Poříčí nad Sázavou
Asi 6 km severně od Benešova se nachází obec Poříčí nad Sázavou.
V raném středověku (11. století, cca rok 1050) patřilo území Poříčí pod správu hradiště z nedalého Lštění, které bylo založeno za vlády knížete Břetislava I. S hradištěm vznikla zanedlouho i osada (cca rok 1090) a také filiální kostel, zasvěcený sv. Petru (cca rok 1125). Zanedlouho byla založena i nedaleká osada Balkovice a v ní byl založen ve 13. století (cca 1225) i kostel sv. Havla. Ten se stal i farním kostelem pro území Poříčí, Mrače a Čerčan.
Mezi lety 1290 - 1310 osada zanikla. Dnešní obec Poříčí nad Sázavou vznikla sloučením tří historických osad - Poříčí, Kouty a Balkovice - v 15. století. Balkovice se vyskytují v oficiálních pramenech v letech 1361 - 1395 a Kouty v letech 1318 - 1453.
První písemná zmínka o Poříčí nad Sázavou pochází z roku 1351. Obnovená obec se stala součástí kraje kouřimského. V noci z 19. na 20. května 1420 zde proběhla bitva u Poříčí nad Sázavou, patrně u Městečka, ve které si táborité z obklíčení vojsky 1. křížové výpravy probili cestu na pomoc Praze (viz níže).
V roce 1454 se stal pánem Poříčí pan Zdeněk Kostka z Postupic, podporovatel Jiřího z Poděbrad proti Zdeňkovi ze Šternberka. Pánem Poříčí zůstal až do roku 1510. Poté se Poříčí dostalo pod vládu pánů z Konopiště, kde zůstalo až do 20. století. V roce 1546 je zmiňováno městečko Poříčí, zřejmě šlo jen o udělení práva na dva výroční trhy. V roce 1560 je znovu uvedeno jako ves. V roce 1577 se uvádí poříčská tvrz, tehdy vrchností opuštěná. Nalézala se v místě dnešního č.p. 6 u mostu. Důležitým historickým mezníkem bylo vypálení Poříčí polskými Lisovčíky v roce 1618.
V roce 1932 mělo Poříčí 831 obyvatel, poštovní úřad, telegrafní a telefonní úřad a byly zde evidovány tyto obchody a živnosti: výroba cementového zboží, 2 holiči, 4 hostince, kamnář, kolář, kovář, 4 krejčí, 2 lakýrníci, lom, mlýn, 4 obuvníci, 2 pekaři, pohřební ústav, pokrývač, 2 porodní asistentky, 8 rolníků, 2 řezníci, sedlář, 3 obchody se smíšeným zbožím, Spořitelní a záložní spolek pro Poříčí nad Sázavou, obchod s střižním zbožím, 3 trafiky, 2 truhláři, 2 velkostatky, zámečník a zahradník.
Za 2. světové války se část obce stala součástí vojenského cvičiště Zbraní SS Benešov (jako Neveklov, Mrač či Týnec nad Sázavou). Dotčená část obce ležela na levém břehu Sázavy západně od tehdejší silnice Praha - Benešov a její obyvatelé se museli 1. dubna 1943 vystěhovat.
Na počátku nebo kolem poloviny 12. století byl postaven kostel sv. Petra (někdy uváděn jako kostel sv. Petra a Pavla), patří mezi významné památky románské architektury. Obklopen je hřbitovem. Jedná se o jednolodní kostel s hranolovou věží postavený z kvádříkového zdiva. Věž má dvě řady podvojně sdružených oken. Ve věži jsou 2 zvony, starší z nich je z roku 1507, mladší z roku 1599. Portál kostela byl původně na jižní straně kostela, ten však byl v roce 1677 zazděn a nový vstup byl vytvořen na západní straně věže. Apsida má původní okno, jedno okno v lodi bylo rozšířeno v baroku. Uvnitř je plochostropá hlavní loď s klenutou tribunou. V apsidě jsou nástěnné malby ze 13. a 14. století, vybavení - hlavní a vedlejší oltáře jsou z období baroka.
U tohoto kostela se natáčela scéna ze seriálu Cirkus Humberto s hrobem Márinky, maminky hlavní postavy seriálu Váška Karase.
V Poříčí se nachází ještě jeden původně románský kostel, a to kostel sv. Havla. Doba ani okolnosti vzniku tohoto kostela nejsou kvůli nedostatku písemných pramenů známy, soudí se však, že byl postaven někdy na konci 12. nebo na začátku 13. století. Roku 1620 kostel vyhořel, načež byl opraven, nově omítnut a jižní věž získala cibulovitou báň. Roku 1677 byl kostel barokizován, ale větších úprav se mu dostalo až mezi lety 1745 - 1750 pod patronací Františka Václava hraběte z Vrtby a jeho manželky Marie Anny hraběnky z Klenové. Z té doby pochází i dřevěná barokně-gotická výbava interiéru, která je dílem Lazara Widemanna. Později byla ještě upravována věž. Patří mezi vzácné české románské stavby a je chráněn jako kulturní památka ČR.
V 19. století byla dřevěná nástavba jižní věže nahrazena dnešní kamennou ve stylu alpských kostelů. V roce 1948 byl na jižní vnější zdi odhalen původní románský portál kostela, který byl roku 1971 restaurován. Ve věži visí dva zvony z roku 1673. Větší nese jméno Havel a menší Václav.
Další pamětihodností je kamenný most přes řeku Sázavu z roku 1850, pojmenovaný Most Františka Josefa I., vystavěný ze žulových kvádrů a stojící na šesti pilířích. V památný den 23. listopadu 1849 v časných dopoledních hodinách císař pán skutečně a slavnostně - špalírem dělníků na mostě a za široké účasti přihlížejících občanů - na nový most vstoupil. Nad levou (poříčskou) opěrou mostu byla postavena dodnes zachovaná budka pro výběrčího mýta, které od roku 1902 až do konce 20. století sloužila jako vodočetná stanice Hydrometeorologického ústavu.
Nedaleko železničního přejezdu byl v roce 1924 vztyčen žulový Žižkův pomník na památku bitvy u Poříčí, která se odehrála v noci z 19. na 20. května 1420 poblíž dnešní obce Poříčí nad Sázavou, na blíže neurčeném místě za řekou, tedy v okolí dnešního Městečka. Vojsko husitů, přemisťující se z Hradiště na hoře Tábor na pomoc ohrožené Praze, zde úspěšně prorazilo obklíčení, do kterého jej dostaly jednotky českých katolických pánů a oddíly křižáckého vojska krále Zikmunda Lucemburského. Vítězství husitům umožnilo bez překážek dorazit k vytyčenému cíli a nezanedbatelnou měrou přispět k obraně české metropole.
Dne 1. března 1420 papež Martin V. vyhověl žádosti římskoněmeckého a uherského krále Zikmunda Lucemburského a budou Omnium plasmatoris domini vydanou ve Florencii, deklaroval křížovou výpravu proti všem viklefistům a husitům. Dne 17. března byla kruciáta slavnostně vyhlášena ve Vratislavi, kde se právě konal říšský sjezd. Král Zikmund využil přítomnosti říšských knížat, s nimiž sjednal podmínky výpravy, a již koncem dubna jeho armáda, jež se formovala ve slezské Svídnici, překonala hranice Českého království.
Dne 3. května před křižáky kapituloval Hradec Králové a vojsko se přesunulo ke Kutné Hoře, kde probíhaly přípravy k tažení na Prahu. Česká metropole se právě nacházela ve svízelné situaci. Husitům se stále nedařilo dobýt Vyšehrad, navíc 7. května pan Čeněk z Vartemberka, nejvyšší purkrabí Pražského hradu, vydal sídlo českých panovníků do rukou zmocněnců krále Zikmunda.
Kromě toho, před polovinou května dorazilo na obě pražské radnice na 364 listů, kterými čeští páni, rytíři a městské obce vyhlašovaly pražanům (= Pražskému svazu) nepřátelství. Na základě těchto skutečností vyslali pražané do Kutné Hory poselstvo, které mělo s králem vést jednání o kompromisu, avšak jim vznesené podmínky urovnání situace byly nepřijatelné. Za bouřlivého zasedání velkých obcí bylo tedy rozhodnuto požádat o pomoc husitské obce z celých Čech a bránit se křižákům se zbraní v ruce. Do Hradiště na hoře Tábor dorazila výzva 17. května a již dne následujícího vyrazil pomocný odřad pod velením Mikuláše z Husi k Praze. Soudobí kronikáři zanechali dva velmi rozdílné údaje o jeho početním stavu (autor Kroniky starého pražského kolegiáta informuje o 9 000 osobách včetně žen a dětí, autor Starých letopisů českých o 3 000 osobách). Husité se ubírali cestou směrem k Benešovu, jenž byl poddaný pánům z Konopiště a ze Šternberka, kde se proti nim postavilo na 400 jezdců doprovázených pěchotou pod velením dolnolužického fojta Hanuše z Polenska. Toto vojsko jim bylo připraveno zabránit ve vstupu do města, avšak blížící se kolona ho obešla jinou stranou, husité vnikli mezi domy a zapálili místní kostel a faru. Jejich hlavním záměrem bylo dobýt klášter minoritů, nicméně oheň, který se mezitím rozšířil po městě, jim v akci zabránil. Po odchodu z Benešova husité pokračovali ke vsi Poříčí, přebrodili Sázavu a utábořili se na jejím pravém břehu, pravděpodobně v ohybu říčního koryta. Zanedlouho však zpozorovali, že proti nim táhne nepřítel. Rychle proto vyrazili na další pochod, aby nalezli vhodnější místo k zformování vozové hradby, neboť krajina na pravém břehu Sázavy je značně rovinatá. Při postupu, jenž pravděpodobně směřoval k výšinám, které lemují pražskou cestu u Městečka a Nespek, se však začali záhy ocitat v obklíčení, neboť nepřítel proti nim postupoval koncentricky od severu, západu a východu.
Královské vojsko se skládalo z několika částí. První z nich velel Petr Konopišťský ze Šternberka, k němuž se připojil podkomoří Václav z Dubé a z Leštna s žoldnéři z obou pražských hradů (údajně 1 600 jezdců). Další oddíl tvořili křižáci Zikmunda Lucemburského pod velením svídnického hejtmana Janka z Chotěnic, Pippa z Ozory a kutnohorského rychtáře Václava Doninského (údajně 10 000 mužů). V podvečer 19. května se těmto jednotkám podařilo husity obklíčit ze všech stran a v prvních hodinách po soumraku proti nim podnikli patrně špatně koordinovaný útok. Jeden z nejautentičtějších zápisů o celé akci pochází z pera literáta, mistra artistické fakulty pražské univerzity a přímého účastníka husitských válek, Vavřince z Březové:
... Táboři tedy, třebas byla noc, přichystavše se se svými zbraněmi, s děly, samostříly, sudlicemi, palicemi a cepy, útokem a za třeskotu cepů se pustili do boje s nepřáteli, a z dopuštění Božího vybojovavše s nimi tvrdou srážku, obrátili je na útěk; zabivše skoro dvacet nepřátel a ukořistivše nemálo jejich kopí s korouhvemi označenými červeným křížem, pospíchali v pokoji do Prahy, aniž jim kdo již překážel ...
Ačkoliv z této věty nelze usoudit na jakém místě přesně se srážka odehrála, je zřejmé, že husitům se na poslední chvíli podařilo vozy zformovat do hradby a účinně se bránit. Odhodlání obránců po tvrdém boji zlomilo první protivníkův nápor a celé královské vojsko se obrátilo na útěk. Ke zmatku v jeho řadách patrně přispěla i špatná viditelnost, hluk ze střelných zbraní a první ustupující, kteří vyvolávali v zadních řadách paniku. Přestože koloně táboritů s největší pravděpodobností velel Mikuláš z Husi, lze se domnívat, že vojenské operace se odehrávaly podle scénáře, který navrhl a realizoval Jan Žižka.
Po vybojovaném vítězství táborité bez odpočinku vyrazili k Praze, kde je místní obyvatelé přivítali v odpoledních hodinách dne 20. května. Stoupenci krále Zikmunda se již k další akci neodhodlali, a tak jejich pochod proběhl bez další ozbrojené konfrontace. Střetnutí samotné demonstrovalo vojenské kvality čelních táborských představitelů i dobrou organizaci celé obce. Jestliže Vavřinec z Březové dokládá, že křižáci ztratili 20 mužů, Kronika starého kolegiáta pražského uvádí zabitých 50.
Asi 1,5 km jižně od Poříčí nad Sázavou po červené turistické značce dojdeme k Osadě Měsíční Údolí, která byla založena v roce 1924 v typickém western stylu jako první trampská osada v Benešovském kraji a jako jedna z prvních v Čechách. Proslavila se zejména svojí sportovní a kulturní tradicí. Ať byly doby jaké byly, byla vždy tím nejlepším únikem do krásné přírody.
Měsíčním údolím se nazývá část Konopišťského potoka s romantickými strmými stráněmi mezi Konopištěm a Poříčím nad Sázavou (dříve se toto místo nazývalo také Českým nebo Poříčským Švýcarskem). Na potoce můžeme také nalézt zbytky vodního mlýna.
Jednou krátce po 1. světové válce přišla tlupa skautů s Vojtanem a zamilovala si kouzelný kout v údolí Konopištského potoka pod Podelhotským mlýnem jako vystřižený z westernu, který se pak stal jejich pravidelným tábořištěm. Vytvořili si zde svůj nový svět, kterému dali jméno Měsíční Údolí podle oblíbeného románu Jacka Londona. Psal se rok 1920. Dva roky poté, když se první trampové začali usazovat a stávali se setlery, přišli dva bludní trampové Drdol a Rudla Blažek od Zlaté řeky. Po celé desetiletí pak nato se stalo Měsíční Údolí známou trampskou křižovatkou, kde se vystřídalo mnoho bledých tváří. První srub postavený Budilem a Vojtanem v roce 1924 dal konečně základ k vytvoření Osady Měsíční Údolí 1924, která je nejstarší osadou v tomto kraji a jednou z prvních v celé naší republice. Do roka nato přibyly pak sruby Chvojky a Tarzana, rok poté Šmejkala a dále pak velkou společnou dvojchatu "Vrso++++ou" následoval Hokeš a Vojtíšek. Sérii uzavřeli v roce 1930 Hovorka, Vitman a bratři Zemanové a hned poté přicházeli další a další. A takto se vykrystalizovala osada v typickém westernovém skansenu, který se tak pečlivě uchoval až dodnes. Skloubena věčným přátelstvím a společnými ideály, vytvořila si osada vlastní westernovou kulturu tolik odlišnou od okolního rušného světa. A právě tento model dokázal přežít až dodnes, leč byly doby různé i hrůzné. Naši předchůdci odešli s větrem a zbývá na nás všech, další generaci, ochraňovat kulturu a tradice, které nám tu po nich zůstaly.