Ostrovský klášter u Davle

Benediktinský klášter na ostrově sv. Jiří u Davle byl založen kolem roku 1000 jako druhý mužský klášter v Čechách (první byl klášter sv. Jiří na Pražském hradě). Založil ho kníže Boleslav II. a mnichové z německého Niederaltaichu nad soutokem Vltavy a Sázavy na zhruba tříhektarovém ostrově svatého Kiliána. O tom, že byla část mnišského osazenstva dlouho původu německého, svědčí soupisy mnichů ze 13. století. Podle jmen byla zhruba polovina sboru původu českého, polovina původu německého. O století později již byla většina mnichů původu českého. 

Významná archeologická lokalita je tvořena jednak samotným klášterním areálem a dále klášterním městečkem v místě Hradišťko - Sekanka. Klášter se snažil svou polohou uprostřed lesů dostát ideálům řehole sv. Benedikta - vyhledávání pustých míst k poustevnickému životu, nerušenému soustředění, k modlitbě a oslavě Boží. Území kolem soutoku Vltavy se Sázavou je vedeno i jako hypotetické hraniční pásmo mezi Slavníkovým panstvím a přemyslovskými Čechami. 

Nejstarší kamenná fáze kláštera vznikla v 11. století na místě původního dřevěného provizoria. Dřevěný kostel byl vybudován v místech pozdějšího románského kamenného chrámu, ale jeho přesnější podobu se nepodařilo zjistit. Již do dřevěného kostela byl pohřben jeden z prvních významných opatů - Lambert byl muž ve věku 55 - 60 let, pohřben byl s berlou s železným bodcem, v oděvu, jehož límec byl protkán zlatými nitkami a u pasu s váčkem, v němž byl křesací kámen a skořápka vejce.  Hrob byl pro klášter významný, takže jej respektovala románská bazilika a jižní křídlo ambitu a po celý středověk byl přístupný k uctívání. Po požáru v roce 1137 začala výstavba kamenných budov. Nejprve vznikla trojdílná chórová část baziliky se třemi východními apsidami v jedné rovině, které na východě uzavíraly prostor vlastního chóru a bočních chórových kaplí. Ve druhé etapě bylo k východnímu chóru přistavěno trojlodí a ve třetí etapě vyrostlo západní dvojvěžové průčelí s hlavním vstupním portálem.

Klášter je charakteristický svou místní produkcí terakotových dlaždic a obkládacích desek. 

Klášter byl roku  1278 vypleněn Branibory, kteří zde zůstali po dobu šesti týdnů. O ničivosti jejich chování vypovídá, že když byl zpustošený a opuštěný klášter nabídnut cisterciákům, odmítli toto místo a raději pro založení nového kláštera zvolili královský lovecký dvorec u Zbraslavi. V 80. letech 13. století byl Ostrovský klášter benediktiny  obnoven a další přestavby následovaly za císaře Karla IV v období vrcholné gotiky. Došlo k rozšíření baziliky o pravoúhlý chór. 

Archeologické výzkumy dokládají další vydrancování roku 1381, v roce 1403 požár a během husitských válek roku 1420 byl klášter opět vydrancován a zapálen, došlo ke zřícení zvonice. Jako zázrakem se však zachránil zvon "Matka Boží" z roku 1404. Po čtvrt století, v roce 1444 se pak propadla chrámová klenba. Poslední komunita mnichů odešla do někdejšího proboštství ke Svatému Janu pod Skalou roku 1517 a nadále jednotlivé stavby využívali jen poustevníci. Mniši sebou vzali také zmíněný zvon, který je v klášteře Sv. Jana pod Skalou dodnes a patří mezi nejstarší zvony u nás.

Velmi významnou součástí hospodářského zázemí kláštera byla keramická dílna. Vyráběly se v ní různé produkty z pálené hlíny, dochovaly se nejčastěji podlahové dlaždice reliéfně zdobené, méně pak reliéfní keramické desky k obkládání stěn, střešní krytina, nádoby a jiné. 

Dílna byla funkční již před rokem 1130 a skončila svoji činnost kolem poloviny 13. století. Víme o ní díky nálezům výrobních zmetků, nepoužitých dlaždic apod. V západních věžích byly tyto dlaždice využity spolu s kamením jako stavební materiál. Hlína byla čerpána na protějším břehu Vltavy.