Po stopách Jaroslava Foglara

Ledeč nad Sázavou je historické město ve středním Posázaví, ve středu České republiky, ležící na severozápadě kraje Vysočina. Město leží na obou březích řeky Sázavy, na pravém břehu stojí hrad, na levém břehu pak historické jádro města s gotickým kostelem.

Název města Ledeč nad Sázavou je pravděpodobně odvozeno od staroslovanského slova "ledina", jenž označuje ladem ležící krajinu, nebo od slova "léč", a to proto, že všude kolem byly hluboké lesy, v nichž se líčily pasti na divokou zvěř. Dále je pak místo zaneseno v listinách a mapách pod německými a latinskými názvy jako Ledeiz, Ledech, Ledecz, Ledetsch, Ledecium či Ledetsch an der Sasau. V 19. století se pak jméno města ustálilo na Ledeč. 

Jméno osady Ledeč se zmiňuje již ve 12. století, město patřilo vladykům z Ledče, z nichž prvý známý rytíř byl roku 1220 pochován v chrámu sv. Víta v Praze. Poslední z rodu byl Mikuláš z Ledče, známý svou náboženskou snášenlivostí, kterého roku 1436 král Zikmund Lucemburský jmenoval nejvyšším úředníkem a kmetem zemského soudu. Město bylo v této době nejvýznamnější středisko kulturně-nábožensko-politického dění ve středním Posázaví. 

V 19. století vznikal v Ledči průmysl (cihelny, vápenka, továrna na lepenku a jiné), roku 1903 byla připojena železnice. Během 20. století však město pomalu ztrácelo na významu a průmysl se rozvíjel spíš v nedaleké Zruči nad Sázavou. Až po 2. světové válce byla Ledeč centrem strojírenské výroby.  

Pamětihodnosti:

- Hrad Ledeč nad Sázavou - první písemné zmínky o Ledči nad Sázavou pocházejí z roku 1181, kdy je v listinách uveden vladyka Zikmund z Ledče, z roku 1220 pochází zmínka o pánech z Ledče v souvislosti s jeho úmrtím. Samotný hrad mohl být založen v 1. pol. 13. století. V husitské době ledečtí vladykové stáli na straně tohoto hnutí. Vladykové Mikulášové Pešíkův a Václavův, podepsali v roce 1416 stížný list proti upálení Mistra Jana Husa. Vladykové z Ledče zde sídlili až do roku 1440, kdy panství přešlo do rukou Ledečských z Říčan a Meziříčských z Lomnice. V roce 1509 zahynula při zřícení stropu východního paláce Žofka ze Sovince, manželka Buriana Ledečského z Říčan, a jejich dva synové. V roce 1562 vymohl Zdeněk Meziříčský majestát povyšující Ledeč na město včetně používání pečetě. V roce 1569 získali panství Trčkové z Lípy. Pro účast Erdmana Trčky z Lípy na valdštejnském spiknutí v roce 1634 bylo panství zkonfiskováno a rozděleno. V roce 1636 se dostává jako konfiskát do rukou Adrianovi z Enkenfurtu, jehož syn prodal Ledeč v roce 1677 Michaelu Osvaldovi z Thunu. Za něj byl zámek opraven a vznikl také Thunovský letohrádek, od jeho dcer získali panství v roce 1723 Věžníkové. 

Poté se majitelé střídali až do roku 1753, kdy Ignác z Kochu prodal panství císařovně Marii Terezii. Ta je později darovala Ústavu zchudlých šlechtičen, který založila. V roce 1879 hrad zpustošil rozsáhlý požár, který se podařilo uhasit až po třech dnech. Ústav jej vlastnil až do roku 1918, od roku 1919 převzal správu stát. Po roce 1945 se hrad, lesy a pozemky staly majetkem státu. V roce 1948 přešel do vlastnictví Správy státních lesů, od roku 1950 Československých státních lesů. V 90. letech 20. století přešel hrad do soukromého vlastnictví. 

Natáčelo se zde množství českých i zahraničních filmů a pohádek: Bídníci, Bez rodiny, D'Artagnan a tři mušketýři, Kletba bratří Grimmů, Historie Židů, Bonbony, Faust, Micimutr, Krákovská aféra, Šťastný smolař, Wilsonov, Anděl Páně 2, Čertí brko.

Na hradě je také od roku 1938 Městské muzeum, kde je vystavena regionální sbírka z počátku 20. století - výrobky a nástroje zdejších řemeslníků, archeologické nálezy, sbírka mincí a papírových platidel, sbírka zbraní. Středoevropským unikátem je sgrafitová výzdoba stropu renesančního sálu. Věž vysoká 32 metrů poskytuje vyhlídku na město.

- Muzeum Jaroslava Foglara - bylo otevřeno v roce 2017 ke 110. výročí od narození Jaroslava Foglara. Vstupní dveře do muzea jsou pojaty jako dveře Foglarova bytu. Jednotlivé místnosti jsou tematicky zaměřené. První místnost je věnována Foglarovým táborům, zejména Sluneční zátoce. Druhá místní je věnována klubovnám, v této části jsou též exponáty představující Foglarův skautský stejnokroj. Další místnost je jako dioráma (= scéna s obrazem, která se snaží navodit dojem skutečnosti) věnována Stínadlům a Tleskačova dílna, uprostřed je vitrina ve tvaru ježka v kleci s rozsáhlou sbírkou tohoto hlavolamu. Jedna místnost je věnována přímo osobě Jaroslava Foglara: stěny jsou polepeny několika sty Teslevičových perokreseb Jaroslava Foglara z různých období jeho života, vytvořených překreslením dostupných fotografií a uspořádaných od dětství až do stáří, uprostřed místnosti pak jsou ploché vitriny s dalšími exponáty. Další místnost je věnovaná Foglarovým knihám. V půdních prostorách je pak představena schůze Velké vontské rady.

Jaroslav Foglar (6. července 1907 Benátská ulice č.p. 3, Praha - 23. ledna 1999 Praha) byl populární český spisovatel literatury pro mládež, významná osobnost českého skautského hnutí, redaktor několika dětských časopisů. Pod skautskou přezdívkou Jestřáb vedl po většinu svého života chlapecký oddíl, Pražskou Dvojku. Část jeho literárního díla (zejména příběhy Rychlých šípů a Hochů od Bobří řeky) přešla v Česku do obecného povědomí a některé jeho pojmy a fráze zlidověly. 

Rodina se krátce po jeho narození přestěhovala do Předlic a následně do Poděbrad - kvůli léčbě jeho otce Jindřicha. Ten zemřel 17. července 1911 ve věku 39 let na srdeční nemoc, když byly Jaroslavovi 4 roky. V roce 1914 se ovdovělá Foglarová se syny Jaroslavem a starším Zdeňkem přestěhovala zpět do Prahy, na Vinohrady do Korunní třídy. V roce 1923 byl i s bratrem přijat do 48. klubu oldskautů Jestřábi, podle kterého dostal i svoji přezdívku. Trampské toulání jej však nezaujalo. V roce 1924 přijal nabídku vstoupit do 34. pražského oddílu Ohnivci. Dokončil studium obchodní školy, krátce pracoval v informační kanceláři, poté přešel k firmě Oskar Stein, velkoobchod papírem, u níž pracoval jako fakturant. 

O prázdninách roku 1925 vedl skautský tábor, při němž poprvé zavítal do Sluneční zátoky na řece Sázavě. Po návratu z tábora se z rozhodnutí rady Junáka 34. pražský oddíl sloučil s legendárním druhým pražským oddílem, tzv. Dvojkou, a Jestřáb přešel do jeho vedení jako rádce, aby se po dvou letech stal vůdcem oddílu. V této funkci vydržel plných 60 let. V roce 1937 vyšlo první vydání knihy Hoši od Bobří řeky s ilustracemi Zdeňka Buriana. Od 17. prosince začal vycházet na pokračování dnes již legendární seriál Rychlé šípy, kreslený Janem Fischerem. Při únorovém náletu na Prahu v roce 1945 ochotně pomáhal s několika chlapci z oddílu při odklízení sutin na pražských Vinohradech. Dne 9. dubna 1946 vyšlo první číslo "foglarovského" časopisu Vpřed s legendární kresbou Rychlých šípů na titulní straně. Tento časopis ukončil svou činnost v roce 1948. Přestože byl díky značným honorářům za knihy a redakční nápady velice dobře finančně zaopatřen, chtěl po roce 1948 zůstat na volné noze. Na nátlak komunistické kontrarozvědky byl však nucen na několik let přijmout místo vychovatele učňovské a středoškolské mládeže. Díky tomuto přizpůsobení, a také díky vytěžování ze strany StB, mohl dál vést svůj oddíl, byť pod hlavičkou turistického oddílu. Prvnímu výslechu ze strany StB byl Foglar podroben v létě roku 1954. Na podzim 1955 s StB podepsal tzv. vázací akt spolupráce a byl veden pod krycím jménem "Šípek". Po několika měsících napsal řídícímu důstojníkovi, že na tuto spolupráci časově ani nervově nestačí, načež StB překvapivě jeho spis uzavřela a odložila. Jaroslav Foglar zemřel ve věku 91 let v pražské Thomayerově nemocnici. V Dobříši pojmenovali několik nových ulic na motivy díla Jaroslava Foglara.    

- Thunovský letohrádek - v Horní Ledči za hradem je raně barokní stavba z konce 17. století

- Děkanský kostel sv. Petra a Pavla - byl založen patrně na místě staršího kolem roku 1400, věž přistavěna po roce 1509, kdy se také přestavovala loď. Před rokem 1534 za kněze Adama Malcáta byla vestavěna renesanční kruchta, v následujícím roce dokončena věž a roku 1554 byla zaklenuta loď. Před rokem 1730 barokně opravován, vestavěna oratoř na jižní straně kněžiště. Další opravy následovaly koncem 19. století a roku 1931. 

Jednou ze zajímavostí kostela jsou "hlavičky" na konzolách v presbytáři. Vrcholně gotické žebroví presbytáře je na dvou místech proti sobě ukončeno konzolami s pozoruhodnými obličeji. Velikost obličeje na konzole je přibližně 20 – 30 centimetrů. Při pohledu směrem od obětního stolu se obličej po pravé straně usmívá a obličej naproti (na levé straně) se mračí. Přesný výraz hlaviček je plně viditelný pouze při jejich bodovém nasvícení. Hlavně výraz hlavičky symbolizující radost není při současném osvětlení kostela zřetelný.

Další z pozoruhodností děkanského kostela sv. Petra a Pavla je železný kruh umístěný vpravo od portálu postranního vchodu pod věží. Jedná se nejspíše o tzv. kostelní pranýř, které byly ve středověku velmi často umísťovány vedle vchodu do kostela. Ke kostelnímu pranýři byly přivazovány "padlé" dívky za účelem pokání. Tento kruh o průměru 10 centimetrů je pevně ukotven ve zdi přibližně 130 centimetrů nad zemí. Vzhledem k tomu, že okolí kostela v Ledči bylo proti současnému stavu asi o třicet centimetrů pod současnou úrovní dlažby, byl tento pranýř umístěn ve výšce nejspíše kolem 160 – 180 centimetrů. V Ledči byl tento kruh zasazen do zdi nejspíše v 16. století při výstavbě chrámu. Na barokních sakrálních stavbách ale tyto pranýře již téměř nenajdeme. Počátkem 17. století totiž přestává být dávání na pranýř aktuální a většina těchto kruhů ze zdí kostelů mizí. Proto je pozoruhodné, že v Ledči se i přes veškeré opravy do dnešní doby zachoval.

- Pomník Josefu Toufarovi - umístěn před kostelem sv. Petra a Pavla. Josef Toufar (14. července 1902 Arnolec - 25. února 1950 Praha) byl český římskokatolický kněz, jehož poslední kněžské působiště byla menší venkovská obec Číhošť u Ledče nad Sázavou. Jeho otec Josef hospodařil na 33 hektarech půdy a provozoval hostinec, jenž byl živým místem setkávání obyvatel obce. Dlouhá léta zastával funkci místního starosty a radního. Matka Marie Mokrá byla dle svědectví sousedů a příbuzných hodnou a pracovitou ženou, zemřela však předčasně již ve věku 33 let. Toufarův otec se po její smrti podruhé oženil, druhá žena Kateřina Kasalová již tak pracovitá nebyla  a jejich hospodářství začalo upadat, své nevlastní děti však ráda měla. Josef Toufar ml. si jako chlapec rád hrával na kněze. Od roku 1908 docházel do místní obecné školy. První čtyři třídy jej učil pan řídící Petr Kuta, výrazná osobnost, přísný, laskavý a spravedlivý "učitel tělem i duší". Poté, co v roce 1914 nemohl kvůli vypuknutí 1. světové války nastoupit na královéhradecké Borommeum (na střední školu připravující možné budoucí kandidáty kněžství na vstup do semináře), dokončil žák Toufar dne 14. července 1916 obecnou školu v Arnolci. S výjimkou 18ti měsíční prezenční vojenské služby u 10. pěšího pluku Jana Sladkého Koziny v Brně, do které byl v roce 1922 odveden jako devatenáctiletý branec, strávil Toufar celé své dětství a mládí v Arnolci a pod přísnou autoritou až despocií svého otce. Pracoval v domácím hospodářství a pomáhal v otcově hostinci. Těžkou práci na polích a v lese zastával dobře zejména díky své robustní postavě a silným rukám, technicky zručný ani sportovně nadaný však nebyl. Kromě toho byl společenský, žil se svými vrstevníky, líbila se mu děvčata, rozuměl humoru a v místní kapele hrál na basu. 

Po smrti otce (26. června 1927) se domácí poměry uvolnily. Hospodářství se ujal jeho bratr Stanislav a Josef dostal podíl na dědictví. První rok ještě pomáhal bratrovi a kromě toho se přihlásil na Odbornou hospodářskou školu v Polné, kde absolvoval první ročník dvouletého zimního kurzu. V této době však definitivně dozrálo jeho rozhodnutí stát se knězem, samostudiem se připravil na přijímací zkoušku a v říjnu 1928 nastoupil do primy gymnázia v Německém Brodě. Vzhledem k tomu, že už mu bylo 26 let (zatímco jeho spolužákům jedenáct až dvanáct), byl jeho příchod na gymnázium velkou senzací a kuriozitou, která též přinášela řadu úsměvných příhod. V primě byl Toufar velmi dobrým studentem, a tak na začátku příštího roku vykonal postupovou zkoušku, přeskočil jeden ročník a nastoupil přímo do tercie. V následujících letech mu dle jeho spolužáků studium již nešlo tak hbitě, ale zvládal ho díky své píli, svědomitosti a nasazení. Kvůli srážce s profesorem matematiky, který si na něj zasedl a prohlásil, že jej nenechá vystudovat, přestoupil po kvintě na gymnázium v Chotěboři, které bylo považováno za studijně méně náročné. S přestupem mu pomohl P. František Xaver Boštík, katecheta na obou školách, básník a výrazná osobnost. Během gymnaziálních studií se Toufar přátelil se svými spolužáky, účastnil se studentských akcí včetně různých recesí, jezdil na školní výlety a absolvoval taneční. Letní prázdniny trávil v Arnolci. V červnu 1935 Toufar v Chotěboři maturoval. Následujících pět let strávil v Hradci Králové, kde absolvoval studia svaté theologie a formaci ke kněžství v místním kněžském semináři. Byl ustanoven seminárním zdravotníkem. Podjáhenské a jáhenské svěcení přijal v hradecké seminární kapli sv. Jana Nepomuckého. Kněžské svěcení přijal 29. června 1940 v chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Hradci Králové. Jeho primice se uskutečnila 5. července 1940, na svátek Cyrila a Metoděje, ve farním chrámu sv. Markéty ve Zhoři a předcházel ji asi 6 km dlouhý průvod od jeho slavnostně vyzdobeného rodného domu v Arnolci. Od 15. srpna 1940, na slavnost Nanebevzetí Panny Marie, byl ustanoven kaplanem v Zahrádce. 

Dusná atmosféra protektorátu a válečné komplikace se nevyhnuly ani Zahrádecku. Několik desítek místních občanů (a Toufarových farníků) bylo popraveno nacisty či odvlečeno do koncentračních táborů. Sám Toufar byl v březnu 1942 nucen asistovat sejmutí a odvezení zvonů z celé farnosti. V dubnu 1944 pohřbíval Václava Tomka, stárka z místního mlýna, který mlel mouku bez povolení a ze zoufalství před výslechem na gestapu spáchal sebevraždu. Pohřbu se účastnilo asi osm tisíc lidí z okolí a stal se tichou protiněmeckou demonstrací. "Zákeřné údery proti českému obyvatelstvu a všeobecná úzkost krvavých událostí" ovšem obec (a farnost) ještě více semkly, mezi lidmi se zvýšila solidarita a řada místních nezištně pomáhala potřebným. Za těchto okolností se Toufarovi, který chrámové prostory nepovažoval pouze za posvátné a liturgické, ale v době nacismu též za místa chránící a pěstující českou kulturu a identitu, na Vánoce 1943 podařilo vybrat dostatek prostředků na renovaci oken zahrádeckého kostela, jež bývaly ve velmi zuboženém stavu. Obdobně se mu podařilo i zadat opravu tamějších varhan. Dne 24. dubna 1945 zemřel na mozkovou mrtvici děkan Schwaller, od té doby byl Toufar ve farnosti jediným knězem. Po Pražském povstání na začátku května 1945 byl v Zahrádce ustanoven revoluční národní výbor, jehož členem se stal i Toufar. Jako kněz neodmítal pomoc ani druhé straně. Dne 9. května 1945 do Zahrádky přijely první ruské jednotky. 

Po skončení války byl Toufar plně zaměstnán ve farnosti (kde již byl jediným knězem) a poválečnou obnovou. Dne 20. května 1945 (na Hod Boží svatodušní) sloužil velkou děkovnou bohoslužbu na poděkování za ukončení války s prosbami za zemřelé ve válce. V červenci 1945 se mu podařilo zorganizovat návrat několika zvonů zabavených Němci a zúčastnil se znovu posvěcení mariánské kaple na Horních Pasekách u tzv. Křižné studánky, kterou nechali místní obyvatelé obnovit na památku nabytí svobody. Toufar nechal tehdy do věžičky kaple pořídit malý zvon o váze 20 kilogramů, který na jeho objednávku ulila zvonařská rodina Manoušků v Brně.

V září 1945 nastal první Toufarův konflikt s místními komunisty. Okresní národní výbor zorganizoval vzpomínkovou slavnost, při níž měla být odhalena pamětní deska za války zastřeleným odbojářům v tzv. Kobylím Důle nedaleko Zahrádky. Slavnost se konala v neděli dopoledne v době bohoslužeb. Toufarova žádost, aby se konala po nich, byla ignorována. Akce se účastnilo několik tisíc lidí ze širokého okolí. Během slavnosti došlo při čestné salvě k přestřelení drátů elektrického napětí. Tyto dráty spadly do davu, výboje elektřiny na místě usmrtily 7 lidí a řadu dalších zranily.

V prvních poválečných volbách do Národního shromáždění, které proběhly v květnu 1946, se Toufar aktivně angažoval v Československé straně lidové. Nakonec měl významný podíl na tom, že volby v Zahrádce vyhráli lidovci, to mu "rudí partajníci" nezapomněli.

Poté, co se během jeho kázání při bohoslužbě v číhošťském kostele dne 11. prosince 1949 dodnes nevysvětlitelným způsobem rozpohyboval půlmetrový dřevěný křížek na oltáři, o čemž svědčilo 19 svědků, a rychle se rozšiřovala zpráva o tzv. číhošťském zázraku, plánovalo vedení KSČ této události zneužít ke zdiskreditování katolické církve (a následně proti církevním opatřením). Toufar byl 28. ledna 1950 unesen do Valdic a členové speciální instruktážní skupiny StB se snažili jej krutým mučením donutit ke lživému doznání, že pohyb křížku nějakým způsobem sám inscenoval. Toufar pak měl být později ve vykonstruovaném soudním procesu veřejně obviněn z podvodu a křesťanské náboženství ukázáno jako podvodné opium pokrokového lidstva. Toufar se však neměl k čemu přiznat a ani technikům StB se nepodařilo sestavit podvodný mechanismus tak, aby fungoval. Po čtyřech týdnech bestiálního mučení Toufar 25. února 1950 zemřel po operaci ve Státním sanatoriu v Praze v Legerově ulici. Jeho mrtvé tělo bylo zahrabáno v hromadném hrobu v Praze - Ďáblicích a KSČ jeho jména zneužila v propagandistickém filmu Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení. V červenci 2015 byly Toufarovy ostatky převezeny zpět do Číhoště a slavnostně uloženy do hrobu. 

- Filiální kostel Nejsvětější Trojice -  postaven byl v roce 1585 se svolením tehdejšího majitele ledečského panství Jaroslava Trčky z Lípy pro výkon protestantské bohoslužby. Stavba je renesanční, jednolodní obdélník s pětibokým presbytářem a věží při jižní straně lodi. 

- Synagoga a Židovský hřbitov - synagoga ve stylu vesnického baroka byla postavena roku 1739 po vyhoření staré synagogy z roku 1606, po dalším požáru v 19. století byla klasicistně upravena. Roku 1860 zde byl obřezán budoucí hudební skladatel Gustav Mahler. Po válce sloužila jako skladiště, roku 1991 byla prohlášena za kulturní památku. 

Židovský hřbitov jihozápadně od města vznikl roku 1601, nejstarší náhrobní kámen byl z roku 1679, funkci přestal plnit po 2. světové válce. 

- Jeskyně Na Hůrce - největší ledecká jeskyně leží ve výšce 381,3 m.n.m. Dnes je do ní vchod zasypán. Je zde 135 metrů dlouhá a 4 metry vysoká chodba, která je rozdělena na pět vyšších a rozlehlejších prostor, oddělených od sebe průchody. V nejnižší části jeskyně se nalézají malá jezírka, za kterých vytéká krasový pramen. Voda je pitná. Údajně jsou zde i některé neprozkoumané chodby, z nichž některé měly vést i do sklepů domů ve městě. Jeskyně byla v minulosti často využívána za úkryt ledečských občanů před nepřátelskými vpády. 

- Šeptouchovská jeskyně - je druhá největší ledečská jeskyně náhodně objevená koncem 20. let 20. století při kopání základů na chlívek u domku pod šeptouchovskými skalami. První větší průzkum byl proveden Dr. V. Homolou z Národního muzea v Praze v roce 1943. Jeskyni tvoří dvě chodby (hlavní a vedlejší), které jsou spolu propojeny šikmo ukloněnými komíny. V hloubce 30 metrů, dnes po schodech přístupné jeskyně, je jezírko velikosti 2x6 metrů s největší hloubkou 2 metry. Jezírko je podle posledních průzkumů spojeno s řekou Sázavou. Kvalitnější krápníková výzdoba vzala však za své prvními objeviteli.   

- Sluneční zátoka - je místo na 132. říčním km řeky Sázavy. Řeka zde tvoří dlouhou levotočivou zákrutu, na jejímž náspu se nachází asi půlhektarová louka sloužící od 20. let 20. století jako skautské tábořiště. V letech 1925 – 1945 v těchto místech tábořil nejstarší český skautský oddíl Pražská Dvojka, který vedl známý spisovatel Jaroslav Foglar. Místo se stalo předlohou pro ideální tábor popisovaný v jedné z jeho nejznámějších knih, Hoši od Bobří řeky. V předvečer Foglarových 90. narozenin 5. července 1997 zde byl za jeho přítomnosti odhalen památník, který připomíná jeho zdejší působení. 

Byla to poslední spisovatelova návštěva tohoto místa. Každoročně také Sdružení přátel Jaroslava Foglara ve Sluneční zátoce pořádá k příležitosti Foglarových narozenin setkání pro několik set jeho příznivců. V roce 2020 bylo oznámeno, že Sdružení přátel Jaroslava Foglara bojuje za zachování a obnovu lesních porostů v oblasti Sluneční zátoky.

Trasa z centra města do Sluneční zátoky vede vesměs podél Sázavy, poté po naučné stezce Jaroslava Foglara a je dlouhá 4,5 km, trvá cca 1,5 hodiny. Před "Foglarovou loukou" je areál, který vypadá, že je pár desítek let neudržovaný, přesto jako kemp Sluneční zátoka funguje dodnes.