Ostrovský klášter u Davle
Benediktinský klášter sv. Jana Křtitele na ostrově sv. Jiří u Davle či sv. Kiliána u Davle byl založen kolem roku 1000 jako druhý mužský klášter v Čechách (první byl klášter sv. Jiří na Pražském hradě). Založil ho kníže Boleslav II. a mnichové z německého Niederaltaichu nad soutokem Vltavy a Sázavy na zhruba tříhektarovém ostrově svatého Kiliána (na protějším břehu Vltavy je dodnes dochován kostel sv. Kiliána). O tom, že byla část mnišského osazenstva dlouho původu německého, svědčí soupisy mnichů ze 13. století. Podle jmen byla zhruba polovina sboru původu českého, polovina původu německého. O století později již byla většina mnichů původu českého.
Významná archeologická lokalita je tvořena jednak samotným klášterním areálem a dále klášterním městečkem v místě Hradišťko - Sekanka. Klášter se snažil svou polohou uprostřed lesů dostát ideálům řehole sv. Benedikta - vyhledávání pustých míst k poustevnickému životu, nerušenému soustředění, k modlitbě a oslavě Boží. Území kolem soutoku Vltavy se Sázavou je vedeno i jako hypotetické hraniční pásmo mezi Slavníkovým panstvím a přemyslovskými Čechami.
Nejstarší kamenná fáze kláštera vznikla v 11. století na místě původního dřevěného provizoria. Dřevěný kostel byl vybudován v místech pozdějšího románského kamenného chrámu, ale jeho přesnější podobu se nepodařilo zjistit. Již do dřevěného kostela byl pohřben jeden z prvních významných opatů - Lambert byl muž ve věku 55 - 60 let, pohřben byl s berlou s železným bodcem, v oděvu, jehož límec byl protkán zlatými nitkami a u pasu s váčkem, v němž byl křesací kámen a skořápka vejce. Hrob byl pro klášter významný, takže jej respektovala románská bazilika a jižní křídlo ambitu a po celý středověk byl přístupný k uctívání. Po požáru v roce 1137 začala výstavba kamenných budov. Nejprve vznikla trojdílná chórová část baziliky se třemi východními apsidami v jedné rovině, které na východě uzavíraly prostor vlastního chóru a bočních chórových kaplí. Ve druhé etapě bylo k východnímu chóru přistavěno trojlodí a ve třetí etapě vyrostlo západní dvojvěžové průčelí s hlavním vstupním portálem.
Klášter je charakteristický svou místní produkcí terakotových dlaždic a obkládacích desek.
Klášter byl roku 1278 vypleněn Branibory, kteří zde zůstali po dobu šesti týdnů. O ničivosti jejich chování vypovídá, že když byl zpustošený a opuštěný klášter nabídnut cisterciákům, odmítli toto místo a raději pro založení nového kláštera zvolili královský lovecký dvorec u Zbraslavi. V 80. letech 13. století byl Ostrovský klášter benediktiny obnoven a další přestavby následovaly za císaře Karla IV. v období vrcholné gotiky. Došlo k rozšíření baziliky o pravoúhlý chór.
Archeologické výzkumy dokládají další vydrancování roku 1381, v roce 1403 požár a během husitských válek roku 1420 byl klášter opět vydrancován a zapálen, došlo ke zřícení zvonice. Jako zázrakem se však zachránil zvon "Matka Boží" z roku 1404. Po čtvrt století, v roce 1444 se pak propadla chrámová klenba. Poslední komunita mnichů odešla do někdejšího proboštství ke Svatému Janu pod Skalou roku 1517 a nadále jednotlivé stavby využívali jen poustevníci. Mniši sebou vzali také zmíněný zvon, který je v klášteře sv. Jana pod Skalou dodnes a patří mezi nejstarší zvony u nás.
Velmi významnou součástí hospodářského zázemí kláštera byla keramická dílna. Vyráběly se v ní různé produkty z pálené hlíny, dochovaly se nejčastěji podlahové dlaždice reliéfně zdobené, méně pak reliéfní keramické desky k obkládání stěn, střešní krytina, nádoby a jiné.
Dílna byla funkční již před rokem 1130 a skončila svoji činnost kolem poloviny 13. století. Víme o ní díky nálezům výrobních zmetků, nepoužitých dlaždic apod. V západních věžích byly tyto dlaždice využity spolu s kamením jako stavební materiál. Hlína byla čerpána na protějším břehu Vltavy.
Další důležitou částí kláštera bylo skriptorium. O jeho existenci nemáme přímé zprávy, ale svědčí pro to několik zachovaných děl z jeho produkce. Především se jedná o latinský rukopis Řehořových dialogů z přelomu 11. a 12. století s českými a staroslovanskými meziřádkovými glosami. Glosy psal zřejmě mnich sázavského kláštera, který v roce 1097 po vyhnání slovanských mnichů ze Sázavy hledal útočiště na Ostrově.
Dalším dochovaným dílem je rukopis žaltáře tzv. Codex Ostroviensis 1174. Vročení nemusí být úplně přesné, určitě ale byl napsán před rokem 1204, protože kalendárium obsahuje jména světců a dodatečně sem byl po své kanonizaci roku 1204 dopsán sv. Prokop. O tom, že žaltář byl nepochybně užíván ostrovským klášterem, svědčí připisy nekrologického charakteru. Jedná se o úmrtí ostrovských opatů a dalších členů kongregace, ale také českých knížat a kněžen a pražských a olomouckých biskupů. Žaltář patrně vznikl přímo pro benediktinský klášter sv. Jana Křtitele na Ostrově, kde byl také od počátku užíván a glosován. Slohově vychází z bavorské knižní malby, kde byl patrně malíř vyškolen, s určitými prvky soudobého malířství sasko-durynského, které bylo nejvíce zasaženo vlnou byzantinismů. Doba vzniku se datuje do poslední čtvrtiny 12. století, ale vzhledem k pokročilejším saským prvkům spíše až kolem roku 1200.
Zřejmě mezi lety 1260 a 1290 byla do tohoto kodexu zapsána tzv. Ostrovská píseň, jeden z nejstarších dochovaných dokladů české duchovní lyriky.
Na Ostrově sv. Jiří u Davle jsou dnes originální zdiva zasypána a nad terén vyčnívají nové nadezdívky, které mají za úkol prezentovat půdorys kláštera veřejnosti. Na dně řeky Vltavy se pak nacházejí další stavební prvky kláštera, které zkoumá nový vědní obor - podvodní archeologie.
Archeologicky byl klášter zkoumán již od konce 19. století. Nejvýznamnější archeologický výzkum zde proběhl v letech 1933 - 1934. Výzkum byl vyvolán stavbou vranské přehrady, protože se v původních plánech počítalo se zaplavením i této oblasti. Vedl k odvozu téměř 1 500 kusů kamenných sochařských, architektonických či keramických zlomků, kovových a kostěných předmětů i náhrobních desek do sbírky Lapidária Národního muzea v Praze.
Neméně důležitý pro poznání hospodářského zázemí kláštera byl výzkum prováděný v letech 1953 - 1965 Miroslavem Richterem na blízkém ostrohu. Byla zde prozkoumána jedna z poddanských vesnic ostrovského kláštera - Sekanka u Hradišťka u Davle.
Toto středověké městečko (řemeslnická osada, trhová ves) neznámého původu názvu se nacházelo ve výšce 50 - 60 metrů nad původní hladinou Vltavy, krátce tu existovalo v pol. 13. století, domy byly pravděpodobně jen provizorní a opevnění bylo nedostavěné a nejsou známé ani žádné dobové písemné doklady o něm. Patří mezi nejvýznamnější archeologické lokality z období středověku, je mimořádným dokladem města zaniklého v raném stadiu svého vývoje. Podle nálezů se usuzuje, že se zde řemeslníci zabývali kovářskými pracemi, tavením a zpracováním železa, výrobou bronzových předmětů, hrnčířstvím, kožedělnictvím a výrobou předmětů domácí potřeby i ozdobných předmětů (přezky, kladívka, nůžky, hřebeny, hrací kostky). Některé nálezy jsou v Regionálním muzeum v Jílovém u Prahy.
Obyvatelé městečko opustili během braniborského rabování (1278 - 1283) a zřejmě z důvodů nedostatečného zemědělského zázemí již neobnovili. Z množství nálezů se usuzuje, že obyvatelé městečko opustili při náhlém přepadení. Pravděpodobně po jeho zániku vznikla pod soutokem Vltavy a Sázavy osada a později městečko Davle.
Roku 1310 je v soupisu majetku Ostrovského kláštera zmíněn hospodářský dvůr Hradysscze, dnešní ves Hradišťko, která se nachází na pláni ostrohu asi 2 km jihovýchodně od Sekanky.
Archeologickým průzkumem byly nalezeny unikátní doklady kamenného opevnění a nálezy dokládající obchod a dálkové kontakty. Jak na ostrožně, tak na protějších svazích u sv. Kiliána se nacházejí rozsáhlé pozůstatky středověkých úvozových cest. Areálu daly jméno Sekanka nejspíše mohutné do skály vytesané úvozy v severní části ostrožny.
Opevnění bylo především na jižní straně, protože z ostatních stran je místo chráněno strmými skalnatými srázy a řekami. Ostrožnu přepažují dvě linie sestávající z vnějšího valu, mohutného příkopu a vnitřního valu. Vnější val vznikl z materiálu vyhloubeného z příkopu širokého přes 10 metrů. Na místě vnitřního valu byla ve 3. čtvrtině 13. století budována kamenná dva metry vysoká kamenná hradba spojovaná maltou, byla však dokončena jen z necelých dvou třetin. Její zbytky dodnes místy vystupují z valu. Přístup vedl podél východní hrany a chránila ho blíže neurčená stavba v linii vnitřní fortifikace.
Centrem městečka bylo prostranství lichoběžného tvaru o výměře asi jednoho hektaru, které bylo obklopeno asi 60 stavbami, z nich 40 se podařilo archeologicky zachytit. Jednotlivé parcely měly velikost zhruba 10 x 30 metů a dnes jsou patrné jako obbélné jámy. Usedlosti byly zahloubeny zhruba do hloubky 1,5 - 2 metry pod okolní terén, šlo o polozemnice a zemnice, jejichž stěny tvořily silné fošny, omazané jílem smíšeným se slámou. Stavby byly jednopodlažní a patrně byly jen provizorii, které měly v budoucnu nahradit plnohodnotné domy.
S klášterem souvisí i podzemní prostora ve strmé skalní stěně na pravém břehu Vltavy naproti jižnímu cípu Ostrova několik metrů nad hladinou. S největší pravděpodobností sloužila k ustájení koní, případně dobytka. V současné době je využívána jako skladiště chaty.
Zbytky kláštera postupně zničily velké povodně a ledové dřenice, například v letech 1529, 1799 nebo 1890. Po zániku kláštera bylo jeho zdivo využito i jako stavební materiál, obyvatelé blízkých sídel, zejména Davle, asi již v 18. století a zejména v 19. století pravidelně odváželi kamenné fragmenty na stavbu domů. Ostrov byl také využíván pro zemědělské účely, byly zde louky a pole, ničená povodněmi, například při letní povodni v září 1888 byl ostrov zaplaven vodou, která poničila úrodu a naplavila písek.
Po roce 1499 vznikl na Ostrově mlýn, který byl před rokem 1687 pobořen a náhradou za něj byl zbudován mlýn nový na levém břehu Vltavy v místě původní fary pod kostelem sv. Kiliána, podle kterého se Ostrovu sv. Jiří někdy nesprávně říkalo Ostrov sv. Kiliána. Fara byla v roce 1719 přenesena na Ostrov, ale z důvodů problematické přístupnosti ostrova a zanesení ramene Vltavy po povodni se na počátku 50. let 18. století fara vrátila zpět na původní místo a náhradou vznikl mlýn dále po proudu blíže k Davli. Ostrov byl hluboko do novověku rovněž využíván jako pohřebiště, zejména za morových epidemií, kdy nestačil hřbitov u kostela sv. Kiliána. Např. v roce 1713 zde bylo pohřbeno mnoho osob a dále pak v letech 1771 - 1775 celkem 384 lidí. Krom lidských hrobů zde byly při výzkumech nalezeny kostry koní, psů a koček.
Kostel sv. Kiliána byl poprvé písemně zmíněn v registru papežských desátků v roce 1352 a přilehlá fara v roce 1323. Proto byl dlouhá léta považován za gotickou stavbu. Archeologický nález zbytku románského zdiva posunul dobu jeho založení do pol. 12. století. Románská stavba byla roku 1278 značně poškozena při vpádu Braniborů do Čech, tak jako všechny okolní stavby. Následně byl kostel raně goticky přestavěn. V roce 1692 byl kostel rozsáhle poškozen požárem. Obnoven byl až v roce 1775.
Ve faře byla v roce 1778 zřízena jednotřídní obecná škola. Dnes slouží jako restaurační zařízení.
Ostrov byl původně mnohem delší (zejména směrem na sever), kiliánské rameno bylo mělké až vyschlé a Ostrov s pevninou spojovala potahová stezka, vedoucí po levém břehu Vltavy a po východním břehu Ostrova. Po velké povodni v roce 1799 byl na Ostrově nalezen v mědi tepaný korpus Krista se zbytky emailu (pocházející z francouzského Limoges z pol. 13. století).
Ostrov není přístupný suchou nohou, nevede na něj žádný most ani sem nejezdí žádná pravidelná lodní doprava. Lze se sem dostat vlastním plavidlem nebo právě člunem v rámci akce Archeologického léta.
