-Millesimo, který nechal přestavět i starý kostel na nový - raně barokní. Krátce pak vlastnil panství baron Matyáš Gottfried z Wunschwitz, v roce 1680 jej koupil Gundakar z Ditrichštejna, v jeho rodu zůstal majetek až do vymření Ditrichštějnů v pol. 19. století. Ditrichštejnové pobývali ve svém hlavním sídelním městě Mikulově na Moravě, na zámku v Libochovicích či u císařského dvora ve Vídni. Roku 1858 vyženili majetek vymírajících knížat rakouská hrabata z Herbersteinu, jinak dědicové severočeských Libochovic či Budyně nad Ohří. Těm bylo panství roku 1945 dle dekretů prezidenta Beneše konfiskováno. Od povýšení Vlachova Březí na městečko se zde začali usazovat jednotliví řemeslníci. V roce 1713 žilo v městečku 6 tkalců, 4 soukeníci, 2 kováři, 2 krejčí, cihlář, hrnčíř, řezník, zámečník a zedník. Ve 2. pol. 18. století byl nejrozšířenějším cechem cech soukenický, který upadl v průběhu 19. století. 

Největšího počtu obyvatelstva ve své historii dosáhlo město v 19. století, v roce 1860 zde žilo 2 572 obyvatel. Od tohoto roku počet obyvatel klesal, a to především díky nedostatku pracovních příležitostí, minimálnímu rozvoji průmyslu a také značnému vystěhovalectví, především do USA. 

První zmínky o škole sahají až do roku 1662. Obecnou školu posílila roku 1902 smíšená měšťanská škola, kterou roku 1918 navštěvovalo 121 žáků ve třech třídách. Pošta zde byla od roku 1866. Město v té době mělo i svou záložnu, lékárnu, špitál, opatrovnu sester sv. Karla Boromejského, šest mlýnů, soukenickou dílnu a cihelnu. 

Největší pamětihodností je dvoukřídlý barokní zámek s dvorcem na půdorysu písmene L. Na jeho místě byla původně gotická tvrz, která vznikla zřejmě již ve 14. století. Důraz byl kdysi kladen především na opevnění, dnes je ale téměř zaniklé (poslední zbytek hradební zdi se nachází směrem k náměstí). Po 2. světové válce připadl zámek, včetně všech přilehlých objektů, ředitelství Státního statku Šumava, odštěpný závod Vlachovo Březí. 

Dominantou města je kostel Zvěstování Páně z let 1659 - 1669, který nechal na místě staršího chrámu vystavět hrabě Karel Leopold z Caretto-Milessimo a jeho žena Františka Eusebie baronka Hýzrlová z Chodů. Tu sem hrabě nechal i pohřbít. Ačkoliv se později tohoto svého velkostatku a zároveň trvalého zázemí vzdal, manželku na své nové panství ve Vilémově na Čáslavsku, kde vybudoval novou rodinnou hrobku, již nepřenesl. Roku 1735 byly ke kostelu přistavěny boční kaple sv. Jana Nepomuckého a sv. Barbory. Roku 1930 byly odkryty zbytky románského kostela. Hlavní oltář pochází z roku 1773 od Ignáce Hammera z Čimelic. V kapli sv. Jana Nepomuckého se nachází postříbřený oltář Panny Marie z roku 1760 (kopie oltáře z Mariazell) a krucifix z téže doby a dále oltář sv. Jana Nepomuckého dovezený snad z Mikulova. Na věži je zavěšen zvon Karel ulitý v roce 1592 známým pražským zvonařem Brikcím z Cymperka. Zvon nechal pro kostel zhotovit tehdejší majitel panství Karel Černín z Chudenic a na Březí, po němž také dostal zvon své jméno. Pod kostelem je zemanská hrobka. 

Na vrchu nad městem se nachází kaple Svatého Ducha. Jedná se o barokní stavbu s klenutou kupolí s lucernou. Kaple se připomíná již před rokem 1661, ale v nynější podobě existuje od 18. století. Ke kapli byla roku 1903 přistavěna podélná loď.  V témže roce byla kupole vymalována. Oltář pochází z 2. pol. 18. století s obrazem Seslání Ducha Svatého a s obrazem Panny Marie Svatodušské pocházejícím z Říma z roku 1702. Okolo kaple se nachází křížová cesta z 1. pol. 18. století a s úpravami z 19. století.    

Nedaleko Schmiedova pivovaru se nachází židovský hřbitov se 170 náhrobky, z nichž nejstarší pochází z 2. pol. 18. století. Náhrobky jsou stejného typu jako v nedaleké Volyni.